Poláci v České republice - Vzdělávání na Těšínsku

Randáková Adéla

Tématem této semestrální práce je studie polské menšiny v České republice, která představuje druhou nejpočetnější¹⁾ a zároveň jednu z historicky nejdéle usazených etnických menšin na území České republiky. Poláci tvoří specifickou skupinu, jež si dlouhodobě zachovává silné kulturní vazby, a to zejména v oblasti Těšínského Slezska. V této oblasti se střetávají obyčeje, tradice a kultura dvou národností, české majority a polské minority. Polská komunita zde má hluboké historické kořeny. Aktivně se podílí na hospodářském, kulturním i společenském životě a udržuje si bohaté tradice, vzdělávací instituce i spolkový život, a to včetně významných aktivit v oblasti sportu.

Cílem této práce je analyzovat polské menšinové vzdělávání na Těšínsku a analyzovat postoje a názory pedagogů a studentů, kteří se cítí být součástí této komunity. Vzdělávání hraje klíčovou roli v uchovávání identity a kultury této menšiny²⁾. Výzkum si tedy klade za cíl zjistit, jak studenti a pedagogové z řad polské menšiny vnímají své postavení v rámci české společnosti, zejména v oblasti vzdělávání, identity a budoucích perspektiv.

Semestrální práce je postavena na kvalitativním výzkumu, který byl současně proveden online i osobní formou mezi členy Polské menšiny. Cílem je přiblížit současné fungování a význam polských škol pro místní komunitu a konkrétní studenty a pedagogy. Praktická část byla realizována formou polostrukturovaných rozhovorů s členy polské komunity a osobami angažovanými v oblasti polského školství. Pomocí těchto rozhovorů bude analyzováno polské vzdělávání v oblasti Těšínského Slezska, porovnány rozdíly se školstvím českým a popsány výzvy, se kterými se setkávají studenti polských škol, kteří chtějí pokračovat na vysokých školách v Česku nebo v Polsku. Současně bude zkoumáno, zda existují nějaké bariéry nebo výhody pro členy polské menšiny při vstupu na český pracovní trh. Výzkum bude zpracován formou článku do časopisu.

Hlavním cílem práce je odpovědět na výzkumnou otázku, která se zabývá polským školstvím na území těšínského Slezska ale také zodpovědět na dílčí otázky jako jsou vztahy mezi Čechy a Poláky, diskriminace a stereotypy ohledně Polské menšiny a zmapovat aktuální výzvy a možnosti rozvoje polských škol v českém prostředí.

Jak studenti a pedagogové polské menšiny vnímají své postavení v české společnosti?

• Jaké jsou vztahy mezi českou většinou a polskou menšinou v Těšínském Slezsku?
• Jak studenti a pedagogové polské menšiny vnímají vztahy mezi Poláky a Čechy v širším sociálním a kulturním kontextu?
• Jaké jsou rozdíly mezi výukou v polských menšinových školách a běžných českých školách?
• S jakými překážkami se setkávají studenti polské menšiny při přechodu na české střední a vysoké školy?
• Jak studenti a pedagogové z menšinových škol vnímají svou kulturní identitu?
• Jak vidí členové polské menšiny její budoucnost v regionu?

Téma polské menšiny na Těšínském Slezsku a její integrace a vzdělávání v České republice bylo opakovaně zkoumáno v různých publikacích. Tato literární rešerše představuje hlavní závěry a teoretické přístupy autorů, kteří se danou problematikou zabývali.

Jedním z důležitých pohledů na vztahy mezi českou majoritou a polskou menšinou na Těšínsku nabízí bakalářská práce Kamily Muchové Polská menšina na Těšínském Slezsku v očích českých studentů středních škol (2013)³⁾. Autorka se ve své práci zaměřuje na to, jak čeští středoškoláci vnímají polskou menšinu, přičemž využívá kvantitativní dotazníkové šetření, jehož výsledky podrobně analyzuje v kapitole 4.2 „Výsledky dotazníkového šetření“ (s. 34–44). Muchová ve své analýze poukazuje na přetrvávající stereotypy, předsudky a nedostatečné porozumění kulturním rozdílům, které mezi českými studenty přetrvávají. V části 4.2.3 „Postoje studentů k polské menšině“ (s. 39–41) uvádí, že i přesto, že se většina studentů setkala s Poláky, jejich znalosti o kultuře a historii polské menšiny jsou velmi omezené. Respondenti často vyjadřují nezájem nebo nevědí, že se v regionu nachází školy s polským vyučovacím jazykem. Práce tak nepřímo reflektuje vztahy mezi většinovým obyvatelstvem a menšinou – negativní postoje českých studentů mohou naznačovat jistou míru napětí nebo alespoň mezikulturního odstupu. Dále autorka v části 4.2.4 „Vliv školního prostředí“ (s. 41–42) zdůrazňuje, že nedostatek informací o polské menšině ve školním kurikulu je jedním z hlavních faktorů, které ovlivňují postoje žáků. Škola tak hraje významnou roli v utváření mezietnického porozumění.

Otázku udržení kulturní identity polské menšiny v české části Těšínského Slezska z perspektivy vzdělávání analyzuje Hynek Böhm ve své studii Polská menšina v české části Těšínského Slezska 2017: může akcent na vzdělávání zabránit její asimilaci? (2017)⁴⁾. Autor se zaměřuje na význam škol s polským jazykem vyučovacím a kulturních institucí v procesu reprodukce identity menšiny a klade si klíčovou otázku, zda je vzdělávací systém schopen zpomalit či zvrátit proces postupné asimilace (s. 52–53). V části práce věnované charakteristice vzdělávacího systému (s. 54–56) autor popisuje fungování polských škol všech stupňů – od mateřských po střední – a jejich význam jako nástroje kulturní reprodukce. Zdůrazňuje, že se jedná o školy s výukou v polštině, které se snaží kromě běžného kurikula předávat i jazykové a kulturní hodnoty (s. 55). Zároveň však poukazuje na dlouhodobý pokles počtu žáků, což může ohrozit jejich budoucí udržitelnost (s. 56–57). Článek dále popisuje asimilační tlaky, kterým čelí studenti při přechodu z menšinového školního prostředí do českých středních a vysokých škol. Zmiňuje se o jazykových bariérách, omezené reprezentaci polštiny ve veřejném prostoru a ztrátě vazeb na komunitní život (s. 57–59). V kontextu identity autor upozorňuje na posun části mladší generace směrem k hybridní nebo české identitě, přičemž stále existuje i skupina, která svou identitu chápe jako pevně polskou (s. 59–60). V závěru studie (s. 60–61) autor konstatuje, že vzdělávání je důležitým, ale nikoliv jediným faktorem v udržení menšinové identity. O budoucnosti menšiny rozhodne nejen kvalita škol, ale také aktivita rodin, spolkové činnosti a přítomnost polštiny ve veřejném prostoru. Studie tak nabízí důležité poznatky o aktuální situaci polské menšiny a výzvách, kterým čelí, zejména v oblasti jazykové, institucionální a generační kontinuity.

Publikace Poláci na Těšínsku (2018)⁵⁾, editovaná Bohdanem Małyszem a Romanem Kaszperem, představuje kolektivní odborné dílo, které přináší interdisciplinární pohled na historický, sociální a kulturní vývoj polské menšiny v české části Těšínského Slezska. Kniha se zaměřuje na historický kontext, ale i na současné problémy a výzvy, kterým tato menšina čelí (Małysz & Kaszper, 2018, s. 7–10). V úvodních kapitolách (s. 11–35) je analyzován vývoj česko-polských vztahů v regionu – od období po roce 1920 až po současnost. Autoři ukazují, že tyto vztahy se vyvíjely od politického napětí a soupeření k dnešní mírové, avšak asymetrické koexistenci, v níž česká většina často nevěnuje menšině dostatečnou pozornost. Ve střední části knihy (s. 36–68) se autoři věnují vzdělávání, zejména fungování škol s polským jazykem vyučovacím. Zdůrazňují, že tyto školy plní nejen vzdělávací, ale i kulturně-identitní funkci – udržují jazyk, tradice a komunitní sounáležitost. Zároveň upozorňují na klesající počet žáků, složitou personální situaci a problémy studentů při přechodu na české střední a vysoké školy (jazykové bariéry, adaptační šok) – srov. kapitolu „Školství a vzdělávání“ (s. 50–61). V dalších částech knihy (např. kapitola o identitě, s. 70–82) se odráží pohled členů menšiny na otázku národní příslušnosti. Starší generace často deklaruje silnou polskou identitu, zatímco mladší se častěji identifikují duálně – jako Poláci i Češi nebo se označují jako „Těšíňané“. Identita se tak jeví jako fluidní a ovlivněná jazykem, prostředím a školou. V závěru publikace (s. 83–95) se autoři věnují perspektivám budoucnosti menšiny. Zaznívá zde obava z pokračující asimilace, ale také optimismus pramenící z aktivní spolkové a kulturní činnosti, kterou zajišťuje zejména PZKO a školy. Udržení identity je podle autorů možné, bude-li podporována institucionálně i komunitně.

Ve své práci Národnostní menšiny v České republice (2013)⁶⁾ se Tereza Zuntová zaměřuje na analýzu legislativního rámce ochrany národnostních menšin, jak na úrovni národního, tak mezinárodního práva. Výraznou pozornost věnuje také polské menšině na Těšínsku, kterou využívá jako příklad dobře integrované a organizované menšinové komunity.V úvodu práce (kap. 1, s. 8–13) autorka vymezuje základní pojmy jako „národnostní menšina“ a objasňuje právní rozdíl mezi národnostní a etnickou menšinou. Navazuje výkladem mezinárodních dokumentů (kap. 2, s. 14–25), které ovlivňují českou legislativu – zejména Rámcovou úmluvu o ochraně národnostních menšin a Evropskou chartu regionálních či menšinových jazyků. Klíčová část práce (kap. 3, s. 26–41) se věnuje české legislativě, zejména zákonu č. 273/2001 Sb., o právech příslušníků národnostních menšin. Zuntová zde podrobně rozebírá práva menšin v oblasti jazyka, vzdělávání, kultury, účasti na samosprávě a médiích. Uvádí, že polská menšina v Moravskoslezském kraji naplňuje podmínky pro užívání polského jazyka v úředním styku i pro provozování škol s polským jazykem vyučovacím (s. 35–37). V části věnované vzdělávání (s. 36–38) autorka konstatuje, že polská menšina má plně funkční síť mateřských, základních a středních škol s výukou v polštině. Tyto školy podle Zuntové umožňují zachování jazykové a kulturní identity, ale fungují v rámci českého kurikula. Přesto upozorňuje, že při přechodu na české střední a vysoké školy může vznikat jazyková bariéra, protože výuka na vyšší úrovni je obvykle v češtině (s. 38). Závěrečná část práce (kap. 4, s. 42–48) popisuje mechanismy institucionální podpory menšin – např. roli vládní Rady pro národnostní menšiny, činnost poradních orgánů či financování menšinových kulturních aktivit. Polská menšina je zde hodnocena jako modelový příklad dobře fungující menšiny díky silné institucionální infrastruktuře a aktivní komunitní činnosti (s. 45–46).

Ve své práci Z historie Poláků v České republice (1997)⁷⁾ Mečislav Borák detailně mapuje vývoj polské menšiny především v oblasti Těšínského Slezska. Studie je historicky zaměřená, ale poskytuje cenné zázemí pro pochopení současného postavení menšiny. Borák popisuje počátky polské přítomnosti na Těšínsku už v období Habsburské monarchie, a následně se věnuje klíčovým milníkům 20. století – především sporům o Těšínsko mezi Československem a Polskem po roce 1918 a jejich důsledkům pro vzájemné vztahy mezi Čechy a Poláky (s. 6–8). V části věnované meziválečnému období upozorňuje na asimilační politiku vůči Polákům a omezování polského školství i kulturních institucí (s. 9–11). Zlomové byly také události po roce 1945, kdy sice došlo k částečné obnově polských škol, avšak ve zcela nových ideologických podmínkách (s. 12–13). Autor uvádí, že právě školství a kultura hrály zásadní roli v uchování národní identity, přičemž jazyk zůstával určujícím prvkem polské příslušnosti. Identitní otázky jsou zachyceny spíše okrajově a nepřímo – Borák upozorňuje na existenci obyvatel s nevyhraněnou identitou, kteří po roce 1945 podléhali tlaku české většinové společnosti (s. 14). Přesto práce výslovně neanalyzuje současné pojetí identity nebo budoucí perspektivy členů menšiny. Vzdělávací otázky jsou zpracovány z historického hlediska – autor sleduje vývoj školství s polským vyučovacím jazykem, jeho omezování a následnou obnovu, nikoliv však současný stav nebo konkrétní překážky při přechodu studentů z menšinových škol do většinového vzdělávacího systému (s. 10–12).

Článek Mareka Škultétyho Komparace vyučování matematiky v České republice a Polsku (2015)⁸⁾ se věnuje srovnání vzdělávacích přístupů obou zemí v oblasti výuky matematiky, přičemž na pozadí reflektuje i školní prostředí jako integrační prostor pro polské děti v českých školách. Autor se zaměřuje především na rozdíly v osnovách, stylu výuky a systému hodnocení, a to konkrétně na stranách 97–100. Uvádí například, že polská výuka je více abstraktní a teoretická, zatímco česká klade důraz na praktické aplikace. Rozdíly se projevují i ve způsobu známkování (Polsko: 1–6, Česko: 1–5), v tempu výuky i v obsahu učiva. Ačkoliv není hlavním tématem článek o menšinách, Škultéty nepřímo poukazuje na možné problémy při přechodu žáků z polských komunitních škol do českého systému, a to kvůli odlišnému pojetí výuky a hodnocení. Z toho vyplývá, že žáci s polským jazykovým a kulturním zázemím se mohou cítit znevýhodněni při přechodu do českých škol, což má dopad na jejich vzdělávací dráhu a adaptaci. Téma identity, vzájemných vztahů či budoucnosti menšiny není v článku rozpracováno. Přesto je studie užitečná jako kontextový podklad pro pochopení rozdílů mezi českým a polským školstvím, které mohou mít dílčí dopad na zkušenost žáků z polské menšiny.

Článek Miroslava Kantora Česko-polské vztahy v novější historii Těšínského Slezska (2016)⁹⁾ se zaměřuje na historický a politický vývoj vztahů mezi Českem a Polskem v oblasti Těšínského Slezska, s důrazem na jeho vliv na integraci polské menšiny a její postavení v české společnosti. Autor popisuje klíčové historické události, jako byla roztržka po první světové válce, kdy došlo k rozdělení Slezska mezi Československo a Polsko, a následné vytváření napětí mezi oběma národy. Tento konflikt měl vliv na společenské postavení Poláků v českém státě a jejich schopnost uchovávat kulturní a jazykovou identitu. Práce se zaměřuje i na vývoj politiky vůči menšinám, a to nejen v meziválečném období, ale i po druhé světové válce a v době komunismu, kdy byla polská menšina často asimilována nebo politicky potlačována. Po roce 1989 došlo k zlepšení vztahů mezi oběma státy, což mělo pozitivní vliv na postavení Poláků v Československu i v České republice. Na konkrétních příkladech (zejména kapitola 3, s. 50–58) autor ukazuje, jak politické změny a mezinárodní vztahy ovlivnily integraci polské menšiny v Těšínském Slezsku, a také zmiňuje důsledky pro vzdělávací systémy, jazyková práva a kulturní vyjádření.

Kniha Joanny Maurer Sousedé: migrace Poláků do Česka a Čechů do Polska po roce 2004 (2022)¹⁰⁾ se zaměřuje na migrační vzorce mezi Českem a Polskem v souvislosti s členstvím v Evropské unii. Autorka zkoumá změny v mobilitě pracovních sil, jak se po roce 2004 změnila migrační dynamika mezi těmito dvěma zeměmi, kdy se Poláci stali významnou pracovní silou v České republice. Maurer analyzuje, jak migrace ovlivnila polskou komunitu v ČR, včetně problémů, jako jsou adaptace, integrace a zachování kulturní identity (s. 120–130). V knize je podrobně zpracováno, jak migrace ovlivnila nejen pracovní vztahy, ale i sociální a kulturní interakce mezi oběma národy, přičemž se klade důraz na vztahy mezi Poláky a Čechy a vzájemné mezikulturní obohacení. Maurer se také zaměřuje na ekonomické faktory, které migraci ovlivnily, a to jak z hlediska pracovních podmínek, tak i jazykových bariér a metod integrace (s. 140–150). Kniha poskytuje hlubší pohled na to, jak migrační procesy ovlivnily každodenní život migrantů i místních obyvatel a jak se pracovní trh a sociální prostředí v České republice změnily v důsledku přílivu polských pracovníků (s. 160–170).

Článek Denisy Labischové Na příkladu historie a současnosti Těšínska (2018)¹¹⁾ analyzuje historický vývoj a současné otázky týkající se polské menšiny v oblasti Těšínského Slezska. Autorka se zaměřuje na kulturní a sociální dynamiku mezi Čechy a Poláky, s důrazem na historické procesy, které formovaly vztahy mezi těmito dvěma národy v tomto regionu. Labischová zkoumá historii polské menšiny, její adaptaci a integraci do české společnosti a jak se vyvíjely vztahy mezi Poláky a Čechy od historických událostí až po současnost. Sociální dynamika je zkoumána prostřednictvím kulturní výměny, vzorců mezikulturní komunikace a politických rozhodnutí, která ovlivnila postavení menšiny v rámci většinové české společnosti. Článek rovněž reflektuje současné výzvy, jimž čelí polská menšina v Těšínsku, jako jsou identitní otázky, kulturní integrace a udržení tradice a jazyka v moderní společnosti (s. 32–35). Autorka upozorňuje na komplexní vztahy, které v regionu mezi oběma národy existují a na potřebu mezikulturního dialogu pro podporu lepšího soužití (s. 36–40).

Tato práce je postavena na kvalitativním výzkumu, jehož cílem je hlouběji porozumět postavení polské menšiny v České republice, se zaměřením na oblast Těšínského Slezska. Kvalitativní přístup byl zvolen zejména proto, že umožňuje získat detailní a osobní pohled na zkušenosti, postoje a názory členů polské menšiny, které by jinak mohly zůstat skryté.¹²⁾

První použitou metodou sběru dat byly polostrukturované rozhovory se studenty, které byly vedeny formou online schůzek prostřednictvím platformy Microsoft Teams. Tento způsob umožnil snadnější a časově velmi úsporné spojení s respondenty z různých lokalit Těšínského Slezska a zároveň zachoval bezpečné a pohodlné prostředí pro sdílení osobních zkušeností. I přes pár technických problémů které jsem řešila změnou platformy na videohovor přes sociální síť Facebook či telefonní spojení. Druhou metodou sběru dat byl tradiční terénní výzkum, který probíhal přímo na jediném polském gymnáziu v České republice, a to na Gymnáziu Juliusze Słowackého v Českém Těšíně. Výzkum probíhal formou polostrukturovaných rozhovorů s pedagogy a ředitelkou školy.

Polostrukturovaná řízená forma rozhovorů byla zvolena proto, aby bylo možné držet se hlavních výzkumných témat, ale zároveň dát respondentům prostor rozvinout své odpovědi a doplnit je o další související poznatky.

Respondenti byli vybíráni cíleně z řad členů polské menšiny žijících v oblasti Těšínského Slezska a lidí kteří mají k této menšině blízko. Zahrnovali jak studenty, tak osoby aktivní v kulturním a vzdělávacím životě této komunity.

Zároveň byla využita metoda sněhové koule, kdy byli osloveni první respondenti, kteří následně doporučili další vhodné účastníky výzkumu. Tato metoda se ukázala jako velmi účinná vzhledem k propojenosti a velké kulturní blízkosti komunity, což umožnilo získat cenné a autentické informace.

• Stanislav Heczko

Student pedagogické fakulty v Olomouci.Pochází ze Třinecka. Cítí se být součástí polské národnostní menšiny. Chodil do prvních dvou tříd na základní škole do školy s polským jazykem. „ …tak já se cítím tak jako napůl protože můj taťka je z polské menšiny a mamka zase z Jeseníku. A já tím že jsem celej život v česku tak se kulturně cítím spíš jako čech protože polsky sice umím ale vlastně ta polská kultura je jako jiná ale samozřejmě je tam ta polská část.“

• Tobiáš Solowski

Student Univerzity Palackého v Olomouci oboru právo a právní věda, pochází z Těšínského Slezska, cítí se být součástí Polské národnostní menšiny. Na střední škole v druhém ročníku přestoupil na českou školu. Aktivně napštěvoval polské PZKO ¹³⁾ „ten spolek zajišťuje většinou organizování různých akcí, jak říkáš právě a je to vlastně, pokud se bavíme o těch spolecích, které tady fungují na tom Těšinsku, tak to je asi takový nejaktivnější a nejvíc člensky zastoupený spolek, co tady máme“

• Hanna Berek

Pochází z Bystřice a momentálně studuje v Brně na Mendelově univerzitě krajinářskou architekturu. Cítí se být součástí polské národnostní menšiny. Navštěvuje festival Folkloryčna Bystrica.

• T. M.

Je studentkou a pochází z Třince. Považuje se spíše za Polku. Cítí se být součástí polské národnostní menšiny.

• Ing. Maria Jarnot

Ředitelka Polského gymnázia im. Juliusza Słowackiego v Českém Těšíně, kde také učí Chemii. Chemii vystudovala na VŠCHT v Praze. Považuje se za členku polské národnostní menšiny ale Identitou se více cítí být Polkou. pochází též z Těšínského Slezska. Je členkou PZKO.

• Bc. Łucja Czudek

Pochází z Bystřice. Učitelka Ruského a Českého jazyka na Polském gymnáziu im. Juliusza Słowackiego v Českém Těšíně kde i studovala. Po Gymnáziu vystudovala Pedagogickou fakultu Univerzity Karlovy. Cítí se být něco mezi polkou a češkou: „My tomu tady říkáme člonzok, obyvatel Sleszka …“ Je členkou PZKO. Pořádá třeba Gorolske sviento, Polský letní Festival polské národnostní menšiny na Těšínsku.

• Mgr. Władysław Kubień, Ph.D.

Učitel Polského jazyka a Výtvarné výchovy na Polském gymnáziu im. Juliusza Słowackiego v Českém Těšíně. Pochází z Těšínského Slezska. Je členem PZKO. Studoval v Polštině, základní školu absolvoval také Polskou, ale v Třinci. Poté absolvoval dvouletou vojenskou základní službu, v Ožicích na východě Slovenska. Poté studoval Ostravskou univerzitu a poté absolvoval doktorát na Slezské univerzitě v Katowicích. Cítí se být součástí polské národnostní menšiny.

• Mgr. Monika Rzymanek

Učitelka Chemie na Polském gymnáziu im. Juliusza Słowackiego v Českém Těšíně. Pochází z Těšínského Slezska a považuje se býti Slezanem. „Přesně, něco mezi. Já jsem vždycky říkala, že kdybych měla fandit, kdyby hráli Poláci s Čechama, tak já nevím, komu bych fandila, asi tomu, kdo bude vyhrávat. “ Studovala na gymnáziu v Českém Těšíně a poté na Masarykově univerzitě v Brně.

• Mgr Michał Szczotka

Učitel dějepisu na Polském gymnáziu im. Juliusza Słowackiego v Českém Těšíně. Na kterém i studoval a po té pokračoval ve studiu dějepisu v Polsku. Považuje se býti součástí polské národnostní menšiny.

• Mgr. Roman Zemene

Učitel Informatiky na Polském gymnáziu im. Juliusza Słowackiego v Českém Těšíně. Považuje se býti součástí polské národnostní menšiny.

Rozhovory byly nahrávány se souhlasem respondentů a následně přepsány do textové podoby. Při analýze dat byla použita tematická analýza, která umožňuje systematicky identifikovat opakující se témata, názory a postoje respondentů a kódování. V zájmu ochrany soukromí a osobních údajů byly přímé citace a odpovědi anonymizovány dle přání respondentů.

Následně byl za pomocí získaného materiálu napsán popularizační článek který slouží jako hlavní část této práce. Článek byl doplněn o analogové fotografie z Českého Těšína.

Těšínské Slezsko je region s bohatou historií a výraznou národnostní různorodostí. Po rozpadu Rakouska-Uherska došlo v roce 1920 k rozdělení území mezi Československo a Polsko. Větší část připadla Československu, kde zůstala početná polská komunita – základ dnešní polské menšiny v České republice¹⁴⁾. Polské školství na československé straně Těšínska navazovalo na silnou tradici z dob habsburské monarchie. Již v období první republiky existovala síť škol s polským jazykem vyučovacím. Přestože se státní politika vůči menšinám v průběhu desetiletí proměňovala, výuka v polštině nebyla zrušena ani po roce 1945. Naopak – i v době socialismu si polská menšina zachovala mateřské, základní i střední školy, byť pod ideologickým dohledem státu¹⁵⁾¹⁶⁾. Po roce 1989 došlo k výraznému posílení práv národnostních menšin, včetně práva na vzdělávání v mateřském jazyce, které dnes zaručuje zákon č. 273/2001 Sb., o právech příslušníků národnostních menšin ¹⁷⁾. Vzdělávání v polštině se dnes soustředí zejména do okresů Frýdek-Místek a Karviná. Polské národnostní školství je v současnosti plně integrováno do státního systému a zahrnuje všechny stupně vzdělávání – od mateřských škol až po gymnázium. Podle údajů Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy k 30. září 2024 funguje v Moravskoslezském kraji 40 škol s polským vyučovacím jazykem: 19 mateřských škol, 20 základních škol a jedno gymnázium. Navíc existuje pět bilingvních mateřských škol s českým i polským jazykem ¹⁸⁾. Největší polskou školou v ČR je Základní škola s polským jazykem vyučovacím v Českém Těšíně, kterou navštěvuje více než 450 žáků. Funguje zde také čtyři mateřské školy s výukou v polštině, do nichž dochází přes 130 dětí. Důraz se klade na bilingvní kompetence – absolventi ovládají jak polštinu, tak češtinu ¹⁹⁾.

Jediným polským gymnáziem v republice je Gymnázium Juliusze Słowackého v Českém Těšíně. Tato instituce navazuje na tradici původního gymnázia v Orlové, založeného v roce 1909, a dnes poskytuje středoškolské vzdělání studentům z polské komunity ²⁰⁾. Polské školství sehrává klíčovou roli v zachování národní identity polské menšiny v Těšínském Slezsku. Funguje nejen jako vzdělávací instituce, ale také jako důležité centrum komunitního života, kulturní kontinuity a jazykové reprodukce ²¹⁾.

Vztahy mezi českou většinou a polskou menšinou v oblasti Těšínského Slezska mají hluboké historické kořeny a většinou jsou vnímány jako stabilní a kooperativní. Jak uvádějí Małysz a Kaszper (2018)²²⁾ ve své publikaci Poláci na Těšínsku, česko-polské vztahy prošly od období silného napětí po roce 1920 vývojem směrem k mírovému soužití, avšak často asymetrickému – česká většina zpravidla nevěnuje menšině tolik pozornosti. V podobném duchu analyzuje Kantor (2016)²³⁾ historické vztahy a podotýká, že vzájemné vnímání obou národů se formovalo nejen na základě politických rozhodnutí, ale také prostřednictvím každodenních zkušeností, které byly ovlivňovány kulturními a jazykovými rozdíly.

V každodenním životě se přesto mohou objevit prvky drobného napětí, zejména v podobě stereotypů nebo kulturní neinformovanosti. V mnoha případech však respondenti popisují soužití jako přirozené, otevřené a respektující. Jeden z důležitých poznatků vyplynul z rozhovoru s učitelkou českého a polského jazyka z Gymnázia Juliusze Słowackého:

„Obecně si myslím, že jsou velmi dobré vztahy, ale trošku jiné je to tady, jakoby menšina, my tady, sousedy, tak někdy to nefunguje.“

Tento výrok reflektuje složitost identity menšiny, která není vnímána zcela stejně ve všech kontextech – zatímco v Polsku se na tyto osoby pohlíží jako na Čechy, v Česku jsou často označováni za „Poláky“, čímž vzniká určitý pocit neukotvenosti.

Specifickou roli v utváření těchto vztahů hrají děti a školní prostředí, kde je jinakost často komentována bez hlubšího porozumění. Jazyk, jména nebo výslovnost mohou být terčem dětského humoru nebo předsudků:

„Na základní škole si děti takhle pokřikují – vy Poláci, vy Češi – ale to je možná takové dětské,“ sdělila respondentka.

Tyto zkušenosti sice nemusí mít dlouhodobé následky, ale ukazují, že jazyk a kulturní příslušnost stále slouží jako identifikační znaky, které mohou vyvolávat reakce okolí. Muchová (2013)²⁴⁾ ve své studii analyzuje, jak čeští středoškoláci vnímají polskou menšinu a poukazuje na nízké povědomí o její historii a kultuře, což přispívá k přetrvávání stereotypů.

Respondenti často hovoří o kulturních rozdílech, které jsou však vnímány spíše s nadsázkou než jako problém. Například jedna z učitelek komentovala rozdílné přístupy a mentality takto:

„Češi jsou Švejkové a Poláci jsou chmičice – hodně patrioti, nebojí se poprat za svou pravdu.“

Tento výrok poukazuje na různé kulturní stereotypy – Češi jako lidé pragmatičtí a ironizující autoritu, Poláci jako hrdí a emotivní. I když tyto obrazy mohou působit zjednodušeně, odrážejí zkušenosti z mezikulturního kontaktu, zejména v regionech jako je Těšínsko.

V některých případech se respondenti zmínili také o přímých projevech nepřijetí, jako bylo posprejování polských nápisů, odstranění národních symbolů nebo poškození pamětních desek. Například kámen na hoře Javorový, věnovaný polské komunitě, byl podle respondentky poškozen nápisy a graffiti – přičemž se nedá s jistotou určit, kdo byl pachatelem. V každém případě však jde o akt, který byl vnímán jako znevažující symbolickou přítomnost menšiny ve veřejném prostoru.

Přes tyto ojedinělé incidenty se většina respondentů shoduje, že v regionu panuje atmosféra otevřenosti a soužití. Kulturní výměna, spolupráce mezi školami a spolky i osobní kontakty přispívají k vytváření společného prostoru. Respondenti vnímají tento region jako přirozeně víceetnický a mezikulturní interakce jako obohacující:

„Když člověk odjede z regionu, teprve si uvědomí, jak výjimečné je moci mluvit třemi jazyky a vyrůstat ve vícejazyčném prostředí,“ uvedl jeden ze studentů. Vztahy mezi Čechy a Poláky na Těšínsku tedy nelze popsat jednoznačně. Jsou výsledkem historické zkušenosti, kulturní blízkosti i každodenní praxe. Přestože stereotypy a jazyková bariéra přetrvávají, převládá atmosféra respektu, spolupráce a společné regionální identity.

Otázka identity je pro polskou menšinu na Těšínsku jedním z nejzásadnějších témat, přičemž její komplexnost a proměnlivost odráží jak historický vývoj regionu, tak každodenní realitu života v národnostně smíšeném prostředí. Jak uvádí Małysz a Kaszper (2018)²⁵⁾, členové polské menšiny se zřídka identifikují výhradně jako Poláci nebo Češi – daleko častěji se setkáváme s tzv. fluidní identitou, která se přizpůsobuje kontextu, prostředí či osobní zkušenosti. Časté je označení „Těšíňan“ nebo „Slezan“, tedy regionální identita nezávislá na státních hranicích, ale hluboce zakořeněná v kulturní a jazykové tradici.

Tuto zkušenost potvrzují i samotní respondenti. Jeden z nejvýstižnějších popisů poskytla učitelka českého jazyka:

„To je docela těžká otázka. Spíše bych řekla, že se cítím jako právě z té menšiny… My tomu tady říkáme člonzok, obyvatel Slezska.“

Podle Böhma (2017)²⁶⁾ stále existuje část mladší generace, která svou identitu vnímá jako ryze polskou, zároveň však častěji dochází k jejímu hybridnímu chápání – tedy kombinaci českého občanství, slezského lokálního patriotismu a kulturně-polské příslušnosti. Identita tedy není statická, ale vyvíjí se v interakci s jazykem, vzděláváním a sociálním okolím.

S identitou je úzce spjat i jazyk. V každodenním životě polské menšiny hraje zásadní roli trojjazyčnost – vedle češtiny a polštiny se běžně používá i místní nářečí, označované jako „po našymu“. Toto nářečí není jen jazykovým fenoménem, ale také výrazem kulturní kontinuity a skupinové sounáležitosti.

„Doma mluvíme nářečím. Takhle mluvíme s dětmi, s rodiči, s lidmi, které známe, ale jinak normálně mluvíme česky a polsky,“ popsala respondentka z Těšínska.

Školy s polským vyučovacím jazykem zrcadlí tuto jazykovou pluralitu. Výuka probíhá v polštině, ale čeština je plnohodnotně zastoupena jako jazyk státní. Mezi žáky převládá jazykové přepínání podle situace, což lze pozorovat i během běžných školních přestávek:

„Mezi sebou děti mluví po našymu, s učiteli polsky. Češtinu používají v hodinách češtiny,“ uvedla učitelka češtiny.

Bilingvismus je v této komunitě vnímán jako naprostá samozřejmost. Mnozí respondenti však zmiňují, že si výhody tohoto jazykového vybavení uvědomí až ve chvíli, kdy opustí region a dostanou se do jednotnějšího jazykového prostředí:

„Uvědomujeme si to většinou až když někam odjedeme – třeba do Prahy. Tady to bereme jako samozřejmost,“ doplnila respondentka.

Podle Zuntové (2013)²⁷⁾ může být trojjazyčnost výhodou, ale také výzvou – zejména ve vzdělávání, kde studenti z polských škol při přechodu na české střední a vysoké školy narážejí na jazykové rozdíly a menší slovní zásobu v akademické češtině. Navzdory tomu zůstává jazyk hlavním pilířem kulturní identity menšiny.

Nářečí po našymu není jen „domácí řeč“ – je nositelem lokální historie, příběhů, lidové slovesnosti a pro mnohé i emocionální kotvou k jejich původu. Je však ohroženo generačním přerušením – mladší rodiny jej čím dál méně předávají svým dětem, často ve snaze o lepší integraci do většinové společnosti.

Shrneme-li výpovědi respondentů i odbornou literaturu, je zřejmé, že jazyk a identita tvoří ústřední osu menšinové zkušenosti. Nejde jen o výběr mezi češtinou a polštinou, ale o soužití jazyků, významů a kulturních vzorců v každodenním životě. Tento kulturní trojúhelník – polština, čeština a nářečí – vytváří unikátní prostor pro formování identity, který je v rámci České republiky ojedinělý.

Vzdělávání v rodném jazyce je jedním z nejzásadnějších faktorů, které ovlivňují dlouhodobé přežití národnostních menšin. V případě polské menšiny na Těšínsku jde o více než jen výuku v polštině – školství zde tvoří páteř kulturní reprodukce, zachování jazyka, předávání hodnot a upevňování komunitní sounáležitosti. Jak konstatuje Hynek Böhm (2017)²⁸⁾, školy s polským vyučovacím jazykem představují „klíčový nástroj proti asimilaci“. Podobně i kolektivní monografie Małysze a Kaszpera (2018)²⁹⁾ uvádí, že polské školy na Těšínsku mají „vzdělávací, kulturní i symbolickou funkci“ a slouží jako základna komunitního života.

V české části Těšínska dnes existuje systematická síť polských škol – od mateřských škol přes základní až po jediné polské gymnázium v České republice: Gymnázium Juliusze Słowackého v Českém Těšíně. Podle údajů MŠMT (2024)³⁰⁾ funguje v regionu 19 polských mateřských škol, 20 základních škol a 1 střední škola s polským jazykem vyučovacím. Všechny tyto instituce jsou plně integrovány do českého vzdělávacího systému, ale zároveň si uchovávají specifika menšinového vzdělávání.

Učitelé i studenti jednoznačně zdůrazňují význam těchto škol:

„Škola není jen na to, že naučí. Nabaluje na sebe akce, festivaly, setkání. Kde škola zanikne, zanikne i ta komunita,“ uvedl učitel dějepisu Mgr. Michał Szczotka.

Toto tvrzení ilustruje propojení vzdělávací a kulturní sféry – škola není izolovanou institucí, ale centrem komunitního života. Zajišťuje kontinuitu tradic, jazykovou výuku i prostor pro kulturní aktivity jako jsou zpěv, folklor, účast na Gorolském świętu nebo dětských souborech. Jak potvrzuje Zuntová (2013)³¹⁾, systém polského školství umožňuje zachování jazykové a kulturní identity, přičemž výuka v mateřském jazyce je zakotvena v zákoně o právech národnostních menšin.

Specifickým fenoménem je zde bilingvní vzdělávání, které je zároveň přínosem i výzvou. Studenti se učí v polštině, ale čeština je běžnou součástí výuky a života:

„Naši studenti toho mají vlastně víc. Mají češtinu a polštinu jako mateřský jazyk. Ale tím pádem se třeba nestihne jít v české literatuře tak do hloubky jako jinde,“ vysvětlila učitelka češtiny Bc. Łucja Czudek.

„Snažím se říkat pojmy česky i polsky, aby se děti připravily na české školy. Jinak by mohly mít problém s odbornými názvy,“ dodala učitelka chemie Mgr. Monika Rzymanek.

Učitelé se snaží žákům zprostředkovat obě jazykové i kulturní roviny, přičemž respektují odlišné rodinné zázemí – někteří žáci pochází z česko-polských rodin, jiní mají prarodiče z Polska, další vyrůstají v čistě polskojazyčné domácnosti. Tento jazykový pluralismus je však mimo region často nepochopen:

„Tady to bereme jako samozřejmost. Ale až když jsem odešla studovat do Prahy, všimla jsem si, jak je to výjimečné,“ vzpomínala učitelka a bývalá studentka gymnázia Bc. Łucja Czudek.

Zásadní roli hraje právě přechod mezi stupni vzdělávání – od základní k střední škole a dále k terciárnímu vzdělávání. Jak podotýká respondentka:

„Po základní škole je to zlomový věk. Kdo pak nejde na polské gymnázium, obvykle už polštinu nepoužívá,“ říká učitelka češtiny.

Tento jev potvrzuje i Böhm (2017)³²⁾: přechod do českých středních a vysokých škol může vést k oslabení vazby na jazyk i komunitu. Důsledkem může být i postupná asimilace, především u mladé generace, která opouští region za studiem nebo prací.

Gymnázium Juliusze Słowackého tedy plní nejen vzdělávací roli, ale i funkci ochránce jazykové a kulturní identity. Učitelé často navazují na osobní zkušenosti, neboť většina z nich na této škole sama studovala. To vytváří silný mezigenerační most a pocit sounáležitosti:

„Když sem někdo nastoupí, tak to většinou znamená, že polština v jeho životě zůstane i dál,“ shrnul jeden z učitelů.

Z výpovědí respondentů i analýzy literatury je zřejmé, že vzdělávání v polštině má pro komunitu existenciální význam. Nejde pouze o zachování jazyka – jde o uchování celého kulturního systému, předávání hodnot a identity, která se bez školní instituce ztrácí. S klesajícím počtem žáků a rizikem uzavírání škol se proto debata o vzdělávání stává i debatou o budoucnosti celé menšiny.

Budoucnost polské národnostní menšiny v České republice – a zejména v regionu Těšínského Slezska – se podle výpovědí respondentů jeví jako nejistá, ale rozhodně ne beznadějná. Přestože převládá názor, že dochází k postupnému úbytku členů menšiny, zároveň panuje silné odhodlání zachovat jazyk i kulturu skrze školství a spolkový život.

Jak upozorňuje Hynek Böhm (2017)³³⁾, jedním z nejvýraznějších trendů je oslabování menšinové identity v důsledku demografického vývoje, jazykové asimilace a odlivu mladých lidí za studiem mimo region. Mladší generace často vstupuje do smíšených manželství, v nichž se rozhodnutí o vzdělávání dětí odvíjí spíše od praktických než kulturních ohledů. Tento faktor zmiňuje i jedna z respondentek:

„Je to právě tím, že se lidé vdávají a žení s Čechy… a pak se stává, že dítě jde do české školy a už se nevrací k polštině.“

Podobný vývoj reflektuje i Zuntová (2013)³⁴⁾, která upozorňuje na rozdílnou míru jazykového přenosu v závislosti na tom, jaký jazyk dominuje v rodině a jak silná je kulturní motivace k jeho udržení.

Z výzkumu však zároveň vyplynula silná vůle komunitu udržet – zejména prostřednictvím vzdělávání, které hraje podle většiny pedagogů i studentů rozhodující roli při předávání identity a jazyka. Učitelka češtiny shrnula tuto kontinuitu velmi přesně:

„Ten, kdo nastoupí na naše gymnázium, nejčastěji pak vede své děti k polštině.“

Školy zde nejsou pouhými vzdělávacími institucemi – jsou nositeli kulturní paměti, komunitní sítě i každodenní jazykové praxe. Ačkoliv počet žáků v některých školách klesá, respondenti opakovaně vyzdvihovali, že právě díky těmto školám si mladí lidé uchovávají kontakt s komunitou.

Udržitelnost menšiny je navíc spojena s tzv. opožděným vědomím identity – jak se ukazuje, mnozí si hodnotu své jazykové a kulturní výbavy uvědomují teprve v dospělosti nebo po odchodu z regionu. Tento jev popsala jedna respondentka následovně:

„Myslím si, že si to uvědomujeme nejčastěji, až když někam odejdeme… třeba do Brna nebo do Prahy.“

Tento poznatek podporuje také výzkum Maurerové (2022)³⁵⁾, která se zabývá přeshraniční migrací a popisuje, že kontakt s jiným kulturním prostředím často posiluje vědomí vlastní identity. V tomto kontextu hraje významnou roli bilingvní výbava – ta se mimo Těšínsko stává zdrojem uznání a někdy i závisti, zatímco v regionu je vnímána jako norma.

Pozitivní roli v udržování identity hrají také kulturní aktivity a tradice, mezi nimiž zaujímá výsadní postavení Gorolské Święto – letní festival polské menšiny, který každoročně přitahuje stovky návštěvníků z Polska, Slovenska i České republiky. Vystupují zde folklorní soubory, školní taneční skupiny, a setkávají se zde různé generace:

„To jsou tři dny, kdy se tu schází celá komunita. Nejen lidé z Těšínska, ale i z Polska. A hlavně děti tady vystupují – to je strašně důležité pro jejich vztah ke kořenům,“ popsala učitelka z Bystřice.

Výzvou do budoucna však zůstává zviditelnění menšiny mimo region. Ačkoliv v Moravskoslezském kraji je její přítomnost přirozená a respektovaná, v celostátním prostoru zůstává často neviditelná. Otázka popularizace menšinové kultury je složitá – i sami respondenti přiznávají, že není jednoduché ji „přiblížit“ většině:

„Dostat to víc do povědomí? Těžko říct… Spíš tím, že mluvíme dvěma jazyky, to je největší výhoda,“ poznamenala jedna z respondentek.

Shrneme-li odpovědi dotazovaných i odborné výstupy, budoucnost polské menšiny na Těšínsku se bude odvíjet především od schopnosti zachovat školství, předávat jazyk v rodinách a udržet komunitní tradice. Přestože demografické a společenské trendy nahrávají spíše úbytku, silné institucionální zázemí, aktivní spolkový život a rostoucí hrdost mladých lidí na svůj původ mohou být klíčem k jejímu dalšímu přežití.

Tato semestrální práce se zabývala postavením a vzděláváním polské národnostní menšiny v České republice, se zvláštním důrazem na oblast Těšínského Slezska. Cílem bylo prostřednictvím literární rešerše a kvalitativního výzkumu porozumět tomu, jak samotní členové menšiny – studenti a pedagogové – vnímají svou identitu, vztahy s většinovou společností a roli menšinového školství.

Z výzkumu vyplynulo, že vzdělávání v polském jazyce hraje zcela zásadní roli při udržování kulturní a jazykové identity. Školy nejsou pouze místem výuky, ale také centry komunitního života, předávání tradic a mezikulturního setkávání. Zvlášť důležité je v tomto ohledu Gymnázium Juliusze Słowackého v Českém Těšíně, které je jediným středním školským zařízením svého druhu v republice. Mnozí respondenti potvrdili, že volba školy v patnácti letech zásadně ovlivňuje budoucí jazykové i kulturní směřování studenta – zatímco absolventi českých škol často polštinu ztrácejí, ti z polských škol ji dále předávají.

Co se týče hlavní výzkumné otázky – jak studenti a pedagogové polské menšiny vnímají své postavení v české společnosti – lze konstatovat, že jejich vnímání je převážně pozitivní, ale zároveň velmi realistické. Vztahy s většinovou českou společností jsou popisovány jako klidné a respektující, i když ne vždy zcela rovnocenné. Objevují se případy zlehčování nebo nevědomého přehlížení menšinové existence, zejména v mediálním prostoru nebo u mladších dětí. Běžné jsou i přetrvávající stereotypy, které však nejsou nutně nepřátelské, ale spíše kulturně zakořeněné.

Na dílčí otázku jaké jsou vztahy mezi českou většinou a polskou menšinou, odpověděli respondenti převážně pozitivně, přičemž poukazovali na rozvíjející se spolupráci, ale i na občasné předsudky. Rozdíly ve výuce mezi polskými a českými školami jsou dány především bilingvním prostředím a větší kulturní propojeností polského vzdělávání s komunitním životem.

Kulturní identita členů menšiny je často vícevrstevnatá – mnozí se identifikují jako „Těšíňané“ nebo „Slezané“, přičemž kombinují českou, polskou i místní sounáležitost. Nářečí „po našymu“ přetrvává jako běžný dorozumívací prostředek v domácnostech a komunitě, což odlišuje místní menšinu od novodobých migrantů z Polska.

Přechod studentů do českého vzdělávacího systému a na pracovní trh není podle respondentů zásadní problém, a to zejména díky jazykové vybavenosti. Určité potíže se mohou objevit v odborné terminologii nebo při adaptaci na odlišný styl výuky, ale většina absolventů polských škol považuje svou bilingvní zkušenost za výhodu.

Konečně, pokud jde o perspektivy a budoucnost polské menšiny, většina respondentů se shodla, že počet členů menšiny klesá, zejména kvůli smíšeným manželstvím a volbě českých škol. Přesto přetrvává silná snaha o uchování jazyka a tradic, a to nejen prostřednictvím škol, ale také folkloru, spolkového života (např. PZKO) a kulturních akcí, jako je Gorolský święto. Výrazným faktorem pro budoucnost zůstává motivace rodičů – pokud vedou děti k polskému jazyku a školství, menšina má naději na dlouhodobé přežití.

Závěrem lze konstatovat, že polská menšina v českém Těšínsku představuje stabilní a kulturně bohatou komunitu, jejíž identita je formována nejen jazykem, ale i historickým a regionálním ukotvením. Vzdělávání je v tomto procesu klíčové – nejen jako prostředek přenosu znalostí, ale především jako nástroj kulturní reprodukce a komunity, která se i přes tlak moderní doby stále snaží zachovat svou svébytnost.

https://czuvpraze-my.sharepoint.com/:p:/g/personal/xrana004_studenti_czu_cz/EezAEY1FdfVCrKJ_-muXcYAB7Y6obVQoL4bNRkRCCJQ-_A?e=WNbd5w

Publikace v odborné nebo popularizační periodice: (Již jsem zaslala do redakce deníku Metro a na Český rozhlas plus)

Odkaz na článek: https://czuvpraze-my.sharepoint.com/:w:/g/personal/xrana004_studenti_czu_cz/EQXy98241hhDqeb8YkvF-6YBQylu9ZLZg6mM7BjoKvGWVQ?e=xrdL1n

1. BORÁK, Mečislav. Z historie Poláků v České republice. G. Sokolová et al, 1997. Dostupné z: https://www.mecislavborak.cz/dokumenty/publikace/sborniky/16-Z_historie_Polaku_v_CR.pdf
2. KANTOR, Miroslav. Česko-polské vztahy v novější historii Těšínského Slezska. Českopolské vztahy v novější historii Těšínského Slezska. Dostupné z: http://www.go-east-mission.net/dateien/cz/147_260209.pdf
3. LABISCHOVÁ, Denisa. (n.d.). Na příkladu historie a současnosti Těšínska. In Mosty mezi kulturami (s. 32). Dostupné z: https://old.ksv.upol.cz/civilia/texts/Civilia%201-1.pdf
4. MAŁYSZ, Bohdan & KASZPER, Roman (2018). Poláci na Těšínsku. Kongres Poláków w Republice Czeskiej. Dostupné z: https://www.polonica.cz/Files/File/Polaci-na-Tesinsku.pdf
5. MAURER, Joanna. Sousedé: migrace Poláků do Česka a Čechů do Polska po roce 2004. Masarykova univerzita, 2022. Dostupné z: https://toolkit.ecn.cz/img_upload/026d410a60dc2204c142638c7485d657/15-studnicki.pdf
6. ZUNTOVÁ, Tereza. Národnostní menšiny v České republice. 2013. Dostupné z: https://dspace.jcu.cz/handle/20.500.14390/30229

1. BÖHM, Hynek. Polské menšina v české části Těšínského Slezska 2017: může akcent na vzdělávání zabránit její asimilaci?. Śląsk jako aktualny problem badawczy, 115. Dostupné z: https://www.euro-in.org/public/files/TRANSCARPATHICA-V.pdf
2. MUCHOVÁ, Kamila. Polská menšina na Těšínském Slezsku v očích českých studentů středních škol. 2013. Bachelor's Thesis. Masarykova univerzita, Fakulta sociálních studií. Dostupné z: https://is.muni.cz/th/cdroa/BAKALARKA.pdf?kodomez=termin-540379;lang=cs
3. ŠKULTÉTY, Marek. KOMPARACE VYUČOVÁNÍ MATEMATIKY V ČESKÉ REPUBLICE A POLSKU. Sborník výstupů projektu Praděd/Pradziad School Network, 95. Dostupné z: https://www.researchgate.net/profile/Marek-Skultety