Kurdové v Turecku

Holub, Ondřej; Imlauf, Marek. Kurdové v Turecku. [online] Hospodářská a kulturní studia, Provozně ekonomická fakulta ČZU v Praze, 2009. Dostupné z: http://www.hks.re/wiki/kurdove_v_turecku

Cílem naší práce je seznámit se s kurdskou menšinou žijící v Turecku. Kurdové jsou nejpočetnější národ, který nemá vlastní stát, proto chceme také ukázat jeho složitý boj o získání samostatnosti, autonomie či alespoň dílčích ústupků od států již existujících, zejména Turecka. Je velmi složité určit přesný počet Kurdů žijících na území Turecka. Uvádí se, že se toto číslo pohybuje v rozmezí od 7,4 miliónu až do 15,4 miliónu. V současné době Kurdové na území Turecka nemají ani vlastní autonomní oblast. Přiznat se ke kurdské národnosti v Turecku je stále v podstatě trestné i když Turci v posledních letech čím dál více předstírají před zbytkem světa, že ne. Tento útisk z turecké strany mobilizuje kurdský odboj vedený Kurdskou stranou pracujících (PKK). Tato strana se považuje za vedoucí sílu kurdského hnutí. To však vyvolává spory s iráckými kurdskými stranami. Kurdové se v současnosti nenachází jen v Turecku a Iráku. Mají početné zastoupení také v Íránu a Sýrii. V těchto čtyřech státech jsou Kurdové původním obyvatelstvem. Jejich diaspora zasahuje i do jiných států, zejména v Evropě a Asii.

Naší práci jsme rozdělili na dvě části. Teoretickou, která se využitím sekundárních zdrojů snaží popsat život Kurdů v Turecku a jejich vztahy s tureckou většinou, a praktickou, která čerpá ze zdrojů primárních. Náš výzkum je čistě kvalitativní. Informace získané kvantitativním výzkumem, na které lze v práci také narazit, jsou bez výjimky převzaté. Myslíme, že subjektivní dojem respondenta je v závislosti na zadání práce důležitější než holá fakta.

V článku Kláry Stejskalové na webových stránkách Českého rozhlasu ¹⁾ je zobrazena každodenní kurdská realita. Dva respondenti popisují, jaká je na nich činěna nespravedlnost jen proto, že jsou Kurdové. První z nich - Remzi Čakin (první učitel kurdštiny v Turecku) si stěžuje na to, že kurdská média, po kterých tolik touží, skoro neexistují. Děti Kurdů se nemohou učit v mateřském jazyce, proto je někteří rodiče neposílají do školy vůbec. Vesničané jsou mezi dvěma mlýnskými kameny, když musí čelit nátlaku ze strany vojska i PKK. Remzi Čakin vysvětluje, proč si zde terorismus tak dobře vede: „Turecký stát nás drží úmyslně v chudobě. Námi obývané oblasti jsou plné nerostného bohatství, ale nic z toho nemáme. Není tedy divu, že chudoba a nevzdělanost jsou kolébkou pro radikalismus. PKK nemá s náborem mladých mužů, kteří o práci nezavadí, žádný problém.“ Druhý respondent - Given popisuje, jak turecká vláda utlačuje kohokoli, kdo by se hlásil ke kurdskému hnutí. Sám byl čtyři roky vězněn za účast na demonstraci. S „řešením“ PKK ale nesouhlasí: „Teroristické útoky nejsou tou správnou cestou, takhle se nedá za svobodu bojovat. Musíme o ni usilovat demokraticky.“

Komentátor Martin Wollacott hodnotil 22.1.2001 v Britských listech ²⁾ příčiny toho, že „Kurdská otázka“ zůstává nevyřešena a hlavně neřešena. V Londýně v tu dobu probíhaly demonstrace na podporu Abdullaha Ocalana. Wollacott se zamýšlí nad tím, jak je možné že Kurdové, kteří žijí dlouhodobě ve Velké Británii, jdou protestovat na podporu člověka, který je zodpovědný za teroristické útoky. Míní, že Kurdům nejde ani tak o Ocalana, jako spíš o to přihlásit se ke svému „kurdství“ a upozornit na nespravedlnost, která se na nich děje. Za to, že se Kurdové uchýlili k partyzánské válce pod vedením Ocalana, je odpovědná nejenom PKK, ale i turecká a vláda a všichni, kteří předstírali, že se jich tento problém netýká.

Autor článku na stránkách www.euroskop.cz přichází s aktualitou, která byla zveřejněna ČTK 21.12.2008 ³⁾, že od 1.1.2009 běží v Turecku 1. celostátní program vysílaný celých 24 hodin denně v kurdštině. Turecká strana ujistila, že nebude vnucovat do programu státní ideologii. Je to další ústupek Evropské unii, jejíž je Turecko kandidátskou zemí. Otázkou je, nakolik jsou tyto nové svobody Kurdů skutečné a nakolik je to jen divadlo, které turecká vláda hraje pro mezinárodní veřejnost.

Server Aktualne.centrum.cz uvedl 16.12.2007 článek ⁴⁾, který popisuje útok turecké armády na záladny PKK v severním Iráku. Turecké pozemní síly také ostřelovaly místo, kde se údajně separatisté ukrývali. K horám nedaleko hranic se severním Irákem vyslala armáda na 100 tisíc vojáků podporovaných tanky, dělostřelectvem a letectvem. PKK válčí s tureckou vládou již od sedmdesátých let, jejím cílem je vytvořit nezávislý Kurdistán na částech území Turecka, Iráku, Íránu a Sýrie.

Kniha Moderní dějiny islámské kultury ⁵⁾ mapuje moderní dějiny islámských zemí od porážky Osmanské říše u Vídně v roce 1683, až po I. světovou válku a následné poválečné uspořádání. Seznamuje například s východní otázkou za napoleonských válek, s osmansko-egyptskými konflikty v první polovině 19. století, krymskou válkou, mladotureckou revolucí, vznikem arabského nacionalismu a řadou dalších kapitol dějin této oblasti. Pro tuto práci jsou relevantní hlavně kapitoly o mírové konferenci v Sévres, Atatürkově Novém Turecku a o smlouvě v Lausanne.

Kurdové jsou íránský kmen z Blízkého východu. Kurdové jsou nejpočetnějším etnikem, které nespravuje svůj vlastní stát. Kurdské menšiny nalezneme především v Turecku, Iráku, Íránu a Sýrii, ale nezanedbatelný počet obyvatel kurdského původu se nachází i na Kavkazu. Menšiny kurdských přistěhovalců žijí v západní Evropě a USA.

O jejich celkovém počtu se spekuluje, proto se udává číslo v rozmezí mezi 20 a 40 milióny. Nejvíce Kurdů žije v Turecku, kde tvoří 10,6 % - 22 % populace (tj. 7,4 - 15,4 miliónu), dále v Íránu (9-10 %, tj. 6,4 - 7,2 mil.), Iráku (19 - 23 %, tj. 4,5 - 5,4 mil.) a Sýrii (6 - 8 %, tj. 1,0 - 1,5 mil.) v Arménii, Ázerbájdžánu, Turkmenistánu a dalších zemích bývalého Sovětského svazu. Vystěhovalecké vlny od 19. století směřovaly do Libanonu a Jordánska. Od 60. let vzniká kurdská diaspora v Německu, Švédsku, Velké Británii, USA a dalších zemích s dominující euroamerickou kulturou. Tato diaspora čítá celkem až 1 milión osob, z nichž více než polovina žije právě v Německu. Zde jsou často Kurdové mylně zaměňováni s Turky. Kolem 10 000 Kurdů najdeme dokonce i v Austrálii.

Historická oblast Kurdistánu se nachází mezi pohořím Taurus ve východní Anatolii, střední části asijského Turecka, pohořím Zagros v západním Íránu, severním Irákem a Velkým Kavkazem. Jde o vysoce strategickou oblast, která se v historii stala „nárazníkem“ mocenských zájmů Arabů, Turků a Peršanů, tedy národů, kterým byli Kurdové porobeni.

Oblast dnešního Kurdistánu byla velmi blízko dosahu všech tří velkých monoteistických náboženství, které mezi jejími obyvateli nezůstaly bez odezvy. Zdejší významné hory byly ostatně v povědomí vyznavačů judaismu, křesťanství a islámu vždy spojeny s přistáním Noemovy archy, kterou na horu Ararat klade biblický text. Kurdové tradičně uctívali zarathuštrismus, věřili v reinkarnaci, všeprostupujícího Univerzálního ducha. Dělili nadpřirozené bytosti na božské a démonské, měli úctu k živlům, zejména k ohni a slunci, přikládali magický význam číslu 7. Postupem času začal na jejich území dominovat islám.

Kurdové jsou dnes z naprosté většiny vyznavači islámu. Tuto víru však začali hromadněji přijímat až v 11.století, kdy přes Kurdistán procházely migrace již islamizovaných Turků ze Střední Asie do Anatolie. Ti s sebou, jako součást islámské religiozity, přinášejí též praktiky mystického řádu nakšbandí (neqşibendî). Už dříve mělo velký podíl na šíření islámu v Kurdistánu jiné bratrstvo mystického islámu – kádirí (qadirî). Každodenní život muslimských Kurdů je proto dodnes široce spojen s islámskou mystikou. Dvě označení následovníka mystického islámu – súfí a darwíš – jsou v jiných muslimských zemích považována za synonymní, ale v Kurdistánu významově zúžena, takže sofí (sofî) je kurdský název pro mystika z bratrstva naqšbandí (neqşibendî), zatímco pro stoupence řádu qádirí (qadirî) se užívá pojmenování darwéš (derwêş). Většina Kurdů jsou sunité, minorita šíitských Kurdů žije v íránských provinciích Ilam a Kermanshah a v centrálním a jihovýchodním Iráku.

Kurdské křesťany najdeme hlavně v Iráku, kde se sami nazývají Asyřané. V Iráku mají své školy a autonomii v rámci kurdské autonomní oblasti, čelí však častým útokům od většinových muslimů. Po Válce v Perském zálivu vznikla první samostatná Kurdská církev Krista (Kurdzman church of Christ). Velkou mírou se na tom podíleli humanitární pracovníci, kteří byli všem lidem v době války, a to i Kurdům, oporou a příkladem křesťanského života.

Kurdští židé žili v dnešním Turecku, Íránu a Iráku až do začátku 50. let 20. století, kdy většina zvolila odchod do nově vzniklého státu Izrael. Tam jich dnes žije okolo 150 000. Dodnes se však přesně neví, kolik z nich na kurdském území bylo potomky židovských přistěhovalců a kolik jich pocházelo z okruhu místních konvertitů. Mezi obyvateli kurdských hor v minulosti totiž nezřídka docházelo ke konverzím na judaismus, jak dokládá ustanovení z Talmudu: „Mohou být přijímáni proselyté z lidu Kardújím.“ Takto v 1.století př.Kr. přijala židovské náboženství např. vládnoucí dynastie státu známého jako Adiabéné s centrem v Arbílu (starověká Arbela) v dnešním iráckém Kurdistánu.

Kurdština je indoevropský jazyk, který patří do severozápadní skupiny íránské větve a je podobný novoperštině. Dělí se na dva hlavní dialekty - kurmándží a sórání. Oba tyto jazyky se sice označují souhrnným názvem kurdština, ale jsou navzájem srozumitelné asi jako němčina s dánštinou. Kurmándží se mluví v severní částí iráckého Kurdistánu, v Sýrii, v Turecku a na Kavkaze (Ázerbájždán, Arménie). Pod kumrándží spadají i tzv. „zaza“ dialekty, používané ve východní Anatolii. Sóráním se hovoří v západním Íránu a ve většině iráckého Kurdistánu. Pokud jde o nějaký předpokládaný vývoj těchto dvou dialektů, spekuluje se o uznání kurmándží i sórání jako dvou standardizovaných norem se dvěma spisovnými podobami.

Kurdština nemá žádné písmo, se kterým by byla svázána. V Iráku a Íránu je arabské písmo jediným přípustným podle ústavy, proto ho i Kurdové musí používat. Ve státech bývalého SSSR se po „zkouškách“ s využitím arménského písma a latinky přešlo na azbuku. Latinku používají Kurdové v Turecku a v Sýrii. Latinkou píše také většina Kurdů žijících v diaspoře.

Kurdská tradice je velmi pestrá. Příchod nového roku slaví Kurdové dle islámského kalendáře, tedy 21.3. (622 - rok odchodu proroka Muhammada z Mekky do Medíny). Zapálené ohně pod širým nebem, tanec, divadlo, příprava tradičních jídel, zdobení domů květinami, nošení tradičních oděvů, to jsou typické prvky oslavy prvního jarního dne nazvaného Nau-róz (Nový den). Největší roli ve spojení s kurdskou tradicí však hraje hudba. Hlavním specifikem je její zásadní role, kterou sehrála v historii kurdského národa. Nebýt hudby, zanikl by kurdský jazyk. To by následně znamenalo i zánik samotného kurdského národa. To, že kurdská hudba byla neustále zakazována, vyvolalo v kurdské společnosti obrovský hněv a přirozenou snahu vzdorovat všemu zakázanému. Proto se písničky, stejně jako kurdské pohádky, předávaly od prarodičů a rodičů dorůstajícím generacím. Písně se zpívaly při svatebních obřadech, které tak nahrazovaly koncerty a hudební festivaly. Důležitou roli hraje také hudební nástroj tambúr. Je považován za symbol odporu proti útisku Kurdů. Tambúr lze najít téměř v každé kurdské domácnosti. Děti se na něho doma samy učí hrát a dospělí jim radí. Díky rychlému rozvoji techniky a internetu zažívá kurdská hudba obrovský rozmach. Mnoho kurdských skladatelů a zpěváků žije v západním exilu, kde mají možnost svobodně tvořit. Produkce těchto tvůrců se několikanásobně zvýšila, čemuž napomohla hlavně kurdská média (viz. dále).

Pokud chceme hledat příčiny, proč došlo k popírání existence kurdského národa a proč se toto popírání stalo oficiální státní politikou Turecka, je nutné podívat se na výsledky první světové války.

Osmanská říše se ocitla na straně poražených velmocí. Na jejím území měly vzniknout nové národní státy pod patronátem vítězných velmocí. Kurdové, jako etnikum, kteří v rámci Osmanské říše obývali souvislé území, měli reálnou šanci na vlastní stát. Mírová konference v Sévres, která se zabývala poválečným uspořádáním osmanské říše s ustavením Kurdistánu také skutečně počítala. Problémem je, že body týkající se kurdské samostatnosti v Sévreské mírové smlouvě, v otázce založení samostatného státu Kurdů, jsou velmi laxní. ⁶⁾ Někteří odborníci mají za to, že záměr vítězných mocností v uskutečnění kurdského státu nebyl příliš vážný. Západním státům daleko více ležel na srdci osud jiné menšiny bývalé Osmanské říše, a to Arménů, kteří byli horskými sousedy Kurdů. V této souvislosti se obvykle uvádí aktivní role, kterou Kurdové hráli při nechvalně proslulých masakrech Arménů již od 90. let 19. století. Západní mocnosti se zřejmě cítily zavázány ochraňovat Armény i v letech po válce. I přes toto, Turecko s návrhy velmocí Británie, Francie a Itálie ohledně ustanovením Velkého Kurdistánu, na základě práva národů na sebeurčení, souhlasilo.

Největší překážku vzniku samostatného kurdského státu představoval Mustafa Kemal Atatürk, který se postavil do čela odporu proti poválečnému uspořádání, tj. proti rozlohy nově vzniklého státu Turecka. Po vítězství Mustafy Kemala a jeho hnutí došlo na mírové konferenci v Lausanne roku 1923 k revizi Sévreské mírové smlouvy, která byla nahrazena smlouvou novou, v které již však nebyla žádná zmínka o kurdském státu. Kurdskému jazyku byla vyhlášena válka. Byl přísně zakázán v jakékoli formě. Vše, co se dalo, jazykově „poturčit“ se přejmenovalo – od příjmení lidí, názvů vesnic až po označení samotných Kurdů, z nichž se oficiálně stali „horští Turci“. Podobně na tom byli i Kurdové v iráckém a syrském Kurdistánu. Zde byla v rámci arabizace uvalena přísná omezení na kurdskou řeč a kulturu. Paradoxem je, že se Turecko v tomto dokumentu zavázalo k respektování práv menšin na svém území, a to včetně práv jazykových. Tento problém je hlavní hnací silou Kurdů v boji za samostatnost.

Posledním významným pokusem o vytvoření samostatného kurdského státu je pravděpodobně íránsko-sovětský experiment s Kurdskou demokratickou republikou v roce 1946 s centrem v Mahábádu. Její historie však netrvala dlouho. Přesněji do roku 1947, záhy po odchodu sovětských vojsk z Íránu. Prezident Kází Mihammad byl ihned po zániku republiky v roce 1947 popraven.
Po 2. světové válce turecká vláda nereflektovala hlavní dva problémy. Neustoupila od tzv. kemalismu a vnímání kurdského problému nikoliv jako etnického, ale bezpečnostního.

Snahou kemalismu bylo přiblížit Turecko co nejvíce západní evropské civilizaci. Program reforem a měl šest základních bodů, známých jako šest šipek: republikánství, nacionalismus, populismus, reformace, etatizmus a sekularimus.

Republikánství znamenalo politickou revoluci – přechod od mnohonárodnostní Osmanské říše k Turecké republice jediného tureckého národa a jeho národní identity realizované v moderním Turecku. Ataturk uznával republiku jako jediný režim, jímž je tohoto cíle možné dosáhnout.

Nacionalismus v Ataturkově pojetí není rasismus. Uznává právo jiných národů než Turků na sebeurčení, je to pouze prostředek k posílení nezávislosti Turecké republiky a jejímu politickému rozvoji. Zdůrazňuje nedělitelnost turecké země a lidí.

Populismus je dán faktem, že celou revoluci sice realizuje elita národa, ale dělá ji pro lid země. Hlavním přínosem byly změny práv žen (ženy směly být od roku 1934 dokonce voleny) a adaptace západního právního systému na turecké poměry. Hlavním zdrojem bylo švýcarské civilní právo. Změny byly stavěny na turecké národní hrdosti, která zvyšovala úsilí lidí o budování celé země.

Reformace byla vlastně hlavním revolučním proudem dvacátých a třicátých let 20. století v Turecku. Zastaralé osmanské instituce a koncepty byly v obrovském množství opouštěny a nahrazovány moderními a perspektivními.

Etatizmus především znamenal státní kontrolu nad rozvojem ekonomiky. Stát aktivně vstupuje do ekonomiky jednak tam, kde se soukromé firmy nemohou udržet, jednak ve strategických oborech. Stát zde není pouze jeden z hráčů ekonomického trhu, ale i majitel rozhodujících podniků.

Sekularizmus v Turecku nebyl odmítáním Boží existence, ale pouze směr proti islámské populaci, která se stavěla proti novým reformám. ⁷⁾

PKK vznikla roku 1978 a přidávali se k ní zpočátku Kurdové odmítající kompromisní řešení v rámci parlamentní politiky. Její zakladatel a vůdce Abdullah Öcalan řídil stranu z exilu v syrském Damašku. Se syrským svolením také fungoval výcvikový tábor kurdských bojovníků v libanonském údolí Al-Biká´. Vojenský převrat z 12. září 1980 pak přítahl ke stoupencům Öcalana Kurdy nespokojené spíše se socioekonomickými poměry ve své vlasti, zoufalé z nedostatku životních perspektiv v kurdských oblastech jako trvale nejchudší části Turecké republiky. Tito řadoví členové často neměli valnou představu o proklamované marxistické orientaci strany. K uchopení zbraně je však motivoval také hněv na reálně uplatňované tvrdé postihy za sebemenší projev kurdské identity, vyostřený novou vojenskou diktaturou.

Turecká vláda se snažila předejít tomu, aby si PKK vybudovala zázemí ve venkovských oblastech. To se jí zčásti dařilo, když financovala vytváření vesnických gard (köy korucular), které získaly možnost samostatně zasahovat proti všem „podezřelým“. Na počátku 80.let se PKK přihlásila k několika masakrům celých rodin příslušníků vesnických gard. Mnoho vesnic se však ocitlo mezi dvěma ohni, když byly pod nátlakem ze strany jak vesnických gard, tak PKK, přičemž obě strany si vynucovaly spolupráci. Sympatie byly často silnější pro kurdskou extremistickou stranu. Nejednou byly celé vesnice vyvražděny kvůli obvinění z „kolaborace s druhou stranou“. Přes 3 000 vesnic tak bylo zničeno a vylidněno zásahem armády a provládních vesnických milic, často však i samotné PKK. Vedle vojska a vesnických gard ohrožovaly Kurdy ještě turecké „speciální jednotky“ (Özal Hareket), nechvalně proslulé svými nevybíravými metodami. Střety PKK s armádou si dodnes vyžádaly asi 30 000 obětí, z nichž největší počet tvoří civilisté.

Aby se člověk mohl stát členem armády PKK musí se odpoutat od všeho, co ho spojuje s jeho předchozím životem. Členy se stávají Kurdové nejen z Turecka, ale i z Německa nebo Belgie. Náklady na jednoho bojovníka představují asi 120 000 Kč ročně, proto musí PKK získat kažoročně nemalou částku na svůj provoz. Ten je financován z darů od sponzorů, ale zejména z prodeje drog, hlavně heroinu, na jehož prodej má PKK v Evropě výsostní postavení.

Mezi jednotlivými kurdskými stranami však v současnosti panuje velká rivalita a neshody. Nepřátelství panuje zejména mezi PKK a iráckými stranami, Kurdskou demokratickou stranou (KDP) Masuda Barzaniho a Vlasteneckou unií Kurdistánu (PUK) Džalála Talabáního. Frakční boje však panují i mezi těmito stranami navzájem. Problémem kurdských stran je tedy hlavně to, že se každá považuje za vedoucí sílu kurdského hnutí. Přes všechny tyto neshody, zejména v otázce ideologie a metod, je PKK na iráckých kurdských stranách do jisté míry závislá.

Současné problémy vychází už z dob Osmanské říše, kde byla definice menšiny spojená s příslušností k náboženství. V Osmanské říši byl tento model rozpracován do tzv. milletů – čtyř nábožensky vytyčených obcí, v nichž se ovšem s konfesním hlediskem mísilo též etnické kritérium. Takto například „řecký millet“ zahrnoval nejen Řeky, ale vůbec všechny pravoslavné křesťany na území pod sultánovou svrchovaností, včetně Slovanů na Balkáně. Pravoslavný patriarcha v Konstantinopoli tak byl současně jejich „etnarchou“. Dalšími byli samozřejmě muslimové, křesťané a židé. Kurdové byli tedy muslimové na území Turecka, z tohoto hlediska tedy Turci. V nové Turecké republice byly uznávány jen tři menšiny: Řekové, Arméni a Židé. Turecká republika převzala od Osmanské říše jako jednu z mála věcí tezi, že každý muslim je Turek. Tato myšlenka je tureckou vládou prosazována dodnes. S tím samozřejmě Kurdové nemohou souhlasit. Dodnes je v Turecku velmi riskantní přihlásit se ke kurdskému etniku, s tím souvisí i těžko určitelný počet Kurdů (viz.výše). Nadále je zakázáno používat kurdštinu v úředním styku a i v tureckých médiích. To se však v současnosti dosti zlepšuje.

Důležitou roli v „kurdské politice“ Turecka samozřejmě hraje jeho snaha o integraci do Evropské unie. Její zástupci se opakovaně, byť většinou dosti obecně a lehkomyslně, vyjadřují k „neuspokojivé situaci lidských práv“ v Turecku. Dnes to v jeho tisku vyvolává stále častější diskusi například o stále rozšířených otřesných praktikách při policejním vyšetřování v Turecku. Často zahrnuje mučení a znásilňování nebo o soudech s mnoha řadovými občany a novináři, kteří se „nepatřičně“ vyslovili k tomuto problému. Dokonce i parlamentní poslance legálně fungujících politických stran, jež se kurdskou otázkou programově zabývaly, v poslední době je to Lidově demokratická strana HADEP, jediné legální kurdské hnutí v politice Turecka.

Pozornost se stáčí také k perzekucím stíhajícím aktivisty z hnutí lidských práv (v současnosti je ve výkonu trestu ročního odnětí svobody Akin Birdal, předseda turecké Společnosti pro lidská práva – İHD – a místopředseda Světové federace pro lidská práva – FIDH). Zdálo by se tedy, že pro nalezení uspokojivého řešení situace Kurdů v Turecku začíná nejlépe platit upozornění: „Takhle by to v Evropské unii nešlo.“ Nelze ovšem pominout, že značná část (etnicky) turecké veřejnosti takové zprávy přijímá jako neinformované vměšování do vnitřních záležitostí Turecka, což vede spíše k náladě u nás dobře známého „euroskepticismu“.

Velkým přínosem pro všechny Kurdy je zřízení kurdských satelitních televizí, které jsou v současné době tři. Na nich je velmi dobře vidět politická povaha kurdského jazykového zápasu, protože každá z těchto stanic má vazbu na konkrétní politickou stranu. Roku 1995 začala ze svých studií v Bruselu, avšak s oficiální registrací ve Velké Británii, vysílat MED-TV jako televize s vazbou na Stranu pracujících Kurdistánu (PKK). Po intervenci turecké vlády roku 1999 jí byla v Británii odňata licence, ale mnoho se nezměnilo. Stanice je od té doby přihlášena ve Francii pod názvem Medya TV a nadále vysílá především ze svých studií v Bruselu. V červnu 2000 se objevila televize Mezopotamya TV s ústředím v dánské Kodani, která je však pouhým „rezervním kanálem“ pro Medya TV.
Svého druhu boj o mediální vliv vedl během roku 1999 k zahájení provozu dalších dvou stanic. Nejprve to byla KTV, vysílající z Arbílu v iráckém Kurdistánu jako tribuna Demokratické strany Kurdistánu, a záhy nato ji pak následovala KurdSat, zřízená v Sulajmáníji (taktéž v iráckém Kurdistánu) tamějším Vlasteneckým svazem Kurdistánu.⁸⁾

Naším respondentem byl pan Jalal (48 let), který se narodil ve městě Van, které leží u východího břehu jezera Van v Jihovýchodní Antolii v Turecku. Setkání s ním nám zprostředkovalo Kurdské občanské sdružení poté, co jsme je kontaktovali na emailové adrese info@kurdistan.cz. Odpovídal nám jen on, proto jsme se bohužel mezigeneračního srovnání dotkli jen letmo, a to když vyprávěl o tom jak život v ČR vnímají jeho 3 synové, z nichž 2 se narodili až v ČR. Nejstarší syn se narodil v Antverpách, kde pan Jalal studoval na místní universitě obor zaměřený na informační technologie. Zde se také seznámil se svou manželkou, která je napůl Češka a napůl Belgičanka. Vyrůstala však v Praze, a proto se po studijích vrátili zpět. Odpovědi na otázky jsme trochu upravili, ale původní význam je zachován. Často jsme pokládali doplňující otázky k otázce hlavní, ty zde uvedeny nejsou. I když pan Jalal mluví dobře česky, žije v Čechách už 22 let, tak jsme některé věty více počeštili, aby odpovědi byly čtivější.

Nevyhovuje. My, Kurdové v Turecku, bychom si přáli alespoň autonomní oblast, jako je tomu v Iráku. Všichni toužíme po tom, aby vznikl stát Kurdistán na územích, kde Kurdové žijí. Zajímám se o zahraniční politiku, poslední dobou jsem si oblíbil zpravodajství ČT24. Zajímá mě hlavně Balkán, kde vznikly nové státy, například Černá Hora a Kosovo. Přitom si myslím, že situace obyvatel těchto zemí byla před vyhlášením samostatnosti pořád lepší než situace Kurdů v Turecku. Nesouhlasím ale s tím, abychom toho dosáhli vojenskou cestou. Turecká vláda se k nám chová jako ke zvířatům. My se však nemůžeme chovat stejně, to bychom potom nebyli o nic lepší.

Já jsem se narodil ve městě Van, kde je většina obyvatel Kurdů. Přesto, když jste vyšli ven, narazili jste na tureckou armádu na každém rohu. Doma jsme mluvili vždy kurdsky, ale školy byly jen turecké. Jako se děti v ČR učí přecházet ulici, já jsem se učil nemluvit kurdsky na veřejnosti. Vím o 2 spolužácích, kteří vstoupili do PKK. Je těžké se vyrovnat s tím, že jste od dětství trestáni za to, kým jste. Moji synové se s ničím takovým nikdy nesetkali. Všichni chodí do české školy, kde se s diskriminací nesetkali. Spíš se ostatní zajímali o to, odkud jsou a chtěli po nich, ať řeknou něco kurdsky.

My Kurdové pocházíme z hor, proto si myslím, že vydržíme v nepříznivých podmínkách, a to se nemusí týkat jen počasí. Nikdy se nevzdáváme, nechceme aby se zapomnělo, že i když nemáme Kurdistán, jsme pořád Kurdové.

Ještě když jsem byl dítě nesmělo se o tom, že nějací Kurdové existují, vůbec mluvit. Dnes se to oficiálně smí, ale pořád Vás můžou zavřít za to, když podporujete myšlenku samostatného kurdského státu. V horším případě můžete být obviněni i z vlastizrady, což je v Turecku jeden z nejzávažnějších zločinů. Většina Turků si myslí, že jsou lepší než my. Kurdové jsou považováni Turky za divoké lidi. S tím jsem se osobně několikrát setkal. Souvisí to s tím, že politici nejsou Kurdové, kurdští spisovatelé moc nevycházejí a kurdské noviny, kterých moc není, Turci nečtou. Kurdští intelektuálové nejsou vůbec vidět.

Tady v Evropě je to to, že jsme muslimové, i když o tom s cizími lidmi moc nemluvíme. Víra je podle mě soukromá věc. Vypadáme jinak než Češi, lidé si většinou myslí, že jsem Turek nebo Arab. Od Turků se lišíme naším jazykem a kulturou. Myslím, že Turci jsou proti nám více útoční, celou svojí historii se pořád snaží rozšiřovat své území. Kurdové bojují když musí, sami o sobě jsou mírumilovní.

Naší prioritou bylo přiblížit to, jak Kurdové vychází s tureckou většinou a jak marně vedou boj za svoji nezávislost, ať už legální cestou nebo jinou. Jejich situace se pod tlakem Evropské unie postupně zlepšuje, ale cesta před nimi je ještě dlouhá. Problémem je samozřejmě i to, že turecká vláda se nesnaží Kurdům (nebo i jakýmkoli jiným menšinám) vyjít vstříc z vlastní vůle, ale pouze proto, že na ni Západ tlačí. Je pravda, že oproti minulosti už je legální být Kurd a mluvit kurdsky, ale to, jak situaci Kurdů světu malují turecké úřady, je spíše obraz Potěmkinovy vesnice než Kurdistánu. Pokud upadne PKK a Abdullah Ocalan v zapomnění, mohly by západní mocnosti přitlačit na Turecko ještě víc, aby Kurdové konečně přestali žít jako občané 2. kategorie. Jednou z největších překážek k dosažení tohoto cíle je totiž terorismus a obchod s drogami provozovaný Kurdskou stranou pracujících, což nejsou věci, které by v současnosti byly na západ od Mukačeva moc v módě.

AUTOR Euroskop. Turecko poskytne Kurdům celostátní televizní program [online] ČTK, 21.12.2008 [cit. 2009-05-28]. Dostupný z WWW: <http://www.euroskop.cz/38/9965/clanek/turecko-poskytne-kurdum-celostatni-televizni-program/>.

Aktuálně.cz. Turecká armáda zaútočila na kurdské základny v Iráku [online] Reuters, 16.12.2007 [cit. 2009-05-28]. Dostupný z WWW: <http://aktualne.centrum.cz/zahranici/blizky-vychod/clanek.phtml?id=516681>.

BREBER Jiří. SVĚT: Problémy Turků a problémy s Tureckem (II.) [online] 15.4. 2008 [cit. 2009-05-30]. Dostupný z WWW: <http://neviditelnypes.lidovky.cz/svet-problemy-turku-a-problemy-s-tureckem-ii-f3t-/p_zahranici.asp?c=A080414_115709_p_zahranici_wag>.

FRANTOVÁ Milada, Vývoj kurdské otázky v Turecku [online] [cit. 2009 08 31]. Dostupný z WWW: <http://mystudies.ic.cz/prace/kurdska_otazka_turecko.pdf>.

GOMBÁR, Eduard. Moderní dějiny islámské kultury. Praha: Karolinum, 1999. 427 s.

KUBÁLEK Petr. Kurdština, její dialekty a média [online] 2002 [cit. 2009-05-30]. Dostupný z WWW: <http://kurdove.ecn.cz/jazyk.shtml>.

Kurdové a Kurdistán [online] 22. 4. 2009 [cit. 2009-05-30]. Dostupný z WWW: <http://kurdove.ecn.cz>.

Kurdské občanské sdružení [online] [cit. 2009-05-30] Dostupný z WWW: <http://www.kurdistan.cz>.

Martin Wollacott Tragédie dvou autorů [online] Britské listy, 22.1.2001 [cit. 2009-05-28]. Dostupný z WWW: <http://www.blisty.cz/files/isarc/9902/19990222h.html>.

SLADKÝ Jiří. Horká půda v Kurdistánu (I.díl) [online] 13.10.2005 [cit. 2009-05-30]. Dostupný z WWW: <http://magazin.ceskenoviny.cz/cestovani/cestopisy/predni-vychod/zpravy/horka-puda-v-kurdistanu-i-dil/17221>.

SLADKÝ Jiří. Mezi Kurdy [online] 9.9.2003 [cit. 2009-05-30]. Dostupný z WWW: <http://magazin.ceskenoviny.cz/cestovani/cestopisy/predni-vychod/zpravy/mezi-kurdy/7628>.

ŠTĚPÁNEK Ondřej. Kurdové [online] 15.3.2002 [cit. 2009-05-30]. Dostupný z WWW: <http://www.maturita.cz/referaty/referat.asp?id=3421>.

STEJSKALOVÁ, Klára. Kurdové v Turecku [online] Český rozhlas, 11.09.2006 [cit. 2009-05-25]. Dostupný z WWW: <http://www.rozhlas.cz/svet/portal/_zprava/273851>.RASOOLI, Jay M. Lékař z Kurdistánu. Praha: STEFANOS, 1996 (české vydání - původně z roku 1957). 134 s.

Turecko.cz. Kemalismus [online] 7.4. 2008 [cit. 2009-05-30]. Dostupný z WWW: <http://www.turecko.cz/content/kemalismus>.

Počet shlédnutí: 229