Individuální projevy víry v římskokatolické církvi

V naší práci jsme se chtěly zaměřit na všem známé a přístupné náboženství a tím pádem i na lehce představitelný problém. Vybraly jsme si tedy s naším výzkumným týmem, skládajícím se výhradně z dívek, římskokatolickou církev. Cílem naší práce bylo provést výzkum, který by nám odpověděl, zda se nějakým způsobem odlišují projevy římských katolíků žijících buď ve městě či na vesnici. Existují nějaké rozdíly, jestli věřící bydlí na venkově bez možnosti větší sociální interakce mezi svými vrstevníky a rozvíjení své víry v Boha, nebo zde velikost bydliště nehraje zásadní roli? Pokusily jsme se na celé výzkumné téma dívat z různých pohledů a všechny naše poznatky pak objektivně zpracovat do naší práce.

Jaké jsou základní rozdíly projevů víry v závislosti na velikosti bydliště?

Je aktivita katolíků přímo úměrná síle víry?

Křesťanství je světové monoteistické náboženství, které je blízké judaismu (ze kterého vychází) a islámu. Je to nejrozšířenější náboženství na světě. Zakladatelem a ústřední postavou je Ježíš Kristus, chápaný jako Vykupitel či Spasitel. Římskokatolická církev je v ČR i ve světě nejvíce vyznávanou církví z třiadvaceti autonomních katolických církví, a to díky obrovskému počtu pokřtěných římských katolíků, kterých je přes jednu miliardu. Nadále je i největší náboženskou organizací. V České republice se k ní, podle posledního sčítání lidu, hlásí přes dva a půl milionu věřících. Hlavou římskokatolické církve je papež (římský biskup), který je zároveň i hlavou všech ostatních unionovaných církví a je chápán jako vikář Kristův. Dalším znakem římskokatolické církve je latinský obřad.

O náboženském vyznání v závislosti na velikosti obcí vydal zprávu Český statistický úřad (níže jen ČSÚ) v souvislosti se sčítáním obyvatel v roce 2001¹⁾. Podle statistiky ČSÚ je k roku 2001 v České republice 3,3 milionů věřících, tj. 32,2 %. Od roku 1991 počet věřících klesl o 11,7 %. K římskokatolické církvi se hlásí více než čtvrtina obyvatel ČR – 26,8 %. Religiozita závisí na mnoha faktorech, my se budeme zabývat jedním z nich a to souvislostí mezi počtem, aktivitou věřících a velikostí jejich místa bydliště. Bohužel data ČSÚ se nevztahují přímo k římským katolíkům, ale ke všem věřícím. Nicméně procentní zastoupení obyvatel hlásajících se k jiné církvi než k římskokatolické je v porovnání s procenty římských katolíků zanedbatelné, druhé nejvyšší zastoupení v ČR má českobratrská církev evangelická - 1,1 % z celkového počtu obyvatel, tudíž můžeme použít do naší práce i tuto následující statistiku.


Obyvatelé podle náboženského vyznání a velikostních kategorií obcí



Jak je z výše uvedených tabulek patrné, s nejvyšší religiozitou se setkáváme v nejmenších obcích - do 199 obyvatel. Se zvyšující se velikostí obcí má religiozita klesající tendence. Na tento stav má nejspíše vliv věková a vzdělanostní skladba obyvatel menších sídel, kdy na venkově žijí převážně starší lidé a také se sem soustředí obyvatelé s nižším vzděláním. Dále podle statistiky ČSÚ roste religiozita směrem od západu na východ.

Téma religiozity je velmi podnětné, tudíž inspirovalo i samotnou katolickou církev ke sčítání návštěvníků nedělních bohoslužeb²⁾. Největší návštěvnost nedělních bohoslužeb zaznamenávají diecéze na východní Moravě a návštěvníků ubývá směrem k západu.

Pokud vztáhneme počet návštěvníků bohoslužeb k celkovému počtu věřících v dané diecézi, zjistíme, v kterých diecézích je nejvyšší počet tzv. aktivních věřících. Nejvíce aktivních věřících nalezneme opět v diecézích východní Moravy. Tímto se nám opět potvrzuje teorie, že religiozita ubývá směrem od východu k západu. V České republice je aktivních katolíků 15,8 %, zbytek jsou tedy katolíci, kteří jsou sice vedeni jako věřící hlásající se k římskokatolické církvi, nicméně při sčítání se bohoslužeb neúčastnili. Pražská diecéze je se svým procentuálním zastoupením aktivních katolíků hluboce pod průměrem ČR, umístila se se svými 9,53 % mezi diecéze s nejnižší návštěvností bohoslužeb. Nižší návštěvnost bohoslužeb má jen diecéze Litoměřická a Plzeňská.

Římskokatolická církev ale nevztahovala návštěvnost bohoslužeb k velikosti dané obce, ale použila jako územní jednotku diecéze a podrobněji také vikariáty a děkanáty (územní jednotky menší než diecéze a větší než farnosti, obvykle sestávají z několika farností). Tudíž jsme se snažily ve své vlastní práci zabývat návštěvností kostelů ve velkoměstech a na venkově.

Agentura STEM, zabývající se aplikovaným sociologickým výzkumem v různých oblastech, vypracovala studii Problémy empirického zkoumání religiozity v české společnosti³⁾. Tato studie naznačuje šíři problematiky empirického zjišťování religiozity.

V této studii je řada statistik týkající se religiozity a projevů víry a jejich proměny v letech 1994 - 1999. S naším tématem se pojí návštěvnost bohoslužeb, a dále na kolik lidé pochází z věřících rodin či z ateistických. Agentura STEM se ve svých výzkumech, a konkrétně i v níže uvedených statistikách, zaměřovala na vzorek veškerého obyvatelstva, ne pouze na římské katolíky. Bohužel se tu neobjevuje přímo téma zpracovávající religiozitu v závislosti na velikost obcí.


Z tištěných publikací bychom mohly zmínit pouze knihu Michaela Paula Gallaghera - Křesťanství a moderní kultura, ve které ovšem naše téma zmiňuje jen okrajově. Hovoří se v ní o vlivu urbanizace na náboženské vyznání. „Na celém světě existuje zkušenost, že úpadek venkovského obyvatelstva je doprovázen úpadkem náboženské sounáležitosti. Město je místem, které odpovídá mělké půdě z podobenství o rozsévači, je to místo slabých kořenů.“ ⁴⁾

Obecně se rozlišují dva druhy výzkumných metod – kvantitativní a kvalitativní metody. Z kvantitativních metod jsme v našem výzkumu příliš čerpat nemohly, jedná se přece o individuální projevy víry. Přece jen ale bylo na místě použít údaje Českého statistického úřadu, výzkumy agentury STEM a údaje z roční statistiky katolické církve při nedělním sčítání věřících v kostelech. Výsledky statistik jsou uvedeny výše v literární rešerši. Data kvantitativního výzkumu nám sice podala informace o celkové religiozitě české populace, nicméně nám už neřekla, co konkrétně pro každého člověka víra znamená, jak ji projevuje a udržuje. Proto je přínosné doplnit data pocházející z metod kvantitativních s výsledky našeho kvalitativního zkoumání.

V našem výzkumu jsme chtěly dosáhnout vysoké objektivity. Tudíž se nám zdálo efektivnější použít více metod výzkumu. Byly jimi polostandardizovaný rozhovor, nestandardizovaný rozhovor, pozorování a skupinové interview zvané focus group.

U rozhovorů jsme měly sice předem naformulované otázky a danou osnovu, které jsme se snažily držet. Posléze jsme ale zjistily, že je výhodné, když sám respondent převezme z části vedení rozhovoru. Na některé otázky nemá odpověď nebo jen velice stručnou, jiná otázka je pro něj ale zajímavá a podnítí ho k širší odpovědi nebo přímo k vyprávění. Tím jsme se dozvěděly vše o respondentově cestě k víře, o významu jaký pro něj víra má a aktivitách, které vykonává. Samozřejmě je na místě toto vyprávění občasnými otázkami směřovat k tématu, které nás zajímalo. Nestandardizovaného rozhovoru jsme použily kupříkladu při velmi neformálním setkání s knězem vedoucím bohoslužbu, které jsme se zúčastnily.

Skupinové interview po křesťanském setkání bylo velmi vítanou formou dotazování jak pro nás, tak pro respondenty. Samozřejmě se nejednalo o běžnou formální techniku focus group. Neměly jsme pevně stanoveného moderátora ani pokládané otázky. Jelikož se všichni respondenti navzájem znali, vládla při dotazování příjemná atmosféra a nevznikly zde žádné bariéry bránící přínosnému rozhovoru.

Techniky pozorování jsme využily jak na mších, tak i při křesťanském setkání. U této techniky je ale velmi vhodné doplnit ji o rozhovory, což jsme také udělaly. Pozorováním získáme řadu poznatků, jenže až díky rozhovoru zjistíme, zda jsme všechny souvislosti správně pochopily a nevykládáme-li si některé jevy, které jsme viděly špatně. A naopak. Při rozhovorech se dozvíme řadu informací, nakolik jsou pravdivé ale nevíme. Uvedeme konkrétní příklad. Zajímala nás návštěvnost mše, to jsme se mohly dozvědět při rozhovoru, ale až při pozorování si ověříme, zda dotazovaný odpovídal objektivně.

K našemu výzkumnému tématu bylo zapotřebí rozlišit pojetí venkova a jeho protějšku, města. Městem budeme v naší práci nejčastěji uvažovat Prahu. Vzhledem k lokalizaci našeho výzkumu se nebudeme zabývat Moravou a Slezskem. Nejprve tedy začneme u venkova a jeho pojetí. Venkov je charakterizován jako prostor mimo městské osídlení s nižší hustotou zalidnění. Tento pojem bývá používán v dichotomii město versus venkov. Liší se nejen architekturou či osídlením, ale především stylem života a kulturou. Venkov bývá považován za prostředí méně anonymní, s vyšší sociální kontrolou a soudržností. Pro město je spíše specifický způsob života, který je více neosobní, anonymní a účelový. Obyvatelům klesají osobní vztahy, naopak roste počet profesionálních kontaktů.

Abychom se dostaly přímo k jádru našeho výzkumu, musíme se zaměřit na rozdíly v pojetí víry, průběhu mší a způsobu přijímání Boha. Na vesnicích se mše většinou koná pouze jednou týdně v neděli nebo v některý všední den. Jelikož se kostel v každé vsi nenachází, sjíždějí se lidé do nejbližší možné vesnice. Když nebereme v úvahu mše sváteční nebo mše spojené s nějakou událostí jako pohřeb či křtiny, trvá obřad 45 minut až hodinu. Ve městech je délka mší obdobná, ovšem bývají vicekrát týdně. Co se týče zpovědi, tak na vesnicích bývá jen velmi zřídka, kdežto v městských kostelech se lidé mohou vyzpovídat vždy před konáním mše svaté. Ve větších městech se setkáváme s modernějším pojetím bohoslužby, zejména v textech písní, hudebním doprovodu nebo v přístupu kněze. Diskutuje se o různorodých problémech světa, snaží se o jasné vyjádření se k tématu, aby to každý snadno pochopil. Aktivitu projevují v městské společnosti i samotní věřící, kteří zakládají různé spolky. Tato společenství pořádají různé akce a křesťanské programy. Konkrétně můžeme jmenovat několik programů z římskokatolické farnosti u kostela sv. Jakuba Staršího ve Stodůlkách. Zajímavým příkladem mohou být kurzy Alfa, které se zaměřují na rozmluvy s lidmi, kteří teprve uvažují o přístupu ke křesťanské víře. Tyto kurzy jim zjednoduší cestu k víře. Z dalších programů můžeme jmenovat Společenství maminek, kde se modlí společně s dětmi, Beta-biblické hodiny, různá promítání na faře a mnoho dalšího. Neméně zajímavým se nám zdá celodenní zpovědní pohotovost v kostele Panny Marie Sněžné na Jungmannově náměstí. Věřící v ulicích velkoměsta je zmítán hříchy, ale zde má možnost se cestou za jinými pochůzkami zastavit a vyzpovídat se. Fary na vesnicích takový nespočet různých programů nemají.

Při uskutečňování vlastního výzkumu jsme v městském a venkovském prostředí navštívily dostupná místa a zúčastnily se aktivit, které se zde běžně provádí.

Na mši v kostele sv. Jakuba Staršího jsme se rozhodly jít po navštívení mše svaté na venkově. Chtěly jsme poznat obě varianty, abychom mohly porovnat provádění těchto mší. V důsledku liturgické svázanosti se mše až na malé výjimky shodovaly. Samozřejmě, že téma mše je v rukou sloužícího kněze a je tedy jasné, že předmět bohoslužeb nemohl být stejný. Pokud se ale odkloníme od výkladu samotného kněze a způsobu, jakým věřícím vykládal, zbývá nám velmi málo prostoru na srovnávání. Jediné odlišnosti jsme spatřovaly v zapojení věřících do průběhu samotné mše. V městském prostředí jsme byly vyzvány, abychom se zapojily do čtení žalmů z kancionálu. Naopak na vesnici se věřící tolik nezapojují do společného výkladu, pouze nahlas odříkávají modlitby. Mše svatá se konala v pondělí v podvečerních hodinách. Překvapením jistě byl nízký počet účastníků. Mimo nás se tam sešlo pouhých jedenáct věřících, což nám vzhledem ke spádové oblasti kostela přišlo velmi málo. Nicméně jedna z věřících nám poskytla informace, že o nedělních mších je kostel plný. Při srovnání městských a venkovských mší o všedních dnech se nám jasně ukázala vyšší návštěvnost mší na venkově.

Po různých shodách okolností jsme se ve velmi neformálním prostředí sešly s knězem, který sloužil mši svatou v kostele sv. Jakuba Staršího ve Stodůlkách. Ten nám podal informace jak z městského, tak venkovského prostředí, neboť sloužíval mše jak na venkově, tak přímo v Praze. Jeho osobní názor se nám zdá velmi realistický. A to, že ve městě vzhledem k množství různých jiných křesťanských aktivit je nižší návštěvnost bohoslužeb. Kdežto na vesnici, kde věřící takřka nemá jiné možnosti, jak prezentovat svou víru, je návštěvnost o něco vyšší. Dále uvedl, že mu připadá, že ve městě je více konvertitů než na venkově, kteří jsou navíc plni nadšení.

Abychom nečerpaly informace pouze z hlavního města Prahy, rozhodly jsme se uskutečnit výzkumný rozhovor i v dalším městě. Navštívily jsme tedy děkanství v Turnově, kde nás s vlídností přijal děkan Václav Vlasák. Podle jeho názoru je návštěvnost, tedy i aktivita, úměrná počtu obyvatel v dané lokalitě. To tedy znamená, že dle jeho názoru, (který nekoresponduje se zveřejněnými statistikami a výpovědí kněze sloužícího pražskou mši) do kostela chodí ve městě i na vesnici zhruba stejné procento obyvatel. Pozastavoval se také nad rozdílností svátečních a nedělních mší. Například v neděli chodí na bohoslužbu okolo 300 lidí, ale na velikonoční či vánoční mši přijde více než 1000 lidí. Podle něho není rozdílnost projevů vůbec závislá na prostředí, ve kterém se vyskytují. Připouští ovšem, že vnímání víry a náboženství je u nás v ČR po komunistickém režimu v útlumu, a že se lidé budou muset ještě nějakou dobu snažit za svým postojem pevně stát.

Na doporučení jedné z respondentek jsme mohly navštívit farnost v obci Liběšice, která se nachází v severních Čechách a čítá zhruba 1500 obyvatel. Návštěva venkovské farnosti nám zapadala do výzkumného plánu kvůli srovnání venkovské a městské farnosti. Farnost v Liběšicích poskytuje různé duchovní služby, nicméně těchto aktivit není tolik jako na městských farnostech. Zde se jedná především o bohoslužby, péče o staré a nemocné, vyučování náboženství ve školách. Mohly jsme přímo vést rozhovor s farářem Vilémem. Je mu 40 let a jako kněz působí již 10 let. Otec Vilém byl nadšen, že mohl poskytnout nějaké informace studentům a zodpověděl nám ochotně všechny naše otázky. Pan farář kázal po celé České republice, tudíž může ze svých zkušeností porovnat rozdíly mezi projevy věřících na venkově a ve městě. Osobně má pocit, že tradičnější pojetí víry a jejích projevů na venkově než ve městech se projevuje více na Moravě než v Čechách. V Čechách to není tak průhledné, ale i tak je to na venkově rodinnější a kněz má větší příležitost blíže poznat věřící. Naopak ve městech jsou mše více anonymní a kněz nemůže pracovat s lidmi jednotlivě. Uvedl, že nejvíce konvertitů se mu zdá být právě v severních Čechách. Otec Vilém se shodl s respondenty v tom, že bohoslužby obecně navštěvují spíše starší lidé, ale věková kategorie se začíná snižovat. Každopádně chybí střední generace, která byla silně ovlivněna komunistickým režimem, kdy náboženství bylo něco zakázaného. Mnoho kněží bylo zavřeno a ostatní měli přidělené agenty STB, kteří je při mších hlídali, aby neřekli něco, co by mohlo ovlivnit lidské myšlení jinak, než to chtěl politický systém. Proto je v České republice menší aktivita k jakékoliv pomoci farnosti než v ostatních zemích Evropy.

Jak již bylo zmiňováno, ve velkoměstě se naskýtá řada možných náboženských aktivit. Využily jsme tedy příležitosti a zúčastnily se setkání farnosti ve Stodůlkách. Z tohoto setkání jsme vytěžily nejen pozorování, ale vyzpovídaly jsme i několik respondentů. Nejprve bychom chtěly obecně nastínit cíl a průběh setkání. Každý čtvrtek se pravidelně setkává skupina cirka patnácti věřících v domě jednoho svého přítele. Zde se chtějí společně nejen pomodlit a sdílet svou víru, ale řešit i problémy a nastávající aktivity farnosti. Setkání trvá zhruba dvě hodiny a samozřejmě má určitá pravidla. Začíná se tradičně čtením úryvku z Bible, následuje zamyšlení se nad tímto úryvkem a diskuze. Následuje poděkování Bohu, modlitby a prosby za ostatní lidi. Nechybí hra na kytaru a zpěv náboženských písní. Pokud se narazí na nějaký problém ohledně víry, rozvine se diskuze. Konkrétně při našem setkání s nimi se diskutovalo o zpovědi a rozhřešení. Křesťanské sezení se ukončí jak jinak než závěrečnou modlitbou.

Jak již bylo zmiňováno výše, při křesťanském setkání jsme využily techniku focus group a vyzpovídaly jsme věřící žijící v Praze. S další pražskou respondentkou jsme se setkaly po mši v kostele sv. Jakuba Staršího. Toho dne se setkání zúčastnilo 12 věřících, kdy rozdělení na pánské a dámské osazení bylo zcela vyrovnané. Účastníci byli ve věku mezi 35-55 lety. Většina žije v Praze už od narození, ostatní (čtyři) se přistěhovali záhy po dosažení dospělosti. Nejprve jsme se zajímaly o to, jak se k víře dostali, zda jsou věřící od narození či k víře přistoupili a z jakých důvodů. Pouze dva z přítomných jsou aktivní věřící již od narození, zde by bylo vhodné zmínit, že pochází z malé vesnice a k víře je vedla celá rodina. Další dva, manželský pár, konvertovali k víře teprve nedávno a toho dne byli pouze dva týdny pokřtění. Mladý, zhruba třicetipětiletý muž přešel od jiné církve k římskokatolické církvi před několika lety, na původní církvi (jejíž název neuvedl) mu vadila přílišná manipulace. Zbytek zúčastěných vypověděl, že pokřtění byli od narození, nicméně k víře přistoupili až v dospělosti zhruba okolo 30 let. Po té jsme se ptaly na jejich projevy víry a náboženské aktivity. Mimo tato pravidelná křesťanská setkání, dochází pravidelně na nedělní mše. Koná-li se v Praze či okolí nějaká významná mše, či slouží-li ji známý a proslulý kněz, navštíví ji také. Ve všedních dnech na mše nechodí. Chodí pravidelně ke zpovědi a všichni, někteří více (jedna ze zúčastněných vede kurzy Alfa) se angažují při aktivitách spadajících pod farnost.

Další pražská respondentka je ve věku 50 let. Vyrůstala na venkově, do Prahy se přistěhovala za manželem. K víře ji přivedla už v dětství rodina. Dnes se pravidelně účastní nedělních mší a jednou za týden navštíví mši i ve všední den. Chodí pravidelně ke zpovědi a dříve jezdili s manželem pravidelně na poutě, konající se v blízkém okolí. Nyní se ale již jinak neangažuje a na aktivitách farnosti se taktéž nepodílí.

Vedly jsme rozhovory se třemi respondenty ve věku mezi 40-55 lety, respondenti se neznali a pochází z míst našeho bydliště – z vesnic na Vysočině, dále pak ze zmiňovaných Libešic v severních Čechách.

První respondentka je ve věku 45 let. Narodila se a vyrůstala v malé obci a nyní již 25 let bydlí v obci Kožlí na Vysočině, čítající zhruba 700 obyvatel. Respondentka uvedla, že věří v Boha již od dětského věku, neboť její rodina byla silně věřící, chodila na náboženskou nauku a jezdila s rodiči na poutě. Když její matka byla ještě živa, chodívaly spolu pravidelně ke zpovědi, také na nedělní a jiné sváteční mše. Nyní ke zpovědi už nechodí, mší se účastní velmi výjimečně, spíše navštěvuje různé mše o svátcích nebo mše v obci, odkud pocházeli její rodiče. Přestože její aktivita není příliš vysoká, z rozhovoru vyplynulo, že paní je silně věřící, věří ve vše, co se káže. Věří ve spásu po smrti, která ale podle jejích slov čeká jen na ty, kteří věří v Boha.

Dalším respondentem z Vysočiny byl padesátiletý muž, bydlící již od narození ve velmi malé obci Dobrá Voda, čítající zhruba 40 obyvatel. Uvedl, že věřící je již od dětství, k víře ho vedli oba rodiče, chodil na náboženskou nauku. Pravidelně každou neděli chodí na mši do nedaleké vesnice, ke zpovědi ovšem nechodí. Dle jeho názoru je na vesnici velmi důležitá postava faráře, zda s lidmi umí navázat kontakt a není pro ně příliš cizí. Poté může pouto lidí k němu trvat dlouhé roky, přestože je již přeložen do jiného místa. Dále uvedl, že se rád dívá na pořady s náboženskou tematikou.

K získání dalších respondentů jsme využily Mezinárodní čtení Bible v Žatci, které se zde letos konalo poprvé a bylo určené jak pro věřící, tak i ateisty. Ochotná s námi mluvit byla paní žijící po dlouhé roky ve vesnici Libešice, díky níž se nám podařilo zkontaktovat i místního faráře. Paní je věřící od dětství, kdy ji k víře vedla její babička, která jí často vyprávěla úryvky z evangelií. Nyní žije několik let v Žatci, ale na mše se vrací do rodných Libešic, kvůli osobě místního faráře. Navštěvuje pravidelně nedělní mše, občas zajde na mši i ve všední den. Nestydí se chodit pravidelně ke zpovědi a zná všechny, kteří se v dané vsi chodí vyzpovídat.

Jedním z výsledků naší práce je zjištění, že víra v Boha se nerovná množství aktivit a projevů víry ze strany věřících. Ze strany venkovských respondentů jsme se v podstatě dozvěděly o jejich nízké aktivitě, nicméně již z pouhého rozhovoru jsme mohly zjistit, že jejich víra stojí na pevných základech a je velmi silná. Taktéž respondentka od sv. Jakuba Staršího nám vypověděla: „Nejedná se o to, jak projevujete svou víru či aktivity, vše přichází od Boha, i velmi aktivní farnost může být duchovně mrtvá.“

Dále bychom chtěly uvést, že dnes se v naší zemi díky mobilitě pomalu stírají rozdíly mezi městským a venkovským prostředím. Mnohé farnosti ve větších městech nabízejí řadu různých programů a věřící z celého okolí mají možnost se zúčastnit. Tradičnější pojetí víry na venkově je tedy spíše závislé na tom, že na venkově žije starší obyvatelstvo, které je jednak méně otevřené vůči změnám, tak i málo mobilní, tudíž je závislé na možnostech dané obce a nejbližšího okolí.

GALLAGHER, Michael Paul. Křesťanství a moderní kultura. Roma: Refugium Velehrad, 2004. 198 s. ISBN 80-86715-22-1

HABERLOVÁ,V.Problémy empirického zkoumání v České republice [online]. STEM, Středisko empirických výzkumů,199 Dostupný z WWW: http://www.stem.cz/clanek/406

Obyvatelstvo hlásící se k jednotlivým církvím a náboženským společnostem [online]. Český statistický úřad,2003 Dostupný z WWW: http://www.czso.cz/csu/2003edicniplan.nsf/p/4110-03

Religiozita v České republice v církevních statistikách [online]. Teologické texty, časopis pro teoretické a praktické otázky teologie,2004 Dostupný z WWW: http://www.teologicketexty.cz/casopis/2004-5/Religiozita-v-Ceske-republice-v-cirkevnich-statistikach.html

Diskuse k tomuto článku

(Pokud tato stránka ještě neexistuje, můžete ji sami vytvořit kliknutím na odkaz a pak na tlačítko VYTVOŘIT STRÁNKU)

Počet shlédnutí: 94