Seminární práce

Petra Hránková
2018 ČZU PEF v Praze
VSRR Klatovy

Hlavním cílem této práce je mé vlastní seznámení s Antropologií jako vědou. Její studium, poznávání a zjišťování informací. Specificky zde budu mapovat, rozebírat a analyzovat její odvětví - disciplínu Politickou antropologii. Politická antropologie se zabývá porovnáváním politického vývoje a vzniku politických systémů, jejich symboly napříč kulturami, státy a kontinenty. V jednotlivých kapitolách této práce budu popisovat její náplň, vznik, vývoj a politické systémy, také oblasti politiky - vztahy a formy, všechny druhy mocí a stát. Konečným výsledkem této práce by mělo být objasnění náplně mně neznámého vědního oboru.

Na začátek je potřeba si objasnit základní pojmy, aby bylo zřejmé, čeho se téma týká. Politika - slovo z řeckého polis – město, politiké techné – správa obce a slovo Antropologie - v nejširším významu - nauka o člověku. Politická antropologie se zabývá zjišťování, porovnáváním a publikováním informací o vzniku, vývoji a popisu různých řádů, vztahů, tradic, návyků a systémů rozličných kultur, společností, národů a států. Uvádí různé pohledy nejen na moc, politické správy, vztahy a formy, ale také různost jejich interpretací.

Georges Balandier ¹⁾ uvádí: Politická antropologie je nástroj objevování a studia nejrůznějších institucí a praktik, jež zajišťují vládu nad lidmi, stejně jako nad myšlenkovými systémy a nad symboly, které zakládají. Profesorka Řiháková ²⁾ se vyjadřuje takto: Významným tématem politické antropologie je také analýza vztahů mezi mocí, násilím a legitimitou vlády. Politická antropologie vytváří modely a typy společností, formuje srovnávací a klasifikační metody, určuje prostor jednotlivých kultur podle různých kritérií, prvků civilizace a politických systémů. Výzkum probíhá od starobylých společností, kde nejsou prvky politična úplně zřejmé a jasné, až po moderní společnosti, kde má stát různé podoby. Také otázka problému státu, jeho vzniku a prvků je základem pro tvorbu spousty knih a diskusí. Balandier ³⁾ z mnoha otázek politické antropologie stanovuje tyto hlavní cíle:

1. Určení politična - které by nebylo svázáno pouze s tzv. dějinnými společnostmi ani s existencí státního aparátu
2. Osvětlení procesu - historická přeměna politických systémů a jejich různá vývojová období
3. Srovnávací studium - různých podob politické reality v celém historickém a geografickém rozsahu

Vývoj politické antropologie byl velmi pozvolný, lze ji podle „výzkumníků“ rozdělit do několika skupin:

Mezi první zástupce této skupiny můžeme zařadit všechny tvůrce, spisovatele, vědce a podobně, kteří se i třeba okrajově, dotýkali tématu politické antropologie nebo ho nějakým způsobem ovlivňovali.
ARISTOTELÉS ze Stageiry (384 př. n. l-322 př. n. l.); řecký filosof, ovlivnil obory: anatomie, astronomie, biologie, ekonomie, embryologie, etnografie, geografie, geologie, lingvistiky, logiky, meteorologie nebo politologie, který systematizoval pravidla, která jsou spojena s formou vlády, a která je možno použít v každém politickém zřízení. Dílo k tématu - Smlouva o vládnutí, Politika.
Francis Bacon (1561-1626) 1. vikomt St. Albans, baron z Verulamu byl anglický filosof, vědec, historik a politik, popisoval prvky odlišných nebo původních divošských kultur.
Niccolò Machiavelli (1469-1527); italský politik, filozof, diplomat, spisovatel, historik, vojenský teoretik a polyhistor; ve svém Vladaři odhaluje a popisuje mechanismy fungování moci a definuje zásady Pragmatické politiky zaměřené na řešení konkrétních problémů doby a státu. V této publikaci použil prvotně slovo stát. Zvýrazňuje dva druhy ideální vlády.
Charles Louis de Secondat, baron de La Brède et de MONTESQUIEU (1689-1755); francouzský filosof, spisovatel a kritik francouzského absolutismu a společnosti; způsobuje tzv. revoluci v politické antropologii, když vychází ze zvyků, norem a zákonů napříč celým světem a vytváří tak pojmy a zákony. Klasifikuje jednotlivé společnosti, které vidí především jako politické. Dílo O duchu zákonů (1748).
Jean-Jacques Rousseau (1712-1778); francouzský filozof, politický filozof, spisovatel švýcarského původu; vědecky zkoumá zvyky archaických kultur, navazuje na práci Montesquieua a shoduje se s ním v tom, že srovnávací studium společností napomáhá k jejich lepšímu pochopení. Podle Balandiera ⁴⁾: je Rousseauova interpretace založena na zdůraznění geneze: hybatelem dějin je nerovnost mezi lidmi a výrobními vztahy. Současně uznává specifický ráz a nerovnováhu každého sociálního systému, neustálý spor mezi „silou věcí“ a „silou právního řádu“. Díla: Rozprava o původu a základech nerovnosti mezi lidmi (1755), O společenské smlouvě neboli o zásadách státního práva (1762).
Předchůdci pracovali více méně na základě vyprávění a zápisků cestovatelů a obchodníků, popisu historiků a etnografů a ke svému výzkumu měli malé vzorky společností. Určili první popisy společností, kultur a civilizací a hledali správný proces formování politické společnosti. Na základ prací výše zmiňovaných autorů a filozofů navázali jejich následovníci a jejich teorie rozvíjeli, upravovali nebo naopak jim oponovali.

První antropologové se z počátku zabývali výrazným političnem okrajově a to jen z hlediska jeho procesu vznikání. Nezabývali se politickou otázkou jako takovou. Mezi první antropology se zařazuje:
Sir Henry James Sumner Maine (1822-1888), britský právník a historik; jeho hlavním tématem bylo podle Balandiera: ⁵⁾ studium vývoje indoevropských institucí a jejich dva přechody. Přechod od společností založených na statusu ke společnostem založených na smlouvě a přechod od sociálních organizací opírající se o příbuznost k organizaci vycházející z principů „místního sousedství“, který určuje „základ společenského politického jednání“. Toto dvojí rozlišení, je stále předmětem diskuse. Dílo: Ancient Law (1861)
Lewis Henry Morgan (1818-1881) americký etnograf, antropolog a archeolog; náleží mu titul „otec moderní antropologie“ a jeho práci Ancient Society se přikládá titul nejcitovanější a velmi inspirativní pro ostatní antropology. Popisuje dva druhy vlád. První forma je společnost (societas) je závislá na jedinci a na osobních vztazích. Druhá forma je stát (civitas) a má vazby na určité území a na vlastnictví. L. H. Morgan ⁶⁾ uvádí: Politická společnost je organizována na základě územních struktur a vychází z vlastnických vztahů, stejně jako ze vztahů, které na daném území vytvářejí jednotlivci. Určil tři evoluční stadia vývoje lidstva: divošství – barbarství – civilizace.
I. Nejnižší stupeň divošství - označováno jako „dětství lidstva“, znaky: hlavní obživou byly plody a ořechy; vznik artikulované řeči. Skončil osvojením ohně a počátkem rybaření.
II. Střední stupeň divošství - nejrozsáhlejší migrace. Skončil vynálezem luku (na této úrovni skončili australští domorodci a Polynésané).
III. Nejvyšší stupeň divošství - byl ukončen vynálezem hrnčířství („dnešní“ indiánské kmeny Jižní Ameriky).
IV. Barbarství - indiánské kmeny na východ od Missouri, vynález zemědělství, domestikace a zavodňování na vyšší úrovni.
V. Střední stupeň barbarství - ohraničen nástupem doby železné; některé indiánské kmeny Střední Ameriky.
VI. Nejvyšší stupeň barbarství - stav řeckých kmenů za Homéra, italské kmeny před založením Říma a germánské kmeny římské doby.
VII. Stupeň civilizace - byl podle Morgana dosažen, jakmile se rozšířilo užívání písma.
Dílo: Ancient Society

Od roku 1920 se začíná politická antropologie odděleně rozvíjet. Čerpá ze starších poznatků, ale používá nových informací od etnografů, zamýšlí se nad myšlenkou státu znovu od počátku. Byly vydány dvě zásadní studie:
The Origin of the State Reconsidered in the Light of Data of Aboriginal North America (1924) od W.C. MacLeoda založené na studiu amerických etnografů a druhé dílo
The Origin of the State (1927) od R. H. Lowieho, který přesně vědecky popisuje a určuje vztahy mezi vnitřními a vnějšími faktory při vzniku státu.
Robert Harry Lowie (1883-1957) byl představitel difuzionismu. Na základě empirických výzkumů vyvrátil evolucionistické hypotézy. Zdůrazňoval prostor proti času, konkrétnost vývoje proti jen abstraktním stanovením etap, period, stadií, jednotlivá etnika proti celému lidstvu, různorodé proti všeobecnosti a místo paralelně nezávislého vývoje jdoucího jedním směrem potom kontakty, migrace, komunikace.
Sir James G. Frazer (1854-1941) byl označován jako specialista na vazby mezi náboženstvím (posvátností) a mocí.

Začínají se objevovat nová témata, nové země, nové kultury. Antropologie se politice věnuje okrajově. Změna nastala ve třicátých letech, kdy začal do výzkumu zasahovat politický aspekt. Nejrychleji se vyvíjeli afrikanistické studie, výzkumy nabízely různé příbuzenské a politické vztahy.
Sir Edward Evan Evans-Pritchard (1902-1973), anglický antropolog, který se podílel na rozvoji sociální antropologie v knize The Nuer popisuje jeden kmen na Nilu a jejich společenské a politické vztahy a instituce. Zjišťuje neexistující prvky vlády a nazývá je „řízenou anarchii“. V druhé publikaci The Political System of the Anuak popisuje naopak kmen, který si vytvořil dvě protikladné a konkurenční vlády. Třetí dílo African Political system srovnává a popisuje vlády jako takové, které by si lidé měli zvolit.

Od roku 1945 se zvyšuje počet afrikanistů a do nových výzkumů politické antropologie vstupují i ostatní politické vědy. Vědci objevují i jiné kontinenty mimo Afriky.
Edmund Leach (1910-1989) vycházel ze strukturalismu i funkcionalismu, zabýval se zejména výzkumy sociálních, politických a symbolických systémů, příbuzenstvím a mytologií v jihovýchodní Asii. Publikace E. R. Leache Political Systems of Highland Burma (1954) popisuje organizaci na Barmě, G. Balandier ⁷⁾ ve své publikaci k této studii uvádí: E. R. Leach vypracovává - a v tom je jeho hlavní přínos - dynamický strukturalismus, plný postřehů, které jsou pro politickou antropologii velice užitečné. Poukazuje na relativní vratkost socio-politické rovnováhy, na důsledky „protikladů“, na posun mezi systémem sociálních a politických vztahů a systémem idejí, které se k nim pojí. Trvale také nutí k přísnějšímu zkoumání metodických otázek.

Georgese Balandier (*1920) jeden ze zakladatelů politické antropologie. Zabýval se výzkumy zejména v Africe, vznikem, vývojem, fungováním a směřováním politických systémů a institucí v rámci různých etnických a kulturních skupin.
David Rolfe Graeber (*1961) americký antropolog a anarchistický aktivista. Je profesorem antropologie na London School of Economics.
Ivo T. Budil (*1965) český antropolog a vysokoškolský pedagog. Zabývá se problematikou dějin antropologického myšlení a vztahy mezi západní civilizaci a zámořskými společnostmi v širším historickém a intelektuálním kontextu.
Václav Soukup (*1957) český antropolog a pedagog, zabýval se výzkumem hledání kořenů lidské kreativity a geneze umělecké imaginace.

V počátku se metody politické antropologie nijak nelišily od klasické antropologie. Metody se začaly utvářet spolu se směrem politické antropologie, s jejím vyhraněním a cíli.

• Genetický přístup - zjišťuje otázky o původu a dlouhodobém vývoji, zabývá se původem královské moci, přechodem z primitivního státu založeném na příbuzenství ke společnosti politické.
• Funkcionalistický přístup - popisuje společnost podle funkcí, které na sebe berou. Tento přístup se zaobírá pouze institucemi, nepopisuje politiku jako takovou. Vyzdvihuje zakládající a vyrovnávací funkce pro vytvoření nějakého sociálního řádu a vytváří předpoklady pro různé spolupráce a bezpečnost.
• Typologický přístup - určuje typy politických forem a systémů za určitých kritérií. Tato metoda je odborníky kvůli různosti typologií zpochybňována.
• Terminologický přístup - stanovuje základní pojmy, analyzuje a určuje společné znaky. V tomto přístupu hraje velkou roli lingvistika.
• Strukturalistický přístup - výzkum probíhá na základě strukturálních modelů, které jsou stanoveny podle mocenských vztahů mezi jednotlivci nebo skupinami. G. Balandier ⁸⁾ to shrnuje: Pokud bychom se chtěli uchýlit k nejjednodušší interpretaci, představují politické struktury - jako všechny sociální struktury - abstraktní systémy, v nichž se projevují principy sjednocující konstitutivní prvky konkrétních politických společností. Bylo nutné určit vnitřní strukturální vztahy v rámci každé „systémové“ organizace a potom souhrn všech organizací mezi sebou. Slabou stránkou tohoto přístupu Edmund Ronald Leach ⁹⁾ hodnotí takto: struktury vytvářené antropology, jsou pouhé modely, které existují jako „logické konstrukce“. To vyvolává otázku, jak získat jistotu, že daný model je nejadekvátnější? Leach ovšem upozorňuje: že strukturální systémy, jak je popisují antropologové, jsou statické, jsou to modely sociální reality, které nám předkládají skutečnost v koherentním stavu a dokonalé rovnováze, zatímco tato skutečnost vůbec nemá koherentní ráz: ukrývá v sobě rozpory, projevuje se skrze strukturní variace a změny.
• Dynamický přístup - snaží se zachytit dynamiku a systém jednotlivých struktur. Zabývá se vnitřními vztahy - rozpory, protiklady, možnostmi a posunem společnosti. Političtí antropologové se začínají zabývat nejen vztahy vnitřními, ale také vztahy vnějšími. Max Gluckman (1911-1975) studoval a popisoval vztahy mezi „zvykem“ a „konfliktem“ a mezi „řádem“ a „vzpourou“. Gluckman ¹⁰⁾ také uznává: že vnitřní dynamika je konstitutivní pro každou společnost, omezuje však její modifikační dosah. Je třeba s ní počítat, stejně jako s důsledky „vnějších podmínek“, je však součástí určité koncepce dějin, která spojuje společnosti, jimiž se zabývá antropologie, s dějinami, jež jsou považovány za repetitivní. Toto vyjádření vyvolalo značné diskuze a odezvy v analýzy na základě historie, následné výzkumy postupně odhalují falešnost příliš statických interpretací. Vstupují v potaz nové výzkumy afrických dějin a oddělují se dějiny „dvoje“ - dějiny veřejné - mají obecnější rysy a týkají se celé určité společnosti a dějiny soukromé - jsou osobní a detailní pro určité skupiny. K tomuto přístupu G. Balandier ¹¹⁾ uvádí: Od chvíle, kdy společnosti přestávají být chápány jako ustálené systémy, nemůže být podstatná příbuznost jejich sociální dynamičnosti s jejich dějinami opomíjena. Ještě důrazněji se prosazuje další moment: jednotlivé stupně historického vědomí úzce souvisejí s formami a stupněm centralizace politické moci.

Etnografie nabízí velké množství politických forem napříč kontinenty, a tudíž se nabízí otázka k utřídění - popisu a vyznačení a k následnému zařazení - typologii. Objevují se dva tábory: Maximalisté x Minimalisté.

Maximalisté zastávají tvrzení, že není společnost bez vlády, politika je sociokulturní fenomén, který je neoddělitelnou součástí lidské společnosti. Významným představitelem je A. R. Radcliffe-Brown (1881-1955), který definuje politickou organizaci jako rovnováhu, v které každá část funguje k udržení celku-normy, hodnoty, ideální struktury. Mezi další představitele patří Siegfried Frederick Nadel (1903-1956), rakousko-britský antropolog se specializací na africkou etnologii. E. R. Leach, kterého jsem zmiňovala v odstavci - Vzniku politické antropologie v části Političtí antropologové.

Minimalisté se zabývají takzvanými přírodními národy, které politickou organizací - vládou - v pravém slova smyslu nedisponují. W. C. MacLeod se zabýval skupinami Juroků - původních indiánských obyvatel Severní Ameriky, žijících v severozápadní Kalifornii, kteří neznali žádný politický a vládní systém a žili ve stavu anarchie. Bronisław Malinowski (1884-1942), provádí své výzkumy u Veddů na Srí Lance a původních australských kmenů a zjišťuje totéž jako MacLeod.

Politická antropologie zpočátku zasahovala a byla ztotožňována s politickou filozofií. Bylo zapotřebí tyto disciplíny oddělit a řádně stanovit jasnou definici politické antropologie. Podle Balandiera ¹²⁾: moderní antropologové stavějí vědecký ráz svých výzkumů proti normativnímu charakteru myšlení politických filozofií, platnost svých výsledků proti nepodloženým závěrům teoretiků. Političtí antropologové se zaobírali popisem moci, náboženstvím, příbuzenstvím, politickými vztahy, jejich formami a státem. V tomto odstavci se pokusím tyto pojmy objasnit.

Moc je schopnost jedince nebo skupiny ovládat nebo organizovat společnost ke splnění jeho/jejich zájmů a cílů. Lze ji uplatnit „klidnou“ formou nebo „donucovací“ formou - nátlakem. Moc se dotýká každé společnosti i té nejprimitivnější. Politická moc zakládá určitá pravidla, odstraňuje nedostatky a uklidňuje společnost v soupeření proti sobě. Moc je nezbytná, ale musí mít hranice.

Politické vztahy a formy - pomocí politických vztahů je moc uplatňována, vykonávána a udržována. Rozděluje se na - vnitřní vztahy, které jsou uvnitř určité „organizace“ a vyjadřují její celkovou funkčnost a vnější vztahy, které jsou mezi „organizacemi“ navzájem. Jacques Jérôme Pierre Maquet (1919-2013) definoval tři vztahové modely, viz tabulka.

Jacques Jérôme Pierre Maquet Isaac Schapera (1905-2003) ¹³⁾ k tomuto tématu přidává obecnou definici: Vláda ve svých formálních aspektech vždy předpokládá řízení a kontrolu veřejných záležitostí jednou nebo několika osobami, které tak vykonávají zcela řádnou funkci.
Další členění podle diferenciace a koncentrace moci rozdělila Lucy Mairová na tři typy:
Nejnižší stupeň - má minimální vládu a to modle držitelů moci, uplatnění moci a rozsahu moci.
Vyšší stupeň - je vláda ryze mužské populace a správa je určena nejvyšším „válečníkům“ či nejstaršími. Nejvyšší stupeň - státní vláda, která se vyznačuje oddělenou a centralizovanou mocí.
Každá typologie či klasifikace politické společnosti spouštěla spousty diskusí a názorových rozepří. Max Weber stanovil typy, které sloužili k orientaci i dalším vědcům. Legitimní nadvládu - lze přirovnat k byrokracii, typ tradiční nadvlády, kam se zahrnuje patrimonialismus a sultanismus a výjimečným typem je charismatická nadvláda jde o nástroj k vyvolání změn proti tradičním vládám. Balandier ¹⁴⁾ k tomuto tématu dodává: Protože politično nelze redukovat na nějaký „kód“ (jako je jazyk nebo mýtus), ani na určitou síť (jako je příbuznost nebo směna), zůstává celistvým systémem, který ještě neprošel uspokojivým formálním z pracováním. V této chvíli podává politická antropologie pouze srovnávací výzkum všech systémů.

Příbuzenství dle Balandiera ¹⁵⁾: Politická struktura vyrůstá na základně původně tvořené příbuzenskými vztahy. Zatímco na úrovni tlupy je velmi odlišné byť i analyticky separovat politické funkce odlišné od funkcí příbuzenských, na úrovni kmene je to již možné. Politické vztahy z příbuzenství byli založené nebo definované na principu rodového (kmenového) původu a manželských výměn. Příbuzenství se s politikou navzájem překrývali. Popisovaly se vztahy vnější, které se týkaly jednotlivé skupiny a mohly se upevňovat nebo „tvarovat“ různými rituály, válkou nebo manželskými svazky. A vztahy vnitřní určené administrativně, vázané na uznání autority. Političtí antropologové se zabývali popisováním rodových vztahů, rodové dynamiky a jednotlivými stránkami „segmentární moci“. Během kulturní evoluce se postupně vyvinuly čtyři základní typy sociální a politické organizace společnosti: 1. tlupa 2. kmen 3. náčelnictví 4. stát

Politická stratifikace. Stratifikace je rozdělení společnosti podle různých sociálních, ekonomických kritérií do skupin podle moci, majetku a společenského postavení. Poznání rozvrstvení společnosti (a zejména pak pochopení příčin jejího vzniku) je mezi sociology považováno za zásadní pro další zkoumání chování společnosti. Každá společnost se řídí řádem, existuje nějaká hierarchie, která vzniká procesy, rituály, výběrem nebo rodem. Rozlišujeme:
Organizace věkových skupin se snaží ustanovit sociální členění mimo rodovou linii. Takto vybraní jedinci převážně zajišťovali obranu nebo jiné válečné úkony.
J. B. Stair rozdělil společnost na pět tříd: politickou - náčelníci, vládci; náboženskou - kněží; pozemkovou šlechtu; velké vlastníky a obyčejné lidi.
Kastovní hierarchie založené na globální struktuře, jsou specializované, uzavřené a nerovnoprávné. E. R. Leach při pozorování Kačijinů v Barmě specifikoval „tři systémy tříd“ - 1. stav náčelníků nebo pánů, 2. stav svobodných lidí, 3. stav otroků a „mezi stavy“ 1. a 2. byli aristokraté (potomci dřívějších náčelníků) a mezi stavy 2. a 3. byli potomci svobodných mužů a ženy - otroka.
Feudální společnosti Je to vztah pána a vazala za opory tohoto vztahu - léna. Tyto vztahy jsou založeny na vlastnictví půdy a dobytka. Balandier ¹⁶⁾ feudální vztahy popisuje: Takzvaný „feudální vztah“ se projevuje jako prostředek, využívaný ve prospěch strategie, kterou úzká skupina aristokratů a jejich věrných sleduje uchování moci a majetku. Ze statusu a role vzniká úřad. Úřad může mít morální, technický nebo náboženský charakter. Úřady symbolizují zařazení, řád nebo stát. Některé úřady mohou být rodové, dědičné nebo pro určité třídy a příslušnost.

Náboženství - posvátno Vztah mezi mocí a náboženstvím je založen především na mytologii, magii a baladách. Může být vztahován buď ke králi, náčelníkovi - bohu anebo k církvi - božstvu. K pojmu posvátno patří mnoho symbolů (i dnes) a rituálů, jak k ochraně samotného panovníka, tak k ochraně celé jeho společnosti. I v moderních společnostech se náboženský prvek dotýká moci. Náboženství jako řád - na jedné straně - řád k zabezpečení společnosti, její prosperity a fungovaní na straně druhé - řád jako zastrašovací a donucovací prostředek.

Stát slovo - pojem - definice = velmi diskutované téma napříč historií a politickými antropology. Stát v nejširším pojetí definuje G. Balandier ¹⁷⁾: jako atribut veškerého společenského života, určitý způsob sociálního uspořádání, který se objevuje v okamžiku, kdy obecně převáží kulturnost, a konečně nutnost, vyplývající „ze samotné podstaty lidské přirozenosti“. Stát tedy určují tři aspekty: území; obyvatelstvo; politické struktury.

Teorie vzniku státu

• Teorie vnitřního konfliktu - konflikt uvnitř nějaké organizace, spouštěcími prvky mohou být - nespokojenost, bída, vykořisťování.
  
• Teorie externího konfliktu - síla, konflikty a válka jako symbol moci, podmaňování území a skupin.
  
• Vliv populace a zavlažování - růst počtu obyvatel zároveň vedlo k vyššímu hospodaření, růstu sídel, občanské vybavenosti a různých technologií k zajištění fungující společnosti. Př. hydraulická teorie - zavlažování.
  
• Institucionalizace vůdcovství - postavené na výjimečném jedinci, se zvláštním statusem, dochází ke spojení různých částí (malé kmeny, skupiny) - centralizaci. Takové postavení sebou nese řadu benefitů a po smrti vůdce nestabilitu. K udržení centralizace bylo třeba definovat jasné nástupnictví.
  
• Systémové teorie - kombinace více faktorů (teorií) při vzniku státu, pracuje se souborem principů: pozitivními a negativními zpětnými vazbami. Společnost je vnímána jako adaptivní, flexibilní systém, který se neustále přizpůsobuje různým vnitřním tlakům.

Tradice a modernost
Politická antropologie v souvislosti se státem a jeho politickými změnami, buď v dávné historii, nebo v současnosti, musí vytvářet dynamické modely a zachycovat změny a jejich struktury a vazby. Formy vlády jsou často postaveny na tradicionalismu. Dle Balandiera ¹⁸⁾: Proměna tradičních politických systémů mimo evropský kontinent a bělošskou Ameriku je všeobecně popisována moderní kolonizaci nebo její mírnější variantě, totiž koloniální závislosti. Z důsledků kolonizace a jevů, které ji doprovázely, charakterizoval Balandier pět hlavních rysů:

• Denaturace tradičních politických jednotek - během kolonizace se nerespektovaly kulturní hranice a území bylo například rozděleno na více celků. V průběhu historie nebo v současnosti dochází ke konfliktům o tato území.
• Degradace pomocí depolitizace - během kolonizace přebírá politickou moc kolonizátor a původní vláda je buď úplně zlikvidována, nebo potlačena. Kolonizované národy bojují proti nastolené vládě v ilegalitě.
• Rozchod s tradičními systémy, založenými na omezení moci - přestávají fungovat tradiční vlády, vytrácí se „náčelnická“ prestiž.
• Neslučitelnost dvou systémů moci a autority - existence několika vládních systémů mezi sebou, moderního - kolonizačního a tradičního. Pohyb obyvatel mezi nimi, křehké vztahy mezi oběma systémy a bránění tradiční moci modernizaci.
• Částečná desakralizace moci - úpadek královské moci na úkor koloniální, zpochybnění tradiční vlády.

Kolonizace příliš oslabila tradiční formy vlády, promíchala a vytvořila nové hierarchické uspořádání, formovaly se nové skupiny hodnostářů. Proběhly změny ve vlastnictví půdy a s tím spojená moc a nezávislost. Vznikají sociální třídy a role, mezi nimi může docházet ke konfliktům zájmů.
Politická antropologie ve vztahu mezi „tradičnem“ a „modernem“ vymezuje tyto skupiny:

• Vesnická společnost - zřetelný střet mezi tradičním pojetím - uvnitř a moderním z vnějšku, za působení činitelů a síly modernosti v jasně vymezeném území. Spory uvnitř se řeší tradičními postupy, které jsou vytvářeny určitou symbolikou a mají dlouhou historii. Vnější spory jsou řešeny podle cizích postupů a jsou částečně odmítány. Prvky modernosti jsou chápány jako vnější působení na zaběhnutý vnitřní řád vesnické společnosti.
• Politická strana jako „modernizační“ nástroj - politická strana má mnoho funkcí. Dle Balandiera politická strana ¹⁹⁾: Definuje vznikající nebo obnovující stát, udává směr národního hospodářství, organizuje nadvládu politična a napomáhá přeměně sociálních kultur. Politická strana je hlavním prostředkem modernizace, svou aktivitou, svými vztahy a zasahováním do mnoha oblastí. Svou chutí měnit společnost nebo její zaběhlé pořádky. Politická strana často vniká z menších „přechodných“ spolků a nastavuje své moderní cíle využitím tradičních nástrojů a symbolů. Uzavírali lokální spojenectví, začali využívat informační a přesvědčovací prostředky, zakomponovávají do politiky prvky symbolů a rituálů. Balandier ²⁰⁾ toto téma uzavírá myšlenkou: Všudypřítomná tradice vnucuje modernizačnímu úsilí politických stran hranice, které se i přes ty nejradikálnější zásahy posunují velmi pomalu.
• Ideologie jako projev modernosti - ideologie - snaha o vymanění z kolonizační závislosti, hlavní náplní bylo zbavit se vykořisťování, útlaku a snaha o nezávislost. Můžeme pozorovat dvě podoby ideologie - první - propracovanější, k vnějšímu šíření pro politickou a intelektuální elitu. Druhá podoba - je jednodušší a přizpůsobuje se širším méně vzdělanějším vrstvám. Typickým příkladem je marxistická a socialistická teorie a některé nacistické ideologie.

Moderní ideologie se proměňují podle „nálady“ ve společnosti. D. Apter ²¹⁾ se pokusil tyto proměny zachytit: Zpočátku je každá ideologie rozptýlená a shrnuje nejrůznější představy, často protikladné, později se pod tlakem nutnosti a událostí začínají formovat, a jakmile jsou její adresáti schopni přijímat symboly a témata vně tradičních konfigurací, bere na sebe poselství nových myšlenek. Nejcharakterističtější příklady najdeme v afrických zemích.

Politický systém je souhrn prvků, vztahů a způsobu moci v daném území nebo státě. Jeho uspořádání, forma a rozdělení. Různé formy systémů mají různě podoby. Vyvíjí se dle požadavků společnosti a postupným vývojem civilizace jako takové. Také podle mne záleží na etnickém složení obyvatelstva, historických aspektech a zavedených principech.
Letos jsme s manželem navštívili ostrov Zanzibar a proto jsem se rozhodla v rámci laického popisu „politického“ systému jej zmapovat.

je souhrnný název pro dva ostrovy při východoafrickém pobřeží – jižní ostrov Zanzibar (svahilsky Unguja) a severní ostrov Pemba. (Sjednocená republika Tanzanie / Jamhuri ya Muungano wa Tanzania). Historicky se zde střídala vláda Arabů a křesťanů. Koncem 17. století byl Zanzibar vyhlášen za součást Ománského sultanátu. Ostrov se stal bránou do Afriky a jeho ponurá historie se vztahuje k obchodu s otroky. Ještě v polovině 19. století byl největším tržištěm otroků. Po anglické intervenci Zanzibaru 1873 slíbil sultán, že obchod s lidmi okamžitě ukončí. O pár let později sultánova vláda skončila a Zanzibar připadl k britské koruně a její úřední správě. V roce 1964 propukly na Zanzibaru nepokoje a Britové se své kolonie vzdali. Dnes je Zanzibar lidovou republikou, má status autonomního státu, jenž tvoří spolu s Tanganikou jednotný stát Tanzanii. Zanzibar má vlastního prezidenta, který je zároveň viceprezidentem Tanzanie a sněmovnu reprezentantů, tvořenou 50 poslanci. Je územně členěn na 5 krajů. Národnostní složení obyvatelstva Arabové, Afričané a míšenci. Náboženské vyznání 99 % muslimové a zbytek křesťané. Mnoho obyvatel žije v nuzných velmi přírodních podmínkách, přivydělávají si drobným hospodářstvím a službami v turistickém ruchu. Převažuje muslimská komunita a podle rozhovorů s místními průvodci, zanzibarské ženy pracují jen na vlastním majetku, starají se o děti a domácnost. V hotelích a v turistických službách pracují jen ženy z Tanzanie. Podle obyvatel se prezident a vláda nestará o blahobyt většiny obyvatelstva, daně jsou vysoké a vláda s nimi špatně hospodaří, dle neověřených informací často končí na kontech vládnoucí elity a zkorumpovaných úřadů. Od roku 2016, ale vláda začala vyplácet drobnou seniorskou penzi. Zdravotnictví je velmi nuzné, jde o pár klinik (nemocnic) s velmi omezenými podmínkami. Školní docházka je povinná, a jak jsem si všimla, tak byli chlapci a dívky odděleně. Velkým problémem je zde nedostatek lékařů a odborníků (různých specifikací), kteří se po absolvování vysokých škol nevrací zpět do nuzných poměrů. Na Zanzibaru převládá zemědělství se specializací na koření a ovoce, rybolov, výroba a obchod s turistickými předměty a turistické služby. Elektřina je zavedena v minimum domácnostech a na ostrově dochází k častým výpadkům, voda se pije jen balená. Dopravní infrastruktura je velmi zanedbaná a jdou do ní jen malé investice. Kriminalita je velmi nízká, jedná se spíše o nelegální činnost než o násilnou trestnou činnost. Homosexuální projevy jsou trestány a velmi odsuzovány. Zanzibar je velmi přírodně a klimaticky krásná země, ale dle mého evropského názoru, je velmi svázána tradicemi a zažitými vzorci mnoha generací.
Jako druhý příklad si zvolím malý evropský stát Lucembursko.

Dějiny Lucemburska jsou ve středověku spjaty s českou historií. Roku 1310 získává Jan Lucemburský sňatkem s Eliškou Přemyslovnou korunu českého krále. Jejich syn Karel IV. povýšil Lucembursko v roce 1354 na vévodství, které bylo zároveň formálně začleněno do zemí Koruny české. Ve skutečnosti zde však vládli potomci Jana Lucemburského z jeho druhého manželství.

Vévodství Lucembursko je konstituční monarchií. V čele země je velkovévoda. Výkonná moc je v rukou velkovévody a kabinetu, který se skládá z předsedy vlády a ministrů. Důležitou institucí je Státní rada, která má 21 členů jmenovaných velkovévodou na doživotí. Rada připravuje zákony, má pouze poradní hlas a v první řadě vykonává správní soudní moc. Parlament je jednokomorový, poslanecká sněmovna má 60 poslanců volených v přímých všeobecných volbách poměrným systémem na dobu 5 let. Země je členěna na 3 distrikty a na 12 kantonů. Národnostní složení obyvatelstva - Lucemburčanů 67%, Portugalců 12%, Italů 5 %, Francouzů a ostatních 16%. Většina obyvatel se hlásí k římsko-katolické církvi. Lucembursko je příkladem stabilního, velmi rozvinutého hospodářství, které charakterizuje vysoký příjem a relativně nízká nezaměstnanost. Má otevřenou ekonomiku, to je orientace na zahraniční obchod. Z domácí produkce mají velký význam finanční služby, doprava, logistika, telekomunikace a ocelářský průmysl. Zemědělství obdělává 23 % území, pěstuje se zejména ječmen, pšenice, brambory, vinná réva a chová se skot. Školní docházka je v Lucembursku povinná od 4 do 16 let. Školství má několik stupňů a je komplikované a to ze strany jazyka. Z hlediska pracovního trhu se jedná o zemi, kde je vysoká pracovní mobilita, řada lidí dojíždí za prací do Lucemburska ze sousedních států. Země je při dodržování běžných pravidel velmi bezpečná. Lucembursko je stát, který do zdravotnictví investuje nejvíce peněz (v EU), péče je velmi kvalitní, ale s konkrétními doplatky. Státem garantovaná minimální výše starobního důchodu je nejvyšší z členských zemí Evropské unie. Dopravní infrastruktura je propracovaná, je také označováno jako stát mostů a viaduktů. Lucembursko je multikulturní, klidná a velmi bohatá země, fascinuje mne, jak se vše bezproblémově jazykově prolíná a doplňuje. Vše je velmi propracované, precizní a „zatím“ skvěle funguje.

Politická antropologie je podle mého zjištění velmi zajímavá, dokumentární a pro mne velmi barevná věda. Hlavně svou náplní, popisem a studiem mnoha rozličných kultur, kmenů, civilizací a organizací napříč kontinenty. Jejich detailní klasifikací politických struktur, vztahů, které mohou být postaveny na jakémkoli základě - příbuzenském, náboženském či státním. Nabízí zajímavou cestu historií a možnost srovnání „prvních“ publikací od „prvních“ politických antropologů - „cestovatelů“, až po ty „novější“ nebo současné. Tyto publikace člověka obohatí nejen po stránce etnografické, ale i po stránce geografické.

Knihy:
BALANDIER, George. Politická antropologie. Vydáno Praha: Nakladatelství DAUPHIN, 2000
LEACH, Edmund Ronald. Political Systems of Highland Burma: A Study of Kachin Social Structure. Vydáno Athlone press (reprinted), 1970
MASON, Antony. Belgie a Lucembursko. Nakladatel: Ikar, 2011
MORGAN, Lewis-Henry. Ancient Society. Vydáno Harvard University Press, 1964
SOUKUP, Václav. Antropologie – Teorie člověka a kultury. Vyd. 1. – Praha: Portál, 2011

Internet:
ČLOVĚK ČASOPIS PRO HUMANITNÍ A SPOLEČENSKÉ VĚDY. článek: Pojetí politična v politické antropologii. http://clovek.ff.cuni.cz/view.php?cisloclanku=2006100102 ŘIHÁKOVÁ, Alena. Prezentace. Úvod do antropologie, Politická antropologie. Vydavatel: is.muni.cz, 2011 Dostupné z: https://is.muni.cz/el/1431/jaro2011/Bi2251/Uvod_II_Rihakovapolitickaantroplogie.pdf?lang=cs

Geneze - vznik, proces vznikání, zrod, původ
Koherentní - souvislý, spojitý, konzistentní
Stratifikace - rozvrstvení, vrstevnatost
Laicizace - zesvětštění, odstranění vlivu církve, např. ze školství
Sekularizace - odnáboženštění, obecně potlačení vlivu náboženství



Počet shlédnutí: 55