Rusové v Pobaltí

Naděžda Ionova, Mariia Braun, Irada Rahmanova. Rusové v Pobaltí. Hospodářská a kulturní studia (HKS), Provozně ekonomická fakulta ČZU v Praze, 2017. Dostupné z: http://www.hks.re/wiki/ls2017:rusove_v_pobalti

obrázek č.1: Pobaltské státy ¹⁾

Oblast Pobaltí leží v severovýchodní Evropě a je tvořena třemi státy - Estonskem, Litvou a Lotyšskem. Pobaltské státy jsou si velice blízké a v mnohém podobné. Jedná se o podobnost fyzicko-geografických podmínek a společných dějin – od 13. do počátku 19. století byly vždy pod cizí nadvládou (od 18. století až do roku 1991 žily pod nadvládou ruskou a sovětskou). Litevci a Lotyši jsou si blízcí etnicky, Estonci mají se svým jazykem blíže k Finům (ugrofinský jazyk). Estonsko a Lotyšsko sousedí přímo s Ruskem, zatímco Litva sousedí pouze s ruskou enklávou - Kaliningradskou oblastí.

Rusové obývající oblasti Litvy, Lotyšska a Estonska se často označují za Baltské Rusy. V současné době, v některých regionech Pobaltí, tvoří až polovinu obyvatel, žijících převážně ve velkých městech pobaltských států.

Rusové v Pobaltí se objevili dávno, ale největší příliv Rusů byl po druhé světové válce. V tomto období si tyto státy vytvořily velkou averzi vůči Rusku, především kvůli násilné rusifikaci neboli porušťování místních obyvatel. Zajímalo nás, jak se současné v baltských státech žije ruské menšině, jak se na ně dívá baltská majorita a jestli tato averze stále ovlivňuje chování obyvatel Pobaltí.

Cílem práce je odpovědět na výzkumnou otázku: „Jak si zachovávají kulturní tradice a etnickou identitu Rusové v Pobaltí?“. Během výzkumu se zaměříme na kulturní specifika Rusů v této oblasti pomocí dvou pohledů (majority na menšinu, menšiny na majoritu). Pro práci byly vypracované následující podotázky:

1. Hovoří Rusové v Pobaltí ruštinou?
2. Jaký je pohled Rusů žijících v Pobaltí na obyvatele Pobaltí?
3. Jaký je pohled obyvatel Pobaltí na Baltské Rusy?
4. Jak nahlíží Rusové v Pobaltí na Rusy z Ruska?
5. Jaký je pohled menšiny a majority na instituci „neobčanství“?

V časopise «Estonica» v kapitole «Russian culture in Estonia»²⁾ se můžeme dočíst o historii a současnosti Rusů v Estonsku. Článek «Historical connections» nás informuje o důležitém významu ruské menšiny v Estonsku a o prolnutí těchto dvou kultur. Patrný je například vliv na jazyk, kdy některá estonská slova mají zaklad v Ruském jazyce. Mimo jiné se článek zmiňuje o slavných osobnostech, žijících na tomto území. Další článek «The Russian community in Estonia» se zabývá historickým vývojem výše zmíněné menšiny v Estonsku. Uvádí příčiny masivního nárůstu Ruského obyvatelstva v této zemi. Jako první vlna přílivu obyvatel byla spojena s novými průmyslovými podniky na začátku 20. století, následně pak kvůli revoluci a občanské válce. Problematikou etnických menšin v Pobaltí se zabírá Vladimir Poleshchuka v článku «Chance to Survive: Minority Rights in Estonia and Latvia pro Legal Information Centre for Human Rights»³⁾. Autor se převážně zaměřuje na práva a svobodu představitelů minorit a porovnává je ve spojení s postavením tzv. „neobčanů“, tj. příslušníků etnických skupin, kteří nemohou využít plnou škálu občanských svobod, protože nesplnili podmínky naturalizace, která je spojena s úspěšným splněním příslušné jazykové zkoušky. V článku popisuje vztahy mezi Lotyši a početnou ruskojazyčnou minoritou.

Otázkou jazyka a sounáležitosti etnik se zabývá članek «Ethnicity and social cohesion in the post-Soviet Baltic states»⁴⁾, napsaný Muiznieksem, Rozenvaldsem a Birkou. Autoři pojednávají o úsilí Estonska, Lotyšska a Litvy o podporu sociální soudržnosti a boj s jazykovými rozkoly ve společnosti. Politika sociálního začlenění v některých Pobaltských státech má často přímo opačný účinek. Tento problém se vyskytuje zejména v Estonsku a Lotyšsku, kde vlády těchto zemí kladou velký důraz na národní jazyk a kulturu jako kritérium pro udělení občanství. Článek obsahuje výzkum výše zmíněných autorů, kteří pronikli do ruské menšiny v každé Pobaltské zemi a snažili se analyzovat dopady špatné integrační a sociální politiky. Z této studie vyplývá, že Rusové žijící v Litvě se cítí býti převážně Litevci. Naopak Rusové žijící v Estonsku a Lotyšsku se cítí ohroženi, a proto často dochází k odcizení a identifikaci s Ruskem.

Situaci v Pobaltských státech po rozpadu SSSR popisují studie Ole Norgaada «The Baltic States After Independence (Studies of Communism in Transition)». Tato kniha nabízí jedinečný pohled do politického, hospodářského a společenského života ve třech samostatných pobaltských státech. Autor se také pokouší generalizovat zákonitosti vývoje v postkomunistických zemích. Zde je prozkoumána historie těchto zemí, pohyby občanství a otázky etnických minorit žijících na území výše zmíněných států. Kromě toho obsahuje také další otázky, které analyzují například národní identitu, bezpečnost a západní integraci, mezinárodní vztahy.

Dalším zdrojem práce je článek od Finroda Felagunda, který se nazývá «ESTONSKO A LOTYŠSKO: Co chce ruská menšina?». Výzkum je zaměřený na o lotyšsko-ruské a estonsko-ruské vztahy a uvádí jejich historický vývoj po současnost. Autor poukazuje špatné vztahy etnik a uvádí je na příkladech (estonské demonstrace za svobodu, ruské masové demonstrace za zachování Estonska v Sovětském svazu, atd.).

Zdrojem práce se stala také studie estonské Tartské univerzity «Stability and change in value consensus of ethnic Estonians and Russian-speaking minority»⁵⁾, s kterou jsme seznámily přes databází Science Direct. Článek pojednává o změně společenských hodnot mezi etnickými Estonci a rusky mluvící minoritou. Tento výzkum proběhl v letech 2004, 2006, 2008 a 2010. Autoři srovnávají priority mladší a starší generace Estonců a pobaltských Rusů v otázkách integrovaní ruské menšiny do společnosti. Výzkum ukazuje, že mladší generace byla jak mezi Estonci, tak mezi rusky hovořící menšinou pro zlepšení vztahů a pro větší otevřenost mezi etnickými skupinami. Naopak starší generace ve většině případů nechtěla měnit své priority a byla spíše pro uzavřenější společnost vůči menšině.

V článku od Andreasem Wimmersem «Russia Has No Special Minority Rights: Claim Moscow's efforts to protect ethnic Russian minorities ignore the human rights of millions of non-Russians in former Soviet republics»⁶⁾, získaného z databáze Proquest, se můžeme dočíst o zkoumání etnických hranic mezi rusky hovořící menšinou v Litvě a Lotyšsku. Tyto dvě země mají rozdílnou integrační politiku. Na jedné straně můžeme vidět striktní politiku Lotyšska, které je velmi přísné v udělování občanství, což má za následek ztuhnutí etnických hranic. Zatímco na straně druhé vidíme uvolněnější integrační politiku, a tudíž i změkčení hranic mezi etniky. Článek zkoumá vliv vnitrostátních politiky, politik ruské vlády a evropské integrace jako vnějších faktorů tvorby etnických hranic, ale také zvažuje exogenní faktory, jakými mohou být občanská role ve společnosti a různé zkušenosti generací.

Z metodologického hlediska je práce rozdělena na dvě části - teoretickou a praktickou. V teoretické části byla použita kvantitativní metoda studia dostupné literatury, a to zejména elektronických zdrojů, zahraničních zpravodajských serverů a knižních publikací. Výhoda této metody je, že můžeme studovat výpovědi lidí, kteří již nežijí nebo jsou z nějakého důvodu nedostupní. Další výhodou je, že jde o neinvazivní metodu sběru dat, při které nepotřebujeme přímý kontakt s respondenty. Její nevýhodou je pak neověřitelnost získaných dat.

Z dostupné literatury byla zjištěna vhodná a zajímavá témata pro návrh výzkumného šetření. Bylo také zjištěno historické pozadí událostí, aby během výzkumu nedošlo k uražení respondenta, nebo se tato možnost alespoň minimalizovala. Teoretická část výzkumu vytvořila podmínky pro praktický kvalitativní výzkum, opírající se o výzkumné otázky, který byl podpořen kvalitativními údaji. V praktické části bylo použito primárních i sekundárních zdrojů. Praktická část je z tohoto důvodu rozdělena na dvě části, kdy každá má svou vlastní metodu. Tím jsou částečně eliminovány jejich samostatné nedostatky.

Pro získání sekundárních dat bylo vycházeno z internetových stránek, obsahují statistické údaje týkající se Pobaltských států. V tomto případě jsme použily opět metodu studia dostupné literatury, která byla již rozepsána výše. Data získaná z tohoto zdroje jsme poté analyzovaly a zobecnily. Pro získání primárních dat byl použit terénní výzkum a bylo využito techniky standardizovaného dotazníku a standartizovaného rozhovoru. Výhoda standardizovaného dotazníku, jako techniky sběru dat spočívá v tom, že zkoumaná témata jsou neměnná a tudíž odpovědi jednotlivých respondentů mají společnou kostru. Nevýhodou může být malý rozsah informací, který je omezen právě připraveným dotazníkem. Tato nevýhoda byla eliminovaná paralelním využitím techniky standardizovaného rozhovoru. Individuální rozhovory jsme prováděly pomocí počítačové aplikace Skype .

Průběh terénního výzkumu

Dotazování několika vybraných respondentů se jako technika výzkumu osvědčilo. Získaly jsme potřebné informace, přestože na několik odpovědí se muselo čekat delší než předpokládanou dobu. Byli vybráni lidé, kteří se neznají, tudíž byla zaručena objektivnost výzkumu. Na druhou stranu se nedá vyvodit, jestli nejsou odpovědi respondentů zkreslené či jinak citově zabarvené. Terénní výzkum byl prováděn prostřednictvím standardizovaného dotazníku . Pro zpřesnění výsledků dotazovaní jsme využily techniku standardizovaného rozhovoru. Otázky již byly přizpůsobeny jednotlivým skupinám, tak aby vznikl ucelený pohled na danou problematiku. Někteří respondenti byli získáváni prostřednictvím internetové sociální sítě Facebook. Druhou část respondentů jedna z členů naší skupiny zná osobně. Oslovení a získávání jednotlivých respondentů bylo prováděno v ruském jazyce. Žádný z výzkumníků nezaznamenal problémy spojené s jazykovou bariérou, protože respondenty ovládali alespoň částečně ruský jazyk. Spolupráce s respondenty proběhla bez větších problémů. Vzhledem značné vzdálenosti konání výzkumu, při kterém nemohlo dojít k osobnímu setkání, byl dotazník vyplněn v elektronické podobě a všichni konverzace s respondenty probíhali přes Internet.

Pasportizační údaje o respondentech

Historie migrace ruského obyvatelstva do Pobaltských států

Názor na to, že všichni Rusové v Pobaltí jsou potomci přistěhovalců z druhé poloviny 20. století, je mylný, protože první osídlení východních Slovanů na území dnešního Pobaltí se objevila v raném středověku, když se ruští obchodníci a řemeslníci začali stěhovat do měst, většinou ležících na obchodních cestách. Na konci 17. století, se k nim připojili také mnozí Rusové, kteří uprchli z Ruska kvůli pronásledování z náboženských důvodů a usadili se ve východní části Pobaltí poblíž hranic s carským Ruskem. Nejvíce Rusů ale zůstávalo v Estonsku a Lotyšsku, kvůli tomu že Litva do 18. století byla Velkoknížectvím Litevským, a spíš bojovala proti Rusům, za východní území, než s nimi obchodovala.

Druhá vlna stěhování Rusů nastala po vstupu do ruské říše na konci 18. století v době rozdělení Polska. V období ruské vlády zůstala moc v regionech převážně v rukách polské a místní šlechty, ale některé správní úřady byly obsazeny Rusy. Pobaltský region měl vlastní autonomii. Přicházející Rusové se většinou usadili ve městech. V 19. století pozice Rusů v těchto zemích posilovala, protože z důvodu polského povstání roku 1863 bylo hodně pozemků odebráno z vlastnictví u polské šlechty a předáno ruským činitelům. Mnozí Rusové, kteří se přestěhovali na území dnešního Pobaltí, byli vojáci, námořníci a obchodníci. Stálé garnizony čítaly až 35 000 vojáků, hlavními centry byla na pobřeží - Revel , Narva a Derpt.

obrázek č. 2: Estonian Rebellion ⁷⁾

obrázek č. 3: Sovětská anexe pobaltských republik ⁸⁾

Třetí vlna nastala po ruské revoluce z roku 1917 a byla poznamenána přílivem ruského obyvatelstva nesouhlasného s novou vlastí. Po rozpadu Ruské říše v roce 1918 byla vyhlášena nezávislost všech třech baltských států - Litvy, Lotyšska a Estonska. Během roku 1940 byly tyto pobaltské státy připojeny k SSSR. Po útoku Německa v roce 1941 byly napadeny v prvních dnech války (konec června 1941). Na konci války (v letech 1944-1945) pobaltské státy byly osvobozeny od německých vojáků Rudou armádou a vráceny Sovětskému svazu.⁹⁾

Rusové, spolu s množstvím zástupců národností SSSR, kteří se v poválečném období přestěhovali do Baltských republik, byli zaměstnáni v průmyslu a usazovali se hlavně ve městech. Pro některé byla tato migrace jen dočasná: ruští dělníci sem přicházeli za prací na velkých stavebních projektech, jako jsou elektrárny ¹⁰⁾.

Část ruského obyvatelstva žila ve vojenských městech a garnizonech, kde byly umístěny části Sovětské Armády a námořnictva SSSR. Mnozí vojenští důchodci se po vykonání služby rozhodovali, zda zůstat v regionu, neboť zde byla vyšší životní úroveň v porovnání se zbytkem území Svazu. Podle sčítaní lidu z roku 1989, podíl Rusů činil 9,4% obyvatel v Litvě, 30 % v Estonsku a 34% v Lotyšsku.

Po získání nezávislosti těmito státy počet a podíl Rusů prudce klesl kvůli emigracím a přirozeným úbytkům. V současnosti menšina v Lotyšsku tvoří 27,3% obyvatel, v Estonsku 25,6% obyvatel a v Litvě menšina je druhá největší podle počtu obyvatel, celkem činí 4,8%¹¹⁾. V Estonsku ruská minorita žije především v hlavním městě – Tallinnu a na severovýchodě země v průmyslových oblastech. V hlavním litevském městě Vilnius nežije hodně Rusů, jenom kolem 14%. Nejvíc Rusů ale žije ve městě Visaginas (až 52% obyvatelstva) a ve městě Klaiped (28%). V Lotyšsku je situace úplně jiná. Ruská menšina tvoří skoro polovinu obyvatel hlavního města – Rigy.

Jazyková situace

Oficiálními jazyky pobaltských států jsou litevština, lotyština a estonština. Litevština s lotyštinou jsou indoevropské baltské jazyky. Jimi hovoří asi 4,7 milionu mluvčích. Jazykově je estonština od předchozích dvou jazyků velmi odlišná a patří mezi jazyky baltofinské (uralské). Jí v současnosti mluví 1,15 milionu lidí. Baltské jazyky se píší latinkou¹²⁾. Rusifikace za dobu Sovětského Svazu v jazykové oblasti se však ve všech státech lišila. Důvodem je zčásti rozdílná příslušnost jazyků k jazykovým rodinám. Naučit se rusky je snazší pro Litevce a Lotyše. Baltské jazyky jsou navíc slovanským relativně podobné. Díky větší jazykové bariéře Estonci celé rusifikaci odolávali lépe.

Ze strany Ruska během období SSSR ale existovaly dokonce zákazy se jazyku rodné hroudy učit. Pokud někdo neuposlechl, mohl být vyhozen z práce, popřípadě i zatčen. Domácí obyvatelstvo bylo nuceno učit se rusky. Od konce 70. let rusifikační tendence zesilovaly a ruština se učila na všech typech škol. Znalost ruštiny uvádělo v roce 1989 65,7% Lotyšů, 37,4% Litevců a 33,6% Estonců. Další byli schopni alespoň základní domluvy.

Imigranti se chovali к místním jazykům většinou velmi přehlíživě. Pouze necelá pětina se alespoň dokázala místním jazykem domluvit. Ruští přistěhovalci, kteří přišli v posledním století, nacházeli uplatnění především v těžkém průmyslu. Tato práce ani jejich způsob života je příliš nenutil k tomu, aby se učili místnímu jazyku. Ruštinou bylo možné se domluvit všude, a tak neměli mnoho důvodů se domácím jazykům učit¹³⁾.

V současné době v pobaltských státech mají Rusové k dispozici ruské noviny, rádiové a televizní stanice. Starší generace přistěhovalců preferuje spíše vztahy mezi sebou, hlavně z důvodu neznalosti jazyka.

Mladá generace je mnohem více jazykově asimilována, mnozí z nich vystudovali školy v majoritním jazyce a komunikují bez větších obtíží. Mladí lidé se zde spolu stýkají většinou bez ohledu na národnost. V pobaltských státech žije i mnoho “smíšených” dětí s jedním rodičem ruského původu. Děti tato dvě etnika více spojují ¹⁴⁾.

Respondentka Karina, mluví doma v rodině rusky, jako i většina jejích kamarádů. Ve škole se taky učila rusky, učení bylo bilingualní (kdy se cvičí v dvou jazycích). Protože mnozí učitelé byli Rusové a neznali jazyk na odborné úrovni, vyučovali většinou v ruštině a jednotlivé pojmy byly vysvětlovány v lotyštině. Karina nám řekla, že do teď žádné problémy s lotyštinou neměla.

Taky je přesvědčena o tom, že pokud se dítě narodí v Lotyšsku, bez ohledu na to jakou národnost mají rodiče – musí dítě znát státní jazyk. Myslí si, že každý obyvatel se musí snažit naučit se oficiální jazyk země, ve které žije. Nicméně rozumí, že pro starší lidi je to těžké, protože se narodili v sovětské době a neznali lotyšský jazyk.

Mladí rodiče, kteří jsou představiteli ruské menšiny, mají na výběr, v jakém jazyce budou dítě vyučovat. Tak například v Lotyšsku jsou školy a základní školky, ve kterých probíhá tzv. bilingvní studium. Studenti vysokých škol mají možnost si vybrat jazyk studia. Studium je možné buď v angličtině, lotyštině nebo v ruštině. Školy a vysoké školy daného typu jsou v Lotyšsku financované veřejně. Existují ruské školy i v Litvě, kde probíhají hodiny jak v ruštině, tak i v litevštině. Většina učebnic je v litevštině. V Litvě však neexistují vyšší veřejné školy v ruštině. Anna studuje v litevštině. Jednání na úřadech probíhá vždy jen v úředním jazyce dané země.

Problem s občanstvím

Největší počet neobčanů žije v pobaltských státech: téměř 90 tisíc lidí v Estonsku a 250 tisíc v Lotyšsku ¹⁵⁾. Získání občanství v Lotyšsku a Estonsku je pro menšiny poněkud složitější úkol – občanství se získává na základě principu jus sanguinis a nebo naturalizací. Přitom musí prokázat výbornou znalost národního jazyka a historie. Jazykový test musí zájemce o občanství složit na úrovni B2 (klasifikace podle „Společného evropského referenčního rámce: učení, vyučování, hodnocení“, zkráceně SERR, který je dokumentem Rady Evropy). Zástupci majority tvrdí, že test není nijak extrémně těžký, a že ho zvládne kdokoli, kdo se připravuje. Tuto tezi potvrzují i zástupci minority. Přesto je v Pobaltí spousta lidí s tzv. „šedým pasem“. Naproti tomu v Litvě jsou podmínky benevolentnější – tam znalost litevštiny není povinností pro udělení občanství. Tato odlišnost v udělování státního občanství je dána především tím, že v Litvě je počet žijících Rusů, jakožto menšiny, nejnižší z Pobaltských zemí.

obrázek č. 4: Doklady totožnosti pobaltských republik ¹⁶⁾

„Neobčané“ jsou nejvíce utlačovanou skupinou obyvatelstva v Pobaltí. Lotyšský výbor pro lidská práva napočítal 80 rozdílů mezi právy občanů a „neobčanů“. „Neobčané“ nemají volební právo, nemohou sloužit v armádě, v orgánech činných v trestním řízení, nemohou vykonávat práci úředníků, právníků a lékárníků. Jsou také omezeni v sociálních a ekonomických právech: v nabytí nemovitosti, v právech na privatizační kupony, ve výpočtu zápočtu pro důchod¹⁷⁾. Starší obyvatelstvo se nechce učit jazyk, protože nemá zájem o občanství. Názory respondentů se rozcházejí v problematice náhledu na Rusy, co nemluví estonsky, lotyšsky a litevsky a nemají občanství.

Někteří ruští respondenti tvrdí, že na Rusy je majoritou nahlíženo spíš negativně. Jiná část respondentů si myslí, že Rusové mají možnost se domluvit jenom ruštinou a pobaltské jazyky až tolik nepotřebují. V Pobaltí se Ruština objevuje na jídelních lístcích. Nápisy jsou většinou také dvojjazyčně. Všichni naši respondenti, ať už se jednalo o Balty nebo Rusy řekli, že neochotou učit jazyk a dostat občanství skupina utlačuje jen sama sebe. Znalost jazyka dané země dává výhodu při hledání práce, umožňuje širší asimilaci a podstatně zjednodušuje každodenní život (například dopravní značky v Estonsku jsou pouze v estonštině).

Pohled majority na minoritu

V politice Pobaltských zemí je nejvíc zastoupen názor, že integrace do evropské struktury je obnovení evropské identity, ztracené během sovětské éry. Podle mnoha estonských a lotyšských politiků, po rozpadu Sovětského Svazu, vede hranice Evropy přes východní hranice Estonska a Lotyšska. „Návrat do Evropy“, je tedy vyjádření odporu proti Rusku, které představuje dědice SSSR. Početná ruská diaspora v Pobaltských zemích je vnímána politiky jako jeden z faktorů, ohrožujících suverenitu republik.

Analýza etnické politiky, kterou prosazuje vedení Pobaltských zemí, především v Estonsku a Lotyšsku, ukazuje, že jejím základem je kurz na vytvoření etnických a jazykových mono nacionálních států. Stále nejvíce aktuální je otázka získávání občanství. Menšiny, nemající občanství jsou občas potlačované, zejména v oblasti dodržování jejich sociálních a kulturních práv. Jako příklad uvádíme nošení georgijevské stuhy, což je tradiční ruský symbol vojenské cti a v poslední době je symbolem Dne vítězství pro všechny Rusy.

Rozhodně však nelze tvrdit, že by v Lotyšsku, Litvě či Estonsku existovala taková forma diskriminace, která by v nejrůznějších oblastech lidského konání příslušníky ruské menšiny výrazně znevýhodňovala. Pokud Rusové obdrží státní občanství dané země, mohou se plně účastnit života společnosti a z žádných aktivit nejsou vyloučeni. I přesto je vliv Rusů, kteří získali občanství (tak zvaných „vychodců“) v politice je velice malý. Na druhé straně mají ale menšiny svá politická hnutí.

V oblasti ekonomické je vliv občanství na život zjevnější. Rusové, kteří mají občanství Pobaltských států, jsou finančně zajištěnou kategorií, protože hodně z nich je vysoce kvalifikovanými specialisty. Naopak „neobčané“ dostávají důchody, které tvoří maximálně 90 % důchodů občanů. Dále mají omezené právo na získání a pořízení bydlení, mají potíže s hledáním dobré práce a víc se podílí na nezaměstnanosti v regionu.

Co se týče vlastního naladění společnosti Lotyšska, Litvy a Estonska vůči Rusům, již tam žijícím, společenské vztahy mezi majoritu a minoritou naši respondenti jednohlasně charakterizují jako mírové soužití. Ale v minulosti byla ze strany obyvatel Pobaltí velká nesnášenlivost k Rusům, a to hlavně kvůli násilné rusifikaci. V současné době je situace mnohem lepší i přesto se najdou odpůrci ruské menšiny. Jde především o zástupce starší generace.

Lotyšská respondentka Lolita nám povídala o tom, že u referenda pro nezávislost její země hlasovali všichni společně, Lotyši a lotyšští Rusové. Že v současnosti je společnost rozdělena ne z etnického hlediska, ale na občany a „neobčany“. Z této situace lze, podle názorů respondentky, vinit jen politiky. Ona sama má hodně přátel Rusů, jak v tuzemsku, tak i v zahraničí. Manžel její sestry je Rus, a vždy je vítán v její rodině. Občas dokonce i ona používají některá ruská slova během konverzace v lotyštině. Rusové, jsou podle ní zařazeni do společnosti stejným způsobem, jako jsou Lotyši. Chodí spolu do školy, běžně se vídají. V zemi nejsou výjimkou ani ruské bary či restaurace.

Respondentka menšiny z Lotyšska, Karina, zažila negativní postavení představitele majority k ní na základě jejího původu jen jednou. “Měla jsem pouze jeden případ za celý život. Byly jsme na koncertě, který se konal venku. Stáli jsme ve frontě, která směřovala k stánku s vínem, a v jednu chvíli jsem si uvědomila, že mě někdo tlačí s hroznou silou. Muž, který mě tlačil, začal křičet o tom, že nejsme v řadě. Na což jsem klidně odpovídala, že tu již dlouho stojíme, a že nemá žádné právo vytlačovat nás z fronty. Načež on a jeho rodina začali křičet: Jste Rusové, tam nestojíte, jděte do stánku s levnou vodkou“.

Další ruská respondentka z Litvy povídala o tom, že nikdy nezažila žádné negativní situace nebo problémy z důvodu etnického původu. Ale slyšela jsem, že někdy lékaři i po prosbě ruských pacientů vysvětlit jím diagnosu v ruštině zásadně komunikují pouze v litevském jazyce. Ale říká se, že to jsou pouze výjimečné případy. Ve většině případů, když se opravdu nepodaří Rusům pochopit něco v litevštině, lékař mu to přeloží. To samé platí i u některých pracovníků na úřadech. I když nejednou slyšela od kamarádů z Lotyšska o principu Lotyšů mluvit na úřadě pouze v úředním jazyce.

Pohled minority na majoritu

Naprostá většina Rusů v Pobaltí říká, že jejich domov je v tam, ne v Rusku, jak uvádí naše respondentka Karina. Současně existují tři hlavní typy pohledu ruské minority na majoritní obyvatelstvo.

První skupina je nespokojená se svým životem v Pobaltí. Představují postoj „věčně diskriminovaných“, mluví, že v Pobaltí nejsou vítáni a Balty se na ně se dívají povýšeně. Typickým typem je muž, který má velmi kritický postoj ke všemu, co dělají vlády Pobaltských států pro kompletní začlenění Rusů do společnosti, ale přesto se nesnaží nějak vypořádat se situací. Zcela destruktivně promítají své názory a hněv anonymně na internetových ruských portálech.

Pokud nalézáme neochotu se přizpůsobit ze strany ruské menšiny, často se vyskytuje v prostředí „neobčanů“ vynucených pracovat manuálně, nebo občanů s nízkou úrovní vzdělanosti, nebo taky u starší generace. Lze tedy předpokládat, že po generační výměně se tolerance u této skupiny zvýší. Musíme říct ale, že někdy opravdu Pobaltí vystupuje povýšeně vůči minoritě, například u Estonců je stále patrná snaha bránit si „svoje Estonsko“ a existují drobné předsudky vůči ruské populaci.

Jsou i další typy místních Rusů. Někteří si zvolí zapomenout na svou vlastní identitu a zůstat věrni státu, kde mají trvalé bydliště. Snaží se eliminovat kontakty s vlastní etnickou skupinou. To není masová cesta, ale osobní výběr každého.

« Nejvíc lidí se ale řadí k třetímu typu. To jsou lidé zcela asimilovaní, ale neztratili svou etnickou identitu. Znají jazyk, pracují v místních firmách, mají přátele jak ze své menšiny, tak i mezi představiteli majority. Snaží se postavit svůj život tak, aby se v něm cítili komfortně. Tito lidé se nesnaží za každou cenu o uchování všech svých kulturních specifik. Národně specifické aktivity jsou spíš omezené, a jejich rozvinutý kulturní život čerpá z obou kultur. Většinou jsou to lidé vzdělaní.» - říká naše ruská respondentka z Lotyšska.

V tomto ohledu je chování menšiny spíše pasivní. Společenské vztahy mezi majoritu a minoritou jsou mírným soužitím. Bohužel část společnosti, která se nechce integrovat se postupem času víc a víc marginalizuje.

Do budoucna lze doufat, že se vzájemné vztahy mezi domácí populací a příslušníky ruské menšiny budou zlepšovat, a to zásluhou generační obměny na obou stranách. Mladá generace ruské menšiny se již v zemi rodí, tím nemá jazykové problémy a to hraje jednu z nejdůležitějších rolí v integraci.

Jak nahlíží Rusové v Pobalti na Rusy z Ruska?

obrázek č. 5 ¹⁸⁾

Většina našich ruských respondentů má v Rusku příbuzné a přátele. Někteří mají doma připojené kabelové TV s ruským vysíláním a někdy sledují ruské zprávy. Používají ruské sociální sítě, kde se občas ruský studentský slang objevuje v řeči představitelů menšiny. K Rusům v Rusku se chovají jako dobří přátelé, a žádné zásadní rozdíly v kultuře Rusů v Rusku a vlastní nevidí. To je pravděpodobně z důvodu, že během dětství bývali na návštěvách v Rusku, a početné množství představitelů starší generace dokonce i vyrostlo na území Ruska. Všichni ti, kdo vyrůstali v Rusku, podle údajů z výzkumu, se cítí být stále Rusy, i když už tam nežijí. Na druhé straně odjet nastálo do Ruska nechce ani mladší ani starší generace Rusů v Pobaltí.

Kultura, tradice a zvyky menšiny v současné době

Názory respondentů se většinou shodovaly na tom, že mladí představitelé ruské menšiny se přizpůsobují místní kultuře víc, ti starší si ještě drží svoji původní ruskou.

Rusové mají mnoho tradic, některé jsou dodržovány v různých částech Ruska více, některé méně. Je to například mytí v zimní báni (horké parní lázni podobné sauně). Ruská menšina v Pobaltí není výjimkou a také se snaží dodržovat některé známé svátky a tradice. Pro Rusy jsou nejdůležitější tyto svátky: Nový rok, Pravoslavné Vánoce 7. ledna, Velikonoce, Mezinárodní den žen, Svátek práce 1. května a den Vítězství 9. května.

Jak jsme dozvěděly, od respondentů, menšina v Pobaltských státech dodržuje tyto svátky také, ale někteří ne tak pevně jako Rusové v Rusku.

Vánoce v pobaltských státech slaví Rusové dnes už často stejně jako místní obyvatelé. Přizpůsobují se jim ve slavení tohoto svátku. Někteří slaví docela i dvakrát - 25. prosince a 7. ledna. Věřící chodí do kostela, kde zpívají koledy, ostatní nevěřící tráví Vánoce doma s rodinou. Zdobí se vánoční stromek. Typické jsou tradiční vánoční ozdoby ze slámy a červenými ornamenty. Objevuje se na svátečním stole u Rusů tradiční pobaltský chod – kikas (koláč). Rodinně taky oslavuji i Nový rok.

Velikonoce jsou pro Rusy významným církevním svátkem. Na Bílou sobotu se slouží bohoslužba, během které procházejí lidé kostelem s hořícími svíčkami v rukou. Jí se jídlo, které bylo posvěceno v kostele. V Pobaltí je mnoho pravoslavných kostelů. Vajíčka, která představují symbol věčnosti života, se barví zářivými barvami ¹⁹⁾.

Pro Rusy je 9. květen významným dnem, který označují jako den vzpomínky, kdy skončila 2. světové válka. Pobalťané tento svátek neslaví, protože je pro ně tento den velice bolestivý. Ale existují výjimky. Třeba respondentka z Lotyšska Lolita nám pověděla o svém bratru, který vždycky slaví tento svátek, protože bojoval v Rudé armádě během války. Jinak skoro všichni respondenti nám jednoznačně řekli, že 9. květn je jeden z velkých problémů jak pro menšinu, tak i pro obyvatele Pobaltí. Každý rok se píše o tom, že památník osvoboditelů bude zničen. Už dlouhou dobu platí zákaz mít na sobě georgijevskou stuhu, což je tradiční ruský symbol vojenské cti. I přes ten zákaz ji někteří lidé stále nosí. Respondentka Karina nám pověděla, že každý rok pokládá květiny k památníku a je velice vděčná předkům.

Rusové mají rádi místní svátky jako je třeba pohanský baltský Jánský svátek (Ligo). Svátek se slaví 23. června. Oslavuje se letní slunovrat. Svátek má magickou atmosféru a je největší akcí svého druhu. Slaví se obvykle tak, že lidé tráví čas spolu, zapalují se ohně, nosí květinové věnce, tančí, zpívají národní písně a popíjí pivo. Nesmí chybět dobré jídlo a pití, hlavně tradiční kmínový sýr. Tyto pokrmy jsou spojeny výhradně se svatojánskými oslavami ²⁰⁾.

Respondentka Ilze nám řekla, že jednou, za dobu komunismu, bylo zakázáno slavit svátek Ligo. Přesto se obyvatelé obce sešli dohromady a oslavili ho, jenže nezpívali písně. Zúčastnili se ho i příslušníci ruské menšiny.

obrázek č. 6: Svátky písní a tance v Pobaltí. ²¹⁾

Další známá událost je svátek tance a písní, který se slaví jednou za pět let. Tento svátek má dlouhou tradici sahající do roku 1869, kdy se konalo první setkání v Tartu, tehdy se zúčastnilo 46 mužských sborů a 5 dechových orchestrů. Tradice svátků tance je o něco mladší, první se konaly v roce 1934. Obě události pak byly později spojeny do jedné. Účastní se sbory (smíšené, ženské, mužské, dětské), orchestry a taneční skupiny, které předtím nacvičily stejný repertoár ²²⁾.

Co se týče kultury, zjistily jsme u respondentů na podobné názory. Naprostá většina respondentů z ruské menšiny pobaltskou kulturu uznává a občas se účastní národních festivalů různého druhu, kterých je v Pobaltí obrovské množství. Naše Lotyšské respondentky májí hrozně rády ruské a sovětské filmy. Od respondentky Ilony jsme se dozvěděly, že v Lotyšsku a Litvě se konají letní festivaly, kde se promítají ruské filmy. Právě od respondentů jak ruských tak i lotyšských jsme slyšely, že někteří představitelé menšiny místní televizi nebo divadla odsuzují a dávají přednost ruské, která je podle nich na mnohem vyšší úrovni.

Jídlo se v Lotyšsku od ruského nijak výrazně neliší. Rusko, Ukrajina, Bělorusko, Polsko, Litva, Estonsko i Lotyšsko mají víceméně stejné jídlo, bez ohledu na národnost. V dobách Sovětského svazu se do Lotyšska dostal “kavkazský šašlik” a stal se jakýmsi tradičním jídlem na pohanských baltských svátcích Jāņi.

Soužití ruské národnostní menšiny se nám od obnovení nezávislosti pobaltských států jeví jako částečně problematické. Rozhodně se nedá říci, že by bylo postavení ruské menšiny vyřešenou otázkou. Kroky jednotlivých vlád naznačují, že se státy snaží o integraci ruské menšiny do většinové společnosti, a to především na základě zvládnutí domácího jazyka, což zde je předpokladem k získání místního státního občanství a s tím vyplývajících práv.

Bez státního občanství nemůžou být Rusové zcela konkurenceschopní na trhu práce, dále se nemohou účastnit politického života při volbách. Hlavní problém integrace nám připadá stále nedostatečná jazyková vybavenost Rusů, a to i přesto, že v Pobaltí pobývá většina Rusů desítky let. Starší Rusové se stále odmítají učit místnímu jazyku, povinnost zažádat si o nové občanství chápou jako diskriminaci, nechápou, proč by měli žádat o občanství v zemi, kde již většinu svého života žijí. Je tedy patrné, že se asimilaci či integraci spíše brání.

Zároveň v jejím chování, jsme nenalezly takové prvky, které by poukazovaly na to, že se menšina snaží za každou cenu o uchování svých specifik. Národně specifické aktivity jsou u ruské minority relativně málo rozvinuté. Avšak jeden svátek, který připadá na den 9. května oslavují Rusové ať už v Rusku či v Pobaltí, se ctí, jako konec 2. světové války a vítězství nad nacismem.

Z hlediska subjektivního vnímání je pohled místního obyvatelstva na ruskou menšinu spíše mírumilovného charakteru. Rozhodně však nelze zapomenout, že v Lotyšsku či Estonsku je politicky zakotvena taková forma diskriminace menšiny, která trochu znevýhodňuje část ruské menšiny. Ale pokud Rusové obdrží státní občanství dané země, mohou se plně účastnit života civilní společnosti a z žádných politických aktivit nejsou vyloučeni. Společenské vztahy mezi minoritou a titulním obyvatelstvem jsou mírným soužitím. Bohužel část ruští společnosti, která se nechce integrovat se postupem času víc a víc marginalizuje.

K Rusům v Rusku se chovají jako dobří kamarádi, a žádné zásadní rozdíly v kultuře Rusů v Rusku a vlastní nevidí. Ovšem odjet tam nastálo nechce ani mladší ani starší generace Rusů v Pobaltí.

Do budoucna lze předpokládat, že se vzájemné vztahy mezi domácí populací a příslušníky ruské menšiny budou zlepšovat, a to zásluhou generační obměny na obou stranách. Mladá generace většinové společnosti bude mít méně předsudků vůči ruské populaci. Na druhé straně mladá generace ruské menšiny, která se již v zemi rodí, nemá jazykové problémy a vztah к místu svého narození hraje při formování postojů velkou roli.

z databáze ProQuest:

Russia Has No Special Minority Rights Claim Moscow's efforts to protect ethnic Russian minorities ignore the human rights of millions of non-Russians in former Soviet republics: [All 04/14/93 Edition]. The Christian Science Monitor [online]. Apr.14, . 1993, s. C-4. ProQuest Central. ISSN 08827729

z databáze Scopus:

MUIZNIEKS, N., ROZENVALDS, J.,BIRKA, I. Ethnicity and social cohesion in the post-Soviet Baltic states (Article) . Patterns of Prejudice [online]. Jul 10, . 2013, s.288-308. ISSN: 0031322X

z databáze Science Direct:

TULVISTE, Tiila a Kenn KONSTABEL. Stability and change in value consensus of ethnic Estonians and Russian-speaking minority [online]. Tart, Estonia, 2013 [cit. 2017-05-01].

BAHENSKÝ, František. Etnicita v historické perspektivě, Prolegomena ke vzniku, vývoji a proměně etnické kolektivní identity. Praha: Etnologický ústav Akademie věd České Republiky, 2010. [cit. 2017-04-28] ISBN 978-80-87112-44-1.

DORAZÍN, Martin. Jací jsou lidé, kteří žijí v Pobaltí? Radiožurnál [online]. 9. listopadu 2008[cit. 2017-05-07]. Dostupné z: http://www.rozhlas.cz/radiozurnal/zzz/_zprava/513763

GELLNER, Ernest. Národy a nacionalismus. Praha: Josef Hříbal, 1993. ISBN 9788090089297.

HENDL, Jan. Úvod do kvalitativního výzkumu. Praha: Karolinum, 1999. ISBN 8024600307.

KOŠŤÁL, Vratislav. Estonsko-ruská rapsodie. Mezinárodní politika, roč. 26, č. 1 (2002), s. 27-29. http://www.iir.cz/upload/MP/MPArchive/2002/MP012002.pdf

MORRIS, H. M. The non-citizens of the EU. The Baltic States and their region: new Europe or old? Amsterdam, 2005. ISBN 90-420-1666-3, s 251–274.

NORGAADA,Ole .The Baltic States After Independence (Studies of Communism in Transition). Edward Elgar Publishing Ltd, 1999. 256 s. ISBN: 978-1858988375

POLESHUK, Vadim . Chance to Survive: Minority Rights in Estonia and Latvia pro Legal Information Centre for Human Rights. ISBN 978-9949-18-818-5.

ŠVEC, Luboš; MACURA, Vladimír; ŠTOL, Pavel. Dějiny pobaltských zemí. Praha: Lidové noviny, 1996. 423 s. ISBN 80-7106-154-9

ŠŤÁHLAVSKY, David. Výpravy opačným směrem (Pobaltí). Praha: Radioservis, a. s., Český rozhlas, 2002. 181 s. ISBN 80-786212-26-2.

ŠATAVA, L. Národnostní menšiny v Evropě. Praha: Ivo Železný, 1994. ISBN 80-7116-375-9

TAMMARU, T., KULU, H, The Ethnic Minorities of Estonia: Changing Size, Location, and Composition. Eurasian Geography and Economics, 2003, roč. 44, Č. 2, str. 105-120.

VAVROUŠKA, Petr. Proč si ve světě stále pletou Lotyšsko a Litvu?. Český rozhlas [online]. 25.05.2009[cit. 2012-04-07]. Dostupné z: http://www.rozhlas.cz/evropskaunie/publicistika/_zprava/586126

VOLKOV, Vladislav. Ethnicity. Russian Minorities in Baltic States. Institute of Philosophy and Sociology. Daugavpils University, Latvia. 2010. ISNN 1691-5844

• obrázek č. 1: Pobaltské státy [online]. [cit. 2017-07-24] Dostupné z: https://www.slevoteka.cz/zajezdy/pobaltske-staty-estonsko-a-lotyssko-2944/
• obrázek č. 2: Estonian Rebellion [online]. [cit. 2017-07-24] Dostupné z: https://www.languagetrainers.com/blog/2013/09/02/make-music-not-war-estonian-rebellion
• obrázek č. 3: Sovětská anexe pobaltských republik [online]. [cit. 2017-07-24] Dostupné z: http://www.liveinternet.ru/users/reini/post246875628/
• obrázek č. 4: Dostupné z: http://www.seti.ee/modules/news/article.php?storyid=27863 [online]. [cit. 2017-07-24]
• obrázek č. 5: Dostupné z: http://windowrussia.ruvr.ru/2013_05_16/Rossija-i-strani-Baltii/ [online]. [cit. 2017-07-24]
• obrázek č. 6: Svátky písní a tance v Pobaltí [online]. [cit. 2017-07-24] Dostupné z: http://baltistika.cz/2014/07/svatky-pisni-a-tance-v-estonsku-dotek-casu-−-cas-doteku/ 

—-

Počet shlédnutí: 132