Poláci na Těšínsku

Jako téma naší výzkumné práce jsme zvolily polskou národnostní menšinu v oblasti Těšínského Slezska. Jedná se o oblast s největším zastoupením polské národnostní menšiny v České republice. Historie oblasti Těšínského Slezska má své místo jak v české historii, tak i v polské. Výzkumná otázka se týkala především vnímání identity příslušníků polské národnosti. Cílem naší práce bylo zjistit jednotlivé názory a pohledy na jejich etnicitu pomocí původu, zvyků, tradic a kultury. Dalším záměrem bylo prozkoumat, zda vůbec a do jaké míry se polská menšina snaží vyčlenit od majoritní společnosti Čechů, zda se cítí být jimi diskriminováni a ke kterému státu inklinují.

V první fázi našeho výzkumu jsme shromáždily základní informace o Polsku, polské kultuře, náboženství, kuchyni a tradicích, dále pak o polské národnostní menšině, žijící v České republice, jejich kulturním životě, aktivitách a tradicích. Tyto informace jsme získaly pomocí studia dokumentů a webových stránek.

Ve druhé fázi práce jsme přešly na konkrétní podobu kvalitativního výzkumu. Jako metodu našeho kvalitativního výzkumu jsme zvolily polostrukturovaný rozhovor, avšak z důvodu velké vzdálenosti nás a respondentů jsme rozhovor volily pomocí e-mailu, díky kterému jsme metodu polostrukturovaného rozhovoru mohly použít. V centru naší výzkumné pozornosti byli lidé polského etnika a jevem, tzv. fenoménem bylo získat více informací o vnímání etnické identity respondentů a porovnat jejich názory na polskou kulturu a tradice. Zároveň jsme se snažily prověřit, v jaké míře a jakým způsobem se odlišují od Poláků žijících na území Polska. Jak už bylo zmíněno, tuto metodu jsme zvolily z důvodu vzdálenosti, ale také možnosti přímých otázek, které nás o respondentech zajímaly. Mezi nevýhody, které jsme zjistily až po zodpovězení otázek, patří například nezodpovězení či špatné pochopení našich otázek. I přes nevýhody, které se v průběhu výzkumu ukázaly, se podařilo získat zajímavé informace, které nám přinesly nový náhled na polské etnikum.

Knih o historii Polska a vztazích Čechů a Poláků je v českých knihovnách nepřeberné množství. Vzhledem k zaměření naší práce, především na minoritu Poláků žijících v české části Těšínského Slezska, jsme čerpaly z publikací zmiňujících právě Poláky z této oblasti i území samotné.

O území české části Těšínska pojednává 5 svazková monografie Těšínsko. Poslední pátý díl zachycuje těšínskou lidovou kulturu a její specifičnost spolu s polskou národnostní menšinu. Řeší také otázky motivace národnostního hnutí, kde jsou popsány náboženské poměry evangelíků na Těšínsku v meziválečném období. Poslední kapitola rozebírá označení Lach, Valach a Gorol spolu s názvy zdejších regionů.

Česko-polské vztahy, ať už kulturní, historické či politické, je téma natolik obsáhlé, že mnoho autorů píše pouze o určité historické události nebo období. Kniha Petra Jelínka Zahraničně-politické vztahy Československa a Polska 1918-1924, nabízí náhled do období začátku první republiky. Do doby po první světové válce, kde je možné hledat jak vznik národních států, tak první územní konflikty o Těšínské Slezsko. Kniha dále zpracovává historický nástin a etnické složení Těšínského Slezska a zmiňuje rozpor v mnoha publikacích zabývajících se tímto tématem. V některých dílech je prezentován názor o původně českém obyvatelstvu, které nahradilo polské imigrací v době industrializace. Sám autor Petr Jelínek se přiklání k verzi o polské absolutní většině v politických i soudních okresech Těšínského Slezska.

V chronologii historických událostí pokračuje kniha Polsko a Československo v Evropských vztazích 1933-1939 Stanislava Vaclavoviče Morozova. Kniha je populárně-vědeckým přepracováním doktorské dizertační práce, kterou autor obhájil v říjnu 2006 na Historické fakultě Moskevské státní univerzity M. Lomonosova. Toto dílo je analýzou československo-polských stanovisek v předválečné Evropě. Autor vznáší otázku Těšínského Slezska, atentátů, jež měly rozvrátit ČSR, rozkrývá úlohu maršála Josefa Pilsudského a diplomata Josefa Becka, nositelů nenávisti vůči předválečnému Československu. Byli to oni, kdo se ve snaze dosáhnout osobních politických cílů nebáli ani spolupráce s Německem, která vedla k Mnichovu a ke druhé světové válce.¹⁾ Meziválečné období přineslo ochlazení a následné vyostření polsko-československých vztahů. Nejen že úřady začaly postupně rušit vydávání polskojazyčného tisku, ale docházelo i ke stupňování aktivit polské ilegální činnosti. Jak kniha uvádí, polská ilegalita měla šířit z Polska dovezené letáky, vyzývající polské obyvatelstvo posílat děti do národních škol. Nicméně výsledkem naopak bylo snížení dětí poslaných do polských škol kvůli silnému tlaku úřadů. Na protest proti asimilační politice československých úřadů pořádaly ilegální skupiny demonstrativní akce. Stejně tak na české straně došlo k demonstracím, na nichž byla odsuzována činnost katovického rozhlasu, zejména protičeskoslovenské vysílání. Autor se v druhé části knihy věnuje problematice odtržení Těšínského Slezska od ČSR, následnému Mnichovu až do konce tzv. druhé republiky.

Velmi užitečnou se pro naši práci stala kniha Ivana Gabala Etnické menšiny ve střední Evropě. Jedná se o studii národnostních menšin ve středoevropském regionu, která je dílem týmu autorů, kteří se systematicky daným tématem zabývají. V knize najdeme kapitoly o etnických menšinách v ČR a sousedních zemích, v zemích EU, ale také o konfliktu v Bosně a Hercegovině. Pro naši práci byla podstatná kapitola Mečislava Boráka, Polská menšina v České republice, která nám objasnila historické souvislosti této menšiny nejen v ČR, ale především na Těšínském Slezsku. Několik stran této části popisuje vznik a vývoj polské minority v předválečné ČSR, až po její postavení v současné České republice. Druhá kapitola Gabriely Sokolové, Problametika polské menšiny v ČR z perspektivy sociologického výzkumu, svým názvem naznačuje sociologický náhled na postoje k národnostnímu školství, jazykově-kulturní orientaci, otázku práv menšin, interetnické vztahy a na význam národnostního činitele v životě obyvatel. Výsledkem výzkumu, prováděném v letech 1996-1997, se ukázala polská minorita jako národně orientovaná s vyspělými požadavky menšinového života a spokojená s možnostmi národněkulturního života a sítí škol na českém území. Současně však odmítá jakékoli asimilační nátlaky.

Slovany můžeme na Těšínsku pozorovat od 8. století, kdy bylo Těšínsko pod závislostí Velkomoravské říše. Po jejím pádu ovládla toto území česká knížata z rodu Přemyslovců. Na konci 10. století připadlo Těšínsko polskému státu. Koncem 13. století vládla v těšínském knížectví boční linie polského královského rodu – Piastovci. V roce 1327 Janu Lucemburskému bylo toto území vráceno, avšak on jej udělil jako léno zpět. Roku 1335 byla potvrzena lenní závislost těšínského území na českém králi smlouvou, kterou mezi sebou uzavřeli Jan Lucemburský a zástupci polského krále Kazimíra III. Velikého. Těšínsko se tak stalo součástí zemí Koruny české. Po smrti poslední panovnice z polského rodu Piastovců toto území připadlo Habsburkům a následně se stalo součástí Rakousko-Uherska.

Od roku 1848 si slovanské obyvatelstvo na území Těšínska začalo uvědomovat svou identitu. Část obyvatelstva se v odporu k polským národním snahám a pokusům spojit Těšínsko s Haličí přikláněla k německému kulturnímu okruhu, ostatní se hlásili k Čechům, Poláků nebo se jednoznačně neřadili k žádné národnosti. Touto dobou zde žilo i velké množství Němců a Židů. V roce 1848 se polština stala druhým úředním jazykem (prvním byla němčina). Na přelomu 19. a 20. století osídlení Těšínska podstatným způsobem ovlivnila migrace spojená s industrializací. Migranti přicházeli především z polské Haliče. Česko-polské vztahy se postupně zhoršovaly - do 80. let 19. století převládala vzájemná spolupráce, kterou na počátku 20. století vystřídala vzájemná rivalita. Hranice českého osídlení na Těšínsku se posouvala směrem do českého vnitrozemí. V roce 1918 se území Těšínska rozkládalo na území o rozloze 2281,6 km², kde žilo v roce 1910 podle výsledků posledního rakouského sčítání lidu 434 521 osob, z nichž 53,8 % používalo jako svůj jazyk polštinu, 26,6 % češtinu a 17,7 % němčinu. ²⁾

V době rozpadu Rakouska-Uherska se na Těšínsku Poláci prosazovali aktivněji, než Češi. Rozdělování území neprobíhalo bez problémů. Nejprve polští poslanci z Těšínska prohlásili, že polské obce chtějí do Polska a na schůzi v Těšíně zástupci polských politických stran usnesli na příslušnosti Těšínska k Polsku. Byl ustaven Polský národní výbor pro Těšínsko, který Těšínsko prohlásil za součást Polska a Těšínsko obsadil. Následně byl ustaven český Národní výbor pro Slezsko, který prohlásil, že také přebírá vládu nad celým Těšínskem (přitom Československo se opíralo o historické právo na toto území). Polsko odůvodňovalo své jednání tím, že většina obyvatel na těšínském území používal jako svůj jazyk polštinu. Napětí mezi oběma zeměmi se stupňovalo, až byla nakonec uzavřena dohoda o rozdělení Těšínska. Podle této dohody velká většina Těšínska zatím připadla Polsku (údajně tato dohoda dělila území podle národnosti obyvatel). Toto rozdělení bylo pro Československo nepřijatelné. Polská strana navíc porušila dohodu a naplánovalo konání voleb do polského sněmu, které se měly konat i na území Těšínska, kde Polsko rozmístilo své vojenské jednotky a začalo odvádět místní obyvatelstvo. Československo se rozhodlo vyřešit tento spor vojenskou cestou a vypukla tzv. sedmidenní válka, kdy silnější československé vojsko zabralo většinu sporného území. 3. 2. 1919 byla podepsána dohoda o nové demarkační linii, podle této dohody bylo přerozdělení území pro Československo výhodnější.

Po novém rozdělení 20. července 1920 připadl Polsku bílský politický okres a část těšínského a fryštátského okresu a Československu připadl frýdecký politický okres a většina z okresů Těšín a Fryštát. Československu tak připadlo přibližně 56 % území a 68 % obyvatelstva Těšínska. V meziválečném období docházelo k asimilaci obyvatelstva Těšínska ve prospěch české národnosti. V roce 1921 se konalo první československé sčítání lidu. Podle výsledků tohoto sčítání lidu se 50 % obyvatelstva východní části československého Těšínska (Zaolzie) hlásilo k české národnosti, 38 % k polské a 10 % k německé. V druhém a posledním československém sčítání lidu před vypuknutím druhé světové války, které se uskutečnilo v roce 1930, klesl na uvedeném území podíl polské národnosti na 35 %, k české národnosti se hlásilo 56 % obyvatel a k německé 8 %. ³⁾

S růstem nacistické agrese na mezinárodní scéně, začala současně růst i agrese polských hnutí na Těšínsku. V březnu 1938 došlo ke sjednocení polských občanských stran v jednu organizaci pod názvem Svaz Poláků v Československu. V této organizaci byl nahrazen vliv umírněných polských představitelů, radikálními polskými nacionalisty. Ti požadovali po československé vládě kulturní, národní a hospodářskou autonomii. K té nakonec přibyl i požadavek autonomie teritoriální. V září 1938 ostře vystoupilo polské ministerstvo zahraničí s ultimátem okamžitého postoupení území. Československo si po Mnichovské konferenci nemohlo dovolit ozbrojený konflikt s Polskem, proto v říjnu 1938 postoupilo fryštátský a českotěšínský okres Polsku. Obsazené území polským vojskem ve dnech 1. – 10. 10. 1938 obývalo na 227 tisíc obyvatel, z nich 56 % bylo české národnosti. Bezprostředně po záboru došlo k dobrovolnému i nedobrovolnému odchodu českých i německých obyvatel. Na území byl zaveden jako úřední jazyk polština, zavíraly se české školy a spolky, docházelo také k hromadnému propouštění Čechů ze zaměstnání.

Polsko mělo území pod správou necelý jeden rok, neboť na podzim v září 1939 obsadilo území nacistické Německo, které ho jako těšínský okres, 2. největší, připojilo k Říši. Polákům i jejich organizacím bylo upřeno vlastnické právo a jejich majetek byl úředně zkonfiskován. Byla nastolena okupační vláda a fyzická likvidace hrozila jak Židům, tak Polákům a komunistům. Přesto k ní téměř nedocházelo, neboť nacisté potřebovali místní kvalifikované pracovníky. Schůdnější cestou k naplnění nacistických představ o ryze „německém“ přičleněném území se měla stát germanizace. Systém zápisu do tzv. volkslisty donucoval občany k přijetí německého občanství. Dělil obyvatele Říše do čtyř skupin na Němce z Říše, Němce ze zahraničí, Slezany a Neslovany. Pro mnohé byl zápis do volkslisty velice důležitý, neboť mohl rozhodnout o jejich životě nebo smrti.

Poměry na Těšínsku se značně odlišovaly od poměrů v protektorátu. Stejně tak postavení Poláků bylo mnohem obtížnější než postavení Čechů. Polákům bylo zrušeno vlastnické právo, museli odvádět tzv. vyrovnávací sociální dávku, neměli nárok na mzdová zvýhodnění a příplatky. Byli kráceni na délce dovolené, na dávkách v nemoci i na přídělech potravin. Dokonce bez souhlasu úřadů nesměli měnit bydliště ani uzavírat sňatek. Není překvapením, že ostrá represe postila především polskou inteligenci. Na Těšínsku bylo pozatýkáno na 1200 osob, především polských důstojníků, učitelů, duchovních, lékařů apod., kteří byli hromadně deportováni do koncentračního tábora v Dachau. Ani nucené práce se však Těšínským Polákům nevyhnuly. Podle odhadů bylo z československé části Těšínska na práci do Říše odvlečeno 2808 Poláků a 298 Čechů. Tato a mnoho dalších opatření nacistů měla rozeštvat porobené národy Čechů a Poláků proti sobě a zakrýt tak skutečného viníka jejich útlaku.

Vysoký počet obětí mezi Poláky byl způsoben zesíleným nacistickým zákonodárstvím, ale byl též reakcí nacistů na silné polské odbojové hnutí, jež na Těšínsku vyvíjelo mimořádně aktivní činnost v široce rozvětvené organizační základně. Český odboj zde byl mnohem slabší, neboť z Těšínska již v době polského záboru odešlo značné množství českého obyvatelstva, zvláště národně nejuvědomělejších vrstev, které mohly patřit k nosným proudům českého národního odboje. Koncepce obou národních odbojů se podřizovaly plánům svých emigračních vlád v Londýně a počítaly v podstatě s návratem předválečných společensko-politických poměrů. Polský odboj ovšem vycházel až z pomnichovské situace a nebojoval tedy za svobodu Československa, ale za osvobození Těšínska jako součásti polského státu. To bylo též mj. jedním z důvodů, proč spolupráce obou odbojů na Těšínsku téměř neexistovala.⁴⁾

Počátkem května 1945 bylo území osvobozeno sovětskými vojsky. Bojů s ustupujícími nacisty se na mnoha místech účastnili členové ilegálních odbojových organizací a revolučních milicí. V řadě obcí vystupovaly z ilegality revoluční národní výbory, ujímaly se moci a urychleně obnovovaly průmyslovou výrobu a zásobování. Osvobození znamenalo návrat Těšínska do stavu před rokem 1938, území tedy připadlo Československu.

V roce 1947 byla podepsána smlouva mezi Československem a Polskem o přátelství a vzájemné spolupráci, spolu s dodatkovým protokolem, podle kterého měly být územní spory vyřešeny ve lhůtě dvou let a národnostním menšinám měla být poskytnuta stejná práva a výhody na základě vzájemnosti. Polákům na Těšínsku svitla naděje na obnovení předválečných spolků a kulturního a politického života. Ve skutečnosti podle této smlouvy byly zrušeny všechny předválečné polské organizace a instituce a založeny dvě nové. Polski Związek Kulturalno-Oświatovy (Polský kulturně-osvětový svaz PZKO) a Stowarzyszenie Młodziezy Polskiej (Polská mládežnická organizace SMP).

V následujích letech diktatura komunistické strany dala polské menšině jasně najevo, že jejich existence jako samostatného politického a správního subjektu orientovaného na Polsko není žádoucí.⁵⁾ Přesto se režim snažil získat co nejvíce příznivců i v polských řadách. Podporoval rozvoj polského školství, vznikl polský profesionální divadelní soubor Scena Polska, loutkové divadlo Bajka, vydávali se polské knihy a časopisy spolu s rozhlasovým polským vysíláním.

Polskou menšinu po únoru 1948 negativně zasáhla hospodářská politika KSČ. Socialistický režim se zde soustředil především na těžký průmysl a rozšiřování výroby na Ostravsku. Velký nedostatek pracovních sil způsobil značný přiliv Čechů a Slováků na Těšínsko. Následkem intenzivní těžby byl zánik řady obcí, nucené přesídlení a zpřetrhání vazeb mezi Poláky. V konečném důsledku došlo k rychlejší asimilaci a v každém sčítání lidu ke snižování jejich počtu. V obcích, kde měli dříve Poláci většinu, se nyní stali menšinou.

V době normalizace 1970-1989 došlo k další asimilaci polského obyvatelstva. Na druhé straně byla vydána směrnice pro postup v národnostních otázkách a v některých obcích platila dvojjazyčnost při označování veřejných budov a obchodů. Na některé místní představitele polské menšiny se nasměrovala STB poté, co se v Polsku prosadilo hnutí Solidarita.⁶⁾

Dne 17. 10. 1989 skončila komunistická nadvláda a Československo nastoupilo cestu k demokracii. Z ústavy byl vyjmut bod o vůdčí úloze jedné strany a to dovolilo rozvoj plurality názorů také u polské menšiny. Došlo k velkým strukturálním i personálním změnám. Vznikaly a znovu se zakládaly nejrůznější polské instituce, všechny zastřešovala Rada Poláků.⁷⁾

Podle údajů posledního sčítání lidu v roce 2001 se v ČR k polské národnosti přihlásilo 52 095 osob. Z toho asi 80 % žije na území Těšínského Slezska, především v okresech Karviná a Frýdek-Místek. Další poměrně velká část také v Praze. Kromě toho žije v ČR cca 20 000 občanů Polské republiky. Co se týče právního postavení této menšiny, její práva zaručuje Ústava České republiky a Listina základních práv a svobod. Práva příslušníků národnostních menšin upravuje podrobněji zákon č. 273/2001 Sb. („menšinový zákon“), platný od 2. srpna 2001.⁸⁾

Česká republika přistoupila k Rámcové úmluvě o ochraně národnostních menšin, která vstoupila pro Českou republiku v platnost dne 1. dubna 1998. V listopadu 2000 vláda České republiky souhlasila s podpisem Evropské charty regionálních či menšinových jazyků. V rámci platných právních předpisů garantují příslušníkům německé, chorvatské a polské národnostní menšiny zvláštní právní ochranu a také podporu mezinárodních bilaterálních smluv, jimiž je Česká republika vázána, nebo mezivládní dohody, odkazující na legislativní podmínky České republiky. O podpoře v rámci polské národnostní menšiny pojednává Smlouva mezi Českou a Slovenskou Federativní Republikou a Polskou republikou o dobrém sousedství, solidaritě a přátelské spolupráci. Podobně tak Dohoda mezi vládou České a Slovenské Federativní Republiky a vládou Polské republiky o kulturní a vědecké spolupráci, z 16. září 1991, stanovují oboustranné závazky s ohledem na postavení národnostních menšin. V současné době odkazuje na garantující podporu polské národnostní menšiny v České republice i nově připravená kulturní dohoda mezi vládou České republiky a vládou Polské republiky. Zástupci národnostních menšin v České republice však poukazují často na to, že závazky vyplývající z bilaterálních smluv či mezivládních dohod nejsou vůči jejich deklarovaným potřebám plněny v požadované míře.⁹⁾

Sdružování příslušníků národnostních menšin probíhá formou zřizování nestátních neziskových organizací. Tato občanská sdružení příslušníků národnostních menšin mají individuální i kolektivní členství, sdružují příslušníky národnostních menšin i občany většinové společnosti. Existují také svazy a sdružení sdružující kolektivní členy více menšin, např. Asociace národnostních sdružení ČR.

Polská národnostní menšina navázala na aktivity před druhou světovou válkou a má vybudovanou stabilní síť spolkových organizací, resp. občanských sdružení. Jde o menšinové spolky osvětové, mládežnické, ale i profesní. Polské organizace zastupuje Kongres Polaków v Republice Czeskiej (Kongres Poláků v České republice), který působí jako zastřešující organizace polských aktivit. Má kolektivní členství (22 polských menšinových organizací), v menší míře pak také individuální. Největší organizací je předlistopadová organizace Polski Związek Kulturalno-Oświatowy v Republice Czeskiej (Polský kulturně osvětový svaz v České neboli PZKO), s téměř dvacetitisícovou členskou základnou v jednotlivých obcích Těšínska a Ostravska. Tento svaz byl založen v roce 1947 a zajišťuje aktivity podle zájmu svých členů v oblasti zpěvu, hudby a tance, amatérského divadla, sportu, regionálních sebevzdělávacích iniciativ v rámci regionálních dějin, etnografie, mezilidských vztahů, sociálních otázek apod. Výsledky těchto aktivit pak prezentuje prostřednictvím akcí. Významnou roli na Těšínsku hraje také politické hnutí Coexistentia – Współnota, které se výrazně podílí na činnosti komunální politiky. Úspěchu toto hnutí dosáhlo v komunálních volbách v letech 1998 i 2002, kdy získali jeho kandidáti desítky mandátů v zastupitelstvech obcí na Těšínsku. Ve veřejných aktivitách polské menšiny představuje beze sporu důležitou složku při naplňování národnostně menšinových práv.

Vzdělávání příslušníků polské menšiny v jejich mateřském jazyce je v systému státního školství podobně jako u jiných menšin nedostatečně zajištěno. Školský zákon je předmětem kritiky zejména ze strany zástupců polské a německé menšiny. Nedostatky ve školském zákoně se týkají především změny stanovení hranice minimálního počtu žáků ve třídě či škole s vyučovacím jazykem národnostní menšiny, a také možnosti zavedení dvojjazyčného vzdělávání v rámci školního vzdělávacího programu u vybraných předmětů nebo jejich částí. Možnost dvojjazyčného vzdělávání s ohledem na uplatnění menšinových jazyků byla sice obsažena ve vládním návrhu nového školského zákona, ale později došlo k zamítnutí tohoto návrhu.

Polská národnostní menšina disponuje sítí škol s polským vyučovacím jazykem jak na úrovni předškolního, tak na úrovni povinného základního i středoškolského vzdělání v okresech Karviná a Frýdek-Místek. V oblasti vzdělávání hraje významnou roli Pedagogické centrum pro polské národnostní školství, se sídlem v Českém Těšíně a svou činnost zahájilo v roce 1995. Jeho zřizovatelem je MŠMT. Cílem jeho činnosti je další vzdělávání pedagogů, tvorba a distribuci metodických a učebních materiálů a pomůcek. Od roku 1994 podporuje MŠMT finančními prostředky, v rámci dotace pro Polské pedagogické centrum v Českém Těšíně, doplňkové materiály pro žáky ZŠ s polským vyučovacím jazykem, konkrétně vydávání časopisů Jutrzenka pro první stupeň a Ogniwo pro druhý stupeň ZŠ. Zástupci polské menšiny vnímají situaci ve vzdělávání v mateřském jazyce v současnosti jako kritickou, zejména z hlediska nevyhovujících limit pro průměrnou naplněnost tříd ve školách s polským vyučovacím jazykem z důvodu poklesu počtu žáků navštěvující základní školy (třídy) s polským vyučovacím jazykem. Nadále klesá také počet žáků na středních školách s polským vyučovacím jazykem. Tento trend je možné zaznamenat od poloviny devadesátých let. Další problém způsobují pravidla financování menšinových škol v obcích. Obce jakožto zřizovatelé projevují vůči požadavkům těchto škol malou vstřícnost, protože s jejich provozem souvisí zvýšení nákladů, zatěžujících rozpočet obce. Proto se zastupitelstva snaží vyvíjet tlak na omezování či rušení těchto škol. Školy s polským vyučovacím jazykem však navštěvují i žáci z okolních vesnic a případné uzavření takových škol by mělo důsledky na jejich výuku. Přes snahy zástupců polské národnostní menšiny nebyla dosud ani na úrovni státní správy i krajské samosprávy vypracována určitá dlouhodobá koncepce polského národnostního školství.¹⁰⁾

V oblasti společenských a kulturních aktivit rozvíjí polská menšina svou činnost prostřednictvím jednotlivých organizací, které jsou podporovány ze státního rozpočtu i orgánů samosprávy. Jednotlivé kulturní akce jsou pořádány organizacemi podle profesního zaměření, místní organizace, nebo jejich ústřední organizace. Např. PZKO pořádá pravidelně hudební či folklorní festivaly, koncerty, výstavy, přednášky, semináře apod. Nejvýznamnější a nejpopulárnější je každoroční festival Gorolski Święto, konaný v Jablunkově už od roku 1946. Jedná se o největší folklorní přehlídku a koná se již několik let v rámci spolupráce na česko-polském pomezí jako součást tzv. Týdne beskydské kultury. Dále Festival PZKO, který se koná každý druhý rok v některém z těšínských měst. Mezi přední aktivity patří divadelní činnost, zejména profesionální soubor Polské scény Těšínského divadla, poloprofesionální loutkové divadlo Bajka atd. na kulturním životě polské menšiny se dále podílejí také Český rozhlas v Ostravě, který od 50. let 20. století zajišťuje vysílání v polštině a regionální vysílání České televize.

¹¹⁾

Je třeba také zmínit publikační činnost v rámci místních periodik, a to obdeník Głos Ludu, Gazeta Polaków w Republice Czeskiej (vydavatel Kongres Poláků, od roku 1945), čtrnácti-deník Nasza Gazetka, Dwutygodnik dla dzieci i młodziezy (vydavatel Harcerstvo Polskie), kulturně společenský měsíčník Zwrot a Miesięcznik społeczno-kulturalny Polskiego Związku Kulturalno-Oświatowego (vydavatel PZKO). Z dvojjazyčných periodik vychází od roku 1959 Přítel lidu Slezské církve evangelické a. v. - Przyjaciel Ludu Pismo Śląskiego Kościoła Ewangelickiego A. W. a jedná se o nábožensky laděný měsíčník. Dále se od roku 1948 můžeme setkat s Týdeníkem Třineckých železáren Třinecký - Hutník – Trzyniecki.

Svůj význam si zachovaly také polské i dvojjazyčné kalendáře, dnes je vydáván už pouze jeden, a to Kalendarz Śląski, vydávaný od roku 1962. Z česko-polských kalendářů publikuje od roku 1953 Slezská církev evangelická Evangelický kalendář – Kalendarz Ewangelicki. Důvodem vydávání bilingvní publikací je především snaha o rozšíření okruhu potencionálních čtenářů.¹²⁾

Polská menšina rozvíjí velmi bohatou a rozmanitou kulturní činnost, jejímž cílem je zachovat etnickou identitu a kulturní dědictví polské menšiny a vytvořit společnou reprezentaci vůči polským a českým úřadům a stát se tak jakýmsi „kulturním mostem“ mezi Polskem a Českou republikou. Největší zásluhy v kulturní oblasti má PZKO. Zajímává a potřebná je činnost loutkového divadla Bajka a Polské scény Těšínského divadla. Polská národnostní menšina spolupracuje s Radou vlády prostřednictvím tří zástupců. Aktivní spolupráce se týká zejména oblasti vzdělávání v jazyce národnostní menšiny, poskytování dotací na vydávání periodik a oblasti dotační politiky Ministerstva kultury a Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy vůči polským občanským sdružením.

V souvislosti se zaváděním standardů v zemích EU se stala dvojjazyčnost a dvojjazyčné názvy velmi aktuální otázkou. Poláci na Těšínsku věnovali velkou pozornost používání polského jazyka nejen ve vlastním prostředí, ale také na místech, ve kterých přicházeli do kontaktu s Čechy. Usilují rovněž o znovuzavedení původních polských názvů těšínských obcí a měst vedle českých, které po roce 1920 nahradily polské názvy. Pokusy o zavedení dvojjazyčných názvů se setkaly s negativním ohlasem, např. v Těrlicku v roce 1992, zde však polské názvy přetrvaly a začalo jich postupně přibývat. Netýkaly se však cedulí při vjezdu do obcí a vesnic. Situace se změnila s přijetím Rámcové úmluvy o ochraně práv národnostních menšin v ČR, čímž došlo k zahájení přípravy na znění Zákona o právech představitelů národnostních menšin a o změně některých zákonů, který byl přijat Poslaneckou sněmovnou Parlamentu ČR v roce 2001. Tento závěr však byl pro iniciativní polskou menšinu zklamáním díky svému deklarativnímu charakteru.

V souvislosti s dvojjazyčným uvádění názvů obcí, jejích částí, ulic a ostatních veřejných míst a označení budov státních a samosprávních orgánů, bylo podle zákona o obcích z roku 2002 možné uvádět tyto názvy rovněž v jazyce národnostní menšiny, pokud však v obci žije podle sčítání lidu z rok 2001 více jak 10 % Poláků, přičemž o zavedení dvojjazyčných nápisů musí požádat prostřednictvím petice více než 40 % plnoletých obyvatel polské národnosti. Tento postup polskou menšinu však pobouřil a v roce 2003 došlo v sídle Kongresu Poláků k protestní schůzi, kde byla podepsána petice s žádostí o zrušení nutnosti pořádání petice. Tento postoj Poláků se na druhé straně setkal i s protipolskými projevy. Nakonec došlo k novelizaci tohoto zákona a dvojjazyčnost v obcích s více jak 10 % obyvatel polské národnosti je podmíněna žádostí polských organizací.

Nová legislativa se opírá o Evropskou chartu regionálních či menšinových jazyků. Ratifikační proces tohoto evropského dokumentu byl u nás dovršen v roce 2006 a umožňuje zavést dvojjazyčnost v plném rozsahu (včetně vjezdových cedulí) v obcích, v nichž žije více jak 10 % Poláků, což se týká 31 obcí v okresech Karviná a Frýdek-Místek.

Další neméně důležitou aktivitou ve formě přeshraniční spolupráce vytváří euroregion Těšínské Slezsko - Śląsk Cieszyński. Zabývá se spoluprací v oblasti každodenního přeshraničního pohybu obyvatelstva, dále rozvoje místní infrastruktury, omezování obchodních bariér a nutnosti odstraňování kulturních bariér. Co se týče euroregionální spolupráce mezi Českou republikou a Polskem, její organizační základy byly definovány v řadě multilaterálních dohod, detailnější spolupráce je pak stanovena přímo v dohodách mezi těmito státy. Příkladem jsou tyto dohody o dobrých sousedských vztazích, solidaritě a přátelské spolupráci, dále o přeshraniční spolupráci, společné státní hranici, hraničních přechodech, přechodech na turistických trasách přes státní hranici a zásadách překračování hranice mimo hraniční přechody, také o spolupráci v oblasti ochrany životního prostředí, údržbě silničních hraničních mostů a společných úseků cest na polsko-české státní hranici, mimo jiné také o spolupráci v hraničních otázkách a vzájemné pomoci v případě katastrof, živelních pohrom a jiných mimořádných událostí. ¹³⁾

V rámci Těšínského Slezska došlo k upevňování polsko-českých vztahů rozděleného regionu po roce 1989 po pádu totalitních režimu jak v Polsku, tak v Československu. Formální spolupráce byla mezi polskou a českou stranou navázána s podpisem dohody o regionální spolupráci 24. března 1993 v Českém Těšíně. Později vznikla koordinační skupina zodpovědná za realizaci další spolupráce na základě výměny informací z oblasti kultury, sportu a cestovního ruchu. Tato spolupráce se postupně vyvinula ve vytvoření euroregionu, který je jedním z nejmladších v Polsku (z roku 1998). Jedná se o dobrovolné sdružení polských a českých asociací obcí a měst šíře pojímaného Těšínského Slezska. Tento euroregion se nachází v pohraniční oblasti jižního Polska a severovýchodního Česka. Rozkládá se na území cca 1400 km² s 630 tisíci obyvatel. ¹⁴⁾

Polská kuchyně

Polská kuchyně je velmi chutná, i když ne příliš zdravá, trochu může připomínat naši českou kuchyni. Hlavní složkou jsou brambory. Mezi další významné potraviny polské kuchyně patří okurky, červená řepa, kysané zelí, kedlubny, houby, uzeniny, mořské i sladkovodní ryby a kysaná smetana. Stejně jako česká kuchyně je velice vydatná a základem mnohých jídel je velké množství masa. K polské kuchyni nezaměnitelně patří i různé druhy bylinek a koření, především majoránka, pepř, kmín a petržel.

Polská kultura a s ní spojená i kuchyně, již v minulosti přebírala různé prvky od svých sousedů či spoluobčanů jiné národnosti. Tudíž není překvapivé, že se můžeme setkat i s recepty kuchyně židovské. V současné době se však polská kuchyně hodně mění, dostávají se do ní různé cizí prvky. Vedle tradičních restaurací, které se specializují na polská jídla, se zde také nachází mnoho italských, francouzských, asijských nebo vegetariánských restaurací. Avšak tyto prvky můžeme vnímat i u nás.

Typickým polským jídlem je bigos připravovaný z kysaného zelí, červeného masa, klobás, hub a koření. Dalším tradičním jídlem je hovězí steak smotaný do rolky a vařený ve vývaru ze zakysané smetany. Mezi nejoblíbenější polské polévky patří žurek. Skládá se z vody, žitné mouky, chleba, soli a česneku. Všechny tyto přísady nejdříve čtyři dny kvasí, poté se vlijí do vývaru z vepřových kostí a nakonec se dochutí smaženou cibulí a uzeninami a ozdobí rozdrobeným vejcem.

Tradičně se vaří i husté zeleninové polévky. Jednou z nich je chlodník, studená okurková polévka s červenou řepou. Oblíbené jsou i ovocné polévky např. z jablek nebo švestek.

Náboženství

Převážná většina obyvatel v Polsku je věřících, kteří se hlásí k římskokatolické církvi. Podkarpatské vojvodství a Slezsko patří mezi nejvíce religiózní oblasti Polska. Lze zde nalézt řadu poutních míst. Nejslavnějším a nejnavštěvovanějším je klášter Jasna Góra v Čenstochové se zázračnou ikonou Černé Madony. Mezi největší náboženské svátky patří Vánoce, Velikonoce, Dušičky, svátek Nanebevzetí Panny Marie a svátek Božího těla.

Významnou náboženskou osobností polského původu byl papež Jan Pavel II, který kromě své náboženské činnosti sehrál důležitou roli při pádu komunismu. Jan Pavel II, vlastním jménem Karol Józef Wojtyła, byl nejmladší ze tří dětí armádního důstojníka Karola Wojtyły a jeho ženy Emilie. Byl to velice talentovaný chlapec. Na gymnáziu se začal zajímat o divadlo a byl členem divadelního kroužku. Vystudoval Teologickou fakultu Jagellonské univerzity a v roce 1946 byl vysvěcen na kněze. V roce 1978 se Karol Wojtyła ve svých 58 letech stal papežem.

V oblasti Těšínska jsou občané polské národnosti, stejně jako v Polsku, většinou římskokatolického vyznání. Dalším značně zastoupeným náboženstvím je Slezská církev evangelická augsburského vyznání. V roce 1991 se k tomuto vyznání hlásilo 15,84 % příslušníků.

Polština

Polština je západoslovanský jazyk, který patří do indoevropské skupiny jazyků. Polská abeceda kromě základní latinky obsahuje ještě zvláštní grafémy jako ą, ę, ó, ł, ć, ś, ź, ż, ń, jejichž výslovnost se liší podle toho, před kterým písmenem stojí. Na rozdíl od češtiny se samohlásky i a y ve výslovnosti zásadně liší, kdežto ó se naopak ve výslovnosti nijak neliší od písmene u. V polštině se rozlišují tři řady sykavek. Obvyklé, měkké a tvrdé. Měkké sykavky odpovídají českým ť, ď, s a z, tvrdým odpovídají č, dž, š a ž. Polština používá spřežky a nemá písmeno V, pouze W.

Tradice

Velikonoce

Polsko, jak už bylo řečeno, patří mezi země s velkým počtem příslušníků římskokatolické církve. Tradičně nejvýznamnějším svátkem jsou proto Velikonoce. V Polsku se drží 40-ti denní půst, který je završen posvěcením tzv. velikonočního košíku v kostele. Tento košík tradičně obsahuje vajíčko jako symbol zrodu a vzkříšení, chléb nebo koláče symbolizující zdraví, sůl, pepř a bílou klobásu, která představuje hojnost a plodnost. V košíku by neměl chybět ani křen, který má lidem připomínat nejen vzkříšení Krista, ale i jeho utrpení při ukřižování.

Stejně jako v Čechách se v Polsku na Velikonoční pondělí chodí „šupat“. Pomlázky jsou však nahrazeny větvičkami z břízy, která je bohatě ozdobena. Další velikonoční tradicí je polévání dívek vodou. S tím je spojena pověra, že dívka, která je polita vodou na Velikonoční pondělí, se do roka vdá. Dívky však mohou druhý den chlapce polít stejným způsobem a samy se polévání vyhnout, pokud chlapce obdarují zdobeným vajíčkem, jedním ze symbolů svátku.

Na Velikonoce se schází celá rodina, připravuje se mnoho chodů jídla a celý den probíhá v příjemné atmosféře. Hlavním svátečním jídlem je koláč mazurek, plněný marcipánem, čokoládou, marmeládou, mákem, ořechy nebo citrónovou náplní. Zdobený je čokoládou a marcipánem, nebo alespoň nápisem Hallelujah.

Vánoce

V Polsku se neslaví svátek sv. Mikuláše, ten přináší dětem dárky až o Štědrém večeru. Populárnější než vánoční stromeček jsou jesličky. Liší se svým pozadím, kde místo betlémské krajiny jsou zobrazeny polská města a historické stavby.

Tradiční večeře se skládá z dvanácti druhů jídel, které představují dvanáct měsíců v roce. Začíná se podáváním oplátky ve tvaru hostie nejstarším členem rodiny každému u stolu. Dalším vánočním zvykem je prostírat u štědrovečerní večeři jeden talíř s příborem navíc, pro nečekaného hosta, nebo jako vzpomínka na zemřelé. Na vánočním stole nesmí chybět ryby, sleď nebo jeseter. Přílohou je zelí a houby. Jako dezert se podávají makůvky, rohlíky máčené ve sladkém mléce a obalované v máku.

Po večeři se zpívají koledy a rozdávají dárky. Završením Vánoc je půlnoční mše v kostele.

Našimi respondenty se staly 3 osoby – 1 žena a 2 muži. Jedním z nich byl Wladislav M. Ve svých 58 letech je již v důchodu, vykonával povolání důlního technika. Dalším respondentem byl Wladislaw W. 65letý učitel na základní škole, který se ale zaměřil spíše na vysvětlení historie celé oblasti a na naše dotazy nám víceméně neodpověděl. Ženskou zástupkyní byla Alina M., která je ve svých 35 letech na mateřské dovolené. Všem respondentům jsme položily totožné otázky, i jejich odpovědi byly ve výsledku velmi podobné. Přesto nás v některých případech odpověď zaskočila.

Hned v začátku našeho dotazování jsme byly respondenty upozorněny na neznalost. Z našich dotazů byly podle nich patrné, že žijeme mimo realitu. Neznáme a nerozumíme poměrům v jejich oblasti a o zdejším obyvatelstvu máme naprosto mylné představy.

Jak podle Vás vypadá typický představitel Vašeho národa? Co by měl dělat, dodržovat a jak by se měl chovat?

Z odpovědí na tuto otázku jsme si bohužel nedokázaly vytvořit žádný obrázek „typického Poláka“. Podle Wladislava by měl typický představitel být hlavně slušný, vzdělaný a neúplatný odborník na svém místě. Jenže takto by podle nás měl vypadat snad každý představitel svého národa, nejen toho polského.

Chcete se od ostatních spíše odlišovat nebo se snažíte splynout?

Zde se respondenti shodli, chtějí splynout. Nemyslí tím ale vyloženě naši českou majoritu, která na tomto území majoritou ve většině ani případů není, týká se to spíše jejich okolí jako celku. Podle svých slov je jediným znakem, kterým se odlišují od ostatních obyvatel, jejich jazyk, respektive místní nářečí – „po naszemu“. Toto nářečí je směsicí polštiny, němčiny a češtiny. Kromě mluvy se údajně odlišují pouze tím, že se hlásí k polské lidové kultuře.

Proč se neustále cítíte být příslušníkem/příslušnicí svého národa?

Otázka, která souvisí s předešlou, nebyla zřejmě nejlepší volbou. Alina s ní problém neměla, podle ní je v nich tento pocit velmi hluboce zakořeněn především tím, že se ve zdejší oblasti narodilo mnoho generací jejích předků, její prarodiče, rodiče. A současně je údajně tato snaha být stále příslušníkem polského etnika umocňována výukou v místních školách. Přesto nám tyto odpovědi nekorespondují s těmi předešlými, kde nás naopak oba respondenti ujistili, že touží především splynout, nechtějí se odlišovat. Ovšem Wladislav zřejmě ne úplně pochopil náš dotaz. Necítí se totiž být příslušníkem polského etnika, ale cítí se především jako normální, slušný člověk. V oblasti Těšínska je zřejmě nevhodné používat slova menšina a etnikum. Díky této odpovědi se nám zdá, že jsou místními tato slova brána spíše jako urážka.

Jaké jsou typické tradice Vašeho národa? Které z nich stále dodržujete a které podle Vás zanikly?

Poláci jsou ve většině případů věřící lidé, a tak se spousta tradic odvíjí od křesťanství. Nevycházejí výlučně z tradic polských, ale spíše z tradic místní oblasti. Alina nám některé nejtypičtější zvyky ve zkratce popsala:

1. velikonoční „goiczek“

Během tohoto dne chodí dívky nižšího věku (7 – 11 let) po staveních ve vesnicích. V ruce drží ozdobenou břízku a každému hospodáři, kterého navštíví, přejí úrodný rok. Za toto přání jsou odměňovány malovanými vejci, v dnešní době je ale vystřídaly spíše sladkosti.

2. „festyn ogrodowy“ – radovánky

Tato tradice se v tamější goralské oblasti řadí spíše mezi novodobé. Událost se koná v závěru školního roku. Během zahradních slavností předvádějí děti nacvičené scénky, tanečky a jiná vystoupení, která vycházejí především z lidových tradic a tanců. Tato tradice nám připomínala školní akademie, kterých jsme se při studiu na základních školách také účastnily.

3. „zjazd gwiazdzisty“

I v tomto případě jde o novodobější tradici, které se účastní děti školního věku ze všech polských základních škol v okolí. Jde o sportovní akci, závodí se v kategoriích slalom a běh na lyžích. Závody se v lidech během pár let zakořenily a staly se velmi populární, dnes jde již o akci velkého rozsahu a značného počtu startujících. Sportovní akce jsou údajně mezi polskými školami velmi populární. Často probíhají i různé atletické či plavecké soutěže.

4. Vánoce

Vánoční svátky mají hodně společného s našimi, přesto se rozdíly najdou. U vánočního stolu si všichni přísedící navzájem jeden od druhého ulamují oplatky a vzájemně si přejí hodně štěstí a zdraví do nového roku. Popřát si musí všichni, každý s každým. Na vánočním stole by se během večeře mělo objevit 12 chodů.

Podle Aliny se spousta dětí i dospělých sdružuje v souborech lidových tanců a písní. Dodržování tradic je v této oblasti dle našeho názoru mnohem silnější než v našem okolí. Většina lidí odkazuje na minulost, tyto slavnosti jim ji zřejmě připomínají. Na území tohoto regionu se prolíná řada lidových kultur, které mají své osobité projevy a znaky nejen ve zvycích, ale i v architektuře a v krojích. Tradiční kroje můžeme vidět většinou jen při vystoupeních na folklorních festivalech. Obnovují se podle starých muzejních vzorů. Dámský těšínský kroj se vyznačuje širokou bavlněnou sukní, která je nad pasem sešitá s bohatě zdobeným živůtkem. Kroj bývá doplněn stříbrnými pásy, sponami a stříbrnými šperky, jejichž výroba je pro zdejší kraj typická. Mužský kroj na celém území Těšínska je ze sukna různých barev - kalhoty, vesta, kabátec. Doplněn je širokým kloboukem a holinkami. Slavnosti bývají často doplněny hudbou, nejznámější je zřejmě hudba gajdošská. Typickým nástrojem této muziky jsou gajdy, neboli dudy, které jsou jedním z nejstarších hudebních nástrojů. Jejich předchůdce byl údajně zpodobněn již na malbách ve starém Egyptě a pozůstatky se nalezly i v sumerském městě u řeky Eufrat.

Přemýšlíte o návratu do své vlasti, pokud ano, proč?

Tato otázka nebyla dobře zvolena. Lidé, kterých jsme se vyptávaly, se narodili na území Čech, tudíž je jejich vlastí Česká republika a ne Polsko. Přesto nás v odpovědích něco zaujalo, proto ji tu zmiňujeme. Respondenti se zde narodili a nemají se tedy kam vracet. Přesto se o Polsko zajímají, ať už jenom tím, že čtou polské noviny a sledují polskou televizi. Ale co nás zaujalo nejvíce, byla informace o cestování. V případě, že lidé z oblasti Těšínska jedou za hranice do Polska, vždy říkají, že jedou do Ojczyzny, což v překladu znamená vlast.

Náš poslední dotaz se týkal měst a prezidentů. Chtěly jsme vědět, co se jim vybaví jako první, když se zeptáme na jejich hlavní město a prezidenta. I v tomto případě všichni svorně odpověděli, že jim ihned naskočí Praha a Václav Klaus.

Cílem naší práce bylo zjistit odpovědi na otázky, které se týkaly identity polských občanů v okolí Českého Těšína. Prvotní představa o těchto obyvatelích byla více než mylná, z důvodu neznalosti této oblasti. Avšak díky respondentům jsme se dozvěděli pravou podstatu žití této menšiny.

Polská menšina se nijak neodlišuje od české majority. Dle dotazovaných zde žijí normální a slušní lidé a ne žádná menšina, z tohoto vyplývalo, že slovo menšina místní polské obyvatelstvo spíše uráží. I přesto, že se respondenti necítí být odlišní, dle našeho názoru je v některých případech odlišnost velmi zjevná. Nejedná se o odlišnost fyzické podoby, avšak rozdíly se nachází mezi našimi kulturami.

Tito obyvatelé jsou ve většině případů věřící, tudíž mnoho zvyků i tradic je s náboženstvím spjato. To může být rozdíl mezi českou a polskou kulturou, z důvodu větší míry nevěřících v České republice. Avšak nejedná se pouze o zvyky spojené s náboženstvím, ale o zvyky a lidové tradice celkově. Z výzkumné části je patrné, že respondenti tradice i zvyky dále dodržují a velmi si na nich zakládají. S dodržováním těchto tradic úzce souvisí i jazyk - nářečí, kterým místní obyvatelé mluví a také vrácená výuka polštiny do místních škol.

Z poslední otázky, kterou jsme respondentům položili, opět vyplývá splynutí s českou majoritou a tím pádem i minimální rozdílnost mezi společnostmi.

Archiv dvoustranných dohod Ministerstva zahraničních věcí Polské republiky [online]. Dostupný z: http://www.msz.gov.pl/apps/?portlet=bpt/archiwumD.

DOČKAL, V., CHOVANČÍK, M. Přeshraniční spolupráce na východních hranicích České republiky: růžový obláček a hrana reality. Brno: Masarykova univerzita, 2005.

Dokumenty Rady vlády ČR. Informace o některých problémech vybraných národnostních menšin [online]. Dostupný z: http://www.vlada.cz/cz/pracovni-a-poradni-organy-vlady/rnm/dokumenty/dokumenty-rady/informace-o-nekterych-problemech-vybranych-narodnostnich-mensin-3778/.

GABAL, I. Etnické menšiny ve střední Evropě. Praha: G plus G, 1999.

Jan Pavel II [online]. Dostupný z: http://cs.wikipedia.org/wiki/Jan_Pavel_II.

JELÍNEK, P. Zahraničně-politické vztahy Československa a Polska 1918-1924. Opava: Matice Slezská, 2009.

KURZOK, A. Polská menšina na Těšínsku [online]. © 2000. Dostupný z: http://polskamensina.3nec.cz/2.htm.

KURZOK, A. Situace poláků na Těšínsku za komunistické totality [online]. @ 2000. Dostupný z: http://polskamensina.3nec.cz/2.htm.

MARTINEK, L. Příspěvek k problematice bilingvismu [online]. Dostupný z: http://kzv.kkvysociny.cz Default.aspx?id=1177.

MOROZOV, S. V. Polsko a Československo v evropských vztazích 1933-1939. Český Těšín: Ottovo nakladatelství, 2009.

Náboženství [online]. Dostupný z: http://www.staypoland.com/polandinfo.aspx?box=717&lang=cz.

NOVOTNÝ, V. Gorolski Święto. Cestovatelský portál iTRAS [online]. @ 2008. Dostupný z: http://itras.cz/gorolski-swieto/galerie.

Občané polské národnosti v českých zemích (ČR) podle vyznání víry 1930-1991 [online]. Dostupný z: http://www.polonica.cz/prezentace/index.php?h=126582787159724927.

Oficiální stránky vlády ČR [online]. Dostupný z: http://www.vlada.cz/scripts/detail.php?id=16124.

Poláci na Těšínsku 1920-2010 [online]. Dostupný z: http://www.polonica.cz/prezentace/index.php?h=126582691571073018.

Polská kuchyně [online]. Dostupný z: http://www.staypoland.com/polska_kuchyne.html

Polská kuchyně [online]. Dostupný z: http://clanky.vareni.cz/polska-kuchyne/

Polština [online]. Dostupný z: http://cs.wikipedia.org/wiki/Pol%C5%A1tina

ŠTIKA, J. Těšínsko V. Šenov u Ostravy: Tilia, 2003

Velikonoce v Polsku: klobásky, šunka, pečené maso. Vše posvěcené [online]. Dostupný z: http://www.lidovky.cz/velikonoce-v-polsku-klobasky-sunka-pecene-maso-vse-posvecene-ptl-/dobra-chut.asp?c=A100401_164809_dobra-chut_glu



Počet shlédnutí: 94