Ideologie a věda

Napsal:Dominik Duda

Ideologie je propracované, až promyšlené vyjádření názorů, zájmů a cílů jednotlivých skupin společenství. Zaměřil jsem se na pochopení politické ideologie převážně z pohledu Karla Marxe. Dále je text zaměřený na vysvětlení pojmu liberalismus, konzervatismus, socialismus, Islámský fundomentalismus, nacionalismus, neonacismus. Dále se zaměřím na vysvětlení problematiky ideologie a vědy a pokusím se ponořit do tohoto tématu.

Tato práce pojednává o vývoji ideologie a vědy, které následně zhodnotím ze všech stránek lidskosti. Co je to věda? Co je to ideologie?

„z lat. idea = myšlenka; řec. logos = řeč, myšlenka, věda¹⁾

Ideologii vyjadřuje určité společenství nebo skupina lidí, otázky problematiky celku žití, vztahů a jejich postupný vývoj. Ideologie lze charakterizovat také jako síť mezi lidmi, která je propojuje, snaží se společně řešit jejich problémy žití. Prostřednictvím politiky prosazují své zájmy.

Pojem ideologie se dá také chápat jako jisté vědomí, které se neustále učí a rozrůstá. Dříve znamenal pojem ideologie v určení významných představitelů francouzské buržoazní filosofie na rozhraní 18. a 19. století vědu o idejích. Toto použil již Napoleon proti filosofům jako jejich označení “ideologové”, byl tento výraz použit v politickém boji a současně obdržel hanlivý význam.

Učení o třídních zájmech dělnické třídy přispěl do novodobého stádia vývoje pojmu “politologie” známý filozof, politický publicista, kritik klasické ekonomie a teoretik dělnického hnutí Karel Marx. V marxistické literatuře nalézáme různé odstíny v chápání pojmu ideologie. Nejčastěji je používán ve smyslu uvedeném na začátku hesla. Pokud ideologie vyjadřuje zájmy určité skupiny lidí, neznamená to, že vyjadřuje libovolná přání a názory. Avšak ideologie neodráží jenom praxi a požadavky určité třídy. Nejsou přímým a bezprostředním odrazem určité základny, ale odrazem zprostředkovaným. Tvůrci se snaží prosadit subjektivní názory. Ideologičtí tvůrci žijí v určité společnosti, patří k určitému uskupení, a to vše má obrovský vliv na postoj ke skutečnosti.

“ Třídní boj vede nutně k diktatuře proletariátu, že sama tato diktatura je jen přechodem k zrušení všech tříd a k beztřídní společnosti….²⁾.

Podat stručnou charakteristiku ideologie není jednoduché. Vyžaduje to ujasnění širšího kontextu, jímž je rovněž společenská realita. Myšlenka, že dějiny jsou lidským výtvorem, výsledkem vědomé předmětné činnosti lidí, byla geniálním přínosem marxistické teorie společnosti. Byl nalezen zorný úhel, z něhož mohla být společenská skutečnost konečně podrobena vědecké reflexi a z něhož mohl být odhalen jak mechanismus fungování, tak také objektivní tendence zákonitého vyústění dějinného vývoje. V boji tříd byl odhalen základní hybný princip společenského pohybu a bylo vědecky dokázáno, že třídní boj vede nutně k diktatuře proletariátu, že sama tato diktatura je jen přechodem k zrušení všech tříd a k beztřídní společnosti . Společenská realita může být (samozřejmě jen v abstrakci) vydělena z celku reality vůbec především proto, že toto vydělení respektuje rozlišení dvou forem objektivity. Cílevědomá lidská činnost jako objektivní proces svého druhu, jehož výsledkem jsou dějiny, je právě tak reálným pohybem skutečnosti jako vývojový proces přírody. Společnost však, na rozdíl od přírody, je lidským dílem, produktem cílevědomé materiální činnosti, jakkoli jde o výtvor značně komplikovaný, v němž jsou integrovány také mnohé přírodní determinace a v němž není nikdy plně dosahováno vytyčovaných cílů. Lidské vědomí proto představuje výrazný konstitutivní prvek tohoto procesu praktické aktivity, a to i přesto, že je pouze momentem praxe a produktem praxe. Marxova myšlenka o prioritě praxe a sekundárnosti teoretické sféry byla pozitivní překonáním dědictví německé klasické filosofie. Praxe, jako zasahování do plné (neteoretické) skutečnosti, jako využívání, přetváření a utváření této skutečnosti, je nejzákladnější ontotvornou lidskou aktivitou, je bází, na níž se střetávají nejrůznější teoretické koncepce, je místem činné interakce člověka se světem, tvůrkyní hodnot i sebetvůrčím aktem člověka. Přestože člověk vytváří společenskou skutečnost podstatně komplikovanějším, způsobem, než jsou vytvářeny např. předměty denní potřeby v procesu řemeslné výroby, existují zde paralely. Chce-li být člověk úspěšný v předmětné přírodní skutečnosti (např. při výrobě židle), musí svou činností, která projde nejprve lidskou hlavou (v daném případě se ještě obejde bez pomoci teoretické vědy), postihnout reálnou strukturu příslušného fragmentu bytí, musí překonat, uplatněním svých duchovních a fyzických potencí, realitu kladoucí odpor. Tento proces se neobejde bez nástrojů (techniky) a také příslušného postupu (technologie). Ideální „projekt„ v lidské hlavě se nestane materiální skutečností, nebudou-li respektovány tvrdé přírodní determinanty. Člověk může měnit svět a úspěšně zasahovat do přírodní skutečnosti jen tehdy, dokáže-li jej správně poznávat a v mnohých ohledech se tomuto světu také podřídit? I s vynaložením maximálního úsilí nevyrobí člověk chtěný předmět — nebude-li mít příslušné nástroje, materiál a pracovní zručnost. Tento „diktát přírody“ je spolehlivou prověrkou úspěšnosti lidských zásahů do předmětného světa. Složité speciálně vědní teorie, podpírající a kultivující tyto zásahy, tak nalézají v předmětné praxi spolehlivé, byť zprostředkované kritérion přiměřenosti a pravdivosti. Příroda proto představuje jakousi „konstantu„, korigující upřílišněný subjektivní zájem o „extrémní“ duchovní výboje člověka — klade „nevědomý permanentní„ odpor, který je někdy téměř nepřekonatelný, jindy slabší, ale přesto jde vždy o slepé síly.

Také ve společenské realitě je podmínkou úspěšných praktických zásahů postižení reálné struktury této specifické oblasti skutečnosti. Je-li funkcí společenských věd také předvídat a projektovat tak společenskou realitu, jež se pak vytváří jako zamýšlené lidské dílo — pak přesto celý tento proces praktické aktivity je nesmírně komplikovaný. Proti aktivní společenské síle nestojí už jen přírodní slepé síly zmatku, ale také vědomé společenské síly, třídy, uvědomující si více či méně své reálné postavení a možné ambice, odhodlané svést tvrdý boj za udržení či změnu současných společenských poměrů. Aktuální společenská praxe jako kritérion přiměřenosti a pravdivosti různých společenskovědních teorií, které také v této oblasti jsoucna tvoří teoretickou oporu lidské praktické aktivity, tak představuje problematičtější bázi ověření teorie skutečností. Právě tato komplikovanost podmínek praxe způsobuje, že mnohé společenské teorie, které v minulosti prokázaly „jistou životaschopnost“ a zasáhly podstatně do společenské reality, nebyly ani v běžném vědeckém povědomí odhaleny jako teorie „nevědecké„ — jako ideologie ve smyslu falešného vědomí. Protože dovedně vydávaly svůj zájem za obecně prospěšný, setkávaly se s podporou a úspěchy i přesto, že byly ztělesněním vystupňovaných kořistnických cílů reakčních tříd. Společenská skutečnost (její určitý stav) je vždy podstatným způsobem závislá nejen na celkových materiálních poměrech, ale také na lidském způsobu reflexe těchto poměrů, tj. na „vědomí“ společnosti o sobě samé, na intelektuálním pochopení celkových životních podmínek a z něho odvozovaných zájmů tříd a skupin — na ideologii. Tím je také umožněno, že společenská realita může být v buržoazních systémech poměrně v širokém rozsahu „ovladatelná„ (manipulovatelná) právě prostřednictvím ideového působení. Po předchozím „kvalifikovaném“ zpracování, případně v jinak „příznivé konstelaci„ okolností je pak možno instalovat dokonce reakční diktátorské režimy, vzniká reálné nebezpečí, že lidstvo vyplýtvá příliš mnoho energie v nezbytné oklice třídních bojů, válek a sociálních revolucí, vyvstává hrozba, že budou zneužity špičkové objevy vědy proti lidstvu.Proto tedy okamžitý výsledek společenské praxe vždy v buržoazní společnosti „vhodně“ interpretovaný nemůže být sám o sobě ještě spolehlivým kritériem přiměřenosti a vědeckosti těch společenskovědních teorií, na nichž je také založen.28 Třídní zájem — jehož nejhlubším podtextem jsou hmotné poměry a jehož teoretickou artikulací jsou právě společenskovědní teorie — zásadně ovlivňující společenskou praxi ve vyspělých ze^ mích, je i dnes činitelem, který v třídní společnosti hraje prvořadou úlohu, a proto tedy nutně musí být uvažován také jako kritérion vědeckosti společenskovědních teorií. Ideologie ve velmi obecném smyslu představuje určitou stránku (část) společenského vědomí — souvisí se sociálním postavením a zájmy tříd. Je to: soustava názorů, idejí, teorií apod., v níž společenská skupina vyjadřuje, uvědomuje si a odůvodňuje své ekonomické a společenské postavení a zájmy; teoretické třídní vědomí.. .' , Tato stručná charakteristika může posloužit pro první globální orientaci i přesto, že jde o pojetí poněkud zúžené. Podle této charakteristiky představuje ideologie především specifickou reflexi společenské reality, v níž se odrážejí sociální motivy, zájmy a cíle tříd a skupin. Odtud také vyplývá, že ideologie je vždy spjata s nositelem, s určitou společenskou třídou a je tedy podmíněna také společenskohistoricky. Komplikovanost a dynamika společenských jevů a, s tím související třídní rozrůzněnost společnosti způsobují, že existuje více různých ideologií. Pro všechny ideologie však platí, že jsou stranické, že straní zájmům své třídy. Tím je způsobeno, že objektivně tatáž společenská skutečnost je v důsledku různých ideologických interpretací vykládána rozporně. Ideologické reflexe např. dvou antagonisticky postavených společenských tříd jsou navzájem odlišné (až protikladné), neboť poznání a hodnocení týchž společenských jevů zde vychází z různého sociálního postavení (zájmů) nositelů. Přestože ideologie má výrazně teoretickou povahu (např. na rozdíl od sociální psychiky) a co do svého obsahu je tedy specifickou teoretickou reflexí, nemohou být její funkce redukovány pouze na úkoly explikativní. Je, analogicky jako věda, složitým společenským jevem. Prostupuje, a tak modifikuje třídní společenskou skutečnost. Jejím výrazným rysem je funkční spjatost se zájmy a snahami skupiny„. Stala se významnou sférou ideově teoretického (ideologického) boje. Harmonizuje společenské zájmy tříd, plní funkce motivační a regulativní, složitými cestami, jako duchovní (teoretický) základ pro činnost velkých společenských sil, ovlivňuje průběh společenského života. Redukujeme-li vědomě ideologii jen na teoretické třídní vědomí, pak její základní vlastností, vzhledem k funkcím, které v třídní společnosti (dní, musí být relativně vyhraněný koncept (model, pojetí) společenské skutečnosti jako celku. Jednotlivý názor (náhodně převzatá teze) nemůže být sám o sobě ideologií. Tou může být pouze ucelený souhrn společenskovědních názorů, vnitřně značně konzistentní, v němž je vždy nějak integrována také filosofie či obsaženy filosofické aspekty. Ideologie tedy nemůže vzniknout zcela živelně, i když ze spontánního třídního vědomí (sociální psychiky) vyrůstá a toto vědomí ovlivňuje. Je nezbytné, má-li plnit příslušné společenské funkce, aby byla formulována jako společenskovědní teorie (v pojmech a kategoriích tak, jak jsou obvykle užívány tou, kterou teoretickou vědní disciplínou). Zvláštností příslušného ideologického systému pak je, že vedle tradičně užívaných teoretických výroků ve vědě (oznamovacích vět různého stupně obecnosti), obsahuje „hodnotící soudy“ a „akční direktivy„. Jen takto relativně vyhraněný soubor názorů může být „… základem a zdůvodněním činnosti společenských tříd, politických hnutí, národnostních skupin anebo nějakých společenských skupin vůbec“. Právě pro těsnou spjatost ideologie s průběhem i výsledky společenské činnosti je obtížné přesně vydělit ideologické jevy z celku společenských jevů. Sociální realita, jakkoli je objektivním procesem svého druhu, je natolik v třídní společnosti determinována ideologicky, že má „ideologický charakter„. To je v principu dáno tím, že přes ideologicky podmíněnou reflexi této reality se ideologický aspekt společensko-individuální činnosti (sociální zájem, motivace a regulativy tříd, skupin i jednotlivců), vyvolaný a ovlivněný nejen materiálním postavením nositelů, nýbrž také povahou a účinností převládajícího ideologického klimatu, stává trvalou komponentou lidské aktivity a všech závažných společenských výtvorů. Tak tedy ideologie, jako teoretické třídní vědomí, jako specifický typ teoretické reflexe skutečnosti, sdílí s teorií — explicitně formulovaným pochopením příslušné části reality — mnohé „společenské osudy“. Zejména mocenská (vládnoucí) ideologie má reálnou možnost být složitě zašifrována ve společenské skutečnosti, zpředmětněna ve vrcholných společenských výtvorech (společenských vztazích, institucích, právu, politických a náboženských organizacích apod.), analogicky, jako jsou např. speciálně vědní teorie zpředmětněny v průmyslu a technice v nejširším slova smyslu. Tak jsou zvláštním způsobem — vždy však přes lidskou hlavu a prostřednictvím lidské činnosti — transformovány už existující sociální poměry do „jiných„ poměrů — nyní už částečně změněných a obohacených o výsledky předchozí transformace.

Politická ideologie je soustava názorů, idejí, postojů apod. souvisejících s podmínkami existence určité sociální skupiny. Termín byl zaveden až počátkem 19. století, a přestože patří k nejčastěji používaným v politických vědách, je současně také jedním z termínů nejpozorněji interpretovaných. Původně sloužil k označení idejí, které jsou myšlenkovým základem pro praktické jednání lidí, politiku a morálku. V tomto smyslu ho používali představitelé francouzského materialismu a sensualismu. „„Být radikální znamená uchopit věc u kořene. Kořenem člověka je však člověk sám.“³⁾. Brzy však nabyl pejorativního významu a ideology byli nazýváni lidé zastávající názory odtržené od praktických otázek. Na uvedené pojetí navázali Karl Marx a Bedřich Engels, kteří ideologií rozuměli především idealistické spekulativní koncepce, podle nichž je svět ztělesněním idejí, myšlenek a principů. Typ myšlenkového procesu, při němž si subjekt, tj. ideolog, neuvědomuje spojitost svých myšlenkových konstrukcí s reálným zájmem určité třídy, nazývali falešným vědomím. Každá ideologie vychází z objektivních společenských daností a snaží se opírat o vědu. Zároveň je ovlivněna subjektivním pohledem, záměrem a zájmem svých tvůrců, a je tedy do určité míry „falešným vědomím“. Ideologie, politické doktríny a programy umožňují subjektům politiky aktivní participaci na věcech veřejných se zvláštním důrazem na vztah k politické participaci jiných politických subjektů. Formují spolu s jinými činiteli motivačních struktur u politických činností. Neexistují mezi nimi ostré hranice. Někteří autoři například nepoužívají pojmu ideologie, operují pouze s pojmy politická koncepce a program. Existuje silný proud zvaný kritika ideologie. Rozčlenění na ideologie, politické doktríny a politické programy odpovídá spíše potřebám pedagogickým. Mezi jednotlivými pojmy můžeme nalézt souvislosti. Zde je zvýrazněna určitá doplňující úroveň a navazující souvislosti. Politická ideologie je uceleným myšlenkovým systémem, který je využíván jako model pro řízení státu či jiné politické jednotky. Významným mezníkem byla francouzská revoluce a její myšlenkové reakce na ni. Tradiční ideologie jsou liberalizmus, konzervatizmus a socializmus. Nové v 60. letech 20. století vznikající jsou např. enviromentalizmus a feminizmus. Také nacionalizmus, sociální nacionalizmus a fašizmus. Toto pojetí je vlastní spíše euroatlantickému civilizačnímu okruhu a jeho chápání politiky, ale nacházíme je vlastně ve všech společnostech státního charakteru. Svébytnou ideologií je islámský fundamentalizmus. Některé z nejvýznamnějších ideologií nastíním v dalším textu.

Často prosazovanou ideologií je liberalismus. Označení liberální je poprvé použito v roce 1810 jako označení politické strany blízké k anglickému konstitucionalizmu. Největší ohlas zaznamenal v USA, kde na se severu klade důraz na zdůraznění ohledu na chudé menšiny - egalitární aspekty. Ve Velké Británii je liberál stoupenec svobod, zejména hospodářských tj. laissez-faire. Je silně diferencovaný. Je těžké jej proto definovat. Oxfordský slovník považuje liberalizmus každého jedince za zdroj morálních hodnot a každého člověka za stejně hodnotného. Zakladatelem moderního liberalizmu je John Locke, autor Společenské smlouvy, která znamená souhlas jednotlivců, aby vytvořili společnost. Legislativa je omezena, každý nakládá volně se svým majetkem. Podle Locka je nejvyšší svobodou život, tělesné zdraví,osvobození od bolesti a vlastnictví hmotných věcí. V 19. století působil J.S.Mill, který měl vizi vlády, které by se účastnilo co nejvíce občanů. Chtěl svobodu publikování, myšlení a vyjadřování a všeobecné volební právo. Individuum je pro Milla pramenem blahobytu, neboť genius dýchá volně jen v atmosféře svobody. Rousseau odmítal zastupitelské mechanizmy pomocí poslanců, moc náleží pouze lidu. Vládní kolegium podle něj může být lidem ustanoveno a sesazeno, kdy se mu zlíbí. Pro liberalismus je typické oddělení moci politické a náboženské. Locke i Mill chtěli oddělit stát od církve. Mill chtěl věřit v morálku lidí na mimokřesťanském základě. Dále se v 19. století snaží vypořádat s problémem tyranie většiny jako hrozby demokratizace mas.

Vedle liberalismu má v západních demokratických státech své tradiční místo i ideologie zvaná konzervatismus. Termín zřejmě vznikl v roce 1820 k popisu umírněnějších stoupenců monarchie ve Francii. V Anglii vznikla Konzervativní strana. Původně byl pojem spjat s obhajobou monarchie, aristokracie, církve a předkapitalistického období. Dnes má mnoho protichůdných významů. Za revoluci v rámci konzervatismu je považována revoluce šítského fundamentalisty Chomejního v Iránu, revoluci v Americe způsobila ústava z Philadelfie. S konzervativci je spojována politika appeasementu v Británii a tvrdá linie Pentagonu R. Reagana. Ke konzervatismu náleží různorodé politické subjekty: Britská konzervativní strana, neogallisti ve francii a křesťansko-demokratická strana v Německu, v Japonsku je za konzervativní považována strana liberálně demokratická a to pro svůj důraz na loajalitu, hierarchii a povinnost. Frankovo Španělsko a salarizmus v Portugalsku měly pak poněkud autoritativní charakter. Dnes se konzervativci shodují s liberály v obhajobě kapitalistického systému. Definice pojmu zdaleka není jednoznačná. Blízko byl W. Churchil, který dle svých slov miluje minulost, nemá rád přítomnost a obává se budoucnosti. Samotní konzervativci chápou konzervatismus jako postoj, který lze definovat, aniž jej ztotožníme s politikou jakékoli strany. Konzervatizmus chce zachovat ty zvyky a instituce, jimž byl svěřen smysl světa, či že je politickým názorem, který chce zachovat věci tak jak jsou. Stát a společnost nevnímají odděleně, nechtějí radikální změny. Podle Nisberta je největším odkazem konzervatismu význam vlastnictví a hierarchizace společnosti. Důležité místo má tradice. Ta je nezřídka ve spojení s lokálním patriotizmem a institucí státního náboženství. Konzervatismus se od ostatních ideologií liší tím, že klade důraz na úlohu církve a židovsko-křesťanské morálky.

Socialismus je levicovou ideologií, která vznikla jako reakce na industriální revoluci. Rozpětí sahá od utopického socializmu, přes marxismus-leninismus, stalinismus, neomarxismus, reformní komunismus až po eurokomunismus. Socialismus je tedy jak modelem švédského sociálního státu tak Egypta za Násila nebo Izraelského kibucu. Jsou zde 3 směry: komunistický, marxistický a sociálně demokratický. V rámci komunismu Karl Marx vytvořil ideologii, kterou později sám kritizoval. Tam, kde měl být ráj, bylo nakonec peklo. Nejvýznamnější pramen je Manifest komunistické strany; dějiny dosavadních společností jsou podle něj dějinami třídních bojů. Proletariát prý zničí buržoazii stejně jako ta předtím zničila feudalismus. Podle Lenina se budou elementární pravidla společenského soužití spontánně zachovávat. Úplná demokracie bude možná, až kapitalisté zmizí, nebude tříd; pak zmizí stát a pak se bude moci mluvit o svobodě. Podle Marxe a Engelse není možný žádný kompromis, jen svržením buržoazie získá proletariát moc. Tu tedy uchopí dělnická třída a sice bojem. Zájmy kapitalistů a dělníků jsou neslučitelné. Lenin zformoval stranu bolševiků a vzhledem k zaostalosti Ruska byl přesvědčen o revoluční úloze dělnictva. Jednou z vůdčích charakteristik je vedoucí úloha komunistické strany. Toho si byl Lenin vědom a vytvořil skutečné teoretické předpoklady. Na něj navázal Stalin a vytvořil vlastní ideologii, později zvanou stalinismem.

Islámský fundamentalismus je jedním z mnoha proudů islámu. Toto označení pravděpodobně poprvé použil al-Malek na Sorbonně. Rozlišil islámské proudy na liberální modernismus a islámský fundamentalismus (nahradil jimi termíny „obnova“, “tradicionalismus“ a “islámský nacionalismus“. Boom islámu zaznamenáváme od 70. let 20.století Příčinami byly porážka Arabů v šestidenní válce v roce 1967, což poprvé znamenalo růst zisků islámských ropných monarchií od dob ropné krize, vyhlášení lidové moci s Koránem jako ústavou v Libyi, triumf islámské revoluce v Íránu, vzestup palestinského Hamásu a intenzifikace protiizraelské teroristické ofenzívy, ale také vývoj v Pákistánu, Afgánistánu, Čečensku; také teroristické útoky na USA. Tradicionalismus se v islámském světě udržuje spíše ve venkovském prostředí. Tradicionalista má respekt k autoritě duchovních, zatímco fundamentalista se podřizuje spíše hnutí. Fundamentalismus je požadavkem návratu ke Koránu, k oživení a renesanci islámu. Na rozdíl od intelektuálního proudu saúdského wahhábismu, který též usiluje o očistu, ale zakotvil se v konzervatismu, má salafíjský islám revoluční náboj. Islámský fundamentalismus nebyl vždy pravověrně religiózní, využíval a využívá technické vymoženosti Západu. Převažují tendence k zavedení totalitního islámského státu. Extremismus a terorismus je jakousi “zblázněnou pravdou“ a odnoží islámského fundamentalismu. A. Salamé fundamentalismem rozumí striktně náboženskou praxi. Náboženským právem islámu je šaría, které představuje nejvyšší autoritu. Vynucováno je jeho všeobecné dodržování. Problém je však v obtížné akceptaci šaríi kvůli současným režimům, které se prohlašují za islámské (Saúdská Arábie, Súdán, Írán, Pákistán…), které nemohou dodržovat islámské právo do důsledků, protože by se jednalo o zavádění středověkého hospodářství a o vhánění země do ekonomické izolace. Klíčovou veličinou islámského fundamentalismu je použití ideologie. Islámský radikalismus často využívá džihádu, svaté války. Např. ve válce o Kuvajt nebo po teroristických útocích na Kuvajt. Dnes je islámskému fundamentalismus vlastní boj oproti nevěřícím radikálními prostředky, používaný nejen vládami, ale i různými skupinami, vždy však mobilizující muslimy k boji za svatou věc islámu.

Dle Ernesta Gellnera je nacionalismus původně politickým principem, který tvrdí že politická a národní jednotka musí být shodné. Dále požaduje, aby etnické hranice nebyly přeťaty politickými hranicemi. Pod pojmem nacionalismus můžeme rozumět také postoj, který nadřazuje vlastní národ a jeho zájmy nad zájmy všech ostatních. Jestliže jsou etnikum a národ vždy výsledkem nějaké ideologie, jsou národ a nacionalismus téměř totožné, národ je nacionalismus a nacionalismus je národ. Konflikt je vyvolán tím, že nacionalismus trvá na vynucování stejnorodosti vůči obyvatelům jiného etnického složení. Podle Gellnera stát rozšiřuje své hranice až k hranicím svých kultur a chrání a prosazuje svou kulturu v hranicích své moci. Při utváření velkých evropských národů jako dynastie ve Španělsku, Francii, Anglii a Dánsku se neubránili pohlcení Katalánci, Baskové, Velšané, Irové, Norové a Islanďané. Ve skutečnosti se však o nacionalismu hovoří až v souvislosti s 19. stoletím. Hovoříme o překonávání tzv. prahovém principu. Takovýto národ musel být dostatečně velký, aby vytvořil životaschopnou vývojovou jednotku. Jestliže klesl pod tento práh, neměla jeho existence historické oprávnění. Dle Renana je měřítkem zdraví národa a jeho legitimity výše jeho morálního uvědomění, vůle k oběti, ochota vzdát se vlastní individuality ve prospěch společenství. Autonomie a samostatný stát jsou cíle mnoha národů uvězněných ve velkých státech. Koncem 19. století udeřil nebývalou silou antisemitismus a na scéně světových ideologií se objevil sionismus. Německý a francouzský rasismus čerpal z módních myšlenek sociálního darwinismu. I ten nejmenší národ toužil po suverenitě. Tato myšlenka se však zhroutila jako domeček z karet s příchodem ideologie fašismu, nacismu a bolševismu. Tehdy nacionalismus vstoupil do svého nejhrůznějšího období, pojmenovaného Nacht und Nebel (noc a mlha). Všechny významné navzájem si konkurující ideologie dvacátého století -liberalismus, marxismus a fašismus - sice dokázaly na rozdíl od nacionalismu vytvořit velké sociální programy, avšak získat sílu mohly jen ve spojení s nacionalismem. Po druhé světové válce se nacionalismus projevuje rozsáhlým odsunem Němců ze střední a východní Evropy. Nová vlna nacionalismu se objevila ve východní a jihovýchodní Evropě. Po Titově smrti v Jugoslávii a s obdobím perestrojky Gorbačova v SSSR dochází k velkému rozmachu konfliktů v těchto mnohanárodnostních státech, které dosud odvozovaly svou legitimitu od komunistických režimů. Na počátku 21. století je nacionalismus politickou ideologií, která dokázala podivuhodnou životaschopnost ve spojení s jinou ideologií.

Německá ideologie nacismu znamená především princip rasové nerovnosti; národ je podle této teorie přirozeným společenstvím rasově a duševně stejnorodých lidí, společenství vzniklé stejným rodovým původem, národ je daný pokrevním příbuzenstvím nikoli řečí, národ je organickým celkem nadřazeným jednotlivcům, kteří nejsou od přírody svobodní a čerpají svá práva ze svého příslušenství k národní pospolitosti, odkud pramení i jejich povinnosti. Pro nacistickou teorii byl rozhodující vztah národa a prostoru. Z rasové teorie vyplývá odmítnutí demokracie, solidarity, kolektivismu. Platí vůdcovský princip; nerozhoduje většina, ale pouze odpovědné osoby, každému muži jsou k ruce poradci, ale rozhoduje on sám. Z nacistické teorie dále vyplývá odstranění základních práv, odstranění lidového zastoupení, odstranění plurality stran, usměrnění veřejných i soukromých korporací a veřejného mínění.

Každé století chce být považováno za výjimečné mezi ostatními. Zdá se, že teprve našemu století můžeme toto postavení právem přisoudit. Celosvětový revoluční proces, zahájený v polovině minulého století ještě jen v oblasti radikální teoretické reflexe buržoazní společnosti, dnes těsně spjatý s pohybem a úrovní současné vědy, tvoří nepochybně páteř všech závažných společenských přeměn doby. Jde o největší sociální revoluci v dějinách lidstva, jde zároveň o dosud nejúčinnější uplatnění vědy ve směru společenského pokroku. Žádnému předchozímu století se nepodařilo tak pronikavě rozvinout lidské potence. Věda revolucionalizovala řadu oblastí společenské skutečnosti, stala se revoluční silou a revoluce, socialistická revoluce, zárukou jejího všelidského uplatnění. Nebývalou měrou tak vzrostla její spjatost se sociální realitou, s třídními zápasy, s ideologií. Současně s tím vyvstaly i jiné otázky: neboť „…čím více se náš věk představuje jako století vědy a techniky, tím zřetelněji se jeho hlavním tématem stávají problémy člověka“. V článku se zabýváme jen několika vybranými aspekty této závažné a komplikované problematiky. Jde nám o explicitní výměr nejobecnějších souvislostí a některých momentů vzájemného ovlivňování vědy — ideologie — společenské reality jako celku.

Ideologie i věda jsou stále pro mnohé z nás především samozřejmostmi třídně rozděleného světa. Jsme často nakloněni je přijímat jako „obyčejné“ společenské jevy, u nichž se širší sociální zázemí a podmíněnost sice předpokládají, ale není nezbytné (alespoň pro běžné pochopení) je explicitně formulovat. Už tak se vytvářejí první předpoklady pro zjednodušená a schematická pojetí — vytvářejí se různá „krátká spojení„, jejichž charakter je v třídní společnosti rovněž ideologický, neboť všechna tato „mínění“ vznikají, šíří se a vždy tedy spolupůsobí v procesu utváření a předměty sociální reality. Zvyšující se tempo společenského pohybu, změny, které jej vyvolávají, stejně jako proměny, k nimž tento proces přispívá, provokují společenskovědní myšlení k novým reflexím. Je třeba zpřesňovat už jednou formulované odpovědi na „staré otázky„, stejně jako nastolovat a zodpovídat problémy, jimž zcela chybí historický precedens. Buržoazní a revizionistické pokusy o svéráznou interpretaci vědeckotechnického fenoménu naznačují, že se tyto otázky stávají hlavní oblastí ideologického boje světových soustav. Chce-li marxistická filosofie v ideologickém boji trvale vítězit, nemůže rezignovat na řešení i těch nejobtížnějších problémů. Její snaha o vysokou teoretickou úroveň uvažování se nejen nevylučuje s úsilím hledat odpovědi na komplikované otázky, nýbrž taková obtížná řešení předpokládá. Teze o konci ideologie, o jejím nezbytném překonání vědou, příliš citelně zasáhly také do marxisticko-leninského myšlení a sehrály objektivně úlohu nepřátelského ideologického působení. V této atmosféře se pak stalo „téměř normou“ přistupovat ke speciálním přírodním a technickým vědám s apriorním předpokladem o naprosté objektivitě jejich výpovědí, a proto tedy také s dále nezdůvodněným předpokladem jejich úplné ideologické netečnosti. I když připouštíme, že v těchto otázkách může jít často i o nepochopení širších sociálních souvislostí, nechceme tím navodit atmosféru, v níž by bylo možno jakkoli tolerovat extrémní snahy mnohých našich předních teoretických pracovníků z oblasti společenských věd, kteří v nedávné minulosti vedli zcela otevřeně boj za tzv. „ideologické očištění„ věd — zvláště pak věd společenských. Uvedené postoje mají v našich československých podmínkách pohnutou historii a byly v individuálních případech složitě motivovány. Nejde nám v této práci o analýzu celkových poměrů, v nichž taková pojetí jsou jakýmsi „logickým“ vyústěním společenského klimatu v interakci s individuálními ambicemi nositelů. Omezíme se proto pouze na konstatování, že také pod vlivem těchto přístupů (zejména v průběhu posledních několika minulých let) se postupně rozšířila téměř obecně uznávaná představa o neslučitelnosti ideologie a vědy, a to i mezi mnohými vědeckopedagogickými pracovníky vysokých škol. Takové nesporné atributy vědeckého přístupu k realitě, jakými jsou exaktnost, přísná objektivita, permanentní a kritická verifikace každého dosaženého stupně poznání, kritérion experimentu apod., se zdály být dostatečnými argumenty pro obhájení stanoviska o úplné nezávislosti přírodní vědy na charakteru sociální reality. Pokud se vůbec v této atmosféře ještě připouštělo, že ideologická orientace ve vědě (a spjatost vědy s ideologií) je možná, že věda a ideologie nestojí ve strohém protikladu, pak byly tyto „výjimky„ rezervovány pouze pro oblast věd společenských a samozřejmě také pro filosofii. Současně s tímto přiznáním se však zároveň požadovalo odideologizování společenských věd a marxistické filosofie (patrně po vzoru věd přírodních a technických), neboť prý „…v ideologických projevech vládne subjektivismus“. Tím však zároveň nemíníme tvrdit, že u nás neexistovaly v nedávné minulosti takové přístupy k problematice vědy a ideologie, které těmto zjednodušeným a svérázným schématům nebyly poplatné. Kritické racionální osvojení složitých společenských jevů, přestože odmítá mechanicky převzít východiska, nároky a data nedostatečně reflektované zkušenosti, nemůže začínat bez předpokladů. Různý stupeň osvojení celku, vědomí o způsobech, možnostech a mezích intelektuálního uchopení reality tvoří vždy „přirozené„ (byť explicitně neformulované) pozadí teoretického zachycení předmětů a jevů. Realita nemůže být v procesu myšlenkové reprodukce převedena na společnou bázi duchovních obsahů vědomí bez „přirazení“ pojmových korelátů. Jejich prostřednictvím je možno v reflexivní sféře vytvořit teorii, myšlenkový model fungování příslušného fragmentu či sféry bytí. Strukturální izomorfie tohoto modelu s realitou je předpokladem, aby reflexe reality mohla být považována za skutečnou teoretickou rekonstrukci. Aniž bychom se zabývali těžkostmi spjatými s vytvořením přiměřeného dynamického myšlenkového modelu, chceme upozornit, že pojmová vágnost a tedy nedostatečná ujasněnost teoretického obsahu pojmů snižuje vždy hodnotu vědeckého pojednání. Přestože pojem nemůže být nikdy přesnou „kopií„ reality, jeho teoretický obsah však v příslušné teorii musí zachytit podstatné reálné vztahy a tendence té které části jsoucna. Jen tak může analýza pojmů „suplovat analýzu“ reálných dějů. Přes tuto okliku — prostřednictvím teorie jako explicitně formulovaného pochopení určité části (sféry) jsoucna, je zprostředkována také většina praktických lidských činností. Člověk, třebaže jako věc mezi věcmi (tedy jako bytost pouze biologická) žije ve skutečnosti přímo, jako vědomá, společenská, předmětně činná bytost v ní pobývá především s vědomím, tj. prostřednictvím jejího teoretického obrazu. Teoretická sféra, přestože není nějakým zcela nezávislým, autonomním jsoucnem — neboť teorie je produktem a momentem společenské praxe — zaujímá však zcela specifické místo ve společenské realitě. Společenský život lidských individuí a skupin (zejména třídní zápasy jejich peripetie a vyústění) je podstatně závislý na způsobu osvojení, hodnocení a pochopení tohoto života. Prostřednictvím idejí — teorií — si jednotlivci i společenské třídy vytvářejí svůj praktický vztah ke světu — uvědomují si své materiální postavení a zájmy. Především teorie tedy poskytuje tuto zvláštní optiku k poznávání a hodnocení sociálních jevů, na níž pak také závisí iniciativa, aktivita, motivace a regulativy společenských hnutí. Avšak také obráceně. Ideje nejsou nikdy zcela libovolným lidským výtvorem, jsou odvozeny tak či onak z materiálních podmínek života, vyrůstají z určitého historicky podmíněného základu. Zaměření a omezený rozsah příspěvku neumožňují provést explicitní vymezení hlavních používaných pojmů. Zvláště pojem „věda„ je v běžném povědomí zatížen konfúzemi a také v jeho „odborném“ chápání je možno rozlišit řadu významových variant. Vágnost pojmu „ideologie„ je sice menší, ale přesto je také překážkou pro sledovaný záměr práce. Alespoň v omezené míře nejprve ohraničíme, co budeme v tomto příspěvku považovat za vědu.

Vědou zde rozumíme jak speciální přírodní a technické vědy, tak teoretické vědy společenské a také filosofii. Pojímáme ji jako historický produkt, jako komplikovaný společenský jev, který se v určité fázi společenského vývoje stává dominantním faktorem dějin. Jako sílu a nástroj přeměny světa a člověka, jenž má v každé době společensky určenou podobu. Rozšířené Althusserovo pojetí vědy — teze, že neexistuje „věda“, ale jen speciální vědy — pokládáme v této souvislosti za problematické. Jednostranně akcentuje probíhající proces diferenciace, zatímco opačné tendence, procesy syntézy a integrace, závažné sociální funkce a působení vědeckotechnického fenoménu na společnost, nezahrnuje. V otázce, kterou sledujeme, nejde vůbec o to, co je to fyzika, biologie či historie — jde o vědu jako celek, o vědu jako výrazný společensko-kulturní jev. Prohlubující se souvislost a včleněnost vědy do společenské reality způsobuje největší komplikaci pro její pojmové pochopení. Je třeba ukázat ji v rozmanitých sociálních funkcích, v síti přímých i zprostředkovaných vazeb, determinujících oba póly vztahu. Domníváme se, že jde zejména o tyto základní vazby: a) věda — společenská realita (společenská výroba, třídní struktura a třídní boj, politika, ideologie, státní aparát a instituce apod.), b) věda — věda (vlastní autodeterminace svým předchozím vývojem), c) — věda — přírodní realita. Pro naše další úvahy je nezbytné omezit se na několik poznámek k problematice bodu a). Ztotožnění vědy se systémem odůvodněných výpovědí o objektu poznání (s teorií) pokládáme za krajní redukci, jakkoli jsou takové redukce běžné pro naivní myšlení a pro pozitivizující přístupy. Toto ztotožnění vědy s teorií pokládáme současně za užitečné pro řešení řady dílčích speciálních otázek; neopravňuje však k úvahám o vědě jako celku, k úvahám o vědě jako relativně autonomní sféře a prostředku přeměny společenské skutečnosti. Takové pojetí obchází a zakrývá sociální determinace, nepřímo zbavuje buržoazní poměry odpovědnosti za protilidové působení vědy a techniky, prezentuje vědu jen jako užitečnou informaci, jako umocnění přirozených duchovních lidských potencí. Proto marxistická filosofie nemůže vědu pojímat pouze v jejích abstraktně explikativních funkcích (jako systém, produkující aktuální informace), nýbrž také jako vědění, jež je vždy aspektem společenské praxe a jež je touto praxí neustále absorbované — tedy také jako průmysl, sociální instituce a techniku v nejširším slova smyslu. Bylo již dosaženo stupně, kdy je věda natolik zvěčněna v produktech společenské praxe, že spoluvytváří zvláštní médium, jehož prostřednictvím je člověk složitě determinován také sám sebou a stává se tak faktorem své vlastní evoluce. Tato „autodeterminace„ společenského pohybu lidskými výtvory postupně nahlodává a bortí tradiční strukturu determinovanosti společenské dynamiky. Věda proto není pouze jednou z forem společenského vědomí — vedle náboženství, morálky, umění apod., ale proniká a zasahuje do všech oblastí společenského života. Stále více plní funkci nástroje společenskopraktické vědeckotechnického fenoménu na společnost, nezahrnuje. V otázce, kterou sledujeme, nejde vůbec o to, co je to fyzika, biologie či historie — jde o vědu jako celek, o vědu jako výrazný společensko-kulturní jev. Prohlubující se souvislost a včleněnost vědy do společenské reality způsobuje největší komplikaci pro její pojmové pochopení. Je třeba ukázat ji v rozmanitých sociálních funkcích, v síti přímých i zprostředkovaných vazeb, determinujících oba póly vztahu. Domníváme se, že jde zejména o tyto základní vazby: a) věda — společenská realita (společenská výroba, třídní struktura a třídní boj, politika, ideologie, státní aparát a instituce apod.), b) věda — věda (vlastní autodeterminace svým předchozím vývojem), c) — věda — přírodní realita. Pro naše další úvahy je nezbytné omezit se na několik poznámek k problematice bodu a). Ztotožnění vědy se systémem odůvodněných výpovědí o objektu poznání (s teorií) pokládáme za krajní redukci, jakkoli jsou takové redukce běžné pro naivní myšlení a pro pozitiviující přístupy. Toto ztotožnění vědy s teorií pokládáme současně za užitečné pro řešení řady dílčích speciálních otázek; neopravňuje však k úvahám o vědě jako celku, k úvahám o vědě jako relativně autonomní sféře a prostředku přeměny společenské skutečnosti. Takové pojetí obchází a zakrývá sociální determinace, nepřímo zbavuje buržoazní poměry odpovědnosti za protilidové působení vědy a techniky, prezentuje vědu jen jako užitečnou informaci, jako umocnění přirozených duchovních lidských potencí. Proto marxistická filosofie nemůže vědu pojímat pouze v jejích abstraktně explikativních funkcích (jako systém, produkující aktuální informace), nýbrž také jako vědění, jež je vždy aspektem společenské praxe a jež je touto praxí neustále absorbované — tedy také jako průmysl, sociální instituce a techniku v nejširším slova smyslu. Bylo již dosaženo stupně, kdy je věda natolik zvěčněna v produktech společenské praxe, že spoluvytváří zvláštní médium, jehož prostřednictvím je člověk složitě determinován také sám sebou a stává se tak faktorem své vlastní evoluce. Tato „autodeterminace“ společenského pohybu lidskými výtvory postupně nahlodává a bortí tradiční strukturu determinovanosti společenské dynamiky. Věda proto není pouze jednou z forem společenského vědomí — vedle náboženství, morálky, umění apod., ale proniká a zasahuje do všech oblastí společenského života. Stále více plní funkci nástroje společensko-praktického přetváření světa člověkem. Stala se - počínaje průmyslovou revolucí - společenskou výrobní silou, je stále výrazněji spjata s materiálním a duchovním životem společnosti a jako užité vědění a teoretická potence ovlivňuje téměř každou lidskou činnost. Je ji třeba uvažovat také jako rozsáhlou společenskou instituci, integrovanou ve společenském systému, financovanou, plánovanou a řízenou jak vlastními orgány vědy, tak především politickými (mocenskými) orgány státu. Popularizace vědy, třebaže jejím výsledkem nejsou nové poznatky o realitě, souvisí, zejména v období „revoluce vědeckotechnická⁴⁾ s celým procesem sociálních přeměn, neboť umožňuje plynulé absorbování vědy společenskou praxí. Tato orientace vědy na člověka, na rozvoj jeho tvořivých sil, je podmínkou trvalého a neohraničeného společenského pokroku, umožňuje, aby se vědění stávalo „materiální silou“, aby se zpředmětňovalo v průmyslu, technice a sociální organizaci.

Věda a ideologie. Název mé práce odráží její veškerý obsah a rozměr. Tyto dva termíny spolu pojí určitý vztah a patří takto vedle sebe. Onen vztah nelze přesně definovat, jelikož se v průběhu dějin častokrát měnil. Měnil se také význam slova ideologie dle toho, o jakém historickém období mluvíme a také dle osoby, jež tento pojem uchopovala a vykládala. Jedno je ale jisté. A to skutečnost, že věda a ideologie se vzájemně ovlivňují.

Politické ideologie – Andrew Heywood Eurolex Bohemia, 2005. Politologie (Eurolex Bohemia). ISBN 80-86861-71-6., Politické ideologie, 4.vydání - Aleš Čeněk Eurolex Bohemia, 2005. Politologie (Eurolex Bohemia). ISBN 978-80-7380-137-3., Liberalismus – Traub James Prostor, 2021. ISBN 978-80-7260-475-3., Liberalismus – Ludwig von Mises Liberální institut, 2019. ISBN 978-80-86389-62-2., Německá ideologie – Karl Marx Svoboda, 1952. Malá knihovna marxismu-leninismu (Svoboda)., Kapitál - Karl Marx Ústřední dělnické knihkupec., nakl. a antik. Ant. Svěcený, 1921., Islámský fundamentalismus - Luboš Kropáček Vyšehrad, 1996. ISBN 80-7021-168-7., Nacionalismus - Ernest Gellner Centrum pro studium demokracie a kultury, 2003. ISBN 80-7325-023-3., Kronika nacismu - Zdeněk Ležák Edika, 2019. ISBN 978-80-266-1449-4., Karel Marx - Ekonomicko-filozifické rukopisy z roku 1844 Svoboda, 1978. Knižnice marxismu-leninismu (Svoboda)., R. Richta – Technika a situace člověka, I. Sviták, Filozofie a život, V. I. Lenin – Materialismus a empiriokriticismus, Karel Marx - Úvod ke kritice Hegelovy filozofie práva. B. Engels - Řeč nad hrobem Karla Marxe, Marks – Engels vybrané spisy https://www.databazeknih.cz/knihy/vybrane-spisy-svazek-i-262408, J. J. Wiatr - Zánik ideologie? WIATR, Jerzy Józef. Zánik ideológie

ideologie_a_veda

Počet shlédnutí: 86