Vypracovala: Eva Běláčová 2018 ČZU PEF v Praze

VSRR Klatovy

MOTTO:

Ať se mně vysměje, kdo nechápe, co pravím; já však lituji toho, kdo se mně směje. A. A.¹⁾

Aurelius Augustinus je jednou z nejvýznamnějších osobností v dějinách filozofie. Významné je především jeho dobové působení, protože svým dílem vytvořil myšlenkový základ pro celý křesťanský středověk. Život Augustina je rozmanitý a plný změn jako jeho celé dílo. Zkušenosti, které během života získal (zejména před obrácením na křesťanskou víru), dokázal využít ku prospěchu svých děl, kde mu často posloužily jako nepopiratelné příklady.

S Augustinem - filosofem, Augustinem - teologem nebo Augustinem - církevním otcem se setkáváme ve většině publikací. Vliv křesťanské víry je u Augustina více než patrný, ale stejně tak se nadšeně věnuje řešení filozofických otázek. První vydání knihy Milana Machovce Svatý Augustin vyšlo v roce 1967 a v roce 2011 je vydáno druhé opravené a doplněné vydání ²⁾, ve kterém autor uvádí, že Aurelius Augustus byl mužem, který patří k nejpozoruhodnějším a nejpodivuhodnějším postavám světových dějin. Aurelius Augustinus, který vešel do dějin jako svatý Augustin, patří k hrstce významných osobností, při jejichž zařazování a hodnocení dochází k nejpodivnějším protimluvům.³⁾

Cílem mé seminární práce je poukázat na jeho příspěvek ke křesťanské antropologii prostřednictvím jeho vlastních slov - výrazy označujícími lidské úsilí a konání, které přejal z Písma: touha, vůle, osoba, milost, svoboda, láska, dějiny. Prostřednictvím vysvětlení jeho myšlení a vykládání těchto výrazů, bych se chtěla pokusit odpovědět na otázku:

Je jeho filosofická reflexe a teologické úvahy inspirací také v 21. století?

Kromě zmíněných Augustinových výrazů označující lidské úsilí a konání jsem k druhé části připojila popisy nejvýznamnějších filosofických a náboženských směrů, které, dle mého mínění, Augustinovo myšlení nejvíce ovlivnily. Jsou to manicheismus, novoplatónismus a křesťanství.

Seminární práce je rozdělená na dvě části a to na část teoretickou a část praktickou. V první teoretické části se pokusím nastínit život Augustina. V druhé praktické části se budu věnovat seznámení s popisy nejvýznamnějších filosofických a náboženských směrů, které Augustina nejvíce ovlivnily a jeho vlivu na antropologické myšlení.

Aurelius Augustinus se narodil 13. listopadu 354 v městě Tagastě v Numidii na severu Afriky, která byla součásti římské provincie. V jeho době už zde křesťanství zapustilo hluboké kořeny, ovšem zároveň se tady také ve velké míře objevovaly různé formy tohoto vyznání. Velké rozpory se projevovaly zejména mezi katolickou a donatistickou větví křesťanské víry. Augustinův otec Patricius byl úředníkem římské správy, jeho postavení se promítlo do výchovy syna. Byl věrným vykonavatelem potřeb říše a existenci impéria velice ctil. Byl prý pohanem a lpěl na starých tradicích římské říše. Matka, jménem Monika, naproti tomu byla vroucí a hluboce věřící křesťankou a snažila se Augustinovi svou víru vštípit jak nejlépe uměla. Na svého syna měla velký vliv, ovšem trvalo poměrně dlouho, než se její snaha zúročila. Augustin ale rozhodně nehodlal trávit život ve zbožném rozjímání. Měl velké nadání ke studiu a zároveň ohnivý temperament, který mu nedovolil žít klidný život.

Na přání svého otce se dostalo Augustinovi řádného vzdělání římského úředníka. Studoval v rodné Tagastě, pak v Madauře a nakonec v Kartágu, hlavním městě provincie. Pět let strávil studiem rétoriky, která se mu později stala spolu s jeho charismatem obrovskou zbraní. Vystupoval jako právník, advokát a učitel řečnictví. Vzhledem k tomu, že byl poměrně zámožný a pohledný vedl v Kartágu nevázaný život. Navštěvoval hospody, veřejné domy, tančírny, ale i divadla a jiná lákadla přístavního velkoměsta. V této době považoval mladý Augustin ještě náboženství a křesťanství za babský tlach.

V osmnácti se vášnivě zamiloval do dívky Melanie, se kterou měl syna Adeodata. Podle všeho s ní žil několik let a cítil k ní hlubokou lásku, ale nikdy se tento vztah nepokusil legalizovat. Melanie byla dívka bez rodu, majetku a vzdělání. Toto se však nelíbilo jeho matce a proto se s ní na její popud rozešel. Augustin později litoval svého prostopášného života v mládí. Neustále ho však pronásledovaly smyslné představy, kterým ze všech sil odolával. Díky těmto zkušenostem si uvědomoval jak je velmi křehká a nepevná lidská přirozenost, která se podle něj nedokáže ubránit hříchům bez boží pomoci.

Za svých studií a později i v Itálii se Augustin setkával s velkým množstvím různých filosofických směrů a snažil se k některému z nich se přiklonit. Nejprve si ho získal manicheismus, pak propabilismus, jehož základním učením bylo pochybovat o všem až se dostal k novoplatonismu. Neustále se snažil nalézt učení, které by nejvíce vyhovovalo jeho přesvědčení, ale pokaždé, když se seznámil se všemi aspekty daného filosofického směru, odvrhnul jej jako nevyhovující.

Roku 383 odchází Augustin s celou svou rodinou do Říma a po krátkém pobytu se usídlí v Miláně. Miláno v té době představovalo nejvýznamnější intelektuální centrum západní poloviny říše. Přitahovala ho možnost dostat se do bohatého kulturního a duchovního prostředí. Zde se setkal s mužem, který zcela ovlivnil jeho myšlení a definitivně jej nasměroval ke křesťanství. Tímto mužem, který byl v této době na vrcholu slávy, byl biskup Ambrosius (svatý Ambrož). Augustin byl jeho kázáním naprosto uchvácen a často jej jako ve vytržení poslouchal. Postupně byl stále více zatahován do osidel křesťanského vyznání, ale stále ještě nebyl rozhodnut. Tři roky trvalo Augustinovo „obrácení“ , které bylo v jeho životě nejenom vnitřním, světonázorovým a mravním přelomem, ale odrazilo se i v jeho celkovém způsobu života. Roku 387 byl ve svých třiatřiceti letech pokřtěn z rukou biskupa Ambrosia.

Roku 388 se Augustin vrací do Afriky. Při cestě umírá v Ostii jeho matka Monika a po příjezdu do Tagasty zemřel i jeho syn Adeodat. Díky těmto velkým životním ztrátám se nadobro utvrdil ve svém přesvědčení věnovat se dále jen službě křesťanskému ideálu. Roku 391 se stává knězem a roku 396 biskupem v Hipponu - tím i oficiálně představitelem v jedné z nejčilejších částí latinského křesťanství. Hlavní náplní jeho života byl boj proti ostatním církvím, které se odlišovaly od oficiálního křesťanského kultu. Jeho úhlavním protivníkem byli donatisté. Augustin byl přesvědčen o křesťanském způsobu života, ale zároveň stále zůstával Římanem, který uznává státní moc milánské vlády a její rozhodnutí jsou pro něj stejně závazná jako učení církve. Urputně bojoval proti donatistům, kteří velmi často hlásali myšlenku separatismu a jakéhosi „sebeurčení“ severní Afriky. Jedinou cestu blaženosti viděl v těsné spolupráci církve a státní moci. Donatisté římské vládě nikdy neodpustili pronásledování křesťanů, proto nemohl být nikdy nalezen žádný kompromis. Tvrdý postoj k donatistům (a nejen k nim, ale i k ostatním vyznáním odlišným od křesťanského) obraz světce Augustina poněkud kalí. Boj proti donatistům vyvrcholil roku 411 na synodě (pohovorech s donatisty) konaná v Kartágu, které Augustinus předsedal. Tam na představitele donatismu zaútočil všemi svými dostupnými zbraněmi, a ti pak z příkazu císaře Honoria museli odevzdat své kostely.

Základním pramenem pro poznání Augustinova života je jeho významné dílo „Vyznání“ v němž se vyrovnává se svou hříšnou minulostí. Tato kniha byla používána více jako náboženská kniha než jako životopis. V knize své vzpomínky na mládí pojí s „pokáním“ za všechny hříchy a na druhé straně vyjadřuje svou víru v nekonečnou boží milost, která jako jediná může člověku pomoci, aby nalezl vnitřní vyrovnanost a klid.

Když roku 429 napadl zemi Geiserich se svými Vandaly, situaci mu ulehčovala nejen velmi slabá římská armáda, ale i nulový odpor obyvatelstva, které na mnoha místech ariánské Germány spíše vítalo. V červenci 430 Vandalové oblehli Hippo Regius. Protože neměli obléhací stroje a těžkou výzbroj, museli se pokusit město vyhladovět. Augustin se na sklonku svého života staral o raněné, nemocné a umírající a do poslední chvíle se jim snažil dodávat slova útěchy.

Aurelius Augustinus zemřel 28. srpna 430 v obleženém Hipponu. Jeho ostatky byly až za nadvlády Arabů draze vykoupeny a přeneseny na Sardinii a poté do Pavie, kde dodnes odpočívají v bazilice San Pietro in Ciel D'Oro. Gisbert Kranz ve své knize Augustin - Život a působení uvádí ⁴⁾: „Závěť nenapsal, neboť jako Boží chudý nezanechal žádné dědictví… Církvi zanechal Augustin své knihy, z nichž vyzařuje jeho nesmírný význam pro křesťanstvo. V nich Augustin znovu živě vystupuje v duších věřících….. Přesto věřím, že ještě mnohem více získali ti, kdo ho mohli na vlastní oči vidět při bohoslužbě a slyšet jeho kázání, a nejvíce pak ti, kdo mohli být svědky jeho přebývání mezi lidmi“.

Augustin si během svého vzdělávání prošel několikerými změnami, nejen svých myšlenek, ale také svého nitra. K nejvýznamnějším směrům a učením, které ovlivnily jeho názory, patří bezpochyby manicheismus, novoplatónismus a křesťanství.

Mání jako zakladatel tohoto učení měl své první vidění kolem roku 228. Bylo to v jeho dvanácti letech. Hlavní poselství tohoto zjevení byl zákaz vína, masa a pohlavního života. Druhé vidění nabádalo Máního k vytvoření zcela nového učení. Proto před rokem 240 tento příkaz Mání následoval a stanovil základy svého učení. Jeho přijetí společností však nebylo příznivé. Vládce perské říše Šapúr I. ho odmítl akceptovat, Dioklecián ho dokonce roku 287 nechal zakázat. Nové učení proto šířil v Indii a Číně. Když se vrátil do Persie byl představiteli zoroastrismu uvězněn a po dvou letech brutálně zabit.

Významnou roli u manicheismu měla organizace společenství, podobně jako u katolické církve. Babylón byl sídlem církve, kde se nacházel hlavní učitel, který měl pod sebou dvanáct učitelů (připodobnění k dvanácti apoštolům). Stupeň pod nimi bylo 72 biskupů. Dohlíželi na činnost 360 presbyterů, pod nimiž byli tzv. spravedliví. Tito všichni spadali do skupiny „vyvolených“ (eklektoi, electi) a podléhali asketickému způsobu života. Druhá skupina byla tvořena „posluchači“ (akroatai, auditores) a „ústně poučenými“ (katéchúmenoi), kteří se nemuseli životními omezeními řídit.

Propracovaná mytologie, která vykládá stvoření světa a člověka, původ zla či vykoupení duše je základem celého učení. Manicheismus předpokládá věčnou existenci říší dobra a zla. Manichejci sami sebe chápali jako křesťanskou církev, avšak katolíci jejich společenství považovali za sektu. Augustin nepatřil mezi první autory, který své spisy věnoval kritice manicheismu. Do této skupiny se řadili východní i západní biskupové, jako např. Cyril, Titos z Bostry či Euodius, biskup Uzaly. Augustin sepsal množství spisů proti manichejským a rovněž měl vytrvalost, s kterou proti tomuto učení bojoval.

Filosofický směr pozdního starověku (3.–6. stol. po Kristu), který se opírá o filosofii Platóna. Ammónios Sakkás je považován za zakladatele novoplatónismu, za hlavního představitele Plotínos. Novoplatónismus bývá často považován za sloučení filosofických směrů: platónské filosofie, antického filosofického učení (kromě epikureismu). Nauka o emancipaci je podstatou Plotínovi filosofie, což znamená vytékání bytí z Jednoho. Jedno je zde chápáno jako Nejdokonalejší a nejvyšší Jednota; je pojmově neuchopitelné a přísně vzato nepojmenovatelné. Nejvýznamnější částí Plotínova učení je nauka o emanaci. Na vrcholu systému bytí je Jedno, Bůh. V tomto hierarchizovaném systému je vždy „vyšší rovina příčinou všeho, co je bezprostředně nižší.“ Stupňovitý vývoj bytí Plotínovi umožnil rozvinout teorii o spáse, vykoupení. Této spásy lze dosáhnout navrácením k Jednomu.

Plotínovi filosofické myšlenky Augustina inspirovali a v mnoha směrech je přetvořil pro systém křesťanské nauky. Triáda Božské bytosti má u Augustina kořeny v Plotínově pojetí Jednoho. „Tři božské existence: Jedno, Duch, a Duše“ tvoří vrchol hierarchie. Hmota v Plotínově nauce představuje zlo – „beztvaré nebytí“. Za to, že existuje v těle se celý svůj život Plotínos styděl.

Plotínův žák a životopisec Porfyrios, tvrdil, že „všechno, co existuje, je dobré, pokud to existuje“. Augustin na Porfyria navázal a tvrdí: „Kdyby tedy bylo zbaveno všeho dobra, bylo by zbaveno i svého bytí“. Odtud pramení Augustinovo chápání zla, které je pro něj nebytím dobra, jeho negací.

Machovec ve své knize Svatý Augustin ⁵⁾ uvádí, že rané křesťanství se spojuje s metodami myšlení a badání, vytvořených antickou filosofií, zejména platonismem, ale i aristotelismem, stoicismem aj.. Jinými slovy antické racionalistické metody jsou aplikovány do ideálů raného křesťanství.

Křesťanství vzniklo z antického judaismu. Základem křesťanského učení je bible - Písmo svaté. Křesťanskou bibli tvoří dvě části: Starý zákon, jenž křesťané převzali od Židů, a Nový zákon, který je věnován především životu a učení Ježíše Krista. Tato víra se obrací ke každému člověku a to jako k jednotlivé osobě. Příslušnost ke křesťanství vzniká křtem a osobním přijetím víry.

Vzdělanost křesťanů a vliv apoštola Pavla je první zdroj antické rozumovosti. Apologetické snahy, které se rozvinuly od 2. století, jsou druhým rozhodujícím činitelem. Křesťané, při snaze přesvědčovat nevěřící o své pravdě, byli nuceni přijmout některé metody a problémy oponentů. V této době se stává náboženská víra problémem rozumu a začaly být kladeny nároky na definice. Víra, která byla dosud „naivně samozřejmá“, začala předpokládat rozumové vysvětlení. Povaha vykoupení a přemítání o boží trojjedinosti se stává novým tématem. Vzniká řecká patristická teologie, která dodnes pokračuje v tradici pravoslaví. Jako uchovatele antického racionalismu. V křesťanství ji Machovec oceňuje, ale ve způsobu aplikace racionalismu spatřuje slepou uličku. Syntéza si vzala z antiky i křesťanství tu „neživou složku“, která zabíjí pravý duchovní rozměr: v křesťanství jsou dogmata, v antice je intelektualismus odloučený od života.

Augustinova metoda použití pojmu teologie:

Augustin zmiňuje trojí používání termínu teologie:

1. mýtická teologie básníků,

2. politická teologie (to znamená také státní ideologie),

3. filozofická nauka o Bohu. Řeč o Bohu, která je poznamenaná filozoficky interpretovaným mýtem (Platón, pol. 379) tvoří u Aristotela jako teologie jednu ze tří filozofických věd po matematice a fyzice. ⁶⁾

Michael J. Scanlon ve své odborné práci⁷⁾ uvádí, že pro západní křesťanskou teologii má velký význam obsáhlý komentář 3. článku víry: „Věřím v Ducha svatého“, a jeho antropologické důsledky. Je zde podán výklad o teologické antropologii, která se zaměřuje na lidský čin, jako akt, k němuž dodává sílu Kristův Duch. Dále uvádí, že v tomto smyslu se jedná o teologii svobody jako plod milosti, inspirovanou Pavlovým objevem, že lidská existence je proměněna Božím sebesdělením v Duchu . V této souvislost moudře poznamenal Christopher Dawson: „Na Západě je středem a organizačním principem teologie učení o milosti a křesťanský život znamená život v milosti.“ Průkopníkem této tradice byl samozřejmě Augustin, který převedl Pavlova slova do jazyka církevního učení a formuloval to, co se stalo oficiálním učením církve.

Augustinův příspěvek ke křesťanské antropologii lze vyjádřit jeho vlastními slovy – výrazy označujícími lidské úsilí a konání, které přejal z Písma: touha, vůle, osoba, milost, svoboda, láska, dějiny.

Touha

Augustinovo „nepokojné srdce“ nám ukazuje, jak je v lidské bytosti přirozené erotično. Augustin z tohoto antropologického východiska znázorňuje Boha jako „štěstí“, protože Bůh je jediný, kdo může utišit nesmírný hlad a bažení lidského srdce. V dnešní sekularizované kultuře se mnoho myslitelů vrací k Augustinovu přístupu k otázce Boha, protože dnes už si nepokládají otázku: „Existuje Bůh?“ Ale: „Co slovem Bůh míníte?“ Otázku Boží existence můžeme pokládat tehdy, až když lidé pochopí význam slova „Bůh“. V Augustinových stopách se vydal také Blondel. Mnoho ateistických myslitelů souhlasí s Augustinem co do významu slova „Bůh“, i když Boží existenci popírají. Jako příklad uvádí Sartreho, ateistického filozofa 20. století, který souhlasí s názorem Augustina, že lidská bytost je „vášnivá touha“, ale protože žádný Bůh není, jak uvádí Sartre, jsme „marnými touhami“. Stejně podobně i Freud popisuje věřícího člověka jako „toužícího myslitele“. I zde nacházíme styčný bod s Augustinem, který by však trval na tom, že tato lidská „touha“ má své naplnění.

Vůle

Vytoužené blaho je dosaženo prosazením své vůle, která je probuzena touhou. Postavení lidské vůle je klíčem k Augustinovu myšlení. Jeho „nepokojné srdce“, které odhaluje lidskou omezenost, ale také současně umožňuje naději, že touha dojde naplnění, jehož člověk sám dosáhnout nemůže. Augustin bývá právem nazýván „prvním filozofem vůle“. Uvádí, že rozum byl objeven světem Starých Řeků, ale ke zkoumání vůle bylo zapotřebí jiného prostředí než toho, které poskytoval jejich svět. Rozděluje zde rozum, který předpokládá řád a vůli, která vyžaduje novost. S estachologickým pohledem se setkáváme u proroků - Izraelitů, u kterých měly dějiny význam jako místo, kde se jim zjevoval Bůh. Prorocká i apokalyptická podoba estachologie nahlížela na budoucnost jako naplnění Božího příslibu. Díky této tradici prolomil Augustin řecké chápání času jako ustavičně se opakujícího cyklu a otevřel je západnímu myšlení.

Osoba

Samým jádrem lidské osoby je podle Augustina vůle. Vůle v Augustinově pojetí označuje též realitu, která má význam pro naše současné vnímání sebe sama. Osoba tedy vystupuje na svět jako dějinné sebeuskutečnění vůle. Výrazem „duše“ Augustin označuje „žijící osobu jako celek, jejíž život též tvoří jeden celek a která si je díky vědomí sebe sama jistá svou skutečností jako tou nejjistější pravdou“. ⁸⁾ Moderní doba si soubor myšlenek o vůli a duši dále rozvíjela. Zde se dostáváme do samého jádra Augustinova chápání „vnitřního člověka“. Autentické křesťanské „já“, které je třeba odlišovat od „soukromého já“ typického pro moderní individualismus. Augustinovo vnímání a chápání osoby, které zprostředkoval Západu vycházelo z vnímání izraelských proroků, díky němuž křesťanství dobylo tehdejší řecko-římský svět. Augustin patří mezi osobnosti, jimž vděčíme za to, že dnes označujeme výrazem persóna – osoba – Boha, a nikoli jednotlivé Otce, Syna a Ducha svatého. Je nejen prvním filozofem vůle, ale také prvním filozofem osoby.

Milost

Augustin si uvědomoval v jaké nejisté situaci se zodpovědné „já“ nachází, protože on sám prožíval prorocký průlom. Stejně jako Jeremiáš pociťoval potřebu „nové smlouvy“, vepsané Bohem do srdce i nového posílení lidského ducha Bohem. Spolu s Ezechielem doufal v nové srdce z masa, které nahradí srdce z kamene, až Bůh sešle na svůj lid svého Ducha. Avšak stejně jako Pavel věřil, že tato prorocká touha bude naplněna prostřednictvím Kristova daru Ducha. Augustin nalezl svůj vlastní popis v 7. kapitole Listu Římanům a v 8. kapitole téhož listu, v níž je oslavena vykupitelská moc Kristova Ducha, spatřil vylíčení svého nového „já“. Snaha formulovat tuto teologii milosti se stala jeho celoživotním údělem.⁹⁾

Svoboda

Boží milost zakládá lidskou svobodu jako schopnost konat dobro. Jsou to dvě činnosti, které se od sebe liší původem – Boží a lidské. V křesťanském učednictví je praxis umožněná Boží milostí – která je autentickou svobodou.

Láska

Augustin líčí zkušenost lásky vřelými obrazy horoucnosti a vášně, ale jako by všechnu tuto vášeň vyhrazoval pouze Bohu. Láska k bližnímu bývá líčena střízlivě, jako povinnost a poslušnost Božího přikázání. Augustin původně prohlašoval, že mezi láskou k Bohu a láskou k bližnímu je velký rozdíl, avšak postupem času došel k závěru, že nejvýše stojí láska k bližnímu. V roce 407 Augustin dokonce odvážně „obrátil“ slova z 1. Listu Janova. Namísto: „Bůh je láska“ prohlásil: „láska je Bůh.“ Augustinovy zralé myšlenky o lásce k Bohu a k bližnímu souzní s nejvýznamnějšími výsledky nedávného vývoje křesťanské spirituality, v níž se láska k bližnímu stala ústředním tématem (např. v úsilí o dosažení sociální spravedlnosti, míru a ve všech současných formách teologie osvobození).

Dějiny

Augustin se snažil nalézt vztah událostí své doby s událostmi dějin spásy tak, jak byly zaznamenány v Písmu. Uznání církve císařem Konstantinem a následné přijetí křesťanství jako oficiálního náboženství Římské říše byly události, které bylo potřeba teologicky vysvětlit. Teologický výklad tohoto překvapivého aktu vstoupil do povědomí jako „teologie císařství“. Augustin nejprve teologii císařství přijímal, ale později ji v díle „O obci Boží“ radikálně zavrhl. Jeho úvahy o paměti a čase nacházíme v 10. a 11. knize Vyznání. Zde stanovil „časovost subjektů“, prolomil cyklické pojetí času typické pro řecký svět a rozvinul před námi lineární sled neopakovatelných událostí, nad nimiž drží svou ruku Boží prozřetelnost. Věčnost chápal jako již „ukončenou“ oblast, která očekává vyvolené poutníky.

Na vliv katolického křesťanství se Augustinovi stává o tisíciletí dále v dějinách skutečným soupeřem Tomáš Akvinský (1225-1274). Tomáš opírá své učení o Aristotelovu metafyziku a logiku, tedy jiná hlediska k vědeckému myšlení - hodnotnějšího než augustinismus, ale přitom vzdáleného smyslu pro antropologické hloubky vnitřního dialogu, dotváří církevní dogmatiku v relativně ucelený systém. Na rozdíl od Augustina je jeho teologie v pravém slova smyslu naukou, doktrínou, věděním o věcech božských a lidských. Tím oslabuje Augustinovu antropologickou orientaci. Snaží se o logičtější a důslednější křesťanství a oslabuje konkluze, jež byly u Augustina plny rozporu: láska či instituce?, bůh či já?, milost či svoboda?.

Eschatologie - je nauka o posledních věcech. Veškeré eschatologie jsou imaginativní konstrukce, a sice především proto, že se zabývají událostmi, které žádný člověk nezažil a nelze je tedy ověřit.

Aurelius Augustinus je pokládán za jednoho z největších myslitelů všech dob. Na tohoto velkého muže bylo za jeho života nahlíženo různými způsoby: byl vnímán jako uznávaný rétor, jako filosof hledající pravdu a moudrost, a samozřejmě jako jeden z nejvýznamnějších církevních otců. Většinu svých filosofických závěrů přejal a upravil pro křesťanskou nauku. Stal se spojením mezi helénským světem vzdělanců a středověkým obdobím nadvlády křesťanské církve. Augustin ve svém řešení tradičních filosofických problémů zmiňuje, že všechno je stvořené a je podřízeno Bohu. Poznámku o tom, že je člověk nedokonalý, plný hříchu nalezneme v každém Augustinově díle. Pro Augustina je při řešení filosofických otázek i teologických námětů typické zkoumat je z psychologického hlediska. V jeho přístupu věnuje pozornost vnitřnímu životu člověka, sleduje vývoj jeho nitra.

Augustin nechtěl vytvořit nějaký augustinismus, to by pro něj bylo nekřesťanské a necírkevní, jen chtěl správně porozumět zvěsti Ježíšově, obnovit její původní smysl, její životnost a hloubku. Ve své době i přes jasnou, prostou a neintelektualistickou mluvu, bylo jeho dílo rozsahem a obsahem vysoko nad možnostmi chápání průměrného člověka všech dalších generací.

Jeho antropologická orientace měla nesporný úspěch a velikost tohoto církevního otce je především v genialitě celku jeho myšlení. Augustin i v dnešní době zůstává inspirací pro člověka žijícího v postmoderní společnosti, jeho učení je propojeno se všemi oblastmi lidského života a je přínosem pro duchovní směřování člověka v 21. století. Člověk je bytost nedokonalá a Augustin ukazuje, že právě proto by se měla neustále snažit o vylepšení svého života, svého nitra. Podle Augustina můžeme tohoto zdokonalení a následného věčného života dosáhnout pouze s pomocí Boží.

Lidstvo se vyvíjí a jeho poznání navazuje na bohaté zkušenosti našich předků, které analyzuje a metodicky zpracovává, aby na nich stavěla vlastní systém poznání. K jeho odkazu se nejednou přihlásily opoziční a protestantské proudy, které čerpaly z jeho díla, aby získali zbraně proti některým typicky katolickým tradicím (Mistr Jan Hus, Kalvín, Luther a další).

HOŠEK, Radislav Aurelius Augustinus : Říman - člověk – světec. 1. vyd. Praha : Vyšehrad, 2000. ISBN 80-7021-305-1. 351 s.

HRONEK, Josef Svatý Augustin. Vydalo Cyrillo-Metodějské knihkupectví v Praze 1930. 61 s.

KRANZ, Gisbert AUGUSTIN Život a působení. Vydalo Karmelitánské nakladatelství Kostelní Vydří 1998. 117 s.

MACHOVEC, Milan SVATÝ AUGUSTIN. Vydáno Praha: Filip Tomáš - Akropolis v roce 2011, 2.,opravené a doplněné vydání, ISBN 978-80-87481-38-7. 171 s.

MÜLLER, Gerhard Ludwig Dogmatika pro studium i pastoraci. Vydáno Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, Kostelní Vydří 2010, ISBN 978-80-7195-259-6, 12-14 s.

CITÁTY, VÝROKY Výroky sv. Augustina I.část [online]. 2018 e.Stránky.cz, Aktualizace 10.04.2018. Dostupné z: http://www.svatyaugustin.estranky.cz/clanky/citaty--vyroky/vyroky-sv_augustina.html

Mirek Bajgar, Svatý Augustin [online] 28.12. 2014. COPYRIGHT 2004, ANTIKA.avonet.cz. Dostupné z: http://antika.avonet.cz/article.php?ID=1954

Odborná práce sv. Augustin o lidské povaze [online]. Michael J.Scanlon, O.S.A. Vilanova University, USA, 2018 e.Stránky.cz, Aktualizace 09.04.2018. Dostupné z: http://www.svatyaugustin.estranky.cz/clanky/dalsi-tematicke-prace/sv_augustin-o-lidske-povaze.html



Počet shlédnutí: 135