—————————————-

Chtěli bychom zjistit, jak pravoslavná církev vypadá, proč lidé tuto víru vyznávají, pozitiva, ale i negativa této víry. Mnoho informací se dozvíme z knih nebo internetových stránek, avšak osobní kontakt s touto vírou a lidmi vyznávajícími a zabývajícími se touto vírou je daleko objektivnější a velmi obohacující než informace získané z jiných dostupných zdrojů. Cílem naší práce je zjistit, jak pravoslavná církev udržuje svou tradici víry u nás v České republice.

Papež Benedikt XVI. se dne 30. listopadu 2006 zúčastnil mše, kterou v istanbulském patriarchálním kostele svatého Jiřího sloužil konstantinopolský ekumenický patriarcha Bartoloměj I., duchovní vůdce pravoslavných křesťanů ve světě. Po následující schůzce vydali oba představitelé prohlášení, v němž společně označili dodržování náboženské svobody za kritérium, k němuž by se mělo přihlížet při přijímání do Evropské unie.

Vzhledem k teologickým rozporům oddělujícím katolíky a pravoslavné věřící se ale papež na liturgii, trvající několik hodin, nepodílel. Jen v krátkém kázání označil přetrvávající propast mezi křesťany za „ostudu světa“. Na křesťanské věřící se obrátil s pobídkou, že „všichni křesťané by měli přispět k tomu, aby si Evropa obnovila vědomí svých křesťanských kořenů, tradic a hodnot“. Zdůraznil, že právě toto vědomí by jim dodalo „novou životní sílu“.

Benedikt XVI. prohlásil již v dubnu loňského roku, kdy nastoupil na papežský stolec, že usmíření katolické církve s pravoslavnými věřícími je prioritou jeho pontifikátu. Tento cíl je také jedním z hlavních motivů nynější čtyřdenní Benediktovy návštěvy v Turecku, kterou zahájil v úterý.

Ranní mše připadla symbolicky na den svatého Ondřeje, patrona pravoslaví. Ondřej byl podle tradice jedním z Ježíšových apoštolů a bratr dalšího z 12 apoštolů, svatého Petra. Právě k Petrovi se hlásí jako k zakladateli své církve papežové sídlící v Římě.

Katolická církev a pravoslavné církve jsou rozděleny od roku 1054, kdy došlo k velkému schizmatu. Oba křesťanské směry se v následujících staletích několikrát marně pokusily o překonání hlubokých rozporů a o obnovení jednoty.

Devět století trvající vzájemnou exkomunikaci sňali společně až v roce 1964 papež Pavel VI. s patriarchou Athenagorasem. O tři roky později se v Jeruzalémě uskutečnilo historicky první přímé setkání papeže a konstantinopolského patriarchy od vypuknutí schizmatu. Ve smiřování pokračoval Benediktův předchůdce Jan Pavel II., který se v roce 2001 omluvil pravoslavným věřícím za veškerá příkoří, která jim v průběhu dějin katolíci způsobili.

I z tohoto důvodu má dnešní společné prohlášení obou představitelů pro křesťanské církve velký význam. Podle nich je nezbytné, aby EU u svých členských zemí zajistila respektování práv náboženských menšin. Podle agentury AFP jde i o nepřímou kritiku Turecka, které o členství v unii usiluje, ale tyto svobody nedodržuje, zejména ve vztahu k pravoslaví.

Podle Benedikta XVI. i Bartoloměje I. by EU měla „vzít v úvahu všechna hlediska týkající se lidské osobnosti a jejích nezadatelných práv, především svobody vyznání… Menšiny musejí být chráněny i s jejich kulturními tradicemi a náboženskými zvláštnostmi“.

ZDROJ: http://cs.christiantoday.com/article/papez-se-zucastnil-v-istanbulu-mse-slouzene-bartolomejem-i/4638.htm

Pravoslaví, pravoslavná církev nebo-li ortodoxní církev (z řeckého orthos správný, pravdivý + sláva, názor, učení.

Pravoslavná církev je křesťanská církev a je to nejpočetnější součást východního křesťanství.

Pravoslavná církev je základem života jako pravoslavných křesťanů. Bez víry Bůh nezjeví sebe sama v Ježíši Kristu.Víra nás zmocňuje k poznání Boha.Víra je klíčem ke spasení.

Pravoslavné křesťanství není náboženství ani organizace - existuje jako společenství 15 autokefálních a 2 autonomních, pravoslavných, ortodoxních církví.

Podle pravoslavných je to cesta života, kterou založil Ježíš Kristus. Jako živý organismus ji vytvářejí ti, kteří v Něj věří.

Pravoslavným křesťanem je takový člověk, který žije a zvěstuje pravdu Boží, jak byla zjevena v Ježíši Kristu a všude a v každé době představovala zkušenosti Jeho lidu - církve.

Pravoslavné křesťanství je založeno na svaté tradici a svatém písmu.

ZDROJ: www.pravoslavnacirkev.cz, Encyklopedický slovník

Pravoslavná církev byla založena v den sv. Padesátnice - o letnicích - kdy svatý Duch sestoupil na apoštoly. Postupně se rozšířila do všech koutů světa. K nám ji přinesli svatí Cyril a Metoděj ve druhé polovině 9. století. Dnešní podobu získala spolu s obnovením naší státnosti.

Pravoslavná církev vznikla na základě příslibu Krista Spasitele při Jeho Nanebevstoupení, v den Letnic. Tehdy sestoupil Duch Svatý na apoštoly, shromážděné v jednom domě v Jeruzalémě. A když přišel den Padesátý, byli všichni Apoštolové jednomyslně pospolu. I stal se náhle šum s nebe, jako valícího se větru prudkého, a naplnil všechen dům, kdež byli sedíce; i ukázali se jim rozdělení jazykové, jako oheň, a posadil se na každém z nich. I naplněni jsou všichni Duchem svatým a počali mluviti jinými jazyky, jakž Duch dával jim vymlouvati (Sk 2,1-4)

Od této chvíle nastává Církvi její hlavní dějinná pouť, jak nám o tom svědčí kniha Skutků svatých apoštolů a další listy uchované v Písmu svatém.

Věrouka pravoslavné církve spočívá na Písmu svatém a na všeobecné církevní tradici. Církevní tradice je uchována jednak v řádu církve a jejím životě, jednak ve spisech sv. Otců, tj. církevních spisovatelů z prvních století dějin křesťanství.

Církev byla vytvořena v době od 1. do 9. století. Podle tohoto zřízení se křesťané organizují podle státních území a podle národů ve vlastní místní církve. Místní církve jsou spojeny v jednu církev všeobecnou (řecky: katholickou). K tomuto systému všeobecné církve příslušela původně i církev římská. V ní však později šel vývoj k vytvoření papežství. Zatímco se až do 9. století zúčastňoval římský patriarchát všech všeobecných církevních sněmů a jejich usnesení se podřizoval (např. šestý všeobecný sněm [680-681] odsoudil římského patriarchu Honoria pro bludný monotheletismus, a římská církev se tomuto rozsudku podrobila), později se v římské církvi uplatňovala zásada, že usnesení všeobecných církevních sněmů potřebují schválení římského patriarchy. Východní církve proti těmto tendencím vždy vystupovaly. To vedlo roku 1054 k církevnímu rozkolu, v němž na jedné straně stál patriarchát římský a na druhé straně patriarcháty cařihradský, alexandrijský, antiochijský a jeruzalémský. Východní patriarcháty se nadále pevně držely pravoslavného učení a nesouhlasily s novým vývojem poměrů v církvi římské (s Filioque, s papežstvím, se zaváděním latiny u všech národů, s ideou odpustků, se všeobecným celibátem duchovenstva, s pokusy o zavedení přijímání pod jednou způsobou aj.)

Za historický omyl je považováno to, že jako by pravoslavná církev byla povstala teprve v roce 1054 odtržením od Říma. Místní pravoslavné církve nikdy nebyly Římu podřízeny, třebas římský patriarcha, jakožto biskup původně prvního hlavního města říše římské, požíval veliké autority. Právní poměr východních patriarchů k římskému byl stejný, jako byl jejich poměr mezi sebou navzájem. Nebyl to poměr podřízenosti, nýbrž rovnosti. O odtržení od Říma je možné mluvit u církví, které se utvořily na Západě na základě reformace, neboť před reformací příslušely k církvi římské.

Nejvyšším zákonodárným orgánem společným všem pravoslavným církvím na světě je všeobecný sněm, který je i jejich společným pojítkem. Všeobecný sněm řeší jako nejvyšší autorita církve principiální věroučné otázky.

Pravoslavná církev rozrěšila svůj poměr k národnostem a státním útvarům tak, že se organizuje, jak již bylo řečeno, podle státních území a podle národů.

Ke starobylým patriarchátům se počítají patriarcháty: cařihradský, jehož představitel je „prvý mezi rovnými“, alexandrijský, antiochijský a jeruzalémský. Historickým vývojem vznikly další místní patriarcháty: ruský, gruzínský, srbský, rumunský a bulharský, a místní církve kyperská, řecká, polská ,albánská, Pravoslavná církev v českých zemích a na Slovensku, americká, sinajská, finská, japonská, a další.

Pravoslavní křesťané vyznávají svoji víru krátkým textem, který byl sestaven na prvém a druhém všeobecném sněmu (tzv. Niceo-cařihradský symbol víry; 4. století po Kristu). Církev pak mnohokrát opakovala zákaz ubírat něco ze znění tohoto symbolu nebo k němu něco k němu přidávat. Pravoslavní kladou veliký důraz na používání neporušeného znění tohoto symbolického textu a nekompromisně odmítají pokus k němu cokoliv přidávat (např. tzv. „filioque“ čili vsuvka „i od Syna“ přidávaná římskou církví do vyznání víry o původu Svatého Ducha), anebo nějak toto vyznání zkracovat (viz např. „ekumenické“ zavádění zkráceného tzv. „apoštolského vyznání víry“, které však nemá se svatými apoštoly nic společného). Na neporušenost prvokřesťanské víry kladou pravoslavní zásadní důraz.

Pravoslavní křesťané věří v jednoho Boha ve třech Osobách - tedy v přesvatou Božskou Trojici: Otce i Syna i Svatého Ducha. Nejedná se v žádném případě o tři Bohy ani o tři různé projevy jednoho Boha - takové výklady zcela odmítáme! Jsou to tři Osoby sdílející v lásce jedno Božství. Tyto tři Osoby se od sebe liší tím, že Otec je bezpočátečný; Syn pochází od Otce tím, že se z Něho rodí; Duch Svatý pochází od Otce tím, že z Něho vychází. O Bohu víme, že je láska, že je věčný a nekonečný. Je všemohoucí, vševědoucí a je Stvořitel i Spasitel.

Pravoslavní křesťané věří, že Mesiáš očekávaný židovským Israelem přišel. Druhá Osoba Božské Trojice - Bůh Syn - se vtělila, což znamená, že Syn Boží přijal lidské tělo a narodil se z Marie Panny, kterou proto nazýváme přesvatou Bohorodicí. Mesiáš čili Kristus přišel na tento svět a jmenoval se Ježíš; vidíme v Něm Bohočlověka. Ježíš Kristus byl totiž pravým Bohem a pravým člověkem.

Přijal na sebe všechno lidské kromě hříchu. V Osobě Spasitele se tedy spojilo Božství s lidstvím a v tom spočívá tajemství spásy lidí. Můžeme se s Ním spojit, protože byl člověkem, a můžeme skrze spojení s Ním dojít zbožštění, protože je Bohem.

1. SVATÁ TRADICE je každodenní život Božího lidu. Představuje souhrn zkušeností v církvi, jak byl předáván a došel až k nám od Ježíše Krista a Jeho apoštolů. Svatá tradice je vlastní život církve inspirovaný a vedený svatým Duchem, je souhrnem všeho potřebného pro život a spásu Božího lidu.

2. SVATÉ PÍSMO je nejpřednější dílo svaté tradice. Věříme, že svaté Písmo je slovo Boží, bylo sepsáno lidmi vedenými a inspirovanými svatým Duchem, je zjevením samotného Boha.

Písmo svaté - bible je sbírka knih sepsaných a sestavovaných více než tisíc let nejrůznějšími lidmi. Tvoří ji: STARÝ ZÁKON popisující Boží zjevení do příchodu Ježíše Krista NOVÝ ZÁKON završující Boží zjevení prohlášením Ježíše Krista Spasitelem světa.

Písmo svaté bylo vytvořeno církví a pro církev.

3. SPISY SVATÝCH OTCŮ Mezi spisy považované za prameny naší víry patří především díla svatých Otců, která vysvětlují základní učení církve a brání pravou víru.

4. MODLITBA A LITURGICKÁ BOHOSLUŽBA Jsme zváni k uskutečňování osobního modlitebního pravidla, které je nerozlučně spjato s veřejnými bohoslužbami církve. Nejdůležitější z nich je svatá liturgie. Představuje společné dílo Božího lidu a setkání se samotným Bohem.

5. ŽIVOTY SVATÝCH Jsou svědectvím o Boží pravdě. Slouží nám jako vzory, podle nichž můžeme žít opravdový křesťanský život.

6. VYZNÁNÍ VÍRY Úplné vyznání pravoslavné víry je obsaženo v tzv. nicejsko-cařihradském vyznání či symbolu víry, který sestavili svatí Otcové na 1. a 2. ekumenickém směnu v Nicei roku 325 a v Cařihradu roku 381. Zpíváme nebo čteme je při každé liturgii - viz Otče náš, modlitby pravoslavného křesťana, Praha 1994, str. 180. Pravoslavní křesťané takto vyznávají svoji víru nepřetržitě od 4. století.

Pravoslavná církev je zastoupena hlavně na Blízkém východě, Balkáně a ve východní Evropě s přesahem do Zakavkaska. K pravoslavné církvi se hlásí nejvíce křesťanů po církvi římskokatolické.

K pravoslaví se hlásí především obyvatelé Řecka, Ruska a dalších slovanských zemí. Pravoslavní věřící, původně emigranti, však obývají i mnoho jiných zemí, velké komunity pravoslavných věřících existují např. v USA, Kanadě nebo Austrálii.

Do ostatních zemí se šířilo především migrací.

Do českých zemí pravoslavnou víru přinesli Cyril a Metoděj ve 2.pol. 9.století (pohled pravoslavné církve).

Dnes je pravoslavná církev v České republice a na Slovensku jednou z autokefálních pravoslavných církví. Autokefalitu obdržela roku 1951 od Moskevského patriarchátu.

ZDROJ:http://cs.wikipedia.org/wiki/Soubor:Eastern-orthodoxy-world-by-country.png

V prefektuře Tricala, mezi pohořími Pindos a Chasia, v místech, kde se Thessalská nížina setkává s prvními pahorky těchto velikánů Středního Řecka se nachází skalní sRpení METEORA.

Na vrcholech skalních homolí se rozkládají pravoslavné kláštery, některé připomínají spíše velké ptačí hnízdo - vystavěné poustevníky a mnichy. Pro svou krásu a jedinečnost je METEORA považována za osmý div světa.

Přesné datum osídlení Meteoru není známo. Všechny písemné zprávy jsou již z dob organizovaného osídlení mnichy orthodoxní pravoslavné církve. Historikové uvádějí jako prvního poustevníka mnicha Barnaba, který v letech 950 až 970 založil první klášter AGHION PNEVMA. V roce 1020 následovalo založení kláštera METAMORPHOSIS krétským mnichem Andronikem. Později v roce 1160 byl založen klášter DOUPIANI. Až za dalších dvěstě let zakládá mnich Varlaam klášter TRION IERARCHON a AGHION PANTON. Neznámí mniši pak pokračovali ve výstavbě dalších 22 klášterů. V průběhu let tento klášterní státeček získal církevní autonomii, rozrůstal se a bohatl především z darů a různých privilegií udělovaných mu křesťanskými velmoži. Největšího rozmachu dosáhl asi koncem 17.století. Potom jeho význam a vliv začal postupně upadat. V dnešní době je obydleno a využíváno k službě Bohu pouze šest klášterů:

—————————-—————————-

ZDROJ: http://druidova.mysteria.cz/MISTA_SILY/METEORA/Meteora.htm

ZDROJ: http://www.lidovky.cz/ln_nazory.asp?r=ln_nazory&c=A051130_102259_ln_nazory_blh

ZDROJ: http://cs.wikipedia.org/wiki/Soubor:Ukraine_Kiev_StMichael.jpg

Pravoslavná církev je společenstvím samosprávných místních církví, z nichž každá je autokefální, tj. řízená vlastním nejvyšším představitelem - prvním z místních biskupů. Všechny světové místní pravoslavné církve jsou sjednoceny nikoliv na správním principu jednoho pozemského ústředí (hlavy), nýbrž na principu společné pravoslavné víry, církevního učení zakládajícího se na Písmu svatém a posvátné Tradici, a jednotou ve svatých Tajinách (svátostech).

Jednotlivé světové pravoslavné církve tedy sdílejí tutéž víru, základní správní – politické principy a liturgickou tradici. Pravoslavné církve užívají při liturgii buď starých jazyků (ve slovanských církvích často církevní slovanštiny, což je novější forma staroslověnštiny), nebo současných jazyků národních. Nejvyšším zákonodárným orgánem společným všem pravoslavným církvím na světě je všeobecný sněm, který je i jejich společným pojítkem. Všeobecný sněm řeší jako nejvyšší autorita církve principiální věroučné otázky. Biskupové, kteří představují celou místní církev, bývají nazýváni patriarchové, metropolité nebo arcibiskupové. Ti předsedají biskupskému synodu, který představuje nejvyšší kanonickou, věroučnou a administrativní autoritu církve.

Základní organizační jednotkou Církve Kristovy je církevní obec - čili farnosti (parochie) a případně monastýry. Z duchovního hlediska je základní částicí Církve církevní sbor místních pravoslavných věřících, kteří se shromáždili spolu s řádně ustanoveným knězem kolem svatého prestolu a slouží společné svatou Tajinu Eucharistie v jednotě s celou pravoslavnou církví. Každé takové eucharistické společenství je plným projevením celé pravoslavné katolické církve v tom čase a na daném místě s veškerou plností jejích duchovních darů. Svaté Tajiny takto sloužené jsou identické se svatými Tajinami vykonávanými kdekoliv jinde a jindy v jednotě pravoslavné církve a jsou celou pravoslavnou církví uznávané jako pravé a spasitelné.

Jeho Blaženost doc. ThDr. Kryštof, PhD., arcibiskup pražský,metropolita Českých zemí a Slovenska

EPARCHIE PRAŽSKÁ———EPARCHIE OLOMOUCKO-BRNĚNSKÁ——–EPARCHIE PREŠOVSKÁ

———————————————————

Mnoho tradic v pravoslaví má vztah k Panně Marii, která je uctívána jako Theotokos, Bohorodička (zejména v liturgických a teologických textech je nazývána Přesvatou Bohorodicí). Podle pravoslaví zůstala i po Kristově porodu pannou. Pravoslavní věří, že Maria jako jediný člověk nikdy nezhřešila, zároveň se však odmítají katolické dogma o neposkvrněném početí Panny Marie. Ačkoli pravoslavní věří, že Maria zemřela a pak byla i s tělem vzata do nebe, neztotožňují se s podobnou římskokatolickou naukou o nanebevzetí Panny Marie, ale slaví namísto toho svátek Zesnutí Panny Marie (známé i ze západní liturgické tradice pod názvem dormitio).

ZDROJ: http://cs.wikipedia.org/wiki/Pravoslavn%C3%A1_c%C3%ADrkev

Křesťanství nepředepisuje (přinejmenším ne laikům)tak pevný „režim modlitby“jako činí islám nebo judaismus, přesto si rozvinulu bohatou a pestrou kulturu modlitby. Patří k ní liturgická i osobní modlitba. Nejznámější křesťanskou modlitbou je asi Otčenáš. Vrcholem křesťanské modlitby je společná liturgie. Pravoslavní na výzvu „modlete se neustále“odpovídají opakováním krátkých modlitebních formulí v rytmu srdce, dechu či kroku. Nejznámější je „perla pravoslaví“-„Ježíšova modlitba“: Bože, smiluj se nade mnou hříšným či „Pane smiluj se“. Někdy se při této příležitosti používá pouze opakování Ježíšova jména - zajména při duchovních cvičení, která vědomě přebírají prvka východní meditace.

ZDROJ: Halík, T.: Prolínání světů . Nakladatelství Lidové noviny, Praha. 2006.

Hlavním výrazem pravoslavného liturgického umění jsou ikony (ne sochy!). Ikony zobrazují Ježíše Krista, svaté a výjevy biblických událostí. Ikonografické znázorňování Boží pravdy pomocí linií, forem a barev nám připomíná, že i my se máme státi živou ikonou - obrazem a podobou Boží. Další důležitou součástí liturgického umění je zpěv (Pravoslavná církev nestrpí zvučení varhan a jiných hudebních nástrojů - specialiter: módní kytara -, neboť hraní ruší soustředění mysli k obsahu služeb božích a také snadno nabývá pouze koncertního, tudíž světského rázu. Ostatně, svádí zúčastněné k duchapustému a jedině citům lahodícímu snění, které se skutečnou zbožností nemá nic společného!). Hluboké texty starodávných zpěvů nám objasňují Boží pravdu a učí nás Boha chválit a děkovat mu.

ZDROJ: Halík, T.: Prolínání světů . Nakladatelství Lidové noviny, Praha. 2006.

Je to posvátný symbol svaté pravoslavné víry Niceo-cařihradský.

Tento posvátný text vyznání víry byl sestaven svatými Otci, kteří se shromáždili na prvém velikém všeobecném sněmu v městě Nikáji (Nicea, r. 325), a svatými Otci shromážděnými na druhém všeobecném sněmu v městě Cařihradu (Konstantinopol, r. 381). Svatí Otcové sestavili tento posvátný text - vyjadřující lidskými slovy (nakolik je to jen možné) obsah křesťanské apoštolské víry - kvůli tomu, aby bránili narušování a změnám, jimiž se někteří novátoři pokoušeli „upravit“ víru předanou Církvi skrze svaté apoštoly samotným vtěleným Bohem, Pánem Ježíšem Kristem. Proto jsou formulace tohoto posvátného symbolu namířeny proti všem možným a myslitelným odklonům od původní víry. Niceo-cařihradský symbol víry je základním věroučným (tj. dogmatickým) textem pravoslavné církve. Všechny následující všeobecné sněmy všech dob již jen potvrzovaly platnost, správnost a závaznost tohoto znění symbolu víry. Svatí Otcové na sněmech zakazovali komukoliv cokoliv k tomuto textu Vyznání víry přidat anebo cokoliv z něj ubrat; dopředu vyloučili z Církve Kristovy každého, kdo by se tohoto opovážil. Také je svatými pravidly zakázáno sestavovat nebo někde přednášet jakékoliv jiné Vyznání víry. Pravoslavná církev velice pečlivě do dnešních dob střeží v neporušenosti tento starobylý text, v němž je formulována víra svatých apoštolů, víra, které byli naučeni samotným Pánem.

Zde předložené české znění posvátného Vyznání je co možná nejpřesnějším překladem do současného českého jazyka. Znění tohoto překladu bylo požehnáno (přípisem ze dne 21. 5. 1998) Jeho Blaženstvem Dorotejem, pravoslavným arcibiskupem pražským a metropolitou českých zemí a Slovenska. Překlad byl pořízen z cyrilo-metodějského církevně-slovanského znění (používaného všemi slovanskými pravoslavnými církvemi) s přihlédnutím k řeckému originálu. Při překladu bylo navázáno na starší (leč bohužel poněkud nepřesný) český pravoslavný překlad, pocházející ze začátku XX. století (doposavad v české pravoslavné církvi hojně užívaný). Překladatelé opravili nepřesnosti staršího překladu a jazykově upravili jeho znění z dnes již příliš archaické jazykové podoby do poněkud modernější češtiny. Při tom však byly použity překladatelské postupy zavedené svatým vladykou Gorazdem a stejně tak i jím do češtiny uvedená pravoslavná terminologie.

ZDROJ: http://www.pravoslavi.cz/

Řekové, kteří se z 96 procent hlásí k pravoslavnému náboženství, se připravují na nejdůležitější církevní svátek roku. Pravoslavné Velikonoce navazují svými obřady a symbolikou na byzantskou minulost. Řekové se na Velikonoce dlouho těší, už proto, že jim předchází poměrně dlouhý půstV týdnu před Velikonocemi se v kostelech zdobí hrob Krista, na Velký pátek se na vesnicích nese Kristova rakev. Jejich vrcholem je noční mše na Bílou sobotu.Bohoslužeb se účastní téměř všichni Řekové, zpravidla v místě, odkud pocházejí nebo kde žijí jejich rodiče. Velikonoce jsou totiž rodinnými svátky, které tráví příbuzní společně. Přesně o půlnoci ze soboty na neděli pravoslavní popové ve slavnostním velikonočním rouchu oznámí věřícím, že „Christós Anésti“ (Kristus) vstal z mrtvých. Na konci mše si věřící mezi sebou zapalují svíčky a nesou si světlo z kostela domů.

Vzkříšení Krista se začíná ihned slavit, všude vládne sváteční atmosféra, vyzváněji zvony, v některých městech vybuchují i ohňostroje.Ještě v noci se jí polévka majiritsa, připravená z jehněčích vnitřností, tsurekia - mazance se zapečenými obarvenými vejci a další kulinářské speciality.

Rozdávají se červená vejce jako dárek ke zprávě, že Kristus vstal z mrtvých. V neděli se pak na venkově na každé zahradě nebo dvorku sejde celá široká rodina u tradičního rožnění jehňat a kůzlat. Všude je veselo, popíjí se ouzo, hraje hudba, voní pečené maso a připravuje se bohatá tabule, u které se pak při dobrém jídle a moku sedí i několik hodin…

Řekové si umějí svátky vychutnat a radovat se i bez nadměrného holdování alkoholu. Prostě zapomenou na starosti, odpustí si případné křivdy, tančí a zpívají, slaví setkání se svými blízkými a přáteli, chlubí se svými dětmi a jsou šťastní. Právě tyto chvíle vytvářejí a upevňují tradiční řeckou rodinou soudržnost.

Narození Páně (Vánoce). Zde čerpá pravoslavná ikonografie především z jakubova protoevangelia, narozdíl od západu, který se striktně drží evangelií. Proto vidíme právě narozeného Krista ležícího nikoli v jeslích stáje zájezdního hostince, ale ve skalní jeskyni. vedle něj spočívá na pokrývkách Přesvatá Bohorodice, někdy o Dítě pečuje, jindy zadumaně odpočívá. Krista pak, podle starozákonního prproctví, zahřívá svým dechem oslík s volkem. Na dítě s nebe září paprsek, nejspíše Boží milost. Zdá se, že zobrazení Kristova narození v jeskyni tak symbolicky odkazuje na Jeho Zmrtvýchvstání, druhé narození, které se také uskutečnilo v jeskyni (viz výše). V popředí ikony je vidět sv. Josef, jak zadumán sedí. Výklady říkají, že stále hloubá nad neposkvrněným početím své manželky. Na většině vyobrazení před ním vidíme malého starce, opírajícího se o sukovici. V něm vidí většina vykladačů ďábla, který se snaží v Josefovi vzbudit pochbnosti o Mariině čistotě. Dále vidíme v popředí dvě chůvy, koupající malého Ježíška. Podle jakubova protoevangelia jedna v Jeho Božství věřila, druhá nikoli. V zadním plánu ikony je potom vidět zástupy andělů, velebící Boha, a anděla, který zvěstuje pastýřům narození Páně, jak o tom čteme v evangeliu Lukášově. Téměř vždy jsou na ikoně zobrazeni také tři mudrci z východu, v pravoslavné ikonografii zobrazováni skutečně spíše jako mudrcové v čapkách perských mágů, nežli jako králové, což je zase zvykem na západě. Berou se buď koňmo nebo pěšky, někdy jsou vidět i dary v jejich rukou.

Církevní rok v pravoslavné církvi začíná 1. září, proto i my se budeme věnovat ikonám svátků v chronologickém pořadí, počínaje právě zářím.

Prvním svátkem církevního roku je narození Přesvaté Bohorodice (8. září).

Povýšení sv. Kříže (14. září) je svátek, připomínající nalezení sv. Kříže Kristova císařovnou Helenou roku 326 A.D.

Uvedení Přesvaté Bohorodice do chrámu (21. listopadu).

Křest Páně neboli Zjevení Páně (Theofanie) se slaví 6. ledna.

Obětování Páně (Očišťování Přesv. Bohorodice, u nás i Hromnice) je svátek, slavený 40 dní po Vánocích (2. února).

Zvěstování Přesv. Bohorodice (25. března).

Vjezd Páně do Jerusaléma (Květná neděle) připomíná se poslední neděli před Velikonocemi.

Nanebevstoupení Páně se slaví 40 dní po Velikonocích.

Jedním z nejvýznamnějších pravoslavných svátků je seslání Ducha Svatého, tzv. Padesátnice, která se slaví 50 dní po Velikonocích.

Proměnění Páně (6. srpna)

Zesnutí Přesvaté Bohorodice (15. srpna) je posledním svátkem církevního roku.

ZDROJ: Jiří Novotný: Světlo ikon, Metropolita Antonij Surožský: V jámě lvové

Pravoslavný církevní kalendář se sestává ze dvou „kalendářních kruhů“: z kalendária pevného a pohyblivého. Pevné kalendárium určuje, které svátky a které památky svatých připadají na dané určité datum (např. Narození Kristovo na 25. prosince, svatí Cyril a Metoděj na 11. května apod.); pohyblivé kalendárium určuje, kdy se slaví pohyblivé svátky, jejichž datum se každý rok mění (jsou to svátky s datem určovaným vzdáleností od Paschy čili velikonoc, které připadají každého roku na jiné datum; pohyblivými svátky jsou dále např. letnice čili Padesátnice, Nanebevstoupení Kristovo, Květná neděle a dal.)

ZDROJ: http://www.orthodoxia.cz/kalendar/index.html

V otázce užívání kalendáře jsou v současnosti jednotlivé pravoslavné církve rozděleny na dva tábory. Převážná většina pravoslavných křesťanů se řídí pouze juliánským kalendářem (v tomto kontextu tzv. „církevním“ nebo „starým“), zatímco jiní začali jako základ nepohyblivého kalendáře používat gregoriánský kalendář (tzv. „občanský“ nebo „nový“). Až na výjimky však všichni pravoslavní od juliánského kalendáře stále odvozují datum velikonoc (paschy) a tedy i celý pohyblivý kalendář.

ZDROJ: http://cs.wikipedia.org/wiki/Pravoslavn%C3%A1_c%C3%ADrkev#Trojjedin.C3.BD_B.C5.AFh

Rozvod a nové manželství vychází u východních církví z předpokladu, že manželství jako svátost není nějakým magickým aktem, ale darem lásky Boží. Člověk je ale tvorem velmi nestálým a křehkým, který často hřeší. V této situaci může prosit Boha o proniknutí manželství láskou, ale může se také ukázat neschopný rozvíjet lásku ve společném životě. V této situaci má církev možnost potvrdit, že Boží láska nebyla přijata, a může tolerovat rozluku a povolit nové manželství. Východní církve neudělují svolení k manželství u rozvedených příliš ochotně, zastávají však stanovisko, že církev musí mít možnost chránit nevinného manžela před důsledky hříchu jeho partnera. Nepovažuje se také za normální, aby vynucená zdrženlivost, která je zavazující pro určité společenství, byla jako trest vynucována na těch, kteří byli zrazeni a opuštěni svým partnerem. Z tohoto důvodu východní církve, opírajíce se o Matoušovu klauzuli a učení některých církevních Otců, nevylučují možnost nového manželského svazku. Toto své jednání zdůvodňují především odvoláním se na tzv. „zásadu ekonomie“, kdy církev má jednat vůči těmto křesťanům s porozuměním a milosrdně. V pravoslavné teologii je rozvod vnímán pouze jako dispenz udělený nevinné straně s tím, že nauka o nerozlučitelnosti manželství zůstává zachována.

ZDROJ: http://nesvatostnamanzelstvi.wz.cz/index.php?c=texty/vychod.htm

Tato část je podložena informacemi získanými při osobním kontaktu s Protopresbyterem ThDr. Jaroslavem Šuvarským, PhD., představeným a duchovním správcem katedrály sv. Cyrila a Metoděje

Mezi pravoslavím a ostatními křesťanskými církvemi leží mnoho podstatných věroučných rozdílů, odlišnosti v církevní praxi, některé neslučitelné církevní obyčeje a hlavně rozdílnost ve spiritualitě. Dialog s katolickou církví navíc komplikují překážky politického charakteru, zatímco v dialogu s církvemi vzešlými z protestantské reformace nacházíme ještě výraznější rozdíly jak ve věrouce (např. v chápání svátostí), tak i v pojetí církevní praxe.

S katolickou církví spojuje pravoslaví na první pohled mnoho – koncept apoštolské posloupnosti, svátosti, hierarchické pojetí církve, pohled na tradici a spojitost s církví apoštolů. Kulturní a teologické rozdíly mezi východní a západní církví existovaly prakticky od samého počátku křesťanství a došlo zde k výraznému historickému vývoji. Pravoslaví pohlíží na církevní učení, které se v katolické teologii objevilo s příchodem středověku (zvláště na filioque a papežský primát) jako na novoty, které vedly k rozbití společenství mezi církvemi. Rozpor mezi církvemi je vidět i u katolických dogmat přijatých v 19. a 1. polovině 20. století; závěry 2. vatikánského koncilu přiblížily v některých detailech římskokatolickou církev zpět k pravoslaví, ale zásadního nezměnily nic. Obě církve se snaží o vzájemný dialog, který má za cíl obnovení církevního společenství mezi nimi. Po mnoha letech nebylo však dosaženo žádného průlomu v zásadních věroučných rozdílech.

Roku 1054 došlo k velkému schizmatu, jehož bezprostřední příčinou byl spor o primát římského papeže. Papežští legáti uvalili klatbu na konstantinopolského patriarchu a na všechny, když jsou s ním v jednotě (což v praxi znamenalo celý Východ), na to odpovědila konstantinopolská církev slovy: Nespravedlivě uvalená klatba ať dopadne na ty, kdož ji uvalili. Rozkol byl však v praxi zpečetěn až o dvě století později, když křižácká vojska západních křesťanů přepadla Konstantinopol, zabíjela východní křesťany, znesvěcovala chrámy a svátosti a drancovala. Od těch dob už nechtěli lidé na Východě o jednotě s papežem ani slyšet a podle některých zmínek dávali přednost muslimům před římskými katolíky (známý výrok v Konstantinopoli: Raději uvidíme na našich ulicích muslimský turbany než kardinálské čepice).

Významným problémovým bodem dialogu je tudíž otázka uniatských církví, totiž východních církví, které vznikly před půl tisíciletím na původně pravoslavném území poté, co zdejší původně pravoslavní věřící a kněží museli přijmout papežský primát a byli pod tlakem světské moci podrobeni jurisdikci římské církve – s tím, že si mohou ponechat východní obřad. Existuje zde dodnes mnoho vzájemných majetkových sporů i vědomí křivd dané komplikovaným soužitím věřících z obou církví na jednom území.

ZDROJ: http://encyklopedie.seznam.cz/heslo/145222-pravoslavi#Vztah_ke_katolick.C3.A9_c.C3.ADrkvi

Homosexuální pohlavní styk byl v křesťanské Církvi vždy hodnocen jako těžký hřích. Biblické texty odsuzující homosexualitu jsou jasné a nedvojsmyslné. Zformovaly křesťanskou mravnost a vychovaly mnohá lidská pokolení, založily současnou kulturu. Odmítání přímého významu slov apoštola Pavla protiřečí nejen mnohasetleté křesťanské tradici jejich chápání, ale také prostému zdravému rozumu.

Homosexualita je hřích oddělující člověka od Boha. Současně však Církev neodmítá pomoc těm něšťastným, kteří jsou v zajetí tohoto hříchu. Bůh je láska a křesťané se mají modlit za všechny hříšníky a přát jim spásu. Leč Církev nemůže schvalovat zvrácení lidské přirozenosti, která byla stvořena samotným Stvořitelem. Církev nemůže žehnat pokažení Božího obrazu, který je nejvyšším principem důstojenství člověka. Církev učí o prvopočátečním rozdělení pohlaví, o čistotě a předurčení člověka ke svatosti. Střeží tradici křesťanského manželství mezi mužem a ženou, které je požehnáno samotným Pánem v Káně Galilejské. Církev by přestala být svědectvím o svatosti, čistotě a Boží pravdě, kdyby opustila učení, jež jí bylo Bohem zjeveno.

Ve vývoji, který nastal v americké Episkopální církvi a některých dalších křesťanských společenstvích západního světa, spatřujeme veliké nebezpečí pro současného člověka. Lidé postupně přivykají tomu, že homosexualita není odkloněním, není zvráceností, ale pouhým jedním z druhů „lásky“, kterému žehná dokonce i církev. Vždyť vedení Episkopální církve v USA na generálním konventu v Minnesotě v r. 2003 schválilo možnost požehnání stejnopohlavním manželstvím. Dokument, který konvent přijal, poskytuje místním společnostem i farnostem právo, aby si samy vypracovaly obřady pro požehnání stejnopohlavním dvojicím.

ZDROJ: http://www.orthodoxia.cz/srovn/homosex.htm

ZDROJ: http://www.czso.cz/sldb/sldb.nsf/i/home

Nejdůležitější částí naší práce je ta praktická, převážně výzkum v terénu. Vyhledali jsme si, kde se nachází nejbližší působiště pravoslavné církve, a to Katedrální chrám sv.Cyrila a Metoděje, Resslova ulice 9a, Praha 2 a poté jsme si domluvili schůzku s Protopresbyterem ThDr. Jaroslavem Šuvarským, PhD.,představeným a duchovním správcem katedrály sv. Cyrila a Metoděje , abychom se dozvěděli mnohem více o pravoslavné církvi přímo od osoby, která se pravoslavnou církví zabývá celý svůj život. V kontaktu s námi byla i paní Šuvarská, se kterou jsme také uskutečnili rozhovor.

Katedrální chrám sv.Cyrila a Metoděje s boční kaplí sv.Gorazda

Česká pravoslavná církev, obnovená biskupem Gorazdem, v roce 1921 neměla v Praze svůj chrám. Ministerská rada usnesením ze dne 29. července 1933 vyslovila souhlas k dlouhodobému pronájmu zrušeného římsko- katolického kostela sv. Karla Boromejského . Dne 28.září 1935, na svátek sv. Václava, byl katedrální chrám sv. Cyrila a Metoděje vysvěcen biskupem Gorazdem, Damaskinem a Sergijem. Podle ústního podání byl v těchto místech malý křesťanský kostelíček , který vystavěl kníže Bořivoj I. a vysvětil ho sám sv. Metoděj. Další chrám na tomto místě se jmenoval sv. Petra a Pavla (1115), r. 1287 přistavěn klášter, v roce 1705 založen ústav pro emeritní kněze a chrám přejmenován na sv. Karla Boromejského, zrušen v roce 1783. Objekt připadl Českému vysokému učení technickému. Prvním zvoleným duchovním správcem byl otec Petr Kauer (1935 - 42) a kaplan ThDr. Vladimír Petřek. Duchovními správci dale byli otec Václav Čikl (1938 -42) , Václav Červín, Čestmír Kráčmar st., Metoděj Navrátil, Josef Lexiner , Bohumír Aleš, Jiří Novák , Radim Pulec, Marek Krupica, Mojmír Žalčík , Jaroslav Šuvarský

Protopresbyter ThDr. Jaroslav Šuvarský, PhD.,představený a duchovní správce katedrály sv. Cyrila a Metoděje

Jak si pravoslavná církev udržuje tradici své víry v České republice?(například prostřednictvím svých potomků nebo zda svou víru nějak nabízí a šíří)?

• Něktěří pravoslavní si svou víru udržují díky své rodině, která ji vyznává. Například právě pan Protopresbyter Šuvarský se do narodil do rodiny s pravoslavnou vírou a část svého života žil na Ukrajině, a tak byl přímo v jednom z center pravoslavné církve.

• Tato víra je hlavně ve východní částí světa a nemá nouzi o neudržení se mezi ostatními druhy náboženství. Je otevřená každému, kdo přijde. Však samotný vstup do pravoslavné církve je vážným krokem. Seznámení s tímto směrem víry je možný na bohoslužbách, které jsou přístupny každému. Vlídnosti a ochotě se v pravoslavné církvi nekladou meze.

• Pan Protopresbyter Šuvarský a jeho žena nám řekli, že každý pravoslavnou víru vidí odlišně. Základ je stejný, ale například udržování tradic a zvyků nemusí být vždy a všude stejné a úplné.

• Jedním z dalších způsobů je časopis, který pravoslavná církev vydává. Jsou tam úspěšná jednání a cesty členů pravoslavné církve po světě. Úspěchy a zajímavosti.

(ZDROJ: http://www.hlas.pravoslavi.cz/pdf/2004/hp-01-2004.pdf.)

• Pravoslavná církev zastává mnoho činností. Od pana Protopresbytera jsme se dozvěděli, že není den, kdyby neměl nějakou činnost týkající se církve. Ať už jsou to bohoslužby, křtiny, jednání s budoucími členy nebo cesty po republice nebo do zahraničí.

10.5.2007 proběhla schůzka s Protopresbyterem ThDr. Jaroslavem Šuvarským

1) Jak jste se k pravoslavné víře dostali? (Zda pomocí rodiny nebo z vlastního zájmu)

• Narodil jsem se v Závidově na Ukrajině. K pravoslavné víře mě rodina vedla již odmalička, ale později jsem sám dál rozvíjel svá teologická studia z vlastního zájmu.
• Po reemigraci do Čech v roce 1947 jsem vystudoval Teologická studia v Prešově, Leningradě, Ekumenický institut v Bossey ve Švýcarsku a poté Orientální institut v Římě, kde jsem obhajoval doktorskou práci „Matěj Pavlík Gorazd,první český pravoslavný biskup“.

2) Pochyboval/a jste někdy o svém vyznání k pravoslavné církvi?

• Samozřejmě občas nastaly chvíle, kdy jsem neviděl budoucnost moc optimisticky, ale k další práci mě motivovala např.: zásluha o ustanovení pravoslavného biskupa na Moravě 21.listopadu 1982, kanonizace biskupa mučedníka Gorazda 6.září 1987, vzájemné navázání styků s většinou autokefálních církví, zvláště s Ekumenickým patriarchátem v Cařihradě 6.května 1984, udělení státního vyznamenání biskupovi Gorazdovi in memorian za vynikající zásluhy o demokracii a lidská práva - Řád T.G.Masaryka I.třídy 28.10. 1997.

3) Pokud má někdo zájem o pravoslavnou církev, jak je možné s k ní připojit?

• Nejdůležitější je, se opravdu ujistit, zda tuto víru chcete vyznávat. Já osobně, i když to zní zvláštně, zájemce raději odrazuji od víry, pokud si nejsem jist, zda jsou schopni projít všemi kroky, aby se stali věřícími.Někdy se totiž stává, že se chtějí prřipojit pouze s nějakého chvilkového rozmaru. Pokud jsou přesvědčeni, tak jim nebráníme. Prvním krokem je přijít sem k nám nebo do jakéhokoliv jiného pravoslavného kostela. Vysvětlíme jim jednotlivé kroky týkajících se připojením do pravoslavné církve, není to však chvilková záležitost. Každý se musí naučit modlitby, navštěvovat naše bohoslužby atd.

4) Jak se pravoslavná církev projevuje, jak působí? (Prostřednictvím bohoslužeb, sezení?)

• Pravoslavná církev šíří svoje myšlenky pomocí bohoslužeb. Tyto bohoslužby jsou pro veřejnost přístupné a může se přijít podívat kdokoliv. Tady v katedrále sv.Cyrila a Metoděje kážeme hned v několika jazycích, protože na naše bohoslužby chodí pravidelně i lidé z cizích zemí. Bohoslužby máme v jazyce českém, anglickém, ruském, staroslověnském…

5) Jaké rozdíly má pravoslavná církev ve svém působení oproti katolíkům?

• Velké rozdíly byly převážně v počátku kdy došlo k rozdělení křesťanství na církev východní a církev západní. Jednotlivé církve se rozvíjely po svém. Římská myšlenka rozvoje byla přizpůsobování se, ale východní církev chránila ortodoxii, uzákonění sněmy, aby vše zůstalo původní beze změny. Později se chtěli církve opět spojit, ale během sta let vývoje došlo k velkým rozdílům, které už nešlo překonat.
• Pravoslavná církev uznává papeže, ale ne jako osobu nejvýše postavenou v hierarchii křesťanské církve.
• Jedním z rozdílů mezi katolickou a pravoslavnou církví je celibát. Pravoslavná církev má dobrovolný celibát, naproti tomu u katolické církve je to jedna z nutností víry.

6) Má pravoslavná církev nějaké specifické obyčeje? Jaké?

• Pro pravoslavnou církev jsou nejdůležitějším svátkem Velikonoce (Pascha), ale v dnešní době nejsou v ČR nějak striktně dodržovány více než je to bývá zvykem u obyčejných lidí, přesto k tomuto svátku se váže hluboká víra lidí, jelikož Velikonoce se váží k údaálostem v životě Ježíše Krista. Stejně tak jako Juliánský kalendář, který dříve byl jednou z důležitých věcí není v ČR používán. Používáme Gregoriánský kalendář.

V rámci této práce jsme zpracovávaly informace získané pomocí těchto metod:

• studium dokumentů: existující dokumenty zachycující zkoumaná témata
• druhy dokumentů:veřejně prezentované informační materiály zařízení (informační letáky, internetové stránky)
• strukturovaný rozhovor: realizovaný formou konzultace na předem stanovená témata s Protopresbyterem ThDr. Jaroslavem Šuvarským, PhD., (představený a duchovní správce katedrály sv. Cyrila a Metoděje)

Výhody rozhovoru

• možnost přizpůsobení otázek momentální situaci
• možnost širokého pokrytí
• přesná data
• osobní kontakt

Nevýhody rozhovoru

• časově náročné pro tazatele a dotazované
• větší variabilita odpovědí
• značné nároky na schopnost formulování otázek a vedení rozhovoru
• možnost ovlivňovat průběh na základě subjektivních pocitů tazatele

Zpočátku jsme si nalezli informace o svatostáncích pravoslavné církve v Praze. Na internetových stránkách jsme si vyhledali chrám sv.Cyrila a Metoděje, poté jsme se vydali na oblídku a zjistit další pro nás důležité informace. V chrámu jsme se sešli s paní Šuvarskou, která má na starosti veškeré aktivity pana Protopresbytera,ale i celkové fungování chrámu sv. Cyrila a Metoděje.

Po několikátém telefonátu s panem Šuvarským jsme konečně nalezli vhodný termín pro setkání, důvodem našich neúspěchů byly časté zahraniční cesty pana Protopresbytera.

Setkání s panem Protopresbyterem bylo velmi zajímavé a velmi nás překvapilo. Nikdo z nás netušil, jak se naše setkání bude vyvíjet. Snažili jsme se, co nejlépe připravit na diskuzi. A to pomocí předem připravených otázek a také náš vlastní zájem zjistit o církvi více. Museli jsme být precizní, protože pokuď jsme chtěli získat potřebné informace, museli jsme zároveň naslouchat, ale i směrovat naši diskuzi k hlavní výzkumné otázce. Což pro studenty prvního ročníku je vlastně takovou zkouškou sebe samých. Vlídný přístup a otevřenost manželů Šuvarských nám moc pomohla a otevřela snazší cestu k potřebným informacím, komunikace probíhala velmi příjemně a díky tomu z nás prvotní nejistota spadla. I poté co byly vyčerpány otázky pro naši samotnou práci jsme se ještě chvíli bavili s manžely Šuvarskými o jejich práci, ale i oni sami se nás ptali na studium a ostatní naše aktivity.

Původní slíbená hodina času od pana Šuvarského se protáhla na 2 a půl hodiny. Celkově jsme se obohatili i informacemi ze sekundárních zdrojů, a to z knih a internetových stránek, ale skutečné seznámení s činností pravoslavné církve bylo přínosnější než samotné knihy.

Ještě předtím než jsme zahájili s panem doktorem Šuvarským rozhovor, nás stručně seznámil s historii křesťanství.

Stručný přehled Vzniku církve:

• Ježíš Kristus byl 40 dní po vzkříčení s apoštoli a 40. den vstoupil na nebe (Nanebevstoupení)

• po nanebevstoupení Ježíše Krista apoštolové (Petr, Pavel, Matouš…) šířili jeho učení

• např.: apoštol Pavel uskutečnil 3 cesty - na Kypr, do Makedonie a Řecka a do Říma a na Krétu,
• např.: apoštol Petr(skála-kefas) působyl v Římě a byl tam ukřižován, je považován za prvního papeže

• 451- chalcedonský sněm - konstantinopolský patriarcha je postaven na roveň papeži- dochází k odštěpení něktrých církví, dále se zde vymezuje vztah lidské a božské přirozenosti Ježiše Krista

• dělení na Západ (Řím) a Východ (ostatní patriarcháty- Jeruzalém, Alexandrie..)

• východní církve trpěly

• 1054- velké schizma- vzájemná exkomunikace římského a konstantinopolského patriarchy

• církve se vyvíjí samostatně

• pravoslavná ortodoxní církev je považovná a řadí se mezi starobylé východní církve

• pravoslavná církev si chrání svou ortodoxii a dodržuje ji dodnes

• římského papeže uznávejí jako biskupa

• filioque- vsuvka vložená do textu nicejsko-cařihradského vyznání, naznačuje, že Duch svatý nepřichází jen od Otce ale i od Syna

• Východ tuto vsuvku nikdy neuznal- tvoří dogmatickou překážku mezi římskokatolickou s pravoslavnou církví

• v pravoslavné církvi je celibát dobrovolný- biskup se nesmí ženít ale kněží a jáhni se mohou ženit před svým vysvěcením

• nejdůležitějším pravoslavným svátkem je Vzkříšení

• pravoslavná církev udržuje kontakty i s ostatními církvemi- Světová organizace církví pořádá jednou za 6 let setkání

„Všimněme si, kolik lásky a soucitu je v Božích zákonech, a jsou–li tvrdé, pak jsou tvrdé na ochranu slabých a nevinných.“ † arcibiskup Simeon

„Křesťanství je v každém okamžiku možné. Nepotřebuje ani metafyziky, ani asketismu, ani jakékoliv „přírodní vědy“ křesťanské. Křesťanství je život. Učí, jak máme konat.“ Nietzsche Friedrich

Pravoslavná církev je identická s Kristovou Církví apoštolskou a to totožností učení, praxe a ducha; i církevně-právní návazností na prvokřesťanskou Církev. Pravoslavní křesťané věří v jednoho Boha ve třech Osobách - tedy v přesvatou Božskou Trojici: Otce i Syna i Svatého Ducha.

V pravoslavné církvi vždy vítězil smysl pro neviditelný duchovní život nad praktickým duchem světa. Poslední slovo zde má vždy láska. Patrný je zde rychlý duchovní růst věřících a přijímání duchovních darů. Úplné vyznání víry je obsaženo v nicejsko-cařihradském symbolu víry, který sestavili svatí Otcové. Zpívají nebo čtou je při každé liturgii. Pravoslavní křesťané takto vyznávají svoji víru nepřetržitě od 4. století. Pravoslavní kladou veliký důraz na používání neporušeného znění tohoto symbolického textu a nekompromisně odmítají pokus k němu cokoliv přidávat anebo nějak toto vyznání zkracovat. Na neporušenost prvokřesťanské víry kladou pravoslavní zásadní důraz. Ale pravoslavná církev je otevřená každému bez rozdílu. Zážitek reálné duchovní zkušenosti při setkání s pravoslavnou církví, vnímání její posvátné duchovní atmosféry a dotek nepřerušené křesťanské tradice či zkušenost obdarování a duchovní útěchy – to jsou časté příčiny rozhodnutí stát se pravoslavným křesťanem.

Cílem naší seminární práce bylo zjistit co nejvíce informací o pravoslavné církvi a výzkumnou otázku jsme směřovali na téma tradice. Chtěli jsme nastínit, co vlastně je pravoslavná církev. Zjistili jsme základními rozdíly mezi Římsko katolickým křesťanstvím a Pravoslavnými křesťany. Toto setkání bylo velkým přínosem pro naši práci. A díky této seminární práci, jsme mohli osobně poznat pravoslavnou víru a rozšířit si své vědomosti v oblastech náboženství. 

Počet shlédnutí: 236