Diskriminace muslimů v České republice, Francii a Číně

Lukáš Zikmund, Veronika Tirpáková, Kateřina Bjačková, Kateřina Bočková

geografie_nabozenstvi.pdf  

Jen málokteré náboženství budí tak silné emoce, jako islám. Pro mnoho lidí se islám stal, na základě událostí posledních dekád, hrozbou číslo jedna. Je konzervativní, radikální, jeho vyznavači utlačují ženy a my o něj, jakožto moderní společnost, nemáme zájem. Navíc je nám tak moc vzdálené. Je tomu ale skutečně tak, nebo má toto náboženství s nádechem exotiky, s našimi životy a principy, kterými se řídíme společného víc, než si myslíme? V první řadě je důležité si uvědomit, že nejčastější příčinou strachu, nejen v náboženské oblasti, je nevědomost, která náš pohled na svět znatelně zkresluje.

Pojďme tedy společně nahlédnout pod pokličku tohoto kouzelného náboženství a dovolte nám pokusit se o vyvrácení nejčastějších mýtů a předsudků s ním spojeným. Jsou to totiž právě tyto předsudky, které mohou velmi negativně ovlivnit životy běžných, umírněných muslimů.

Cílem této práce je analyzovat a popsat vnímání islámu v ČR, Francii a Číně v současnosti a nedávné minulosti.

Pozornost byla upírána především na předsudky, se kterými se vyznavači tohoto náboženství nejčastěji setkávají, pozitivní či negativní diskriminaci, historický vývoj vnímání Islámu a rozdíly v přístup k muslimům v jednotlivých zemích.

Rádi bychom touto formou vysvětlili a v ideálním případě též vyvrátili mýty, které jsou s muslimy a islámem neprávem spojovány.

Jak jsou muslimové vnímáni v České republice, Francii a Číně?

• Jak se vyvíjí pohled na muslimy v čase?
  • Ve Francii
  • V Číně
  • V České republice
• S čím se muslimové musí potýkat ve světě kvůli své víře?
  • Koncentrační tábory v Číně pro Ujgury
• Jak se projevuje islamofobie v různých zemích?
  • v České republice
  • v Číně
  • Ve Francii
  • Vnímání předsudků
• Jaké jsou nejčastější předsudky vůči muslimům?

Práce vychází z hloubkové analýzy rozhovorů s respondenty, kteří jsou s tímto tématem více či méně spojeni. Ze zasvěcených nám výpověď poskytl bývalý český muslim a Češka vyznávající islám. Za účelem získání názoru obecné populace se dalších rozhovorů účastnili respondenti, pro které je tato problematika vzdálená. Další data vycházejí z dotazníkového šetření s respondenty napříč Českou republikou, všech věkových kategorií, povolání a sociálních postavení. Výzkum tedy probíhal formou individuálních rozhovorů, dotazníkového šetření a zpracováním informací z odborných prací a literatury.

Níže přikládáme seznam respondentů:

Z důvodu zachování anonymity byla skutečná jména některých respondentů změněna.

Autorka Vendula Prokupkova se ve vědeckém časopise Two Mobilization Waves of the Czech Anti-Islam Movement: Collective Actors and the Identity Change of the Movement 2015-2016 věnuje migrační krizi, která probíhala v letech 2015 a 2016. Časopis je založen na rozsáhlém sběru dat, který zahrnoval studie jednotlivých organizací, které v této době působily, průzkumy veřejného mínění a analýzu mediálního pokrytí událostí z této doby. Časopis se na tyto události zaměřuje a detailně rozebírá jejich průběh. Autorka rozděluje toto období na dvě vlny migrace do České republiky. První vlna podle autorky probíhala na od ledna do začátku jara 2015 a druhá probíhala od června 2015 do jara 2016. V časopise jsou popsány činnosti hlavních aktérů, kteří v tomto období stály proti muslimským imigrantům v České republice. Je zde popsáno, jak daná hnutí, která nebyla v před rokem 2015 nijak důležitá, úspěšně zesilovala během období muslimské migrace do ČR až nakonec zmobilizovala tisíce lidí. Vliv anti-islámských hnutí je v současné době utlumen. Práce je však vynikajícím příkladem toho, jak málo stačí k vzniku obrovské vlny nenávisti.

Autoři Mohammed Fahim Uddin, Amanda Williams a Katharine Alcock se ve výzkumném článku Visibility as Muslim, Perceived Discrimination and Psychological Distress among Muslim Students in the UK věnují diskriminaci, subjektivnímu hodnocení nevýhodného zacházení na základě identity mezi britskými muslimskými studenty. Článek je založen na rozsáhlém sběru dat od anonymních muslimských studentů z britských univerzit. V článku se autoři zaměřují na každodenní život muslimských respondentů, zda zažívají diskriminaci spojenou s jejich vírou, jaké dopady to má na jejich duševní zdraví a zda existuje souvislost mezi muslimskou identitou a oblékáním a diskriminací. Autoři v tomto článku dospěli, že muslimové zažívají viditelnou diskriminaci ve studentském i pracovním životě, kdy k diskriminaci může docházet nejen od kolegů a spolužáků, ale také od učitelů. Dále byla ukázána souvislost vnímanou diskriminací a větším strachem. Navíc byla zjištěna určitá souvislost mezi muslimským oblékáním a identitou a diskriminací. Zjištění v tomto článku byla také porovnávána se studiemi v USA o zkušenostech dospělých muslimů a bylo ukázáno, že zjištění v těchto studiích byly do značné míry v souladu. Byť se článek vztahuje na muslimy ve Velké Británii, výsledky sběru dat do značné míry korespondovaly se situací v ČR či Francii.

Autor Amit Anand se v článku Repression of Uyghur Muslims and the Freedom of Religious Beliefs in China věnuje politice v Číně mířené proti ujgurům. Článek je založen na rozsáhlém sběru dat, který zahrnoval analýzu textů spojené s tímto tématem. V této práci detailně zkoumá systematické popírání svobody ze strany státních aktérů. Autor v článku stručně popisuje historii regionu, dále hovoří o mezinárodních dohodách o ochraně lidských práv a svobody náboženství. Autor v článku došel k závěru, že v Číně dochází k porušování lidských práv a uvádí konkrétní příklady jejich porušení. Na konci také uvádí, že je důležité, aby mezinárodní společenství vyvíjelo tlak na čínskou vládu.

V bakalářské práci s názvem Islamofobie ve Francii, nás autor seznamuje s tím, jak se Francie od počátku 21. století stala nejčastějším terčem teroristických činů v rámci západní Evropy. Především ty spáchané od roku 2015 nastartovaly novou éru boje proti terorismu. Tehdejší francouzský prezident François Hollande vysokou frekvenci násilí prezentoval jako krvavý boj proti svobodě, kterou má francouzský stát symbolizovat. Francouzská administrativa oficiálně neuznává rasové, etnické a náboženské rozdíly mezi svou populací, odhady přesto říkají, že v zemi žije více než pět milionů muslimů, z toho 60 % francouzské národnosti. Práce byla, pro účely naší práce, dostatečným zdrojem informací o vnímání muslimů francouzskou komunitou po teroristických útocích.

Bakalářská práce s názvem Islám v České republice. V této bakalářské práci se autorka zabývá historií Islámu v České republice, vznikem a vývojem zdejší muslimské obce a charakteristikou české muslimské menšiny. Byť je práce zaměřena na muslimskou obec v Hradci Králové, představuje dostačující přehled o životě muslimů po celé České republice. Autorka v práci shrnuje základní principy Islámu a jeho historii, jeho světovou expanzi a působení v ČR. Popisuje, čím je česká muslimská komunita specifická, jak zde žije a s jakými problémy s v České republice setkává

V Bakalářské práci s názvem Analýza české islamofobie, přesněji v kapitole „Muslimové na našem území“, nás autorka seznamuje s historií muslimů na českém území. Nikde se u nás nepohybovali dlouhodobě, většinou využívali jen obchodní cesty. Do kontaktu s muslimy se české země dostávají poprvé až v roce 1908, kdy Rakousko-Uhersko zabralo Bosnu a Hercegovinu. V polovině 30. let české muslimy poprvé napadlo začít se sdružovat, a tak v roce 1934 zakládají Muslimskou náboženskou obec pro Československo s ústředím v Praze. Jenže tu byl problém s registrací, ministerští úředníci je údajně vnímali jako „spíše kuriózní, početně zanedbatelnou a poněkud podezřelou skupinu českých podivínů a cizinců“. Řádné registrace se dočkali až za Protektorátu. Po roce 2001, v důsledku teroristických útoků, dochází k výrazné medializaci islámu jako náboženství, které podporuje či dokonce podněcuje terorismus. Muslimové tedy začínali být vnímáni jako hrozba pro společnost. Karel Černý, editor publikace Nad Evropou půlměsíc, dochází po sérií sociologických výzkumů k závěru, že problém islamofobie v Česku víceméně nesouvisí s reálnou přítomností muslimů, ale v omezeném povědomí o islámu spojeným s různými překroucenými představami o tomto světovém náboženství. Díky této práci jsme získali potřebné informace o historickém vývoji muslimské komunity v České republice. Spolu s následujícími dvěma pracemi tvoří podstatný zdroj informací týkající se českého vnímání islámu a muslimů.

V bakalářské práci s názvem Islám – bezpečnostní a právní rizika pro Českou republiku nás autor seznamuje s pohledem Čechů na islámskou kulturu a náboženství. Práce je podložena i výzkumem v podobě ankety. Ta se skládala z nejrůznějších otázek v oblasti vnímání muslimského obyvatelstva. Anketa nám například ukazuje, že když se řekne muslim, tak si 20 % respondentů vybaví terorismus. Obecně se v práci dočteme, že velká část populace ČR má z Islámu strach. Je to dáno jak kulturními odlišnostmi, tak i dlouhotrvajícími konflikty v oblasti Blízkého a Středního východu. Autor se tu věnuje především otázce bezpečnosti a možných rizik šíření Islámu v České republice. Práce na nás působila mírně anti-muslimsky zabarvená, ovšem obsahuje i cenné informace, které jsme v naší práci využili.

Bakalářská práce s názvem Předsudky vůči muslimům pojednává o předsudcích vůči muslimům v české literatuře. V úvodu práce autorka přináší definici pojmu předsudek a vysvětluje jeho význam v kontextu mezilidských vztahů. V další části autorka srovnala předsudky s tím, jak jsou popsány ve čtyřech vybraných knihách s tím, jak jsou popsány v odborné literatuře. Konkrétně v kapitole „Předsudky v současnosti“ se autorka věnovala nejčastějším předsudkům, které jsou s muslimy spojovány. Autorka zde rozebírá pohledy odborníků na předsudky: Islám je pro Evropu cizí a myšlenkově neslučitelný, Islám je netolerantní náboženství, Islám je násilný a muslimové jsou teroristé a také stereotypní názory na ženy v muslimských zemích. Autorka v této práci použila primárně metodu analýzy mediálního obsahu. Tato práce nám též z části objasnila příčiny předsudků v naší společnosti a také to, proč mezi lidmi stále kolují.

Mnoho lidí vnímá islám, jako náboženství, které je radikálnější než náboženství jiná. Z podstaty islámu tomu tak ovšem není. Islám je náboženství založené na příkazech od stvořitele daných již od počátku jako velké milosrdenství lidstvu, kde jsou proroci a poslové vzorem. A to včetně posledního proroka Mohammeda, který byl náboženským a politickým vůdcem ze 7. století. Slovo „islám“ znamená „odevzdání se“ Bohu a jeho pravidlům, kterými stanovil hranice lidem. Ten, kdo se podřizuje Alláhovi a tomu, co ustanovil jako povinnosti, se nazývá muslim.

Základními povinnostmi, které musí každý muslim dodržovat, je 5 pilířů islámu:

• Vyznání víry (šaháda) – víra v jedinost Boží a božské poslání Mohameda
• Modlitby (salát) – 5x denně směrem k Mekce
• Almužny (zakát) – odvod 2,5 % čistých ročních zisků ve prospěch nižších sociálních vrstev (později se z něj stala náboženská daň, kdy bylo možné prostředky využít jak charitativně, tak na zajištění chodu muslimské obce; v některých případech docházelo k vynaložení těchto prostředků na válečné účely)
• Půstu v měsíci ramadán (saum)
• Poutě do Mekky (hadždž) – jednou za život, umožňuje-li to finanční a zdravotní stav muslima

Korán je svatá kniha islámu, která podle muslimů obsahuje doslovné zjevení Mohamedovi. Mohamed tvrdil, že korán nepocházejí od něj, ale že mu jej diktoval sám archanděl Gabriel, který korán obdržel od Alláha¹⁾. Korán je tedy mezi muslimy považován za autentické sdělení od Alláha. Korán je základem islámského vyznání. Jakožto „svatá kniha islámu“ bývá srovnáván s křesťanskou biblí. Ačkoliv se toto srovnání nabízí, od bible se korán jasně odlišuje formou i obsahem. Dalo by se říci, že pro muslimy je korán významnější než bible pro křesťany. Jeho symbolika pro muslimy občas bývá srovnávána se symbolikou Ježíše Krista pro křesťany²⁾. Důvod pro připisování tak velkého významu koránu muslimy je právě ten, že korán byl napsán samotným Bohem. Kupříkladu bible byla napsána lidmi, kteří byli Bohem inspirováni.

Pojem, který zaznívá ve spojitosti s radikálními projevy islámu je Džihád.

Džihád je arabský termín vyjadřující úsilí vynakládané pro ctihodný cíl. Může jím být šíření islámu v sobě samém mravním sebezdokonalováním, společenská aktivita či ozbrojený boj.

V koránu potom bývá slovo džihád doplněno souslovím si sabil Illah (na cestě Boha). Toto spojení se používalo pro popis válečných střetů rané muslimské komunity. Podobně je tomu v hadísech, po koránu nejvýznamnějším zdroji muslimského práva. Podle právní tradice z počátků islámu se svět dělí na dvě části Dar al-Harb (území války) a Dar al-Islam (území islámu, tzn. pod nadvládnou muslimů)³⁾. To ale neznamená nekonečnou válku, likvidaci ne-muslimů nebo jejich konverzi. Naopak korán (2:256) výslovně uvádí „nebudiž žádného donucování v náboženství“. Džihád má tedy vysloveně politický účel – ustanovení muslimské vlády nad územím.

Podle tradičního výkladu je džihád povinností muslimů jako komunity, ale je volbou jednotlivce, zdali se na něm bude podílet. Tento tradiční výklad radikálně proměnil vykladač islámského práva Ibn Taymiya (1268-1328), který formuloval přísnější výklad, podle kterého každý vládce, který doslovně nedodržuje šaríju a neprovádí kontinuálně džihád, ztrácí právo k vládě – tuto nauku formuloval v době, kdy se muslimové ocitli v ohrožení od křižáků a zejména Mongolů. Právě k Ibn Taymijovi se odvolává moderní islamismus. Kromě džihádu ale korán násilí mezi lidmi odsuzuje.

Existují koncepce džihádu, které vychází ze základního významu slova, tedy „usilování“. Džihád je v nich chápán jako vnitřní zápas s pokušením nebo vnější zápas s nespravedlností. Vychází z hadísy, podle které Mohamed po jedné bitvě prohlásil: „Vrátili jsme se z malého džihádu k velkému džihádu.“ Na otázku, jaký je ten větší džihád odpověděl „Je to boj člověka se sebou samým.“ V tomto ohledu byl tedy džihád chápán především jako boj s pokušením.

Šaría je náboženské právo v překladu znamenající „cesta“. Pro muslimy představuje návod, jak žít správný život. Jedná se o sérii pravidel seslaných přímo od Boha. Vychází z koránu, ale také sunny – písemností o životě, činech a zvycích proroka Mohameda. Dá se připodobnit ke křesťanskému či židovskému náboženskému právu upravujícímu etické a morální zásady, např. svatby.

„Šaría je ale jen jádro islámského práva. Druhou část, a to je hodně podstatné, tvoří intepretace oněch božských norem. Tu provádějí učenci a islámští právníci. Korán je velmi obecný, neurčitý a často nesrozumitelný text, takže bez výkladu se jím v podstatě nedá řídit,“ vysvětlil pro Aktuálně.cz v roce 2021 Petr Osina, odborník na islámské právo z Palackého univerzity⁴⁾.

Paradoxní je ale i to, že často nejkonzervativnější muslimské země zavádějí opatření, která jsou dokonce v rozporu s koránem. Mnohdy se totiž spíše, než náboženskými texty řídí kmenovou tradicí. To se děje například v některých oblastech Turecka, je to ale i případ Tálibánu v Afghánistánu. „Kmenové pojetí zvykového práva vychází z kolektivní identity, kdy čest rodiny a čest mužů je silně napojena na to, jak se chovají ženy. Proto jsou ženy silně omezené v tom, jak se smějí chovat,“ vysvětluje Osina s tím, že islám je v tomto směru mnohem benevolentnější. Příkladem jsou třeba vraždy ze cti, kdy je žena zavražděna svou rodinou za to, že si nechtěla vzít toho muže, kterého jí rodina vybrala. Něco takového podle Osiny islám nepovoluje.

Hlavním problémem, který mnohé dovedl k názoru, že je islám násilné náboženství, je vnitřní rozpor. Na jedné straně stojí milosrdný Bůh, prosazující odpuštění a svobodu vyznání každého člověka. Příkladem může být súra 109 věnovaná nevěřícím:

109:1 Rci: „Nevěřící!

109:2 Já nebudu uctívat to, co vy uctíváte,

109:3 a vy nejste ctitelé toho, co já uctívám,

109:4 a já nejsem ctitelem toho, co vy jste uctívali,

109:5 a vy neuctíváte to, co já uctívám.

109:6 Vy máte své náboženství a já své náboženství mám.“

Na straně druhé v koránu najdeme přes 300 veršů „věnovaným“ nevěřícím a nemuslimům, vyzívající k násilí, vyhánění a přesvědčování k muslimskému vyznání.

Nicméně je třeba brát v potaz dobu, ve které islám vznikal. Korán je náboženským pramenem přes 1400 let, je tedy třeba přemýšlet optikou tehdejší společnosti a přihlédnout ke způsobu řešení konfliktů v té době. Násilné pasáže se objevují mimo jiné i v bibli: „Když někdo ve městě potká dívku, pannu zasnoubenou jinému muži, a vyspí se s ní, vyveďte oba k městské bráně a ukamenujte je k smrti – dívku proto, že ve městě nekřičela, a muže proto, že zneuctil snoubenku svého bližního. Odstraň ze svého středu zlo!“ Problémem tedy není náboženství, jako takové, ale jeho chybná interpretace, pouze povrchová znalost a v neposlední řadě mentální slabost jedinců, kteří se poté k násilným činům uchylují.

Islám, křesťanství a judaismus jsou 3 nejrozšířenější monoteistická náboženství světa. A tento fakt není zdaleka to poslední, co je vzájemně spojuje. Všechna výše zmíněná náboženství jsou tzv. náboženstvími knihy. Ježíš, Mojžíš i Mohamed byly proroci, kteří chtěli obnovit Abrahámovský monoteismus. Muslimové Ježíše, Mojžíše i další uznávají jako proroky. V době vzniku islámu v oblasti Mekky a Mediny žili společně židé, křesťané i kmeny postupně se vyvíjející se v muslimskou komunitu.

Rozdílem mezi křesťanstvím, judaismem a islámem se naopak jeví to, že v islámu je významně spjato náboženství a politika. V době, kdy byl Mohamed vyhnán z Mekky a usadil se v Medině, vznikl kolem něj územní celek podobný říši, kterému vládl. Mohamed byl nejen Božím prorokem, ale také zdatným vojevůdcem, a tak v roce 630 dobíjí Mekku zpět. Následně došlo ke zničení všech soch v Ka´abě. Islám měl od té doby náboženskou i politickou moc na velmi podobné úrovni. Po Mohamedově smrti v roce 632 po něm zůstává islámská obec, která potřebuje nového vládce – Chalífu. Prvním se stal Abú Bakr Mohamedův tchán. Jeho nástup se však nesetkal se všeobecným přijetím. Část muslimů se přikláněla k volbě Aliho, Mohamedova švagra. Byť se Ali nakonec stal v pořadí 4. chalífou, tento rozpor vedl k rozdělení muslimů na dvě hlavní skupiny, sunity a šiíty.

Nejprve se hodí zmínit, jak se k nám dostaly první informace o islámu. První zmínka o islámu se dostala na Velkou Moravu s příchodem Cyrila a Metoděje. Sv. Cyril se totiž při studiích v Konstantinopoli nebo při misiích k Arabům s muslimy stýkal. Dále šlo převážně o obchodní styky mezi Čechy a Araby. Nejstarší zmínka pochází od Ibráhím Ibn Ja’kúba, datující se do 10. století. Mezi historiky je ovšem tento pramen značně zpochybňován. Je ovšem patrné, že v této době se o islámu moc nevědělo.

Pojďme se teď přesunout do zhruba 15. století, kdy vliv Turků sílil. Katolická církev se tehdy bránila křižáckými výpravami. Tehdy díky četným zprávám z Balkánu byl již islám obyvatelům znám. Ovšem spíše v negativním slova smyslu. O muslimech se tehdy mluvilo jako o bezbožných barbarech, kteří se rouhají. Možná za to může jejich orientální vzhled. Často byli zobrazováni se špičatými čepicemi a se srpy v rukou. Také jejich harémy byly vnímány jako něco urážlivého a pekelného. Zkrátka mezi tehdejším obyvatelstvem vzbuzovali hrůzu. Není se čemu divit, když i brutálně jednali se zajatci a jejich hlavy dle tehdejších pramenů nabodávali na kůl. To, že měli více manželek byla rovněž urážka křesťanství a tradiční rodiny. I když je pravda, že mnoho tehdejších panovníků mělo manželku a několik milenek. Tolik se o tom však nemluvilo. Důležitou roli v přiblížení turecké kultury Evropanům hráli diplomaté. Příkladem uvádím známého českého diplomata a spisovatele Václava Budovce z Budova (1551-1621), který se stal roku 1577 členem císařského poselstva k tureckému sultánovi, a později zaujímal pozici hofmistra císařského velvyslanectví v Osmanské říši. Budovec se naučil turecky a arabsky, a přestože byl odpůrcem Turků i islámu, velmi se zajímal o turecké zvyky a náboženství ⁵⁾.

Turci bojovali zprvu hlavně na Balkáně, ovšem chvíli byli i u nás, přesněji obléhali Uherský Brod a Vídeň (bitva u Vídně - 1683). V této době vznikla i tato modlitba, která o tehdejším pohledu na muslimy mnohé vypovídá:

„Dejž nám pokoj, Hospodine,

tebeť prosíme, poraz Saracény,

Turky s silou své ruky,

poněvadž se rúhají,

ať tvou moc poznají.

Netrp jim víc jejich rúhání,

kteréž ti činí,

jménu tvému přesvatému,

Synu milému,

hanebně ho lechčíce,

Machometa ctíce.

Dopusť na ně strach, zděšení,

k té v síle zemdlení,

dejž ať spátkem utíkají,

různo prchají,

našim dej zdraví,

čerstvost, udatnost zmužilou.

Bojujž za nás, za své stádce,

neboť na krátce sami,

s to síly nemáme, k toběť voláme,

v Kristovém zasloužení,

slyš naše modlení.

Amen, dejž tak, ať se stane,

vůle tvá, Pane,

kteráž jest vždycky na nebi,

také na zemi,

Machometa zetřiž kmen,

rcemež spolu Amen.“

• Conta Turcas, Bartoškova kronika

Když se v historii posuneme o několik set let dál je pravda, že hned několik evropských a českých poutníků (např. Oldřich Prefát z Vlkanova), navštívili v době okupace Jeruzalém. Ti se o muslimech zmiňují hezky. Muslimové jim v Jeruzalémě dělali průvodce a starali se o ně.

Informace byly různorodé a přinášeny různými typy médií, například cestopisy. Už od poloviny 16. století známe řadu cestopisů z Evropy (dokonce z Čech) od cestovatelů, kteří popisují své cesty na východní pobřeží Středozemního moře. Zpravidla odjížděli na poutě do Svaté země, ale také za obchodem, na diplomatické cesty. V cestopisech nejsou informace až tak zdrcující, protože i turecké obyvatelstvo a dokonce i představitelé osmanské říše jsou nějak zapojeni do raně novověkého poutního „turismu“. Například Oldřich Prefát z Vlkanova ve svém cestopisu popisuje, jak jsou poutníci ve Svaté zemi provázeni tureckými obyvateli po Jaffě, Jeruzalémě, jak se o jejich bezpečnost starají turečtí vojáci. Tam jsou informace docela pozitivní, nebo alespoň ne negativní. Pak jsou ovšem informace z bojů na takzvané vojenské hranici, která procházela Uherským královstvím, a ty jsou opravdu zdrcující. Například grafické listy, které zdobí titulní listy novin, vyjadřují v bojích mezi evropskými vojáky a Turky krveprolití a velmi nepěkné činy⁶⁾.

Nastal rok 1922 a s ním i rozpad Osmanské říše. Je pravda, že v 19. a 20. století už nebyla Osmanská říše tak rozpínavá a aktivní, tudíž se změnil pohled českého obyvatelstva k lepšímu. Už pro ně muslimové nebyli bezbožnými barbary, ale spíše je vnímali jako něco neznámého a exotického.

Ve dvacátých letech dvacátého století narostl u nás i v zahraničí zájem o orientalistiku. Mnoho anglických spisovatelů píše knihy odehrávající se na blízkém východě. Roku 1929 vznikl v Praze Orientální ústav, který byl navštěvován nadšenci Orientu. Po nacistické okupaci a uzavření vysokých škol odešlo do tohoto ústavu mnoho studentů zajímajících se o jazyky. Toto období se považuje za nejplodnější dobu v dějinách české orientalistiky. Zkráceně pohled na muslimy byl tehdy velmi kladný, ale za to do jisté míry může kouzlo exotického orientu a romány Agathy Christie.

V roce 1934 byla v Praze založena Muslimská náboženská obec pro Československo, která měla ústředí v Praze. Jako první cíl byla stanovena stavba mešity v Praze a zajištění registrace a uznání u československé vlády, což se ukázalo jako dlouhodobý problém. Když opomeneme právní chyby a nepřesnosti v podané žádosti 76, předmětem sporů byl zejména požadavek arabštiny jako úředního jazyka obce a otázka muslimských pohřbů a sňatků, které obec chtěla vést a uzavírat podle islámského práva a ve kterých Ministerstvo vnitra nehodlalo ustoupit. Muslimská obec byla poprvé státně uznána až 18. 12. 1941, i do té doby ovšem formálně vykonávala náboženské obřady a ve věcech pohřbů a sňatků se řídila islámských právem šaríou. Některé zdroje vypovídají o tom, že v té době bylo v rámci české muslimské obce dokonce uzavřeno několik (z hlediska civilního práva neplatných) polygamních svazků⁷⁾. V roce 1945 bylo uznání obce zrušeno Benešovými dekrety, jelikož byla uznána v době protektorátu. Zároveň po roce 1945 obec opustilo několik jejích významných členů a aktivita obce následkem ochabla. Obec byla neaktivní až do roku 1989, kdy byly vytvořeny příhodnější podmínky pro fungování obce. Působení obce se přesunulo do Brna a byla obnovena diskuze o výstavbě první mešity. Samotná obec byla oficiálně uznána až v roce 2004.

Činnost Orientálního ústavu ovšem postupně upadala a po násilné okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy v roce 1968, činnost upadla úplně. Nadšení pro orient u českého obyvatelstva se tedy rázem změnilo v neznalost. I po listopadu 1989 se pohled na muslimy moc nezměnil. Vinu za to nese dlouholetá vláda komunistů, kteří v Československu zakazovali církve. Jedinou výhodou bylo, že v rámci spolupráce mezi socialistickými zeměmi k nám byli na výměnné pobyty posíláni například Syřané, kteří nás s islámem alespoň trochu obeznámili.

Po 11. září 2001 byl islám vnímán jako násilné a radikální náboženství, které vybízí k násilí na nemuslimech a snaží se rozšířit islám po celém světě.

„Po této události chtělo k islámu konvertovat více dalo by se říct až radikálních lidí, které nezajímala podstata náboženství.“ Tomáš

K přečtení koránu potřebujete průvodce, jelikož se mnoho věcí může ztratit v překladu. A i když si korán v mnohých věcech protiřečí a je poněkud kontroverzní, tak je to náboženství jako každé jiné, u kterého je nejdůležitější duchovní stránka věci. Džihád, jak již bylo zmíněno, podle mnohých znamená šíření islámu hlavně ve svém nitru.

Názor veřejnosti se bohužel liší. Opravdu islám nemá mezi Čechy nejlepší reklamu. Je to hlavně proto, že u nás není příliš rozšířený. Když jde po ulici dívka s hidžábem, tak na ní většina lidí kouká jako na zjevení. Svou roli hrají i sociální sítě a media. V televizi je islám prezentován především v souvislosti s nepokoji a činností teroristických organizací na Blízkém východě. Svůj vliv na to mělo i Arabské jaro, které začalo roku 2011. Později se rozšířilo po celém arabském světě, a i do Sýrie, kde díky špatné vládě Bašára al-Asada bylo obzvlášť radikální. Mnoho lidí migrovalo do Evropy. Média je prezentovala jako ekonomické uprchlíky, kteří si chtějí přilepšit a vnucovat nám svou víru. Pravda byla však úplně někde jinde, jelikož situace v Sýrii byla a je opravdu špatná a v zemi navíc úplně chybí základní infrastruktura.

Další nátlak přinesla migrační krize v letech 2015 a 2016. Během této doby začaly vystupovat politické strany a radikální hnutí, které prosazovaly protimuslimské názory, které hájili tím, že se snaží chránit demokracii, svobodu a českou kulturu. Ačkoliv jejich jednání bylo v rozporu s demokracií. V polovině roku 2015 začalo napětí růst a zároveň s tím rostla i nedůvěra k vládě, která byla obviněna z islamizace. Jedním z těchto důvodů byl, že vláda nebyla schopná splnit požadavky radikálního hnutí.

Někteří z řečníků (především Martin Konvička a další aktivisté IvČRN ⁸⁾) zastávali názor, že přítomnost imigrantů na českém území je přijatelná, pokud nejsou muslimové a akceptují „naše“ hodnoty. Někteří z aktivistů například IvČRN podporovali přijímání syrských křesťanských uprchlíků nebo spolupracovali s českou kurdskou menšinou. Navíc identita muslimů byla Konvičkou a dalšími aktivisty prezentována jako „záležitost volby“, nikoliv něco jako do čeho se narodí. V tomto smyslu muslimové nebyli vykreslováni jako prvotní nepřátelé, ale spíše jako oběti nenávistné ideologie, kteří stále mají šanci „se probudit“, opustit svou víru a každý se stát „jedním z nás“. ⁹⁾

„Martin Konvička se velikou měrou podílel na šikaně, který jsem roky čelila jako muslimka, protože já jsem konvertovala v době, kdy jeho stránka Islám v ČR nechceme byla na vzestupu. Já jsem konvertovala v roce 2009, už tehdy ta jeho stránka měla deseti tisíce členů. Pak vlastně, když začali přicházet uprchlíci, tak se transformoval do nějakých jakoby politických hnutí, měl obrovské demonstrace v českých městech. A do dneška se se mnou táhnou některé nálepky, které mi jeho příznivci dali, oni mě označovali za fundamentalistku, za wahábistku. Vlastně do dneška se setkávám s lidmi, kteří tohle o mě říkají. Takže, když to možná přeženu, tak do dneška trpím tím, co o mě šířil. Konkrétně o mě.“ Aneta

Jak už bylo zmíněno, tak je v dnešní době ohromný problém s projevy islámu na veřejnosti. Například salám (modlitba 5 × denně) není veřejností moc dobře přijímána. Sůl do ran přidaly české islamofobii i mnohé radikální politické strany. Islamofobní byl například i Miloš Zeman při své prezidentské kampani v roce 2018. Dobrá zpráva je, že v dnešní době je mediální pozornost otočena jiným směrem, tím pádem se tlumí i radikální názory lidí.

Začátkem osmého století začali muslimové pronikat ze severu Afriky přes Gibraltar dál do Evropy. Svou říši vybudovali na dnešním Pyrenejském poloostrově. Dodnes jsou zde například v architektuře (Real Alcazar, Alhambra) patrné arabské vlivy. Prvním významným chalífátem byl Córdobský chalífát. Córdoba tehdy patřila k největším městům světa. Bylo to centrum vzdělanosti, kultury a umění. Jak šel čas, tak vliv Arabů sílil a vzniklo Al Andalus. Arabové se snažili pronikat ještě dál do Galie (oblasti dnešní Francie). Jednu dobu dokonce kontrolovali oblast Septimánie (zde dnes leží region Languedoc-Roussillon). Tehdejší pohled tamního obyvatelstva na muslimy se těžko odhaduje. Musíme však brát v úvahu, že muslimové, kteří obývali Pyrenejský poloostrov na tom byli ekonomicky mnohem lépe než zbytek Evropy. Na Pyrenejském poloostrově bylo tehdy mnoho univerzit, což v té době nebývalo časté. Z tohoto pohledu se na ně tehdejší francouzské obyvatelstvo dívalo kladně. Nicméně pořád to byli lidé kulturně i nábožensky odlišní. I když na ně měli určitě lepší pohled než my na Turky, tak jejich přítomnost nebyla vítána. Dochovalo se i mnoho hrdinských eposů, které popisují boj s Maury. Muslimové tam nejsou líčeni úplně v nejlepším světle.

Bitva, která definitivně zarazila rozpínání Al Andalus byla bitva u Tours roku 732. Zde bojoval i slavný Karel Martel. Od tohoto roku se muslimové stahovali zpět na Pyrenejský poloostrov. Roku 1031 se Al Andalus rozpadlo na menší chalífáty zvané Taifas. Ty postupně dobývali zpátky katoličtí španělští panovníci. Toto období se nazývá Reconquista. Nejdéle odolávala Granada, která byla dobyta až roku 1492. Francie byla tehdy stejně jako Španělsko katolickou zemí, tudíž s vyhnáním Arabů neměla problém.

Francouzská koloniální expanze začala již v 17. století, tehdy to bylo za vlády Ludvíka XIV. a jednalo se především o oblast Severní Ameriky. V 19. století už Francie patřila k jednomu z největších kolonizátorů. Měla své kolonie v oblasti Severní Ameriky, Afriky, Oceánie a Asie. Nejvýznamnější byla však kolonie v severní Africe, někdy se tato oblast nazývá Maghreb (jedná se však o oblast na západě severu Afriky, Egypt tam například nepatří). Jako země Maghrebu můžeme označit Alžírsko, Maroko nebo Tunisko.

Začneme Alžírskem, největším z nich. Tento stát měl napjaté vztahy s Francií už od dob krále slunce, kdy do Francie dodávali obilí, které nebylo řádně zaplacené. Vztahy mezi oběma státy byly vyhrocené. Roku 1830 Francie násilně obsadila Alžírsko. Menší zemědělské podniky se rázem staly vlastnictvím velkým francouzských podniků. Obyvatelé zemědělských oblastí byli dokonce i vystěhováni do méně úrodných oblastí. Přistěhovalci z Francie se tehdy usazovali především ve městech. Oba národy mezi sebou neměli nejlepší vztahy. Ovšem větší nevraživost byla ze strany Alžířanů k Francouzům. Alžířané měli totiž značně omezená práva. Například nesměli volit nebo se pohybovat mimo svůj okrsek. Dále byli souzeni podle přísného trestního kodexu, který dokonce povoloval tělesné tresty. Ve městech tak rostla kriminalita. Francouzština byla ustanovena jako úřední jazyk, nicméně existovaly i školy, kde výuka probíhala v arabštině. Následovaly roky povstání a protestů za nezávislost Alžírska. Vztahy se zlepšily roku 1907, kdy vláda vydala dekret o neslučitelnosti náboženství a sekularizace. Před rokem 1960 byli dokonce vztahy mezi francouzským a alžírským obyvatelstvem velmi dobré.

Maroko bylo kolonizováno v roce 1912. Maročané se proti kolonizaci velmi silně bránili a podporovali boj Alžíru za svobodu. Sultanát a šerífské zákony zde však byly zachovány. Přesto však mezi Francouzi a Maročany vládla nevraživost. Podobně jako v Alžírsku zde docházelo k vyvlastňování půdy. Maroko se osamostatnilo roku 1956, ovšem vztahy mezi Francouzi a Maročany se moc nezlepšili. Je ovšem pravda, že Francouzi jsou multikulturní národ, tudíž s exotickým vzhledem, jiným náboženstvím či odlišnými zvyky takový problém neměli. Navíc třeba v Tunisku byla situace zdaleka nejlepší. Úspěšně se propojil jak školní systém, tak i vztahy mezi jednotlivými národy.

Do Francie přišli muslimové ze zemí Maghrebu ve dvou vlnách. První vlna příchodu muslimů do Francie se odehrála v období první světové války. Do francouzské armády byli zapojeni i muži z afrických kolonií. Počet čítal asi na 180 000 Alžířanů, 60 000 Tunisanů, 37 000 Maročanů, 134 000 subsaharských Afričanů a 34 000 Malgašanů. Tímto počtem se Francie považovala za „první muslimskou mocnost“ v Evropě. Francouzi se snažili muslimským vojákům zajistit potřeby pro modlitby a obřady. Imámové navštěvovali vojenské kempy a byly zřizovány speciální modlící místnosti a provizorní mešity. Muslimům byl zajištěn také dobytek v podobě berana, aby mohli vykonávat obřad v rámci Svátku oběti¹⁰⁾.Později hojně přicházeli do velkých průmyslových měst jako Marseille, Bordeaux nebo Toulouse jako levná pracovní síla.

Masivní přistěhovalectví hojně pokračovalo po pádu kolonialismu, důvodem může být například to, že se mnohé firmy stáhly zpátky do Francie a ve státech Maghrebu byla najednou silná nezaměstnanost. Francouzi přistěhovalce vítali jako levnou pracovní sílu. V 70. letech vycházela francouzská politika vstříc muslimům. Činila tak například prostřednictvím sociálních dávek. Postupem času se však muslimské obyvatelstvo bylo nuceno seznámit se s pojmem laïcité. To je jakýsi směr, který hlásá neprojevovat svoje náboženství navenek. Odděluje se tím do jisté míry veřejný a soukromý život. Například křesťané by neměli nosit kříž či rybu. Muslimky zase šátek nebo se veřejně modlit. Buddhisté by neměli meditovat na veřejnosti. Do kostela či mešity však chodit můžou. Tento směr je ve Francii vidět už poměrně dlouho. Dalo by se říci už od dob velké francouzské revoluce.

Francouzi jsou multikulturní národ, který je pro rozšiřování globální společnosti. Tudíž z jakýmikoli kulturními odlišnostmi nemají problém. Situace je zde o mnoho lepší než v jiných částech Evropy. Muslimové už nejsou vnímáni jako levná pracovní síla, ale jako rovnocenní občané. Podle našeho respondenta zastávají dokonce i pozice v advokátní kanceláři. Výhodou je, že na muslimy je zvyklá i nejstarší generace. I přesto však ve Francii existuje několik extremistických stran. Jako například strana Jean Marie Le Pena. Sůl do ran navíc přidávali i teroristické útoky, které byli ve Francii spáchány. Nicméně ve Francii jsou už obyvatelé na muslimy zvyklí a rozhodně se na ně nedívají shora. Mnoho muslimů však dodnes bydlí na okrajích měst. Město s nejpočetnějším muslimským obyvatelstvem je Marseille. Město se dělí na dvě části. V jižní části bydlí bohatší a především Francouzi. V severní části bydlí chudší a především muslimové. Nicméně se tu na hidžáby, burky či mešity nedívají s překvapením. Muslimové se do jisté míry také museli přizpůsobit. Nicméně ve Francii spolu vychází všechna náboženství.

„Dřív opravdu stály spíše na okraji společnosti. Dnes už zastávají celkem solidní pozice, Nicméně tenká bariéra tu stále je.“ Chantal

Islám je vedle buddhismu, který se v Číně etabloval daleko dříve a lépe, druhým nejpočetnějším „cizím“ náboženstvím. První zmínky o islámu v Číně pocházejí z r. 618. Uznán dvorem jako nové náboženství byl ale až r. 651, kdy bylo přijato poselstvo přímo tangským (tchang) císařem Gaozongem (Kao-cung) ¹¹⁾.

A jak se Čína o novém náboženství dozvěděla? Bylo to díky arabským a perským kupcům, kteří do Číny přijížděli hojně obchodovat. Nejvíce muslimů bylo v přístavním městě Kanton, kde byla dokonce postavena první čínská mešita. Dále pak hojně žili v tehdejším hlavním městě Hangzhou. Muslimové se postupně mísili s čínským obyvatelstvem a vytvořili tak vlastní etnickou menšinu Hui. Od dominantních Hanů se liší způsobem života, především se pak jedná o způsob stravování, oblékání či denní režim. Huiové nemají dokonce ani arabská jména. V průběhu času je počínštili, ovšem například Ma znamená Muhammad. I jejich mešity vypadají jinak než například na blízkém východě.

Za dynastie Ming se muslimové v Číně měli velmi dobře, dokonce obsazovali ty nejvyšší vojenské a správní pozice. Například významnou osobností této doby je admirál Zhenghe, který vedl mnoho námořních výprav do oblasti jihovýchodní Asi, Indie a blízkého východu. Zkrátka za této dynastie bralo místní obyvatelstvo muslimy za sobě rovné.

Těžké období muslimům nastalo až za poslední čínské dynastie Čching. V této době bylo mnoho muslimských povstání proti tehdejší mandžuské vládě, která zakazovala výstavbu měst, mešit či dokonce pouť do Mekky. Největší a zároveň i nejdelší povstání se odehrálo v provincii Yunnan a trvalo dlouhých 17 let (1856-1873). Největší počet obětí měla dunganská revoluce, která skončila vyhnáním muslimů do Ruska, Kazachstánu a Kyrgyzstánu. Dnes se jim říká Dunganové a pokoušejí se o návrat zpět do vlasti. Po vzniku Čínské republiky byli Huiové zařazeni mezi šest největších etnik Číny.

V dnešní době žije nejvíce muslimů v čínské autonomní oblasti Ninxia. Přímo k Huitské menšině se hlásí přes 10 milionů obyvatel. Kromě této menšiny zde najdeme i mnoho menších muslimských menšin. Například Ujgury, kteří žijí v autonomní oblasti Xinjiang. Většina těchto menšin má problém s přizpůsobením se, a tak jsou komunistickou vládou ještě vice stíháni než největší muslimská menšina Hui. Kvůli čínské totalitní vládě není dobře nahlíženo na žádné náboženství. Je ovšem pravda, že nejhorší důsledky odnáší Ujgurové. Ti jsou ve velké míře zatýkáni a posíláni do převýchovných nebo pracovních táborů. Ostatní Číňané se na muslimy dívají opovržlivě, jelikož jsou ovlivněni politickou propagandou. Číňané s muslimy ovšem nepřichází do styku, jelikož jsou muslimové separováni ve vlastních provinciích. Sňatky mezi Číňany a muslimy jsou rovněž zakázány. Situace s muslimy je v současné době určitě lepší než za Mao Ce-Tunga, který také posílal muslimy do koncentračních táborů, nicméně oproti minulému desetiletí je situace mnohem horší.

Islám v ČR je stále opředen tajemstvím. Pro mnohé je to exotika, která do naší kultury nepatří.

Obyvatelé České republiky se neustále řadí mezi ty více konzervativní. Drtivá většina české populace se o islám nezajímá a informace o tomto náboženství získává z především z médií, což může být jádrem celého problému.

„Česká společnost je taková, určitě bych neřekla jako otevřená a přijímající. To jsou asi dost silný slova no, ale zase nemůžu říct, že by Češi byli rasisti, a takhle to spláchnout. Spíš bych řekla, že nemáme rádi jinakost.“ Aneta

Česká republika nikdy nebyla koloniální velmoc, následováno komunismem ve dvacátých letech. Podle naší respondentky právě v tomto spočívá problém s vnímáním muslimů v České republice

„Tak určitě z toho, že Česká republika byla vždycky takovou uzavřenou zemí. Myslím si, že nás hodně poznamenala ta komunistická minulost, kdy jsme fakt byli zavřený. Navíc Česká republika nebyla žádná koloniální mocnost, tím pádem k nám nikdy neproudily davy lidí, co by vypadali jinak než my. Tak prostě nejsme na to zvyklí. Tak bude trvat dlouho, než si na to zvykneme. Ale na druhou stranu si myslím, že tohle nemůžeme používat jako omluvu.“ Aneta

V mainstreamových médiích se o islámu a jeho podstatě nemluví. Ano, existují pořady zabývající se tímto tématem, ale ty jsou obvykle vysílány na speciálních kanálech či mimo hlavní vysílací čas. Nejinak se k tomuto tématu staví i ostatní média – noviny, rádio apod. Do večerních zpráv se v této souvislosti nejčastěji dostávají informace spojené s teroristickými útoky po celém světě či zprávy o represích vůči ženám a menšinám v arabských zemích. Nic z toho však nemůžeme médiím zazlívat. Jejich úkolem je informovat o aktuálních událostech z celého světa a výše zmíněné situace jsou v dnešní době tématem, které velmi silně rezonuje společností. Porušování lidských práv, diskriminace žen, náboženské spory a zločiny proti lidskosti jsou tématem, které je, byť trochu paradoxně, velmi atraktivní.

Na věci kultury, tradice, umění, vědy a mnoho dalšího tak již nezbývá mnoho prostoru. Není se čemu divit, že se poté většina, nejen české, společnosti dívá na islám skrz prsty. Česká společnost vnímá islám z velké části neutrálně, případně negativně. Jen velmi malá část má na islám pozitivní názor.

Pohled Čechů na muslimy poměrně výstižně reprezentuje názor Nataši, mé bývalé kolegyně, která se s námi podělila o svůj názor: „Když se k nám nastěhovala nová rodina, v jejímž čele stál muž, který vždy chodil v tom typickém muslimském obleku, neměli jsme z toho radost. Asi rok jsem se mu úspěšně vyhýbala, než jsme se potkali v čekárně u lékaře. On sám poznal, že z něj mám trochu strach. Nicméně zahájil konverzaci a něco málo mi o sobě řekl. Zjistila jsem, že se s manželkou potkali na studiích i další osobní informace. Nakonec to byl moc příjemný rozhovor. Nejsme sice nejlepší přátele, ale s rodinou teď bez problému vycházíme.“

Islamofobie v ČR nabývá na vzestupu nejčastěji po teroristických útocích, či jiným, zejména politickým, událostem spojeným s islámem, které jsou naší společností vnímány, jako negativní. Například 11. září, migrační krize, nástup Talibánu k moci atd.

Jednou z těchto událostí se stal útok na redakci francouzského časopisu Charlie Hebdo. Po této události v Čechách nabývá na popularitě iniciativa Islám v ČR nechceme v jejímž čele stojí již zmíněný překladatel a entomolog Martin Konvička, který do se do povědomí veřejnosti dostal mimo jiné na základě svých kontroverzních výroků.

Iniciativa v průběhu let upravovala svůj název, spojovala se a ukončovala spolupráce s politickými stranami, ale její podstata zůstala stejná – islám je zlo, a do našich končin nepatří. Zakladatel vznik své iniciativy přikládá snaze o zajištění bezpečí pro české ženy a děti. Své krajně násilné výroky omlouvá tím, že jich na jeho Facebookový profil napsal velké množství, nebyly tudíž myšleny doslovně.

Na zkušenosti s nábožensky motivovanou diskriminací jsme se dotázali jedné z našich respondentek Anety, české muslimky, snažící se o šíření osvěty o islámu a bourání mýtů s ním spojených.

Aneta nosí hidžáb, díky kterému je jasně vidět, které náboženství vyznává. S reakcemi ze strany okolí má různé zkušenosti. Nejednou se stala obětí verbálního útoku ze strany žen, mužů, mladých i starších. Jednu z jejích nejintenzivnějších zkušeností byla smršť online nenávisti poté, co se na internetu objevily její upravené fotky, ke kterým byly přidány provokativní citáty.

„Moje asi nejhorší zkušenost byla, když jsem se v roce 2018 v rámci HateFree Culture účastnila Prague Pride. Vlastně fotku, která vznikla v našem foto stánku, někdo upravil. Vytvořil z ní 23 exemplářů a do bubliny takový kartonový, kterou jsem držela, tak vlastně upravil nápis do takových stereotypních představ a komentářů o muslimech. No někdo to zveřejnil na Facebooku a vlastně lidé opravdu uvěřili, že držím bublinu s naprosto bizarními nápisy. A vyhrožovali smrtí, vyzívali k násilí proti mě, k zabití. Tehdy už jsem se rozhodla, že toho bylo dost a vlastně jsem to řešila přes policii a soudila jsem se s autory těch výhružek.“

Negativní komentáře i výhružky smrtí se podepsaly na jejím psychickém stavu i osobním životě. Její snaha o ukázku skutečného islámu a vyvracení předsudků však neutichá.

Aneta není jedinou muslimku, která se v Čechách setkává s podobnými reakcemi, přičemž ženy se s odsuzováním setkávají častěji než muži, a to především kvůli šátku zakrývajícímu vlasy, který upoutává více pozornosti.

Několik účastníků poukázalo na změny svého chování ve snaze vyrovnat se s možnou diskriminací; 75,9 souhlasilo s výrokem „Mám pocit, že muslimové musí vynaložit více vědomého úsilí, aby vypadali normálně“, a 262 uvedlo případy, kdy záměrně změnili svůj projev nebo chování, aby vypadali „normálně“ ¹²⁾. S podobným fenoménem je možné setkat se i zde v České republice.

Francie je z hlediska přístupu k muslimům poměrně rozporuplnou zemí. Na jedné straně jde o zemi, ve které je viditelný projev jakéhokoli náboženství téměř nepřijatelný. Na straně druhé je Francie zemí s koloniální minulostí a tím pádem též zemí, která je na cizince, zejména Araby muslimského vyznání zvyklá.

„Je to něco zažitého a všedního, nemám s tím problém. Ale nesouhlasím s radikální formou islámu, nebo když někdo projevuje islám na veřejnosti.“ Chantal

Obecně se dá říct, že zde platí podobné principy, jako v České republice. Ostražitost a nedůvěra vzrůstá v okamžiku, kdy dojde k násilnému útoku pod záštitou islámu.

Vždy se najdou lidé, kteří muslimy nepřijmou, nicméně dokud jsou místní muslimové umírnění, nemodlí se na veřejnosti a nesnaží se islám za každou cenu šířit dál, většinová francouzská společnost s nimi nebude mít problém.

„Někteří muslimové se skutečně nemodlí na veřejnosti a dodržují to. Nicméně své vyznání stejně projevují více, než jiní.“ Chantal

Islamofobie v Číně je velmi znatelná. Režim má odpor ke komukoli, kdo nezapadá. Nedej bože, pokud se jedná o komunitu, která má svou historii, kulturu a silné vzájemné pouto.

Muslimové se v Číně potýkají s represemi a snahou o jejich absolutní asimilaci.

Více toto téma rozebereme v následující části práce.

Diskriminace je termín označující rozlišení. Nejčastěji se používá v negativním významu rozlišování lidí na základě příslušnosti k určité skupině bez ohledu na schopnosti konkrétního jedince. K rozdělení dochází na základě rasy, náboženského přesvědčení, politického přesvědčení, pohlaví, věku apod.

Dělí se na sociologické a právní hledisko. Sociologické hledisko znamená omezování či utiskování určitých společenských skupin. Což znamená že jsou jim upírána občanská práva a snižovány šance na uplatnění ve společnosti. Tento jev často vychází z předsudků a může být projevem rasismu. Právní hledisko spočívá ve vytváření nerovnosti ve výkonu subjektivních práv nebo povinností právním řádem určitého státu.

Islamofobní politické počiny lze v moderních dějinách Francie poprvé nalézat v 80. letech minulého století za vlády Françoise Mitterranda. Opětovné rozproudění akademické, politické a v neposlední řadě také veřejné debaty umožnila kauza z roku 1989, kdy ředitelé několika veřejných škol požadovali pod hrozbou vyloučení po dívkách islámského vyznání, aby na akademické půdě nezahalovaly své tváře pomocí hidžábu. V průběhu prezidentského mandátu Jacquese Chiraca mainstreamová pravice prosadila zákon, který ve jménu laïcité zakazoval okázalé nošení náboženských symbolů ve veřejných školách. Roku 2011 se toto omezení rozšířilo pomocí nařízení prezidenta Nicolase Sarkozyho na zákaz nošení burek a nikábů na některých veřejných místech. Toto bylo rozšířeno v roce 2016 nařízením několika starostů ohledně zákazu nošení burek. A tím se Francie stala první zemí, kde je nošení burek a nikábů zakázáno.

Situace se ve Francii přiostřila v roce 2015, kdy docházelo k teroristickým útokům. Několik politických reprezentantů vyjadřovalo islamofobně a označilo muslimy za miliony lidí „nakloněných terorismu.“ Po lednovém útoku postgraduant mezinárodních vztahů veřejně tvrdil, že by útočníci neměli být primárně charakterizováni jako muslimové. Varoval před generalizací, v jejímž důsledku by byla způsobena neoprávněná diskriminace. I přes toto tvrzení došlo k několika útokům na mešity po celé Francii. V reakci na teroristické útoky, které se staly v listopadu 2015, narostly islamofobní útoky dle průzkumu o 300%. Většina z nich byla spáchána na ženách oblečených v muslimském oblečení. Situaci nepomohl ani Francouzský prezident, který v listopadu 2015 vyhlásil výjimečný stav. Tento stav rozšířil pravomoci exekutivní moci a omezil práva občanů. Mešity mohly být bez důkazů zavřeny pouze při podezření, že jejich představitelé šíří radikální myšlenky. Z tohoto důvodu bylo zavřeno 20 mešit po celém území Francie a někteří politici navrhovali demolici těchto staveb.

V létě 2016 Francouz Tuniského původu najel těžkým nákladním vozem do davu lidí po oslavách Promenade des Anglais. Politici i média tento útok odsoudili jako islamistický teroristický útok, ačkoliv toto tvrzení žádné informace nepotvrzovaly. Následně bylo v létě 2016 přijato legislativní nařízení zakazující nošení burek. Důležité je zmínit, že legislativní pravidla nebyla namířená doslovně proti burkám. Na vybrané francouzské pláže měly zakázány přístup osoby, které nosily náboženské ošacení, čemuž burky podléhají. Zajímavé je, že křesťanská kněžská sutana tomu nepodléhá. Na mezinárodní úrovni problematiku okomentoval mluvčí Rady pro lidská práva organizace United Nations Rupert Coalville následovně: „Je to, upřímně, stupidní reakce na to, čemu čelíme ve spojitosti s teroristickými útoky. Tato nařízení nemají žádný vliv na zvýšení bezpečnosti, nečiní nic pro zlepšení veřejného pořádku. Naopak mají kontraproduktivní účinek¹³⁾.

„Napětí v téhle době bylo mnohem větší, než po útoku na dvojčata, opravdu jsem se občas bála jít jen do ulic.“

Text podle agentury AFP nemluví výslovně o celkovém zahalení, ale o „skrývání obličeje na veřejném prostranství“. V praxi to ale znamená, že zakazuje ženám nosit nikáb nebo burku, které zakrývají celý obličej s výjimkou očí, a to na veřejných prostranstvích včetně ulic, v místech otevřených veřejnosti, tedy například v obchodech, hromadné dopravě či restauracích, a v místech spojených s veřejnou službou, jakými jsou například radnice, školy a nemocnice. Za porušení zákazu hrozí pokuta až 150 eur (asi 3700 korun) nebo povinné docházení na hodiny výchovy k občanství. Jedna z pasáží zákona se vztahuje i na muže, kteří své manželky a dcery nutí zahalovat obličej. Těm hrozí až rok vězení a pokuta 30.000 eur (739.000 korun).

„Dokud muslimka nemá šátek, tak je to v pohodě, ale jakmile si ho nasadí, tak je to problém.“

Ujgurové jsou turkickým etnikem, které najdeme v největší míře v západní části ČLR, konkrétně v Ujgurské autonomní provincii Sin-ťiang. V převážném počtu vyznávají islám a jsou tradiční sunnité a súfijci. Súfismus je mystická forma islámu. Pojem „Ujgurové“ v současném smyslu označuje veškeré turkické obyvatele Sin-ťiangu, nejde tedy o kulturně ani jazykově zcela homogenní národ. Ustanovení Ujgurů jako etnika je ostatně poměrně mladé, formálně bylo akceptováno v r. 1921. Na území Sin-ťiangu žije podle údajů ze sčítání lidu v r. 2010 něco přes 10 milionů Ujgurů (Toops 2016). Celkový počet Ujgurů ve světě se má podle Uyghur American Association pohybovat od 15 milionů lidí.

Ujgurská autonomní oblast Sin-ťiang je od r. 1955 jednou z pěti čínských provincií majících statut tzv. autonomní oblasti. Jako taková by měla požívat určitou míru nezávislosti na centrální vládě, kterouž oblastem obývaným koncentrovanými komunitami národnostních menšin formálně zajišťuje Ústava ČLR (The State Council of the PRC 2003). Protože je ovšem ČLR unitárním státem, vlády autonomních oblastí jsou na rozdíl od federace přímo podřízeny centrální vládě. Vláda autonomní oblasti má možnost tvořit a implementovat i vlastní politiky, je-li to ovšem ve shodě s politickou linií Pekingu, přičemž i tyto pravomoci jsou omezeny na politiky měkké, tedy kulturní či sociální.

Čínské represe podněcují Ujgury ke snaze o nezávislost na Číně a vyhlášení vlastního státu či alespoň získání vlastní autonomie. Čínskými represemi jsou myšleny komunistické propagandy, ponižování a týrání, které trvá již od roku 2008.

„Je to takový, že kvůli nejistotě si připadáš, že nepatříš do téhle země. Doslova tě představují jako… mimozemšťana nebo něco takového. Zvykli jsme si na to, abych byla upřímná, zvykli jsme si na všechny tyhle malé stereotypy, malé diskriminace, na všechny tyhle malé věci jsme si zvykli. Aspoň já jsem si tehdy myslela, že je to celkem normální. Bolí to, ale jakože jen trošku, ne hodně. Ale ty věci, co začali dít potom byli děsivé, byla to v podstatě genocida. Byla jsem moc malá, abych rozuměla tomu, co se děje.“ Liu

Během 21. století také masivně posiloval lokální bezpečnostní aparát. Zlomem byly v tomto bodu zejména nepokoje v Urumčí v roce 2009. Lynč skupiny ujgurských dělníků v červnu onoho roku v jihočínské provincii Kuang-tung a následná vlažnost úřadů při vyšetřování činu dostala do ulic hlavního města UAOS zhruba tisícovku Ujgurů. Zpočátku klidný protest se poněkud zvrtl a ve střetu s bezpečnostními složkami a při útocích na tamější Chany zahynulo celkem 184 lidí, z toho 137 Chanů a na 1 600 lidí bylo zraněno. Reakce úřadů, čelících kritice za nezvládnutí situace, řízená z centra, měla za výsledek 1 500 zadržených a 9 trestů smrti. Události léta 2009 dále vyostřily, již tak kampaněmi války proti „třem zlům“ silně narušené, mezietnické vztahy ¹⁴⁾.

„Viděla jsem to taky, lidé doslova křičeli, mlátili se, hodně tam řvali a takový věci. Bylo to jako kdyby tam byla válka, malá válka tam byla. Myslím, že o pár hodin později se vrátili moje máma a babička, které to taky viděli a vypadali hrozně vyděšeně. Jen seděli, pily vodu a nemohly ani mluvit dlouhou dobu. Byla jsem malá, ale cítila jsem, že je něco špatně.“ Liu

Policie a další bezpečnostní složky byli mezi lety 2009 a 2016 posíleny o dalších 40 000 příslušníků. Oficiálně mající za cíl boj proti mezinárodnímu terorismu v Sin-ťiangu.

„První známka toho, že se věci zhoršují byla, když začali stavět úplně nové policejní stanice asi každých sto metrů našeho města. Je to zvláštní, chodila jsem do školy pěšky, cesta mi trvala doslova tak deset minut. A každé ráno jsem viděla tanky s pěti, šesti vojáky, kteří na mě koukali, když jsem prošla. Věděla jsem, že věci jsou hodně, hodně, hodně špatný.“ Liu

„Nainstalovali spoustu kamer, snímačů otisků prstů v našem životě, že lidé začali věřit tomu, že jsou odposlouchávaní. Moji rodiče tomu nevěřili, ale stejně nemluvili o politice doma. Dokážeš říct, jak vyděšení jsme byli. Nemohli jsme s tím nic dělat. Nemohli jsme o tom ani mluvit, byli jsme nucení si na to zvyknout. Nikdo si nemohl ani stoupnout a říct: „hej lidi, co to děláte? Nejsme vězni.“ Nikdo, ani ti odvážní, ani ti chytří, protože všichni byli v kempech.“ Liu

Čína tvrdě potlačuje ujgurskou kulturu a kulturní identitu včetně islámu a křesťanství. Zavírá Ujgury do internačních táborů, které nazývá školami či nemocnicemi.

„První se zaměřili na hodně věřící lidi, hodně přátel mého táty se tam dostalo. Když vypadáš jako věřící a jako ujgur a hlavně pokud jsi muž, budou si rozhodně myslet, že jsi podezřelý. Podezřívali tě z toho, že jsi nábožensky zaměřená osoba, a že chceš rozdělit stát. Tak začali brát lidi do těch kempů pod záminkou studia. Cyhtrý lidi, přátelé mého táty a další najednou začali mizet.“ Liu

Každý den Čína páchá zločiny na populaci ujgurské menšiny. Detenční tábory, sterilizace žen, hromadné znásilňování, středověké mučící techniky a nucené práce jsou pouze zrnkem ze všech výpovědí svědků. Mnoho států, včetně nezávislého Ujgurského tribunálu sestaveného z profesionálů v oboru, shledalo, že Peking na populaci Ujgurů provádí genocidu

„Říkali, že je učí. Že se musí naučit čínsky, musí se naučit všechny dovednosti. Že potom je jakože vrátí do společnosti, až se všechno naučí.“ Liu

Stávající čínská politika má za cíl asimilovat všechna etnika v jeden celek. Vláda si je vědoma, že by udržování národní, kulturní či náboženské identity by mohlo vést k případným separatistickým snahám, proto se tyto odlišnosti snaží eliminovat. Tím však proti sobě popouzí místní obyvatelstvo, které požaduje formálně slíbenou autonomii. Tento proces následně vede k ozbrojeným nepokojům ¹⁵⁾.

Čínským komunistům jde jednoduše o to, aby se každý Ujgur považoval v první řadě za čínského občana, přijal Čínu za svoji otčinu a Stranu jako jedinou autoritu. Toho se Peking snaží dosáhnout opatřeními v podstatě na všech úrovních společnosti. Jeho intenzivní kampaně ke zlepšení živobytí a investice posledních let jsou doprovázeny masivní propagandou a nabízené benefity, včetně zapojování do vzdělávacích programů nepřímo slouží ke stimulaci přijetí stranické, potažmo tedy státní ideologie. Samozřejmostí je přitom přijmutí čínské mandarínštiny jako svého prvního jazyka.

Zvláštní zpravodaj pro svobodu náboženského vyznání nebo přesvědčení ve své průběžné zprávě upozorňuje na nucené zadržování více než milionu Ujgurů, turkicky mluvící muslimské etnické skupiny (alternativně psané jako Ujguři, Ujgurové) v oblasti Sin-ťiang, které Čína v rámci „protiextremistických nařízení“ provádí ve státem řízených „převýchovných“ táborech připomínajících věznice s vysokou ostrahou. Údajně Čína zakázala většinu islámských náboženských praktik v tomto regionu. Čínské úřady prý dokonce nutily „jíst a pít během postního období ramadánu. Ujgurští muslimové byli údajně zadrženi za veřejné projevy islámu a ujgurské kultury, jako například nošení vousů nebo zahalování obličeje žen. Čínské úřady prý také nutí muslimy, aby se naučili mandarínskou čínštinu, zpívali chvalozpěvy na Komunistickou stranu Číny (CCP) a zřekli se svého náboženství. Jakýkoliv odpor vůči učení se „základům čínské kultury“ přitahuje násilí ze strany státních aktérů. Úřady údajně posílají ujgurské muslimy za minimální nebo žádnou mzdu do přísně kontrolovaných továren. Uvádí se také, že čínské úřady jsou zodpovědné za násilnou sterilizaci ujgurských žen, kvůli níž propadla porodnost v regionu o více než 60% v letech 2015 až 2018 ¹⁶⁾.

I na stránky českých zpravodajských serverů se pak dostávají zprávy o neustále sílicích náboženských represích, hovořící o zákazu nosit plnovous v zahalování tváře u žen či zapovězení používání několika desítek specificky muslimských jmen a viditelné nošení islámských symbolů na veřejnosti. Pro Ujgury je také daleko složitější získat cestovní pas, údajně hlavně proto, aby nebyli schopni vyrazit na Hadždž ¹⁷⁾.

„Nikdy jsme se neučili o naší historii. Moje knížka z první třídy má pár článků o ujgurech. V podstatě tam bylo, že náš region je dobrý na pěstování ovoce. Máme hodně dobrého ovoce a zeleniny.“

Okolo milionu Ujgurů z celkového počtu 11 milionů je internováno v táborech, ze kterých se především starší ročníky vrací s podlomeným zdravím nebo se nevrací vůbec. Tábory se ve velkém začaly rozšiřovat okolo roku 2017, do té doby o dění v táborech bylo jen velmi málo informací.

Jednotlivci mohou být ponecháni v zajetí několik měsíců, protože zda byl jedinec transformován, je zcela na posouzení příslušných centrálních autorit. Dle výpovědi pro Amnesty international byl Kairat Samarkan v říjnu 2017 poslán do převýchovného tábora poté, co se po krátké návštěvě sousedního Kazachstánu vrátil do Sin-ťiangu. Kairat sdělil, že měl na hlavě pytel, měl svázané ruce a nohy, při prvním zadržení byl nucen stát v pozoru po dobu 12 hodin. Ve stejném táboře bylo téměř 6 000 lidí, kde byli nuceni zpívat politické písně a učit se zpaměti projevy představitelů čínské komunistické strany. Nemohli spolu mluvit a byli nuceni před jídlem zpívat Žij dlouze Si Tin-pchingu. Kairat řekl, že tato převýchova ho nabádala k pokusu o sebevraždu. Ti, kteří vzdorují nebo nedokážou ukázat dostatečný pokrok, čelí trestům od verbálních urážek až po odebrání jídla, pobyt na samotce, bití nebo uvěznění v malých prostorech, kde není možné se narovnat. Výjimkou nejsou údajně ani zprávy o úmrtích, včetně sebevražd těch, kteří nebyli schopni unést špatné zacházení¹⁸⁾.

Tábory, jsou opatřeny ostnatými dráty, strážními věžemi a rozsáhlou sledovací sítí. Uvnitř detenčních středisek existuje bodovací systém, jenž hodnotí zadržené osoby podle toho, jak dobře se učí mluvit mandarínsky, jak si pamatují čínskou komunistickou ideologii a jak se drží seznamu pravidel týkajících se na příklad i přestávek na toaletu a osobní hygienu.

V listopadu 2017 mě uprostřed noci probudil hlasitý štěkot. Oslepilo mě ostré světlo a děti se rozplakaly. Zničehonic u naší postele stála čtveřice policistů. Strašně jsem se lekla“ Počítala jsem s tím, že k tomu jednou dojde. Koneckonců mě před pár měsíci propustili jen dočasně kvůli podlomenému zdraví. A teď tedy přicházejí, aby mě vzali zpátky, říkala jsem si ¹⁹⁾.

Islámské hnutí Východního Turkestánu (ETIM) je Pekingem nejreflektovanější ujgurskou islamistickou organizací. Jakožto skupina formující se na náboženském základu, využívající při snahách o dosažení svého cíle teroristických metod, jsou pro Peking ve snahách obhajovat represe vůči ujgurské náboženské identitě svým způsobem ideálním oponentem. To v kombinaci s dlouhodobě zamlženými detaily a útržkovitými informacemi ohledně hnutí vedly k tomu, že se donedávna dalo narazit i na spekulace, že jde vyloženě o výtvor čínského bezpečnostního aparátu. Jako začátek novodobého působení ETIM bývá označován rok 1997, kdy se do čela organizace měl postavit Hasan Masúm, člověk považovaný za blízkého jak Tálibánu, tak i bin Ládinovi. On sám nicméně vazby hnutí na Tálibán i Al-Kajdu odmítal s tím, že neručí za jedince případně bojující po jejich boku.  

Stereotypy a předsudky jsou zvláštní druhy postojů, které se do jisté míry významově překrývají. Předsudek je nejednoznačně definovaný a různými lidmi bývá definován různě. Obecně je předsudek většinou negativní postoj člověka, který má jedinec o určité skupině lidí, bez dostatečných znalostí nebo zkušeností pro potvrzení nebo vyvrácení.

Předsudek může být, stejně jako diskriminace, založen na různých faktorech (například: rasová, náboženská, kulturní, sociální nebo ekonomická přesvědčení) a může být výsledkem několika vlivů (médií, rodiny, přátel, vzdělání, zkušeností a dalších faktorů). Předsudky mohou mít negativní dopad na jednotlivce nebo skupiny, protože mohou vést k diskriminaci, šikaně, nespravedlivému zacházení a stereotypizaci.

Stereotyp: soubor charakteristik, který by měl vystihovat určitou sociální skupinu (např. stereotyp o ženách o mužích), stereotypy sdílí více lidí v daném společenství, obvykle zahrnují nějaký určující znak a podle něj jsou přisuzovány další charakteristiky; rozlišujeme autostereotypy, tzn. schémata týkající se skupin, jichž jsme sami členy, a heterostereotypy, které charakterizují osoby z jiných skupin (např. autostereotyp Čechů, heterostereotyp charakterizující Slováky) (upraveno podle Baumgartner, 2008) ²⁰⁾

Předsudek nese negativní konotaci, ačkoliv se mohou objevit i pozitivní předsudky (např. starší lidé jsou moudří). I pozitivní předsudky však mohou vést k diskriminaci, a proto je důležité, aby nebyly zobecňovány a lidé se snažili vnímat každou osobu jednotlivě.

Předsudky a stereotypy bývají mnohdy označovány za synonyma. Mezi jejich společné vlastnosti patří iracionalita, vycházení z nepřímé zkušenosti, namíření na odlišnou skupinu, či odlišného jednotlivce. Někteří odborníci zde mluví o dvou různých fenoménech, ale zároveň je velmi složité určit, kde jeden fenomén začíná a končí.

Někdo vymezuje stereotyp jako mínění o určité sociální skupině, která jsou předem dána jako šablonovité způsoby vnímání a posuzování toho, k čemu se vztahují, nejsou produktem přímé zkušenosti individua (což je společné s předsudky) a jsou přebírány a udržují se tradicí. Zároveň stereotypy neobsahují negativní a emocionální složku, kterou v sobě zahrnují předsudky.

Nejčastější předsudky vůči muslimům a islámu obecně jsou:

1. Islám je netolerantní náboženství
2. Islám je násilnický a agresivní
3. Muslimové jsou teroristé
4. Muslimové jsou nevzdělaní
5. Muslimské ženy jsou utlačované
6. Muslimové jsou pohostinní
7. Muslimové mají velmi silné rodinné vazby

Jak na tyto předsudky nahlíží muslimští i nemuslimští obyvatelé různých zemí?

Na otázku, zda čeští respondenti chovají nějaké předsudky vůči muslimům se téměř všichni respondenti shodli, že jsou ženy mezi muslimy utlačované. Ačkoliv někteří uvedli, že nechovají žádné předsudky, tak v následně uvedli, že s názorem o utlačování žen souhlasí.

„Jejich přemýšlení a mentalita je naprosto odlišná od té naší, chování vůči ženám atd. je katastrofální.“

Zároveň spousta lidí vnímá islám jako netolerantní náboženství. Zde jsme se zaměřili na muslimské vnímaní jiných náboženství či nevěřících. Celkově by muslimové měli být laskaví a pro některé se jedná o znamení zbožnosti.

„Já jsem nedávno četla krásný právě příspěvek současného šejcha, že prostě zbožnost jako neznamená být na všechny nepříjemný, na všechny se mračit a být důležitý. Naopak, má to být opravdu naopak. Máme být prostě laskavý k lidem, máme je omlouvat. Omlouvat jakoby jejich chyby a mít pro ně fakt jako pochopení. V tom je i ta zbožnost. A je i výrok, nádherný výrok proroka Mohameda, že laskavost je známkou víry, a kdo není laskavý, nemá víru.“ Aneta

Z výpovědí jednotlivých muslimů vycházelo, že konkrétně s křesťany vyházejí neutrálně nebo dobře. Největší problém vůči křesťanům zřejmě vychází z křesťanského vnímání svaté trojice, jelikož pro islám je důležitý monoteismus neboli víra v jednoho Boha. Mezi muslimy panuje spíše negativní vztah vůči nevěřícím a židům. I přes spoustu společných znaků dochází mezi muslimy k antisemitismu. Zřejmě to vychází z toho, že během Mohamedova života se s židy rozešel a jedna židovka usilovala o jeho život. Tato spojitost je využívána spíše jako ospravedlnění nenávisti vůči židům.

V islámském pojetí nemá křesťan právo oženit se s muslimkou (nebyla by tak zaručena svoboda praktikování té ženě). Muslim je naopak oprávněn k sňatku s křesťankou, od níž se samozřejmě očekává, že konvertuje k islámu (jinak by si ji nevzal). Děti jsou z takového manželství automaticky vychováváni jako muslimové, jelikož otec je muslim a muž ztělesňuje v rodině rodinnou pověst²¹⁾.

Podle respondentů by rasismu a diskriminace neměly mít v islámu místo. V jednom z našich rozhovorů jsme se dotkli i tématu vnímání LGBT osob. Naše respondentka ( LGBT osoby podporovala, ale z její výpovědi vycházelo, že se jedná spíše o výjimku a myslí si, že by na toleranci v této oblasti měli muslimové zapracovat.

Z rozhovorů tedy vychází, že ačkoliv je pro některé muslimy laskavost ukázkou zbožnosti, často se jedná spíše o laskavost vůči ostatním muslimům či pouze křesťanům. Celkově by islám neměl být o nic méně tolerantní než například křesťanství. Ovšem největší problém nastává právě v lidské interpretaci.

Na otázku, zda je islám radikální odpověděla větší část mladých respondentů, že problém je spíše v lidské interpretaci než v samotném islámu. Výsledky odpovídají tomu, že i samotní dotazovaní muslimové násilnické i teroristické akty odsoudili. Jak můžeme ale tvrdit, že má islám větší sklony k násilí, než jiná náboženství? Vždyť právě naše evropské dějiny jsou protkané násilím a válkami - od inkvizice, až po dějiny dvacátého století, ve kterých má Evropa obrovské ztráty na životech kvůli dvěma světovým válkám a masovému zabíjení ve vyhlazovacích táborech ²²⁾.

„Já jako muslimka ho samozřejmě nevnímám jako násilné náboženství, jinak bych ho ani nemohla přijmout za svoje náboženství a za svoji cestu životem. Já islám vnímám jako neskutečně ohleduplné a laskavé náboženství, kde ohromnou jakoby část toho náboženství zaujímá etika a návod, jak se chovat k lidem, jak se chovat k rodině. Beru si z toho obrovskou inspiraci, jak se chovat k lidem a to nejen k muslimům, ale ke všem lidem. Myslím si, že to co ten islám obsahuje ze mě udělalo lepšího člověka, než jsem byla dřív.“ Aneta

Při otázce, zda se dá nějak rozdělit, jestli jsou starší lidé konzervativnější nás překvapila reakce muslimských respondentů, kteří řekli, že se tento poměr nedá zobecnit, ani podle pohlaví. Mezitím většina českých nemuslimských respondentů se shodla na tom, že si myslí, že starší lidé jsou konzervativnější. Ačkoliv ve Francii je islám vnímaný obecně líp, i zde se spousta muslimů bojí, že jsou srovnáváni s teroristy.

„Vůbec se to nedá takhle zobecnit, že by jenom třeba starší byli nějaký jako víc konzervativní a ti mladí otevření. Ne! Vůbec se to takhle nedá říct. Ani se to nedá dělit, jako jestli jsou horší chlapy nebo ženský.“ Aneta

Postoj k Syřanům dle předpokladu kopíruje linie představ o muslimech. Muslimové však vycházejí v průměru jako ošklivější, nemorálnější a násilničtější než Syřané. Tato negativní představa o islámu jakožto velmi násilnickém náboženství patrně souvisí s útoky muslimských teroristických skupin (nejčerstvěji s útoky v Paříži), které Češi stereotypně přisuzují všem vyznavačům islámu. Na rozdíl od muslimů obecně jsou Syřané pravděpodobně častěji vnímáni jako skupina prchající před válkou, a ne nutně jako teroristé, a proto jsou Češi v jejich hodnocení mírně shovívavější (za násilnické je označilo 58 % respondentů) ²³⁾.

V Číně jsou Ujgurové vnímáni velmi špatně. Pokud se zeptáte někoho ve vnitřní Číně, co si myslí o Sin-ťiangu a Ujgurech, řekne vám drtivá většina, aniž by se kdy s Ujgurem setkala, že jsou to zloději, špatní lidé a teroristé²⁴⁾. Jejich znalosti vychází především ze starých knih. Zároveň je v Číně velmi malé porozumění a podle slov naší respondentky vláda ani nechce, aby tam to porozumění bylo.

„Spousta lidí nikdy nebyla v Sin-ťiangu a věří médiím a znalostem, které mají z hodně starých knih, které nás popisují jako jídlo jedící, tancující, zpívající, optimistickou, brutální, nábožensky založenou etnickou minoritu, která tančí kolem ohně.“ Liu

Dále si značná část lidí myslí, že muslimové jsou nevzdělaní, ačkoliv v samotném islámu je vzdělání jednou z nejdůležitějších věcí. Což zároveň odpovídá bližšímu pohledu na ně, kdy většina muslimských respondentů uvedla, že je pro ně studium velmi důležité, a že se snaží studovat co nejdéle.

Jak už bylo zmíněno téměř každý z respondentů si myslí, že ženy jsou v islámu utlačované. Ve Francii byl výsledek o něco nižší, ale stále velmi podobný.

Tento problém, který je pozorovatelný také v České republice i Francii vychází z představy muslimské rodiny, kdy by ženy měly zůstat doma a starat se o domácnost a nosit předepsané oblečení (např. hidžáb), zatímco muž může mít až 4 manželky. Tento problém ovšem není pouze ve škole, týká se také pracovního života. Často je problém sehnat práci, například, když obchod má určitý dress code, který šátek nepodporuje. Obchody se nesnaží najít způsob, jak muslimy začlenit, ale rovnou je z toho důvodu zamítají.

„Moje kamarádka kdysi dělala výzkum, kdy vlastně rozesílala do totožných firem na nějakou administrativní pozici, jakoby falešný životopisy. S tím, že na jednom životopisu byla žena bez šátku a na jednom, přibližně stejném, který byl na stejnou pozici byla žena v šátku. Říkala nakonec, že tu muslimku nikdo nepozval na pohovor, a dokonce se k ní doneslo, že v jedné firmě ten její životopis koloval jako vtip. Jako podívejte se kdo tady u nás žádá o práci.“

Avšak realita bývá jiná, žena je podle islámu muži rovnocenná a v některých kulturách má v rodině její slovo větší význam. Většina respondentů uvedla, že v Česku muslimské ženy normálně pracují, ačkoliv je pro ně náročnější najít si práci. Dokonce veškeré finance, které si žena vydělá jsou pouze její a nemusí přispívat na domácnost, to je pouze úkol muže. I přesto většina muslimských respondentů uvedla, že ženy na domácnost přispívají také, ale méně než muž. Naproti tomu v Íránu tvoří ženy v tamním parlamentu „jen“ šest procent, celkem jich tam bylo zvoleno 17 z 290. I to je ale podle Zuzany Kříhové úspěch a známka velkých změn, které se v zemi dějí. Dokladem toho je také fakt, že 60 procent univerzitních studentů dnes v Íránu tvoří ženy! To na jednu stranu představuje naději do budoucna²⁵⁾.

Důležité je také zmínit, že postavení žen se v různých muslimských zemích liší, islám je pouze jedním z faktorů, který jejich postavení spoluovlivňuje.

Oblékání je též častým předmětem předsudků. Realita je takové, že v žádném případě není předepsané oblečení znakem méněcennosti. Navíc, ne všechny muslimky ho skutečně nosí. Některé respondentky si ho dokonce sundávají například do práce, ale to převážně protože se bojí odsouzení. Pokud je ovšem žena o své víře skutečně přesvědčena, odsouzení okolí ji obvykle v nošení šátku nezabrání.

„Na veřejnost bych bez šátku nešla. Je mojí součástí a nosím ho asi 10 let. Měla bych pocit, že mi něco důležitého chybí, necítila bych se vůbec dobře a styděla bych se. Je to jako kdyby někdo jiný šel ven s holým zadkem.“ Aneta

Ve Francii bylo ovšem nošení předepsané oblečení větší problém, což pravděpodobně vychází z toho, že Francie je sekulární stát, zároveň Francouzský senát schválil zákaz nošení muslimských oděvů zakrývajících celé tělo na veřejnosti, což je také velký problém pro Francouzské muslimy. Číně mají muslimové z nošení správného oblečení strach, jelikož jsou neustále hlídáni a pronásledováni.

Pohostinnost muslimů patří mezi méně známý stereotyp. Host byl a stále je pro muslimy posvátný. Říkají, že se ke svým hostům snaží chovat co nejvstřícněji, a to v Čechách i ve Francii. Zároveň i v mešitách se chovají stejně k muslimům i nemuslimům, nicméně stále lépe přijmou křesťana než nevěřícího. V Číně jsou velmi pohostinní a ochotní pomoct i neznámému člověku.

O silných příbuzenských vazbách mezi muslimy není pochyb. Velmi důležité jsou především pro muslimky, které se starají o domácnost. Péče o domácnost také může být důvodem, proč mají některé muslimky problém najít si práci.

Obvykle islám praktikují celé rodiny, a tak je pro některé ženy dokonce nepředstavitelné, že by jejich děti byli nevěřící. „tohle je asi něco, čeho by se muslimská matka asi nechtěla nikdy dožít, ale pokud by k tomu teda nedej bože došlo, tak co bych mohla dělat? Víra je prostě dar, která buď v srdci člověka je nebo není.“

Z výpovědí zároveň vycházelo, že by pro ně bylo snesitelnější, kdyby se jejich dítě rozhodlo stát křesťanem.

Podle různých zdrojů ujgurové pořádají velká společenská setkání ku příležitosti svátků. Toto tvrzení ovšem není úplně pravdivé. Podle naší respondentky, která v Čínském městě vyrůstala, už dlouho takové akce nepořádají.

„Nejsme takový, můj táta neumí tancovat. Netančíme kolem ohně, tančívali jsme, ale to je tak pár desítek let zpátky.“ Liu

Islám je náboženství s bohatou historií. V toku času více či méně ovlivňoval mnoho kultur. Mezi nimi také tu českou, francouzskou a čínskou. Stejně tak, jako vliv islámu rostl a klesal, měnilo se též vnímání a postavení muslimů v jednotlivých společnostech. V dobách fungujícího mezinárodního obchodu se muslimům dařilo dobře, v dobách válek a náboženské nevraživosti hůře.

V současné době osvěty je kladen důraz na vzdělání a respekt vůči osobám jiných národností a rozličných vyznání.

Česká republika je zemí, kde mohou muslimové a jiné náboženské menšiny v rámci možností pokojně žít. V průběhu minulého století zde byl islám vnímán, jako exotické náboženství, které nemá v našich končinách tradici a naši kulturu nijak neovlivňuje. Nyní se do naší společnosti se vlivem globalizace implementuje stále více muslimů i dalších osob vyznávající, pro nás exotická, náboženství. Bohužel i my jsme společností mající celou řadu předsudků, které jsou v nás hluboce zakořeněny. Je pravděpodobné, že se muslimové u nás setkají s odsouzením, posměchem či pohledem plným opovržením. Fyzická napadení též nelze zcela vyloučit. Těchto případů je ale naštěstí jen velmi málo. V Čechách platí svoboda náboženského vyznání, a tak se muslimové nemusí obávat negativních zásahů ze strany státu a v případě potřeby se mohou obrátit na státní orgány. I přes stále vyšší informovanost si řada Čechů stále automaticky spojuje islám a terorismus. Ovšem najde se i nejeden Čech, který bude muslimy plně respektovat, a pokud bude svědkem diskriminačního chování vůči osobě vyznávající islám, zakročí.

Ve Francii je islám po římskokatolickém křesťanství druhým nejrozšířenějším náboženstvím. Přijímání muslimů je zde v mnoha ohledech podobné tomu v Čechách. Koloniální minulost ovšem zajistila, že jsou na muslimy zvyklé i starší generace. Nábožensky nepříliš aktivní Francouzi jsou neradi svědky jakéhokoli projevu náboženství na veřejnosti. Nezáleží na tom, jaké konkrétní náboženství daná osoba vyznává, v okamžiku, kdy jsou modlitby příliš hlasité, nebo daná osoba dává své náboženství jiným způsobem očividně najevo, je pravděpodobné, že se setká s negativními reakcemi okolí. Tento přístup se ale vztahuje na všechna náboženství, nejen na islám. Stejně, jako v Čechách, i ve Francii fungují konzervativní a tradiční politické strany s nádechem nacionalismu, které se vůči islámu, muslimům a migraci vymezují. Nicméně v případě, že muslim žijící ve Francii nebude svou víru dávat viditelně najevo, bude většinovou společností bezproblémově přijat a v mnoha ohledech bude považován za zdroj kulturního obohacení.

Po výrazném posunu na východ se dostáváme do Číny - pro muslimy snad nejméně vhodného prostředí. Komunistické vedení země se vymezuje proti všemu s potenciálem růstu a vlivu na větší skupiny obyvatel, muslimskou komunitu nevyjímaje. Muslimové jsou v Číně zastoupeni nemalým počtem. Nejvíce se koncentrují v autonomní oblasti Sin-ťiang, tradičně označované též, jako Východní Turkestán. Státním zájmem je celou muslimskou komunitu potlačit a v ideálním případě úplně zničit. Počet obětí politické perzekuce a represe neustále roste. V tomto případě nemá cenu předpokládat, že se situace zlepší. Ujgurové nejsou v Číně vítáni a státní propaganda k tomuto názoru úspěšně přivádí širokou veřejnost. Muslimové jsou ve státních médiích vykreslováni v tom nejhorším světle. Mnoho Číňanů Ujgury vnímá, jako bezpečností hrozbu. Čínská vláda nechává stavět tzv. „převýchovné“ tábory, které světu prezentuje, jako zařízení určená k lepšímu začlenění Ujgurů do společnosti. Ve skutečnosti zde dochází k porušování lidských práv a kulturní i etnické genocidě. Mezinárodní organizace se snaží na problém upozorňovat, ale situace se zatím jen zhoršuje. Od roku 2017, kdy se do médií dostaly první informace o těchto táborech se čínské vládní výdaje na výstavbu převýchovných táborů stále zvyšují. Ujgurové se proti vládním zásahům snaží bránit, ale zatím marně. Bylo by naivní předpokládat, že Čína na základě odsouzení mezinárodních organizací své postupy vůči muslimům změní. Místo toho je pravděpodobné, že se tlak ze strany státu bude stále zvyšovat. Čína má v tomto ohledu jasné plány a bude se jich pod záštitou „převýchovy“ pevně držet.

Život muslimů je stále v mnoha ohledech náročný. V různých zemích o nich lidé mají různé představy. V Čechách a Francii se nejednou setkají se stereotypními názory, ale jinak se jedná o pro ně poměrně bezpečná prostředí. V tradičnějších a konzervativnějších zemích je situace jiná.

Postupem času se boří mýty s islámem spojené, nicméně cesta za plošným přijetím muslimů bude ještě dlouhá.

• ANAND, Amit. Repression of Uyghur Muslims and the Freedom of Religious Beliefs in China. Sage publication [online]. 2022 [cit. 2023-09-14]. Dostupné z: https://journals-sagepub-com.infozdroje.czu.cz/doi/full/10.1177/23944811221085680
• BEČICOVÁ, Monika. Proměny vztahů mezi křesťanstvím a islámem v kontextu Osmanské říše. Digitální knihovna Západočeské univerzity v Plzni [online]. 2014 [cit. 2023-09-13]. Dostupné z: https://otik.uk.zcu.cz/bitstream/11025/14520/1/DP-Monika%20Becicova-%20Promeny%20vztahu%20mezi%20krestanstvim%20a%20islamem.pdf
• BÍLKOVÁ, K., K. VRZÚKOVÁ, M. SIROTKOVÁ, M. ŠTÁDLEROVÁ a G. KORANDA. KOMUNIKACE MEZI KULTURAMI. Islám - mírumilovné náboženství. Hospodářská a kulturní studia [Online]. 2008 [cit. 2023-07-20]. Dostupné z: https://www.hks.re/wiki/islam_-_mirumilovne_nabozenstvi
• ČERVENKA, Jan. Co přesně znamená džihád? Mýty a fakta o slovu, které uchvátilo Čechy [online] [cit. 2023-06-25]. Dostupné z: https://eurozpravy.cz/veda-a-technika/veda/224041-co-presne-znamena-dzihad-myty-a-fakta-o-slovu-ktere-uchvatilo-cechy
• GARDAVSKÁ, Adéla. INTEGRACE MUSLIMŮ V ZEMÍCH ZÁPADNÍ EVROPY (PŘÍPAD FRANCIE). Theses [online]. 2014 [cit. 2023-08-15]. Dostupné z: https://theses.cz/id/iegrqa/Integrace_muslimu_ve_Francii1.pdf
• HOFFMANN, Andrea Claudia a Mihrigul TURSUN. Místo odkud není návratu [Kniha]. 2022 [cit. 2023-07-20].
• CHRASTINOVÁ, Anna. Islám v České republice. Theses [online]. 2012 [cit. 2023-09-12]. Dostupné z: https://theses.cz/id/lvzz2r/Islam_v_Ceske_republice_-_Chrastinova.pdf
• Islám v Číně. Chinatours.cz [online]. [cit. 2023-06-19]. Dostupné z: https://www.chinatours.cz/rejstrik-mist/nabozenstvi/islam-cina/
• Korán. Korán o islámu [online]. [cit. 2023-07-20]. Dostupné z: https://www.koranoislamu.cz/
• MÁDL, Michal. SECURITY OUTLINES ČESKO-SLOVENSKÝ PORTÁL O BEZPEČNOSTI. Analýza příčin dlouhodobého konfliktu v provincii Sin-Ťiang v Číně. SECURITY OUTLINES [online]. 2012 [cit. 2023-07-20]. Dostupné z: https://www.securityoutlines.cz/analyza-pricin-dlouhodobeho-konfliktu-v-provincii-sin-tiang-v-cine/
• MACHOVCOVÁ, Kateřina. Stereotypy a předsudky jako myšlenkové chyby. Metodický portál RVP [online]. 2018 [cit. 2023-09-12]. Dostupné z: https://clanky.rvp.cz/clanek/c/G/21736/stereotypy-a-predsudky-jako-myslenkove-chyby.html
• MATUŠKOVÁ, Leona. AKADEMIE VĚD ČESKÉ REPUBLIKY. Postavení žen v islámském světě. Akademie věd České republiky [Online]. 2018 [cit. 2023-09-10]. Dostupné z: https://www.avcr.cz/cs/o-nas/aktuality/Postaveni-zen-v-islamskem-svete
• MGR. KUDRNÁČ, Aleš, PhD. SOCIOLOGICKÝ ÚSTAV AKADEMIE VĚD ČR. Co si Češi myslí o muslimech, Syřanech a Romech? Sociologický ústav Akademie věd ČR [Online]. 2015 [cit. 2023-07-20]. Dostupné z: https://www.soc.cas.cz/aktualita/co-si-cesi-mysli-o-muslimech-syranech-romech
• MRÁZEK, Petr. Islamofobie ve Francii v letech 2015–2017 na příkladu prezidentské kampaně Marine Le Penové. https://dspace.cuni.cz/bitstream/handle/20.500.11956/107097/130256398.pdf?sequence=1
• MUCHAMMETOV, Rachmatulla. Dehumanizace Ujgurů v Čínské lidové republice. Vysokoškolské kvalifikační práce na VŠE [online]. 2020 [cit. 2023-07-20]. Dostupné z: https://vskp.vse.cz/79613_dehumanizace_ujguru_vcinske_lidove_republice
• PERLÍNOVÁ, Dominika. Islámské právo šaria. Aktuálně.cz [online]. 2021 [cit. 2023-09-13]. Dostupné z: https://zpravy.aktualne.cz/zahranici/islamske-pravo-saria/r~3b5ffa40019a11ec94d2ac1f6b220ee8/
• PROKUPKOVÁ, Vendula. Two Mobilization Waves of the Czech Anti-Islam Movement: Collective Actors and the Identity Change of the Movement 2015-2016. ProQuest [online]. 2018 [cit. 2023-09-13]. Dostupné z: https://www.proquest.com/docview/2181199817/67FB42B9F4AF4B5FPQ/1?accountid=26997&forcedol=true
• SIKORA, Matouš. Ujgurové jako bezpečnostní hrozba pro Čínskou lidovou republiku ve 21. století. Informační systém Masarykovy univerzity [online]. 2018 [cit. 2023-09-01]. Dostupné z: https://is.muni.cz/th/igywq/bk_sikora.pdf
• SUMMERS, Josh. Ujgury musíte poznat, než je začnete soudit. Asiaskop [Online]. 2019 [cit. 2023-07-20]. Dostupné z: https://www.asiaskop.cz/kultura/josh-summers-ujgury-musite-poznat-nez-je-zacnete-soudit
• ŠEDIVÁ KOLDINSKÁ, Marie, BĚLINA, Pavel a Pavel BĚLINA. ČESKÁ TELEVIZE. Turci na Moravě. Ct24.ceskatelevize.cz [online]. 2014 [cit. 2023-06-19]. Dostupné z: https://ct24.ceskatelevize.cz/archiv/1002657-turci-na-morave
• UDDIN, Mohammed Fahim, Amanda WILLIAMS a Katharine ALCOCK. Visibility as Muslim, Perceived Discrimination and Psychological Distress among Muslim Students in the UK. Journal of Muslim Mental Health [online]. 2022 [cit. 2023-09-01]. Dostupné z: https://journals.publishing.umich.edu/jmmh/article/id/135/
• VORALOVÁ, Klára. Předsudky vůči muslimům. Theses [Online]. 2018 [cit. 2023-07-20]. Dostupné z: https://theses.cz/id/8eb7ed/



Počet shlédnutí: 78