Turci v Německu

Moris Hyršl, Daniel Kuklík
Hospodářská a kulturní studia (HKS), 2021

Výzkumné otázky

Jak nahlížejí Němci v Berlíně na zde žijící Turky?

Jak nahlíží turecká menšina v Berlíně na Němce?

Jak na sebe nahlíží turecká menšina v Německu?

Mají Turci zájem se učit německy a jsou politicky aktivní?

Tureckou minoritou v Německu a zvláště pak politickou aktivitou její mládeže se zabývá Frank Reichert ve svém článku Conditions and constraints of political participation among Turkish students in Germany. Zabývá se v něm obecným představením turecké menšiny v Německu a následovně politickou angažovaností mladých příslušníků této menšiny. Píše se v něm o neochotě Německa přijímat dvojité občanství a s tím spojených problémech s výběrem občanství u Turků. Zmiňuje se také o strastech všedního života a odporu okolí, spojených s diskriminací, předsudky a nefér zacházením. Příkladem uvádí horší studijní výsledky školáků Turků. Může za to nejen neporozumění německému jazyku, ale také obezita mladých Turků, které v současné době představuje velkou hrozbu pro tureckou mládež žijící v Německu. Obézní je až 30% mladistvých Turků, což je o 20% více, než obézních německých mladistvých. Dále podle statistik tráví turecké děti až o 60% procent více času u televize než německé děti. Celé to má za následek horší zdravotní stav dětí a následné špatné vzdělávací výsledky. S tím pak samozřejmě souvisí horší uplatnění na trhu práce a nemožnost sehnat lepší zaměstnání.

Identitou Turků v Německu a pohledem na sebe sama se zaobírají Radosveta Dimitrova a Arzu Aydinli-Karakulak ve svém výzkumu Acculturation orientations mediate the link between religious identity and adjustment of adolescents Turkish‑Bulgarian and Turkish‑German. Tato studie se zabývá jak mladými Turky v Německu, mladými Turky v Bulharsku a podobnostmi mezi nimi. Autoři zde píší o snaze zachovat Turecké kulturní a náboženské dědictví u těchto minorit a jaké jsou k němu důvody. Autoři uvádí, že při snaze uchovat uvedené hodnoty u mládeže tureckého původu v Německu jsou často upozaďovány snahy začlenit se do německé společnosti. Čím striktněji se poté snaží tato minorita snaží udržet veškeré turecké tradice a zvyky, tím vštčí je poté její distancování od běžné německé společnosti.

V naší práci budeme pracovat s metodami kvalitativního výzkumu. Ty na rozdíl od metod kvantitativního výzkumu pracují s méně respondenty, ovšem znalosti získané tímto způsobem jsou podrobnější a více do hloubky než informace získané kvantitativními metodami. Konkretně jsme se rozhodli v práci použít ke sběru dat polostrukturovaný rozhovor. Během tohoto způsobu rozhovoru je předem daný návrh rozhovoru, ovšem v reakci na odpovědi respondenta může být rozhovor flexibilně upravován tak, aby poskytl co největší náhled do zkoumané problematiky. Hlavní nevýhodou tohoto stylu výzkumu je bohužel časová náročnost, kvůli které nedokážeme zpracovat rozhovor s větším množstvím respondentů. Naší práci budeme prezentovat formou dokumentu o délce osmi minut.

Nyní pracujeme se 4 respondenty, kteří si v současné době připravují své názory na řešenou problematiku. Z hlediska rozložení dokumentu, bude dokument rozdělen na 2 hlavní části. První část se bude zabývat představením turecké menšiny v Německu, vysvětlením, kde se tu tato menšila vzala a jak si zde vede. Nastíníme zde také druhou stránku věci, jak se zde menšina cítí, co zde migranti dělají a jak přispívají zemi, do které emigrovali. Druhá část se bude skládat hlavně z výpovědí respondentů. Respondenti odpoví na dané výzkumné otázky a sdělí svůj názor na celou problematiku.

Jakožto pro každou odbornou práci je základním kamenem patřičné studium literatury, pro náš dokumentární debut je stejně důležité studium samotného filmařství a tvorby dokumentu. Jelikož koronavirová krize nás připravila o velmi přínosné konzultace s docentkou Bobkovou museli jsme toto studium provádět z domova, sami a z volně dostupných zdrojů na internetu. Prostudovali jsme návod Jak natočit dobrý dokument na informačním webu wikihow, stejně tak podrobný návod ohledně natáčení všeho druhu vydaný Centrem Didaktických a Multimediálních Výukových Technologií. Za vděk jsme museli vzít také výukovými videi na serveru Youtube, ač už zaměřenými přímo na dokumenty, tak i na tvorbu videí a filmů obecně. Samozřejmě bereme na vědomí, že tyto videa slouží pouze jako doplňkové studium dokumentární tvorby, jelikož jsou povětšinou vytvořena filmaři amatéry. V neposlední řadě nás obohatil o nové poznatky rozhovor s významným dokumentárním kameramanem Aleksanderem Durajem, na internetové stránce zaměřené na dokumenty Kinedok.

Jelikož stále netušíme, jestli se nám podaří natočit záběry do dokumentu osobně v Německu, museli jsme začít pracovat s variantou, že originální záběry nedokážeme získat. Začali jsme tedy prohlížet zákoutí internetu a hledat volně dostupné záběry, které bychom mohli při tvorbě našeho dokumentu použít. Toto hledání zatím nebylo úspěšné podle našich představ, nějaké zdroje již máme, převážně ze stránky archive.org, ovšem budeme v našem pátracím úsilí pokračovat, aby dokument dopadl podle našich představ. Dalším důležitým prvkem dokumentu je hudba. Naštěstí tento aspekt máme již vyřešený, neboť na serveru Youtoube.com jsme nalezli vícero zdarma použitelných skladeb, perfektně sedících do všeobecného tonu dokumentu. Finální volba použitých skladeb padne, až na základě vybraných záběrů.

Na doporučení docentky Evy Bobkové, jsme se rozhodli hledat respondenty do našeho dokumentu v kruzích německé filmařské školy Filmpaek Babelsberg. Využívali jsme k našemu shonu sociální síť Facebook, zvláště pak skupiny shromažďující členy této školy. Naším dalším zdrojem byli přátelé a známý, kde jsme našli pár lidí, kteří by s námi byli ochotni spolupracovat.

Na jednu z našich nabídek odpověděl mladý Turek Bill Alhal, se kterým jsme pomocí aplikace Messenger v kontaktu a který by nám měl pomoci získat více respondentů turecké menšiny v Německu.

Německé respondenty jsme sháněli přes kontakty od známých při osobním setkání na konci února.Student z Berlína Max Puribauer přislíbil nad šálkem kafe spolupráci při natáčení a pokusí se nám pomoci sehnat různorodé respondenty.

Dalším respondentem je kamarád Tomáš Matoušek, který studoval v Berlíně na jazykovém pobytu a který se s Tureckou menšinou setkával prakticky denně. Pobýval zde více než rok a na jazykovém kurzu se setkal s mnoha cizinci, kteří mu pomohli do dané věci proniknout.

Naším zatím posledním respondentem je Turek Mustafa, který se narodil v Německu, kde žil do svých 18 let, ale poté se přestěhoval do Prahy. Má tedy náhled na menšinu žijící v Německu z více pohledů.

Po druhé světové válce nastalo ve Spolkové republice Německo takzvaný wirtschaftswunder, v překladu do češtiny Hospodářský zázrak. Samostatná země velmi znatelně postižena válkou, by tento hospodářský rozvoj a s ním vzniklý nedostatek na trhu práce nezvládla bez gasterarbeiterů, tedy cizinců přijíždějícím za prací. Turecká republika podepsala se Spolkovou republikou Německo roku 1961 smlouvu o vzájemné výměně pracovních sil, která vedla k ustálení početné skupiny gasterarbeiterů z Turecka na západoněmecké půdě. Původně se počítalo s periodickou obměnou tureckých pracovníků, na nátlak zaměstnavatelů ovšem od této ideje bylo upuštěno.

Tento přísun pracovní síly z Turecka trval do roku 1973, ve kterém se ekonomická recese z roku 1966 začala naplno projevovat. Většině Turků se v Západním Německu zalíbilo a chtěli na jeho území zůstat. Díky právu na sjednocování rodin z roku 1974 také mohli na území Německa přivést své příbuzné a komunitu Turků v Německu tím ještě více rozšířit. V nynější době žijí v Německu převážně zástupci druhé a třetí generace Turků, tedy děti a vnuci původních gasterarbeiterů.

Třetí generaci už lze jen těžce označit za přistěhovanou. Jsou to lidé, kteří se z 90% na území Německa narodily a považují tedy Německo za svůj domov. Zajímavé je, že i přes fakt, že se třetí generace narodila a stále žije na území Německa, stále cítí velmi silné pouto k turecké kultuře a samozřejmě i k Islámu. Z tohoto důvodu, se odborníci obávají rostoucího vlivu Islámu v Německu, který bude nadále sílit, dokud se bude turecká menšina zvětšovat.

V Německu dnes žije okolo 2,5 milionu turků (některé zdroje uvádí i přes 3 miliony). Rostoucí počet menšiny zapříčiňuje hlavně fakt, že až 80% turků se nechce vrátit zpět do Turecka, i přes to, že se jako Turci cítí a chtějí dodržovat své tradice a zvyky spojené s jejich náboženstvím. Podle statistik s návratem do Turecka nepočítá přes 70% turků a 20% ho zvažuje, zbytek se snaží začlenit se do Německé společnosti a žádají o německé občanství. Německo také vychází vstříc tureckým migrantům, hlavně jejich integraci do společnosti a také možnostmi vzdělání pro děti. Například v Berlíně se nachází základní škola Azize Nesina, která umožňuje základní vzdělání v tureckém a německém jazyce zároveň. Škola pracuje s tureckými i německými učiteli, rodilými mluvčími, jak německými tak tureckými a sociálními pracovníky rovněž hovořící oběma jazyky.

Současná situace vzdělanosti této menšiny je ale zoufalá. Až 80% tureckých migrantů jsou příslušníky nižší spodní třídy, tzv. té nejchudší části německé populace. Podle statistiky složí každý 2. Němec maturitní zkoušku, u turecké menšiny je to každý 8. To napovídá, že tato menšina není příliš vzdělaná a je ,,odsouzena´´ k podřadným povoláním. Můžeme zde nalézt souvislost, že obecně menšiny v různých státech si vytváří své čtvrtě, kde žijí pouze příslušníci dané menšiny. Mají své obchody, restaurace a další zařízení, ve kterých jsou izolování od ostatních. Z tohoto důvodu, menšiny neumí dobře úřední jazyk daného státu a jejich děti na tom jsou samozřejmě stejně, protože ,,nechodí´´ ven mimo svoji čtvrť, kde by mohli jazykem mluvit a trénovat ho.

V Německu už se ovšem v dnešní době nachází hodně Turků s německým občanstvím, takže také mohou chodit k volbám. Německá politická strana ADD (němečtí demokraté) před dvěma lety spustila kampaň ,,Dejte hlas přátelům Turecka´´, který měl za cíl nasbírat co nejvíce hlasů turecké menšiny. Paradoxem zde je, že ADD je v Německu zastupitelem levice a na kampani ,,Dejte hlas přátelům Turecka´´ byl na plakátech vyobrazen turecký prezident Recep Tayyip Erdoğan, který v Turecku zastupuje pravici. V tomto případě se tedy jednalo pouze o manipulaci voličů, nikoli o sdílení politické myšlenky.

Jako prvního jsme oslovili mladého Turka Billa. Bill je jednadvacetiletý Turek, který přišel do Německa s cílem dosáhnout zde lepšího vzdělání, než jaké by se mu dostalo v Turecku. Sdělil nám, že se od mala chtěl věnovat filmu a právě proto si vybral filmovou školu Filmpaek Babelsberg.

Bill se narodil v Ankaře a jeho rodiče se živý jako úředníci. Povyprávěl nám o tom, jak jeho otec nesouhlasil s tím, aby šel studovat, ale matka se za něj přimluvila, a tak mohl nakonec do Německa odjet. Bydlí zde na koleji nedaleko vysoké školy a občas si přivydělá jako komparsista nebo dělá jiné podobné jednorázové brigády, které mu zařizuje škola. Jelikož je Bill v našem věku, tak jsme si s ním celkem rozuměli, a proto nebyl problém, aby nám povyprávěl o jeho životu v Německu.

Na první výzkumnou otázku nám nemohl úplně odpovědět, protože není Němec, řekl nám však, že Němci ze školy s turky žádné problémy nemají. Často jsou prý spolu ve skupinách na různé projekty a vždy spolupracují bez problémů. Jen jednou se prý setkal s nepříjemnou věcí, kdy byl přidělen ke skupině Němců, kteří ho mezi sebe nechtěli přijmout a nechtěli s ním spolupracovat jen proto, že je Turek.

Ke druhé otázce už se nám vyjádřil o něco lépe. Rozpovídal se o svých zkušenostech, kdy sem přijel úplně na slepo, skoro neuměl Německy a nevěděl co se tu jak dělá. Prý hned na letišti se ho ujal mladý Němec zhruba v jeho věku, který byl z filmové školy a na starost lidi jako je Bill, kteří přiletí z cizí země do Německa studovat. Vše mu ukázal a dovedl ho až na jeho kolej. Dále nám vyprávěl jak se často dává do řeči s ostatními Turky, ty mu říkali že se v Německu často necítí příjemně, protože vidí, že je zde Němci nechtějí. Turci zde podle něj nemají dobré zázemí a dostatečnou pomoc k sehnání práce. Také avizoval, že děti zde žijících Turků neumí pořádně Německy, a proto mají problémy ve škole a často neprospívají. Bill dává toto za vinu obou stranám. Němcům vyčítá, že se nedostatečně angažují v pomoci zde žijících Turků, Turkům zase vyčítá, že kdyby více chtěli, mohli by se jazyk naučit sami, a také ho poté dobře naučit své děti. „Všechno je o lidech“, dodal.

Třetí otázka Billa trochu zmátla a pořádně nevěděl, jak na ní odpovědět. Řekl nám, že on sám si myslí, že může studovat, kde chce, když se tam chová podle místních zvyklostí. Také si myslí, že každý se může kamkoliv přestěhovat, když se tam chová jako místní. Chápe, že Němci se bojí Turků nebo obecně muslimů, protože vidí v televizi bombové útoky, a pak si řeknou, že tenhle má na sobě taky bombu. Ale tvrdí, že pokud cizinec nepropaguje v cizí zemi své náboženství a chová se jako místní občané, tak nemá problém v této společnosti žít.

Na poslední otázku reagoval Bill jako na druhou otázku. ,,Všechno je o lidech´´. Říkal, že on sám se Německy naučil velmi rychle, protože ho tento obor baví a chce z něj umět co nejvíce. Svěřil se, že některé své spolužáky dokonce doučuje němčinu, ale že spousta z nich to dělá jen z donucení, aby mohli zůstat studovat. Ohledně politické angažovanosti se nevyjádřil, protože řekl, že tohle v Německu neřeší.

Další z respondentů je Max Paribauer, student FUB (Freie Universität Berlin). Max je v Berlíně narodil a žije zde se svými rodiči. Je mu 22 let a při studiu vypomáhá v jedné restauraci, kde je v kontaktu se dvěma příslušníky turecké menšiny, kteří nyní dokončují střední školu.

Na první výzkumnou otázku Max odpovídá s úsměvem, protože se svými kolegy v práci vychází velmi dobře. Jsou prý pracovití, vtipní a žádné problémy s nimi nemá. Nahlíží na tureckou menšinu tak, jako na každou jinou a nikdy se nesetkal s žádnými problémy. Svěřil se ale, že když chodí večer z práce, tak má občas strach, když se po setmění na ulici objevují partičky Turků, kteří se zde patrně jen schází a povídají si. Myslí si, že je to problém v tom, že se Turci nechtějí ve svém volném čase bavit s Němci a Němci zase s Turky.

Na druhou otázku Max odpovídá v podstatě totéž. Se dvěma mladými Turky pracuji, v práci jsou slušní a pracovití, a proto zde nevidí žádné problémy. Sdělil nám také, že v Berlíně mají Turci své ulice a svá místa, kam chodí jen oni a zřídka se tam objevuje někdo jiný, než příslušník Turecké menšiny.

Další otázku Max příliš nepochopil, což je pochopitelné, protože se ho příliš netýká. Snažil se nám tedy aspoň předat informace, které pochytil od kolegů z práce. Jeho kolegové se v Německu podle něj cítí dobře, jsou zde pro ně mnohem lepší podmínky než v rodném Turecku a i prý jejich rodiče zde sehnali lépe placenou práci. Co se týče Islámu, tak Max avizoval, že jeho kolegové dodržují Ramadan, protože si všiml, že za celou směnu v restauraci nejedli ani nepili a zajímalo ho proč.

K poslední otázce měl Max ovšem zajímavé informace. Od kolegů z práce se dozvěděl, že do Německa přijeli ve 3 letech a rodiče je dali rovnou do Německé školky. Nikoho podle nich prý nezajímalo, že německy neumí, a tak se museli snažit, aby se jazyk co nejdříve naučili. Teď před sebou mají oba maturitu, prospívají prý průměrně a oba mají ambice na vysokou školu. K politické angažovanosti nám Max řekl, že on sám chodí k volbám, ale že se s kolegy o politice vůbec nebaví.

Naším třetím respondentem je Tomáš Matoušek, která více než rok pobýval na jazykovém kurzu v Německu. Na jazykovém kurzu se setkal s mnoha příslušníky turecké menšiny. Zároveň si zde přivydělával jako programátor. Po asi roce a třech měsících se Tomáš vrátil zpět do Čech a nyní zde žije i pracuje.

Nad první otázkou se Tomáš déle zamýšlel, poté nám ale řekl, že se setkal s mnoha případy, kdy Němci ve škole Turky vyčleňovali z kolektivu, dokonce se setkal i s formou jakési šikany. Podle něj mají Němci na Turky náhled jen jako na levnou pracovní sílu, jsou podle nich velice hluční a neumí se chovat. Dále prý Němcům vadí, že jim Turci často předhazují své náboženství a ignorují jejich svátky jakou jsou Vánoce nebo Velikonoce. Němci by byli zkrátka nejšťastnější, kdyby jim Turci jen udělali kebab a uklidili dům.

Druhá otázka tak trochu souvisela s tou první. Tomáš nám řekl, že vycházel dobře jak s Němci tak s Turky, že proti nikomu nic nemá a když se chová někdo normálně k němu, tak se chová normálně i on. Řekl nám ale, že Turci se svým způsobem bojí seznamovat se nebo nechtějí jinak přijít do kontaktu s Němci, a proto se radši baví s dalšími příslušníky menšiny. Zde se také nemůžeme divit, že se Turci nechtějí s Němci bavit, když je vyčleňují z kolektivu jen proto, že jsou Turci, dokonce je i občas zmlátí. Nehledal bych ovšem chybu jen na jedné strany.

K další otázce nám Tomáš neměl moc co říct, ale zkusil nám vysvětlil, že někteří Turci se mají v Německu dobře a jiní moc ne. Myslí si, že Turci sem jezdí protože mají dobré zázemí a je jich tu zkrátka už hodně a neztratí se tu. Podle něj, většina přistěhovalců z Turecka vidí v Německu lepší budoucnost, a to nejen pro sebe, ale i pro své děti.

K poslední výzkumné otázce nám Tomáš řekl, že na jazykových kurzech, které navštěvoval, měli všichni cizinci velký zájem naučit se Německy. Ať už kvůli studiu nebo kvůli sehnání lepší práce. Ohledně politické aktivity Turků nám sdělil, že spoustu z nich už získalo německé občanství a aktivně se účastní voleb.

Naším posledním respondentem je mladý Turek Mustafa. Mustafa se v Německu narodil svým rodičům, kteří se ve svém mládí do Turecka přistěhovali. Mustafa žil v Německu 18 let, vychodil zde pouze základní školu, protože musel od mala finančně vypomáhat svým rodičům. Ve svých 18 letech se Mustafa se svou přítelkyní odstěhoval do Prahy, kde si spolu založili stánek s kebabem. Mustafa bydlí v nájmu v pražských Holešovicích a jeho stánek se nachází nedaleko odtud. I přes fakt, že je v Česku teprve 2 roky, tak Česky umí slušně a s podáním informací neměl sebemenší problém.

První otázka Mustafovi příliš nesedla. Neuměl nám moc říct jak se na něj Němci dívali, protože prý trávil většinu svého času mezi tureckou menšinou. Řekl nám ale, že je ho zaměstnavatel v Německu byl Němec a příliš hezky se k němu nechoval. Bral ho jako levnou pracovní sílu a za těžkou práci mu nedával moc peněz. S žádnou diskriminací nebo něčím podobným se ale nesetkal. S něčím takovým se prý pouze setkal na základní škole, kde byl ve třídě jediný Turek a Německé děti ho mezi sebe zkrátka nepřibraly.

Druhá výzkumná otázka už ale sedla Mustafovi lépe. Rozpovídal se o tom, jak Turci jsou Němcům do určité míry vděční za pracovní příležitosti a za to, že můžou žít v jejich zemi. Dále nám řekl celkem zajímavé informace o čtvrti, kde vyrůstal, která byla plná Turků. Byla tam prý vysoká kriminalita, několikrát se k ním prý někdo vloupal a okradl je. Dále měl Mustafa vychozenou pouze základní školu, a tak by se těžko dostával k lepšímu zaměstnání. I z těchto důvodů chtěl Německo opustit a začít jinde spořádaný život.

Ke třetí otázce nám Mustafa neřekl nic nového. Je podobného názoru jako Max, protože nám řekl, že Turci se do Německa stěhují především za prací a také kvůli vzdělání pro své děti. Mustafa také avizoval, že Turci jsou často nepřizpůsobiví a po příchodu do Německa nechtějí na svém životním stylu moc měnit. Také dodal, že toto chování je nesmyslné, že by to bylo jako kdybychom přijeli my do Turecka a začali tam zdobit vánoční strom a čekat na Ježíška.

Poslední otázku nám Mustafa kupodivu zodpověděl velice užitečně. Řekl, že oba jeho rodiče jsou občany Německa, a tudíž mají volební právo. Co se týče němčiny, tak Mustafa uměl německy dobře, jazyk se naučil hlavně na základní škole, protože neměl jinou možnost a poté se zdokonalil v práci. Na konec rozhovoru nám řekl, že je určitě v ČR spokojenější, že dělá to, co chtěl a že je tu šťastný.



Počet shlédnutí: 107