Turci ve Velké Británii

Jasmína Thabetová & Klára Šafránková

Tématem této semestrální práce je turecká menšina ve Velké Británii. Tato komunita má ve Spojeném království dlouhou a různorodou historii, která sahá od přelomu 19. a 20. století až po současnou vlnu moderní migrace. Turci tvoří jednu z nejpočetnějších muslimských komunit ve Velké Británii, přičemž jejich přítomnost je nejvýraznější především v Londýně. V rámci britské společnosti hrají významnou roli nejen z hlediska kulturního a náboženského, ale i ekonomického – jsou aktivní v obchodě, gastronomii a veřejném životě.

Tato práce si klade za cíl přiblížit, jak se Turci ve Velké Británii zapojují do společnosti, jak si uchovávají své kulturní a náboženské tradice, s jakými výzvami se potýkají a jakým způsobem se u nich projevuje proces integrace Cílem této práce je zmapovat současný život turecké komunity ve Velké Británii, zaměřit se na jejich tradice, náboženské zvyklosti, gastronomii a míru integrace do britské společnosti. Práce rovněž hledá odpovědi na to, jak si Turci ve Spojeném království udržují svou identitu a jak se mění jejich zvyklosti napříč generacemi.

Výzkumné otázky:

• Jaké náboženské zvyky praktikuje turecká komunita ve Velké Británii?

• Jak turecká kuchyně ovlivnila gastronomii ve Velké Británie?

• Jaké jsou hlavní problémy, se kterými se setkávají Turci ve VB?

• Jaké tradice si Turci ve VB uchovávají?

• Jak se Turci ve VB zapojují do místní komunity?

Zajímavý vhled do turecké komunity ve Velké Británii přináší studie Pattisona a Tavsanoğlu (2021), která se zaměřuje na každodenní život Turků žijících v londýnské čtvrti Hackney. Autoři poukazují na výrazné generační rozdíly v přístupu k náboženství a kulturním normám. Zatímco první generace migrantů se často drží konzervativních praktik a důrazu na tradiční hodnoty (např. pravidelná účast na náboženských obřadech, oddělené role mužů a žen), druhá generace – zejména mladé ženy – často přistupuje k náboženství selektivně nebo symbolicky. Například nošení hidžábu bývá vnímáno spíše jako výraz identity než povinnost. Výzkum také zdůrazňuje, že mladí lidé často vytvářejí hybridní identitu, která spojuje prvky tureckého kulturního dědictví s britským životním stylem. Tito jedinci se tak pohybují mezi dvěma světy – rodinnými očekáváními a vlastními hodnotami formovanými vzděláním, prací či kontaktem s vrstevníky mimo komunitu. Tato situace je zdrojem konfliktů, ale také inovativních forem sebevyjádření a integrace. Pattisona a Tavsanoğlu dále upozorňují na časté stereotypy, kterým turecká komunita čelí – např. že je izolovaná nebo rigidně tradiční. Jejich studie však ukazuje, že realita je mnohem dynamičtější a různorodější. ¹⁾

Náboženství hraje v životě turecké komunity ve Velké Británii významnou, ale proměnlivou roli. Jak uvádí Pattison a Tavsanoglu (2021), islám je pro mnoho rodin důležitou součástí každodenního života, ale jeho praktické projevy se mezi jednotlivými generacemi výrazně liší. Starší generace často dodržují tradiční zvyky, jako je každodenní modlitba, půst během ramadánu či účast na pátečních bohoslužbách v mešitě. Rodiny si rovněž zakládají na kolektivním prožívání náboženských svátků, jako je Eid al-Fitr či Eid al-Adha. U mladší generace je však náboženství často více individualizované. Někteří mladí lidé se aktivně účastní náboženského života jako způsobu hledání identity, jiní naopak náboženství vnímají spíše kulturně než duchovně. Častý je přístup „víry po svém“ – například dívky si vybírají, zda nosit hidžáb, nikoli na základě rodinného tlaku, ale jako projev vlastního rozhodnutí nebo kulturního vymezení. Autoři také upozorňují, že britské prostředí, které je převážně sekulární, vytváří tlak na náboženskou přizpůsobivost. To se odráží například v tom, že mnoho muslimských dětí navštěvuje státní školy, kde je náboženství minoritní. V některých případech dochází i k napětí mezi školní výukou a náboženskou výchovou v rodině. ²⁾

Na otázku Jak turecká kuchyně ovlivnila gastronomii ve Velké Británii odpovídá Timur Ögüt (2021), který ve své studii zdůrazňuje, že stravovací návyky představují významnou složku kulturní identity, kterou si migranti často přenášejí do nového prostředí. V rámci turecké diaspory ve Velké Británii hraje tradiční kuchyně důležitou roli nejen v každodenním životě, ale i jako prostředek udržování vazby s domovinou. ³⁾

Podle Ögüta (2021) je jídlo vnímáno jako klíčový kulturní znak, který komunita sdílí jak v rodině, tak v širších společenských událostech. Typickými pokrmy, které jsou v komunitě běžně připravovány, jsou například dolma, börek, kebab, baklava či çay (čaj) – a jejich příprava často zahrnuje mezigenerační přenos znalostí, zejména od matek k dcerám. Tato jídla jsou běžně dostupná i ve veřejném prostoru – ať už formou restaurací, kebab stánků nebo specializovaných potravin v etnických obchodech. Ögüt podotýká, že turecká kuchyně již není v Británii vnímána jako „exotická“, ale stala se běžnou součástí gastronomické nabídky, čímž ovlivnila širší společnost. ⁴⁾

Studie rovněž upozorňuje na význam hostiny a pohostinnosti jako součásti turecké kultury. Jídlo má nejen výživový, ale především symbolický a komunitní význam – je spojeno s důležitými událostmi, jako jsou svatby, náboženské svátky (např. ramadán) či rodinná setkání. V tomto smyslu kuchyně slouží jako nástroj soudržnosti i jako způsob předávání hodnot a tradic v rámci diaspory. ⁵⁾

Na otázku Jak si turecká komunita uchovává své tradice a jak se zapojují do komunitního života odpovídají Pattison a Tavsanoglu (2021) a další autoři, kteří popisují, jak kulturní tradice hrají v životě turecké komunity ve Velké Británii zásadní roli, a to zejména jako prostředek udržení identity v prostředí, které se od domovské kultury výrazně liší. Přestože je migrace spojena s přizpůsobením se novým podmínkám, mnoho Turků žijících v Británii si uchovává tradiční zvyky, slavnosti a formy společenského života. Podle Pattisona a Tavsanoglu (2021) se tyto tradice nejvýrazněji projevují během náboženských svátků (Ramadán, Eid al-Fitr, Eid al-Adha), ale i během rodinných událostí (svatby, narozeniny, pohřby), které jsou organizovány v duchu domovských zvyků. Tyto oslavy bývají často komunitní záležitostí – setkává se při nich více generací, probíhá společné vaření, zpěv, modlitby a sdílení příběhů. Typická je důležitost pohostinnosti, kolektivnosti a rodinného kruhu. Kulturní udržování však probíhá i skrze komunitní spolky a kulturní centra, která pořádají kurzy tureckého jazyka, folklorní tance, výuku tradiční hudby nebo náboženskou výuku pro děti. Také se často konají kulturní festivaly a dny otevřených dveří, jejichž cílem je nejen posílit soudržnost komunity, ale i zviditelnit tureckou kulturu ve většinové společnosti. ⁶⁾

Napříč generacemi lze však sledovat různé přístupy – zatímco starší se snaží zvyky uchovávat v původní podobě, mladší je často přetvářejí nebo kombinují s britskými zvyklostmi, čímž vzniká nová, hybridní forma kultury. Na otázku S jakými problémy se turecká komunita v Británii potýká odpovídá Tanya's (2016) kvalitativní výzkum, který se zabývá zkušenostmi mladých tureckých migrantů ve Velké Británii, zejména v oblasti vnímání odlišnosti a diskriminace. Z rozhovorů s respondenty vyplynulo, že se turečtí mladí lidé často setkávají s předsudky, stereotypy a pocitem vyloučení. Někteří z nich čelí zlehčování své náboženské víry (např. nošení šátku je vnímáno jako znak nesvobody), jiní jsou konfrontováni s negativními představami o jejich etnické skupině jako „nepřizpůsobivé“ nebo „zaostalé“. Tyto projevy „jinakosti“ (otherness) vedou k psychologickému tlaku, snižování sebevědomí a občasné potřebě skrývat vlastní identitu v určitých prostředích (např. ve škole nebo v zaměstnání). Autorka popisuje také tzv. praktiky „otheringu“, kdy je komunita vnímána jako „ti druzí“ – odlišní od většinové britské společnosti. Mladí respondenti hovoří o problémech se začleněním do kolektivu, především v místech, kde je málo jiných migrantů nebo kde škola aktivně nepodporuje kulturní diverzitu. V některých případech dochází i k diskriminaci na trhu práce, např. kvůli tureckému příjmení nebo akcentu. Výzkum rovněž ukazuje, že i přes tyto obtíže se většina mladých snaží aktivně se integrovat, vytvářet vlastní sociální sítě a kombinovat tureckou i britskou identitu. Podporu nachází zejména v komunitních skupinách a rodinném zázemí. ⁷⁾

Migrace tureckého obyvatelstva do Velké Británie probíhala ve čtyřech hlavních vlnách, z nichž každá byla ovlivněna odlišnými politickými, sociálními a ekonomickými faktory. První větší příliv Turků byl zaznamenán již v 50. letech 20. století a souvisel především s příchodem tureckých Kypřanů. Mnozí z nich opouštěli Kypr kvůli narůstajícímu napětí mezi řeckou a tureckou komunitou na ostrově. Díky tomu, že měl Kypr tehdy status britské kolonie, měli jeho obyvatelé usnadněný přístup na britský pracovní trh. Tito migranti se často usazovali v Londýně, zejména v čtvrtích jako Hackney, Haringey a Enfield, a pracovali převážně v dělnických profesích.

Druhá významná vlna migrace následovala v 70. a 80. letech a pocházela již z pevninského Turecka, konkrétně z chudších venkovských oblastí Anatolie. Šlo především o pracovní migraci motivovanou špatnou ekonomickou situací, vysokou nezaměstnaností a omezenými příležitostmi v Turecku. Migranti v této fázi často využívali osobních a rodinných vazeb, díky nimž si hledali práci a ubytování, přičemž formálně často nezískali status uprchlíka či pracovníka podle mezistátních dohod. Třetí vlna, která nastala v 80. a 90. letech, byla již charakteristická především politickým kontextem. Po vojenském převratu v Turecku v roce 1980 došlo k výraznému omezení občanských svobod, zatýkání opozice a perzekucím, které vedly k emigraci mnoha politicky aktivních jedinců. Mezi migranty byli v této době především Kurdové, Alevité a levicově orientovaní aktivisté. Většina z nich požádala ve Velké Británii o azyl. Tato skupina často čelila větším integračním problémům než předchozí generace, mimo jiné kvůli jazykové bariéře, chudobě a traumatu z represí. Čtvrtá a nejnovější fáze migrace následovala po roce 2000. Dnešní migranti přicházejí z nejrůznějších důvodů – za studiem, podnikáním, slučováním rodin nebo kvůli osobní bezpečnosti. Část z nich v minulosti využívala výhod tzv. Ankara Agreement, která tureckým občanům umožňovala za určitých podmínek legální pobyt a podnikání ve Velké Británii. Tato dohoda však skončila s vystoupením Velké Británie z Evropské unie. Současní migranti bývají vzdělanější a mobilnější, ale stále se potýkají s určitými bariérami, především kulturními a ekonomickými. ⁸⁾

Turecká komunita v Británii je dnes etnicky i nábožensky velmi různorodá – zahrnuje jak sunnitské Turky, tak kurdské, alevitské či sekulárně orientované migranty. Podle některých odhadů žilo v roce 2006 ve Velké Británii kolem 300 000 lidí tureckého nebo kurdského původu, přičemž většina z nich se nadále koncentruje v Londýně. ⁹⁾

Práce kombinuje kvalitativní a kvantitativní přístup, přičemž využívá dvou hlavních metod sběru dat: dotazníkového šetření a individuální výpovědi respondenta formou polostrukturovaného rozhovoru.

Dotazník byl distribuován online členům turecké komunity žijícím ve Velké Británii, především prostřednictvím sociálních sítí a komunitních skupin. Obsahoval 27 otázek zaměřených na oblasti každodenního života, jako jsou kulturní tradice, jazyk, gastronomie, náboženství či zkušenosti s integrací. Celkem se zúčastnilo 22 respondentů různého věku, pohlaví a délky pobytu ve Spojeném království. Výsledky byly zpracovány anonymně a využity jako doplňující materiál pro analýzu jednotlivých kapitol.

Individuální výpověď byla získána od respondenta jménem Emre, který žije v britském Brightonu. Emre pochází z Ankary a do Velké Británie se přestěhoval ve svých 22 letech za prací a novým životem. Jeho zkušenost byla zpracována formou polostrukturovaného rozhovoru vedeného online, který nabídl hlubší vhled do témat osobní identity, uchovávání tradic, integrace i každodenních výzev. Výpovědi byly tematicky rozčleněny a zasazeny do příslušných částí práce (např. gastronomie, tradice, problémy).

Islám představuje nejrozšířenější náboženství mezi členy turecké komunity ve Velké Británii. Pro většinu z nich neznamená pouze duchovní víru, ale také pevný kulturní rámec, který ovlivňuje každodenní život, posiluje rodinné vazby a vytváří pocit sounáležitosti uvnitř komunity. Náboženské zvyky a tradice jsou tak pro turecké migranty a jejich potomky důležitým prostředkem udržování identity v novém kulturním prostředí.

Praktikování islámu se opírá o tzv. pět pilířů víry, které tvoří základ náboženského života každého muslima. Prvním z nich je šaháda, tedy vyznání víry, kdy muslim prohlašuje, že „není boha kromě Alláha a Muhammad je jeho prorokem“. Druhým pilířem je salát, což je pět povinných denních modliteb, které věřící vykonávají v přesně stanovených časech během dne. Tyto modlitby se odehrávají buď doma, nebo v mešitě, pokud mají k ní věřící přístup. Třetím pilířem je saum, tedy půst během měsíce ramadánu, kdy se muslimové od východu do západu slunce zdržují jídla i pití. Čtvrtým pilířem je zakát, což je povinnost dávat část svého majetku na dobročinné účely, například na podporu chudých nebo místní mešity. Posledním pilířem je hadždž, tedy pouť do Mekky, kterou by měl každý muslim alespoň jednou za život vykonat, pokud mu to jeho finanční a zdravotní situace umožňuje.

Kromě těchto základních náboženských povinností hrají v životě turecké muslimské komunity důležitou roli i svátky a slavnosti. Mezi nejvýznamnější patří svátek Eid al-Fitr, který následuje po ukončení ramadánu. Tento svátek je spojen s modlitbou v mešitě, návštěvami rodiny a přátel, darováním sladkostí a drobných dárků, zejména dětem. Lidé se při této příležitosti oblékají do slavnostních šatů a společně sdílejí jídlo. Druhým důležitým svátkem je Eid al-Adha, známý také jako svátek oběti. Tento svátek připomíná příběh proroka Ibrahíma (Abraháma), který byl ochoten obětovat svého syna jako důkaz poslušnosti vůči Bohu. Při této příležitosti bývá tradičně poraženo zvíře, obvykle ovce, a jeho maso se dělí mezi rodinu, sousedy a potřebné.

Náboženské tradice tak v britské turecké komunitě slouží nejen k udržování víry, ale také k upevňování mezigeneračních vztahů, předávání hodnot a posilování kulturní identity v kontextu života v multikulturní společnosti. ¹⁰⁾

Z dotazníkového šetření, které jsme mezi členy turecké komunity ve Velké Británii provedli, vyplynulo, že více než polovina respondentů (55 %) náboženství stále nějakým způsobem praktikuje – někteří pravidelně, jiní jen občas. Asi čtvrtina respondentů vnímá islám hlavně jako součást své kultury a tradice, než jako něco, co by aktivně prožívali v každodenním životě. Přibližně pětina dotázaných uvedla, že náboženské zvyky v současnosti nepraktikuje vůbec. Většina z nich také odpověděla, že do mešity chodí pouze výjimečně, nejčastěji o svátcích. Pravidelné modlitby a aktivní účast na náboženském životě tak zůstávají spíše tradicí pro starší generace. I přesto ale většina z nich (konkrétně 80 %) každoročně drží půst během ramadánu a slaví svátky Eid al-Fitr a Eid al-Adha, obvykle v kruhu rodiny.

Téma víry a její proměny velmi hezky vystihl Emre, který se do Británie přestěhoval z Ankary před osmi lety. Ve své výpovědi říká: „V Turecku bylo náboženství všude – ve škole, na ulici, doma. Když jsem se přestěhoval do Brightonu, najednou nikdo neřešil, jestli se modlím, jestli držím ramadán. A já si začal klást otázku, co pro mě víra vlastně znamená. Dnes už nepraktikuju všechno – nemodlím se pětkrát denně, ale ramadán držím každý rok. Volám si s mámou, co vaří na iftar, a mám pocit, že jsme blíž.“

A i když Emre sám přiznává, že do mešity chodí jen výjimečně, náboženské svátky pro něj představují silný pocit sounáležitosti: „Na Eid chodím do malé mešity v Brightonu. Není to jako v Turecku, kde slaví celé město. Ale i tak tam cítím domov – děti tam běhají, voní tam jídlo, lidé se zdraví a objímají. Jsou to chvíle, kdy víte, že nejste sám.“

Turecká kuchyně je mezi členy turecké komunity ve Velké Británii nejen zdrojem každodenní výživy, ale především významným kulturním pojítkem s domovinou. Její charakteristické znaky zahrnují časté používání čerstvé zeleniny, luštěnin, kvalitního masa, bylinek a olivového oleje, stejně jako bohaté využití koření a specifických postupů přípravy jídel. Typická turecká jídla jsou v britském prostředí hojně připravována nejen v domácnostech, ale také v restauracích a bistrech, a výrazně tak ovlivňují stravovací kulturu v některých oblastech. Mezi nejčastěji připravovaná a zároveň i veřejnosti známá turecká jídla patří například dolma, což je zelenina plněná směsí rýže, bylinek a někdy i masa, servírovaná často během rodinných oslav. Dalším oblíbeným pokrmem je köfte, tedy kořeněné masové placičky připravované z mletého hovězího nebo jehněčího masa, které si zachovávají svou popularitu i mezi mladší generací. Nejpřístupnější a nejrozšířenější formou turecké kuchyně v Británii je však kebab, zejména jeho forma známá jako döner kebab, grilované maso servírované v pita chlebu spolu se zeleninou a omáčkami. Dále je velmi oblíbená mercimek çorbası, tedy čočková polévka, která se tradičně podává jako předkrm, a také slané pečivo börek, plněné sýrem, špenátem či masem. Ze sladkých pokrmů nelze opomenout známou baklavu, vrstvený dezert z filo těsta, ořechů a cukrového sirupu, který se připravuje zejména při slavnostních příležitostech. Výrazné zastoupení má také pide, pokrm podobný pizze, který je oblíbený v restauracích i jako domácí jídlo.

Tato jídla jsou nejen součástí domácího života, ale mají i zásadní vliv na britskou gastronomii. Díky výrazné koncentraci turecké komunity ve městech jako Londýn, Birmingham či Manchester se mnoho tradičních tureckých pokrmů stalo běžně dostupnými i mimo komunitu. Například döner kebab je dnes považován za jeden z nejoblíbenějších pokrmů rychlého občerstvení v Británii a lze jej najít téměř v každém větším městě. Přestože se jeho příprava často přizpůsobuje britským chuťovým preferencím, zachovává si charakteristické prvky původní kuchyně. Turecké restaurace a bistra se tak staly nedílnou součástí britského městského prostředí. Nabízejí nejen tradiční jídla, ale často také vytvářejí prostor pro mezikulturní setkávání. Dále dochází k tzv. kulturní hybridizaci, kdy se tradiční turecké recepty kombinují s prvky britské kuchyně – vznikají například vegetariánské kebaby, lehčí verze klasických jídel či netradiční kombinace ingrediencí. Tímto způsobem turecká kuchyně přispívá k obohacení a diverzitě britské gastronomie. Její vliv je patrný nejen na ulici, ale i ve vyšších kulinářských kruzích. Některé turecké podniky ve Velké Británii získaly prestižní ocenění, objevily se v michelinských průvodcích nebo se pravidelně objevují v gastro žebříčcích. ^{11) 12)}

Turecká kuchyně hraje v životě členů komunity ve Velké Británii významnou roli, a to nejen z hlediska každodenního stravování, ale také jako způsob udržování kulturní identity. Z našich dotazníků vyplynulo, že většina respondentů vaří turecká jídla velmi často – konkrétně 45,5 % uvedlo, že vaří tureckou kuchyni několikrát týdně, a dalších 36,4 % dokonce denně. Jen malá část respondentů (18,2 %) odpověděla, že ji připravují pouze občas. Nejčastěji (77,3%) si potraviny pořizují ve specializovaných tureckých obchodech, které hrají klíčovou roli v komunitním životě. Část lidí (asi 45,5 %) nakupuje i v etnických sekcích běžných supermarketů, případně si některé produkty objednávají online.

Zajímavé je, že většina respondentů (81,8 %) si všimla, že Britové projevují o tureckou kuchyni určitý zájem, zejména o jídla jako kebab, baklava nebo pide. Většina z nich si dokonce myslí, že turecká kuchyně ovlivnila britskou gastronomii alespoň částečně, a to nejen formou restaurací, ale i prostřednictvím přejímání některých surovin a chutí.

Své zkušenosti s vařením a vztahem k jídlu popsal i Emre, který žije v Brightonu: „Vařím turecká jídla skoro každý den. Nemám pocit, že bych žil v Británii a měl se vzdát chutí, na kterých jsem vyrostl. Mám v Brightonu jeden turecký obchod, kde seženu skoro všechno – olivy, sýr, bulgur, i pálivé papričky. Bez toho by mi doma prostě něco chybělo.“ Zároveň dodává, že jídlo je pro něj nejen vzpomínkou na domov, ale i způsobem, jak svoji kulturu sdílet s ostatními: „Když ke mně přijdou britští přátelé, dělám pro ně menemen nebo gözleme. Většinou jsou překvapení, jak jednoduché a dobré to je. A mě těší, že můžu ukázat, že turecká kuchyně není jen o kebabu na rohu.“

Turecká komunita ve Velké Británii je jednou z nejpočetnějších muslimských menšin v zemi, avšak navzdory své dlouhé přítomnosti a kulturnímu přínosu čelí jejím členové celé řadě výzev. Tyto problémy se týkají nejen každodenního života jednotlivců, ale i strukturálních překážek ve vzdělávání, zaměstnanosti či společenském přijetí. Jedním z nejvýraznějších problémů je pocit „jinakosti“, se kterým se potýkají zejména mladí členové komunity narození již ve Velké Británii. Ve studii B. Tanyas (2016) bylo popsáno, že mladí Turci se často cítí vyloučení z hlavního proudu britské společnosti a zažívají diskriminaci, ať už na základě etnického původu, jména nebo náboženské příslušnosti. Mnozí z nich zažívají tlak „žít dvojí život“ – být dostatečně „britští“ na veřejnosti, ale zároveň plnit očekávání tradiční turecké rodiny doma. Dalším problémem je nedostatečný přístup ke kvalitnímu vzdělání a informacím, zejména v komunitách s nižší socioekonomickou úrovní. Jazyková bariéra, především u první generace migrantů, výrazně komplikuje orientaci v britském školském systému i přístup k pracovním příležitostem. Mladí lidé z tureckých rodin častěji opouštějí školu předčasně a mají omezené možnosti dalšího studia, což může negativně ovlivnit jejich profesní budoucnost. Další výzvou je nedostatečné zastoupení v médiích a veřejném prostoru, které přispívá k přetrvávajícím stereotypům o turecké a obecně muslimské komunitě. Tyto stereotypy jsou často spojeny s negativním vnímáním islámu, což zvyšuje riziko islamofobie. To může vést k větší izolaci komunity a posílení uzavřenosti, kdy se rodiny více orientují na „vlastní okruh“ a méně vstupují do interakce se širší společností. Ekonomická situace představuje další složitost – vyšší míra nezaměstnanosti a častější výskyt špatně placených, nestabilních zaměstnání mezi členy komunity ukazují, že integrace na trhu práce není vždy snadná. Navíc ženy z tradičnějších rodin mohou čelit omezením vyplývajícím z kulturních norem ohledně práce mimo domácnost. ^{13) 14)}

Přestože je turecká komunita ve Velké Británii početná a dlouhodobě usazená, její členové se i nadále setkávají s různými obtížemi, které ovlivňují jejich každodenní život i proces integrace. Z dotazníkového šetření vyplynulo, že nejčastějšími problémy jsou kulturní rozdíly (68 %), jazyková bariéra (31,8 %), pocit osamělosti (31,8 %) a obtížné hledání zaměstnání nebo diskriminace na trhu práce (40,9 %). Žádný z respondentů neuvedl, že se s problémy nikdy nesetkal. Mnozí respondenti zmiňovali také nepochopení ze strany většinové společnosti, které se nejčastěji týká náboženství nebo kulturních zvyků. Někteří se proto cítí být mezi dvěma světy – nejsou zcela přijímáni jako Britové, ale zároveň se postupně vzdalují tureckému prostředí, jak ho znali z domova.

Podobné zkušenosti popisuje i Emre, který se přestěhoval z Ankary do Brightonu:

„První roky byly hodně těžké. Jazyk jsem ovládal, ale nerozuměl jsem tomu, jak věci fungují – co je normální, co se sluší, jak si hledat práci. A hlavně – neměl jsem tu nikoho. Chyběla mi komunita, jakou jsme měli doma. Cítil jsem se jako cizinec, i když jsem byl součástí města.“

Zároveň ale dodává, že právě díky těmto výzvám se naučil hledat nové způsoby, jak si vytvořit zázemí:

„Pomohla mi práce, kde jsem poznal lidi z různých zemí. A taky jsem se víc začal zajímat o tureckou komunitu tady – nejdřív jsem se trochu stranil, ale nakonec mi došlo, že sdílené zkušenosti drží lidi pohromadě. Dnes už vím, kam zajít, koho oslovit, a mám kolem sebe pár přátel, na které se můžu spolehnout.“ Emre se také setkal s určitými předsudky – zejména v začátcích při hledání bydlení nebo práce: „Někdy mi přišlo, že když řeknu, odkud jsem, lidé mě začnou vnímat jinak. Ne vždy negativně, ale jako bych najednou měl nálepku – a musel dokazovat, že sem patřím.“ Z výpovědí respondentů i Emreho zkušenosti vyplývá, že obtíže, které členové komunity zažívají, nejsou vždy viditelné navenek, ale často se promítají do psychického naladění, sebevědomí nebo schopnosti navazovat mezikulturní vztahy. Přesto většina z nich hledá způsoby, jak tyto překážky překonávat – ať už prostřednictvím práce, přátelství, komunitních aktivit nebo propojení s rodinou.

Turecká komunita ve Velké Británii si i po mnoha letech života v nové zemi nadále udržuje své bohaté kulturní tradice, které hrají klíčovou roli v každodenním životě i v utváření identity celé diaspory. Tyto tradice jsou předávány z generace na generaci a často slouží jako prostředek k udržení soudržnosti v rámci rodiny i širší komunity. Jednou z nejvýznamnějších společenských událostí jsou svatby, které v turecké kultuře zaujímají velmi důležité místo. Tradiční turecká svatba může trvat i několik dní a zahrnuje řadu symbolických rituálů, jako je henna večer (kına gecesi), kdy se nevěstě zdobí ruce hennou za zpěvu tradičních písní. I když ve Velké Británii dochází k jisté zjednodušení a zkrácení svatebních obřadů, mnoho rodin se snaží tyto tradice zachovat a přizpůsobit je místním podmínkám. Velké svatební oslavy jsou navíc často příležitostí pro setkání celé komunity. Dalším důležitým aspektem společenského života jsou náboženské svátky, zejména Ramadán a Kurban Bajram. Během Ramadánu dodržují členové komunity půst, který zakončují večerní hostinou (iftar), často sdílenou s rodinou, přáteli nebo širší komunitou. Na Kurban Bajram, svátek obětování, se připravují slavnostní jídla a část masa se tradičně rozděluje chudším členům komunity. I v Británii se tyto svátky slaví, přestože s určitými úpravami – např. menšími rodinnými sešlostmi nebo komunitními setkáními v kulturních centrech.

Specifické postavení v životě komunity mají také rodinné oslavy, například narozeniny, zasnoubení nebo narození dítěte. Při těchto příležitostech se často připravují tradiční jídla, hraje se hudba a tančí se. Oblíbeným tancem je například halay, kolektivní tanec, který se tančí při oslavách ve skupině držící se za ruce. Mimo rodinný rámec hrají důležitou roli i komunitní organizace a kulturní centra, kde se konají jazykové kurzy, přednášky o turecké historii, náboženství či vaření. Tyto aktivity pomáhají nejen zachovávat kulturní dědictví, ale i usnadňují integraci do britské společnosti, zejména mladším generacím. ^{15) 16)}

Turecká komunita si i po mnoha letech života ve Velké Británii nadále uchovává řadu svých kulturních a rodinných tradic. Tyto zvyky a oslavy představují důležitý způsob, jak si udržet vztah ke své identitě a původu. Z dotazníkového šetření vyplývá, že nejčastěji zachovávanými tradicemi jsou rodinná setkání a návštěvy, dále pak tradiční oslavy narozenin, zásnub či svateb . Někteří respondenti uvedli, že ve Velké Británii stále dodržují i specifické zvyky, jako je obřízka chlapců nebo tetování hennou večery před svatbou.

Zhruba polovina dotázaných zároveň uvedla, že se snaží tyto tradice předávat mladším generacím, i když přiznávají, že to není vždy snadné – zejména v případě dětí, které se již narodily nebo vyrostly v britském prostředí.

Emre, který se do Británie přestěhoval ve svých dvaadvaceti letech, říká, že právě tradice jsou pro něj způsobem, jak si udržet kontakt s rodinou a kořeny:

„Když máme narozeniny, svátky nebo někdo přijede z Turecka, vždycky děláme velkou večeři. I tady v Brightonu se nás sejde deset, patnáct lidí – vaříme doma, pouštíme si tureckou hudbu, a najednou je to, jako bychom byli zpátky v Ankaře.“ Zároveň přiznává, že některé tradice si přizpůsobil podle nového prostředí: „Třeba svatby – moji známí tady už nedělají několikadenní oslavy jako doma, spíš to spojí do jednoho dne, ale pořád je tam tancování, jídlo, hudba. A hlavně: pořád je to událost pro celou komunitu.“ Tradice pro Emreho nejsou jen formální zvyky, ale především příležitosti k posilování vztahů a sdílení společného času. Říká také, že se snaží některé věci předat dál – například svému synovci, kterého učí turecky, nebo prostřednictvím společného vaření.

Z odpovědí v dotazníku i ze zkušenosti Emreho je vidět, že kulturní zvyky zůstávají v britském prostředí stále živé. I když se často přizpůsobují novému prostředí a někdy se prolínají s britskými prvky, hrají pro komunitu důležitou roli – pomáhají udržet identitu, posilují vzájemné vztahy a předávají hodnoty mezi generacemi.

Tato práce se zaměřila na analýzu života turecké komunity ve Velké Británii, a to jak z hlediska kulturní identity, tak každodenních zkušeností. Na základě rešerše dostupné literatury, dotazníkového šetření a výpovědi respondenta bylo možné sledovat, jakým způsobem si členové komunity uchovávají své tradice, náboženství, jazyk i gastronomii, a zároveň jak se přizpůsobují novému prostředí.

Z výsledků vyplývá, že většina členů komunity nadále aktivně udržuje své kulturní zvyky, a to nejen v rodinném prostředí, ale i skrze komunitní aktivity. Tradice, jako jsou svatby, svátky nebo rodinná setkání, mají stále významné postavení a jsou chápány jako prostředek posilování identity a mezigeneračního propojení. Významnou roli hraje také kuchyně, která se stala nejen prostředkem udržení kontaktu s domovinou, ale i mostem k majoritní společnosti.

Zároveň se však ukazuje, že turecká komunita čelí celé řadě výzev. Dotazovaní respondenti nejčastěji uváděli problémy spojené s kulturními rozdíly, jazykovou bariérou, osamělostí či diskriminací na trhu práce. Navzdory těmto obtížím se většina členů komunity snaží aktivně integrovat a vytvářet si zázemí v novém prostředí.

Práce tak ukazuje, že turecká komunita ve Velké Británii představuje dynamickou diasporu, která je schopná spojovat prvky původní i nové kultury. Kulturní tradice zde nehrají pouze roli paměti na domov, ale fungují jako nástroj identity, soudržnosti i postupné integrace do společnosti.

https://turci-velkabritanie.lovable.app/

Ataman, G. et al. 2006. The Turkish and Kurdish Diaspora in Britain, COMPAS, University of Oxford.

Everyday Cultures - ETHNICITY, IDENTITY, CULTURAL CHANGE Kurdish, Turkish and Turkish Cypriot Communities in North London, 2002. Online, výzkumná publikace. University of Southampton: University of Southampton. Dostupné z: https://docs.google.com/document/d/1dHgEk2fDGplV2FEA4W3wddIouUjfAdSYCBXhJJEnXyA/edit?pli=1&tab=t.0.

Islamic religious practices and young Muslims in Britain. Middle East Journal of Culture and Communication, 9(1), 59–81.

King, R. & Warde, A. (2019). Migration, food practices and culinary cosmopolitanism in British cities. Journal of Ethnic and Migration Studies.

KUCUKCAN, Talip, 1996. THE POLITICS OF ETHNICITY, IDENTITY AND RELIGION AMONG TURKS IN LONDON. Online, diplomová práce. Coventry: University of Warwick. Dostupné z: https://docs.google.com/document/d/1mo5hyoz2fIzszf0eYERDLLUiCOrPixl6doFV9Nk2c-w/edit?tab=t.0. [cit. 2025-06-26].

Öğüt, T. (2016). Food and Identity in the Turkish Diaspora: A Cultural Analysis. Istanbul Technical University.

Özdemir, A. (2020). The Role of Cultural Rituals in Diasporic Communities. Journal of Migration Studies.

Pattison, G. & Tavşanoğlu, S. (2012). Everyday Cultures: Turkish Communities in the UK.

TANYAS, Bahar, 2016. Experiences of Otherness and Practices of Othering: Young Turkish Migrants in the UK. Online. Sage Publications. Roč. 51, č. 8, s. 17. ISSN 1741-3222. Dostupné z: https://docs.google.com/document/d/1F_RJ3yovFAc9hQRC3zg1i6Z8owjrY4AX7HOmszef7hU/edit?tab=t.0. [cit. 2025-06-26].

THOMSON, Mark, 2006. IMMIGRATION TO THE UK: THE CASE OF TURKS. Online, odborný text. Brighton: University of Sussex. Dostupné z: https://docs.google.com/document/d/1y0UPIK0kiv_ezjD9oYAdgDdmBdfbRUu10LGZXtevPGU/edit?tab=t.0. [cit. 2025-06-26].

TİMUR ÖĞÜT, Şebnem, 2008. Turkish restaurants in London: An ethnographic study on representation of cultural identity through design. Online, výzkumná publikace. Turecko: Turkish restaurants in London: An ethnographic study on representation of cultural identity through design. Dostupné z: https://docs.google.com/document/d/1kE464fmESPfyhISD3i_fKUyV0I7iZtg4aR07TphivA0/edit?tab=t.0. [cit. 2025-06-26].



Počet shlédnutí: 43