Šárka Hlaváčková, Petr Kříž, Evgeny Provotorov, Lukáš Linka, 2016.

Obr. č. 1 - Rusíni. Kresba, 1863. ¹⁾

Jak už samotný název napovídá, podstatou předkládané práce bude představení jedné z etnických skupin, které v současné době žijí na území Maďarska, a to konkrétně minority rusínské. Za původní domovinou Rusínů, svérázného etnika na rozhraní západních a východních Slovanů, lze označit oblast dřívější Podkarpatské Rusi, v současnosti známé spíše jako Zakarpatská oblast na Ukrajině. Odtud se postupem času rusínské obyvatelstvo rozšířilo do všech okolních zemí (zemí z hlediska současného politického uspořádání), jmenovitě do Polska, Slovenska, Rumunska, Srbska, Maďarska a dalších, ve kterých dodnes žijí a v mnohých případech zachovávají odkaz rusínského etnika a minulosti. I přes nespočet kulturních odlišností a autonomistických snah se však Rusínům nikdy nepodařilo dosáhnout samostatnosti a získat vlastní stát, v průběhu staletí naopak nesčetněkrát měnili své pány i státní útvary, jejichž byli součástí. Mimo Ruska, ať už v carské či sovětské podobě, Maďarska, Polska či Ukrajiny, to bylo i Československo, které mezi léty 1919–1938 převzalo nad Podkarpatskou Rusí a zdejšími usedlíky kontrolu. Nutno podotknout, že v této době, kdy se oblast Zakarpatí stala jednou ze samosprávných oblastí mladé republiky, měly myšlenky rusínských svobod a možné budoucí autonomie nejblíže k uskutečnění.

Obr. č. 2 - Rusínský znak, který je zároveň znakem Zakarpatské Ukrajiny ²⁾

Obr. č. 3 - Rusínská vlajka ³⁾

Ani v dnešní době moderních technologií a propracovaného genetického výzkumu však není jednoduché určit, kolik příslušníků a potomků rusínského etnika ve vybraných zemích a oblastech žije. V celé řadě případů bližšího určení rozsahu skupiny brání nevědomost jejích příslušníků, kdy oni sami si často své kořeny neuvědomují. Tento jev lze dobře pozorovat například na Ukrajině - ač podle předpokladů by zde měla velikost rusínské minority dosahovat z hlediska okolních zemí nejvyšších příček, za Rusíny se považuje zhruba jen 10000 obyvatel. Naproti tomu na Slovensku jde o necelých 34000, kdy značně vyšší počet nevyplývá z většího množství usazených, ale z kulturní a jazykové rozdílnosti od majority daného státu. Počty Rusínů však nejsou v jednotlivých zemích konstantní a jak vyplývá ze statistik, postupem času se zvyšují, což je zapříčiněno i tím, že na rozdíl od minulosti, kdy bylo etnikum často nuceno přijmout identitu státu, pod jehož nadvládu právě patřilo, v současnosti platí Rusíni ve všech oblastech za uznávanou národnostní menšinu a jejich počet se celosvětově odhaduje zhruba na 1,5 milionu. Ač tedy možné množství příslušníků etnika nedosahuje velmi vysokého počtu, přesto se skupina dále dělí na 5 podskupin, rozlišujících se jak kulturně, tak z hlediska minulosti a historického povědomí. Jmenovitě jde o skupiny Lemků, Bojků, Huculů, Verchovinců a Doliňanů, které jsou si etnicky i kulturně velice podobné. V rámci překládané práce bude brán zřetel zejména na podskupinu Doliňanů, usazených a uplatňujících svou etnicitu především v nížinách jižního Slovenska a východního Maďarska, jejichž podstatným rozlišovacím znakem je oproti majoritním skupinám vyznávajících římskokatolické náboženství příslušnost k církvi řeckokatolické.

Cílem naší práce je zjistit, jakým způsobem se již zmíněná komunita stará o své rusínské kulturní bohatství, o podvědomí menšiny o identitě vlastní národnosti a o způsobu života vůbec. V rámci našeho výzkumu jsme již navštívili vesnici Komlóska v Maďarsku, kde je více jak 90% Rusínského obyvatelstva a měli jsme možnost hovořit s respondenty. Hlavní otázka výzkumu tedy zní: „Čím se vyznačuje etnická identita rusínské minority v Maďarsku“?

Dále se práce podrobněji zaměřuje na historii rusínské menšiny, popis jednotlivých prvků folklóru či činnost ve vesnici Komlóska, kde se pravidelně konají rozmanitá setkání Rusínů z několika evropských zemí.

Vybrali jsme 4 podotázky, které jsou v praktické části náležitě probrány a rozepsány:

1) „Jaká je historie Rusínů v Maďarsku?“

2) „Jaké je kulturní bohatství Rusínů v Maďarsku?“

3) „Jaký je vztah minority Rusínů k majoritě daného státu a naopak?“

4) „Jaký mají vztah k zachovávání tradic a které dodržují?“

Základními otázkami v souvislosti s rusínským etnikem, tj. historií a původem karpatského národa, se zabývá Pavel Robert Magocsi ve své knize Národ Odnikud⁴⁾. Vyjma profilace národa v daných historických etapách, tzn. od nejstarších dob a počátku formování etnika až po dobu nedávno minulou, tzv. třetí karpatsko – rusínské národní obrození či rusínských politických a autonomistických snah, se Magocsi, profesor historie na universitě v Torontu, dále zaobírá specifickou rusínskou kulturou, mentalitou a způsobem jejich života. Publikace je prostřednictvím autora doplněna o četné ilustrace, dobové fotografie a mapy, které výše zmíněné aspekty doplňují a laické veřejnosti usnadňují pronikání do problematiky karpatských Rusínů. V knize nechybí ani představení význačných osobností, které jsou s Rusíny spojeny a sami se hlásili k příslušnosti k etniku, za všechny lze jmenovat amerického výtvarníka Andyho Warhola či národní rusínské buditele Alexandera Duchnoviče a Adolfa Dobrianskyho. Autor, který se rusínským tématem zabývá již celou řadou let, se v závěru díla vyjadřuje k budoucnosti rusínského etnika, přičemž slovy: „Karpatští Rusíni existovali v minulosti, žijí v současnosti a budou žít v budoucnosti“ vyjadřuje naději budoucího zachování rusínského etnika a jeho tradic.

Problematikou náboženství a jeho významu pro členy rusínského etnika se velmi fundovaně ve své publikaci s názvem Zakletá zem - Podkarpatská Rus 1918 - 1948⁵⁾ zabývá Peter Švorc, profesor university v Prešově. Autor, který se tématikou rusínského národa zabývá již dlouhá léta, dospívá v kapitole Náboženské poměry a církevní život k názoru, že víra v křesťanského Boha a vztah k pravoslavné církvi obecně tvoří jedny ze základních pilířů života většiny Rusínů. Švarc dále na základě četných příkladů dokazuje, že víra a náboženské poměry prodělaly v rámci historických etap spletitý vývoj a v mnohém se promítaly do politického, kulturního i sociálního dění.

O rusínštině, východoslovanském jazyku, jehož součástí je i řada prvků starší i moderní slovenštiny, polštiny či maďarštiny (podle toho, kde jsou Rusíni usazeni) pojednává v úvodní kapitole knihy Rusíni na Slovensku: súčasné postavenie a historické kontexty vývinu⁶⁾ Anna Plišková, členka Ústavu rusínského jazyka a kultury Prešovské univerzity. V úvodu své stati se autorka pokouší o základní představení funkce a podstaty jazyka, přičemž tvrdí, že jazyk není pouhým nástrojem dorozumívání a myšlení, naopak díky němu dané etnikum může uchovávat své hodnoty i veškerý odkaz předešlých generací. Plišková se dále snaží čtenářům přiblížit rusínské etnikum z jazykového hlediska, kdy plně zastává názor, že právě jazyk byl a je rozhodujícím prvkem pro zachování národů. Autorka dále rozpracovává problematiku národní identity Rusínů, kdy na příkladu rusínského národního obrození v 19. století dokládá, že vědomí identity nebylo z hlediska většiny etnika definitivní a existovalo dilema, zda Rusíni patří k ukrajinské či ruské národnosti, nebo tvoří osobité slovanské etnikum známé jako Rusíni.

Tématem rusínštiny jako specifického a diskutovaného jazyka v rámci vybraných států střední a východní Evropy se dále ve svém článku The language of Slovakia´s Rusyns⁷⁾ zabývá Juraj Vanko. Práce se zaměřuje především na rusínský jazyk a jeho dialekty na východním Slovensku, kdy autor po prezentaci pádných argumentů dospívá k názoru, že lze rusínštinu považovat za samostatný jazyk a nebrat ji jako pouhou odnož a dialekt ukrajinštiny.

Nadiya Kushko značně přispívá k pochopení současnému stavu ve věcích jazyka. Ve svém eseji “Literary Standards of the Rusyn Language: The Historical Context and Contemporary Situation”⁸⁾ Zohledňuje historický vývoj rusínského jazyka, s přehledem k geografickému osídlení Rusínů. Provádí lingvistickou analýzu vlivů různých sousedních jazyku. Popisuje postup a metodologie, použité ke kodifikací rusínštiny. Na závěr uvádí vysokou hodnotu rusínštiny s lingvistického hlediska.

Prohlubuje se do popisu “genetických” aspektů vývoje jazyka Dulichenko, Aleksandr D. ve své eseje “The Language of Carpathian Rus’: Genetic Aspects.”⁹⁾ Popisuje zde jak migrace a přemístění obyvatelstva obohatilo rusínsky jazyk, jednotlivé rozdíly mezí různými oblastmi osídlení Rusínů.

Údaje o současném stavu a administrativních opatření, zaměřených na zachování rusinské identity na území Maďarska, je možně čerpat z webových stránek vládní organizace zaměřené na obranu lidských práv. The Rusins of Hungary ¹⁰⁾ kde je zevrubně popsán život Rusínů v prostředí Maďarska se zaměřením na kulturní akce, kulturní zařízení a taký i ceny v oblastí obrany a zachování etnické identity. V článku je popsaná kulturní činnost Národního shromáždění rusínské samosprávy: vydávání časopisů, almanachu či pořádání mezinárodních akcí, zaměřených na podporu slučování rusínského etnika v rámci střední a východní Evropy.

O současné situaci a politickém postavení Rusínů jako jedné z mnoha maďarských menšin se ve svém článku Maďarsko dalo menšinám volnú ruku v kultúre aj školstve¹¹⁾zabývá slovenská novinářka Táňa Rundesová. Autorka se po úvodním zveřejnění statistických sčítání příslušníků rusínského etnika v nedávné minulosti dále zaměřuje na politická práva, zejména pak problematiku rusínské samosprávy a sděluje, že si Rusíni, stejně tak jako ostatní menšiny, mohou volit menšinové samosprávy, a to v obcích, kde trvale žije alespoň 30 příslušníků daného národa. V současné době se právo rusínské samosprávy týká 75 maďarských obcí, kdy nad vším stojí samospráva celostátní se svojí předsedkyní Verou Giriczovou.

Pronásledováním Rusínů v Rakousku a Maďarsku se zabývá článek Persecution for the faith Ruthenians in Austria-Hungary before world war (100th anniversary of the second marmarosh-sighet trial 1913-1914)¹²⁾, který pojednává o přípravě soudního procesu, zhodnocuje celý soud a korektnost verdiktu. Autor posbíral data a analyzoval metody předsoudního řízení, které vedla maďarská policie a která vedla pronásledování rolníků. Autor zjišťuje, že soud vůbec ničemu nepomohl a naopak posílil tento fenomén.

Posledním odborným článkem je článek od maďarského autora Kocsis, Károly Á Roly - Geographical study of the society of ethnically mixed areas as exemplified by Slovakia and Voivodina¹³⁾, který zveřejňuje svojí geografickou studii společnosti v etnicky smíšených oblastech na území Slovenska a autonomní oblasti v Srbsku, a sice Vojvodiny. Tato studie obsahuje 45 etnických map s anglickou legendou, které ukazují různá etnika včetně Rusínů na Slovensku a Vojvodině. Studie se snaží navázat na nedávný výzkum Maďarů mimo Maďarsko a snaží se dostat od počátku výzkumu až do současnosti. Autor nahlíží především na migrace během významných dat minulého století kvůli mnoha lidem, kteří si jsou doposud nejistí svým původem.

Pro naší práci je důležitý především kvalitativní výzkum, jehož prostředky jsou pro výzkum identity a vztahu minority k majoritám nezbytné. Nechybí zde ani kvantitativní informace, plnící zejména funkci verifikační.

Teoretická část předkládané práce se skládá především ze studia odborných textů, které se zabývají výhradně Rusínskou problematikou. Z odborných textů můžeme připomenout například knihu od Pavel Robert Magocsi - Národ Odnikud, která poskytuje základní informace o etniku. Mnoho textů bylo také získáno přímo v „terénu“ z projektu v rámci oboru Hospodářská a kulturní studia, a sice Pestrá Evropa. Tyto texty jsou kompletně přeložené z azbuky. Díky tomu jsou teoretické údaje velmi autentické a pomohly nám díky znalosti ruštiny mnohem lépe nahlédnout za okraj rusínské problematiky.

Praktická část je stejně jako ta teoretická úzce svázána s projektem Pestrá Evropa. Díky účasti na projektu byly získány cenné kontakty asi deseti členů rusínského etnika. S respondenty jsme byli v úzkém kontaktu především přes Skype a Facebook.

Naše práce začíná právě kvalitativním výzkumem a konkrétně studiem sekundárních zdrojů, a je také podložená kvantitativními daty právě ze sekundárních zdrojů. Dříve zmiňovaná kniha a materiály pořízené na Pestré Evropě jsou cennými prameny naší seminární práce. Tento výzkum je výhodný především v tom, že materiály jsou snadno dostupné a také je mnohem levnější a rychlejší, než používání dotazníků, které bychom neměli šanci rozeslat všem. Stejně tak bychom neměli jistotu, že se nám dotazníky vrátí všechny a také pravdivě vyplněné. V naší práci se avšak s dotazníkovou metodou setkat můžeme, získané poznatky však slouží pouze pro doplnění informací získaných prostřednictvím jiných metod. Studium sekundárních zdrojů je však nevýhodné v tom, že poznatky, které byly pořízeny autorem, mohou být zkreslené jeho vlastní představivostí, je proto nutné se dívat na některé poznatky s patřičnou rezervou a přiklánět se k tomu, že mohou být někým lehce vyvráceny. Zdroje nemusí být vždy aktuální a také nemusí mít přímý vztah k řešenému problému.¹⁴⁾

Pokud se přesuneme k praktické části, zde již aplikujeme kvalitativní výzkum. Pro tento výzkum jsme využili jeho metodu semistandarizovaného rozhovoru. Tento rozhovor se kvůli finanční a časové situaci nemohl konat „živě“, proto jsme se uchýlili k volání přes známou IM aplikaci - Skype. Polostandardizovaný rozhovor má výhodu v tom, že můžeme získat mnohem více informací, než ty co máme „na papíře“ a je zde možné, aby se subjekt mnohem více otevřel badatelům a díky tomu je možné získat i informace, které jsou nad rámec našeho očekávání. Nevýhodou tohoto rozhovoru je větší časová náročnost a také možné zkreslení odpovědí subjektu.¹⁵⁾ Díky rozhovoru přes Skype nám bylo umožněno dorozumívání se přes webovou kameru. Díky tomu jsme mohli vidět reakce subjektů na naše otázky. To nám pomohlo si dotvářet názor o každé odpovědi, protože respondent na různé odpovědi pokaždé reagoval mimicky jinak.

V rámci vlastního výzkumu předkládané práce se skupina zaměřila na získávání poznatků prostřednictvím osobních rozhovorů s výše zmíněnými dvěma osobami (Anna Matiaz, Láslo Popovitch) a dotazníků s přesně definovanými otázkami, odeslaných vybraným respondentům vesnice Komlóska a dalším. Jednotlivé dotazníkové otázky byly zvoleny cíleně a tématicky se soustředí zejména na vlastní rusínskou identitu, její poznání, uvědomování a udržování. Dotazník se dále obrací i na povědomí rusínských tradic a členství v daných církvích, kdy dodržování odkazu předků lze hodnotit jako jeden z nejdůležitějších faktorů současné i budoucí prosperity a profilace majoritního národa.

Poznatky uvedené v naší práci jsme získali od pana Lásla Popovitche, který nám byl již k dispozici na Pestré Evropě. Dodatečné informace, které jsou zapotřebí k našemu projektu jsme s panem Láslem jsme získali přes aplikaci Skype, kde nám byl velmi nápomocný a také velmi ochotný. Respondent na otázky reagoval adekvátně a všechny informace dle barvy jeho hlasu se zdály být pravdivé.

Druhým člověkem, se kterým jsme udělali delší rozhovor, je mladá slečna Anna Matiaz. Respondentkou je mladá studentka, která mluví plynně anglicky a spolu s panem Láslem je velmi důležitým respondentem obce Komlóska. Studentům byla k dispozici hlavně na Skypu.

Aby naše práce měla také objektivní pohled, je zapotřebí získat názor nejen minority, kterou zkoumáme. Vyhledali jsme ještě dva respondenty. Nezávislého respondenta ze Slovenska a také pohled majority, a sice Maďara

Je nejvýraznější osobou rusínské národnosti v Maďarsku, na kterou jsme narazili. Mluví plynule čtyřmi jazyky - maďarštinou, rusínštinou, slovenštinou a rumunštinou. Ve své roubence zaměstnává jednu ukrajinskou hospodyni, která se stará o celý areál a pravidelně zde ubytovává Rusíny ze všech okolních zemí. Ač Láslo Popovitch není starostou vesnice, přesto má v Komlósce největší vliv na její chod. Přibližně padesátiletý charismatický člověk, který se pyšní svým nacionalismem a hrdostí na svou maďarsko-rusínskou národnost. Celou svojí osobní a pracovní kariéru založil na udržování místních tradic a podporu menšin.

Obr. č. 13 - Pan Láslo Popovitch.¹⁶⁾

Šestnáctiletá dívka z pětičlenné domácnosti, která vystudovala základní školu v Komlósce. Nyní je na odborné střední škole, kde se učí na kuchařku a číšnici. Anna mluví se svou rodinou rusínsky, ale azbukou neumí ani psát, ani číst. Každou neděli chodí pravidelně do řeckokatolického kostela a zpívá v místním pěveckém sboru. Jako jedna z mála ve vesnici mluví anglickým jazykem, takže bylo snadné se dorozumět.

Obr. č. 16 - Po pravé straně studentka Anna Matiaz.¹⁷⁾

Slovenský zemědělec žijící těsně při hranicích s Maďarskem, který nám poskytl výpověď jako nezávislý článek vztahu maďarské majority k rusínské minoritě.

Maďarský občan, který v současné době žije v České republice. Pravidelně dojíždí do Maďarska ve dvou měsíčních intervalech a vrací se zpět do České republiky kvůli pracovním záležitostem. Tamás pochází ze severovýchodu Maďarska, z centra tamější oblasti Miscolce, tedy oblasti s největším počtem příslušníků rusínského etnika ve státě.

Mimo vlastní výpovědi výše zmíněných respondentů čerpala naše práce též z dotazníku, zaslaného prostřednictvím e-mailu vybraným osobám z řad rusínského etnika žijících v Maďarsku (respondenti byli vybráni na základě doporučení pana Láslo Popovitche při návštěvě vesnice Komlóska) a skládajícího se ze dvou otázkových okruhů. V první části dotazovaní vyplňovali své osobní údaje: věk, pohlaví, jméno, příjmení, kraj, město, telefonní číslo (vyplnění většiny otázek bylo dobrovolné). Druhou část pak představoval soubor následujících otázek:

1) „Považujete se za Rusína?“

2) „Jste členem nějaké rusínské společnosti? Pokud ano, které?“

3) „Jste členem nějaké církve? Pravoslavní nebo řeckokatolíci?“

4) „Navštěvujete pravidelně kostel?“

5) „Které svátky a tradice jsou pro vás důležité?“

6) „Které z těchto tradic či svátků jsou rusínské?“

Získané poznatky (prostřednictvím osobního rozhovoru i e-mailu) posloužily jako doplnění výpovědí čtyř hlavních respondentů. Na základě poskytnutých odpovědí bylo možno jednotlivé předměty výzkumu lépe analyzovat a generalizovat.

Území, které v současnosti obývá obyvatelstvo rusínské národnosti, tedy oblast Zakarpatské Ukrajiny, východního Slovenska, karpatského předhůří, jihovýchodního Polska či severního rumunského pohraničí, se v rámci geopolitického uspořádání řadí do střední Evropy či lépe středo – východoevropského pomezí. Zmíněná zeměpisná poloha tak předurčuje celé oblasti a jeho obyvatelům zvlášť nesnadný historický i kulturní vývoj ve smyslu střetávání latinské kultury západu a ortodoxní, byzantské kultury východních krajin, jejichž značná odlišnost se projevuje až do dnešních dob. Také již v dobách pravěku, kdy oblast v současnosti obývaná Rusíny spadala do značně kulturně homogenního regionu Horní Potisí, lze o území hovořit jako o spojovacím článku mezi obyvateli a kulturami Tiso – Dunajské kotliny a východním předhůřím Karpat.¹⁸⁾

Jak vyplývá z archeologických nálezů, rusínská oblast, kterou lze vymezit několika geografickými celky jako Karpatské předhůří, Potiská nížina či východoslovenská nížina, byly z velké části osídleny již v pravěku, přičemž na rozhraní 6. a 5. tisíciletí lze hovořit o výrazném rozšíření neolitické kultury do oblasti Karpatské kotliny (v kultuře neolitu dochází k rozvoji zemědělství a chovu zvířat, které postupně vytlačují po tisíce let jediný způsob shánění potravy - lov a sběr). Ač byla tato krajina poměrně vzdálena úrodným jižním oblastem se značně rozvinutým zemědělstvím, přesto se dá hovořit o tom, že předhůří Karpat se stalo jednou z nejvzdálenějších okrajových oblastí zemědělských kultur středomoří. Později, v rámci období archeology nazývané eneolit, dochází k osidlování i vyšších horských oblastí, tedy východního Slovenska a Podkarpatska.

Počátkem 2. tisíciletí se do Karpatské kotliny dostává surovina, která výrazně proměnila tvář celého věku, bronz. Přinášejí ho s sebou postupující indoevropské kmeny přicházející z Balkánu. Tak i pro tuto oblast začala doba bronzová, která je však kolem r. 800 př. n. l., kdy se v Karpatech objevuje nová technologie tavení železní rudy a následná výroba železa a z něj nespočtu předmětů, vystřídána dobou železnou a její starší částí – halštatem a mladší částí – laténem. V 6. století př. n. l., tedy v době halštatské, se v Potisí a Karpatském předhůří usazují Thrákové, Horní Potisí naopak kolem r. 400 př. n. l., což lze datovat do laténu, obsadili Keltové. Ti však byli v polovině 1. století př. n. l. z těchto končin vyhnány bojovným thráckým kmenem Dáků z jihu, kteří zde založili vlastní stát a tím se na dlouhý čas dostali do konfliktu s římskou říší o to, kdo bude mít v oblasti převažující vliv. Dákové však nevydrželi nátlak silné římské armády a válku prohráli. Na území Sedmihradska tak byla zřízena nová římská provincie Dacia, jejíž severní hranice dosahovaly až k hornímu toku řeky Tisy. Oblast dnešních Rusínů se opět stala jakýmsi pomezím, tentokrát mezi světem barbarských kmenů na severu a západě a vyspělým Římem a jeho provinciemi.¹⁹⁾

Největší migrační vlna, která doposavad lidstvo zasáhla, započala na konci 4. století n. l. vpádem hunských bojovníků a do obecného povědomí vešla jako stěhování národů. V rámci celé Evropy došlo k masivním migracím a přesunům po staletí usazených kmenů, přičemž pro dějiny našeho „rusínského“ regionu se nejdůležitější stala migrace Slovanů, kteří osídlili velkou část střední Evropy. Do dějin slovanských kmenů této části Evropy výrazně zasáhly kmeny Bílých Chorvatů, které si podmanily značnou část nových osídlenců a vytvořily stát Bílé Chorvatsko. Během 9. století do oblasti Karpatské kotliny přicházejí křesťanští misionáři včetně nám velice dobře známých bratří Cyrila a Metoděje, snažící se hlásat křesťanskou nauku v bližším jazyce, než ustálené liturgické latině. Do oněch časů lze datovat i postupné usazování maďarských kmenů, které vyměňují kořistnický způsob života za usedlý zemědělský, v Potiské nížině. Později Bílé Chorvatsko zaniká. Pro dějiny rusínského etnika je však podstatné, že právě v 10. století se v pramenech objevuje nové značení pro slovanské obyvatelstvo usídlené v karpatském předhůří, a sice se hovoří o Rutheni (Rusíni).²⁰⁾

V rámci procesu utváření raně středověké společnosti a formování států byla převážná část území, na které žilo rusínské obyvatelstvo, postupně začleňována do Uherského království. Pouze oblast severních svahů Karpat, zvaná Lemkovina, připadla Polskému království. Od 13. století dochází k postupné sociální i organizační změně společnosti, v rámci které se vytvořila struktura feudálních panství a Rusíni, dříve svobodní, se přetvářejí v poddanskou společenskou vrstvu s minimální výší vlastní samosprávy či autonomie. Datum, který se černě zapsal jak do historie rusínského etnika, tak převážné části Uherského království, byl rok 1241, kdy oblast zpustošili mongolští nájezdníci. Po jejich odchodu a několikaleté regeneraci začíná dlouholetý proces kolonizace, tedy osidlování neobydlených území, který se v nížinách řídil právem německým, v horách pak tzv. právem valašským. V této době dochází k osidlování velké části rusínského území, z velké části vlastním etnikem, přičemž největší podíl hustoty zalidnění představovaly z geografického hlediska nížiny (tento stav trvá, zejména pro území bývalé Podkarpatské Rusi, dodnes). Stále zpřísňující poddanský systém vyústil v letech 1514 – 1515 v tzv. selskou válku v Uhrách, do které se zapojili i Rusíni, přičemž po jejím potlačení bylo veškeré vesnické obyvatelstvo uvrženo do tzv. „věčného poddanství“, které se s jistými změnami zachovalo až do r. 1848.²¹⁾

Jednou z nejsložitějších etap historického vývoje rusínského etnika bylo období mezi 16. a 18. stoletím. R. 1526, kdy uherská vojska prohrávají bitvu u Moháče (zahynul v ní i poslední český král z rodu Jagellonců) se do oblasti střední Evropy dostávají v několika mohutných vlnách osmanští Turci a rusínské území se tak na dlouhý čas stává frontovou linií habsbursko-turecké války i protihabsburských povstání a válek ze strany odbojné uherské šlechty, jichž se účastnila i řada poddaných z rusínských řad. Mimo válečných střetnutí a povstání se dané období vyznačuje taktéž náboženskými problémy a střety. Katolická církev se i díky vlivů českých husitských válek dostává do krize, šíří se vlna luteránství, což posléze vyústí v církevní reformaci (a později i protireformaci). V 17. století zasáhla krize i pravoslavnou rusínskou církev, která později přistoupila ke kompromisnímu spojení s katolickou církví. Jednota církví zachovávala pro obyvatelstvo bohoslužbu ve slovanském jazyce, avšak nově se církev administrativně podřizovala Vatikánu. Vzniká tím tedy unijní církev, která je definitivně stvrzená papežem r. 1771 jako církev řeckokatolická. Nutno konstatovat, že to byla právě ona řeckokatolická církev, která v době osvícenství sehrála nadmíru důležitou úlohu při budování rusínského školského systému.²²⁾

Ve srovnání s dalšími národy v rámci habsburské monarchie či národy, které v 18. a 19. století probouzejí své národní vědomí ve snaze zvýšit míru své autonomie, začalo rusínské národní obrození s jistým zpožděním. Cestu k němu otevřela až revoluce mezi léty 1848 a 1849, kdy došlo ke zrušení poddanského systému a lidé mohli konečně svobodně naplňovat své tužby bez ohledu na vrchnost. Čelní představitelé rusínských národnostních snad A. Dobrjanský či A. Duchnovič vypracovali po dlouhých jednáních rusínský politický program, opírající se o myšlenky federalizace habsburské monarchie na základě národního principu – austroslavismu. Rusínské autonomistické snahy se však ze strany uherské revoluční vlády nesetkaly s pochopením a souhlasem, lídři uherské vlády se naopak snažili veškeré autonomistické i národnostní snahy menšin negovat. Rusíni se tím pádem obrátili k vídeňskému dvoru, na stranu opozice uherské revoluce, kde uspěli. Výsledkem jednání s Vídní a císařem byla možnost zřízení tzv. Rusínského okruhu (1849 – 1850), v rámci kterého se rusínskému etniku poprvé dostalo kulturní autonomie a etnikum bylo uznáno svébytným národem. Na základě předchozích událostí dochází po r. 1849 k masovému zavádění rusínštiny do lidových škol, vydávání knih a časopisů v rusínštině, zřízeno bylo i rusínské gymnázium v Užhorodu. Dne 28. března 1850 však byl Užhorodský okruh zrušen na základě rozhodnutí ministra Alexandra Bacha o likvidaci civilního okruhu v Uhrách. Tento počin sami představitelé rusínského hnutí označili za katastrofu a pro rodící se národní rusínské hnutí a obrození národa to také skutečná katastrofa byla. Míra opětovného potlačení národnostních a autonomistických snad pak byla dovršena za Bachova absolutismu. Buditelé a vůdci rusínského kulturního života se tak z politických snah přetransformovali na vydávání publikací v domácím jazyce a rozvoji rusínské kultury.²³⁾

Dalším rokem, který se výrazně zapsal do osudů rusínského národa a osudů habsburské monarchie obecně, byl rok 1867, kdy došlo k dohodě rakouských a uherských vládních kruhů a k tzv. vyrovnání a vytvoření dualistického státu Rakousko – Uhersko. Rusínské etnikum, součást uherského království, se tak ocitlo zcela napospas uherským úřadům, které v krátké době zahájily masovou maďarizaci veškerých národnostních menšin na svém území. Jelikož byl zcela vyloučen politický odpor, představitelé rusínské inteligence se maďarizaci snažili zabránit zvýšením kulturního odboje, ve smyslu vykazování co možná největšího množství kulturně – osvětových činností. Mimo vydávání knih a školních učebnic v rusínštině došlo například k založení Společnosti sv. Jana Křtitele v Prešově či Společnosti sv. Vasilije Velikého v Užhorodu. Avšak ne všichni se novému uherskému zřízení stavěli na odpor, mnozí duchovní z řad řeckokatolické církve se postupně zapojili do procesu maďarizace, čímž si popudili velké množství věřících z řad prostého lidu (vedlo k odklonu od řeckokatolické církve a ke vzniku hnutí za znovuobnovení církve pravoslavné). 2. polovina 19. století se také nese, i pro Rusíny, ve znamení masové emigrace zejména chudších vrstev venkovského obyvatelstva do USA i jiných vyspělejších států.²⁴⁾

Po událostech konce 1. světové války a následného rozpadu Rakouska – Uherska bylo území obývané rusínským etnikem postupně obsazeno zčásti československou a zčásti rumunskou armádou, kdy teoreticky mohlo dojít k dalším střetnutím, jelikož v maďarských kasárnách bylo na rusínském území stále dislokováno nezanedbatelné množství maďarských vojsk. Celá situace však byla vyřešena mírově a to na základě podpisu Trianonské dohody v červnu 1920, která se stala nedílnou součástí celého versailleského systému. Na základě smluv bylo tedy území nově nazývané Podkarpatská Rus přičleněno k československému státu, a to hned z několika základních důvodů. Rusíni sice měli možnost volby mezi Sovětským svazem, Maďarskem, Rumunskem, Polskem a Československem, nakonec se však přiklonili k nově vzniklému československému státu s nadějí a podmínkou, že právě na základě spojenectví s nejzápadnějším a možná nejvyspělejším slovanským státem se jim dostane velké míry vytoužené autonomie. Snad větší vliv než samotné obyvatelstvo usazené v Podkarpatí měli na konečné rozhodnutí emigranti usazení v USA, kteří byli v těsném spojení s emigranty československými a společně koordinovali tlak na dohodové mocnosti. Ač se argumentace zdá vyřízena, hlavní důvod pro připojení k ČSR byl jiný. Nejsilnějším argumentem se totiž stal fakt, že se v nově vzniklém maďarském státě dostali k moci komunisté vedeni Bélou Kúnem, Dohodové mocnosti se ne neprávem obávali možného spojení Maďarska se Sovětským svazem a proto jako jakýsi „klín“ vložila versaillská konference mezi dva komunistické spojence Československo, věrné myšlenkám svobody a demokracie. Se skutečností, že de facto ze dne na den v těchto oblastech ztrácí veškerý vliv, se však maďarská menšina na území Podkarpatské Rusi nikdy nesmířila.²⁵⁾

Obr. č. 4 - Podkarpatská Rus v Československu. ²⁶⁾

Během dvacetiletého působení v jednom státě s Čechy a Slováky, dochází na území Podkarpatské Rusi k mnoha zásadním změnám. Československá vláda se snažila chudý region podporovat, hojně se investovalo zejména do staveb reprezentujících státní správu, dále pak škol, nemocnic a infrastruktury. V pozdějších dobách byly vynakládány nemalé finanční prostředky i do rozvoje průmyslu a v malé míře i cestovního ruchu. Nutno však konstatovat, že ač rusínští poslanci zasedali v Praze a československý stát se plně oddával myšlenkám demokracie, slíbené autonomie se Rusíni z vůle Čechů nikdy nedočkali, což v určité míře vedlo k nacionalistickým a částečně iredentistickým snahám národně orientovaných rusínských politiků. Autonomie byla oblasti přiznána až jako důsledek Mnichovské dohody 8. 10. 1938 v rámci Druhé republiky. Neměla však delšího trvání. Již v listopadu se naplnila tzv. Vídeňská arbitráž, na jejímž základě došlo k připojení celé západní části včetně Užhorodu k fašistickému Maďarsku. Novým centrem zbylé oblasti se stal Chust. Situace se nadále ještě několikrát v mnohém proměnila, až po 15. březnu 1939 došlo k trvalému připojení Podkarpatské Rusi k Maďarsku.²⁷⁾

Během druhé světové války a zejména pak v jejím pozdějším vývoji dochází k četným jednáním mezi představiteli bývalého (i budoucího) Československa v čele s Edvardem Benešem a zástupci Sovětského svazu vedené Stalinem mimo jiné i o budoucnosti Rusínů a jejich domoviny. Na základě dohod bylo ustanoveno, že po osvobození bude na území Podkarpatské Rusi vypsán plebiscit, na základě něhož se obyvatelé rozhodnou připojit k SSSR nebo československému státu. Plebiscit ovšem ve smluvené formě nikdy neproběhl a po osvobození v r. 1944 byla oblast automaticky zabrána Sovětským svazem, kdy sovětské orgány zabránily znovuobnovení československé státní správy. Fakt připojení k SSSR byl potvrzen poválečnou dohodou s Československem a Zakarpatská Ukrajina, jak se oblasti začalo nově říkat, byla připojena k Sovětskému svazu jako součást ukrajinské SSR. Podepsání dohody a většiny jednání o připojení k SSSR vůbec se však uskutečnila bez účasti rusínských zástupců, proto se také někdy hovoří o „rusínském Mnichovu“. Za války bojovali Rusíni na obou stranách fronty – jako členové 1. čs. armádního v SSSR a USA, ale také jako členové armád fašistického Maďarska či Slovenského státu.²⁸⁾

Jak již bylo výše naznačeno, po r. 1945 se oblast dřívější Podkarpatské Rusi stala součástí Sovětského svazu a byla podrobena tvrdé ukrajinizaci. Podobný osud postihl i rusínské obyvatelstvo žijící mimo SSSR v Polsku či Československu, kde po komunistických převratech dochází k potlačování rusínských identit a začleňování do majoritních národů. Těžký osud postihl zejména polské Lemky, kteří se ocitli mezi bojujícími stranami, polskou armádou podporovanou Sovětským svazem a ukrajinskou povstaleckou armádou. Rusíni – Lemkové tak byli vysídleni ze svých domovů a postupně roztroušeni v západním a severním Polsku, což je odsoudilo k rychlé polonizaci a ztrátě vlastní identity. Prakticky nenarušený vývoj zachovaly pouze rusínské skupiny ve Vojvodině a Sremě v Jugoslávii.²⁹⁾

Veškeré skupiny Rusínů, žijící v několika středoevropských a východoevropských státech, pochází z oblasti dnešní západní Ukrajiny (dříve součásti Sovětského svazu či Československé republiky), z území tzv. Podkarpatské Rusi, které se po připojení k SSSR začalo nově říkat Zakarpatskaja oblasť či Zakarpattja. Prapůvodní rozšíření rusínského etnika se týká i východního Slovenska, kde konkrétně jde o Prešovský kraj a oblasti Zemplínska a Šarišska. Sami Rusíni nazývají svou pravlast Hornicja, tedy Horní země. Krom několika skupin Lemků, kteří svůj domov nacházeli v průběhu věků severně od výše zmíněných oblastí (dnešní Polsko), postupovala většina migrujících Rusínů na jih – v 18. století přesídlili na severovýchod dnešního Maďarska, kde osídlili několik obcí. Mimo Miskolce můžeme stopy rusínské migrace novověku nelézt i v Mukó, Görömböle či Múscone. Další skupiny postupovali posléze dál, přičemž nejjižnější výskyt rusínského národa zaznamenáváme ve Vojvodině, a to až do dnešních dob. Trvalý domov našli Rusíni také v Rumunsku.³⁰⁾

Obrázek 5. Rozšíření Rusínů ³¹⁾

Rusínské etnikum však nenalézáme pouze ve oblastech východní, jihovýchodní či střední Evropy, velké množství příslušníků národa či potomků přistěhovalců z dřívějších dob žije též na území Spojených států amerických. Největší migrační vlnou do těchto oblastí pak zaznamenáváme od druhé poloviny 19. století do r. 1914, tedy počátku první světové války. Mezi nejčastější důvody odchodu Rusínů za hranice své pravlasti, do západní Evropy či zejména U.S.A patřila bída chudých a stále chudnoucích (pauperizovaných) vrstev společnosti, především venkovského zemědělského obyvatelstva, které u Rusínů plně převažovalo či agitace vyslanců cestovních společností, lákající prosté venkovany vidinami lepšího života. Sami američtí Rusíni pak ve svém novém domově založili mnoho spolků a sdružení na podporu a zachování své identity, přičemž v té době již poměrně početná zámořská komunita sehrála zásadní roli o budoucnosti Podkarpatské Rusi po r. 1918 a následném připojení k Československu. V současné době žije na území Spojených států amerických zhruba 650 000 ³²⁾ potomků rusínských emigrantů, které tak po Ukrajině, co se počtu příslušníků etnika a potomků původních přistěhovalců týče, zabírají druhé místo ve světě.

Následující tabulka, jejíž číselné hodnoty byly čerpány z publikace P. R. Magocsiho Národ Odnikud představuje počty Rusínů v zemích svého prapůvodního výskytu i potomků rusínských přistěhovalců v zámoří, a to jak z hlediska předpokládaného množství, tak oficiálních statistik z měření, které proběhlo r. 2001 (počty se mnohdy diametrálně liší, jelikož v mnohých státech si lidé často neuvědomují, že jsou příslušníky rusínského národa a ztotožňují se s majoritou - tento fakt platí zejména pro Ukrajinu).

Tab. 1 - Počty Rusínů v jednotlivých zemích ³³⁾

Pokud budeme hovořit o obecné definici pojmu kroj, jedná se o národní lidový oděv. Slovanské národy kladou obrovský význam na kulturní oděvy a na udržování tanečních a pěveckých spolků, kde se tyto kroje nosí. Kroje jsou jisté identifikátory, které mají začlenit člověka do společnosti odkud pochází. V České republice bylo mnoho krojů, ovšem dnes se tradiční oděv používá pouze při slavení svátků především na Moravě. Činnost spjatá s výrobou krojů, jako vyšívání, tkaní, předení, či malování na látku, dnes upadá a je jen malý zlomek lidí, který se udržování této tradice věnuje.

Kroje se od sebe značně liší, a to i ty rusínské. Můžeme jmenovat příklad rozdílů huculských (rusínských) a ukrajinských krojů. Huculský kroj je oproti ukrajinskému barevný, každá barva má svůj specifický význam a do krojů jsou všity geometrické tvary, zatímco ukrajinské kroje jsou červeno-černé s našitými květinami. Navíc huculský kroj je z bílého plátna a má na sobě našité korálky do různých tvarů květin a ornamentů. Po krajích je lemován rovněž korálky a barevnými bavlnkami. Dalším známým krojem je například kroj hajnalský, který je těm huculským velmi podobný. Máme zde také kroje lemkovské (rusínské), které pochází z Polska. Tyto oděvy jsou také černo-červené. Kroje se pak od sebe odlišují střihem a šířkou rukávů.³⁴⁾ Nicméně je potřeba zmínit, že velká část tázaných Rusínů odpověděla, že je tradiční odívání nikterak nezajímá a je minimum lidí, kteří mají alespoň část kroje ve své domácnosti. V Maďarsku jsou ty nejhezčí vystaveny v Muzeu rusínské kultury v Budapešti.

Obr. č. 7 - Tradiční lemkovský kroj.

Jedna z tradic, která se stále udržela a netýká se přímo krojů, ale oblékání, je tkaní na tkalcovském stavu. Z ovčí vlny se vyrábí nádherné koberce, látky, deky, šály, kabáty a přehozy. V horách se z ovčí vlny vyrábí i tradiční vlněná obuv, která udrží teplo a sucho uvnitř boty. Důležité je vlnu vyčesat, pak spřádat na kolovrátku a poté teprve tkát na tkalcovském stavu. Celý tento proces vyžaduje velkou trpělivost a je to jedna z obdivuhodných činností této menšiny.³⁵⁾ Na předešlém příkladu lze opět demonstrovat, že jsou zde velké podobnosti mezi ukrajinskou a rusínskou kulturou a rozdíly jsou často velmi malé nebo žádné.

Obr. č. 8 - Tradiční výroba huculkého kraje na tkalcovském stavu.³⁶⁾

Pokud hodnotíme kulturní význam krojů pro Rusíny, jsou kroje důležité, cenné a poměrně drahé věci, které si nemůže dovolit každá rodina. Jak nám bylo řečeno, kroje jsou však nošeny pouze při slavnostech, jako svatby, Velikonoce, Masopust a Boží hod, právě proto, aby byla zachována ona originalita a jejich jedinečnost.

Co se týče našeho výzkumu, tak během rozhovoru, který proběhl s panem Láslem Popovitchem jsme zjistili, že v dnešní době se kroje ve vesnici Komlóska nenosí tolik jako dříve. Kroje nadále silně působí na rusínskou kulturu v Maďarsku, ale jsou „oprašovány“ hlavně ve významné dny, což je pro Rusíny velmi důležité. Pan Popovitch dále dodává: „Kroje nám vždy pomáhaly a i v současné době pomáhají se s rozlišováním, a to jak od ostatních rusínských skupin, tak od jiných národů. Jejich výroba je velice nákladná a namáhavá, jelikož se často skládají z několika vrstev a jsou bohatě vyšívané, takže pokud má někdo v současnosti kroj, je to bezesporu originál z minulých dob. U nás v Komlósce se kroje nejvíce nosí při oslavách Rusínského dnu.“

Značná část rusínských pokrmů je z velmi levných a snadno dostupných surovin, které se obvykle nacházely v místech bydliště. Tato slovanská menšina nepatřila k majetnickým, bohatým skupinám lidí, většinou to byli rolníci, hospodáři a řemeslníci. Z tradičního života na vesnici pramení i jejich tradiční kuchyně. Mezi nejznámější tradiční rusínské pokrmy patří pirohy a boršč. Pokud se podíváme na tradiční ukrajinskou gastronomii, neshledáváme téměř žádný rozdíl. To je i problém týkající se identity Rusínů. Nicméně pár rozdílů zde lze najít. Kultura, tradice či slavení svátků se nejvíce odvíjí od náboženství ( v našem případě z většiny řeckokatolického) a to je i v případě stravování obdobné.³⁷⁾

Například příprava pirohů se liší podle krajů a států. Na Ukrajině se vaří nejvíce brynzové, v Rumunsku houbové a masové a v Maďarsku jsou to především zelné. Příprava je velmi jednoduchá. Z mouky, brambor a sádla se vypracuje těsto, které se následně vytvaruje do trojúhelníčků a naplní se náplní z již zmíněných surovin. Pro zkušené hospodyně není příprava vůbec složitá, nicméně začátečníkům to může zabrat i několik hodin práce. Následně se vaří ve vodě a procedí se s olejem. Boršč je na přípravu také jednoduchý. Základ je z kořenové zeleniny, hovězího masa a řepy. Mezi další tradiční pokrmy patří i kapustnica (zelná polévka), zakručaniky (makový závin), hříbková mačanka (polévka z hub), studená švestková polévka. Každá správná rusínská domácnost má vlastní palírnu, kde otec rodiny pravidelně připravuje pálenky, které se podávají k většině pokrmů.

Obr. č. 9 - Nejednoduchá příprava pirohů.³⁸⁾

Díky provedené metodě kvalitativního výzkumu, myšleno zúčastněným pozorováním, bylo zjištěno jasných pár odlišností v celé gastronomii Rusínů. Celé se to odvíjí podle geografického uskupení komunity a podle dostupnosti jistých surovin v okolí. V Karpatech na Ukrajině a v Rumunsku dávají například do pirohů spíše ovčí brynzu a maso. Kdežto v nížinatých oblastech, jako v Maďarsku a Slovensku, v místech kde se daří zemědělství a pěstování zeleniny se do pirohů dává zelí, nebo kapusta.

V historii hrála dostupnost potravin velkou roli. Každý si nemohl dovolit drahé suroviny z okolních krajů. Jelikož Rusíni žijí především ve vesnickém prostředí, kde má každý své hospodářství, připravují se zde tradiční pokrmy přímo z vlastních zahrádek. Jak uvedla paní Matiazová (matka respondentky Anny), například na přípravu boršče není zapotřebí žádných nákupů, jelikož většina místních si potřebné suroviny dokáží vypěstovat či vykrmit sami, ať už se jedná o mrkev, červenou řepu, celer, petržel a brambory ze zahrádky, smetanu od krávy z chléva, sádlo ze zabijačky v zimě či jehněčí maso vlastního chovu (někdy sušené, jindy čerstvé). Paní Matiazová dále dodává, že místní gastronomie je i přes jednoduché složení potravin v hlavních chodech velmi pestrá, zdravá a vydatná. . Je nutno podotknout, že z cesty za Rusíny z roku 2015 jsme při každé návštěvě dostali talíř boršče a koláč. V Maďarsku nám byla nabídnuta zelná polévka kapustnica, která se vaří jen z vody, smetany, soli a zelí.

Z náboženského hlediska se naprostá většina Rusínů řadí k církvi řeckokatolické. Náboženství vždy pomáhalo Rusínům překonávat těžké období v jejich historii a pravě ve víře pokaždé nacházeli síly pro přežití, a to občas i v nemyslitelných podmínkách³⁹⁾.

Řeckokatolicka církev představuje křesťanství východního obřadu, které přejímá dogmatickou nauku katolické církve a je důležité poznamenat, že uznávají papeže jako hlavu církve. Řeckokatolická církev má význam především jako součást rusínského sebeuvědomění.

Obr. č. 10 - Řeckokatolický kříž. ⁴⁰⁾

Je však nutné podotknout, že je také známý případ konverze celých vesnic a okresů k pravoslavné církev, např.: Tylawské schizma. Konvertování mělo především účel distancovat se od velmi rostoucí propagandy ukrajinské nacionální ideologie, která byla šířena některými řeckokatolickými faráři. Jsou také případy, kdy se Lemkové odvraceli od řeckokatolické církve a obraceli se spíše k pravoslavné církvi. ⁴¹⁾

Jak vyplynulo z výpovědí dotázaných, náboženství a vlastní vztah k církvi vždy patřily a doposavad patří k důležitým atributům života většiny Rusínů, bez obhledu na to, v jakých státech žijí. Mnoho Rusínů, a obyvatelé vesnice Komlóska nejsou výjimkou, navštěvují pravidelně kostel, a to jak při pravidelných bohoslužnách, tak individuálně při potřebě svaté zpovědi či dalších církevních obřadech. Duchovní tak, stejně jako v minulosti, požívají mezi lidem velké vážnosti a patří k nezanedbatelným článkům obce.

K roli náboženství v obci Komlóska nám svůj pohled sdělila studentka Anna Matiaz: „Pravidelně každou neděli chodíme s rodinou do kostela. Obvykle se zde schází celá vesnice a všichni se se zaujetím věnují bohoslužbě. Je to i společenská událost, protože po obřadu se všichni sejdou, buď před kostelem nebo v hospodě a řeší, co se přes týden odehrálo nebo co se chystá“

Typickým znakem architektury rusínského etnika, karpatských národů i východní Evropy vůbec je užití značného množství dřeva, které se používalo jako světské, tak sakrální stavby. Hluboké lesy Karpat i karpatského předhůří poskytovaly vždy hojnost tohoto materiálu, nehledě k možnosti jeho lehčího zpracovaní a dostupnější dopravy oproti kamenu.⁴²⁾

Obr. č. 11 - Řeckokatolický kostel sv. Mikuláše v Bodružalu. ⁴³⁾

Na základě pramenů se lze domnívat, že s budováním prvních sakrálních dřevěných staveb v rusínském regionu se začalo již v 9. století, v dobách příchodu soluňských věrozvěstů, objekty tohoto stáří se však do dnešních dnů nezachovaly. Většina v současnosti stojících dřevěných kostelů a ostatních sakrálních staveb pochází ze 17. a 18. století.⁴⁴⁾ Kostely jsou především známé svou bohatou vnitřní výzdobou, sestávající se zejména z množství nejrůznějších ikon či bohatě zdobeného oltáře. Zajímavostí, která se nevyskytuje pouze u Rusínů, ale i dalších, zejména východoevropských národů, je, že ve starších dobách se k výstavbě používalo velmi omezené množství hřebíků jako spojovacího materiálu - hřebíky lidem připomínaly hřeby z kříže, na němž byl ukřižován Kristus.

Obr. č. 12 - Starý dům ve vesnici Komlóska. ⁴⁵⁾

Jak jsme se dozvěděli z výpovědi pana Lásla Popovitche, k jehož zálibám rusínská světská architektura patří již celou řadu let, původní lidové obytné domy se povětšinou stavěly jako dřevěná, rozsahem nevelká, patrová stavení s kamennou podezdívkou a doškovými střechami. Obytné budovy byly pak dále doplněny o přiléhající hospodářská stavení, jako chlévy, stodoly apod. Stará stavení však v průběhu věků postupně mizí a nahrazuje je moderní zástavba.

Pan Láslo Popovitch dále uvedl: „Je škoda, že v současnosti už existuje tak málo původních domů, lidé je často přestavují, jelikož ty moderní jsou pohodlnější. Tradiční stavby už jsou k vidění víceméně pouze ve skanzenech, kterých je hodně na Slovensku, u nás se to zatím jen plánuje.“

Rusínský jazyk se řadí k východoslovanským jazykům. Různí vědci, v závislostí na některých politických nebo ideologických vizích, přiřazují diferencované role tomuto jazyku. Někteří lingvisté považují rusínštinu jako dialekt ukrajinštiny. Například Ukrajina uznala rusínský jazyk poprvé až v roce 2012. Přestože mají oba jazyky společné kořeny, liší se ve způsobu svého lingvistického vývoje. Rusínština byla ve značné míře izolována od ostatních ukrajinských dialektů, a díky tomu si zachovala původní archaické prvky církevní slovanštiny. Například v rusínských vesnicích v Maďarsku se o Vánocích a Velikonocích vede mše „Svatá božská Liturgia“, která vychází z církevní slovanštiny. V dalším vývoji jazyka byly chybějící slova a různá synonyma následně čerpány z jazyků většinového obyvatelstva států, kde se Rusíni právě nacházeli a následně rozšířili svou komunitu.⁴⁶⁾.

Kvůli hybridní povaze může studium rusínského jazyka být příležitostí pro další rozvoj ostatních jazyků. Slouží jako přechodná zóna pro několik dialektů a řečí a díky jejímu charakteru je velmi snadné se dorozumět. Jako dobrý příklad uveďme fakt, že studium rusínštiny pomáhalo přistěhovalcům, rodilým mluvčím ukrajinštiny a ruštiny, pochopit jižní a západní slovanské jazyky.⁴⁷⁾. Území osídlení Rusínů se nachází nejen na pomezí hranic několika států, ale i v oblasti rozšířeni jazykových rodin. Ugrofinská maďarština, západní slovanská polština, slovenština a románská rumunština – takto je formováno lingvistické prostředí Rusínů.

S ohledem na specifické osídlení Rusínů (střed Karpat a k tomu „ostrůvky“ vesnic ve dnešním Maďarsku, Slovensku a Srbsku) jde o vysokou úroveň diferenciací uvnitř jedné lingvistické zóny. Proto je důležité pochopit vztahy a systém karpatských dialektů pomocí jejích klasifikace a mapování. K tomuto vědeckému výzkumu nejvíce přispěl ukrajinský lingvista Joseph Dzendzelivský (Дзендзелівський Йосип) ve svém Lingvistickém atlasu ukrajinských lidových dialektů Zakarpatské oblasti («Лінгвістичний атлас українських народних говорів Закарпатської області УРСР»). V knize je zachyceno následující - rozdělení⁴⁸⁾:

a) Maramorošské dialekty (mezi řekami Rika a Šopurka). Se liší od ostatních velkým počtem staré lexiky, tradičního rysu slovanštiny, staré ruštiny, staré ukrajinštiny a církevní slovanštiny.

b) Boržavské dialekty (mezí ř. Rika a Latorica). Ovlivněné jižně slovanskou jazykovou sférou

c) Verchovinské dialekty (Velikyj Bereznyj okres, Volovec a Mižhirja). Ovlivnily nejvíce Bojkovce a lemkovské dialekty. Jsou spojníkem mezí bojkovskými a centralní transkarpatské dialekty z hlediska slovní zásoby.

d) Uhské dialekty (mezí ř. Latorica a Uh). Jsou výsledkem lingvistických spojnic mezí slovenštinou, polštinou a dialekty Lemků.

Provedený terénní výzkum jednoznačně potvrdil, že jazyk je jedním z nejdůležitějších způsobů vymezení se vůči ostatním národnostem na určitém území, v našem případě je to rozdílnost rusínského etnika vůči maďarské majoritě. V Maďarsku, v rusínských oblastech, je rusínština povinně vyučována ve školách, a jak nám bylo sděleno na základě rozhovoru s respondentkou Annou, žáci jsou ve školách povinni komunikovat, zejména pak na formální úrovni, pouze v rusínštině. Znalost rusínštiny je dále silným atributem (spolu s náboženstvím) rusínského etnického povědomí a jak jsme se mohli sami přesvědčit (projekt Pestrá Evropa), rusínština se běžně používá v domácnostech i při styku s nejbližším okolím. Dalo by se říct, že rusínský jazyk prožívá v současné době další etapu národního obrození, což je především znát na produkci velkého množství rusínských knih, časopisů, novin či propagačních materiálů. Pro podporu rusínského literárního jazyka byla také zřízená literární cena – Rusínský medvěd. Je zajímavé, že někteří (převážně mladí) lidé neovládající azbuku slovně ani písemně, přesto považují rusínštinu za svůj mateřsky jazyk.

Rusínské etnikum, které se nachází na území dnešního Maďarska, je v dnešní době početně velmi slabé. Je také nutné podotknout, že i tento slabý počet se zdržuje výhradně ve vesnici Komlóska a v pár dalších vesnicích jako Múscony a Tolcva. Co se týče postavení Rusínů, tak Maďarsko toto etnikum považuje za autentické, tudíž jednotné. Takto tvrdí zákon o národních a etnických menšinách, který platí v Maďarsku, v Rakousku a také v České republice. Díky tomuto zákonu mají všechny menšiny, které jsou tímto zákonem uznané jako autentické, právo na rozhodování ve veřejných věcech.⁴⁹⁾

A právě díky tomuto zákonu se rusínské etnikum dostává do podvědomí maďarské majority, stejně tak jako ostatní národní a etnické menšiny. Nutno zmínit, že například na Slovensku se o tomto zákonu už roky hovoří, nicméně zatím nebyl schválen poslaneckou sněmovnou. V Maďarsku jsou ovšem mnohem početnější menšiny, než ta rusínská, například Němci, Rumuni, Slováci či Romové. Národnostní složení je překvapující. Maďaři tvoří 98,6 % a ostatní 1,4 % (údaje vycházejí z posledního sčítání lidu v roce 2011). ⁵⁰⁾

Na druhou stranu má Maďarsko velký problém s asimilací menšin, která se dotýká všech. Co se týče Rusínů, oproti deseti rokům zpátky se udržování komunity rozvíjí. Dodnes tu jsou dvě základní školy, kde se vyučuje pouze v rusínštině. Ta v Komlósce má stoletou tradici. Díky zákonu můžou mít Rusíni i svojí samosprávu. V Maďarsku jich tak existuje 30 a je dokonce možnost mít v parlamentu rusínské zastoupení.⁵¹⁾

I přes možná úskalí, která skýtá nadřazenost maďarské majority Rusínům, a to zejména v rámci byrokracie, jsme prostřednictvím osobní návštěvy a mnohých otázek vyhodnotili, že vztah rusínského etnika k majoritě působí velice kladným dojmem. Ač jsou v daných končinách Rusíni usazení po celá staletí a současné generace považují tuto krajinu za tradiční místo výskytu svého národa, jsou pro ně Maďaři pořád těmi, kteří „vládnou“, stojí v čele územních celků a poskytují Rusínům životní prostor. Na rozdíl od některých okolních států, kde byla, zejména v éře socialismu, příslušnost k rusínskému etniku zatracována, v Maďarsku se Rusíni, jakož i jiné národnostní menšiny, těší již řadu let podstatné svébytnosti a uznání ze strany majority. Tohoto faktu si sami Rusíni velmi považují.

Pan Láslo Popovitch nám poskytl rozhovor, kde mluvil plynule slovensko-česky. Rozhovor byl přepsán do češtiny. K problematice mimo jiné řekl: „Jsme rádi, že žijeme právě v Maďarsku. Děd tu žil, baba taky a stát se k nám chová dobře, poskytuje nám hodně výhod. Hodně z nás obsadilo pracovní pozice v místní samosprávě a stát poskytuje značné množství peněz na rozvoj rusínského národa a jeho kultury. Připadá mi, že se vztah rok od roku zlepšuje a z vyprávění Slováků, Rumunů a Ukrajinských huculů vím, že se máme dobře a navíc líp jak oni. Troufám si předpovědět, že v budoucnu budou mít maďarští Rusíni, ve srovnání s ostatními, jedny z nejlepších podmínek pro život v celé Evropě.“

V předchozí kapitole je shrnut základní sociální vztah Rusínů k Maďarům. Zde jsou zmíněné základní aspekty socio-kulturního vztahu z pohledu domácích Maďarů. Rusíni nejsou pro stát minoritou, která by působila nějaké problémy, nebo jej „vysávala“, způsobovala jakékoliv problémy, či byla terčem nějakého špatného zájmu. Vždy se podřadily tamějším zákonům a davu. Nicméně je důležité zmínit pár informací pro ucelení obrázku o Rusínech. Dnes počet Rusínů radikálně stoupá, je tomu tak z mnoha důvodů, ovšem nejvíce díky faktu, že je menšina dotovaná. Část Rusínů se také přistěhovala z Ukrajiny, kde situace není zdaleka tak příznivá, jako v Maďarsku. „Už po několik let vznikají problémy s Rusíny. To je jediná národní menšina na Ukrajině, jíž Kyjev vždy odmítal uznání. Vztahy mezi Rusíny a Ukrajinci byly vždy složité, a zůstávají takovými až dosud.“.⁵²⁾ „V roce 2014 počet Rusínů v Maďarsku překročil 10 000 obyvatel. „Obecné, regionálne a celoštátne menšinové samosprávy majú presnú štruktúru danú zákonom. Počet členov obecnej menšinovej samosprávy je 5 osôb, župnej menšinovej samosprávy 9 osôb a celoštátnej menšinovej samosprávy môže byť 15 – 53 osôb.“ ⁵³⁾

Maďarsko je velmi podporuje a napomáhá k tomu také zákon, který už byl zmiňovaný v předešlé kapitole, opravňuje, aby si Rusíni a jiné minority vytvářeli vlastní samosprávy. Dnes je předsedou Celoštátnej rusínskej samosprávy v Maďarsku (CRSM), Vira Hiric a místní samospráva má zastoupení i v parlamentu. Právě tento fakt diferencializuje Maďarsko od ostatních sousedních států, kde se vyskytuje Rusínské obyvatelstvo. Ovšem jejich zvyšující se úsilí o autonomní území je viditelné i v tak malém počtu jako zde. Příznivci maďarsko-rusínské autonomie vydali prohlášení, že všechno kulturní dědictví, orální historie, nebo přilehlý majetek, který je maďarský, nebo rusínský, musí být striktně oddělen od ukrajinské části. Maďaři jako jeden z mála národů vidí a respektují hranici mezi tím kdo je Rusín a kdo je Ukrajinec. Velvyslanec Maďarska na Ukrajině se k situaci vyjádřil takto „Projekt Kyjeva „budovat ukrajinský politický národ“, kdy se spolu s ukrajinským občanstvím uděluje všem oficiální národnost Ukrajinec, má za následek pomalou likvidaci etnické rozmanitosti Ukrajiny.⁵⁴⁾ Díky špatnému příkladu ze sousedních zemí, se Maďarsko vyvarovává situacím jako je tahle. Vždyť právě kulturní bohatství a etnická rozmanitost střední Evropy je náš největší klenot.

K tématu promluvil student Tamás Hajdu: „Myslím si, že vztah mezi oběma národy je velmi dobrý. Rusínů u nás žije poměrně málo, žijí po staletí v roztroušených vesnicích a nikomu nevadí. Je to jen taková zvláštnost na severu Maďarska. Možná hodně Maďarů ani neví, že tu Rusíny máme. Uplatňují se sice v médiích a různých kulturních akcích, ale je to víceméně vždy na regionální úrovni. Nikomu nedělají problém, žijí si v klidu a Maďaři jim dopřávají maximální svobodu.“

Mimo pohledu a názorů obou zainteresovaných stran jsme do práce zařadily i výpověď nezávislého pozorovatele, pana Jána Kazmara, pocházejícího ze slovensko - maďarského pomezí: „Podle mého názoru je vztah obou národů dobrý, řadu maďarských Rusínů znám a častěji slýchávám chválu na naše vedení státu, než nadávky. Mají se asi dobře, stát je hodně podporuje. A co se týče Maďarů, tak si nám Rusíni vůbec nevadí. Jejich pálenka je nejlepší pití v okolí a je s nimi veselo. Ale moje sestřenice, má dceru, která říkala, že ve třídě měli Rusínku a často se jí smáli. Oni totiž nejsou moc bohatí a všichni jsou z vesnice. Nezpůsobují ruch, ale je na nich vidět, že jsou z nižších poměrů. Většina z nich jsou farmáři, nebo pracují ve fabrice. Nicméně z mého pohledu se chovají bezproblémově, tak proč je nepodporovat.“

Jak je všeobecně známo, pokud člověk chce jednat formálně s úřady, jako skupina lidí, je jednodušší být zapsán v rejstříku jako organizace či spolek. Největší a nejvýznamnější organizace, která spolupracuje s ministerstvy a s vládou, je Světová rada Rusínů, pod kterou spadá Společnost přátel Podkarpatské Rusi (SPPR), jež skýtá v současné době přes 1000 členů včetně několika set dalších příznivců. „Byla založena roku 1990 a původním názvem navázala na obdobnou organizaci působící v ČSR před druhou světovou válkou. SPPR původně vznikla jako společenství „rodáků“, tj. Čechů i Rusínů, kteří mají rusínské kořeny. Od počátku tedy sdružovala vedle příslušníků rusínské menšiny také české příznivce podkarpatoruského regionu, kteří se tam narodili, ale také zájemce o historii, kulturu a další reálie, přírodu PR, o turistiku na tomto území atd. Postupem doby se v praxi přetvářela na národnostní organizaci, která si vzala za úkol být představitelem rusínské menšiny.“. ⁵⁵⁾ Existuje zde i několik kulturních institucí, které byli založeny již v polovině 90. let, například Asociace Andyho Warhola („the Andy Warhol asociation“), Rusínský výzkumný institut („the Rusyn research Institute“), Muzeum Rusínské kultury v Múscony („the Rusyn Museum in Músscony“).

Mezi vydávané tiskoviny s tématikou rusínské menšiny patří hned několik časopisů, jedním z nichž je právě čtvrtletník Podkarpatská Rus. Ovšem je zde i jeden více známý, který vychází pod jménem „Ruszyn Világ“. Tento časopis vychází v Maďarsku pravidelně každý měsíc a půl a odběratelé si ho můžou buď předplatit, nebo si ho vyzvednout ve vybraných knihkupectví a informačních center. Polovina magazínu je psaná rusínštinou (tudíž azbukou) a druhá polovina je v maďarštině. Zajímavostí je, že na základní škole ve vesnici Komlóska mají povinnou rusínštinu na prvním stupni. Kvůli nedostatku materiálů jim pro výuku, jako čítanka, slouží právě tento časopis. Mezi další známé magazíny patří Ruszinszkij Zsivot/Rusinskyj Život a Orstágos Euszin Hírlap („národní rusínské noviny) a dokonce maďarská národní televize „stanice 1“ začala vysílat jednou měsíčně program v rusínštině a od roku 1997 se každý týden vysílá i na „stanici 2“.

Rusíni mají tendence scházet se a neustále udržovat mezinárodní vztahy. V Maďarsku v malých vesnicích uprostřed kopců se jedná pouze o telefonní vazby, nicméně mají široce rozvinutou facebookovou síť, kde je spoustu skupin a spolků nacházející se právě v Maďarsku. Například při pořádání Rusínského dnu radnice ve vesnici Komlóska rozesílá emailové pozvánky. Jejich adresář činí přes 5000 lidí. V porovnání s facebookovými odběrateli jde o dvojnásobně větší počet lidí. Existují dokonce dvě internetová rádia v rusínštině, několik filmů a menší množství pořadů pořadů.

Jak již bylo uvedeno výše, početnost rusínského etnika nedosahuje v Maďarsku velkého počtu, počet příslušníků etnika (těch, kteří se hlásí k rusínské národnosti) nepřesahuje 15 000 a ani do budoucna se neočekává nijaké zásadní rozšíření. Avšak právě nečetnost komunity vybízí k větší aktivitě v rámci zachovávání etnika a etnického povědomí, které se děje zejména prostřednictvím uchovávání tradic a specifik daného národa. Nejinak je tomu i u maďarských Rusínů. Z výpovědí vybraných respondentů i osobní návštěvy v centru rusínského kulturního života, vesnici Komlóska, lze tvrdit, že většina zdejších rusínských obyvatel má zájem a snahu zachovávat odkaz svých předků a propagovat rusínskou kulturu. Etnikum se prezentuje a vyčleňuje zejména prostřednictvím výše popsaných subjektů, tedy jazyka (dle pana Lásla Popovitche naprostá většina Rusínů ovládá rusínštinu, kterou se běžně mezi sebou dorozumívají), oblékání (jak jsme se sami přesvědčili, řada domácností vesnice Komlóska vlastní minimálně jeden tradiční kroj, který oblékají pouze při význačných příležitostech), stravy apod. Mimo vnějších subjektů se pak etnické povědomí odráží i od vnitřního cítění, tedy vědomí etnické identity s rusínských národem, kdy toto smýšlení nebylo, jako v mnoha okolních státech násilně potlačováno ze stran vládnoucí majority, ba naopak se maďarská vláda (zejména v 2. pol. 20. stol.) snažila o oživení a zachování kultury Rusínů a je věcně podporovala. To při naší návštěvě potvrdili i samotní obyvatelé vesnice Komlóska. Následující 2 kapitoly popisují jednak místo s největším podílem rusínského obyvatelstva v Maďarsku, vesnici Komlósku, kterou lze jako podle místních tak i ostatních Rusínů pokládat za centrum rusínské kultury pro široké okolí (možná celé Maďarsko) a popis nejdůležitějšího rusínského svátku - oslav Rusínského dnu.

Jako reprezentativní příklad Rusínské vesnice v Maďarsku byla vybrána vesnice Komlóska. Respondenti se narodili a dodnes žijí v této obci, která leží na východě Maďarska v Tokájské vinné oblasti. Tato malá dědina leží uprostřed kopců s bohatým listnatými lesy. Obyvatelstvo čítá na 233 lidí ⁵⁶⁾, z nichž 85% se hlásí k rusínské národnosti (zbylých 10% k maďarské a 5% ke slovenské). V obci se nachází jeden řeckokatolický kostelík, jedna základní škola, radnice a vinárna. Kousek za vesnici se nachází Rusínský dóm, kde se scházejí Rusíni z okolních zemí a pořádají zde různé slavnosti. Opodál bydlí zdejší „Rusínský boss“ Láslo Popovitch, který v rámci své podnikatelské činnosti opravil dvě roubená stavení sloužící jako ubytovna pro jakékoliv příchozí. Celý komplex má ještě parkoviště se střechou, velký otevřený amfiteátr, rybníček a spoustu dřevěných i kamenných soch. Základní škola, která se nachází přímo na návsi, má upravenou výuku přímo pro své ratolesti. Do 5. třídy všichni povinně mluví rusínsky, ovšem neučí se tu psát azbukou.

V ostatních zemích jako na Slovensku a Ukrajině existují školy s podobným studijním plánem, ovšem na rozdíl od Komlósky se tu všichni učí psát rusínsky.

Nejzajímavější na celé této vesnici je to, kde se vzaly peníze na výstavbu takového velkého komplexu. Dotace z Evropské unie tvoří tu nejmenší část. Tokajskou oblastí projíždí mnoho kamionů, které musí platit vysoké clo. Tokájský kraj z vybraného cla poskytl finance vesnici Komlóska na výstavbu celého komplexu a domu pana Popovitche.

Rusínský den je nově, uměle vytvořený svátek rusínské komunity v Maďarsku. Připadá každý rok na 1. srpna a má tradici již přes pět let. Celá kulturní akce je dvoudenní a všichni příchozí mají možnost zde přespat. Rusínský dóm se nachází přibližně dva kilometry za vesnicí Komlóska a dostat se tam dá skrz prašnou cestu uprostřed hustých lesů. Celý areál je popsán v kapitole výše.

Jednou za rok se v tomto komplexu sejde nad sedm set lidí z pěti různých států, kteří tu po celé dva dny oslavují něco jako kmenový sraz. Pořadatelem celé akce je starosta vesnice a rusínský boss Láslo Popovitch. Celá organizace akce započne přibližně v červenci, kdy rozešlou emailové pozvánky a především plakáty do různých rusínských spolků. Následně vytisknou papírové pozvánky a rozešlou je mezi známé Rusíny po Maďarsku, Slovensku, Rumunsku a na Ukrajině. Zajímavostí na celé propagaci je to, že nepoužívají webové stránky a preferují poštu. Ročně jich rozešlou přes 1000 kusů.

Den před začátkem akce se s jede valná většina rodin ze zahraničí a přespí v rusínském dómu. Celý víkend se tančí a zpívá lidová muzika. Rodiny si ukazují a koštují své domácí pálenky, na venkovním ohni vaří v kotlíku guláše, pirohy a holubky. Jídlo koluje všude kolem a dalo by se to srovnat s obžerstvím. Celé to vypadá jako přehlídka rusínské gastronomie z koutů Evropy. Když přijedou Huculové z Ukrajiny, tak předvádí neuvěřitelnou podívanou. Tancují tanec kozačiek, který vyžaduje i pár akrobatických prvků. V roce 2015 zde vystoupila dívčí rusínská skupina Gerock.

Zde ukázka současné lidové písně.

https://www.youtube.com/watch?v=VKfKGD_8DzI

Vrcholem festivalu je focení a velkolepé loučení.

K tématu se pan Láslo Popovitch vyjádřil takto: „Myslím si, že se celá komunita snaží o to, aby udržela tradice a dědictví předků. Někteří se snaží předvádět tradiční řemesla, jiní zpívají rusínské písně apod. Hezky je to vidět při oslavách Rusínského dne, kdy se k nám do vesnice sjede mnoho Rusínů z celého okolí i sousedních států a celý den pak probíhají nejrůznější akce. Podle zájmu a nadšení lidí, kteří sem zavítají, si myslím, že většině současných Rusínů, ať už žijí kdekoliv, záleží na svém národě a na jeho budoucnosti.“

Mezi vybrané respondenty jsme rozeslali pomocí pana Lásla dotazníky s otázkami, které se týkají etnického uvědomění, kultury a tradic. Ze získaných odpovědí, které poskytlo 10 vybraných rusínských respondentů v rozmezí mezi 24 a 52 lety, vyplynulo následující:

1) „Považujete se za Rusína?“

   Všichni odpověděli ano.

2) „Jste členem nějaké rusínské společnosti? Pokud ano, které?“

   Pouze 1 respondent odpověděl kladně (člen rusínského tanečního spolku).

3) „Jste členem nějaké církve? Pravoslavní nebo řeckokatolíci?“

   Všichni odpověděli ano. Zároveň se všichni řadí k církvi řeckokatolické.

4) „Navštěvujete pravidelně kostel?“

   Kostel pak pravidelně navštěvuje 6 z 10 dotázaných (zejména prostřednictvím nedělních bohoslužeb).

5) „Které svátky a tradice jsou pro vás důležité?“

   Zde už se výpovědi různily, i tak k nejzmiňovanějším svátkům patřily Vánoce a či oslavy Rusínského dnu.

6) „Které z těchto tradic či svátků jsou rusínské?“

   Mnozí z dotázaných odpověděli, že pouze oslavy Rusínského dnu v Komlósce považují za čistě rusínký svátek.

Všech 10 dotázaných pochází z vesnice Komlóska.

V rámci výzkumu rusínské minority v Maďarsku se předkládaná práce snažila zodpovědět následující otázky:

„Čím se vyznačuje etnická identita rusínské minority v Maďarsku“?

1) „Jaká je historie Rusínů v Maďarsku?“

2) „Jaké je kulturní bohatství Rusínů v Maďarsku?“

3) „Jaký je vztah minority Rusínů k majoritě daného státu a naopak?“

4) „Jaký mají vztah k zachovávání tradic a které dodržují?“

Semestrální práce, na jejíž realizaci se podílel čtyřčlenný tým studentů programu Hospodářských a kulturních věd, si kladla za cíl nahlédnout do života Rusínů v Maďarsku. Díky projektu Pestrá Evropa nám bylo k dispozici mnoho materiálů a zkušeností, ze kterých jsme tuto práci sestavovali. Naše výzkumná otázka se zabývá tím, jak se vyznačuje etnická identita rusínské minority v Maďarsku a k této otázce jsme zakomponovali čtyři podotázky týkající se historie Rusínů v Maďarsku, kulturního bohatství, vztahu mezi Rusíny a Maďary a vztahu k zachovávání tradic. Práce je o to zajímavější, že existuje velmi malé množství materiálu o tomto etniku žijícím v Maďarsku a většina informací, které jsou zveřejněny v naší práci, vznikly pořízením přímo v „terénu“. Během zpracovávání a analýzy podkladů jsme dospěli k názoru, že Rusíni mají neustálý sklon k udržování jejich tradic a k zachovávání vlastní originální kultury. Sem zařazujeme především tradice a etnické prvky námi zkoumané, jako je jazyk, náboženství, strava, odívání, řemesla a také významné dny. Ač, podle našeho zjištění, se Rusíni snaží tradice dodržovat, zároveň žijí „normální“ život. Jako významnou událost, která ukazuje propagaci a zachovávání rusínské kultury můžeme jmenovat například uměle vytvořený svátek - Rusínský den, který sdružuje jak Rusíny z tuzemska, tak ze zahraničí.

Z dotazníku, který jsme rozeslali mezi 10 osob, jsme zjistili, že všichni dotázaní se považují za Rusíny, což značí silné etnické uvědomění ve vesnici Komlóska. Naopak pouze jeden člověk potvrdil, že je členem nějaké rusínské organizace, což zase svědčí o tom, že Rusíni se do spolků nezapojují tolik. Všichni dotázaní odpověděli, že jsou věřící a konkrétně členy řeckokatolické církve, avšak ne všichni navštěvují pravidelně kostel. To ovšem nemusí znamenat, že kostel nenavštěvují vůbec. Jak bylo řečeno, nedělní bohoslužby nejsou brány pouze jako bohoslužby, ale také jako možnost setkání se s ostatními vesničany. Nikdo z našeho dotazníku se nepřihlásil k pravoslavné církvi, což připomíná naší kapitolu o náboženství, kde se zmiňujeme, že konvertovaly spíše celé vesnice, než jednotliví vesničané. Různé odpovědi jsme získali na otázku svátků, které Rusíni slaví. Patří sem hlavně Vánoce a také oslava Rusínského dnu, který je komunitou považován za velmi důležitý. Zároveň také respondenti označili Rusínský den za čistě rusínský svátek.

V Maďarsku není mnoho spolků věnující se udržování rusínské kultury nebo identity. Kdybychom je měli spočítat, existují víceméně pouze tři hlavní, které se dají zařadit do měst a větších obcí, kde působí (Budapešť, Komlóska, Múscony). Mezi členy jsou většinou zapálení hrdí nacionalisti, kteří mají zájem o pořádání kulturních akcí a udržování tradiční rusínské kultury. Tento fakt se však především týká starší generace. Mladí lidé mají již většinou jiné zájmy a zachování kulturního dědictví nepovažují za důležité. Tento fakt se odrazil i v našem výzkumu, kdy z pěti dotázaných mladých lidí rusínského původu v Maďarsku do 25 let byl pouze jeden členem jakéhokoliv kulturního spolku, v tomto případě tanečního. Zvláštností v Maďarsku je dále skutečnost, že se dnes hlásí k rusínské národnosti asi trojnásobný počet lidí, než v roce 2002. Jak je v práci zmíněno, tento fakt je způsoben bohatou finanční podporou rusínské komunity od státu a kraje. Lidé rádi někam patří a nyní mají možnost „návratu ke kořenům“ a společně udržovat svou identitu a dědictví předchozích generací.

Většina dnešních Rusínů ve středoevropských a východoevropských zemích pochází ze západní Ukrajiny, konkrétně z území, kterému se říkalo Podkarpatská Rus, avšak po připojení k SSSR se název přejmenoval na Zakarpatskaja oblast. Rusíni považují za svojí pravlast oblast Hornicja. Většina Rusínů migrovala hlavně na Jih (Kromě Lemků, kteří putovali do severních oblastí) a začali obsazovat různé oblasti, na kterých se usadili. V 18. století Rusíni osídlili několik obcí v Maďarsku. Mezi vesnice, které byly Rusíny osídleny můžeme řadit obce Mukó, Görömböle či Múscone.

Rusíni mají v Maďarsku veliké kulturní bohatství, a to i přes malý počet malý počet příslušníků etnika. Kultura se uchovává především tradicemi, které Rusíni pravidelně dodržují. Rusínské kroje se používají jako tradiční odívání, nicméně pouze na oslavách. Je to hlavně kvůli tomu, že kroje jsou velice drahé a už by to nebylo tak významné a ani praktické, kdyby se takto odívali každý den. Velmi vzácné, tradiční řemeslo je pro Rusíny tkaní na tkalcovském stavu, které vyžaduje opravdu velikou zručnost a trpělivost. Rusíni pomocí tkalcovského stavu mohou vyrábět spoustu předmětů, jako například boty nebo různé druhy obleků. Rusínská kuchyně je velmi jednoduchá a také „levná“, zejména proto, že v historii nebyli majetní a tak vařili z toho, co právě bylo po ruce. Mezi tradiční pokrmy se řadí pirohy a boršč, ale pro každý národ je trochu jiná příprava a také složení. Rusíni spadají pod řeckokatolickou církev, avšak v historii je známá konverze celých vesnic k pravoslavné církvi. Rusínská architektura se vyznačuje především užití dřeva. Je to dáno tím, že karpatské lesy byly na dřevo velmi bohaté a také kvůli tomu, že dřevo se lépe zpracovává a přenáší, než kámen. Zajímavé je však, že se hřebíky používaly velmi málo, kvůli připomínce ukřižování Ježíše Krista. Kvůli dřevěným stavbám se starší stavby vůbec nedochovaly, protože dřevo má omezenou životnost. Rusínský jazyk se řadí k východoslovanským jazykům. Někteří lingvisté však považují Rusínštinu za dialekt Ukrajinštiny, zajímavé je, že Ukrajina uznala Rusínštinu teprve v roce 2012. Podle lingvisty Josepha Dzendzelivského, který rozdělil karpatské dialekty do čtyř základních skupin se poté odvíjí rusínské dialekty, které se od sebe také liší.

Maďarsko je velmi homogenní země a maďarské etnikum zde tvoří drtivou většinu (98,6%) a zastoupení maďarských Rusínů je tak v rámci kontextu celého státu velmi slabé. Na rozdíl však od slovenských Rusínů jsou maďarští uznáváni jako autentické etnikum. V Maďarsku platí zákon o národních a etnických menšinách, to znamená, že mají právo rozhodování ve veřejných věcech, vytváření samospráv a také mohou mít zastoupení v parlamentu. Tím se dostávají do podvědomí Maďarů, se kterými nemají žádné problémy. V Maďarsku působí asi 30 rusínských samospráv a také zde existují 2 školy, ve kterých se vyučuje pouze v rusínštině. Rusíni netvoří ani pro samotné Maďarsko žádný problém. Podle pana Lásla Popovitche nejsou v Maďarsku žádné finanční zátěže a ani sociální problémy. Rusíni si žijí ve svých vesnicích, udržují si své tradice a žijí svůj život, který nikomu nevnucují a jsou na tom finančně velmi dobře díky vybojovaným dotacím a díky mýtnému, které vybírají od nákladních aut.

Díky návštěvě ve vesnici Komlóska a také z výpovědí respondentů je patrné, že Rusíni mají zájem o zachování rusínského odkazu a o propagaci rusínské kultury. Kulturu zachovávají především jazykem, oblékáním a stravou. Jak bylo řečeno, podle pana Popovitche drtivá většina Rusínů hovoří rusínštinou a téměř v každé domácnosti nalezneme alespoň jeden rusínský kroj, který se obléká během významných dnů. Na zachování tradice a identity se také podílela maďarská vláda, která rusínskou kulturu podporovala a snažila se o její zachování. K zachování pomáhá také uměle vytvořený Rusínský den, který se slaví 1. srpna již 5 let. Oslava trvá 2 dny a na tento svátek se sjíždí až sedm set lidí nejen z Maďarska. Celá akce je velká rusínská přehlídka tanců a gastronomie.

Naše práce nahlíží pod pokličku života rusínského etnika v Maďarsku. Klade si za otázku, jak se vyznačuje etnická identita rusínské minority v Maďarsku. Práce nepostrádá obsáhlou historii Rusínů a zmiňuje dále území, na kterém Rusíni dnes pobývají. Obsahuje názory tří etnik od konkrétních tří respondentů: od Maďara žijícího v Maďarsku a pobývajícího v České republice, od Rusína žijícího přímo v Maďarsku a od nezaujatého Slováka, který žije na Slovenském pohraničí s Maďarskem. Naše práce obsahuje dále spoustu informací o rusínské kultuře a o jejím zachovávání. Výsledkem naší práce je zjištění, že etnická identita rusínské minority v Maďarsku se i přes malý počet obyvatel vyznačuje především dodržováním tradic týkající se náboženství, jazyka, kuchyně, odívání a řemesel, avšak je nutné podotknout, že Rusíni žijí také obyčejný život a například tradiční odívání nechávají pouze na významné dny. Zajímavým zjištěním je také uměle vytvořený svátek - „Rusínský den“, který má za úkol posílit etnické uvědomění Rusínů, a to nejen v Maďarsku.

MAGOCSI, Pavel Robert. Národ odnikud: ilustrované dějiny karpatských Rusínů. Užhorod: Vydavatelství V. Paďaka, 2014. 116 s. ISBN 978-966-387-092-2

PLIŠKOVÁ, Anna et al. Rusíni na Slovensku: súčasné postavenie a historické kontexty vývinu. Združenie inteligencie Rusínov Slovenska. Prešov 2012. ISBN 978-80-89540-12-9

ŠVORC, Peter. Zakletá zem - Podkarpatská Rus 1918 - 1948. Lidové noviny. Praha 2007. ISBN 978-80-7106-754-2

VIRKHNINANS´KY, Petro. Pravoslav”ia na Lemkivshchyni v 1926-1931 rokakh. Zustrichi, VI [19] Varšava 1989. pp. 111-121

MAJEROVÁ, Věra - MAJER, Emerich. Kvalitativní výzkum v sociologii venkova a zemědělství část I. Česká zemědělská univerzita v Praze, ISBN 80-213-0507-X

VANKO, Juraj. The language of Slovakia´s Rusyns.Classics of Carpatho-Rusyn Scholarship [online]. 2000. [cit. 13. 5. 2016]. Dostupné z: http://infozdroje.czu.cz/. Získáno přes databázi ProQuest Central

DANILETS, Ju V. Persecution for the faith Ruthenians in Austria-Hungary before world war (100th anniversary of the second marmarosh-sighet trial 1913-1914) [online] [cit. 14. 5. 2016]. Dostupné z: http://infozdroje.czu.cz/. Získáno přes databázi Scopus

DULICHENKO, Aleksandr D. “The Language of Carpathian Rus’: Genetic Aspects.” In Bogdan Horbal, Patricia A. Krafcik, and Elaine Rusinko eds. Carpatho-Rusyns and Their Neighbors: Essays in Honor of Paul Robert Magocsi. Fairfax, VA: Eastern Christian Publications, 2006, s107-121.))

KOCSIS, Károly Á Roly. Geographical study of the society of ethnically mixed areas as exemplified by Slovakia and Voivodina [online] [cit. 15. 5. 2016]. Dostupné z: http://infozdroje.czu.cz/. Získáno přes databázi Scopus

KUSHKO, Nadiya. “Literary Standards of the Rusyn Language: The Historical Context and Contemporary Situation,” Slavic and East European Journal, Vol. 51, No. 1 (Beloit, Wisc., 2007), s111-132. Dostupné z databází jstor.org: http://www.jstor.org/stable/20459424?seq=1#page_scan_tab_contents 

Počet shlédnutí: 161