Turci v Řecku

Kateřina Bočková, Lukáš Zikmund

Blog: https://turci-v-recku.webnode.cz

Prezentace: https://czuvpraze-my.sharepoint.com/:p:/g/personal/xzikl009_studenti_czu_cz/ERAOoCn6IsxKoVz08xBgzj4Byru8jN0juG8WzB4CLblnPg?e=is01mi

Turci a Řekové toho sdílejí více, než se na první pohled může zdát. Společná historie oba národy nejen obohatila, ale také jim mnohé vzala. Turci žijí v Řecku již od dob vlády Osmanské říše. Místní úřady však neposkytují oficiální informace o přesném počtu Turků na svém území. Podle odhadů žije na řeckém území 90 000 až 150 000 Turků, převážně v oblasti Thrákie a Východní Makedonie. Osmanská říše byla po staletí velmocí, která zasahovala do mnoha, dnes již suverénních států, včetně Řecka. Kvůli koncentrování moci v rukou Turků panuje mezi Řeky přesvědčení, že za veškeré utrpení, které je v době osmanské nadvlády potkalo, nesou odpovědnost Turci. Kvůli historickým událostem jsou vztahy mezi Řeky a Turky obecně považovány za chladné. Je tomu ale opravdu tak? V této práci se zaměříme na to, které společné události byly pro tyto země zásadní a jak ovlivnily současné vztahy. Dále popíšeme, s jakými problémy se Turci v Řecku potýkají, jak se Řekové a Turci vzájemně vnímají a porovnáme některé typické kulturní znaky obou národů.

(mapa turecké minority v Řecku - zdroj: www.deviantart.com)

Cílem práce je poskytnout relevantní přehled o tom, jaké jsou aktuální vzájemné vztahy mezi Turky a Řeky. Odpověď na tuto otázku lze získat pouze zasazením celé problematiky do historického kontextu. Z tohoto důvodu je dalším cílem poskytnout srozumitelný přehled historických událostí, který objasní důvody současné situace. Posledním cílem je poskytnout základní informace o kulturním zázemí tureckého národa se zaměřením na kuchyni. Také stručně přiblížíme folklór a architekturu.

Hlavní výzkumná otázka

Jakým výzvám v oblasti národnostní identity, náboženské autonomie a vzdělávání čelí turecká menšina v Řecku dnes?

Jak společné kulturní prvky, jako jsou kuchyně, folklór a architektura ovlivňují vztahy mezi Turky a Řeky?

Jak historické události ovlivnily demografické složení Řecka a jak ovlivňují současné vztahy?

O dlouhodobém boji turecké menšiny v Západní Thrákii za svá práva a uznání národnostní identity pojednává Evelin Verhás v práci Turecká menšina v Západní Thrákii: Dlouhý boj za práva a uznání ¹⁾. Tato zpráva poskytuje důkladnou analýzu historického, politického a právního kontextu, ve kterém turecká menšina žije. Identifikuje klíčové problémy, jako jsou neuznání turecké identity, zásahy do náboženské autonomie a menšinové vzdělávání. V části věnované menšinovému vzdělávání dospěla autorka k závěru, že poskytování adekvátního vzdělávání v tureckém jazyce je v Řecku omezené. Autorka upozorňuje, že menšinové školy zaostávají za řeckými veřejnými školami, což má za následek, že děti absolvují školu s nedostatečnou znalostí jak řeckého, tak tureckého jazyka. Také zdůrazňuje potřebu zlepšení kvality vzdělávání v menšinových školách a zajištění kvalitní přípravy učitelů. Autorka rovněž poukazuje na to, že turecká menšina se potýká s řadou překážek v oblasti náboženské autonomie, včetně zásahů do jmenování náboženských vůdců a přísné regulace náboženských nadací. Upozorňuje, že zásahy do jmenování náboženských představitelů vedou k omezování práv muftí volených komunitou, jejich stíhání za uzurpaci náboženských funkcí a rostoucímu napětí při náboženských obřadech, jako jsou například pohřby, kde komunita často odmítá účast státem volených muftí. Tyto důsledky přispívají k prohlubování pocitu diskriminace a marginalizace menšiny ze strany řeckého státu.

Právům a současné situaci turecké menšiny v Řecku, konkrétně Turkům žijícím v Západní Thrákii se ve své práci Pojem menšiny v tureckém kontextu: Praxe a vnímání v Turecku, Řecku a Francii ²⁾ věnuje Samim Akgönül. Tito Turci, jejichž status byl stanoven Lausannskou smlouvou, mají zaručena určitá práva menšin, a to jak negativní (zaručující nediskriminaci), tak i pozitivní (specifická práva v oblasti náboženství, vzdělávání a občanského práva). Přesto však čelí řadě výzev, zejména v otázce své národní identity a náboženské příslušnosti. Klíčovým problémem pro tuto menšinu je jejich sebeidentifikace jako „Turků“ a snaha o uznání této identity v Řecku, kde jsou oficiálně uznáni pouze jako muslimská menšina, nikoliv turecká. Toto popírání jejich etnické identity vedlo k napětí, neboť menšina usiluje o zachování svých kulturních a národních vazeb s Tureckem. Příkladem tohoto konfliktu je odmítnutí Řecka uznat turecké spolky a zákazy používání označení „turecký“ v názvech menšinových organizací, což vedlo k právním sporům u Evropského soudu pro lidská práva. Západothráčtí Turci udržují silné nadnárodní vazby, zejména s Tureckem a Německem. Mnozí z nich migrovali do Turecka a dalších evropských zemí, zejména do Německa, kde vytvořili aktivní menšinové organizace. Tyto organizace hrají důležitou roli při obhajobě práv turecké menšiny v Řecku a při zvyšování mezinárodního povědomí o jejich problémech. Autor dochází k závěru, že situace Turků ze Západní Thrákie ilustruje složitost menšinové identity, národní příslušnosti a jejich trvalé snahy o uznání v politickém prostředí, které upřednostňuje náboženskou klasifikaci před etnickou identitou.

Současný stav turecké menšiny žijící v řeckých regionech Střední Makedonie a Thrákie, především Xanthi a Soluni analyzují autorky Alena Höfrová, Kristina Bredárová a Vendula Kadlecová ve studii Život turecké minority v Řecku z pohledu každodennosti ³⁾. Výzkum se zaměřuje na každodenní život této minority, včetně aspektů, jako je identita, vzdělání, náboženství a vztah k řecké majoritě. Z terénního výzkumu vyplynulo, že většina Turků se cítí být součástí tureckého etnika, i když Řecko považují za svůj domov. Jazyková bariéra je pro ně klíčovým problémem, neboť mnozí mluví doma pouze turecky, což vede k problémům s řeckým jazykem, zejména ve školství a při hledání zaměstnání. Mnoho studentů se proto rozhoduje studovat v Turecku. Náboženství hraje v jejich identitě důležitou roli, ale možnost praktikování islámu je v některých oblastech, jako je Soluň, omezená kvůli absenci mešit. Zajímavé je také zjištění o diskriminaci, kterou zažívají příslušníci turecké minority mimo své lokální komunity, zatímco v oblastech s vysokou koncentrací tureckého obyvatelstva, jako je Xanthi, je jejich soužití s řeckou většinou relativně bezproblémové.

Vliv balkánské kuchyně na gastronomii oblasti Thrákie v Turecku popisuje Kaplan Uğurlu se ve své studii Dopady balkánské kuchyně na gastronomii thráckého regionu v Turecku ⁴⁾. Autor analyzuje vzájemné kulturní a historické interakce, které formovaly místní kuchyni, včetně vlivu Osmanské říše, Řecka a Bulharska. Studie zkoumá vliv jednotlivých etnik na společné kuchyňské prvky, včetně sdílených receptů, jako jsou musaka, köfte a baklava. Uğurlu podrobně popisuje, jak tyto vlivy formovaly kulinářskou identitu Thrákie, která spojuje prvky anatolské a balkánské kuchyně. Čtenář se dozví o specifických pokrmech a kulinářských tradicích měst v této oblasti, včetně Edirne a Tekirdağ. Uğurlu také zmiňuje roli náboženství a historického vývoje, který ovlivnil jak použití surovin, tak metody přípravy pokrmů, a poukazuje na to, jak tradiční pokrmy přežily navzdory moderním vlivům. Přetrvání těchto pokrmů autor přisuzuje silné rodinné a komunitní tradici, která se odráží ve společném stolování, oslavách a náboženských obřadech, jako je například vaření zvláštních jídel během svátků a festivalů. Uğurlu také popisuje, že místní farmáři a menší komunity stále pěstují vlastní plodiny a vyrábějí potraviny tradičními metodami, jako je výroba sýra, jogurtu, olivového oleje a domácího chleba. Tyto tradice se dle autora přenášejí z generace na generaci, což pomáhá uchovat autentickou chuť a charakter místních pokrmů. I přesto, že moderní technologie a průmyslové potraviny změnily některé aspekty stravy, tyto tradiční metody přípravy a konzumace pokrmů zůstávají pevně zakořeněné v kulturní identitě oblasti.

Stínové divadlo jakožto významný turecko-řecký folklórní prvek rozebírá ve své práci Osmanský Karagöz a řecké stínové divadlo: Komunikační změny a varianty v multietnickém a etnickém kontextu ⁵⁾ Anna Stavrakopoulou. Zabývá se historickým vývojem a významem stínového divadla Karagöz v Osmanské říši a jeho vlivem na řecké stínové divadlo Karaghiozis. Autorka analyzuje, jak se tyto dvě formy divadla rozvinuly v odlišných kulturních a náboženských prostředích, přičemž přesto sdílejí podobné postavy, náměty a humorné prvky. Karagöz vznikl v Osmanské říši a bavil muslimské i nemuslimské publikum v městských centrech, zatímco Karaghiozis se rozvinul v Řecku po jeho emancipaci od osmanské nadvlády a stal se nástrojem pro propagaci řeckého vlastenectví a kulturní identity. Stavrakopoulou zdůrazňuje, že i když Karagöz a Karaghiozis čelily politickým a kulturním změnám, obě divadelní tradice přežily staletí. Zatímco Karagöz kritizoval osmanskou společnost a vládu prostřednictvím satiry, Karaghiozis se v Řecku stal populárním nástrojem k oslavě řecké nezávislosti a hrdinství. Přestože se obsah a forma těchto divadelních her měnily podle společenských potřeb, jejich základní postavy a humor zůstaly populární a relevantní. Tato práce představuje důležitý příspěvek k pochopení kulturních interakcí mezi Osmanskou říší a Řeckem, které se odrazily v umění a lidové zábavě, a zdůrazňuje, jak tradiční formy divadla odrážely a formovaly národní a etnické identity. Autorka dochází k závěru, že Karagöz a Karaghiozis společně představují skvělý příklad tvůrčí a asimilační síly tradice, která nejenže žila po staletí, ale přežila i četné menší i větší politické otřesy.

Období turecké nadvlády nad Řeckem, jejíž pochopení je nezbytné k porozumění vzájemným vztahům mezi těmito zeměmi, popisuje David Brewer ve své knize Řecko, skrytá staletí: Turecká nadvláda od pádu Konstantinopole po řeckou nezávislost ⁶⁾. Autor v této knize analyzuje období turecké nadvlády nad Řeckem, které začíná pádem Konstantinopole v roce 1453 a končí vyhlášením nezávislosti Řecka v roce 1832. Brewer se zaměřuje na málo známé a často přehlížené období řeckých dějin, přičemž podrobně popisuje každodenní život Řeků pod osmanskou vládou, včetně náboženských, kulturních a politických změn. Klíčovým aspektem jeho práce je rozbor, jak si Řekové dokázali udržet svou národní identitu, zejména díky pravoslavné církvi, která jim poskytovala duchovní i kulturní ochranu. Brewer také zdůrazňuje, jak turecká vláda ovlivňovala řeckou společnost nejen politicky, ale i ekonomicky, například prostřednictvím vysokých daní, jako byla jizya (daň pro nemuslimy). I když Osmanská říše projevovala relativní toleranci vůči křesťanské většině, Řekové čelili těžkým ekonomickým a sociálním tlakům, což vedlo k opakovaným vzpourám a snahám o emancipaci. Mezi významné události, které vedly ke konečnému pádu osmanské nadvlády, patří řecká válka o nezávislost, která vypukla v roce 1821 a zahrnovala i zásadní bitvu u Navarina v roce 1827. V této bitvě byla osmanská flotila zničena společnými silami Velké Británie, Francie a Ruska, což se ukázalo jako rozhodující moment pro budoucí nezávislost Řecka. Kniha také přináší podrobnosti o klíčových osobnostech, jako je Theodoros Kolokotronis, jeden z hlavních vojenských vůdců, a Ioannis Kapodistrias, první guvernér nezávislého Řecka, který se významně podílel na stabilizaci a budování nového řeckého státu.

Vývoj řecko-tureckých vztahů v průběhu 20. století detailně popisuje autor Dušan Corbić ve své práci Přehled řecko-tureckých vztahů ve 20. století ⁷⁾. Zabývá se významnými historickými událostmi, které formovaly vztahy mezi těmito dvěma státy, včetně období Balkánských válek, první světové války a rozpadu Osmanské říše. Corbić se soustředí především na klíčový moment v řecko-tureckých vztazích, kterým byla řecko-turecká válka (1919–1922) a následná Lausannská smlouva z roku 1923. Ta zahrnovala mimo jiné dohodu o výměně obyvatelstva mezi oběma zeměmi, při které bylo přibližně 1,5 milionu Řeků nuceno opustit své domovy v Malé Asii a přestěhovat se do Řecka, zatímco asi 500 000 muslimů z Řecka odešlo do Turecka. Corbić zdůrazňuje, že tato výměna obyvatel byla jedním z největších přemísťování lidí v moderní historii a měla hluboké sociální, ekonomické a kulturní dopady na obě země. Autor analyzuje nejen diplomatické a právní důsledky této události, ale i její sociální a kulturní dopad na obě komunity, včetně ztráty kulturního dědictví a traumatu, které obyvatelstvo zažilo. Jeden z nejzávažnějších důsledků bylo narušení etnické a sociální struktury obou zemí. Mezi sociální důsledky patřila ztráta domovů, vlastnictví, a kulturních kořenů pro vysídlené komunity. Kulturní rozdíly a jazykové bariéry ztížily integraci uprchlíků v nových prostředích, což vedlo k napětí uvnitř jejich nových domovů a k dlouhodobým společenským problémům. Ekonomické důsledky byly také značné, protože mnoho z vysídlených osob přišlo o veškeré své jmění a museli začínat znovu. Výměna obyvatelstva také vedla k přetížení infrastrukturní kapacity v obou zemích, zejména v Řecku, kde příchod velkého počtu uprchlíků způsoboval problémy se zásobováním a ubytováním. Dalšími klíčovými oblastmi, které Corbić zkoumá, jsou následné diplomatické vztahy mezi Řeckem a Tureckem během studené války, kdy se oba státy staly členy NATO, ale i nadále čelily sporům, především ohledně Kypru a Egejského moře. Výměna obyvatelstva zůstává jedním z nejdiskutovanějších momentů v řecko-tureckých vztazích, která ovlivnila nejen politickou a kulturní scénu, ale i identitu obyvatel obou zemí. Čtenář díky této práci pochopí dlouhotrvající etnické napětí mezi Řeckem a Tureckem, které má kořeny v této nucené migraci.

Při získávání informací bylo využito dotazníkového šetření, které v některých případech zahrnovalo polostrukturované rozhovory. Odborné informace byly čerpány z literárních zdrojů.

Za účelem zajištění respondentů jsme prostřednictvím facebookové skupiny vytvořené pro Turky žijící v Řecku kontaktovali osoby turecké národnosti, které v Řecku buď trvale žijí, nebo zde strávily nějaký čas (obvykle kolem půl roku v rámci Erasmu). Kromě Turků byl dotazník rozeslán také několika Řekům žijícím v různých řeckých oblastech.

Cílem dotazníku a rozhovorů bylo získat odpovědi na předem připravené otázky s možností otevřených odpovědí.

Dotazník byl tureckým respondentům zaslán prostřednictvím Facebooku. Dva respondenti odpověděli písemně a dva souhlasili s videohovorem, díky kterému mohli své odpovědi více rozvést. Řeckým respondentům byl dotazník zaslán stejným způsobem.

V rámci následných rozhovorů jsme ocenili možnost vrátit se k některým otázkám nebo probrat určitou problematiku podrobněji. U respondentů, kteří odpovědi zaslali pouze písemně, došlo k tomu, že na některé otázky odmítli odpovědět. Tento problém se při rozhovoru vyřešil tím, že bylo možné položit stejnou otázku jinak, což dalo respondentům příležitost zamyslet se nad tématem z jiného úhlu pohledu a poskytlo jim více času na odpověď.

Evren Demir - Turek, 26 let, Soluň

Sinan Belli - Turek, 29 let, Atény

Mesut Tas - Turek, 50 let, Xanthi

Karem Keremini - Turek, 30 let, Atény

Stavros Gianakidis - Řek, 46 let, Xanthi

Manolis Kougentakis - Řek, 28 let, Chania

Prvními Turky, kteří pronikli na území dnešního Řecka, byli Osmané, postupně dobývající byzantská území v Evropě. Vrcholem jejich úspěchů bylo dobytí Konstantinopole (dnešní Istanbul) v roce 1453, což znamenalo definitivní zánik Byzantské říše. Do konce 15. století Osmané ovládli téměř celé území Řecka, s výjimkou několika ostrovů a pevností. Pod osmanskou vládou si křesťané mohli zachovat svou víru, avšak museli platit vyšší daně a jejich synové byli odváděni do janičářských jednotek. Někteří obyvatelé přijali islám, aby zlepšili své společenské postavení. Významné kláštery na Meteorách a Athose zůstaly centry řecké vzdělanosti. ⁸⁾

V roce 1821 vypuklo všeobecné povstání Řeků, které vedlo k válce za nezávislost trvající do roku 1827. Zásah velmocí (Anglie, Francie a Ruska) vedl k porážce Osmanů v bitvě u Navarina v roce 1827, což vedlo k vytvoření nezávislého Řeckého království v roce 1832. Během války za nezávislost bylo zabito přibližně 25 tisíc muslimů a většina přeživších Turků byla nucena opustit území nově vzniklého Řeckého království.

V roce 1923 Turecko a Řecko podepsaly Lausannskou smlouvu, která oficiálně ukončila řecko-tureckou válku. Smlouva stanovila současné hranice Turecka a zavazovala obě země k ochraně práv řecké menšiny v Istanbulu a turecké menšiny v Thrákii. Klíčovým bodem smlouvy byla dohoda o výměně obyvatelstva, která měla výrazný dopad na etnické složení obou států. Tato výměna se zakládala na náboženské identitě, nikoli na etnické příslušnosti, což zahrnovalo i řecky mluvící muslimské občany, jako jsou Vallahades (makedonští Řekové islámského vyznání), krétští Turci a skupiny muslimských Romů. V důsledku této dohody opustilo turecké území až 1,5 milionu pravoslavných křesťanů a řecké území přibližně 500 tisíc muslimů. Výjimku tvořili muslimové v Západní Thrákii a Řekové žijící v Istanbulu. ⁹⁾

„Pro lidi, kteří touto výměnou trpěli, to nebylo dobré. Ale pokud se mě ptáte, zda to bylo pro obě země výhodné, řekl bych, že ano. Protože menšiny v obou zemích by byly zdrojem nepokojů a dříve či později by Řekové v Turecku a Turci v Řecku byli nuceni emigrovat. Takhle to alespoň bylo rychlé a méně bolestivé a ne krvavé.“ Mesut Tas - Turek, 50 let, Xanthi

Většina dotázaných vnímala výměnu jako nutný krok, jelikož se v regionech v té době stupňovalo náboženské a etnické napětí následkem válek. Mnoho rodin bylo násilně vyhnáno, ztratilo majetek a setkalo se s diskriminací nejen před výměnou, ale dokonce i po ní. Lidé, kteří se museli přestěhovat, se ocitli v novém, často nepřátelském prostředí, kde byli považováni za cizince. Tento pocit vykořenění a ztráty se prohloubil i tím, že noví přistěhovalci byli často diskriminováni.

Dodnes významná část řecké populace cítí křivdu za ztrátu historických domovů a kultury. Tento pocit křivdy je hluboce zakořeněn a často se přenáší z generace na generaci. Právě pocity ztráty a vykořenění ovlivňují dnešní vztahy některých Řeků k Turkům.

Mnozí lidé však vzpomínají na přátelské vztahy se svými tureckými sousedy, společné oslavy a vzájemnou pomoc v každodenním životě. Tyto vzpomínky často kontrastují s nacionalistickými a politickými narativy, které zdůrazňují nepřátelství mezi oběma národy.

„Moje babička nikdy nepřestala vzpomínat na své turecké přátele a mohla o nich říkat jen dobré věci. Jako dítě jsem slyšel spoustu hanlivých řečí o Turecku. Nikdy od babičky!“ Manolis Kougentakis - Řek, 28 let, Chania

Tyto pozitivní vzpomínky ukazují, že soužití Řeků a Turků nebylo vždy jen o konfliktech a nepřátelství, ale také o spolupráci a vzájemném respektu. Navzdory politickým a vojenským konfliktům existovaly mezi obyčejnými lidmi silné mezilidské vazby, které dokázaly překonat etnické a náboženské rozdíly.

V letech 1923 až 1955 obě menšiny těžily z období míru Řeckem a Tureckem. Po roce 1955 konflikt na Kypru negativně ovlivnil situaci turecké menšiny v Thrákii. Řecký tlak na tuto menšinu byl sice méně násilný než na Kypru, ale vedl k diskriminaci a omezení práv. Příslušníkům tureckého etnika v Thrákii byly nezákonně vyvlastňovány pozemky, odpírána profesní oprávnění. Jednostranně jim bylo odnímáno občanství a omezovány náboženské svobody. ¹⁰⁾

Od 70. let 20. století úřady zakazují používání slova „turecký“ v názvech škol a organizací, což omezuje jejich svobodu sdružování. Podle zprávy Kulturní a vzdělávací nadace pro západothráckou menšinu používaly řecké úřady do počátku 70. let termíny „muslimská menšina“ a „turecká menšina“ téměř zaměnitelně. To se změnilo s narušením turecko-řeckých vztahů v 50. letech a s příchodem řecké vojenské junty v roce 1967. V roce 1972 se oficiální názvy menšinových škol změnily z „turecký“ na „muslimský“ nebo „menšinový“. Od té doby jsou tyto menšiny oficiálně uznávány jako „muslimské“. V roce 1988 Řecký kasační soud nařídil uzavření menšinových sdružení se slovem „turecký“ v názvu, což vedlo k rozpuštění dlouho zavedených tureckých spolků. V roce 1990 vypukly násilné střety mezi tureckou a řeckou komunitou kvůli otázce uznání. Od 90. let řecká vláda zdůrazňuje, že muslimská menšina v západní Thrákii zahrnuje tři skupiny: Turky, Pomáky a Romy, čímž se snaží podkopat uznání turecké menšiny. ¹¹⁾

Od začátku 21. století došlo v každodenním životě muslimů v Západní Thrákii k výraznému zlepšení. Navzdory tomuto zlepšení příslušníci komunity přiznávají, že se v každodenním životě stále setkávají s problémy. Menšina se potýká především s problémy týkajícími se identity, zásahů do náboženské autonomie a menšinového vzdělávání. Mezi další obtíže patří nadměrné zdanění a sankce vůči majetkům muslimských náboženských nadací, což podkopává jejich schopnost zachovat svou identitu. Tento finanční tlak často nutí náboženské nadace k zastavování nebo prodeji majetku, aby mohly splnit své dluhy vůči řeckému státu. ¹²⁾

Turci v Západní Thrákii čelí zásadnímu problému uznání jejich etnické identity. Řecká vláda je stále neuznává jako etnickou menšinu a označuje je pouze za muslimskou menšinu. Navzdory rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva proti Řecku, který na tyto nedostatky poukazuje, problémy přetrvávají.

Členové komunity v Komotini a Xanthi se identifikují jako Turci a chtějí být uznáni jako turecká etnická menšina. Neuznání jejich etnické identity má hluboké dopady na jejich schopnost uplatňovat svá práva. Řecké soudy stále důsledně odmítají registrovat menšinové spolky s názvem „turecký“. To představuje porušení jejich lidských práv.

„Také když řečtí novináři přijedou do Thrákie, aby natočili pořad o menšině, Turci se vyhýbají tomu, aby řekli do mikrofonu, že jsou Turci. Jinak mohou mít problémy.„ Mesut Tas - Turek, 50 let, Xanthi

Turci často čelí problému, že se nemohou otevřeně hlásit ke své turecké identitě, jsou nuceni skrývat svůj původ v různých situacích, jako například v budovách vládních úřadů nebo při jednání s policií či vojenským personálem. Jak již je zmíněno ve výpovědi, tak veřejné přiznání turecké identity může vést k problémům. Často také čelí diskriminaci na pracovišti a ve vzdělávacím systému, kde jejich turecký původ představuje překážku v získávání dobrého zaměstnání nebo při přístupu ke kvalitnímu vzdělání. ¹³⁾

Turecká menšina stále čelí řadě obstrukcí svých náboženských svobod, včetně zásahů do jmenování muftí. Turecká menšina v západní Thrákii byla vystavena opakovaným vládním zásahům do svých náboženských záležitostí, včetně jmenování vyšších muslimských duchovních (muftí) státem bez konzultace s komunitou. Tento zásah vede k rozdělení uvnitř komunity, jelikož většina členů neuznává státem jmenovaného muftího a organizuje vlastní volby. Muftí, které jmenuje muslimská komunita, naopak nejsou uznáni řeckým státem. Nemohou vykonávat své soudní pravomoci, protože ty jsou vyhrazeny státem jmenovaným muftím. Navíc často čelí trestnímu stíhání za uzurpování funkcí náboženského duchovního. ¹⁴⁾

„Řecká vláda nedovoluje turecké komunitě volit své vlastní muftí. Místo toho stát jmenuje muftí, což je jasné porušení naší náboženské svobody. To způsobilo mnoho napětí a nespokojenosti mezi tureckou menšinou v západní Thrákii. Máme pocit, že naše práva na náboženské sebeurčení jsou ignorována a nerespektována.“ Karem Keremini - Turek, 30 let, Atény

Současné vztahy mezi Turky a Řeky jsou složité a názory různých Turků se často nacházejí na opačných koncích spektra. Někteří Turci mluví pouze o negativních zkušenostech s Řeky, zatímco jiní tvrdí, že nikdy žádné problémy neměli a považují Řeky za přátelské.

Podle Turků nesnášenlivost, která se vyskytuje v různých výpovědích, pramení z několika důležitých příčin. Historické události, jako například dlouhá osmanská okupace Řecka, zanechaly hluboké jizvy na národním vědomí Řeků. Ve školách často dochází k dezinterpretaci historie a nesnášenlivosti některých učitelů vůči Turkům. Politici na obou stranách využívají historických křivd k získání podpory, což přispívá k udržování a posilování stereotypů a nepřátelství. Náboženské rozdíly mezi ortodoxními křesťany a muslimy také přispívají k napětí. Každodenní zkušenosti s nedostatečným vzděláním pro tureckou menšinu v Řecku posilují pocit nespravedlnosti a vyloučení. Dle výpovědí Turků i Řeků média na obou stranách často prezentují negativní zprávy o sousední zemi, což dále udržuje nepřátelství a nedůvěru.

Jeden z respondentů přímo popisuje nesnášenlivost několika učitelů.

„Někteří učitelé ve škole měli zvláštní nepřátelství k čemukoli, co se týkalo Turků. Turci byli barbaři, Turci zabíjeli, přinášeli chaos, temnotu ve vzdělávání, ničili, kradli, znásilňovali, Turci byli líní a hloupí a věděli jen o válce, zatímco Řekové, kteří dokázali přežít 4 století, byli vzdělaní, byli aktivní v kultuře, obchodu atd.“ Evren Demir - Turek, 26 let, Soluň

Zmíněná nenávist je patrná i u řeckých spolužáků, kde turečtí studenti čelí skrytému nepřátelství a diskriminaci, což způsobuje, že se mnozí cítí vyloučeni. V pracovním životě Turci čelí značným překážkám, navzdory svým kvalifikacím a schopnostem jsou odmítáni, kvůli svému tureckému původu. Navíc ještě donedávna Turci neměli možnost pracovat v oblastech, jako je například letecký průmysl a zpravodajství.

„Občas se mi stalo, že jsem slyšel Řeky, jak na Turky nadávají. Bývali to většinou lidé, které jsem čerstvě poznal, a tak nevěděli, že jsem Turek. Jejich postoj se změnil, když zjistili, že mám turecké jméno. Zvykl jsem si na to. Musíte si na to zvyknout a přijmout to jako normální, pokud chcete studovat v Aténách nebo v Soluni.“ Karem Keremini - Turek, 30 let, Atény

Navzdory mnoha problémům a napětí mezi Turky a Řeky, existují také pozitivní vztahy a příklady přátelství a spolupráce mezi lidmi z obou národů. Některé výpovědi ukazují, že individuální vztahy mohou být přátelské a že osobní zkušenosti často překonávají historické a politické překážky.

Mnoho Turků a Řeků má pozitivní zkušenosti při setkání na osobní úrovni. Někteří Turci, kteří žili v Řecku, popisují, jak překonali své předsudky a zjistili, že Řekové jsou přátelští a vstřícní. I přes většinovou neochotu přijmout do rodiny osobu druhé národnosti existují i smíšená manželství, která popisují, že je možné pro Turka získat respekt i od konzervativnějších Řeků.

Mnoho lidí z obou stran se také snaží překonat historické předsudky a budovat lepší vztahy. Například ve vesnicích v Thrákii žijí Řekové a Turci často spolu, a někteří Řekové dokonce mluví turecky lépe než samotní Turci.

„Zatím jsem nezaznamenal žádný viditelný rasismus. Ve skutečnosti v některých vesnicích spolu žijí a poflakují se Řekové a Turci a někteří Řekové dokonce mluví turecky lépe než Turci.“ Mesut Tas - Turek, 50 let, Xanthi

Navzdory zlepšení v každodenním životě muslimů v západní Thrákii stále turecká menšina v Řecku čelí vážným problémům, včetně neuznání jejich etnické identity, zásahů do náboženské autonomie a diskriminace ve vzdělávání a zaměstnání. Tyto problémy vytvářejí atmosféru nedůvěry a napětí, přesto však existují pozitivní příklady přátelství a spolupráce mezi jednotlivci z obou národů. Osobní zkušenosti ukazují, že je možné překonat historické a politické překážky a budovat vzájemný respekt a porozumění.

Ačkoli má turecká menšina v západní Thrákii zaručeno právo na autonomii ve vzdělávání, v praxi se potýká s překážkami při zajišťování kvalitní výuky tureckého jazyka, náboženské výchovy a dalších předmětů. Stát tvrdí, že školy spravují školské rady volené rodiči. Nicméně jejich pravomoci byly výrazně omezeny, takže o většině aspektů vzdělávání nyní rozhoduje stát.

V Řecku chybí možnosti dvojjazyčného vzdělávání, což je problém i pro turecké děti. Neexistuje dvojjazyčné předškolní vzdělávání, navzdory poptávce a doporučením mezinárodních orgánů. V roce 2017 byl zahájen pilotní program, který má pomoci dětem z menšin přizpůsobit se novému jazykovému prostředí. Tento program zahrnuje třídy v mateřských školách s jedním řecky mluvícím učitelem a asistentem, který hovoří mateřským jazykem většiny dětí z menšin. ¹⁵⁾

Çavuşoğlu, který je v současnosti předsedou parlamentní komise pro lidská práva a narodil se v západní Thrákii, uvedl, že v roce 1926 bylo v regionu 307 menšinových základních škol, ale s nedávným uzavřením devíti škol dne 19. července 2023 tento počet klesl na pouhých 90. ¹⁶⁾

„Já se do Řecka přestěhoval po dokončení střední školy za prací, ale co se týče mých čistě tureckých přátel, kteří mají děti ve školním věku, často slýchám to, že je problém děti na školy vůbec dostat. Je zde velký přetlak a vláda s tím nehodlá nic dělat.“ Mesut Tas - Turek, 50 let, Xanthi

Většina menšinových základních škol má pouze dvě až čtyři třídy, zatímco řecké školy mají obvykle šest a více tříd. Mnoha školám chybí moderní vzdělávací materiály, jako jsou počítačové laboratoře a knihovny. Některé budovy potřebují opravy a údržbu. Počet předmětů vyučovaných v turečtině se snížil a tělesná výchova a angličtina se stále častěji vyučují v řečtině.

Kvalita vzdělávání v menšinových školách výrazně zaostává za řeckými veřejnými školami, což vede k tomu, že děti po ukončení základní školy mají slabé znalosti jak řečtiny, tak turečtiny. Některé rodiny posílají děti do jednojazyčných řeckých škol, kde však děti narážejí na jazykové bariéry, kromě toho se zde mohou setkat s diskriminací. Některé školy se snaží problém s diskriminací řešit, zatímco jiné tento problém vůbec neřeší. Za účelem zlepšení situace vzniklo komunitní centrum, které poskytuje dětem doučování a podporu. Přesto tato komunita čelí omezeným zdrojům a nedostatečné podpoře úřadů, což vede k uzavírání mnoha menšinových škol.

„Menšinové vzdělání zde není ideální. Turci (a ostatní) vnímají nedostatky, Řekům přijde, že pro nás dělají dost. Pokud jde o ty „otevřenější“ z nich, tak ti se snaží pomáhat. Doučují, pomáhají nám vyjednávat s úřady atd.“ Evren Demir - Turek, 26 let, Soluň

V západní Thrákii jsou pro tureckou menšinu pouze dvě menšinové střední školy, což výrazně omezuje vzdělávací možnosti pro turecké studenty. Tato omezená kapacita je jedním z hlavních důvodů, proč mnoho tureckých rodin čelí problémům při zajišťování středního vzdělání pro své děti. Menšinové střední školy také často čelí stejným problémům jako menšinové základní školy, včetně nedostatku moderních vzdělávacích materiálů a dalších.

Turecká menšina v Řecku čelí mnoha vzdělávacím výzvám, které vyžadují komplexní a systematická řešení. Zvýšení podpory dvojjazyčného vzdělávání, posílení pravomocí školských rad a zavedení účinných opatření proti diskriminaci jsou klíčovými kroky k vytvoření spravedlivějšího a inkluzivnějšího vzdělávacího systému pro všechny studenty v Řecku.

V Řecku také neexistuje turecká univerzita, což často vede mladé Turky k tomu, aby odjížděli za dalším studiem do Turecka nebo jiných zemí. Na řeckých univerzitách je vyhrazeno 0,5 % míst pro muslimské menšinové studenty, což mělo za cíl omezit jejich odliv na turecké univerzity. Ročně navštěvuje řecké univerzity přibližně 500 menšinových studentů.

Jedním z hlavních problémů, kterým turečtí studenti čelí, je jazyková bariéra. Většina přednášek a studijních materiálů je v řečtině. Pro studenty, kteří nemají silné znalosti řečtiny, je obtížné sledovat výuku a porozumět složitým akademickým konceptům. Tato jazyková bariéra, spolu s nedostatečným předchozím vzděláním, vede k tomu, že turečtí studenti musí věnovat mnohem více času samostudiu a překladům, což může negativně ovlivnit jejich akademické výsledky. Turečtí studenti se často setkávají s diskriminací nejen od spolužáků, ale i od některých profesorů, což dále ztěžuje jejich akademický život. ¹⁷⁾

Pro výzkum jsme si zvolili zaměření na oblasti gastronomie, folklóru a architektury.

Gastronomie je jednou z nejpřímějších forem kulturního výrazu. Turecká kuchyně v Řecku spojuje tradiční recepty s místními surovinami, což odráží vlivy osmanské minulosti a propojení obou kultur. Zaměřením na gastronomii můžeme ukázat, jak se jídlo stalo prostředkem mezikulturního dialogu a vzájemného porozumění. Při cestách po Řecku a Turecku se může zejména turistům zdát, že se kuchyně obou zemí výrazně podobá. Společná historie se na pokrmech obou zemí podepsala a mnoho tradičních lokálních jídel je v obou případech velmi podobných. Jedná se o jídla v podstatě stejná, pouze s obměněnými ingrediencemi či postupem.

V turecké kuchyni se prolíná mnoho kultur, které její vývoj ovlivnily. Turci v průběhu let vymýšleli nová jídla, upravovali již známé recepty a šířili své pokrmy do dalších částí světa. ¹⁸⁾

Každá z kultur, které tureckou kuchyni ovlivnily, do ní přinesla něco nového: V dobách antiky tureckou kuchyni ovlivnili nomádi (kočovníci) a asijští nájezdníci, kteří přinesli masité pokrmy, obilniny, mléko, jogurty, ovčí sýry a kebab. Peršané (íránské etnikum) přinesli moučníky, Řekové tureckou kuchyni obohatili o olivy a olivový olej ¹⁹⁾

Mezi typické pokrmy či suroviny objevující se v turecké kuchyni patří rýže (připravovaná až na 10 způsobů), smažené a grilované ryby, kebab z hovězího a skopového masa i jemné moučníky. Turci přikládají jídlu velký význam a kladou důraz na příjemnou atmosféru u společného stolování. Typickým způsobem stolování je příprava více druhů pokrmů, ze kterých si každý vybere dle libosti od všeho trochu. Velmi podobný způsob stolování praktikují také Řekové. Turecká kuchyně je známá svým orientálním charakterem, který „reprezentuje“ zejména mnoho druhů aromatického koření. Dále je bohatá na zeleninu připravovanou na mnoho způsobů, oříšky či rozinky. Populární je též turecká zmrzlina s velmi hustou konzistencí, se kterou prodejci předvádějí show. Mnoho Turků je islámského vyznání, což s sebou přináší málo možností konzumace vepřového masa. Tento „nedostatek“ je však vykoupen pokrmy z jehněčího, skopového, drůbežího či hovězího masa. ²⁰⁾

Za hlavní jídlo dne Turci považují večeři, kterou si umí náležitě užít. Večeře se podává obvykle kolem 7-8 hodiny večerní a zejména o víkendech a svátcích je velkou událostí. U večeře se sejde celá rodina, případně přátelé, kteří mají po celém dni možnost strávit čas pospolu. Večeře se skládá z několika chodů, zahrnující polévku (nejčastěji čočkovou), předkrm (například hummus či dolma - plněné vinné listy či salát), hlavní jídlo (kebab, masové kuličky köfte či jiný masitý pokrm spolu s pilafem, jehož hlavní složkou bývá rýže nebo bulgur).

Mezi typická turecká jídla patří:

• Kebab (turecky Kebap)
• Jehněčí pilaf
• Burek
• Gözleme (Turecké placky)
• Polévka z červené čočky
• Turecké köfte a mnoho dalších

Co se týče nápojů, Turci zbožňují čaj – ročně spotřebují cca 3 kg čaje na hlavu. Mezi další oblíbené turecké nápoje patří:

• Káva - Pod pojmem turecká káva se zde myslí nápoj odlišný od tzv. „turka“ známého v České republice. Jemně namletá káva se připravuje v malé kovové konvičce zvané džezva, pije se s cukrem nebo bez cukru. Káva může být různě přichucena (kardamomem, mastichou, salepem…) a většinou se k ní i něco malého sní, například lokum. V zemích bývalé Osmanské říše se často pije stejný nápoj. Z politických důvodů se mu ale neříká turecká káva, nýbrž řecká káva, bosenská káva apod. Ačkoli právě Turci představili kávu Evropě, dnes se zde pije mnohem méně než čaj.
• Ayran - Slaný, osvěžující, jogurtový nápoj podobný kefíru často podávaný ke kebabům. Vzniká smísením jogurtu se studenou vodou a solí. Ayran může být také sycený oxidem uhličitým, popřípadě do něj mohou být přidány bylinky jako např. máta. Podobný nápoj je známý v mnoha zemích Asie i východní Evropy, např. v Íránu se jmenuje Dúgh, v Arménii Tan apod., Turci ho však považují za svůj národní nápoj.
• Boza - Nápoj připravovaný z mírně zkvašené pšenice (bulguru), kukuřice nebo prosa. Výsledná tekutina má přibližně 1 % alkoholu, je hustá a lehce nakysle sladká. Je zdravá, protože obsahuje hodně vitamínů a sacharidů. Boza pochází z Blízkého východu a pije se i ve střední Asii a na Balkáně. V Turecku se podává nejčastěji se skořicí a praženou cizrnou (leblebi) na vrchu sklenice. Přestože nápoj není teplý, prodává se hlavně v zimě.
• Şalgam - Populární tradiční fermentovaný nápoj, jehož název znamená v překladu tuřínový džus. Pije se stejně jako ayran často ke kebabům, a to především v zimě. Přestože şalgam znamená tuřín, nápoj se ve skutečnosti vyrábí z kyselého a slaného nálevu z nakládaných mrkví, který je ochucený aromatickým tuřínem fermentovaným v barelech spolu s mletým bulgurem. Zvláštní chuť dodává şalgamu kyselina mléčná. Nápoji jsou připisovány léčivé účinky, pomáhá při zažívání a je uznávaným lékem na kocovinu. ²¹⁾

Turecká a řecká kuchyně jsou vzájemně provázané. Pro konkrétní příklad můžeme porovnat řecké a turecké varianty velmi podobných pokrmů - turecký kebap a řecký gyros, téměř totožný pilaf či musaku. Mnoho typických tureckých jídel znají a připravují v Řecku a obráceně.

Co se týče stravování, Turci většinou preferují tureckou kuchyni. Suroviny na tvorbu tureckého jídla jsou v Řecku dobře dostupné. ²²⁾

„Řecké jídlo mi chutná, je hodně podobné tomu, co jíme u nás. Já sám nejsem žádný velký kuchař, ale když něco připravuji, vařím podle tureckých receptů. Když jím mimo domov, nezáleží mi na tom, zda půjdu do turecké, nebo řecké restaurace.“ Karem Keremini - Turek, 30 let, Atény

Jedná se o hlavní pokrmy i dezerty. Mezi společné moučníky patří lokum, baklava, kadayif či halva, která je původem z Persie a dodnes se vyrábí v oblasti od Řecka až po Pákistán. V Turecku se halva podává při speciálních příležitostech, jako je narození, úmrtí, obřízka, svatba nebo náboženské svátky.

Pro srovnání dobře poslouží musaka. Turecká a řecká musaka jsou v podstatě velmi podobné a liší se pouze v několika ingrediencích a způsobu přípravy. Řecká musaka je, na rozdíl od té turecké, obohacena o červené víno a žloutky. Řecká musaka se připravuje nanášením jednotlivých ingrediencí do vrstev, zatímco turecká je promíchaná a podává se jako hotová směs.

(turecká musaka - zdroj: www.redwoodkitchen.com)

(řecká musaka - zdroj: www.196flavors.com)

Mezi další podobné pokrmy patří například řecký gyros a turecký kebap či řecké tzatziki a turecký cacik.

Výhodná geografická poloha Thrákie byla vždy důležitá. Hranice regionu s Řeckem a Bulharskem vytvořily Turecku bránu na Západ. Od dob Osmanské říše až dodnes je oblast Thrákie pro Turecko velmi důležitá. Platí to zejména v případě „osmanské palácové kuchyně“, která dnes představuje významnou hodnotu kulturního dědictví, stejně jako jedinečné pokrmy z oblasti Rumeli. Co se týče struktury trácké kuchyně, obvykle se preferují moučníky a maso, a to především díky zemědělcům v regionu. Polévky, dezerty, masité pokrmy, pečivo, džemy, šťávy a nápoje, nakládaná zelenina a gastronomické výrobky tvoří thráckou kuchyni. Kuchyně regionu Thrákie v Turecku má mnoho podobností s anatolskou kuchyní, ale zároveň byla ovlivněna kuchyní bývalé Osmanské říše, islámským náboženstvím a Balkánem. Dobrým příkladem je, že mnoho slov souvisejících s jídlem z řecké kuchyně se stalo součástí běžného tureckého jazyka, například: portokalada (pomerančová limonáda), tiropites (sýrbörek), taper (Tupperware - plastové nádoby na uchovávání potravin), vitam (margarín, místní značka), hartopetseta (papírová utěrka) a další. Stejně tak se do řecké kuchyně dostalo mnoho tureckých pokrmů se stejnými názvy, které se v Řecku vyrábějí stejnými způsoby přípravy: mousakas (musakka), halvas (helva), keftedes (köfte) atd. ²³⁾

Kuchyně hraje klíčovou roli při zachování turecké identity, zejména v diaspoře nebo v menšinových komunitách, jako je turecká menšina v Řecku. Tradiční pokrmy slouží jako symboly kulturní kontinuity a propojují jednotlivce s jejich rodnou kulturou, i když žijí v cizím prostředí. Jídlo se často používá k uchování a předávání tradic a zvyků dalším generacím.

Turecká kuchyně zahrnuje pokrmy jako pilaf, kebab, baklava nebo dolma, které jsou úzce spojeny s tureckou kulturou a historií​. Tyto pokrmy se běžně podávají při rodinných a náboženských oslavách, což napomáhá udržování a posilování kulturní identity v rámci komunity. Například během svátků jako Ramadán se často připravují specifická jídla, která připomínají kulturní a náboženské tradice Turků.

Díky těmto pokrmům se jednotlivci mohou cítit propojeni se svými kořeny, ať už v rámci každodenního života, nebo při speciálních příležitostech. Udržování tradičních receptů a postupů je způsobem, jak si turecká menšina uchovává svou identitu i v jiném kulturním kontextu​.

Stejně tak hraje kuchyně důležitou roli ve vzájemných vztazích mezi tureckou a řeckou komunitou sdílenými kulinářskými tradicemi a společnými pokrmy. Právě výše zmíněný kebab, dolma nebo baklava jsou běžné pokrmy v obou kulturách (i když se v detailech liší), což vytváří prostor pro společné prožitky a propojení na kulturní úrovni​.

Společné stravovací návyky a vzájemná láska k podobným jídlům mohou sloužit jako most k lepšímu porozumění a budování sociálních vazeb. Například meze – malé předkrmy podávané při společném stolování – podporují sdílení a konverzaci, což přispívá k vytváření pozitivních interakcí mezi jednotlivci z různých komunit​. Tím se mohou překonávat historické nebo politické rozdíly a posilovat přátelské vztahy.

Navíc gastronomické festivaly nebo trhy, kde se prodávají a ochutnávají tradiční jídla obou kultur, mohou přinést možnost interakce a kulturní výměny. Takové akce mohou být platformou pro navazování dialogu a snižování napětí mezi oběma komunitami​.

Tím, že sdílené pokrmy nabízejí prostor pro společné zážitky, se gastronomie stává klíčovým nástrojem pro zlepšení vzájemného porozumění a spolupráce mezi Turky a Řeky.

Folklór je klíčový pro pochopení identity turecké komunity, protože je hluboce zakořeněn v kolektivní paměti a každodenním životě. Folklór zahrnuje širší spektrum lidových zvyků, mýtů, příběhů, tanců a rituálů, které jsou často předávány ústní tradicí z generace na generaci. Tento ústní přenos je důležitý zejména pro komunity, které čelí tlaku asimilace, jako je turecká menšina v Řecku.

Folklór se soustředí na každodenní zkušenosti, hodnoty a víry komunity, což ho činí důležitým pro výzkum kulturní identity. Příběhy, jako jsou lidové pověsti a mýty, reflektují morální hodnoty komunity a pomáhají udržovat kulturní kontinuitu. Například tradiční turecké příběhy často vyzdvihují hodnoty, jako jsou čest, statečnost a rodinné vazby, které jsou klíčové pro tureckou společnost​.

Na rozdíl od literatury, která může být ovlivněna elitními kulturami nebo moderními proudy, je folklór více přístupný a představuje autentické hodnoty, jež se odrážejí ve způsobu života obyčejných lidí. Lidové tance a zpěvy, jako je halay nebo zeybek, jsou součástí významných událostí, jako jsou svatby nebo náboženské svátky, což posiluje pocit soudržnosti v komunitě​.

Studium folklóru proto poskytuje komplexnější a autentický vhled do toho, jak turecká menšina v Řecku udržuje svou kulturní identitu a jak reaguje na společenské a historické výzvy.

V Thrákii žije turecká menšina, která do oblasti přinesla již zmíněný anatolský (Anatolie = Malá Asie – dnešní Turecko) tanec Halay. Jedná se o národní turecký tanec, který je oblíbený jak mezi Turky, tak mezi Kurdy. Halay a podobné tance jsou součástí mnoha starobylých tanečních tradic a kultur na celém Blízkém východě a v přilehlých oblastech. Halay se nejčastěji tančí na svatbách za zvuků zurny (druh píšťaly) a davulu (druh bubnu). V poslední době však tyto tradiční nástroje střídají nástroje elektronické. Tančí se v kruhu či v řadě tak, že se tanečníci navzájem drží za ruce, prsty či kolem ramen. První a poslední tanečník obvykle drží v ruce kus látky. Podobně jako řecká Zorba začíná tanec pomalu a postupně zrychluje. Tanec se dodnes tančí na slavnostech, společenských akcích či svatbách.

Turecká kultura je v oblasti folkloru velmi bohatá, neboť se vždy těšila oblibě a podpoře tureckých vládců. Lidovou tureckou hudbu lze rozdělit do několika hlavních proudů – vojenskou hudbu, mysticko-náboženskou hudbu a lidové písně, které připomínají balady a jsou dodnes velmi oblíbené zejména na trzích a poutích. V turecké komunitě v Thrákii je též rozšířen tanec Horon, při kterém se tanečníci oblečeni do černé a stříbrné barvy drží za ruce a tančí na zvuky tureckých houslí. V oblasti u Egejského moře je velmi populární tanec Zeybek, jehož prostřednictvím tanečníci předvádějí scény z historie národa spolu se symboly hrdinství a obětování. ²⁴⁾ „Vždy mě bavilo tance pozorovat, byť se jich neúčastním. Čas od času se zde koná nějaká slavnost, kde mají přihlížející možnost se tance přímo zúčastnit, nebo ho jen z povzdáli pozorovat.“ - Stavros Gianakidis - Řek, 46 let, Xanthi

Mezi lidové hudební nástroje patří saaz, flétna ney, balabán, různé druhy dechových nástrojů, klasické housle, turecká citera a různé druhy bubínků. Turci mají lidovou hudbu rádi, a i mladá generace ji poslouchá poměrně často. Lidová hudba patří do společnosti a můžeme ji slýchat například v čajovnách. V dnešní době je na vzestupu turecká pop-music, která se blíží hudbě evropské. ²⁵⁾

Kromě tance a hudby je mezi tureckou a řeckou populací velmi oblíbené stínové loutkové divadlo. Lze se s ním setkat zejména na trzích a lidových poutích.

Stínové loutkové divadlo se stalo řeckou prázdninovou tradicí. Oblíbenou hrou se stal příběh o postavě se jménem Karagiozis a jeho příteli Hacivatovi. Tyto dvě postavy se staly ústředními postavami řeckého i tureckého folklóru. Původní příběh je turecký, Řekům se však tak zalíbil, že jej v přenesené verzi dodnes hrají.

Historie postav sahá až do 11. století na indonéský ostrov Jáva, odkud se díky obchodníkům dostala do Osmanské říše. Odtud se hra v 19. století dostala i do Řecka.

S růstem říše se tradice stínového divadla šířila, vyvíjela a přizpůsobovala místním zvykům, jazykům a příběhům. Stala se tak oblíbenou lidovou tradicí mezi Řeky, Židy, Albánci, Turky a Araby.

Stínové loutkové divadlo významně přispělo k uchování folklóru a kulturních tradic. Podstatou divadla bylo satiricky poukázat na dobové společenské a politické problémy, což bylo něco, co dokázalo úspěšně spojit různé vrstvy obyvatel. Ústřední postavou příběhu je chudý a nevzdělaný muž jménem Karagiozis (řecky) nebo Karagöz (turecky). Každá hra obsahuje dvě hlavní postavy, mimo Karagöze také Hacivata, a často i další vedlejší postavy. Postavu Karagöze lze definovat jako učitele, jehož společenskou funkcí - ač sám nevzdělaný - je přimět lidi přemýšlet a zároveň je rozesmát. Tato úloha se zrodila již v dobách osmanského státu, který měl dlouhou historii loutkového divadla, a pokračuje až do současnosti ²⁶⁾. Díky svému důvtipu se Karagiozis zvládne dostat k různým povoláním, díky čemuž jsou loutkáři schopni poukázat na některé společenské problémy. Loutkové divadlo používá postavy jako archetypy reprezentující různé společenské třídy – například řemeslníky vyobrazuje se srpem a kladivem. ²⁷⁾

Lze tedy říci, že Karagöz a Karaghiozis společně představují skvělý příklad tvůrčí a asimilační síly tradice, která nejenže žila po staletí, ale přežila i četné menší i větší politické otřesy.²⁸⁾

Z našeho úhlu pohledu jsou loutková divadla skvělým mostem k propojení národů. Divadla se zabývají běžnými problémy, se kterými se potýkají lidé po celém světě. Proto si dovedeme představit, jak si vedle sebe spokojeně užívají divadlo Turci a Řekové dohromady.

„Loutkové divadlo zbožňuji, je to jedna z mých oblíbených letních aktivit. Vždy se díky němu přenesu zpět do dětství. – Mesut Tas - Turek, 50 let, Xanthi „Loutková divadla mám rád, pobaví se u nich jak děti, tak dospělí. Tato divadla se k nám dostala z Turecka, a jsem za to velmi rád. „ - Stavros Gianakidis - Řek, 46 let, Xanthi

(Karagiozis - zdroj: www.greeka.com)

Oblíbenou postavou tureckého folklóru je také Nasreddin Hodja, známý od Balkánu až po Čínu. Šlo o reálnou historickou osobnost – filozofa a mudrce narozeného v roce 1208 na území dnešního Turecka.

Tato postava je hlavním hrdinou krátkých příběhů a satirických anekdot, které se vypráví z generace na generaci.

V roce 2020 podaly Ázerbájdžán, Kazachstán, Kyrgyzstán, Uzbekistán, Tádžikistán, Turecko a Turkmenistán žádost o zápis „tradice vyprávění komických příběhů o Nasreddinu Hodiovi“ na seznam nehmotného kulturního dědictví UNESCO.

Anekdoty se předávají ústní tradicí i písemnými prameny a inspirovaly místní idiomy a přísloví. Mnohé z těchto anekdot se staly klasikou a jsou šířeny také v tištěných a obrazových médiích a v televizních pořadech připravovaných pro děti. Nasreddinovy anekdoty se vyznačují moudrostí, vtipnými replikami, absurditou a momentem překvapení, často se vymykají zažitým normám, vypravěč nachází nečekaná východiska ze složitých situací a díky síle slova z nich vždy vychází jako vítěz. Anekdoty mají poučnou a zábavnou funkci a komunity je používají k oživení rozhovorů, podpoře argumentů, přesvědčování druhých nebo vysvětlení situací. Důležitou roli při předávání anekdot hrají obce, univerzity a nevládní organizace, které pořádají různé akce a festivaly k jejich připomenutí na místní, národní i mezinárodní úrovni. ²⁹⁾

Vzhledem k tomu, že se tyto příběhy také využívaly k poukazování na sociální a politické problémy, vidíme zde značnou podobnost s výše zmíněným stínovým loutkovým divadlem.

Řemesla

Významné a hojně rozšířené turecké řemeslo je tkaní koberců. Toto řemeslo se dědí z generace na generaci a Turci žijící v Řecku ho stále udržují.

V Řecku se tkaní koberců věnují nejen Turci, ale také potomci Řeků, kteří se do své domoviny vrátili po výměně obyvatel v roce 1923.

Koberce se hojně vyráběly již v dobách Osmanské říše. V celém Turecku byli zaměstnáváni zejména Řekové a Arméni. Když se Řekové vrátili do Řecka, vzali s sebou své dovednosti a začali pomalu budovat ruční výrobu soukenných koberců po celé zemi ³⁰⁾

„Moje babička koberce pletla poměrně často, v mládí se tím živila. Já jsem si na ně tolik nepotrpěl, ale těší mě, když v Soluni vidím turecké nebo i řecké prodejce koberců. Dýchá tak na mě tradice, mám z toho radost. „ - Evren Demir - Turek, 26 let, Soluň

Mimo pletení koberců a vyšívání má v Turecku bohatou historii také hrnčířství. Právě tradiční řemeslná výroba keramiky çini je zapsána, jako dvanáctá turecká položka na seznamu nehmotného dědictví UNESCO.

Jak již samotný název napovídá, kořeny této keramiky pocházejí z Číny. Od svého prapůvodního vzhledu se však současná keramika liší. Nyní má vlastní barvy, vzory a k její výrobě se používají nové technologie. Tato keramika se stala nedílnou součástí tureckého života.

Zpočátku je výroba těchto keramických děl naprosto standardní. Ovšem jakmile připravený střep (vypálená keramika) po vyndání z pece vychladne, přichází na řadu specifický způsob úpravy.

Střep se vyhladí tak, aby bylo možné na něj začít malovat. Pak se pomocí papíru a dřevěného uhlí na podklad přenesou požadované vzory. Papír se na příslušných místech proděraví, čímž dřevěné uhlí naznačí na čistě bílém podkladu kontury výsledné malby.

Tyto hrubé obrysy se nejdříve překreslí černou barvou. Následuje vlastní malba barvami. Na první pohled může připomínat naše omalovánky, protože většinou pouze vyplňuje černě ohraničená políčka. Důležité je však slovo většinou. Někdy kontury pouze naznačují a malíř může vzor doplnit podle svého vkusu.

Následuje závěrečné glazování a vypalování, tentokrát při teplotách okolo 1 000 C°, které dá keramice patřičný lesk a barvy. Některé odstíny totiž získávají svou typickou barevnost až při těchto teplotách. U obou vypalování musíme samozřejmě dbát na to, aby se jednotlivé předměty nedotýkaly. Mohly by se spéci a tím by se zničily.

V çini dílně funguje přísná hierarchie a dělba práce. Jsou tam mistři, kteří předávají své znalosti učedníkům. Každou práci má navíc na starosti specialista. Najdeme zde proto çarikçi, které bychom asi nejspíše mohli nazvat hrnčíři. Oni totiž vytvářejí výsledné tvary. Usušené zboží dostanou k prvnímu přepálení fırıncı, kteří mají na starosti vypálení střepu. Zımparacı a rötuşçu vyhlazují střep po prvním pálení, aby jej mohl dostat tahrirci, kteří se postarají o vlastní ozdobu keramiky. Celý proces ukončují opět fırıncı závěrečným vypálením.

Hlavními motivy çini keramiky jsou různé ornamenty či přírodní motivy. Velice oblíbená je především turecká národní květina – tulipán. Jeho jednoduché tvary jej pro podobné účely přímo předurčují. Převládajícími barvami jsou, kromě podkladové bílé, hlavně modrá, zelená a červená.

Za bašty tohoto řemesla jsou považovány především Iznik, Kuthaya, Aksaray, Edirne a Bursa. Především čtyři posledně jmenovaná města mají největší zásluhu o zápis na seznam UNESCO. Dnes se můžeme ale s dílnami çini potkat v celém Turecku, Istanbulem počínaje.

Keramika je nedílnou součástí každodenního tureckého života. Najdeme ji v mešitách, v hamamech – lázních, na medresách. Třeba i fastfoodové restaurace mají z těchto – dnes už i průmyslově vyráběných – dlaždic stěny. Na bazarech lze keramiku koupit jako suvenýr. ³¹⁾

Pozůstatky turecké keramiky byly objeveny v archeologických vykopávkách na území Řecka. ³²⁾

(turecká keramika - zdroj: www.goturkiye.com)

Slavnosti

Významným (nejen) tureckým svátkem, který je příslušníky turecké komunity slaven i v Řecku, je Hıdırellez.

Slavnost jara „Hıdırellez“ se koná každoročně 6. května, kdy se slaví svátek jara nebo probuzení přírody. Hıdırellez je složené podstatné jméno odvozené od jmen Hidir a Ilyas.

Hidir a Ilyas jsou považováni za ochránce země a vody, pomocníky jednotlivců, rodin a komunit, které je potřebují. Při této příležitosti se provádějí různé obřady a rituály spojené s přírodou, které zaručují blahobyt, plodnost a prosperitu rodiny a komunity a chrání dobytek a úrodu pro nadcházející rok. Rituály mají hluboce zakořeněný kulturní význam a poskytují komunitě pocit sounáležitosti a kulturní identity a příležitost k upevnění vztahů.

Komunity zajišťují životaschopnost tradice každoroční účastí na jarní slavnosti.

Komplexní organizace souvisejících akcí na místní, regionální a celostátní úrovni zajišťuje širokou účast jednotlivců, skupin a komunit. Oslavy jsou uznávány jako klíčová součást kulturní identity místních komunit. Související znalosti a dovednosti jsou předávány v rámci rodiny a mezi členy komunity prostřednictvím ústní komunikace, pozorování, účasti a představení. ³³⁾

Architektura

Architektura, zejména tradiční turecké domy, mešity, lázně a veřejné stavby, ilustruje historické soužití Turků a Řeků a jejich kulturní dědictví Studiem architektonických prvků můžeme lépe pochopit, jak turecká komunita přispěla k estetice a městskému prostředí v různých částech Řecka.

Osmanská říše v Řecku zanechala stopu též formou architektury. Atény byly pod osmanskou nadvládou od roku 1458 do roku 1821, kdy Řecko vyhlásilo nezávislost. V letech 1678-1688 byly krátce pod benátskou nadvládou. Dlouhé a často násilné boje mezi Osmany a Řeky v 19. a na počátku 20. století zanechaly trpké dědictví, které vedlo k rozsáhlému ničení osmanské architektury a symbolů.

V některých částech severozápadního Řecka, kde žije muslimská menšina - Turci, Pomákové a Romové - jsou běžné mešity a další islámské a osmanské památky. V mnoha částech Řecka však byly symboly osmanské doby zničeny nebo pozměněny.

Níže najdete seznam památek symbolizujících islám a osmanskou nadvládu:

Tzistarakisova mešita

Tzistarakisova mešita je významná osmanská památka v Aténách. Mešitu nechal postavit v roce 1759 osmanský guvernér Atén Mustafa Agha Tzistarakis. Podle tradice použil Tzistarakis k výrobě vápna na stavbu jeden ze sloupů chrámu Dia. Pravděpodobnější je však, že použil jeden ze sloupů nedaleké Hadriánovy knihovny. Tento čin vedl k jeho propuštění, protože jej místní považovali za svatokrádež, která by způsobila vypuštění pomstychtivých duchů na město, což byla pověra, která se však podle některých Athéňanů potvrdila, když později v roce vypukla epidemie moru. Aby sultán utlumil hněv místních obyvatel, vykázal Tzistarakise, který byl později zavražděn. Mešita zůstala modlitebnou až do začátku války o odtržení Řecka od Osmanské říše. Po získání řecké nezávislosti v roce 1821 byla mešita využívána mimo jiné jako vojenská kasárna, skladiště a vězení. Předpokládá se, že její minaret byl zničen někdy v letech 1839 až 1843. Na počátku 20. století se z mešity stalo muzeum. Dnes se Tzistarakisova mešita nachází naproti stanici metra Monastiraki a je oblíbenou turistickou atrakcí. ³⁴⁾

Stará brána madrasy

Madrasa neboli islámská škola postavená v roce 1721 byla v osmanské éře místem, kde se scházely významné osobnosti muslimské komunity ve městě. Součástí školy byl prostorný dvůr a obytné prostory. V roce 1821 byla velká část madrasy poškozena a zničena během války o odtržení Řecka od Osmanské říše. Poté byla stavba přestavěna a na určitou dobu přeměněna na vězení a odsouzenci k trestu smrti byli věšeni na stromě na nádvoří. Vězení bylo později uzavřeno a další škody vznikly, když byly pod místem madrasy vykopány římské ruiny. Dnes z ní zůstal stát pouze vchod, známý jako stará brána madrasy. Ze vstupu zbyl kamenný oblouk a dřevěné dveře obklopené zarostlými keři a stromy. ³⁵⁾

Venizelosovo sídlo

Venizelosův dům, postavený na počátku 15. století, je často označován za nejstarší stojící dům v Aténách. Dvoupatrový dům prošel v 19. století rekonstrukcí a dnes slouží jako muzeum. Sídlo je obklopeno vysokými zdmi, má malé nádvoří, studnu a kašnu, mimo jiné prvky běžné pro domy postavené v době osmanské okupace Řecka. Nachází se v ulici Adrianou nedaleko náměstí Monastiraki (čtvrť v Aténách). Dům původně postavil šlechtic Angelos Venizelos a v 16. století v něm žila jeho dcera Filothei, řecká pravoslavná světice a mučednice. V roce 1972 převzalo nad domem záštitu řecké ministerstvo kultury a v roce 1999 byl dům předán svaté aténské arcidiecézi. Od roku 2017 je zrestaurován a zpřístupněn veřejnosti a nyní slouží jako soukromé muzeum a okno do domácího života v Athénách v době osmanské říše. ³⁶⁾

Mešity

Většinu Řeků tvoří pravoslavní křesťané, a tak se není čemu divit, že když přijde mezi Řeky řeč na téma mešit, jedná se o emocemi velmi nabitou konverzaci. V Řecku se nachází stovky mešit, ovšem jen malá část z nich je funkční. Z výpovědi jednoho z respondentů vyplynulo, že v Řecku žádné mešity nejsou, což však není pravda. Faktem ovšem je, že se mešity v Řecku netěší velké popularitě, a tak může docházet k podobným situacím, kdy o jejich existenci turisté či noví obyvatelé islámského vyznání nemají ani tušení. V roce 2019 byla postavena mešita v Aténách. Jde o první mešitu v tomto městě po 180 letech. ³⁷⁾ Mešita je ovšem bez minaretu a kupole. Jde o „kompromis“, neboť proti stavbě mešity stála řecká pravoslavná církev a řečtí nacionalisté. Úřady tak vyšly vstříc křesťanské většině. Lze tedy polemizovat o tom, zda stavba přinesla alespoň někomu opravdu to, co bylo potřeba. Větší množství funkčních mešit se nachází v oblasti Thrákie, kde je počet muslimského obyvatelstva podstatně vyšší než v Aténách.

„Upřímně, mám z této stavby smíšené pocity. Na jednu stranu jsem rád, že mešita stojí, ale na druhou stranu všichni vidíme, že to není mešita se vším všudy. Nevím, zda to udělali proto, aby muslimy ponížili, nebo zda se opravdu snažili pomoci a jen nechtěli rozhněvat pravoslavné věřící.“ Sinan Belli - Turek, 29 let, Atény

Osmanské památky v Řecku často slouží jako symboly odcizení a izolace turecké menšiny, zejména proto, že mnoho z nich bylo po zániku osmanské nadvlády zanedbáváno, zničeno, nebo upraveno pro jiné účely. Příkladem je Hamza Bey mešita v Soluni, která byla přeměněna na kino a následně uzavřena, což je vnímáno jako degradace jejího původního významu. I když má historickou hodnotu, zůstává dlouhodobě uzavřena pro veřejnost a přístup k ní je omezený. V roce 2006 byla mešita předána řeckému ministerstvu kultury a od té doby probíhají restaurátorské práce.

Další příklad odcizení se týká mešit v Athénách, kde například Fethiye mešita po ukončení osmanské nadvlády sloužila jako sklad a vojenské vězení, a teprve nedávno byla přeměněna na výstavní síň. Žádná z mešit v Athénách ani Soluni není dnes otevřena k pravidelným bohoslužbám, což tureckou komunitu odcizuje od jejich náboženského dědictví.

Tento přístup k osmanským památkám, kdy se mnoho z nich obnovuje pouze pro turistické účely nebo jsou přeměněny na jiné funkce, přispívá k pocitu izolace turecké menšiny v Řecku, jelikož jejich historický a kulturní význam není plně respektován.

Osmanské památky a mešity jsou důležité pro zachování identity turecké menšiny v Řecku, protože představují nejen náboženské, ale také kulturní symboly. Tyto stavby slouží jako připomínka dlouhé přítomnosti Turků v regionu a pomáhají komunitě udržovat její historickou a kulturní kontinuitu. Například mešity v Západní Thrákii, kde žije početná turecká menšina, stále fungují jako centra náboženského života, což komunitě umožňuje praktikovat svou víru a uchovávat tradiční rituály.

Navíc osmanské památky, jako jsou hammamy, mešity a medresy, slouží nejen náboženským účelům, ale i jako místa setkávání, kde se posilují sociální vazby a udržuje kulturní identita. Tato architektura je tedy více než jen historickým dědictvím – je klíčovým prvkem každodenního života komunity, která se snaží zachovat své tradice i v rámci většinové řecké společnosti.

V mnoha případech jsou však tyto památky zanedbávány nebo přeměňovány pro jiné účely, což může oslabit jejich význam jako symbolů identity. Například v Soluni byly některé mešity přeměněny na kina nebo výstavní prostory, čímž ztrácí svůj původní náboženský a kulturní význam.

Tato práce se zaměřila na komplexní a mnohovrstevnaté vztahy mezi Turky a Řeky, přičemž analyzovala historický vývoj, současné výzvy, kterým čelí turecká menšina v Řecku, a kulturní prvky, jako jsou folklór a architektura, které utvářejí identitu obou národů. Cílem práce bylo poskytnout komplexní přehled o těchto vztazích a odpovědět na otázky týkající se jejich historického pozadí, současné situace turecké menšiny a možností budování lepších vzájemných vztahů.

Historické události, včetně osmanské nadvlády, geopolitických konfliktů a výměny obyvatelstva po první světové válce, vytvořily složitou dynamiku, která i nadále formuje vztahy mezi Turky a Řeky. Tyto události měly významný dopad na demografickou strukturu, kulturní krajinu a psychologické vnímání obou národů, což vede k pokračujícímu napětí a nedůvěře. Výzkum ukázal, že historické křivdy a kolektivní paměť hrají klíčovou roli ve vnímání turecké menšiny v Řecku a v jejich současných vztazích.

Turecká menšina v Řecku čelí řadě výzev, které zahrnují diskriminaci v oblasti vzdělávání, omezenou náboženskou svobodu a problémy s udržením národnostní identity. V oblasti vzdělávání je patrný nedostatek kvalitních dvojjazyčných škol a omezený přístup k tureckým vzdělávacím materiálům, což ztěžuje zachování turecké kultury a jazyka. Autonomie menšinových škol v Thrákii byla postupně omezována, což vede k pocitu vyloučení a zhoršuje vzdělávací a profesní příležitosti turecké mládeže. Podpora dvojjazyčného vzdělávání a posílení pravomocí menšinových škol by mohly být klíčovými kroky ke zlepšení vzdělávacích výsledků a integrace turecké menšiny do řecké společnosti.

V oblasti náboženské svobody se turecká menšina potýká s omezeními při volbě svých náboženských vůdců a s administrativními překážkami při stavbě a provozu mešit. Nedávná výstavba nové mešity v Aténách, ačkoliv symbolická, neřeší hlubší problémy týkající se náboženské autonomie a svobody. Státní zásahy do náboženských záležitostí, jako je nucené jmenování muftího, podkopávají náboženskou autonomii komunity a prohlubují napětí mezi tureckou menšinou a řeckou většinou.

Kromě těchto strukturálních výzev existují také společenské bariéry, které ovlivňují každodenní interakce mezi Turky a Řeky. Historické resentimenty, stereotypy a přetrvávající diskriminace ztěžují budování pozitivních mezilidských vztahů. Přesto existují příklady přátelství a spolupráce, které ukazují, že osobní kontakt a dialog mohou pomoci překonat historické a kulturní bariéry. Smíšená manželství a přátelské vztahy dokládají, že vzájemné porozumění a respekt jsou možné.

Jedním z významných prvků společného kulturního dědictví je kuchyně, která propojuje oba národy. Turecká a řecká kuchyně sdílejí mnoho podobných pokrmů. Tyto společné kulinářské tradice svědčí o vzájemném ovlivňování a prolínání kultur v průběhu staletí. Společné kulinářské zvyklosti, které jsou nedílnou součástí každodenního života, mohou sloužit jako prostředek k budování vzájemného porozumění a kulturní výměny mezi Turky a Řeky. Kuchyně tak může být vnímána jako jedna z možných cest, jak překonat historické rozpory a posílit společenskou soudržnost.

Folklór hraje klíčovou roli v překonávání kulturních rozdílů a podporuje vzájemné porozumění mezi oběma národy. Loutkové divadlo, které má v obou zemích dlouholetou tradici, dokáže oba národy úspěšně spojit, neboť témata, kterým se věnuje jsou pro všechny diváky, bez rozdílu národnosti, velmi aktuální. Spolu s dalšími kulturními prvky - tancem, řemesly a architekturou - slouží jako most mezi oběma kulturami, což umožňuje kritické zhodnocení společných historických zkušeností a podporuje společenský dialog.

Závěrem lze říci, že ačkoli turecká menšina v Řecku stále čelí mnoha výzvám a překážkám, existuje také prostor pro dialog a spolupráci, zejména pokud jde o sdílení kulturního dědictví a zlepšování vzájemného porozumění. Podpora dvojjazyčného vzdělávání, ochrana kulturního a náboženského dědictví a zavedení opatření proti diskriminaci by mohly přispět k vytváření inkluzivnějšího a spravedlivějšího prostředí pro všechny obyvatele Řecka. Takový přístup by nejen pomohl překonat historické a kulturní rozdíly, ale také by posílil společenskou soudržnost a podporu vzájemného respektu mezi Turky a Řeky.

1. AKGÖNÜL, Samim. The Minority Concept in the Turkish Context: Practices and Perceptions in Turkey, Greece, and France. Brill, 2013. ISBN 978-90-04-22211-3. [cit. 2024-04-10].
2. BLANCHARD, Raoul. The Exchange of Populations between Greece and Turkey. Geographical Review. 1925, Vol. 15, No. 3, pp. 449-456. Taylor & Francis, Ltd. [cit. 2024-03-31].
3. BREWER, David. Greece, the Hidden Centuries: Turkish Rule from the Fall of Constantinople to Greek Independence. I. B. Tauris & Company, Limited, 2012. ISBN 9780857730046. Ebook Central.
4. Çini. Turecko.cz [online]. 2024 [cit. 2024-08-31]. Dostupné z: https://www.turecko.cz/cini/.
5. Closing Turkish schools in Western Thrace risks Muslim Turks’ future. Daily Sabah [online]. 2023 [cit. 2024-04-14]. Dostupné z: https://www.dailysabah.com/politics/closing-turkish-schools-in-western-thrace-risks-muslim-turks-future/news.
6. CORBIC, Dusan. An Overview of Greek-Turkish Relations in the 20th Century. VI International Scientific Conference: Safety and Crisis Management – Theory and Practice, Safety for the Future – SecMan 2020. ResearchGate. 2020, s. 169-174. [cit. 2024-04-14].
7. ČTK. Bez kopule a minaretu. Řecká vláda otevřela v Aténách první oficiální mešitu. iROZHLAS [online]. 2019 [cit. 2024-03-31]. Dostupné z: https://www.irozhlas.cz/zpravy-svet/ateny-oficialni-mesita-recko-ministr-skolstvi-imam-turecka-mensina_1906081108_cha.
8. Folklore Shadow Puppet Theatre: A Greek Summer Holiday Tradition. Europeana [online]. 2020 [cit. 2024-08-31]. Dostupné z: https://www.europeana.eu/en/stories/folklore-shadow-puppet-theatre-a-greek-summer-holiday-tradition.
9. FRANTZ, A. Turkish Pottery from the Agora. Hesperia the Journal of the American School of Classical Studies at Athens, 1942 11(1). [cit. 2024-09-01]
10. GAUCI, Kathryn. A Shared Heritage: Carpet Weaving in Turkey and Greece. Kathryn Gauci Blog [online]. 2018 [cit. 2024-08-31]. Dostupné z: https://www.kathryngauci.com/blog-70-09-10-2018-a-shared-heritage-carpet-weaving-in-turkey-and-greece/.
11. Greece. Minority Rights Group [online]. 2021 [cit. 2024-03-31]. Dostupné z: https://minorityrights.org/country/greece/.
12. Greece: Athens mosque likely to open by September, official says. Al Jazeera [online]. 2019 [cit. 2024-03-31]. Dostupné z: https://www.aljazeera.com/news/2019/6/7/greece-athens-mosque-likely-to-open-by-september-official-says.
13. GÜNEY, Servet Kazım. Foods Spreading from Turkish Cuisine to the World. Journal of Multidisciplinary Academic Tourism. 2023, roč. 8, č. 1, s. 65-76. [cit. 7. 8. 2024].
14. Historie Osmanské říše. History Maps [online]. 2024 [cit. 2024-03-31]. Dostupné z: https://history-maps.com/cs/story/History-of-the-Ottoman-Empire.
15. Historie Řecka. Mundo.cz [online]. 2012, 2023 [cit. 2024-03-31]. Dostupné z: https://www.mundo.cz/recko/historie.
16. HISTORY HUSTLE. The Greek Population Exchange after the Greco-Turkish War. YouTube [online]. 2023 [cit. 2024-03-31]. Dostupné z: https://www.youtube.com/watch?v=pADUknznnmA.
17. HÖFROVÁ, Alena, Kristina BREDÁROVÁ a Vendula KADLECOVÁ. Život turecké minority v Řecku z pohledu každodennosti. Kulturní studia. 2/2016, s. 24–39 [cit. 2024-03-31].
18. Hudba, zápasy, lidové tance. TureckoTour.cz [online]. 2024 [cit. 2024-08-31]. Dostupné z: https://www.tureckotour.cz/informace-o-turecku/hudba-zapasy-lidove-tance.xhtml.
19. HUMAN RIGHTS WATCH. Greece: The Turks of Western Thrace. D1101. 1999. Refworld [online]. [cit. 2024-03-31]. Dostupné z: https://www.refworld.org/reference/countryrep/hrw/1999/en/40351.
20. CHEPKEMOI, Joyce. Minority Ethnic Groups in Greece. World Atlas [online]. 2019 [cit. 2024-03-31]Dostupné z: https://www.worldatlas.com/articles/minority-ethnic-groups-in-greece.html.
21. JANOVSKÝ, Dušan. Turecká hudba. Turecko.org [online]. 2023 [cit. 2024-03-31]. Dostupné z: https://www.turecko.org/hudba.html.
22. Karagiozis. Wikipedia [online]. 2024 [cit. 2024-08-31]. Dostupné z: https://en.wikipedia.org/wiki/Karagiozis.
23. KOSTKOVÁ, Miroslava. Řecká, turecká a balkánská kuchyně. Slezská univerzita [online]. 2021 [cit. 2024-03-31]. Dostupné z: https://is.slu.cz/el/opf/leto2021/CVABPGAS/2616580/Recka__turecka_a_balkanska_kuchyne.pdf.
24. POPEK, Krzysztof. The Emigration of Muslims from the Greek State in the 19th Century. An Outline. Balcanica Posnaniensia. Acta et Studia, 2020, roč. 27, s. 97–122. ISSN 0239-4278. [cit. 2024-03-31].
25. RÖDER, Jana. Terracotta Plaques from the Athenian Agora: Technology and Imagination. Hesperia. 2014, roč. 83, č. 2, s. 223-276. [cit. 2024-08-31].
26. Spring Celebration, Hıdrellez. UNESCO [online]. 2017 [cit. 2024-08-31]. Dostupné z: https://ich.unesco.org/en/RL/spring-celebration-hdrellez-01284.
27. ST CLAIR, William. That Greece Might Still Be Free: The Philhellenes in the War of Independence. 1. vyd. Open Book Publishers, 2008. JSTOR. [cit. 2024-03-31].
28. STAVRAKOPOULOU, Anna. Ottoman Karagöz and Greek Shadow Theater: Communicational Shifts and Variants in a Multi-Ethnic and Ethnic Context. In: Dominic Parviz Brookshaw (ed.), Ruse and Wit: The Humorous in Arabic, Persian and Turkish Narrative. Cambridge, MA: Ilex Foundation, Harvard University Press, 2012, s. 146–157. [cit. 2024-9-08].
29. STRICKLAND, Patrick. Five Ottoman Sites to Visit in Athens. Middle East Eye [online]. 2023 [cit. 2024-03-31]. Dostupné z: https://www.middleeasteye.net/discover/greece-five-ottoman-sites-visit-tzistarakis-mosque-bath-house-winds.
30. TAKKAÇ, Mehmet a DINÇ, A. Kerim. Educational and Critical Dimensions in Turkish Shadow Theatre. Applied Theatre Research, Griffith University and IDEA. 2005, č. 6, článek č. 1, s. 1–24. ISSN 1443-1726. [cit. 2024-08-31].
31. Telling Tradition of Nasreddin Hodja/Molla Nesreddin, Molla Ependi, Apendi, Afendi, Kozhanasyr Anecdotes. UNESCO [online]. 2022 [cit. 2024-08-31]. Dostupné z: https://ich.unesco.org/en/RL/telling-tradition-of-nasreddin-hodja-molla-nesreddin-molla-ependi-apendi-afendi-kozhanasyr-anecdotes-01705.
32. The Great Population Exchange between Turkey and Greece. Al Jazeera [online]. 2018 [cit. 2024-03-31]. Dostupné z: https://www.aljazeera.com/program/al-jazeera-world/2018/2/28/the-great-population-exchange-between-turkey-and-greece.
33. The Muslim Monuments of Thessaloniki. FRH Europe [online]. 2022 [cit. 2024-03-31]. Dostupné z: https://www.frh-europe.org/the-muslim-monuments-of-thessaloniki/.
34. THIM, Michal. Řecko-turecké vztahy v časech hospodářské krize. Asociace pro mezinárodní otázky [online]. 2011 [cit. 2024-08-31]. Dostupné z: https://www.amo.cz/recko-turecke-vztahy-v-casech-hospodarske-krize/.
35. Turecká kuchyně. Mundo.cz [online]. 2012, 2023 [cit. 2024-03-31]. Dostupné z: https://www.mundo.cz/turecko/kuchyne.
36. Turecká nadvláda. Dějiny.cz [online]. 2016 [cit. 2024-03-31]. Dostupné z: https://www.dejiny.cz/recko/turecka-nadvlada.html.
37. Turkish Minority of Western Thrace. Republic of Türkiye Ministry of Foreign Affairs. [online]. 2023 [cit. 2024-03-31]. Dostupné z: https://www.mfa.gov.tr/turkish-minority-of-western-thrace.en.mfa.
38. Turks and Pomaks. Minority Rights Group [online]. 2018 [cit. 2024-03-31]. Dostupné z: https://minorityrights.org/communities/turks-and-pomaks/.
39. UĞURLU, Kaplan. The Impacts of Balkan Cuisine on the Gastronomy of Thrace Region of Turkey. In: CSOBÁN, Katalin Vargáné a Erika KÖNYVES, eds. Gastronomy and Culture. 1. vyd. Debrecen: University of Debrecen, 2015, s. 43–66. ISBN 978-963-473-828-2. [cit. 2024-9-08].
40. VERHÁS, Evelin. The Turkish Minority in Western Thrace: The Long Struggle for Rights and Recognition. Minority Rights Group Europe. 2019 [cit. 2024-04-14]. ISBN 978-615-00-6288-4.
41. Výměna obyvatelstva mezi Řeckem a Tureckem. History Maps [online]. 2023 [cit. 2024-03-31]. Dostupné z: https://history-maps.com/cs/story/Turkish-War-of-Independence/event/Population-exchange-between-Greece-and-Turkey.



Počet shlédnutí: 199