ŘÍMSKOKATOLICKÁ CÍRKEV A ČESKÁ SPOLEČNOST

V naší práci jsme se pokusili vystihnout současný vztah české ateistické společnosti ke katolíkům. Zajímalo nás především, jaké pocity mají praktikující katolíci ze svého okolí. Zda se cítí být omezováni, nebo měli někdy pocit, že se k nim okolí chová jinak, než by bylo vhodné. Vzhledem k tomu, že česká společnost je jednou z nejvíce sekulárních v Evropě, ne-li ve světě, přišlo nám toto téma jako velmi zajímavé. Dalším důvodem, proč jsme se rozhodli věnovat tomuto tématu, jsou i občasné skandály uvnitř katolické církve, které rozhodně nenapomáhají dobrému jménu a mohou mít určitý vliv na chování ateistické společnosti vůči katolíkům. Cílem práce bylo zodpovězení naší otázky, zda je složité být věřící v takovéto společnosti. K tomu jsme využili ochoty několik katolických věřících, kteří nám sdělili své názory a pocity, které jsme později zpracovali.

Je obtížné být věřící v současné převážně ateistické společnosti?

1. Jak je možné stát se katolickým věřícím? (Co lidi přivádí k víře?)
2. Chodí katolíci do kostela pravidelně? (pokud ne, proč?)
3. Je těžké přesvědčit ateisty k návštěvě bohoslužby?
4. Může katolická víra pomoci při řešení každodenních problémů?
5. Mohou mít věřící pocit diskriminace ze strany ateistů?
6. Pozorujete snahy odradit věřící od jejich víry?

Téma naší práce spočívá především ve vztahu katolíků a nevěřících, a jak na sebe navzájem tyto dvě skupiny nahlíží. Nebylo snadné najít publikaci dotýkající se přímo tohoto tématu. Proto jsme čerpali z různých zdrojů, které se zabývají diskriminací menšin a článků v křesťanských časopisech.

Publikace věnující se diskriminaci obecně, zmiňuje různé důvody, které mohou vést k určitým komplikacím v soužití katolíků a nevěřících. Věřící, (v našem případě katolík) se ve společnosti může stát terčem posměchu pouze tím, že navštěvuje kostel. Problémem ekonomického rázu je znevýhodňování početnějších rodin ze strany podniků a organizací. Nezřídka se stává, že katolicky založený pár má více než dva potomky. Vzhledem k tomu, že rodinné vstupné bývá zpravidla pro čtyřčlenné rodiny, musí takováto rodina zaplatit pro ostatní potomky plnou cenu. V neposlední řadě se věřící lidé mohou potýkat s problémy v podobě nezajištění specifických potřeb ze strany různých institucí. Příkladem je neumožnění návštěv nedělních mší pro pacienty nemocnic, chovance ústavů nebo vězně. Dále pak nedodržování svátečních dnů v těchto zařízeních.¹⁾

Kniha Krizová intervence uvádí v bodech nejčastější předsudky o věřících a víře. Zde uvedeme pouze některé z nich: Lidé v církvi jsou podivíni; víra je daná jednou pro vždy; věřící potřebují ke svému životu berličku v podobě víry; věřící si o sobě myslí, že jsou lepší než ostatní; věřící jsou předpotopní ignoranti vědeckého zkoumání; víra dělá z lidí blázny.²⁾

V článku Jak se na katolického kněze dívají lidé zvenku od Václava Malého, se dozvídáme nejen jaký mají lidé náhled na toto povolání, ale také jaké jsou vztahy mezi věřícími a ateisty. Na jedné straně je kněz jakýmsi prostředníkem a styčným bodem ve vyhraněných situacích a na straně druhé panuje mezi ateistickou společností určitý ostych, odtažitost a názor, že je lépe si držet odstup. Je zde zmiňována také problematika celibátu, která je pro ateisty něčím nepochopitelným a jen podporuje negativní vnímání věřících ze strany společnosti. Celibát se často stává cílem vtipů a to tvoří další překážky mezi společností věřících a nevěřících. Dále se dočteme, že ke změně těchto předsudků je třeba především úsilí samotných katolických kněží a také široké veřejnosti. Jako jeden z hlavních důvodů této nedůvěry a skepse vůči věřícím uvádí jednostranný výklad dějin v naší nedávné minulosti.
Celý tento problém nejlépe vystihuje závěrečný citát: „Závěrem bych řekl, že máme co dočinění s konglomerátem ostychu, strachu a pověrčivosti na jedné straně a se slepencem důvěry, úcty, obdivu a respektu na straně druhé.“ ³⁾

_{Obr. 1 Ježíš na kříži, D. Velazquez}

Pro objasnění naší výzkumné otázky jsme využili metodu zvanou standardizované interview. Standardizované interview má formalizovaný a pevně strukturovaný rámec. Pořadí a formulace otázek jsou zde přesně stanoveny. Tazatel postupně klade otázky respondentovi a posléze zaznamenává jeho odpovědi. V tomto typu interview musejí být otázky respondentům dobře srozumitelné, aby měl výzkumník jistotu, že tito lidé pochopili zadání otázky přibližně stejně. Jelikož jsme prováděli výzkum přímým dotazováním a lpěli na přímém kontaktu s věřícími, mohli jsem sledovat reakce účastníků rozhovoru. Zde se nám také nabídla možnost objektivně posoudit, zda dotazovaní lidé odpovídají po pravdě a podle svého svědomí. Nevýhodou námi využívané matody interview, může být fakt, že dotazovaným lidem se nelíbí naší formou pokládané otázky, a proto na ně nemusí odpovídat a na dané téma s námi komunikovat. Interview jsme vedli metodou přímého dotazování, kdy jsme se dotazovali věřících, před bohoslužnou a po jejím konci, na námi připravené otázky. V některých případech se stalo, že dotazovaní se nechali svým vyprávěním unést do takové míry, až odpovídali na otázky, které jsme k danému výzkumu bohužel použít nemohli. My jsme posléze museli nasměrovat rozhovor zpět na dané téma a dokonočit již započatý rozhovor. Jiný, než standardizovaný rozhovor jsem pro výzkum použít nemohli. Výzkumná otázka a s ní spojené podotázky se dali zjistit jen přímým dotazováním. Předem jsem si stanovili jednoznačné kategorie, kterými jsme se po celou dobu řídili.

V úterý 30. března jsme navštívili kostel Neposkvrněného početí Panny Marie římskokatolické církve v Praze 10, Strašnicích. Navštívili jsme bohoslužbu, která se koná v tamějším kostele každý den. Před bohoslužbou jsme oslovili několik věřících, aby nám odpověděli na zadané otázky. Nesetkali jsme se s projevy nedůvěry, nebo neochoty ze strany dotazovaných. Naopak, všichni byli velice vstřícní a bez ostychu nám odpovídali. Během bohoslužby jsme si nedovolili narušovat klidný průběh obřadu, a proto jsme s dalšími otázkami vyčkali, až po skončení bohoslužby vedené farářem Janem Balíkem, Vladimírem Kalíkem a Peterem Kováčem. Po skončení obřadu jsme znovu bez sebemenších problémů oslovili několik dalších věřících, kteří byli ochotní nám opovědět na naše otázky. Všichni znovu odpovídali bez náznaku nevole, stejně jako jejich předchůdci. Během celého výzkumu jsme se nesetkali se žádnými negativními reakcemi. Pouze poslední z dotazovaných zpočátku vyžadoval určité osvědčení, kterým jsme se měli prokázat před pokládáním otázek. Důvodem byla pravděpodobně obava ze širšího zveřejnění odpovědí. Když mu bylo vysvětleno, že výzkum neprovádí celá univerzita, ale že probíhá pouze v rámci jednoho předmětu, tak k pokládání otázek svolil. Celkově bychom zhodnotili náš výzkum jako úspěšný. Všichni námi dotázaní odpovídali bez ostychu a zdálo se nám, že byli potěšeni, že se někdo o náboženství a víru zajímá. Dokonce se nám dostalo i pár praktických rad do života, zejména od postarších žen, jakého si máme vybrat partnera pro život.

Během našeho terénního průzkumu jsme kontaktovali tyto osoby:
Marek, přibližně 50 let - příjemný a milý již od pohledu. Vystudoval VŠ ekonomických věd v Brně.
Jana, 26 let - studentka a členka farnosti.
Lenka, 18 let - studentka střední odborné školy. Příští rok se stane členkou farnosti.
Marie, důchodového věku - typicky česká důchodkyně, přesto milá a temperamentní dáma.
Jan, 57 let - na první pohled sociálně slabší, neupravený a zanedbaný.
Karel, 72 let - příjemný postarší pán, velmi upřímný a zamýšlel se nad každou odpovědí.
Věra, 48 let - učitelka, příjemná a věcná.

_{Obr. 2 kostel Neposkvrněného početí Panny Marie}

Počátky křesťanství na území dnešní České republiky spadají do přelomu 8. a 9. století. V druhé polovině 9. století byla poprvé přeložena Bible do staroslovanského jazyka. Na konci 10. stol. bylo v Praze založeno biskupství a přibližně o sto let později bylo biskupství založeno také v Olomouci. V následujícím období došlo k rozvoji klášterů na celém území. Církev a církevní moc zaznamenala prudký vzestup během 13. a 14. století. Za vlády Karla IV., bylo povýšeno pražské biskupství na arcibiskupství. V těchto letech také vzrůstala zbožnost lidu. Na počátku 15. století došlo na našem území k rozdělení církve na katolickou a protestantskou část. V 17. století dochází k postupné rekatolizaci. V 18. a 19. století získával stát moc nad katolickou církví. Katolická církev se začala angažovat v sociálních a charitativních oblastech. V období 1. republiky došlo k rozkolu mezi českou církví a Vatikánem, který se podařilo urovnat až roku 1927. V této době se k římskokatolické církvi hlásilo 80 % obyvatel. Během II. světové války byli duchovní pronásledováni a perzekuováni. Stejný přístup k církvi zaujala i komunistická strana v následujících letech, kdy se stala církev jedním z úhlavních nepřátel. Proto docházelo k postupnému odklonu obyvatel od katolické církve.⁴⁾

V roce 1950 bylo v Československu 93,9 % věřících. Ke katolické církvi se přihlásilo 76,4 % obyvatel. Při sčítání lidu v roce 1991 byl celkový počet věřících 43,9 % z toho 39 % katolíků. V roce 2001 se k římskokatolické církvi hlásilo 26,8 % (tj. 2 740 780 věřících) obyvatel z celkového počtu 32,2 % věřících.⁵⁾

_{Obr. 3 Symbol křesťanství v raných dobách}

Na základě jednotlivých odpovědí od našich respondentů, jsme se dozvěděli několik zajímavých skutečností. Po vyhodnocení jednotlivých otázek jsme zjistili, že většina odpovědí od našich dotazovaných byla velmi podobná a v zásadě se se svými odpověďmi shodovali. To je samo o sobě s podivem, jelikož vzorek námi oslovených katolíků byl nejrůznějších věkových a sociálních kategorií. Z toho jsme usoudili, že katolická víra je velkou oporou ať už se člověk nachází v jakémkoliv věku, společnosti či situaci. Dá se tedy říci, že okolní vlivy mají na věřící velmi malý efekt a pokud je někdo o své víře přesvědčen, není možné mu jeho víru rozmluvit či ho od ní zrazovat. Důkazem nám bude následující shrnutí jednotlivých odpovědí.

Na první otázku ohledně prvopočátku jejich víry téměř všichni dotázaní odpověděli, že je k víře přivedla rodina. Z toho pramení i síla jejich přesvědčení. Zde je vidět silný vliv prostředí, ve kterém vyrůstáme. Je - li jedinec vychováván v katolické rodině, těžko se nechá okolím zviklat. Jak uvedla slečna Jana: „K víře jsem se dostala přes rodinu, která mi od mládí vštěpovala víru. Jako malá jsem byla i pokřtěná.“⁶⁾ Takřka stejně se vyjádřila i paní Marie. Obě tyto ženy se později ukázaly jako velmi silně přesvědčené o své víře. Pouze dvakrát přišlo rozhodnutí k praktikování víry z osobního rozhodnutí. To bylo většinou z důvodu nejistoty, životní krize či hledání opory.

Naše druhá otázka se týkala frekvence návštěv bohoslužeb. V kostele, ve kterém náš průzkum proběhl, se pořádají mše každý den. O víkendech se mše pořádají i několikrát denně. Díky takovéto četnosti mší, není pro věřící problém, dostavit se ke mši svaté kdykoliv to uznají za vhodné. Také proto se nám dostalo odpovědí, které se daly předpokládat. Až na jednoho muže, všichni námi oslovení, chodí ke mši minimálně jednou do týdne. Velmi často byla tato odpověď doplněna touhou účastnit se mší vícekrát týdně. Pracovní povinnosti, koníčky, rodina, domácnost. To byly důvody, proč se neúčastní mší častěji. Paní Marie nám k tomu řekla toto: „Do kostela chodím pravidelně, někdy každý den, někdy jen občas. Záleží na tom, kolik mám volného času a zda mi to v daný den vyjde třeba v práci.“⁷⁾

Co se týče rozšiřování počtu věřících, zjistili jsme, že nejde o jednoduchou záležitost. Zde jsme narazili na důležitou věc. Námi oslovení se totiž buď vůbec nesnaží nabádat své okolí k návštěvě kostela a zamýšlení se nad vírou samotnou, nebo naráží na nevoli a netečnost zakončenou neúspěchem. Pokud totiž někoho, byť jedenkrát, přiměli ke společné návštěvě mše, na tento úspěch se jim již nepodařilo navázat. Tím si můžeme vysvětlit stále klesající počet věřících v České republice. Pokud nedojde k určitému posunu a řekněme lepší propagaci víry, nedá se v tomto směru očekávat zlom. Proto bude počet věřících stále klesat a ti to budou mít stále obtížnější.

Čtvrtou otázkou byla role víry při řešení každodenních potíží. Zajímavé bylo, že pouze polovina dotázaných hledala ve víře pomoc při řešení svých problémů. Nesnáze, se kterými se potýkají, jsou prý jakousi Boží zkouškou. Proto se obrací zpět na Boha, který jim následně pomůže. Pan Jan nám k tomu řekl: „… víra mne naplňuje a proto si dění kolem sebe svou vírou také odůvodňuji. To, že v něco věřím, mi pomáhá vyrovnat se stresem.“⁸⁾ Druhá polovina měla k této otázce racionálnější přístup. Tvrdili, že ačkoliv Bůh může ovlivňovat životy a duchovně napomáhat ke snazšímu a vyrovnanějšímu životu, problémy každodenního života si stejně musí řešit sami. Paní Věra to vystihla slovy: „…, že by Bůh mohl ovlivnit všechno, to se s určitostí nedá říct.“⁹⁾

Pokud jsme se ptali na diskriminaci, nikdo se s žádnými extrémním chováním nebo násilím nesetkal. Důvodem bude zřejmě to, že praktikující katolík není vizuálně odlišný od člověka nevěřícího, nebo vyznávajícího jinou víru. Proto se nesetkáváme s útoky vůči této skupině obyvatel. Pokud pomineme tuto krajní formu, několik dotázaných uvedlo, že se setkali s posměšky a názory, že jsou divní. Nejčastěji se tyto problémy objevují na pracovišti, kde se stávají terčem vtipů a narážek. Pan Marek nám řekl, že se občas setkává s názorem, že víra je hloupost a věřící jsou hlupáci a blázni. V tom se jeho zkušenosti shodují s publikací Krizová intervence, která tento fakt také zmiňuje.

Pokud jde o pokusy rozmluvit věřícím jejich víru v Boha, tak s nimi se nesetkali úplně všichni. Byli však zajedno v tom, že pokud by se o to kdokoliv pokusil, neuspěl by. „Doposud jsem se s rozmlouváním víry nesetkala a nikdo by mne stejně nepřesvědčil.“¹⁰⁾ řekla nám paní Věra.

Na základě odpovědí, jsme nabyli dojmu, že katolíci mnoho problémů se svou vírou nemají. Jejich přesvědčení je velmi silné, takřka neotřesitelné. Proto pro ně není velkým problémem svou víru udržet i v tak ateistické společnosti, jaká v České republice je. Sice se občas setkávají s posměšky, ale není to nic, s čím by si nedokázali poradit sami, nebo s pomocí Boha. Pokud už se s nějakým problémem potýkají, je to především nedostatek času na pravidelné docházení do kostela, který přičítají přílišnému pracovnímu vytížení. Na čem se shodují, je fakt, že nejsou kvůli své víře nějak výrazně znevýhodňování či utlačováni, nebo že by měli se svou vírou problémy. Vypadá to, jako by žili ve svém vlastním světě a předsudky okolí se jich jakoby netýkají. Je to dáno pravděpodobně tím, že česká společnost je velmi tolerantní vůči náboženským menšinám.

_{Obr. 4 Modlitba}

V naší práci jsme se snažili přijít na to, jak česká ateistická společnost pohlíží na věřící spoluobčany a zda se jim nějakým způsobem nesnaží jejich víru rozmluvit. Zdrojem naší práce byli věřící, které jsme přímo oslovili v kostele, v Praze - Strašnicích. Ti nám o své víře a o chování nevěřících vůči jim samotným pověděli pár slov. Zejména naše hlavní výzkumná otázka je přivedla k zamyšlení, ale všichni námi dotázaní se shodli, že pokud je člověk věřící z vlasntího přesvědčení, nikdo a nic je od jejich víry nemůže odvést. Z těchto reakcí jsme dospěli k závěru, že jejich víra má velmi pevné základy. Na naše pozdější podotázky tito lidé reagovali pozitivně, usoudili jsme, že je tento výzkum zajímá a jsou rádi, že se někdo o víru i v současné době zajímá. Na podotázku, zda se ještě dnes v okolí setkávají s diskriminací, nebo s rozmlouvání jejich víry, se reakce dotazovaných velmi lišily. Někteří se s negativní reakcí nesetkali za celý život, jiní se s ní setkávají neustále. Nezřídka se ve svém okolí setkávají s lidmi, kteří si o nich myslí, že jsou přinejmenším podivíni. Velmi často zmiňovaným problémem, který některé jedince sužoval, byl nedostatek času na praktikování víry. Na základě tohoto výzkumu si myslíme, že větší hrozbou pro katolíky a jejich víru je především dnešní uspěchaný životní styl a malá schopnost najít si čas na sebe samotného, než ateisticky smýšlející česká společnost. Při terénním výzkumu jsme zjistili, že věřící lidé jsou velmi milí a vstřícní a občas se stávalo, že jsme se od otázek dostali až k radám do života. Snažili jsme se jejich vstřícnost oplatit, ne jen, abychom získali co nejvíce informací. Pokud bychom měli shrnout naši práci, musíme říci, že to byla práce zajímavá. Setkali jsme se s názory, které nás v mnohém obohatily a donutily nás přemýšlet o pohledu ateistické společnosti, ke které náš výzkumný tým bezpochyby patří, k věřícím lidem a jejich života v této společnosti. Snažili jsme se na ně nahlížet jinak než dosud. Pochopit starosti běžného věřícího a naslouchat jejich připomínkám a názorům. Doufáme, že se nám podařilo splnit cíl práce a čtenáři těchto řádků si také přijdou na své.

ČIZINSKÝ, P., et al. Diskriminace – manuál pro pracovníky organizací [on-line] Praha: Poradna pro občanství/ Občanská a lidská práva, [cit. 31.03.2010]. 96 s. (PDF). Dostupný z WWW: http://www.poradna-prava.cz/folder05/diskriminace.pdf.

VODÁČKOVÁ, D. a kol. Krizová intervence. 2. vyd. Praha: Portál, 2007. 544 s. ISBN 978-80-7367-342-0

MALÝ, V. Jak se na katolické kněze dívají lidé z venku. Teologické texty [on-line]. 1990, č. 2 [cit. 31.03.2010]. Dostupné z WWW: http://www.teologicketexty.cz/casopis/1990-2/Jak-se-divaji-na-kneze-z-venku.html

Otevřená encyklopedie, Dějiny římskokatolické církve v ČR. [on-line]. Poslední revize 7. 2. 2010 [cit. 9.10.2010]. Dostupné z : <http://cs.wikipedia.org/wiki/D%C4%9Bjiny_%C5%99%C3%ADmskokatolick%C3%A9_c%C3%ADrkve_v_%C4%8CR>

Český statistický úřad, Obyvatelstvo hlásící se k jednotlivým církvím a náboženským společnostem [on-line]. Poslední revize 26.10. 2006 [cit. 9.10.2010]. Dostupné z : <http://www.czso.cz/csu/2003edicniplan.nsf/o/4110-03--obyvatelstvo_hlasici_se_k_jednotlivym_cirkvim_a_nabozenskym_spolecnostem>



Počet shlédnutí: 57