Eva Hunalová, Petra Nechoďdomová, Uuganbayar Saranchimeg, Kateřina Šperlová

Tato práce se zabývá výchovou dětí v křesťanských katolických rodinách, v České republice a v Jižní Koreji. Práce zkoumá, popisuje a vysvětluje principy výchovy u dětí z katolických rodin ve smyslu náboženského života. Výchova se podílí na formování charakteru, tedy mravní stránce našeho jednání. Je tudíž zřejmé, že to, v jaké rodině jsme vychováni, nás do značné míry ovlivňuje. Tato práce se zaměřuje na vliv křesťanských (katolických) hodnot na výchovu dětí v době, kdy společnost postupně opouští tyto tradiční hodnoty a je převážně ateistická. V České republice se ke katolictví hlásí přibližně 10,4 % obyvatel (ze sčítání lidu z roku 2011¹⁾) a v Jižní Koreji se ke katolictví hlásí přibližně 11 % obyvatel (ze statistik Korejské katolické církve²⁾). Práce rovněž obsahuje stručný popis katolictví a jeho historii v zemích, ze kterých respondenti pochází – Česká republika a Jižní Korea.

Cílem práce je zjistit a popsat charakteristické rysy výchovy dětí v katolických rodinách a dále zjistit, jaké jsou rozdíly v souvislosti s geografickou polohou a rozdíly poté porovnat. Hlavní výzkumná otázka naší práce tedy je: „Jak probíhá výchova dětí v katolické rodině v České republice a Jižní Koreji?” Pro větší prohloubení práce byly stanoveny další výzkumné podotázky:

1. Jakým způsobem rodiče vysvětlují dětem víru?

2. Jaké hodnoty předávají rodiče dětem ve výchově?

3. Jak ovlivnila výchovu církev jako instituce?

Výchovou dětí v katolické víře se ve svém článku Rodina a výchova dětí ve světle katolické nauky z roku 2005 zabývá Michal Semín³⁾. Autor dospěl k závěru, že účelem katolické výchovy je, aby se člověku dostalo takové vzdělání, aby mohl dojít nejvyššího cíle stanoveného Stvořitelem. Výchova má tedy jasný cíl, ke kterému směřuje. Skutečné vzdělání je možné pouze pod dohledem církve, a zároveň pod podmínkou, že ti, kdo jejím jménem jednají, jsou sami věrni Bohu. Církev je ustanovena Kristem jako učitelka, matka a také jako sloup a opora pravdy. Rodina má právo i povinnost k výchově svých potomků. Někteří katolíci volí pro své děti domácí školu, protože je to prostředí více morálně harmonické a lze tedy dětem lépe předat základní životní postoje. Je také třeba vést děti k dobrému jednání vůči ostatním, úctě k autoritám, sebezáporu a naučit je napravovat své chyby.

Bakalářské práci z roku 2008 s názvem Křesťanská rodinná výchova se věnoval Luboš Brandýský z Masarykovy univerzity⁴⁾. Podle jeho zdrojů je cílem výchovy růst a vývoj člověka, a to jak v intelektuální, tak i v morální oblasti, a současně formování silného charakteru jedince. Nemělo by se ve směřování výchovy odbočovat od jejího cíle (jímž je život dle křesťanských morálních zásad a následná spása). Nejvíce výchovu ovlivňuje rodina. Jako další pak vstupuje do výchovy církev – společnost, která má předpoklady a prostředky pro dosažení svého cíle. Církev a rodina by se měly vzájemně doplňovat. Stojí také za zmínku, že je důležité vysvětlovat a předávat víru nenásilným způsobem, jinak se dítě nemůže naučit Boha milovat, ale má z něj spíše strach. Člověk musí být v tomto ohledu velmi empatický, vnímavý a jednat vůči druhému s úctou. Hlavním obsahem výchovy by měly být hodnoty, normy a požadavky kladené na vychovávaného. Samozřejmě v přiměřené míře, a to především dle věku a povahy. Stěžejní je také učení církve a účast na bohoslužbách. Dalo by se říci, že je morální povinností křesťana své děti vychovávat ve víře, také proto je většina rodičů dává křtít již velmi brzy po narození. Z odpovědí respondentů vyvodil, že zásadní principy výchovy v České republice jsou relativně podobné jak v křesťanských, tak v ateistických rodinách; např. vyrůstání v harmonickém prostředí, základní morální hodnoty atd.

Autor ve své bakalářské práci s názvem Výchova dětí a mládeže v katolických rodinách⁵⁾ sděluje, že prožívání volného času dětí se v praktikujících katolických rodinách nijak neliší od běžné rodiny. Výchovné metody jsou přiměřené a rodiče se v katolických rodinách nebojí použít fyzických trestů. Specifikem je duchovní prožívání křesťanských svátků a tradic a také každodenní setkávání rodiny při společné modlitbě. Děti jsou vychovávány k prosociálnosti a altruismu (pokladničky dětí, nedělní sbírky na různé účely) jak ze strany rodičů, tak také ze strany církve. Rodiny se podílejí na životě ve farnosti, program zde bývá pestrý. Rodiny se například také přátelí s jinými knězi než jen s knězem z jejich farnosti.

Autorka se ve své diplomové práci s názvem Vliv náboženských hodnot na výchovu⁶⁾ zabývá vlivem náboženských hodnot v dnešní společnosti. V teoretické části nejprve vysvětluje pojmy jako hodnoty, normy, náboženství a další. Přibližuje také vznik dvou základních náboženství, na jejichž zásadách se vyvíjela evropská společnost – judaismus a křesťanství. Autorka zdůrazňuje vybrané křesťanské hodnoty jako je láska, spravedlnost, solidarita nebo úcta k druhým. Výsledkem této práce bylo zjištění, že dnešní společnost přesto, že je označovaná za více ateistickou, má za cíl vychovat slušného a mravně jednajícího člověka, jenž uznává tradiční hodnoty mezilidských vztahů, které pramení právě z křesťanské víry. Jak věřící, tak nevěřící rodiče učí děti spravedlnosti, solidaritě, pomoci druhým, upřímnosti, úctě a lásce, což jsou základní křesťanské hodnoty. Nevěřící rodiče vychovávají své děti nevědomky pod vlivem těchto náboženských tradic. Jediný výrazný rozdíl ve výchově věřících a nevěřících, který autorka zjistila, je ten, že křesťanští rodiče dávají ve výchově ještě důraz na vztah s Bohem, víru a zbožnost. Věřící rodiče by se měli stát pro děti vzorem ve víře a životě s Bohem.

V článku Religion, beliefs and parenting practices⁷⁾ neboli Náboženství, víra a rodičovská praxe z roku 2008 bylo výzkumem poukázáno na to, jak náboženská výchova probíhá – z pohledu rodičů i dospívajících. Článek popisuje, že výchova věřících rodičů bývá často více autoritativní. Zároveň ale, že rodiče nechávají své děti, aby si zvolily samy, zda budou ctít náboženské hodnoty. Zde se ovšem lišil názor na to, jaký věk je pro to ideální. Další důležitou hodnotou náboženské výchovy je předávání víry z generace na generaci. Pro většinu rodičů, a i nějaké dospívající, bylo předávání víry jedním z nejdůležitějších faktorů výchovy. Většina mladých lidí, přestože chápe tradičnost sdílených náboženských aktivit (např. chození do kostela), tvrdí, že by neměli být nuceni se jich účastnit. Opět se zde ale polemizuje o věku, ve kterém by se děti měly samy rozhodnout o své participaci. Mladí lidé se zde opět shodují, že jsou vděčni svým rodičům za předané hodnoty, i když si mnoho z nich nakonec zvolilo jinou cestu. Je zde zmíněno i téma sexu, o kterém se během dospívání mezi dětmi a rodiči mluví většinou jen pramálo a je to podle respondentů v článku špatně. V tomto ohledu je ovšem problémem převážně stud ze strany rodičů, ale i dětí.

Kniha Výchova a náboženství⁸⁾ byla vydaná již v roce 1919 a byla použita pro účely této práce spíše pro porovnání dřívějších a dnešních textů o náboženské výchově. Autor A. Sládeček ve své krátké knize skrze citování známých osobností (Cicero, Montesquieu, Rousseau, Washington, Masaryk, Komenský a další) ukazuje náboženství jako základ pro morálku lidí. Vysvětluje, že náboženství přetrvává v čase, protože je pro lidi přirozené. Autor zmiňuje, že na světě není národ, který by neuznával nějakou formu náboženství. Také ukazuje, že náboženství dává lidem základní hodnoty a pravidla pro mravní chování, díky kterému rodiny, společnosti i státy přežívají. Autor tedy dochází k tomu, že náboženství je pro výchovu velmi důležité a bez něj by společnost nemohla fungovat. Náboženství dělá lidi mravnými díky svým pravidlům, která jsou přísná a lidé by si je sami od sebe nikdy neurčili. Názory autora ohledně vlivu náboženských hodnot ve výchově mravných dětí korespondují například se závěrem práce Vliv náboženských hodnot na výchovu, kde autorka uvedla, že i dnešní výchova (věřících i nevěřících rodičů) staví na křesťanských hodnotách ve své snaze vychovat slušné a mravné děti.

Bakalářská práce s názvem Fenomén křesťanství v Jižní Koreji⁹⁾ se zabývá náboženským fenoménem křesťanství v Jižní Koreji. Podle jejího výzkumu se křesťanství v Koreji objevilo z důvodu připlutí amerických presbyteriánských misionářů. Jelikož se jednalo o dobu pod japonskou nadvládou, protestantství jim připadalo jako dostatečný prostředek vzdoru vůči této japonizaci. Dále zde uvádí i propojení konzervativního presbyteriánského proudu nejen s politickou scénou, ale i s nastartováním jejich ekonomického růstu v době po 2. světové válce. Také zmiňuje, že v tehdejší době církev více podporovala demokratická hnutí, čímž si získala nejen politickou sílu. Tyto faktory dále podporuje i zpřístupněním protestantských kostelů, které nabízely dále i sociální výpomoc a psychickou útěchu. Pozitivní efekt na modernizaci a industrializaci v 80. letech měl růst počtu církví i silná evangelická orientace, spojená např. s komplexním vzděláváním i pro ženy, které jsou dodnes upozaďovány.

Z povahy zkoumaného tématu v této práci byl pro výzkum zvolen kvalitativní přístup. Tento přístup pracuje s daty, která nelze kvantifikovat, což je jeden z hlavních rozdílů od kvantitativního výzkumu¹⁰⁾. Účelem kvalitativního přístupu je explorace, tedy postupné hledání a porozumění skrytým významům jevů¹¹⁾. Přístup pracuje na začátku pouze s minimálními informacemi o dané problematice a umožňuje ji hlouběji poznat a pochopit skrze informátory, kterých se přímo dotýká. Výsledkem kvalitativního zkoumání jsou nově vytvořené teorie či hypotézy. Kvalitativní přístup pracuje s menším počtem informátorů a snaží se od nich získat detailní výpovědi. Sběr dat a jejich analýza probíhají současně. Díky tomu může docházet k přizpůsobení výzkumu podle okolností a postupně získávaných výsledků. V kvalitativním výzkumu se používá induktivní přístup, který spočívá v sestavování konkrétních dat (subjektivních výpovědí) do obrazu (zobecněný výsledek), který získává své kontury postupně během výzkumu¹²⁾.

Výhodou kvalitativního výzkumu je hlubší poznání neznámé problematiky, vhled do problematiky skrze informátory, méně informátorů a zisk detailních výpovědí, menší míra standardizace (možnost přizpůsobit výzkum v průběhu), zkoumání problematiky v jejím přirozeném prostředí (tj. skrze informátory, kterých se týká), hledání souvislostí v nových poznatcích, sestavování nových teorií a jedinečnost výpovědí¹³⁾. Naopak nevýhodou kvalitativního výzkumu je počáteční neznalost problematiky (není možné opřít se o nějakou teorii), časová náročnost sběru a analýzy dat, problematické zobecnění výsledků na celou společnost, a zároveň možnost ovlivnění výsledků emocemi a preferencemi výzkumníka¹⁴⁾.

Pro tuto práci byl zvolen kvalitativní přístup, jak již bylo zmíněno výše. Informátoři byli získáni především metodou tzv. sněhové koule¹⁵⁾. První informátoři byli kontaktováni díky osobním doporučením. Byli osloveni přes sociální síť Messenger. Tito informátoři se pohybují v určité katolické komunitě, a proto bylo možné skrze ně získat další informátory pro lepší porozumění zkoumanému tématu. Dotazovaní byli předem seznámeni se záměrem výzkumu a ujištěni, že všechna data budou anonymizována a nebudou nijak spojena s jejich osobou. Pro každého informátora byl zvolen pseudonym a byly použity dotazníky s možností otevřených odpovědí¹⁶⁾. Díky prvním informátorům byly tyto dotazníky rozeslány dalším lidem z jejich okolí, kteří byli také vychováni v katolické víře. Celkem bylo dotázáno 15 informátorů. Pro devět informátorů byly otázky přeloženy do angličtiny. Informátoři byli ve věku mezi 25-35 lety. Byla kontaktována tato věková skupina, jelikož už informátoři v tomto věku nežijí s rodiči a jsou schopni zpětně zhodnotit způsob jejich výchovy. Někteří z nich vychovávají už vlastní děti, proto byla zařazena otázka, zda by vychovali či vychovávají vlastní děti podobným způsobem, jakým byli sami vychováni.

V dotazníku byly použity jak uzavřené, tak otevřené otázky. Nejprve byly kladeny uzavřené identifikační otázky ohledně pohlaví, věku, vzdělání, studia či zaměstnání. Poté informátoři odpovídali na základní otázky týkající se přímo zkoumané problematiky. Díky povaze kvalitativního přístupu bylo možné pokládat tyto otevřené otázky, které vedly k volnějšímu vyprávění dotazovaných¹⁷⁾. Dotazník byl rozeslán všem informátorům dne 10. 3. 2021. Tato technika přinesla zajímavé a důležité odpovědi, nicméně měla své nedostatky, jelikož neumožňuje pokládat doplňující otázky, jako je tomu například u hloubkových rozhovorů¹⁸⁾). Pro zisk dalších informací byly tyto doplňující otázky sepsány. Soubor byl poslán dvěma informátorkám, které už předtím byly součástí výběrového souboru¹⁹⁾ a byly ochotny poskytnout rozšiřující informace, a to v datech 10.-12. 4. 2021. První informátorka byla z České republiky a druhá z Jižní Koreji, pro získání hlubších informací z obou zemí. Veškerá komunikace s informátory probíhala písemnou formou přes sociální síť Messenger. Dotazování písemnou formou ukázalo v průběhu výzkumu i své slabé stránky. Pro lepší porozumění a prohloubení poznatků by bylo v dalších výzkumech tedy vhodnější od počátku zvolit hloubkové rozhovory s narátory.

Praktická část reflektující poznatky z výzkumu je nejprve uvedena základními informacemi o katolické církvi. Dále je popsána náboženská situace v Jižní Koreji. Poté jsou krátce představeny informátorky, které zodpověděly doplňující otázky, jak bylo již zmíněno v metodologické části. Následuje sama praktická část práce, jež je rozdělena do tří podkapitol, které na sebe postupně tematicky navazují. V podkapitolách jsou na některých místech uvedeny verše z Bible, které dokreslují rozebírané téma a výpovědi informátorů.

Katolická církev je největší organizovanou skupinou v křesťanském náboženství. Za svou hlavu považuje papeže, momentálně Papeže Františka²⁰⁾. Papež je považován za zástupce Ježíše Krista na zemi a za nástupce apoštola sv. Petra. Papež je zároveň římským biskupem, hlavou suverénního státu Vatikán a hlavou všech katolických církví. Označení „katolická” pochází z řeckého slova katholikos²¹⁾ , což doslovně znamená „obecná” či „univerzální”, tedy otevřená všem lidem z celého světa bez ohledu na rasu, národnost nebo postavení.

Katolická církev je jeden z hlavních směrů křesťanství vedle protestantismu a pravoslaví. Křesťanství se řadí mezi monoteistická náboženství. Věřící uznávají pouze jednoho Boha, který je však představován tzv. Nejsvětější Trojicí – Otec, Syn a Duch svatý²²⁾. Křesťanství historicky vychází z judaismu. Oproti němu však uznává Ježíše Krista za Mesiáše a Božího syna. Křesťanství sdílí s judaismem i část Bible (posvátné knihy) zvanou Starý Zákon. Nový Zákon, který uznávají pouze křesťané, pak pojednává o životě, utrpení, ukřižování a nanebevstoupení Ježíše Krista a o šíření evangelia díky Kristovým učedníkům, jež se nazývají apoštolové²³⁾. Pojem křesťané pochází z Antiochie, kde takto byly poprvé pojmenováni následovníci Ježíše Krista²⁴⁾.

Jak již bylo zmíněno výše, katolická církev vnímá papeže jako zástupce Krista na zemi. Velmi významnou svátostí pro katolíky (křesťany obecně) je křest. Důležitou postavou spojenou se křtem je Jan Křtitel, který v řece Jordán křtil věřící a byl zde pokřtěn i samotný Ježíš Nazaretský²⁵⁾. Právě díky němu se provádí křest i v dnešní době ponořením do vody či politím vodou. Věřící se nechávají pokřtít „ve jménu Otce, Syna i Ducha svatého“. V katolické církvi je typické, že rodiče nechávají děti pokřtít, když jsou ještě malé. Rodiče se však musí zavázat k tomu, že dítě budou vychovávat ve víře. Křest je jednou ze vstupních svátostí, díky které věřící spojí svůj život s Kristem. Měl by symbolizovat zmrtvýchvstání spolu s Kristem a uznání jeho oběti, kterou pro všechny podstoupil, když byl ukřižován na hoře Golgotě²⁶⁾.

Další ze vstupních svátostí, která se koná v životě věřících pouze jednou stejně jako křest, je biřmování. Biřmování je tzv. „křesťanskou dospělostí“. O křtu rozhodují v katolické církvi především rodiče, avšak u biřmování by se už věřící měli rozhodnout pro život s Kristem samostatně²⁷⁾. Poslední z iniciačních svátostí je eucharistie neboli svaté přijímání. Malé děti se po navštěvování náboženství („kroužku”, kde se o církvi a Bohu učí) účastní prvního svatého přijímání, kdy poprvé přijímají posvěcený chléb. Eucharistie je součástí mše, kdy věřící přijímají víno a onen chléb, přezdívaný hostie. Svaté přijímání je připomínkou poslední večeře Ježíše Krista s jeho apoštoly před tím, než byl ukřižován. Během večeře Ježíš lámal chléb, nabízel učedníkům víno a říkal, aby je přijímali jako jeho tělo a krev, které za ně obětuje na kříži, aby s ním tak mohli být navždy spojeni²⁸⁾. Pravidelnou událostí, při které se věřící schází, je mše svatá (bohoslužba), která se koná každou v neděli. Neděle je den Páně, tedy den, kdy Pán Ježíš Kristus vstal z mrtvých. Během bohoslužeb kněží čtou z Písma, zpívají se duchovní písně ze sborníku zvaný Kancionál²⁹⁾ a probíhá již zmíněné svaté přijímání³⁰⁾ .

Mezi důležité části katolického života patří také zpověď neboli Svátost smíření. Věřící se přichází ke kněžím vyzpovídat ze svých hříchů, aby před Bohem, který jako jediný může hříchy odpouštět, uznali své chyby, činili pokání a mohli dojít odpuštění³¹⁾.

V Jižní Koreji je deklarována svoboda náboženství a žádné náboženství tedy nesmí být určeno státním ³²⁾. Vládní průzkumy z roku 2015 ukázaly, že více než polovina obyvatel nepraktikuje žádné náboženství. Početně nejvíce zastoupeným náboženstvím je křesťanství, k němuž se hlásí necelých 30 % obyvatel (z toho asi 2/3 protestantů a 1/3 katolíků) a až po něm následuje tradičnější buddhismus (necelých 16 %). Podíly příslušníků jiných náboženství aktuálně nepřesahují 0,8 %³³⁾.

V osmdesátých letech devatenáctého století došlo k velkému obratu, kdy se Korea začala významně otevírat světu. V Koreji se tak začalo prosazovat křesťanství a zvláště protestantismus. Největší stopu po sobě zanechal americký presbyteriánský misionář, který přijel do Koreji v roce 1884. Od té doby misie počet korejských křesťanů jen zvyšovaly. Příchod křesťanství měl i jiný význam – šíření západní kultury a vzdělání. Právě západní misionáři se zasloužili o vybudování hned několika vzdělávacích institucí, mezi které patří i nejprestižnější univerzita Jonse, která si do dnešního dne zakládá na křesťanských zásadách³⁴⁾.

Naší české informátorce jsme daly pseudonym Ema. Je jí 35 let, má vystudovanou vysokou školu a nyní je na mateřské dovolené. Byla ochotna nám zodpovědět několik rozvinutějších otázek a vzhledem k tomu, že má 3 děti a sama pochází z katolické rodiny, byla pro nás ideálním informátorem ohledně našeho tématu katolické výchovy.

Naší korejské informátorce jsme daly pseudonym Mary. Je jí 26 let, má dosažené vysokoškolské vzdělání a momentálně studuje a pracuje v Praze. Pochází z města Busan v Jižní Koreji.

Výzkum se v tomto tématu zaměřuje především na to, jakým způsobem rodiče děti k víře vedou a od kdy s nimi o ní mluví. Tak jako v každé výchově i ve výchově k náboženskému životu mohou rodiče zvolit několik způsobů. Většina našich respondentů jak z České republiky, tak z Jižní Koreji se shodla na tom, že je rodiče vedli k víře už od dětství. V Bibli můžeme najít verš, který tyto výpovědi dobře dokresluje: „Zasvěcuj dítě do jeho cesty – nesejde z ní, ani když zestárne.“ (Přísloví 22:6)³⁵⁾. V tomto verši lze vidět, že Bible vyzývá rodiče, aby dětem předávali víru a vysvětlovali biblické příběhy už od dětství a aby je tak připravili na životní cestu s Bohem, ve které budou moci poté sami pokračovat. Během výchovy by rodiče měli jít dětem příkladem. Plyne to z toho, že malé děti se často ve svém chování snaží napodobovat dospělé (nejčastěji právě své rodiče), a proto by se rodiče měli snažit být pro děti vzorem v náboženském životě. Ty se poté budou rodičů ptát a budou se o víru sami zajímat. Výpovědi informátorů tato tvrzení potvrzují. Rodiče vedli děti k víře už od dětství a snažili se jim víru vysvětlovat postupně. Brali děti do kostela, mluvili s nimi o Bohu nebo se celá rodina společně modlila. Česká informátorka Ema uvedla: „Byla jsem zvídavá a bavilo mě to. Četli jsme dětskou bibli, o víře jsme průběžně mluvili, byla to přirozená součást života a výchovy. Jediné, co mě někdy nebavilo, byla společná modlitba růžence, tomu jsem nepřišla na chuť.“ Korejský informátor Tomáš také uvedl, že mu rodiče víru nijak nenutili, ale snažili se mu ji vysvětlovat po menší částech. Mary, také z Koreje, ještě dodala: „Vysvětlovali mi to zábavným způsobem, jako když čtete dítěti pohádku.” Většina českých i korejských informátorů uvedla, že v dětství měla vlastní Bibli, kterou jim pořídili rodiče. Je tedy vidět, že v obou zemích rodiče už od brzkého věku dětem vysvětlují biblický příběh a dávají jim tak základ, který později rozšiřují například při navštěvování různých církevních setkání, která budou rozebrána v pozdější podkapitole praktické části. Vedení dětí k víře tedy spočívá hlavně ve snaze představovat a vysvětlovat jim biblický příběh, číst s nimi z Bible, společně se modlit a chodit pravidelně do kostela. V Bibli můžeme najít verš: „Ať tato slova, která ti dnes svěřuji, zůstanou ve tvé srdci. Vštěpuj je svým synům a mluv o nich, ať sedíš doma nebo jdeš po cestě, ať uléháš nebo vstáváš.“ (Deuteronomium 6:6-7)³⁶⁾. Tato slova doplňují zjištění, že rodiče se snaží dětem vysvětlovat dětem víru a ukazovat jim zásady křesťanského života. Z výpovědí informátorů je také patrné, že sdílet víru v rodině a mluvit o ní upevnilo vztahy a udržuje to rodinu pohromadě, i když už děti žijí samostatně. Česká informátorka Lucie uvedla: „Dnes žijeme daleko od sebe, ale s maminkou si vzájemně píšeme o modlitby, prosby atd.“

Doposud bylo zmiňováno především, jak vedou rodiče děti k víře a jak jim ji vysvětlují. Výzkum ale také přinesl důležité informace ohledně způsobu rodičů k tomu, jak jim informace o víře předávají. Rodiče se nesnaží dětem náboženský život nějak nutit nebo jim ho přikazovat z pozice autority. Během výchovy se objevuje snaha dětem postupně vysvětlovat o čem křesťanský život je a učit je základním hodnotám. Z výpovědí narátorů vyplynulo, že k tomu rodiče přistupují s otevřenou myslí a uvědomují si, že nátlak by děti od víry spíše odradil. Můžeme to pozorovat například u navštěvování kostelů. Již bylo uvedeno, že pravidelná účast na mších je jedním ze způsobů, jakým rodiče dětem představují katolický život. Korejský informátor Tomáš uvedl, že s rodiči do kostela chodil, ale někdy zůstal doma s otcem a matka šla sama. Uvedl, že se ho rodiče nikdy nesnažili do víry nutit. Další korejští informátoři odpovídali obdobně a zdůrazňovali, že postupem času si uvědomovali, proč je návštěva kostela důležitá a chodili tam, protože sami chtěli, ne proto, že by je rodiče přesvědčovali. Většina českých informátorů uvedla, že nejdříve chodili do kostela s rodiči nepravidelně, ale postupně si více uvědomovali, o čem víra je, a účastnili se mší pravidelně a rádi. Někteří z nich také uvedli, že chodili ministrovat, tedy že pomáhali kněžím při mších svatých. Ministrování je především službou pro mladé chlapce, avšak někteří kněží umožňují ministrování i dívkám. „Jak kdy. Někdy jsem chodila ráda a někdy ne. Když jsem poté začala ministrovat v kostele, tak jsem se více těšila,“ uvedl česká informátorka Beáta. Informátorka Ema k tomuto tématu řekla: „Chodila jsem ráda, dokonce jsem několik let ministrovala. Byla jsem vděčná, když se tato služba otevřela i dívkám. Dodnes to není v katolických kostelech samozřejmé, záleží na knězi.“

Osm z devíti českých respondentů odpovědělo, že jejich rodiče vyrůstali v katolické rodině. Naopak to bylo u respondentů z Koreje – pouze jeden z šesti rodičů respondentů vyrůstal ve věřícím prostředí. Zde se tedy trochu liší pohled na danou problematiku. Další otázkou totiž bylo, zda je jejich výchova ovlivnila v tom, jak vychovávali své děti (tedy respondenty tohoto dotazníku). V podstatě všichni čeští respondenti se shodli na tom, že výchova jejich rodičů byla ovlivněna katolickým vyznáním. „Dala jim základní hodnoty a křesťanské principy, ze kterých jejich výchova vycházela,“ sdělila svůj názor Alžběta z České republiky. Další respondenti vypověděli, že s nimi rodiče četli Bibli, povídali si o víře atp., ale také zde párkrát zazněla narážka na minulý politický režim, který za příslušnost k náboženství trestal. Měli to tedy rodiče o to složitější – buď jim byla upřena práva (např. na studium), nebo svou víru museli skrývat či popřít. Korejská respondentka Markéta napsala: „Myslím, že se více soustředili na mé náboženské vyznání, chtěli si být jisti, že budu následovat jejich přesvědčení.“ Je zde vidět jasná souvislost s Biblickým veršem Přísloví 23:15³⁷⁾ – „Bude-li, synu, tvé srdce moudré, mé srdce zajásá, to mi věř.“ Veršem je poukázáno na radost rodiče, když se jeho dítě rozhodne jít po stejné cestě jako on a následovat Boha. Jde ale o svobodné rozhodnutí jedince.

Všichni korejští respondenti se z velké části ztotožňují s výchovou svých rodičů a chtěli by podobným způsobem vychovávat i své děti. „Moje dětství bylo plné lásky a skvělých lidí z kostela. Byl jsem převážně šťastné dítě,“ uvedl Tomáš. U českých respondentů to nebylo až tak jednoznačné. „S vírou bych je třeba seznámil, ale rozhodnutí připojit se k nějaké církvi bych nechal na jejich pozdější věk a na ně. A proč? Nejspíš proto, že naše kultura na té křesťanské staví – proto bych je s ní seznámil. A současně bych je nechal se rozhodnout, až tomu budou plně rozumět,“ sdělil svůj názor Aleš. Další respondent zde navázal na již zmíněné – napsal, že je třeba být otevřenější a více s dětmi diskutovat. „Určitou rigiditu v myšlení a komunikaci rodičů nechci sdílet. Moje děti snad budou vzdělanější a otevřenější v různých oblastech, např. sexu,“ přispěl svým pohledem Daniel.

Dále byla dvěma informátorkám položena otázka, zda pro ně katolictví bylo vždy jasná volba, nebo během života pochybovaly o víře či hledali jiné alternativy. Obě informátorky, jak z České, tak z Korejské republiky, braly své vyznání vážně již od dětství. „V katolictví jsem byla hluboce zakořeněna a o změně náboženství jsem nikdy neuvažovala,” odpovídá Ema. „Ani mě nikdy nenapadlo hledat jinou alternativu. Myslím, že se hodně učím a získávám svou vírou a vedu tak šťastný život,“ přitakává Mary. Je tedy velmi důležité vysvětlovat víru dětem už od malička. Zároveň by na ně ale neměl být vyvíjen přílišný nátlak, mohlo by totiž hrozit spíše odvrácení od Boha a nechuť k náboženství.

Jak již bylo zmíněno výše, je důležité s dětmi komunikovat a hlavně diskutovat. Nenutit jim tvrdohlavě svůj názor, ale vysvětlit, proč věřím právě tomu, a ne něčemu jinému a zároveň si poslechnout i jejich pohled na věc. Vysvětlování je jeden ze stěžejních bodů výchovy – odůvodnění toho co, jak a proč dělám. Neznamená to ustupovat od svých rozhodnutí, ale vysvětlit proč byla učiněna³⁸⁾.

V úvodu této práce zaznělo, že výchova se podílí na formování charakteru, tedy mravní stránce lidského chování. Většina z dotazovaných vypověděla, že náboženství hraje ve výchově velkou roli právě v tom, že představuje určité morální hodnoty, které se jim rodiče snažili předat. Korejská informátorka Markéta uvedla: „Podle mého názoru náboženství hraje ve výchově velkou roli. Náboženství a jeho zásady nás dělají lepšími lidmi. Jsme schopni lépe odpouštět ostatním, což je důležité. Myslím, že jsem díky němu více disciplinovaná než ostatní.“ Česká informátorka Ema odpověděla podobným způsobem: „Náboženství hraje velkou roli. Je to základ hodnot, ke kterým jsem byla jako dítě vedena, a i těch, ke kterým chci vést své děti.“

Lze tedy usuzovat, že dotazovaní z obou zemí vidí náboženství jako zdroj hodnot, které jim rodiče předávali. Je zřejmé, že výchova v nevěřících rodinách probíhá obdobným způsobem, kdy se rodiče snaží ze svých dětí vychovat slušné lidi, kteří budou dodržovat obecně uznávané morální hodnoty. V katolických rodinách se ale může objevovat kladení většího důrazu na hodnoty, které se týkají odpuštění a dalších, které konkrétně vychází z křesťanské víry a lze je najít v Bibli.

Jednou z hlavních hodnot křesťanství je láska. Láska k Bohu a láska k bližním je pro křesťany něco, z čeho vyplývají ostatní hodnoty. Ježíš Kristus v Janově evangeliu řekl: „Milujte jedni druhé. Milujte jedni druhé, jako jsem já miloval vás.“ (Jan 13:34)³⁹⁾ Konkrétně slovo láska uvedla česká informátorka Alžběta: „Moje rodiče nás učili především lásce k Bohu a bližnímu, …“. Další dotazovaní poukazovali na podporu, pomoc nebo úctu k druhým, které lze vysvětlovat jako projevy lásky k bližním.

Jednou z těch nejčastěji zmiňovaných hodnot byl vzájemný respekt mezi rodiči a dítětem, ale i porozumění a respekt k druhým. Informátorka Beáta z České republiky zmínila právě vzájemný respekt mezi ní a rodiči, který může dokreslovat jedno z deseti přikázání: „Cti svého otce i matku, ať jsi dlouho živ na zemi, kterou ti dává Hospodin, tvůj Bůh.“ (Exodus 20:12)⁴⁰⁾ Propojení tohoto verše a odpovědí dotazovaných ukazuje, že respektováním svých rodičů se děti vlastně naučí respektovat i druhé. Český informátor Aleš zmínil tři stěžejní body ve výchově. Jedním z nich byl právě respekt k druhým: „Dát prostor každému názoru než ho hned kategoricky odmítnout. Tedy respekt.“

Jak bylo zmíněno výše, v katolických rodinách se snaží rodiče děti naučit také odpouštět. Odpuštění je pro křesťany jedno z hlavních témat. Vyplývá to z oběti Ježíše Krista, který zemřel za hříchy všech lidí, a ze svátosti křtu. V základních informacích o katolické církvi již bylo uvedeno, že svátost křtu je událostí v křesťanském životě, díky které je člověk navždy spojen s Ježíšem a jsou mu také skrze jeho oběť odpuštěny všechny hříchy⁴¹⁾. Korejská informátorka Markéta sdělila: „Rodiče mě učili být upřímnou, milou, milovat ostatní a odpouštět.“ Lze uvést další verš z Bible, jenž podporuje tuto výpověď: „Buďte k sobě navzájem laskaví a milosrdní. Odpouštějte si navzájem, tak jako Bůh v Kristu odpustil vám.“ (Efezským 4:32)⁴²⁾

V listu Filipským 4:6-7⁴³⁾ se píše: „O nic nemějte starost, ale za všechno se modlete. O své potřeby proste s vděčností Boha, a Boží pokoj přesahující všechno chápání bude střežit vaše srdce i mysl v Kristu Ježíši.“ Křesťané jsou tímto vyzýváni k velké důvěře Bohu ve všech situacích, které je potkají. V podobném duchu odpověděla česká informátorka Lucie na otázku ohledně stěžejních bodů, které jí rodiče během výchovy předali: „Praktická modlitba, vše odkládat do rukou Božích.“

Z odpovědí dotazovaných vyplývá, že rodiče se dětem snaží vštěpovat hodnoty, o kterých je možné se dočíst v Bibli. Je tedy vidět velký vliv náboženství na výchovu, jak také zmiňovali informátoři z obou zemí. Jedinou výjimkou, která se objevila v otázce o hlavních bodech ve výchově, byla odpověď české informátorky Ivety: „Neptej se a věř.“ Iveta dále řekla, že by své děti nevychovávala stejným způsobem jako byla sama vychována, protože: „Každý má svůj vlastní pohled na svět, svůj názor a pohled na víru, tak proč mu bránit a nenechat si věci prožít, kdy a jak potřebuje?“

Křest, společně s ostatními svátostmi, je vnímán jako viditelný symbol něčeho, co je neviditelné – Boží milosti⁴⁴⁾. Něco podobného zmínila i česká informátorka Ema ve své odpovědi na otázku ohledně křtu: „Křest je svátost, je to vlastně trošku tajemství, člověk úplně nevidí celý dosah křtu z Božího pohledu.“ Své děti nechala pokřtít především proto, aby i ony žily v přátelství s Bohem, aby někam patřily. Křest také z praktického hlediska vnímá pro své děti i jako „vstupenku“ do společenství církve. Zároveň je to ale i slavností; pozve se rodina a přátelé a řádně se to oslaví. “Ano, plánuji pokřtít své děti. Na mě měl křest velký vliv, ukázal mi směr pro lepší život. Chci své děti také takhle nasměrovat,“ uvedla ve své odpovědi korejská informátorka Mary.

Z korejských respondentů byly brzy po narození pokřtěny pouze dvě osoby. Zbytek ale také v relativně nízkém věku, a to ve 3, 4 nebo 16 letech. Za to všichni čeští respondenti byli pokřtěni již brzy po narození (kromě jednoho, který byl až ve 23 letech). Také Ema i její děti byli pokřtěni hned jako nemluvňata, jak je u katolíků zvykem. „Křest dětí vnímám jinak, než když se pro víru rozhodne dospělý člověk. U dospělého člověka je křest osobní a vyspělé rozhodnutí pro víru, tuto funkci u lidí pokřtěných v dětství má biřmování.“ Víru v Boha Ema vnímá jako něco důležitého, co chce předat svým dětem a křest je k tomu prvním krokem.

Prvnímu svatému přijímání předchází série sezení na faře s knězem a poté první svatá zpověď. Ke svatému přijímání chodí děti v období 2.-3. třídy, pouze výjimečně jindy. Podmínkou je, že musí být již pokřtěny a také se aktivně účastnit náboženství minimálně po jeden rok⁴⁵⁾. Emina maminka sdělila, jak vnímala první svaté přijímání svých dětí. „Měli jsme radost, že naše děti udělaly další krůček ke svátostnému životu. A také jsme byli rádi, že naše děti mohou vyrůstat ve svobodné době bez náboženské diskriminace.“ Mary sdělila podobný pohled na věc. „Já si to moc nepamatuji, ale vím, že pro rodiče to bylo velmi důležité. Jakožto katolíci totiž věříme, že plnohodnotný křesťanský život začíná tímto dnem. Co si ale pamatuji je, že mi všichni gratulovali a vím, že jsem byla šťastná.”

Více než polovina respondentů se v mládí účastnila různých akcí pořádaných farou, školního náboženství atp. Nejčastěji bylo zmiňováno tzv. „spolčo“, jehož náplní jsou společné modlitby, čtení z Bible, různé diskuze o textech a často i zpěv křesťanských písní. Korejská informátorka Mary se účastnila akcí také. „Když jsem chodila do školy, účastnila jsem se tzv. Nedělní školy, setkávala se s křesťanskými kamarády a jezdili jsme na výlety. Hlavní aktivitou většinou bylo studování a porozumění Bible.”

Z odpovědí vyplynulo, že udržováním vztahů s vrstevníky, kteří mají stejné vyznání, se lépe buduje pozitivní vztah k víře a církvi. „Formovalo mě to ve víře, vztahy s věřícími kamarády pro mě byly důležité,“ sdělila opět Ema. Lidé se stejným postojem k víře mají podobné hodnoty a pohled na svět. Další respondentka též napsala, že měla kamarády převážně z kostela, i z toho důvodu nedělní mše a společné akce ráda navštěvovala.

Tato práce byla strukturována způsobem, kdy začínala úvodem a cílem výzkumu a následně, v rámci literární rešerše, nastínila výchovu dětí v katolické víře, kterou se zabývaly jiné práce. Dále byl v metodologii představen kvalitativní výzkum, který byl použit pro zisk vhledu do zkoumané problematiky. Praktická část představila katolickou církev a poté byla rozdělena na tři podkapitoly.

Seminární práce se zabývala výchovou dětí v křesťanských katolických rodinách v České republice a v Jižní Koreji. Cílem práce bylo popsat způsoby výchovy v obou zemí a případně porovnat rozdíly. Na základní výzkumnou otázku, vyplývající z cíle práce, pomohly odpovědět tři výzkumné podotázky ohledně způsobů vysvětlování víry, předávání hodnot rodiči a vlivu církve na výchovu a náboženský život.

Výpovědi respondentů ukázaly, že rodiče dětem vysvětlovali víru už od dětství. Vedli děti k víře od brzkého věku, tudíž ji děti vnímali jako přirozenou součást výchovy. Většina uvedla, že víra jim nebyla nijak nucena, ale postupně vysvětlována. Důležitým přínosem byla komunikace rodičů s dětmi – promluvy, diskuse a vyprávění o křesťanských tématech. Rodiče by měli být svým dětem osobním příkladem, jelikož se děti v mladém věku učí formou napodobování chování svých rodičů a získávají tím nové návyky.

Respondentům byly během výchovy vštěpovány hodnoty, které přímo vychází z Bible. Dotazovaní z obou zemí uvedli, že náboženství mělo velký vliv na jejich výchovu. Náboženský život a s ním spojené základní hodnoty byl dětem postupně vysvětlován. K hlavním hodnotám, kterých si respondenti cení dodnes, patří schopnost odpouštět a vzájemný respekt vůči ostatním. Z výpovědí vyplynulo, že dotazovaní chtějí přenášet náboženské hodnoty i dále do výchovy svých dětí a předat jim tak hlavní myšlenky svého vyznání.

Poslední podotázka se zabývala vlivem církve na výchovu. Většina respondentů z obou zemí uvedla, že v mládí byli součástí různých náboženských společenství, kde našli mnoho přátel. Církevní společenství, akce pořádané farou a další, mají dle výpovědí velký vliv na udržování vztahů jedince s Bohem. Jako efektivní způsob utužení víry se jeví shromáždění vrstevníků stejného vyznání. Lze tedy jasně vidět důležitost kolektivu ve víře.

A jaký je tedy rozdíl mezi Českou republikou a Jižní Koreou? Jediným velkým rozdílem bylo, že většina rodičů českých respondentů již vyrůstala v katolické rodině (8 z 9), zato z rodičů korejských respondentů vyrůstal v katolické rodině pouze 1 ze 6. Zajímavé proto je, že s výchovou svých rodičů byli více spokojeni respondenti z Koreje. U několika českých respondentů se opakovala k výchově stejná výtka a to ta, že s dětmi je potřeba o víře více diskutovat a vysvětlovat a méně do ní tlačit. Předat své hodnoty, ale nechat dítě, ať se samo rozhodne, co si z nich do pozdějšího života vezme. Jedna respondentka z České republiky dokonce s výchovou svých rodičů vyloženě nesouhlasila a svým dětem chce nechat více volnosti, jak bylo již zmíněno v praktické části. Dalším rozdílem je křest. Všichni čeští respondenti (až na jednu výjimku) byli pokřtěni už brzy po narození, zato většina korejských respondentů sice také v dětském věku, ale až kolem 3 let. Ohledně navštěvování různých katolických společenství či akcí na faře se odpovědi respondentů z ČR ani Koreje v zásadě nelišily. Žádné stěžejní rozdíly mezi zeměmi tedy objeveny nebyly.

Na základě těchto výsledků lze zodpovědět hlavní výzkumnou otázku následujícím způsobem. Bylo zjištěno, že se ve vybraných zemích neobjevují příliš velké rozdíly v rámci výchovy dětí v katolických rodinách. Z výsledků je patrné, že se rodiče katolického vyznání snaží vychovávat své děti k víře postupně a převážně za pomoci předávání základních hodnot. Svou roli ve výchově k náboženskému životu hraje i vliv církve.

1. SEMÍN, Michal. Rodina a výchova dětí ve světle katolické nauky. Brno. 2005. [cit. 6.4.2021] Dostupné z: http://www.stjoseph.cz/rodina-a-vychova-deti-ve-svetle-katolicke-nauky/?fbclid=IwAR1yvkjiY89hLW1RRM9P57SDBD95sI1Cx_w7E1xEz4YGxgsTEnSuXZocgpI
2. BRANDÝNSKÝ, Luboš. Křesťanská rodinná výchova. Brno, 2008. [cit. 6.4.2021] Dostupné z: https://is.muni.cz/th/x67n7/BAKALARSKA_PRACE_-_KRESTANSKA_RODINNA_VYCHOVA.pdf?fbclid=IwAR0K8VfAHw_mhumLeLVY9ah52Ejpjw_4BiNMq1t3A66OlIbIciMpUVGS9LI
3. SVOBODA, Karel. Výchova dětí a mládeže v katolických rodinách. Zlín, 2014. [cit. 6.4.2021] Dostupné z: http://digilib.k.utb.cz/bitstream/handle/10563/29655/svoboda_2013_dp.pdf?sequence=1&isAllowed=y
4. PAJEROVÁ, Zuzana. Vliv náboženských hodnot na výchovu. Liberec, 2010. [cit. 6.4.2021] Dostupné z: https://dspace.tul.cz/bitstream/handle/15240/10317/mgr_17766.pdf?sequence=1&isAllowed=y&fbclid=IwAR34ei_7HcdhiZw4q0qIngWGOvBrIcVvVzGvnifnq14ft8aPuiuD-ztRdno
5. SLÁDEČEK, Alois. Výchova a náboženství. Hradec Králové, 1919. [cit. 6.4.2021] Dostupné z: http://kramerius4.nkp.cz/search/i.jsp?pid=uuid:b70f3f70-ef88-11e7-a97b-005056827e51
6. MOUČKOVÁ, Petra. Fenomén křesťanství v Jižní Koreji. Hradec Králové. 2018. [cit. 6.4.2021] Dostupné z: https://theses.cz/id/j6gsdm/26978720
7. HENDL, Jan. Kvalitativní výzkum: základní metody a aplikace. Praha, 2005. [cit. 19.3.2021] Dostupné z: https://dl1.cuni.cz/pluginfile.php/882806/mod_resource/content/1/06%20Hendl%2C%20J.%20-%20Kvalitativn%C3%AD%20v%C3%BDzkum%3B%2024-63.pdf
8. KOKAISL, Petr. Geografie náboženství. Praha, 2015. [cit. 6.4.2021] Dostupné z: https://www.researchgate.net/publication/47041574_Geografie_nabozenstvi
9. DEMY, Timothy J., SHAW, Jeffrey M. Religion and Contemporary Politics: A Global Encyclopedia. ABC-CLIO, 2019. ISBN 978-1-4408-3933-7. [cit. 26.4.2021] Dostupné z: https://books.google.cz/books?id=vt-vDwAAQBAJ&pg=PA365&redir_esc=y#v=onepage&q&f=false
10. Bible, překlad 21. století. 1. vydání. Praha: Biblion. 2009. str. 815. ISBN 978-80-87282-01-4 [cit. 26.4.2021]
11. Bible, překlad 21. století. 1. vydání. Praha: Biblion. 2009. str. 207. ISBN 978-80-87282-01-4 [cit. 26.4.2021]
12. Bible, překlad 21. století. 1. vydání. Praha: Biblion. 2009. str. 818. ISBN 978-80-87282-01-4 [cit. 26.4.2021]
13. Bible, překlad 21. století. 1. vydání. Praha: Biblion. 2009. str. 1381. ISBN 978-80-87282-01-4 [cit. 26.4.2021]
14. Bible, překlad 21. století. 1. vydání. Praha: Biblion. 2009. str. 86. ISBN 978-80-87282-01-4 [cit. 26.4.2021]
15. Bible, překlad 21. století. 1. vydání. Praha: Biblion. 2009. str. 1480. ISBN 978-80-87282-01-4 [cit. 26.4.2021]
16. Bible, překlad 21. století. 1. vydání. Praha: Biblion. 2009. str. 1486. ISBN 978-80-87282-01-4 [cit. 26.4.2021]

1. Obyvatelstvo podle náboženské víry v letech 1921-2011. ČSÚ. 2014. [cit. 26.4.2021] Dostupné z: https://www.czso.cz/documents/10180/20551795/1702201401.pdf/68758640-22b5-4eba-9733-95c75a479d42?version=1.0
2. KIM, Eunyoung. Statistiky Korejské katolické církve. CBCK. 12.4.2018. [cit. 26.4.2021] Dostupné z: https://web.archive.org/web/20180413124815/http:/www.cbck.or.kr/bbs/bbs_read.asp?board_id=K1300&bid=13013298
3. ŘEHÁK, Jan. Výběr metodou sněhové koule. Sociologická encyklopedie. 2018. [cit. 26.4.2021] Dostupné z: https://encyklopedie.soc.cas.cz/w/V%C3%BDb%C4%9Br_metodou_sn%C4%9Bhov%C3%A9_koule
4. DVOŘÁK, Pavel. Šetření dotazníkové. Sociologická encyklopedie. 2018. [cit. 26.4.2021] Dostupné z: https://encyklopedie.soc.cas.cz/w/%C5%A0et%C5%99en%C3%AD_dotazn%C3%ADkov%C3%A9
5. DVOŘÁK, Pavel. Dotazování. Sociologická encyklopedie. 2020. [cit. 26.4.2021] Dostupné z: https://encyklopedie.soc.cas.cz/w/Dotazov%C3%A1n%C3%AD
6. HYHLÍK. František. Interview. Sociologická encyklopedie. 2018. [cit. 26.4.2021] Dostupné z: https://encyklopedie.soc.cas.cz/w/Interview_(MSgS)
7. ŘEHÁK, Jan. Soubor výběrový. Sociologická encyklopedie. 2017. [cit. 26.4.2021] Dostupné z: https://encyklopedie.soc.cas.cz/w/Soubor_v%C3%BDb%C4%9Brov%C3%BD
8. Papež František. cirkev.cz. [cit. 26.4.2021] Dostupné z: https://www.cirkev.cz/cs/papez-frantisek
9. Křesťanství: Katolictví. Světová náboženství. [cit. 26.4.2021] Dostupné z: https://www.svetova-nabozenstvi.cz/katolictvi/
10. Kdo je Bůh. cirkev.cz. [cit. 26.4.2021] Dostupné z: https://www.cirkev.cz/cs/buh
11. Bible. cirkev.cz. [cit. 26.4.2021] Dostupné z: https://www.cirkev.cz/cs/bible
12. Bible. Bible.com. [cit. 26.4.2021] Dostupné z: https://www.bible.com/cs/bible/15/ACT.11.26.B21
13. Ježíšův křest. deti.vira.cz. [cit. 26.4.2021] Dostupné z: https://deti.vira.cz/bible-pro-deti/novy-zakon/jezisuv-krest
14. Svátosti a obřady. cirkev.cz. [cit. 26.4.2021] Dostupné z: https://www.cirkev.cz/cs/svatosti#krest
15. Svátosti a obřady. cirkev.cz. [cit. 26.4.2021] Dostupné z: https://www.cirkev.cz/cs/svatosti#birmovani
16. Kancional.cz. [cit. 19.4.2021] Dostupné z: https://kancional.cz/o-projektu
17. Mše svatá. cirkev.cz. [cit. 19.4.2021] Dostupné z: https://www.cirkev.cz/cs/mse-svata
18. Svátosti a obřady. cirkev.cz. [cit. 19.4.2021] Dostupné z: https://www.cirkev.cz/cs/svatosti#zpoved
19. Svaté přijímání. Liturgie.cz. [cit. 19.4.2021] Dostupné z: http://www.liturgie.cz/temata/mse-svata/svate-prijimani
20. KOREA, REPUBLIC OF: Diplomacy in Action. U.S. Department of State: Diplomacy in Action. 2002. [cit. 26.4.2021] Dostupné z: https://2009-2017.state.gov/j/drl/rls/hrrpt/2001/eap/8336.htm
21. YONSEI UNIVERSITY. yonsei.ac.kr. 2015. [cit. 26.4.2021] Dostupné z: https://www.yonsei.ac.kr/en_sc/intro/history1.jsp
22. Náboženská výchova dětí. ViRA.cz. [cit. 26.4.2021] Dostupné z: https://www.vira.cz/texty/knihovna/kapitoly/nabozenska-vychova-deti?fbclid=IwAR00ehfzWFSPOWOh053gG5F6W9mtiDGViIA1Wc3JC3zXj21swtMILIgDHlo
23. Křest dítěte – jaký význam?. ViRA.cz. 2008. [cit. 26.4.2021] Dostupné z: https://www.vira.cz/texty/otazky-a-odpovedi/krest-ditete-jaky-vyznam?fbclid=IwAR3HKtibFvn9DU3B91uTqyyorQ6BkgfMy5BRZMtqM7gBM3pByHv1dUdq8j0
24. První svaté přijímání-dětí. Komunitní centrum Matky Terezy. 2018. [cit. 19.4.2021] Dostupné z: https://www.kcmt.cz/katecheze/1-svate-prijimani-deti/?fbclid=IwAR04CfioIjXv6MEah1YIrlWpoLchIlRQ6hf6j_HDUY7r0K2b2XS5K2-1DQc



Počet shlédnutí: 85