Přirozený mravní zákon určuje směr jednání každého jednotlivce. Utváří tak společnosti, aby byly schopné dále fungovat. Zároveň však je přirozený mravní zákon vnitřním kompasem jedince při ukazování směru jeho vlastního chování.

Anaximandros, Hérakleitos, Aischylos, Sofoklés, Sokratés, Platón, Aristoteles, Cicero, Tomáš Akvinský, náboženství, Bible, Immanuel Kant, morálka, etika, genetika, osobnost

Co je to přirozený mravní zákon? Jak vznikl? K čemu je dobrý? Jedná se o něco, co nám dalo náboženství, nebo zde byl již před prvními proroky a duchovními? Je všude stejný nebo se liší? Když jsem narazila na téma Koncept přirozeného mravního zákona, výše uvedené otázky byly ty, které jsem si položila. Jedná se o téma, které je probírané pravidelně snad ve všech dobách lidstva a stále na něj není přesná odpověď ani názor. Nejednou se člověk setká s poznámkou „chováš se jako barbar“, „je to barbarské“ nebo „jsou to divoši“ či dokonce, že je něco zvrácené (myšleno například při různých rituálech – nejen náboženských). Obecně vzato se nám při těchto frázích vybaví situace, která není morálně a eticky korektní, která nezapadá do standardů naší doby. Ale už málo kdo si uvědomí, že v dobách minulých to mohlo být úplně jinak a náš aktuální způsob života by pro ně byl nepochopitelný ba snad dokonce „barbarský“.

Každá společnost si pod pojmem „přirozený mravní zákon“ představí trochu něco jiného. Stejně tak se i pohled na přirozený zákon v průběhu času měnil. Povětšinou si pod tímto pojmem představíme nějaký soubor daných pravidel společnosti, soubor morálního a etického kodexu, který je zakotven v historii.

Abychom se na všechny otázky mohli podívat blíže, je potřeba si nejdříve říct, jak vznikl. Jeho vznik můžeme spojit s evolucí člověka. Protože člověk je tvor myslící, má rozum a vůli, velice rychle si začal uvědomovat dopady svých činů. S rozvojem myšlení a cítění vznikly pocity radosti, smutku ale například i viny. Člověk se již od pradávna snažil vyvarovat situacím, ve kterých by se necítil komfortně a spolu se vznikem tlup, kmenů a následně společností, se tyto city rozvíjely a stávaly se více než žádoucími. Bez zákonů (ať už psaných tak nepsaných) by nemohla žádná společnost existovat. A tím vznikly základy mravního zákona, kterým se řídí daná společnost. Protože každá společnost se vyvíjela jinak, má taky každá společnost tyto zákony jiné. A není to pouze o společnosti. Přirozený mravní zákon je souhrnem mravů společnosti, výchovy jedince, genetiky a v neposlední řadě také vlastní osobností daného člověka.

I když mravní zákon je mezi námi od nepaměti, první dochované spisy a myšlenky pocházejí z předsokratistického období. Řečtí myslitelé, filozofové, ale i dramatici a spisovatelé se otázkou „co je to přirozený mravní zákon“ zabývali pravidelně. Prakticky skoro v každém díle je možné najít zmínky o přirozeném zákonu. V tomto období se střetávalo několik názorů na podstatu mravního zákona – byli myslitelé, kteří věřili, že mravní zákon je dán přirozeně například zrozením, ale byla zde na druhou stranu také myšlenka, že přirozený zákon je dán vyšší silou, božstvem.

Jedná se o filozofa, který zastával názor, že bytí je neomezené, nekonečné a smysly nepoznané, a jedná se o původní princip světa. Jeho spis O přírodě se bohužel dochoval pouze z malé části. Dle jeho názoru základní zákon spočívá v narození a smrti člověka, kdy smrt ukazuje jako trest za vinu, ke které došlo při narození.

Traduje se, že napsal knihu O přirozenosti (někdy překládanou jako O přírodě). Samotná kniha není dochována a zbyly po ní pouze útržky a citáty od autorů, kteří k ní v dřívějších dobách měli přístup. Stejně jako Anaximandros se i Hérakleitos zabýval vztahem člověka a přírody a jejich vzájemné propojení. Podle jeho mínění svět existuje věčně a nebyl nijak stvořen – prostě je. Lidé se mají řídit logem (logos zde chápeme jako princip či světový zákon), které řídí celý svět. Díky Platónovi se dochoval Hérakleitův citát „nevstoupíš dvakrát do jedné řeky“, kdy poukazuje na fakt, že než by do této řeky znovu někdo vstoupil, voda už bude přiteklá nová, a tedy se bude jednat o něco zcela jiného.

Aischylos byl řecký dramatik, kterého známe hlavně díky dílu Prométheus. V tomto díle se zabýval otázkou božství. Prométheus, kdysi velký přítel boha Dia, byl titán, který začal vnímat city vůči prostým lidem a chtěl jim pomoci dostat se z nevědomí. Zeus však s jeho počínáním nesouhlasil a nechal jej přikovat ke skále. Další prvky mravního zákona (nyní již bez zásahu boha) můžeme vidět ve hře Oresteia v poslední části zvané Eumenides. Zde se Aischylos zabývá otázkou správného trestu za vraždu. Je správné zabít vlastní matku, která nám zabila otce? Jedná se o spravedlnost? Vznikne zde začarovaný kruh pomsty.

Patří mezi další dramatiky, kteří se zabývali přirozeným zákonem. Mezi jeho nejvýznamnější díla patří Oidipus a Antigona. Ve hře Oidipus se zaměřuje na mravní otázky otcovraždy a incestu. I když se jednalo o provinění se proti zákonům v nevědomosti, ukazovala tato situace na pocit morálního provinění v momentě, kdy Oidipus našel svou manželku/matku mrtvou poté, co spáchala sebevraždu, když zjistila pravdu, a následně si vypíchl oči. Zde navazuje hra Antigona. Antigona byla dcerou Oidipa. I když i její sestra zachovala svému otci věrnost, Antigona vysoce dbala na zákony a pravidla rodiny a provázela svého otce na slepé pouti až do jeho smrti. Další důkaz své loajality vůči rodině podala v momentě, kdy i přes výslovný zákaz krále Kreóna, posypala mrtvé tělo svého bratra Etekla zemí, aby jeho duše mohla dojít klidu. I když lid uznal, že Antigona jednala dle vyšších zákonů, báli se krále a proto mlčeli.

V tomto období se filozofové, spisovatelé a dramatici začali zabývat etikou. Přístupy začaly pojednávat o přirozeném právu jako o etice, která bude platit pro všechny stejně.

Po Sokratovi se nedochovaly žádné spisy ani dokumenty, vše, co je známo, je známo od jeho žáků. Podle jeho myšlení je zákonem přírody právo rozumnějšího, do té doby převládala myšlenka o právu silnějšího. Co se týče přirozeného mravního zákona, Sokrates odmítal myšlenky sofistů. Považoval za důležité také zákony nepsané, které platí všude po světě a neplatí pro ně hranice států. Tyto nepsané zákony mají pramen přímo od bohů a tedy ty, kteří tyto boží zákony nedodržují, stihne boží trest. Podle jeho úvahy vznikly všechny lidské zákony na základě boží vůle.

Platón své myšlenky o přirozeném zákoně vyjadřuje ve svém spise Ústava. Jedná se o jedno z jeho nejrozsáhlejších děl, které se zabývá především otázkou formou vlády. Pojednává zde však také o nejvyšší idee dobra i o lidském poznání. Podle něj mohou pouze filozofové, kteří pocházejí ze správcovské třídy, poznat mravní dobro. Podstata ctností je spravedlivost, statečnost a umírněnost a v neposlední řadě moudrost. Praktičtější rozměr lidského soužití však popsal ve svém nejdelším dialogu Rozhovory. Zde upozorňuje na fakt, že je potřeba filozofy-vládce nejdříve vychovat, aby byli schopni převzít své postavení. Do této doby je však dle Platóna potřeba počítat s tím, že ač vládci filozofové nebudou potřebovat zákony, nyní potřeba jsou. V Rozhovorech jsou popsány úlohy jednotlivých společenských skupin, kde vrchol tvoří zbožní lidé (úředníci, filozofové), které nazýval až otroky zákonů. Zákon panující nad lidmi je tu povýšen na ústřední dogma celého společensko-politickému systému.

Aristoteles souhlasil s Platonem v myšlence, že poslání lidí je vyšší a ušlechtilejší, než pouhé uspokojování tělesných tužeb a vlastních potřeb. Zastával názor, že každý jednotlivý člověk by měl pracovat na svém vlastním sebezdokonalování a snahy dosáhnout nejvyšší mravní úrovně svého jednání. Aristoteles však na rozdíl od Platóna nehledá mravnost v idee dobra, ale hledá dobro jiné. Předpokládá, že všechna jednání každého člověka má své určité jednotlivé cíle. Kritériem pro cíl jednání je kompletnost. Pouze tehdy je možné tento cíl považovat za nejvyšší dobro. Kompletní účel totiž chceme pouze pro něj a ne pro něco jiného. Aristoteles jako první rozdělil cnosti, které utvářejí mravní teorii, na etické (tedy spravedlnost a uměřenost) a rozumové (tedy vědění).

„Žádná moc nesmí platit více než zákony“¹⁾. Jeho hlavním cílem bylo nalézt vztahy mezi mravními hodnotami a hodnotami užitnými. „Přirozený (mravní) zákon je závaží na duši člověka, jež ho táhne k dobru. Proto běda člověku, jenž se snaží zastavit toto závaží, odstranit blahodárný vliv na jeho duši! Pak se člověk řítí střemhlav do mravní zkázy. A protože se nikdo nemstí tak jako příroda na každém, kdo se snaží ji obelhat nebo se vymknout z jejího vlivu, nemůže člověk, který přestupuje přirozený zákon, očekávat nic dobrého. Tomuto zákonu nelze upírat platnost, ani jej z části zrušit, ani úplně ho odstranit, ani nemůžeme být senátem nebo lidem od tohoto zákona osvobozeni“ ²⁾.

Přirozený zákon má podle Akvinského několik bodů. „Dobro je nutno konat a o ně usilovat a zla je nutno se varovat.“ ³⁾. Dobro je poznáváno rozumem, je to to, k čemu má člověk přirozený sklon (sklon k bytí, sklon k sebezáchově). Akvinský se také zapříčinil na spojení antické a křesťanské morálky tím, že rozdělil cnosti na přirozené a nepřirozené. Vymezil zde přesně dané hranice mezi vírou a rozumem a pokusil se je vzájemně uvést do harmonie. K pravdě vedou dvě cesty, i když cíl cesty (tedy pravda) je pouze jeden. Jedná se o cestu rozumu a víry. Inspiroval se učením Augustinovým a Aristotelovou metodikou a vymezil pět cest k důkazu: vše má svou příčinu, ale musí existovat prvotní příčina; ze změny lze usuzovat, že musí existovat první impuls; skutečnost je rozdělena podle stupňů dokonalosti; v uspořádání věcí je smysl (musí však existovat něco, co dané věci řídí); věci existují nebo neexistují. Přirozený zákon je pak dán lidem přímo od Stvořitele a je neměnný. Lidské zákony potom nesmí být v rozporu s přirozeným zákonem, který je všem lidským nadřazený. ⁴⁾

Jak už je uvedeno výše, hlavní představitel spojitosti antické a křesťanské morálky je Tomáš Akvinský. Je patrné, že přirozený mravní zákon můžeme najít prakticky v každém náboženství na světě. Ve svém smyslu každá podstata vychází z mravního zákona. V dávnověku si lidé upravovali svoje vlastní pravidla morálního chování, aby nějakým způsobem vytvořili fungující společnost. Tato fungující společnost je nezbytností pro přežití lidstva jako takového. Zvířata jsou obdařena ostrými zuby, drápy, rychlostí, hbitostí, uměním se schovávat, ale člověk ničím z toho nedisponuje. Alespoň ne v takové míře, aby se tím dokázal uživit a přežít. V minulosti byl člověk lovnou zvěří, to se ale změnilo. K této změně došlo díky rozumu, kterým člověk disponuje. Rozum pravěkému člověku ukázal, jak má vytvořit oheň, kterého se různé šelmy bojí, ukázal mu také, jak vytvořit ostré nástroje, jak využívat rostliny a byliny ve svůj prospěch, aby si dokázal ošetřit zranění a později vyléčit různé neduhy. Rozum také člověku ukázal, že silnější je v tlupě, tedy později ve společenství. Když se lidé začali seskupovat a tvořit tlupy, přestali se bát zvěře, protože zjistili, že jsou najednou silnější. Ale vyskytl se další problém – další tlupy. Člověk je tvor ambiciózní a touží po úspěchu. Dříve (ale vidíme to aktuálně i dnes na Ukrajině) bylo pro ambiciózního člověka hlavním cílem získat co největší teritorium. To pro něj znamenalo, že musí získat více lidí na svou stranu, kteří za něj budou bojovat. Aby ale lidé nevyhynuli, museli se nějakým způsobem spojit dohromady a domluvit se mezi společenstvími na postupu a hranicích. K tomu také neodmyslitelně již patřilo náboženství, pravidla a zákony. Všechno toto dohromady napomáhalo a napomáhá lidem k tomu, aby se rozvíjeli a stále byli těmi hlavní na této planetě. Odedávna bylo náboženství součástí společenstvích. Ať už se jednalo o jakousi moc nahoře, která vykouzlila oheň, přes řecké a římské bohy až po nynější ustálená ale i nově vznikající náboženství. Aby náboženství mohlo vzniknout bylo potřeba něčemu věřit. Víra v něco, co nejde vidět je složitá, ale na druhou stranu to „něco“ ani nejde vyvrátit. Začalo to tím, že lidé spatřili oheň a nevěděli, jak se to stalo. Nedokázali vysvětlit, proč z nebe padá déšť a sníh nebo proč po obloze pluje slunce, měsíc a co jsou to hvězdy. Věřilo se, že něco nebo někdo všechno tohle ovládá. Aby se náboženství nějakým způsobem ustálilo, musela se nastavit pravidla. Pravidla se dodržovala pod pohrůžkou božího trestu. Byla to prakticky ta samá pravidla jako lidská, ale lidé se více bojí toho, co nevidí a neznají. Pokud se podíváme na nejznámější pravidla, která můžeme zařadit do přirozeného mravního zákona, bude se jednat o křesťanské desatero. Nezabiješ – aby společnost mohla přežít, bylo potřeba, aby se navzájem lidé nezabíjeli. Nepokradeš – aby nedocházelo ke zbytečným svárům. Prakticky skoro všechna pravidla akorát v různých obměnách nalezneme v každém náboženství. Jsou to pravidla, která napomáhají utvářet společnost a napomáhají ke klidnému průběhu života lidí. Můžeme se však právem domnívat, že původ těchto pravidel pochází z přirozené touhy po přežití a tedy z přirozeného zákona. Hlavním tématem každého náboženství je souboj dobra se zlem. Dobro obecně definujeme jako to, co subjektivně pokládáme za užitečné a prospěšné. Pokud bychom chtěli dobro definovat pomocí Kantovi teorie, mluvili bychom o něm jako o něčem, co odpovídá příkazům morálního zákona vloženého do každé rozumné bytosti a je jedno, v jakých podmínkách daný člověk žije a do jakých situací se dostává. Jedná se o shodu s naším chováním v souladu s naší morální odpovědností a svědomím. Na rozdíl od dobra je zlo něco, co narušuje vztahy mezi jednotlivci ale i mezi společnostmi. Jedná se o něco, co nepřináší žádný prospěch. ⁵⁾

Náboženství jako takové nám určuje směr našeho chování. Říká nám, jak se máme chovat ve společnosti, doma i mezi cizími lidmi. Určuje naše mravní hodnoty a zásady. Mravní zákon tu však byl již v dobách, kdy náboženství jako takové zatím neexistovalo a bylo v plenkách. Formuje jej totiž také morálka, etika, genetika, osobnost a výchova.

„Morálka je soubor zásad, které jsou pro život mnohem důležitější a zásadnější než pouhá slušnost“ ⁶⁾. Jedná se zde o představu správného jednání v dané společnosti. Jedná se soubor předpisů, které se na rozdíl od etiky týkají závažnějších věcí, ale ani tak se nedá porušení morálky právně vymáhat na rozdíl od práva. Morálka je tedy nějaký náš vnitřní hybatel toho, jak bychom se měli chovat, abychom nevzbuzovali pobouření. Co nechceš, aby ti činili jiní, nečiň jim ty ⁷⁾. Stejně jako koncept přirozeného mravního zákona sám o sobě, i morálka se tradičně vždy opírala o náboženské hodnoty. Jak jinak po lidech chtít, aby nepsaná pravidla dodržovali? Vždyť za porušení morálky není žádný trest ani postih, který by mohl vyžadovat stát či panovník. Proto se morálka dodržovala pod pohrůžkou božího trestu. Takovou morálku však například kritizoval Immanuel Kant. Pokusil se morálku opřít o předpoklady individuální lidské svobody, rovnosti a rozumu.

Jedná se o filozofickou disciplínu, která zkoumá mravní dimenze skutečnosti – je to teorie morálky. Etiku jako takovou můžeme rozdělit do několika různých kategorií. Samotný výsledek však nakonec bývá velice podobný pro všechna odvětví etiky. Je to nástroj, kterým hodnotíme, zda se chováme v souladu s nějakým řádem či nikoli. Etika jako taková je důležitým pojmem pro přirozený mravní řád. ⁸⁾ Etika jako taková se člení na různá odvětví a každá z etických disciplín se zabývá něčím jiným. V rámci přirozeného mravního zákona je určitě zajímavé zmínit deskriptivní etiku, která se zabývá popisem mravních hodnot, které platí ve společnosti (jedná se pouze o čistý popis dané skutečnosti, deskriptivní etika nijak nekritizuje ani jinak nehodnotí chování dané společnosti). Zajímavá je také etika odpovědnosti, která se zaměřuje na konkrétní chování a postoje jednotlivých lidí. „Svoboda jednoho končí tam, kde začíná svoboda druhého“ ⁹⁾. Podle Emmanuela Lévinase je svobodný člověk zaslíben druhému a je za něj zodpovědný. Pro přirozený zákon je velice důležitá etika autonomie. Ta považuje za mravní hodnotu svědomí a svobodu. Upozorňuje, že pouze to, co nám dovolí upřímné svědomí, je morálně správně.

Výchova je nedílnou součástí přirozeného mravního zákona. Od narození se výchovou učíme, co je správné, co je špatné, jak se co má dělat, jak se mají dodržovat zákony jak dané státem, tak ty etické a mravní. Učíme se, že všechno, co uděláme vyvolá nějakou reakci. Snažíme se rozeznávat dobro od zla, správné od špatného. Děti ve školce jsou nabádány k tomu, aby nebyly lakomé a hrály si s ostatními a půjčovaly si navzájem hračky. Také se učí, že když se jim něco nelíbí, je potřeba to vyjádřit jiným způsobem, než silou a útokem. Další výchova přichází na základní škole, střední, vysoké. Člověk nejdříve vychovávají jeho nejbližší (rodiče, prarodiče, sourozenci), dále se o tuto činnost zasluhují vychovatelky a vychovatelé v mateřských školách a dále potom na školách a univerzitách. Nedílnou součástí výchovy jsou však přátelé, kamarádi a obecně kolektiv, do kterého se člověk dostane. Poslední zmiňované na nás působí po většinu našeho života a může způsobit až úplnou změnu našeho původního přesvědčení, chování a smýšlení. Hodně záleží na tom, jaké základy máme dány od rodiny, jak hluboce jsou v nás zakořeněné, ale také na našich predispozicích. O tom, jestli může genetika ovlivňovat naše chování se dlouho spekulovalo. Dnes už víme, že genetika může hrát velkou roli a právě negativně ale i pozitivně ovlivnit výsledek chování a vštěpování nastavených hodnost z dětství. Člověk se rodí s různými predispozicemi, můžeme mít do vínku dáno, že je více skromný, více sobecký, ambiciózní či pasivní. I když se to nezdá, i toto jsou faktory, které nakonec ovlivňují mravní vývoj. Výchovou můžeme tyto predispozice částečně měnit, ale nezměníme je úplně. Zde také velkou roli hraje naše osobnost.

Naše osobnost. Je to něco, čím jsme my sami. My sami ve finále určujeme to, co je pro nás mravní a správné. Můžeme se všemocně snažit chovat se podle nastavených pravidel, ale pokud s nimi vnitřně nesouhlasíme, nemůžeme tvrdit, že se chování v rámci našeho mravního zákona. Jedná se o takový kompas, který nám ukazuje, jak bychom se měli chovat. Nepřidáš se k většině, když páchá zlo ¹⁰⁾. Přirozený mravní zákon má každý z nás v sobě, každý se jím svým způsobem snaží řídit, je to něco přirozeného, něco, co je nám známé. Tento mravní zákon však může být ohýbán a popisován různými institucemi tak, aby to více vyhovovalo dané společnosti. Na konci však každého jednotlivého jednání, každý člověk přemýšlí sám nad tím, jestli jeho jednání bylo správné – posuzuje to pouze ke své vlastní morálce, ke svému vlastnímu svědomí. I když je mu například od dětství vštěpováno, že například malá krádež nevadí, jeho osobnost může s tímto nesouhlasit a díky tomu se tento jedinec bude chovat jinak, než by se dalo předpokládat. Bude se řídit sebou samým. Závěrem by se dalo říct, že přirozený mravní zákon je vlastně takový náš soukromý vlastní kompas, který nám ukazuje tu pravou cestu. Je však potřeba říct, že se jedná o velice individuální a subjektivní cítění, které se sice hodně institucí snaží sjednotit (náboženství, vyznávání,..), ale na konci to každý může cítit úplně jinak.

Autor: Hermannová Hana

ADAMOVÁ, Lenka, Vladislav DUDÁK a Václav VENTURA. Základy filosofie, etiky: základy společenských věd : pro střední školy. Vydání druhé. Praha: Fortuna, 1998 dotisk. ISBN 80-7168-373-6.

Aischylos: Prométheus. Starořecká tragédie o smyslu utrpení. Vltava [online]. Vltava, 2021, 1 [cit. 2022-04-01]. Dostupné z: https://vltava.rozhlas.cz/aischylos-prometheus-starorecka-tragedie-o-smyslu-utrpeni-8431679

Anaximandros z Milétu. Aldebaran [online]. Praha [cit. 2022-04-01]. Dostupné z: https://www.aldebaran.cz/famous/people/Anaximandros.php

Anaximandros. Antický svět [online]. Praha: Chlubný, 2015 [cit. 2022-04-03]. Dostupné z: https://www.antickysvet.cz/25830n-anaximandros

CICERO, Marcus Tullius. O věcech veřejných: latinsko-česky. 1. vyd. Překlad Jan Janoušek. Praha: Oikoymenh, 2009, 435 s. Knihovna antické tradice, sv. 6. ISBN 978-807-2981-335

Etika ctnosti u Platóna a Aristotela [online]. Hradec Králové, 2021 [cit. 2022-03-25]. Dostupné z: https://theses.cz/id/lt97hu/STAG91479.pdf. Diplomová práce. Univerzita Hradec Králové, Pedagogická fakulta, Katedra filozofie a základů společenských věd.

Filosofický slovník. 1998. Olomouc: Nakladatelství Olomouc, 1998. ISBN 80-7182-064-4.

FILOZOFIE – ÚVOD DO DĚJIN EVROPSKÉHO MYŠLENÍ [online]. Hradec Králové, 2013 [cit. 2022-04-25]. Dostupné z: https://www.uhk.cz/file/edee/filozoficka-fakulta/studium/chadima_-_filozofie.pdf. Studijní materiál. Univerzita Hradec Králové.

Hérakleitos z Efesu. Antika [online]. Praha: Chlubný, 2015 [cit. 2022-04-15]. Dostupné z: http://antika.avonet.cz/article.php?ID=1906

HOBBES, Thomas, CHOTAŠ, Jiří, Zdeněk MASOPUST a Marina BARABAS, ed. Leviathan, aneb, Látka, forma a moc státu církevního a politického. Přeložil Karel BERKA. Praha: OIKOYMENH, 2009. Knihovna novověké tradice a současnosti. ISBN 978-80-7298-106-9.

Klíčové a diskutabilní partie v Akvinského koncepci lex naturalis. STUDIA THEOLOGICA [online]. 2005, 21(3), 1-17 [cit. 2022-05-01]. Dostupné z: https://www.studiatheologica.eu/pdfs/sth/2005/03/01.pdf

KÖNIG, Franz. Lexikon náboženství. Praha: Victoria Publishing, 1994. ISBN 80-85605-51-1.

MILL, John Stuart. O svobodě myšlení a slova. Přeložil Adam RŮŽIČKA, přeložil Andrea PRINZOVÁ. Praha: Institute H21, 2020. Na ramenou obrů. ISBN 978-80-907820-0-6.

Mravní zákon. Teologické texty: Časopis pro teoretické a praktické otázky teologie [online]. 2014, 2014(3), 1-20 [cit. 2022-05-01]. Dostupné z: https://www.teologicketexty.cz/casopis/2014-3/Mravni-zakon.html

No One Righteous Without Fear: Reading Aeschylus’ “Eumenides”. SENTENTIAE ANTIQUAE [online]. online: Sententiaeantiquae, 2020 [cit. 2022-03-28]. Dostupné z: https://sententiaeantiquae.com/2020/11/04/no-one-righteous-without-fear-reading-aeschylus-eumenides-online/

Pojetí zákona podle Tomáše Akvinského. Revue [online]. 1995, 95(11), 1 [cit. 2022-04-25]. Dostupné z: http://spcp.prf.cuni.cz/1-10/koles.htm

Přirozenost a přirozený zákon. IDnes.cz [online]. 2013, 1 [cit. 2022-04-12]. Dostupné z: https://hruban.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=317847

Přirozený zákon a Desatero. Teologické texty: Časopis pro teoretické a praktické otázky teologie [online]. 2011, 2011(2) [cit. 2022-03-01]. Dostupné z: https://www.teologicketexty.cz/casopis/2011-2/Prirozeny-zakon-a-Desatero.html

SLAVÍČEK, Tomáš. Etika a morálka. Praha, 2013. Bakalářská práce. Univerzita Karlova, Husitská teologická fakulta, HTF – Katedra filozofie.

SV. TOMÁŠ A KRÁLÍK, KTERÝ HRAJE NA HOUSLE. Tomáš Halík [online]. Praha: Schmidt, 2005 [cit. 2022-04-10]. Dostupné z: http://halik.cz/cs/tvorba/rozhovory/text/clanek/131/

VANCURA, Miroslav. Přirozený zákon ve filosofii 20. století a jeho zdroje. ELECTRONIC JOURNAL FOR PHILOSOPHY [online]. 2011, 2011(23), 2-17 [cit. 2022-04-01]. ISSN 1211-0442. Dostupné z: doi:10.18267/j.e-logos.313

VANCURA, Miroslav. Základní koncepty Aristotelovy a Kantovy etiky. ELECTRONIC JOURNAL FOR PHILOSOPHY [online]. 2002, 2002, 2-15 [cit. 2022-04-01]. ISSN 1211-0442. Dostupné z: https://e-logos.vse.cz/pdfs/elg/2002/01/15.pdf

Velký sociologický slovník. 1996. Praha: Karolinum, 1996. ISBN 80-7184-311-3.



Počet shlédnutí: 60