Rozdíly

Zde můžete vidět rozdíly mezi vybranou verzí a aktuální verzí dané stránky.

--- ls2024:turci_v_recku [08/09/2024 14:58] – [Literární rešerše] 94.113.84.43
+++ ls2024:turci_v_recku [08/09/2024 19:06] (aktuální) – 31.30.167.67
@@ Řádek 25: / Řádek 25: @@
 Jakým výzvám v oblasti národnostní identity, náboženské autonomie a vzdělávání čelí turecká menšina v Řecku dnes?
+=== Podotázky ===
 Jak společné kulturní prvky, jako jsou kuchyně, folklór a architektura ovlivňují vztahy mezi Turky a Řeky?
-=== Podotázky ===
 Jak historické události ovlivnily demografické složení Řecka a jak ovlivňují současné vztahy?
 ===== Literární rešerše =====
-O dlouhodobém boji turecké menšiny v Západní Thrákii za svá práva a uznání pojednává Evelin Verhás v práci **Turecká menšina v Západní Thrákii: Dlouhý boj za práva a uznání** ((VERHÁS, Evelin. //The Turkish Minority in Western Thrace: The Long Struggle for Rights and Recognition.// Minority Rights Group Europe [online]. 2019 [cit. 2024-04-14]. ISBN 978-615-00-6288-4.)). Tato zpráva poskytuje důkladnou analýzu historického, politického a právního kontextu, ve kterém turecká menšina žije. Identifikuje klíčové problémy, jako jsou neuznání turecké identity, zásahy do náboženské autonomie a menšinové vzdělávání. V části věnované menšinovému vzdělávání dospěla autorka k závěru, že poskytování adekvátního vzdělávání v tureckém jazyce je v Řecku omezené. Autorka upozorňuje, že menšinové školy zaostávají za řeckými veřejnými školami, což má za následek, že děti absolvují školu s nedostatečnou znalostí jak řeckého, tak tureckého jazyka. Také zdůrazňuje potřebu zlepšení kvality vzdělávání v menšinových školách a zajištění kvalitní přípravy učitelů. Autorka rovněž poukazuje na to, že turecká menšina se potýká s řadou překážek v oblasti náboženské autonomie, včetně zásahů do jmenování náboženských vůdců a přísné regulace náboženských nadací.  Upozorňuje, že zásahy do jmenování náboženských představitelů, vedou k omezování práv muftí volených komunitou, jejich stíhání za uzurpaci náboženských funkcí a rostoucímu napětí při náboženských obřadech, jako jsou například pohřby, kde komunita často odmítá účast státem volených muftí. Tyto důsledky přispívají k prohlubování pocitu diskriminace a marginalizace menšiny ze strany řeckého státu.
+O dlouhodobém boji turecké menšiny v Západní Thrákii za svá práva a uznání národnostní identity pojednává Evelin Verhás v práci **Turecká menšina v Západní Thrákii: Dlouhý boj za práva a uznání** ((VERHÁS, Evelin. //The Turkish Minority in Western Thrace: The Long Struggle for Rights and Recognition.// Minority Rights Group Europe [online]. 2019 [cit. 2024-04-14]. ISBN 978-615-00-6288-4.)). Tato zpráva poskytuje důkladnou analýzu historického, politického a právního kontextu, ve kterém turecká menšina žije. Identifikuje klíčové problémy, jako jsou neuznání turecké identity, zásahy do náboženské autonomie a menšinové vzdělávání. V části věnované menšinovému vzdělávání dospěla autorka k závěru, že poskytování adekvátního vzdělávání v tureckém jazyce je v Řecku omezené. Autorka upozorňuje, že menšinové školy zaostávají za řeckými veřejnými školami, což má za následek, že děti absolvují školu s nedostatečnou znalostí jak řeckého, tak tureckého jazyka. Také zdůrazňuje potřebu zlepšení kvality vzdělávání v menšinových školách a zajištění kvalitní přípravy učitelů. Autorka rovněž poukazuje na to, že turecká menšina se potýká s řadou překážek v oblasti náboženské autonomie, včetně zásahů do jmenování náboženských vůdců a přísné regulace náboženských nadací.  Upozorňuje, že zásahy do jmenování náboženských představitelů vedou k omezování práv muftí volených komunitou, jejich stíhání za uzurpaci náboženských funkcí a rostoucímu napětí při náboženských obřadech, jako jsou například pohřby, kde komunita často odmítá účast státem volených muftí. Tyto důsledky přispívají k prohlubování pocitu diskriminace a marginalizace menšiny ze strany řeckého státu.
-Ve své práci **Pojem menšiny v tureckém kontextu: Praxe a vnímání v Turecku, Řecku a Francii** ((AKGÖNÜL, Samim. //The Minority Concept in the Turkish Context: Practices and Perceptions in Turkey, Greece, and France.// Brill, 2013. ISBN 978-90-04-22211-3. [cit. 2024-04-10].)) se Samim Akgönül věnuje i situaci turecké menšiny v Řecku, konkrétně Turkům žijícím v Západní Thrákii. Tito Turci, jejichž status byl stanoven Lausannskou smlouvou, mají zaručena určitá práva menšin, a to jak negativní (zaručující nediskriminaci), tak i pozitivní (specifická práva v oblasti náboženství, vzdělávání a občanského práva). Přesto však čelí řadě výzev, zejména v otázce své národní identity a náboženské příslušnosti. Klíčovým problémem pro tuto menšinu je jejich sebeidentifikace jako „Turků“ a snaha o uznání této identity v Řecku, kde jsou oficiálně uznáni pouze jako muslimská menšina, nikoliv turecká. Toto popírání jejich etnické identity vedlo k napětí, neboť menšina usiluje o zachování svých kulturních a národních vazeb s Tureckem. Příkladem tohoto konfliktu je odmítnutí Řecka uznat turecké spolky a zákazy používání označení „Turecký“ v názvech menšinových organizací, což vedlo k právním sporům u Evropského soudu pro lidská práva. Západothráčtí Turci udržují silné nadnárodní vazby, zejména s Tureckem a Německem. Mnozí z nich migrovali do Turecka a dalších evropských zemí, zejména do Německa, kde vytvořili aktivní menšinové organizace. Tyto organizace hrají důležitou roli při obhajobě práv turecké menšiny v Řecku a při zvyšování mezinárodního povědomí o jejich problémech. Situace Turků ze Západní Thrákie tak ilustruje složitost menšinové identity, národní příslušnosti a jejich trvalé snahy o uznání v politickém prostředí, které upřednostňuje náboženskou klasifikaci před etnickou identitou.
+Právům a současné situaci turecké menšiny v Řecku, konkrétně Turkům žijícím v Západní Thrákii se ve své práci **Pojem menšiny v tureckém kontextu: Praxe a vnímání v Turecku, Řecku a Francii** ((AKGÖNÜL, Samim. //The Minority Concept in the Turkish Context: Practices and Perceptions in Turkey, Greece, and France.// Brill, 2013. ISBN 978-90-04-22211-3. [cit. 2024-04-10].)) věnuje Samim Akgönül. Tito Turci, jejichž status byl stanoven Lausannskou smlouvou, mají zaručena určitá práva menšin, a to jak negativní (zaručující nediskriminaci), tak i pozitivní (specifická práva v oblasti náboženství, vzdělávání a občanského práva). Přesto však čelí řadě výzev, zejména v otázce své národní identity a náboženské příslušnosti. Klíčovým problémem pro tuto menšinu je jejich sebeidentifikace jako „Turků“ a snaha o uznání této identity v Řecku, kde jsou oficiálně uznáni pouze jako muslimská menšina, nikoliv turecká. Toto popírání jejich etnické identity vedlo k napětí, neboť menšina usiluje o zachování svých kulturních a národních vazeb s Tureckem. Příkladem tohoto konfliktu je odmítnutí Řecka uznat turecké spolky a zákazy používání označení „turecký“ v názvech menšinových organizací, což vedlo k právním sporům u Evropského soudu pro lidská práva. Západothráčtí Turci udržují silné nadnárodní vazby, zejména s Tureckem a Německem. Mnozí z nich migrovali do Turecka a dalších evropských zemí, zejména do Německa, kde vytvořili aktivní menšinové organizace. Tyto organizace hrají důležitou roli při obhajobě práv turecké menšiny v Řecku a při zvyšování mezinárodního povědomí o jejich problémech. Autor dochází k závěru, že situace Turků ze Západní Thrákie ilustruje složitost menšinové identity, národní příslušnosti a jejich trvalé snahy o uznání v politickém prostředí, které upřednostňuje náboženskou klasifikaci před etnickou identitou.
-Ve studii **Život turecké minority v Řecku z pohledu každodennosti** ((HÖFROVÁ, Alena, Kristina BREDÁROVÁ a Vendula KADLECOVÁ. //Život turecké minority v Řecku z pohledu každodennosti. Kulturní studia.// 2/2016, s. 24–39 [cit. 2024-03-31].)) autorky Alena Höfrová, Kristina Bredárová a Vendula Kadlecová analyzují současný stav turecké menšiny žijící v řeckých regionech Střední Makedonie a Thrákie, především v Xanthi a Soluni. Výzkum se zaměřuje na každodenní život této minority, včetně aspektů, jako je identita, vzdělání, náboženství a vztah k řecké majoritě. Z terénního výzkumu vyplynulo, že většina Turků se cítí být součástí tureckého etnika, i když Řecko považují za svůj domov. Jazyková bariéra je pro ně klíčovým problémem, neboť mnozí mluví doma pouze turecky, což vede k problémům s řeckým jazykem, zejména ve školství a při hledání zaměstnání. Mnoho studentů se proto rozhoduje studovat v Turecku. Náboženství hraje v jejich identitě důležitou roli, ale možnost praktikování islámu je v některých oblastech, jako je Soluň, omezená kvůli absenci mešit. Zajímavé je také zjištění o diskriminaci, kterou zažívají příslušníci turecké minority mimo své lokální komunity, zatímco v oblastech s vysokou koncentrací tureckého obyvatelstva, jako je Xanthi, je jejich soužití s řeckou většinou relativně bezproblémové.
+Současný stav turecké menšiny žijící v řeckých regionech Střední Makedonie a Thrákie, především Xanthi a Soluni analyzují autorky Alena Höfrová, Kristina Bredárová a Vendula Kadlecová ve studii **Život turecké minority v Řecku z pohledu každodennosti** ((HÖFROVÁ, Alena, Kristina BREDÁROVÁ a Vendula KADLECOVÁ. //Život turecké minority v Řecku z pohledu každodennosti. Kulturní studia.// 2/2016, s. 24–39 [cit. 2024-03-31].)). Výzkum se zaměřuje na každodenní život této minority, včetně aspektů, jako je identita, vzdělání, náboženství a vztah k řecké majoritě. Z terénního výzkumu vyplynulo, že většina Turků se cítí být součástí tureckého etnika, i když Řecko považují za svůj domov. Jazyková bariéra je pro ně klíčovým problémem, neboť mnozí mluví doma pouze turecky, což vede k problémům s řeckým jazykem, zejména ve školství a při hledání zaměstnání. Mnoho studentů se proto rozhoduje studovat v Turecku. Náboženství hraje v jejich identitě důležitou roli, ale možnost praktikování islámu je v některých oblastech, jako je Soluň, omezená kvůli absenci mešit. Zajímavé je také zjištění o diskriminaci, kterou zažívají příslušníci turecké minority mimo své lokální komunity, zatímco v oblastech s vysokou koncentrací tureckého obyvatelstva, jako je Xanthi, je jejich soužití s řeckou většinou relativně bezproblémové.
-Kaplan Uğurlu se ve své studii **Dopady balkánské kuchyně na gastronomii thráckého regionu v Turecku** ((UĞURLU, Kaplan. //The Impacts of Balkan Cuisine on the Gastronomy of Thrace Region of Turkey.// In: CSOBÁN, Katalin Vargáné a Erika KÖNYVES, eds. Gastronomy and Culture. 1. vyd. Debrecen: University of Debrecen, 2015, s. 43–66. ISBN 978-963-473-828-2. [cit. 2024-9-08].)) zabývá vlivem balkánské kuchyně na gastronomii oblasti Thrákie v Turecku. Autor analyzuje vzájemné kulturní a historické interakce, které formovaly místní kuchyni, včetně vlivu Osmanské říše, Řecka a Bulharska. Studie zkoumá vliv jednotlivých etnik na společné kuchyňské prvky, včetně sdílených receptů, jako jsou musaka, köfte a baklava. Uğurlu podrobně popisuje, jak tyto vlivy formovaly kulinářskou identitu Thrákie, která spojuje prvky anatolské a balkánské kuchyně. Čtenář se dozví o specifických pokrmech a kulinářských tradicích měst v této oblasti, včetně Edirne a Tekirdağ. Uğurlu také zmiňuje roli náboženství a historického vývoje, který ovlivnil jak použití surovin, tak metody přípravy pokrmů, a poukazuje na to, jak tradiční pokrmy přežily navzdory moderním vlivům. Přetrvání těchto pokrmů autor přisuzuje silné rodinné a komunitní tradici, která se odráží ve společném stolování, oslavách a náboženských obřadech, jako je například vaření zvláštních jídel během svátků a festivalů. Uğurlu také popisuje, že místní farmáři a menší komunity stále pěstují vlastní plodiny a vyrábějí potraviny tradičními metodami, jako je výroba sýra, jogurtu, olivového oleje a domácího chleba. Tyto tradice se přenášejí z generace na generaci, což pomáhá uchovat autentickou chuť a charakter místních pokrmů. I přesto, že moderní technologie a průmyslové potraviny změnily některé aspekty stravy, tyto tradiční metody přípravy a konzumace pokrmů zůstávají pevně zakořeněné v kulturní identitě oblasti.
+Vliv balkánské kuchyně na gastronomii oblasti Thrákie v Turecku popisuje Kaplan Uğurlu se ve své studii **Dopady balkánské kuchyně na gastronomii thráckého regionu v Turecku** ((UĞURLU, Kaplan. The Impacts of Balkan Cuisine on the Gastronomy of Thrace Region of Turkey. In: CSOBÁN, Katalin Vargáné a Erika KÖNYVES, eds. Gastronomy and Culture. 1. vyd. Debrecen: University of Debrecen, 2015, s. 43–66. ISBN 978-963-473-828-2. [cit. 2024-9-08].)). Autor analyzuje vzájemné kulturní a historické interakce, které formovaly místní kuchyni, včetně vlivu Osmanské říše, Řecka a Bulharska. Studie zkoumá vliv jednotlivých etnik na společné kuchyňské prvky, včetně sdílených receptů, jako jsou musaka, köfte a baklava. Uğurlu podrobně popisuje, jak tyto vlivy formovaly kulinářskou identitu Thrákie, která spojuje prvky anatolské a balkánské kuchyně. Čtenář se dozví o specifických pokrmech a kulinářských tradicích měst v této oblasti, včetně Edirne a Tekirdağ. Uğurlu také zmiňuje roli náboženství a historického vývoje, který ovlivnil jak použití surovin, tak metody přípravy pokrmů, a poukazuje na to, jak tradiční pokrmy přežily navzdory moderním vlivům. Přetrvání těchto pokrmů autor přisuzuje silné rodinné a komunitní tradici, která se odráží ve společném stolování, oslavách a náboženských obřadech, jako je například vaření zvláštních jídel během svátků a festivalů. Uğurlu také popisuje, že místní farmáři a menší komunity stále pěstují vlastní plodiny a vyrábějí potraviny tradičními metodami, jako je výroba sýra, jogurtu, olivového oleje a domácího chleba. Tyto tradice se dle autora přenášejí z generace na generaci, což pomáhá uchovat autentickou chuť a charakter místních pokrmů. I přesto, že moderní technologie a průmyslové potraviny změnily některé aspekty stravy, tyto tradiční metody přípravy a konzumace pokrmů zůstávají pevně zakořeněné v kulturní identitě oblasti.
-Ve své práci **Osmanský Karagöz a řecké stínové divadlo: Komunikační změny a varianty v multietnickém a etnickém kontextu** ((STAVRAKOPOULOU, Anna. //Ottoman Karagöz and Greek Shadow Theater: Communicational Shifts and Variants in a Multi-Ethnic and Ethnic Context.// In: Dominic Parviz Brookshaw (ed.), Ruse and Wit: The Humorous in Arabic, Persian and Turkish Narrative. Cambridge, MA: Ilex Foundation, Harvard University Press, 2012, s. 146–157. [cit. 2024-9-08].)) se Anna Stavrakopoulou zabývá historickým vývojem a významem stínového divadla Karagöz v Osmanské říši a jeho vlivem na řecké stínové divadlo Karaghiozis. Autorka analyzuje, jak se tyto dvě formy divadla rozvinuly v odlišných kulturních a náboženských prostředích, přičemž přesto sdílejí podobné postavy, náměty a humorné prvky. Karagöz vznikl v Osmanské říši a bavil muslimské i nemuslimské publikum v městských centrech, zatímco Karaghiozis se rozvinul v Řecku po jeho emancipaci od osmanské nadvlády a stal se nástrojem pro propagaci řeckého vlastenectví a kulturní identity. Stavrakopoulou zdůrazňuje, že i když Karagöz a Karaghiozis čelily politickým a kulturním změnám, obě divadelní tradice přežily staletí. Zatímco Karagöz kritizoval osmanskou společnost a vládu prostřednictvím satiry, Karaghiozis se v Řecku stal populárním nástrojem k oslavě řecké nezávislosti a hrdinství. Přestože se obsah a forma těchto divadelních her měnily podle společenských potřeb, jejich základní postavy a humor zůstaly populární a relevantní. Tato práce představuje důležitý příspěvek k pochopení kulturních interakcí mezi Osmanskou říší a Řeckem, které se odrazily v umění a lidové zábavě, a zdůrazňuje, jak tradiční formy divadla odrážely a formovaly národní a etnické identity. Autorka dochází k závěru, že Karagöz a Karaghiozis společně představují skvělý příklad tvůrčí a asimilační síly tradice, která nejenže žila po staletí, ale přežila i četné menší i větší politické otřesy.
+Stínové divadlo jakožto významný turecko-řecký folklórní prvek rozebírá ve své práci **Osmanský Karagöz a řecké stínové divadlo: Komunikační změny a varianty v multietnickém a etnickém kontextu** ((STAVRAKOPOULOU, Anna. Ottoman Karagöz and Greek Shadow Theater: Communicational Shifts and Variants in a Multi-Ethnic and Ethnic Context. In: Dominic Parviz Brookshaw (ed.), Ruse and Wit: The Humorous in Arabic, Persian and Turkish Narrative. Cambridge, MA: Ilex Foundation, Harvard University Press, 2012, s. 146–157. [cit. 2024-9-08].)) Anna Stavrakopoulou. Zabývá se historickým vývojem a významem stínového divadla Karagöz v Osmanské říši a jeho vlivem na řecké stínové divadlo Karaghiozis. Autorka analyzuje, jak se tyto dvě formy divadla rozvinuly v odlišných kulturních a náboženských prostředích, přičemž přesto sdílejí podobné postavy, náměty a humorné prvky. Karagöz vznikl v Osmanské říši a bavil muslimské i nemuslimské publikum v městských centrech, zatímco Karaghiozis se rozvinul v Řecku po jeho emancipaci od osmanské nadvlády a stal se nástrojem pro propagaci řeckého vlastenectví a kulturní identity. Stavrakopoulou zdůrazňuje, že i když Karagöz a Karaghiozis čelily politickým a kulturním změnám, obě divadelní tradice přežily staletí. Zatímco Karagöz kritizoval osmanskou společnost a vládu prostřednictvím satiry, Karaghiozis se v Řecku stal populárním nástrojem k oslavě řecké nezávislosti a hrdinství. Přestože se obsah a forma těchto divadelních her měnily podle společenských potřeb, jejich základní postavy a humor zůstaly populární a relevantní. Tato práce představuje důležitý příspěvek k pochopení kulturních interakcí mezi Osmanskou říší a Řeckem, které se odrazily v umění a lidové zábavě, a zdůrazňuje, jak tradiční formy divadla odrážely a formovaly národní a etnické identity. Autorka dochází k závěru, že Karagöz a Karaghiozis společně představují skvělý příklad tvůrčí a asimilační síly tradice, která nejenže žila po staletí, ale přežila i četné menší i větší politické otřesy.
-David Brewer ve své knize **Řecko, skrytá staletí: Turecká nadvláda od pádu Konstantinopole po řeckou nezávislost** ((BREWER, David. //Greece, the Hidden Centuries: Turkish Rule from the Fall of Constantinople to Greek Independence.// I. B. Tauris & Company, Limited, 2012. ISBN 9780857730046. Ebook Central.)) analyzuje období turecké nadvlády nad Řeckem, které začíná pádem Konstantinopole v roce 1453 a končí vyhlášením nezávislosti Řecka v roce 1832. Brewer se zaměřuje na málo známé a často přehlížené období řeckých dějin, přičemž podrobně popisuje každodenní život Řeků pod osmanskou vládou, včetně náboženských, kulturních a politických změn. Klíčovým aspektem jeho práce je rozbor, jak si Řekové dokázali udržet svou národní identitu, zejména díky pravoslavné církvi, která jim poskytovala duchovní i kulturní ochranu. Brewer také zdůrazňuje, jak turecká vláda ovlivňovala řeckou společnost nejen politicky, ale i ekonomicky, například prostřednictvím vysokých daní, jako byla jizya (daň pro nemuslimy). I když Osmanská říše projevovala relativní toleranci vůči křesťanské většině, Řekové čelili těžkým ekonomickým a sociálním tlakům, což vedlo k opakovaným vzpourám a snahám o emancipaci. Mezi významné události, které vedly ke konečnému pádu osmanské nadvlády, patří řecká válka o nezávislost, která vypukla v roce 1821 a zahrnovala i zásadní bitvu u Navarina v roce 1827. V této bitvě byla osmanská flotila zničena společnými silami Velké Británie, Francie a Ruska, což se ukázalo jako rozhodující moment pro budoucí nezávislost Řecka. Kniha také přináší podrobnosti o klíčových osobnostech, jako je Theodoros Kolokotronis, jeden z hlavních vojenských vůdců, a Ioannis Kapodistrias, první guvernér nezávislého Řecka, který se významně podílel na stabilizaci a budování nového řeckého státu.
+Období turecké nadvlády nad Řeckem, jejíž pochopení je nezbytné k porozumění vzájemným vztahům mezi těmito zeměmi, popisuje David Brewer ve své knize **Řecko, skrytá staletí: Turecká nadvláda od pádu Konstantinopole po řeckou nezávislost** ((BREWER, David. //Greece, the Hidden Centuries: Turkish Rule from the Fall of Constantinople to Greek Independence.// I. B. Tauris & Company, Limited, 2012. ISBN 9780857730046. Ebook Central.)). Autor v této knize analyzuje období turecké nadvlády nad Řeckem, které začíná pádem Konstantinopole v roce 1453 a končí vyhlášením nezávislosti Řecka v roce 1832. Brewer se zaměřuje na málo známé a často přehlížené období řeckých dějin, přičemž podrobně popisuje každodenní život Řeků pod osmanskou vládou, včetně náboženských, kulturních a politických změn. Klíčovým aspektem jeho práce je rozbor, jak si Řekové dokázali udržet svou národní identitu, zejména díky pravoslavné církvi, která jim poskytovala duchovní i kulturní ochranu. Brewer také zdůrazňuje, jak turecká vláda ovlivňovala řeckou společnost nejen politicky, ale i ekonomicky, například prostřednictvím vysokých daní, jako byla jizya (daň pro nemuslimy). I když Osmanská říše projevovala relativní toleranci vůči křesťanské většině, Řekové čelili těžkým ekonomickým a sociálním tlakům, což vedlo k opakovaným vzpourám a snahám o emancipaci. Mezi významné události, které vedly ke konečnému pádu osmanské nadvlády, patří řecká válka o nezávislost, která vypukla v roce 1821 a zahrnovala i zásadní bitvu u Navarina v roce 1827. V této bitvě byla osmanská flotila zničena společnými silami Velké Británie, Francie a Ruska, což se ukázalo jako rozhodující moment pro budoucí nezávislost Řecka. Kniha také přináší podrobnosti o klíčových osobnostech, jako je Theodoros Kolokotronis, jeden z hlavních vojenských vůdců, a Ioannis Kapodistrias, první guvernér nezávislého Řecka, který se významně podílel na stabilizaci a budování nového řeckého státu.
-Ve své práci **Přehled řecko-tureckých vztahů ve 20. století** ((CORBIC, Dusan. //An Overview of Greek-Turkish Relations in the 20th Century.// VI International Scientific Conference: Safety and Crisis Management – Theory and Practice, Safety for the Future – SecMan 2020. ResearchGate. 2020, s. 169-174. [cit. 2024-04-14].)) autor Dušan Corbić detailně popisuje vývoj řecko-tureckých vztahů v průběhu 20. století. Zabývá se významnými historickými událostmi, které formovaly vztahy mezi těmito dvěma státy, včetně období Balkánských válek, první světové války a rozpadu Osmanské říše. Corbić se soustředí především na klíčový moment v řecko-tureckých vztazích, kterým byla řecko-turecká válka (1919–1922) a následná Lausannská smlouva z roku 1923. Ta zahrnovala mimo jiné dohodu o výměně obyvatelstva mezi oběma zeměmi, při které bylo přibližně 1,5 milionu Řeků nuceno opustit své domovy v Malé Asii a přestěhovat se do Řecka, zatímco asi 500 000 muslimů z Řecka odešlo do Turecka. Corbić zdůrazňuje, že tato výměna obyvatel byla jedním z největších přemísťování lidí v moderní historii a měla hluboké sociální, ekonomické a kulturní dopady na obě země. Tato nucená migrace vedla k dlouhotrvajícímu etnickému napětí mezi Řeckem a Tureckem, které přetrvává do současnosti. Autor analyzuje nejen diplomatické a právní důsledky této události, ale i její sociální a kulturní dopad na obě komunity, včetně ztráty kulturního dědictví a traumatu, které obyvatelstvo zažilo. Jeden z nejzávažnějších důsledků bylo narušení etnické a sociální struktury obou zemí. Mezi sociální důsledky patřila ztráta domovů, vlastnictví, a kulturních kořenů pro vysídlené komunity. Kulturní rozdíly a jazykové bariéry ztížily integraci uprchlíků v nových prostředích, což vedlo k napětí uvnitř jejich nových domovů a k dlouhodobým společenským problémům. Ekonomické důsledky byly také značné, protože mnoho z vysídlených osob přišlo o veškeré své jmění a museli začínat znovu. Výměna obyvatelstva také vedla k přetížení infrastrukturní kapacity v obou zemích, zejména v Řecku, kde příchod velkého počtu uprchlíků způsoboval problémy se zásobováním a ubytováním. Dalšími klíčovými oblastmi, které Corbić zkoumá, jsou následné diplomatické vztahy mezi Řeckem a Tureckem během studené války, kdy se oba státy staly členy NATO, ale i nadále čelily sporům, především ohledně Kypru a Egejského moře. Výměna obyvatelstva zůstává jedním z nejdiskutovanějších momentů v řecko-tureckých vztazích, která ovlivnila nejen politickou a kulturní scénu, ale i identitu obyvatel obou zemí.
+Vývoj řecko-tureckých vztahů v průběhu 20. století detailně popisuje autor Dušan Corbić ve své práci **Přehled řecko-tureckých vztahů ve 20. století** ((CORBIC, Dusan. //An Overview of Greek-Turkish Relations in the 20th Century.// VI International Scientific Conference: Safety and Crisis Management – Theory and Practice, Safety for the Future – SecMan 2020. ResearchGate. 2020, s. 169-174. [cit. 2024-04-14].)). Zabývá se významnými historickými událostmi, které formovaly vztahy mezi těmito dvěma státy, včetně období Balkánských válek, první světové války a rozpadu Osmanské říše. Corbić se soustředí především na klíčový moment v řecko-tureckých vztazích, kterým byla řecko-turecká válka (1919–1922) a následná Lausannská smlouva z roku 1923. Ta zahrnovala mimo jiné dohodu o výměně obyvatelstva mezi oběma zeměmi, při které bylo přibližně 1,5 milionu Řeků nuceno opustit své domovy v Malé Asii a přestěhovat se do Řecka, zatímco asi 500 000 muslimů z Řecka odešlo do Turecka. Corbić zdůrazňuje, že tato výměna obyvatel byla jedním z největších přemísťování lidí v moderní historii a měla hluboké sociální, ekonomické a kulturní dopady na obě země.  Autor analyzuje nejen diplomatické a právní důsledky této události, ale i její sociální a kulturní dopad na obě komunity, včetně ztráty kulturního dědictví a traumatu, které obyvatelstvo zažilo. Jeden z nejzávažnějších důsledků bylo narušení etnické a sociální struktury obou zemí. Mezi sociální důsledky patřila ztráta domovů, vlastnictví, a kulturních kořenů pro vysídlené komunity. Kulturní rozdíly a jazykové bariéry ztížily integraci uprchlíků v nových prostředích, což vedlo k napětí uvnitř jejich nových domovů a k dlouhodobým společenským problémům. Ekonomické důsledky byly také značné, protože mnoho z vysídlených osob přišlo o veškeré své jmění a museli začínat znovu. Výměna obyvatelstva také vedla k přetížení infrastrukturní kapacity v obou zemích, zejména v Řecku, kde příchod velkého počtu uprchlíků způsoboval problémy se zásobováním a ubytováním. Dalšími klíčovými oblastmi, které Corbić zkoumá, jsou následné diplomatické vztahy mezi Řeckem a Tureckem během studené války, kdy se oba státy staly členy NATO, ale i nadále čelily sporům, především ohledně Kypru a Egejského moře. Výměna obyvatelstva zůstává jedním z nejdiskutovanějších momentů v řecko-tureckých vztazích, která ovlivnila nejen politickou a kulturní scénu, ale i identitu obyvatel obou zemí. Čtenář díky této práci pochopí dlouhotrvající etnické napětí mezi Řeckem a Tureckem, které má kořeny v této nucené migraci.
@@ Řádek 242: / Řádek 241: @@
 Mezi další podobné pokrmy patří například řecký gyros a turecký kebap či řecké tzatziki a turecký cacik.
+Výhodná geografická poloha Thrákie byla vždy důležitá. Hranice regionu s Řeckem a Bulharskem vytvořily Turecku bránu na Západ. Od dob Osmanské říše až dodnes je oblast Thrákie pro Turecko velmi důležitá.
+Platí to zejména v případě „osmanské palácové kuchyně“, která dnes představuje významnou hodnotu kulturního dědictví, stejně jako jedinečné pokrmy z oblasti Rumeli. Co se týče struktury trácké kuchyně, obvykle se preferují moučníky a maso, a to především díky zemědělcům v regionu. Polévky, dezerty, masité pokrmy, pečivo, džemy, šťávy a nápoje, nakládaná zelenina a gastronomické výrobky tvoří thráckou kuchyni. Kuchyně regionu Thrákie v Turecku má mnoho podobností s anatolskou kuchyní, ale zároveň byla ovlivněna kuchyní bývalé Osmanské říše, islámským náboženstvím a Balkánem. Dobrým příkladem je, že mnoho slov souvisejících s jídlem z řecké kuchyně se stalo součástí běžného tureckého jazyka, například: portokalada (pomerančová limonáda), tiropites (sýrbörek), taper (Tupperware - plastové nádoby na uchovávání potravin), vitam (margarín, místní značka), hartopetseta (papírová utěrka) a další. Stejně tak se do řecké kuchyně dostalo mnoho tureckých pokrmů se stejnými názvy, které se v Řecku vyrábějí stejnými způsoby přípravy: mousakas (musakka), halvas (helva), keftedes (köfte) atd. ((UĞURLU, Kaplan. The Impacts of Balkan Cuisine on the Gastronomy of Thrace Region of Turkey. In: CSOBÁN, Katalin Vargáné a Erika KÖNYVES, eds. Gastronomy and Culture. 1. vyd. Debrecen: University of Debrecen, 2015, s. 43–66. ISBN 978-963-473-828-2. [cit. 2024-9-08].))
 Kuchyně hraje klíčovou roli při zachování turecké identity, zejména v diaspoře nebo v menšinových komunitách, jako je turecká menšina v Řecku. Tradiční pokrmy slouží jako symboly kulturní kontinuity a propojují jednotlivce s jejich rodnou kulturou, i když žijí v cizím prostředí. Jídlo se často používá k uchování a předávání tradic a zvyků dalším generacím.
@@ Řádek 294: / Řádek 296: @@
 Díky svému důvtipu se Karagiozis zvládne dostat k různým povoláním, díky čemuž jsou loutkáři schopni poukázat na některé společenské problémy.
 Loutkové divadlo používá postavy jako archetypy reprezentující různé společenské třídy – například řemeslníky vyobrazuje se srpem a kladivem. ((//Folklore Shadow Puppet Theatre: A Greek Summer Holiday Tradition.// Europeana [online]. 2020 [cit. 2024-08-31]. Dostupné z: https://www.europeana.eu/en/stories/folklore-shadow-puppet-theatre-a-greek-summer-holiday-tradition.))
+Lze tedy říci, že Karagöz a Karaghiozis společně představují skvělý příklad tvůrčí a asimilační síly tradice, která nejenže žila po staletí, ale přežila i četné menší i větší politické otřesy.((STAVRAKOPOULOU, Anna. Ottoman Karagöz and Greek Shadow Theater: Communicational Shifts and Variants in a Multi-Ethnic and Ethnic Context. In: Dominic Parviz Brookshaw (ed.), Ruse and Wit: The Humorous in Arabic, Persian and Turkish Narrative. Cambridge, MA: Ilex Foundation, Harvard University Press, 2012, s. 146–157. [cit. 2024-9-08].))
 Z našeho úhlu pohledu jsou loutková divadla skvělým mostem k propojení národů. Divadla se zabývají běžnými problémy, se kterými se potýkají lidé po celém světě. Proto si dovedeme představit, jak si vedle sebe spokojeně užívají divadlo Turci a Řekové dohromady.

Uživatelské nástroje

Nástroje pro tento web

Rozdíly

Nástroje pro stránku