Řekové v České republice

Ondráková Anita, Kutová Hana, Brejchová Eliška

Tato semestrální práce se zabývá řeckou menšinou žijící na dnešním území České republiky, ke které se v roce 2021 přihlásilo, na základě sčítání lidu, cca 4 077 obyvatel. Příchod byl ovlivněn politickými událostmi minulého století. Občanská válka v Řecku, probíhající v letech 1946-1949, vedla ke třem hlavním migračním vlnám řeckého obyvatelstva. Řekové odešli, včetně bývalého Československa, i do Jugoslávie, Rumunska, Bulharska nebo Polska. Tyto země přijaly zhruba 127 000 řeckých uprchlíků, my se ale v naší práci zaměříme pouze na území České republiky. V průběhu let se řecká komunita vyvíjela a přizpůsobovala českému prostředí. Navzdory všem překážkám si však dokázala uchovat vlastní kulturu i tradice.

Cílem práce je zkoumat nejen historické souvislosti a příčiny migrace, ale především současné postavení řecké menšiny v České republice. Práce zkoumá, jak Řekové vnímají svou identitu a začlenění v Česku. Také se zabývá tím, jaké tradice a zvyky si menšina zachovala. Práce se rovněž zaměří na roli spolků a organizací, a také na ekonomický přínos řecké menšiny v rámci české společnosti.

Hlavní výzkumné otázky

1. Z jakých důvodů a jakým způsobem se dostala řecká minorita na dnešní území České republiky?

2. Jak řecká minorita vnímá své postavení v české společnosti?

3. Jak si řecká komunita v České republice zachovává a vnímá svou identitu?

4. Jak Řecká komunita udržuje na našem území své zvyky a tradice?

5. Jaké jsou hlavní profesní profily řecké menšiny v ČR?

Další výzkumné podotázky

1. Jaké jsou hlavní důvody k jejich pobytu na území ČR našich respondentů?

2. Jaké jsou pode řecké komunity největší kulturní rozdíly mezi Čechy a Řeky?

3. Jaký význam mají pro řeckou komunitu v ČR spolky, organizace a různé kulturní akce?

4. Jak řecká komunita přispívá k místní ekonomice?

Otázce, jakým způsobem a z jakých důvodů se řecká minorita dostala na území tehdejšího Československa, se podrobně věnuje Jan Pelikán ve své publikaci Řekové v Československu (2002). Autor na základě archivních pramenů a orální historie zmiňuje především útěk řeckých občanů před občanskou válkou (1946–1949). Jednalo se zejména o levicově orientované rodiny, které byly po vítězství pravicové frakce v Řecku perzekvovány. Československo jakožto stát se socialistickým zřízením nabídlo těmto uprchlíkům azyl. Pelikán zdůrazňuje, že se jednalo především o organizovanou evakuaci, a to za účasti ÚV KSČ a Červeného kříže.

Historik Jan Rychlík ve své knize Češi a jejich sousedé ve 20. století (2015) poukazuje na to, že Československo přijalo přibližně 12 000 řeckých uprchlíků, z nichž značná část byla soustředěna do pohraničních oblastí, zejména do severních Čech (např. Krnov, Bruntál, Ostrava). Uvádí, že stát zajistil jejich zaměstnání především v průmyslu a zemědělství.

Tématem vnímání postavení řecké menšiny v české společnosti se zabývá socioložka Blanka Říchová ve studii Menšiny a majorita: identita a percepce (2007), kde uvádí, že řecká menšina patří mezi tzv. „tiché menšiny“, tedy skupiny, které se nevyznačují konfliktním vztahem k většinové společnosti. Na základě kvalitativních rozhovorů autorka zjistila, že většina příslušníků řecké komunity vnímá své postavení jako stabilní a spíše pozitivní, s důrazem na vysokou míru asimilace, avšak zároveň i se zachováním určitých kulturních specifik.

Podobný přístup nabízí i kolektivní publikace Národnostní menšiny v České republice (ed. Barša – Baršová, 2001), kde je řecká menšina charakterizována jako skupina s dobrou mírou sociální integrace, ovšem s určitými generačními rozdíly – mladší generace často deklaruje spíše českou než řeckou identitu.

Otázku uchování řecké identity menšiny v České republice podrobně zkoumá Pavla Čámská v článku Konstrukce etnické identity u řeckých migrantů v ČR (2013), publikovaném v časopise Migrace a etnicita. Autorka zmiňuje, že klíčovými faktory pro udržení řecké identity jsou jazyk, rodinné rituály a vzpomínky na původní vlast. Z výzkumu vyplývá, že první generace migrantů si řeckou identitu zachovává silně, zatímco u druhé a třetí generace dochází k hybridizaci identity, přičemž se spojují řecké a české prvky.

Teoreticky autorka vychází z konceptu symbolického etnicity (Herbert Gans), podle něhož si příslušníci etnických menšin volí kulturní znaky, které považují za reprezentativní pro svou etnickou identitu.

Ve své publikaci Kulturní tradice menšin v České republice (Kocourek, 2010) autor zkoumá, jak řecká komunita v ČR zachovává své zvyky. Uvádí, že mezi nejčastěji udržované patří pravoslavné náboženské obřady, řecké slavnosti (např. oslavy Velikonoc), ale i gastronomické tradice (např. příprava baklavy, musaky apod.).

Důležitou roli zde hrají řecké spolky a kulturní sdružení, které organizují kulturní akce a jazykové kurzy. Příkladem je Sdružení Řeků a jejich přátel v ČR nebo festival Řecké dny v Brně. Tyto aktivity přispívají nejen k udržení tradic, ale i k posilování komunitní soudržnosti.

Téma profesního uplatnění řecké menšiny je méně prozkoumané, ale částečně jej zmiňuje práce Cizinci na trhu práce v ČR (Vavrečková, 2015). I když většina Řeků byla původně zaměstnána v průmyslu a zemědělství, došlo v 90. letech k profesnímu přesunu. Dnes nacházíme mezi Řeky v ČR podnikatele, restauratéry, akademiky i zdravotníky. Výzkum ukazuje, že vyšší vzdělanostní úroveň druhé generace umožnila diverzifikaci profesních profilů.

Zajímavé poznatky o kulturních rozdílech mezi Čechy a Řeky přináší Olga Krumlová v komparativní studii Interkulturní komunikace: případová studie řecké komunity v Praze (2018). Z rozhovorů s respondenty vyplynulo, že za nejvýraznější rozdíl považují Řekové intenzitu sociálních vztahů, větší otevřenost v projevech emocí, a také význam rodiny. Tyto rozdíly mohou působit jako kulturní bariéra, ale také jako obohacující prvek.

Kulturní spolky, jako Řecký klub Praha nebo Řecký kulturní svaz, hrají významnou roli nejen při uchování tradic, ale i při zprostředkování vztahu s majoritní společností. Kulturní akce, jako jsou folklorní vystoupení nebo filmové večery, slouží k prezentaci řecké kultury a vytváření mezikulturního dialogu.

V rámci výzkumu byl primární metodou hloubkový rozhovor, který představuje jeden z nejčastěji využívaných nástrojů kvalitativního výzkumu. Tato metoda je zaměřena na získání detailního a komplexního porozumění zkoumanému fenoménu, přičemž klíčovou roli hraje osobní zkušenost, postoje, hodnoty a emoce respondentů. Její předností je schopnost odhalit skryté souvislosti a hlubší motivace, které by při použití jiných metod mohly zůstat neodhaleny.

Hloubkové rozhovory lze koncipovat jako strukturované, polostrukturované nebo nestrukturované. Polostrukturovaný rozhovor, který byl v rámci tohoto výzkumu upřednostněn, představuje vyvážený přístup mezi řízeným a volným vedením rozhovoru. Výzkumník pracuje s předem definovaným souborem otevřených otázek či tematických okruhů, avšak průběh rozhovoru se přizpůsobuje odpovědím respondenta. Tato flexibilita umožňuje tazateli reagovat na nečekaná témata a získat tak bohatší datový materiál.

Délka hloubkových rozhovorů se liší v závislosti na povaze výzkumu a ochotě respondentů sdílet své zkušenosti, přičemž obvykle trvají od 30 minut do několika hodin. Otevřené otázky poskytují respondentům prostor pro volné vyjádření jejich myšlenek a postojů, což umožňuje hlubší analýzu jejich hodnotových rámců a interpretací zkoumaného jevu. Kromě samotného obsahu odpovědí hraje důležitou roli také neverbální komunikace, na kterou musí být tazatel schopen adekvátně reagovat.

Pro efektivní realizaci hloubkového rozhovoru je nezbytné vytvořit důvěryhodné prostředí, v němž se respondenti cítí komfortně a otevřeně sdílí své názory. Tazatel by měl disponovat schopností aktivního naslouchání, formulace doplňujících otázek a citlivé interpretace verbálních i neverbálních projevů. Data získaná tímto způsobem jsou následně analyzována prostřednictvím kvalitativních výzkumných technik, jako je tematická analýza, zakotvená teorie nebo obsahová analýza. Cílem je identifikovat hlavní motivy, vzory a významy v odpovědích respondentů.

Hloubkové rozhovory nacházejí široké uplatnění v sociálních vědách, psychologii, antropologii, marketingovém výzkumu i při tvorbě veřejných politik. Jsou vhodné zejména pro zkoumání složitých či citlivých témat, kde je důležité porozumět individuálním zkušenostem a perspektivám účastníků výzkumu.

Mezi hlavní výhody této metody patří možnost získat detailní a nuancované informace, které by nebylo možné postihnout kvantitativními přístupy. Umožňuje také odhalit nové aspekty zkoumané problematiky a reflektovat ji nejen skrze objektivní fakta, ale i subjektivní prožitky respondentů. Na druhou stranu je tato metoda časově náročná jak při sběru dat, tak při jejich analýze. Výsledky výzkumu mohou být do určité míry ovlivněny subjektivitou tazatele i dotazovaných osob, a vzhledem k omezenému vzorku respondentů je generalizovatelnost zjištění relativně nízká. Přesto hluboký rozhovor představuje cenný nástroj pro detailní exploraci sociálních fenoménů a získání komplexního pohledu na zkoumanou problematiku.



Počet shlédnutí: 29