Lužičtí Srbové

Ludvíková, Sabina; Martínková, Kristýna; Polanecká, Tereza; Puchmeltrová, Kristýna; Sýkorová, Alena; Vlčková, Michaela. Lužičtí Srbové. Hospodářská a kulturní studia (HKS), 2012. Dostupné z: http://www.hks.re/wiki/luzicti_srbove_ls2012

Tato práce se zabývá nejmenším slovanským národem, Lužickými Srby. Lužičtí Srbové jsou autochtonní menšinou v Německu, žijící poblíž severní hranice s Českou republikou v oblasti Lužice. Situace v Lužici je velmi problematická, a to hlavně z důvodu ztráty lužickosrbské identity, postupně mizejícího jazyka, a tím i tohoto etnika. Cílem této práce je zjistit, jak daná minorita vnímá sebe samou, jak definuje své typické vlastnosti a jak na ně naopak nahlížejí jiná etnika (Němci a Češi). Práce se zabývá i faktem, proč vlastně Lužičtí Srbové cítí s Čechy takovou soudržnost, zdali je stále vnímají jako vzor, jako tomu bylo v minulosti.

Dalším cílem je zmapování nynější situace v Lužici. Zjistit, jak probíhá soužití s německou většinou - zdali s ní začínají souznívat a přejímat jejich lokální identitu nebo se proti ní naopak výrazně vyhraňují. Dalším zkoumaným tématem je běžný život Lužických Srbů v Lužici a specifické prvky jejich kultury (spolky, sdružení, folklor, tradice). V praktické části budou dotazováni příslušníci lužickosrbské menšiny, především na otázky týkající se jejich života v Lužici a jejich subjektivních názorů na nynější situaci.

• Jak se tyto vlastnosti odlišují od vlastností německých obyvatel?
• Jak se tyto vlastnosti odlišují od vlastností Čechů?
• Proč Lužičtí Srbové cítí tak velký pocit soudržnosti s Čechy a vzhlíží k nim jako ke svému vzoru?
• Jak zasahuje do života menšiny německá většina? Probíhá zde přejímání identity německé společnosti, nebo se naopak vůči ní výrazně vyhraňují a v čem?
• Jsou zde nějaké spolky či politické strany? Jaká je jejich úloha?
• Jaká je jazyková situace příslušníků menšiny?
• Jaká je současná situace členů menšiny? Jsou lidé spokojeni nebo naopak nikoli? Existuje něco, co by chtěli změnit a co by to bylo?

Kniha Tonoucí ostrovy¹⁾ od Františka Vydry obsahuje informace týkající se naší podotázky – Proč Lužičtí Srbové cítí tak velký pocit soudržnosti s Čechy a vzhlíží k nim jako ke svému vzoru? Odpověď z knihy vyplývá nepřímo, ale znatelně. Dle autora má tento pocit kořeny dávno v historii, kdy Lužice byla součástí českého království. Žili v naší blízkosti a spoustu věcí jsme měli společných (podobnost českých a lužicko-srbských bájí – hora Blaník - hora Lubin). Později jsme stejně jako Lužičtí Srbové museli čelit germanizaci, což vyvolalo buditelskou činnost (velká soudržnost slovanských národů apod.). V několika ohledech jsme tedy měli podobný osud a v kontrastu např. s Polskem nebo Ruskem jsme mnohem menší, v tom si jsme také velmi blízko. Autor také zmiňuje významné období po druhé světové válce, kdy československá vláda umožnila několika stům Lužických Srbů studium na gymnáziích v severních Čechách, ve slovanském prostředí. Za to jsou dodnes velmi vděční. Autor také zmiňuje problém postupného vymizení folkloru, který je pro Lužické Srby existenčně důležitý: „Po mnoha staletí si venkovský lužickosrbský lid tvořil umění sám pro sebe. Bohatý folklor býval často jedinou formou umění, s níž se prostí lidé, od přírody citliví, setkávali.“ Dnes je však folklor vytlačován moderním uměním a hudbou, kterým dávají mladí přednost. „Zanikne-li v budoucnu folklor v Čechách a na Moravě, bude to sice škoda, ale český národ v důsledku toho nezanikne, protože se jeho tvůrčí duch projevuje v nových – moderních oblastech života. Zaniká-li folklór v Lužici, je to ztráta téměř nenahraditelná.“

Jeden celý svazek s názvem Dolní a Horní Lužice²⁾ z ediční řady Stručná historie států věnoval Lužickým Srbům kolektiv autorů: Lenka Bobková, Luděk Březina a Jan Zdichynec. Ale jak již název napovídá, kniha se zaměřuje na historii tohoto území od dob pravěku až téměř po současnost, a to z hlavně z oblasti politické a hospodářské.

Rakušan Karel-Markus Gauss ve své knize Vymírající Evropané³⁾ vypráví o menších evropských národech, které navštívil a které jen díky své hrdosti a snaze udržet si vlastní tradice stále existují. Jedna z kapitol je věnována právě Lužickým Srbům. Autor popisuje nejen jejich krajinu, zvyky a tradice, ale také se zmiňuje o tom, jak se většina Lužičanů stále považuje za Lužické Srby, i přesto, že někteří již neumějí lužickosrbsky hovořit, natož psát, a úředně se musejí prokazovat jako Němci pod německým jménem.

V posledních letech se studiem Lužických Srbů zabývá Petr Kaleta. Jeho dílo Češi o Lužických Srbech⁴⁾ popisuje a hodnotí jednotlivé etapy českého zájmu o Lužici a Lužické Srby v 19. století, v době, kdy vrcholil boj o vlastní slovanskou identitu Lužických Srbů. S žádostí o pomoc se obraceli na Rusy, Poláky a jižní Slovany, avšak české prostředí jim bylo nejbližší. Také kontakty s Čechy byly nejintenzivnější. Češi projevili o lužickosrbskou problematiku značný zájem, který vyústil ve vznik samostatné vědní disciplíny – sorabistiky. Právě hodnocení sorabistických prací, napsaných výraznými vědeckými českými osobnostmi, a také lužickosrbské dějiny jsou další součástí této knihy.

Informace o minoritě Lužických Srbů lze nalézt také v článku The Legal Status of Sorbian Minority in the Federal Republic of Germany⁵⁾ od autorů Todda Foyeho a Carmen Thieleové. Jejich práce je zaměřena na postavení Lužických Srbů v Německu v průběhu různých historických etap. Lužičtí Srbové se v oblasti dnešního Lausitzu usídlili již ve středověku. Jako slovanská menšina v jinak germánském prostředí, museli po více než 2000 let čelit snahám o germanizaci. Ze strany Německa nebyli dlouho uznáváni jako etnická minorita vzhledem k tomu, že za hranicemi země nemají svůj vlastní stát. Jejich sociální status ze výrazněji zlepšil až v období po 2. světové válce. Dále je zde v krátkosti popsána snaha Lužických Srbů o začlenění se do samostatného Československa. Avšak není zde uvedeno, proč mají tak kladný vztah k českému národu.

Dle odborného článku The Sorbian population before and after German reunification⁶⁾ německé obyvatelstvo žijící mimo oblast Lausitzu o Lužických Srbech ve většině případů nikdy neslyšelo a ani nemá zájem se o této problematice dozvědět.

Prvním krokem ke zpracování teoretické části práce bylo studium dokumentů. Tato metoda je nezbytná pro další výzkum, jelikož poskytuje základní povědomí o dané problematice. Dále je velmi potřebná k vytřídění zavádějících informací. Všeobecný přehled o daném etniku jsme získaly primárně z knih, odborných článků a internetových zdrojů. Zjištěné informace jsme po té uplatnily ve vlastním výzkumu.

V praktické části byly využity především kvalitativní metody. Hlavními důvody pro náš výběr byla větší přínosnost kvalitativních dat pro toto téma, oproti kvantitativním. Dalším důvodem byl malý počet respondentů. V této práci byla konkrétně využita technika dotazování, jak v písemné formě, (polostandardizované dotazníky rozesílány e-mailem či dopisem) tak v podobě rozhovoru. Nevýhodou této techniky se ukázala malá návratnost dotazníků, neochota se rozepisovat a nemožnost klást doplňující otázky. Rozeslání dopisů se bohužel minulo účinkem zcela. Naopak výhodou byla psaná forma, která nám poskytla dostatek času na překlad z lužické srbštiny. Vzhledem k jazykové bariéře by pro nás byl rozhovor méně přehledný a uniklo by nám více důležitých informací. Rozhovor byl uskutečněn s odborníkem na Lužické Srby, panem docentem Šatavou, který obohatil náš výzkum o zajímavá data a kontakty na naše respondenty.

Lužičtí Srbové jsou nejmenším ze Slovanských národů. Obývají německou část Lužice severně od českých hranic, jenž se dělí na Horní a Dolní. Horní Lužice se rozkládá hned za našimi hranicemi a náleží ke spolkové republice Sasko, zatímco Dolní Lužici bychom nalezli na území spolkové republiky Braniborsko. Z hlediska počtu Lužických Srbů je významnější Horní Lužice, jejímž střediskem je město Budyšín. Dolní Lužice pak má své centrum v Chotěbuzi.⁷⁾

Nejtmavší vyznačené místo na mapě, mezi městy Budyšín, Kamejec, Béla Woda a Lubij, ukazuje oblast největšího počtu příslušníků menšiny užívající lužickosrbský jazyk. Ovšem podle doc. PhDr. Leoše Šatavy, CSc, je tato oblast ve skutečnosti ještě menší - území vyznačeného trojúhelníku.

Díky své poloze byla oblast Lužice vždy předmětem zájmu německých, polských i českých vládců. Přestože nepatří mezi zemědělsky příznivé lokality, byla dle archeologických nálezů osídlena již ve starší době kamenné. ⁸⁾

Historie lužickosrbského etnika se začíná psát v období stěhování národů, kdy slovanské kmeny ze severovýchodních Karpat vytlačily z území Lužice keltské a germánské obyvatelstvo. První zmínku o těchto Slovanech můžeme najít u franského kronikáře Fredegarda (r. 631). V 10. století východofranský král Jindřich I. Ptáčník využil nejednotnosti Slovanů a zahájil expanzi. Z přibližně 30 slovanských kmenů nepodlehli asimilačním tlakům pouze Milčané sídlící v Horní Lužici a Lužičané, kteří se usadili v Dolní Lužici. To bylo pravděpodobně dáno špatnou přístupností regionu danou přírodními podmínkami. ⁹⁾

Od 11. století se Polsko pokouší získat Lužici pro sebe. To se povede až Boleslawu I. Chrabrému po smrti Otty III. Ze získaného území se však nemůže radovat dlouho – po uzavření Budyšínského míru (r. 1018) je celá oblast vrácena Německému císařství. Lužičtí Srbové tak opět musí čelit neustále se zvyšujícím snahám o germanizaci. Roku 1327 ve Zwickau a Lipsku dokonce vstupuje v platnost nařízení, podle kterého nesmí být lužická srbština používána na veřejnosti. Obyvatelé jsou nuceni přidat se k německé církvi. Dochází tak k rozdělení Lužických Srbů na základě náboženské příslušnosti na katolíky a protestanty. Většina protestantů se vyskytla v dolnolužické oblasti, zatímco Horní Lužice si více zachovala katolickou víru, a to především ve městech Budyšín, Kamenz a Hoyerswerda. ¹⁰⁾

V roce 1367 se opět přepisují hranice. Otto V. prodal Lužici Karlu IV., čímž se oblast stává součástí Zemí koruny české. Tak tomu je až do roku 1635, kdy se v rámci vyrovnání válečných dluhů (třicetiletá válka) stává majetkem Saska. V 16. století dochází k mírné liberalizaci a nic nebrání vzniku psané formy jazyka. ¹¹⁾

Od roku 1815 je Lužice na základě usnesení Vídeňského kongresu rozdělena mezi Prusko a Sasko. Dolní Lužice a severovýchod Horní Lužice se stávají součástí Pruských provincií Braniborsko resp. Slezsko, zatímco zbylá část Horní Lužice i nadále zůstává v držení Saska. Území nově spadající pod správu Pruska ztrácí veškerou autonomii (mimo jiné je v roce 1875 vydán zákaz používání negermánských jazyků ve školách). Opačným směrem se ubírá situace v saské Lužici, kde je roku 1835 povoleno využívat lužickou srbštinu pro náboženské a vzdělávací účely. ¹²⁾

Spolu se sjednocením Německa (1871) dochází i k industrializaci, což zvyšuje tlak na asimilaci Lužických Srbů. Vysoká nezaměstnanost nutí obyvatele k opuštění regionu. Většina Lužických Srbů od této chvíle vyrůstá v dvojjazyčném prostředí. Na druhou stranu, ale můžeme pozorovat i posílení národního sebeuvědomění. V tomto období také vzniká většina jejich spolků a organizací. Do 40. let 19. století můžeme datovat srbské národní obrození, jenž bylo inspirováno německým romantismem a nacionalizmem, stejně jako českým národním obrozením. Poprvé se objevuje myšlenka stát se součástí slovanského společenství národů. ¹³⁾

Za I. světové války vznikl plán na vysídlení lužickosrbského obyvatelstva, který vzal za své po prohře Německa. Lužičtí Srbové se pokusili využít poválečné situace a připojit se k prvorepublikovému Československu. Z tohoto záměru nakonec sešlo, protože mezitím byli jejich zástupci na mírové konferenci ve Versailles ujištěni o autonomii Lužické oblasti. Jak se později ukázalo, bylo chybou tomuto příslibu věřit. ¹⁴⁾

V průběhu II. světové války byli Lužičtí Srbové poměrně ušetřeni nacistických útoků, ačkoli úplně nezapadali do nacistické ideologie. Jako méně hodnotné rase se jim vyhnula povinnost vstoupit do armády. V létě roku 1933 došlo ke změně strategie v záležitosti lužickosrbské rasové otázky a tito Slované začali být označováni za linii přidruženou německé rase. Zrodil se plán tyto „německé Slovany“ převychovat (inteligence byla poslána do koncentračních táborů) a přesídlit do okupovaných částí Polska, Alsasko-Lotrinska a na Ukrajinu. Vzhledem k porážce Hitlerových vojsk u Stalingradu a následným událostem se tento plán nestihl uskutečnit. Je třeba také poznamenat, že při poválečné úpravě hranic část Lužice (konkrétně jde o část na východ od pomyslné linie Odra-Nisa) připadla Polsku. Po válce Lužickosrbský národní výbor (v té době sídlící v Praze) oživil myšlenku na připojení k Československu. Dostal se tak do sporu s obnovenou organizací Domovina, která propagovala spíše možnost získání autonomie Lužice v rámci poválečného rozdělení Německa do okupačních zón. Očekávané podpory ze strany Sovětského svazu se však nedočkali. ¹⁵⁾

Roku 1948 Saská sněmovna schvaluje zákon pro ochranu Lužickosrbského národa a povoluje používání více jazyčných nápisů v dané oblasti. Lužičtí Srbové se tak stávají oficiálně uznanou menšinou v rámci německého státu. ¹⁶⁾

Jazykem Lužických Srbů je lužická srbština. Stejně jako čeština, která je jí hned po slovenštině nejbližším jazykem, se řadí mezi jazyky západoslovanské. Lužická srbština je zcela samostatný jazyk s vlastní gramatikou a bohatou slovní zásobou.¹⁷⁾

Lužická srbština se vyvinula z jazyka Polabských Slovanů, od kterých Lužičtí Srbové jazyk převzali. V období středověku, poté, co všechny ostatní polabské kmeny vymřely, byli Lužičtí Srbové vystaveni silnému utlačování ze strany Germánů a s tím související germanizaci. V době středověku byla také Lužice připojena k českým zemím. Jazyk se udržoval pomocí divadelních představení, hudby a zpěvu, a pomocí kronikářství. Srbové měli svůj vlastní soud, u kterého se jednalo pouze v srbštině. Náboženské knihy a Bible byly v době Luthera třeba přeložit do srbštiny, což způsobilo veliký rozvoj srbského psaného jazyka. Vyvrcholením byl roku 1548 překlad Nového Zákona do dolnolužické srbštiny. Tvořily se také slovníky a gramatika. Lužickosrbské písemnictví se dále rozvíjelo v 17. a 18. století. Lužickou srbštinou se mluvilo převážně na venkově. Lužičtí Srbové byli německým obyvatelstvem považováni za venkovany a poddané. Teprve znalost němčiny přinášela Lužickým Srbům větší možnosti studia a kariéry, což spolu s uzavíráním smíšených manželství souviselo s poněmčováním. Kvůli kulturní, náboženské a hospodářské odlišnosti mezi Horní a Dolní Lužicí, se vytvořily dva samostatné jazyky. V 19. století se objevily jazykové problémy mezi venkovským obyvatelstvem a úřady, což vedlo k jazykové průpravě úřednického aparátu v srbském jazyce. Revoluce v Sasku, která byla v polovině 19. století potlačena, měla za důsledek to, že se lužickosrbská inteligence začala angažovat v politickém životě, a také vznik vlasteneckých spolků. V Lužici bylo vystavěno mnoho škol, redakcí a divadel. Lužická srbština byla vyhlášena jako úřední jazyk Lužice až roku 1990.¹⁸⁾

Lužická srbština má dvě spisovné varianty. Dělí se na hornolužickou srbštinu (hornolužičtinu), kterou se mluví na jihu v oblasti Horní Lužice, a dolnolužickou srbštinu (dolnolužičtinu), mluvenou na severu v Dolní Lužici, přičemž oba jazyky se od sebe liší asi jako čeština a slovenština. Hornolužická srbština je více podobná češtině a dolnolužická srbština se podobá spíše polštině. Ve střední Lužici v okolí města Slepa se mluví ještě zvláštním dialektem, slepským nářečím.¹⁹⁾

Hornolužická srbština je mnohem zachovalejší než dolnolužická, ta v dnešní době podléhá němčině. Dle oficiálních údajů hornolužičtinou dnes mluví přibližně 40 000 lidí, kdežto dolnolužičtinou jen 10 000, převážně jen starší generace. Dolnolužičtina je oficiálním jazykem v Braniborsku. Dnes žijí v Dolní Lužici lidé, kteří již lužickosrbsky neumí ani mluvit, ani psát, a přesto se za Lužické Srby stále považují. Rozdíl mezi těmito dvěma jazyky je značný i přesto, že naprostá většina slovní zásoby je totožná. Hornolužičtina je velmi podobná staročeštině z doby Karla IV. a mluví se jí v Horní Lužici převážně na venkově. Největší důraz na užívání lužické srbštiny je v tzv. katolické oblasti – národnostně nejzachovalejší oblast mezi městy Budyšin, Wojerecy a Kamenz. Tady dosud němčina nepřevládla. V této oblasti se také využívají dvojí geografická označení, kdy se německý název většinou utvořil nikoli podle významu originálního lužickosrbského názvu, ale tak, aby bylo tomu lužickosrbskému podobné zvukově.

Lužická srbština si uchovala některé již zastaralé gramatické tvary, jako je dvojné číslo, duál, a jednoduché minulé časy, aorist a imperfektum (duál - dwaj dobraj přećelej, dwě serbskej wjesce, aorist – widźach, znamená viděl jsem, zetkachmy, znamená potkali jsme). V lužické srbštině se také setkáváme se souhláskami ć a dž, kdy souhláska ć nahrazuje české t, ť a souhláska dž nahrazuje české d, ď. Dále se v lužické srbštině objevují některá staročeská slova (calta = houska, kneji = paní), všeslovanské výrazy (woda, zemja, zwěrjo), slova převzatá z češtiny (hudźba, spisowaćel) a němčiny (špihel, měca, hamor), slova, která nejspíše pocházejí ze zaniklého jazyka Polabských Slovanů ( nan = otec, kolp = labuť, nop = lebka) a také moderní výrazy (pjerobul = badminton, šuskaty honjak = trysková stíhačka). Zajímavé je, že lužická srbština nemá žádná sprostá slova a k jejich vyjádření používají Lužičtí Srbové němčinu.²⁰⁾

Obyvatelé, kteří žijí v Horní a Dolní Lužici, jsou většinou bilingvní. Ovládají tedy lužickou srbštinu i němčinu. Někteří Lužičtí Srbové ovládají němčinu mnohem lépe, než lužickou srbštinu. Prostřednictvím němčiny se seznamují s rozvojem vědy, technikou, kulturou, a také ji mnohem častěji využívají v zaměstnání. Lužickou srbštinou se mluví spíše v domácnostech a v národních institucích. Lužická srbština se tedy stává součástí národního uvědomění a podle tohoto uvědomění si ji Lužičtí Srbové i nadále pěstují.²¹⁾

V některých oblastech Lužice je vysoká nezaměstnanost, kvůli které se lidé stěhují do velkých, převážně německy mluvících, měst, ve kterých se velmi rychle asimilují a lužickou srbštinu přestávají používat. Jiní se stěhují do německy mluvících měst, v důsledku zániku jejich obce z důvodu těžby uhlí. Narůstající počet smíšených manželství a snižování počtu lužickosrbských škol má také za následek rychlou germanizaci. Dalším ohrožujícím prvkem jsou mladí lužickosrbští teenageři, kteří po absolvování střední školy Lužici opouštějí a s tím upadá i jejich zájem o jazyk. Lužičtí Srbové se snaží si jazyk udržet prostřednictvím výuky lužické srbštiny ve školách a pomocí radiového a televizního vysílání. V hornolužické srbštině vychází deník Serbske nowiny a v dolní lužické srbštině vychází týdeník Nowy casnik. Dále se snaží o zachování jazyka pomocí divadla a literatury, a také si stále zakládají na svých tradicích.

Lužičtí Srbové mají dvě jména. Jedno německé, které používají pro úřady a mají ho napsané v pase, a druhé lužickosrbské, které běžně používají ve všední den a mají ho na napsané na náhrobku.²²⁾ Stejně jako ve většině slovanských jazykových společenstvích i Lužičtí Srbové odvozují ženské příjmení od příjmení svého manžela, a to několika způsoby. Podle toho, jakou hláskou mužovo jméno končí (souhláska - pan Kleber a paní Kleberowa, samohláska - pan Šolta a paní Šolčina). Zvláštností je, že příjmení svobodných a provdaných žen má odlišnou koncovku (neprovdaná – Krawcec, provdaná – Krawcova).²³⁾ Některá příjmení byla také přejata z češtiny – např. Čumpelík (houpačka), Dundr (pobuda), Hojer (hojič – ten, kdo hojí, léčí).²⁴⁾

Pro zachování kultury je důležité zachování jazyka. V Lužici dnes existují ryze lužickosrbské i dvojjazyčné mateřské školy, základní školy, gymnázia a univerzita.

Počet lužickosrbsky mluvících dětí se snižuje. Udržení a rozvoj školství je pro Lužické Srby největším úskalím při snaze o zachovávání si svého jazyka a kultury. O jeho udržení usilují všechny typy spolků a organizací Lužických Srbů. Základní školy (první stupeň), kde se lužická srbština vyučuje přímo, se nacházejí pouze v katolické oblasti mezi městy Budyšin, Wojerecy a Kamejnc (Horní Lužice). V ostatních oblastech se lužická srbština vyučuje pouze v omezené míře. Z důvodu malého počtu zájemců, bylo již v Horní i Dolní Lužici zavřeno několik škol.

Především v Dolní Lužici hrozí lužické srbštině zánik a právě z tohoto důvodu byl zaveden systém Dana Bárta WITAJ, který se již dříve velmi dobře osvědčil např. v Quebecku nebo v Bretani. Cílem bylo zavedení školek, ve kterých by se děti učili jazyku pomocí vychovatelek, které by na děti mluvily lužickou srbštinou. Přestože děti lužickou srbštinu znají již jen velmi málo nebo vůbec, se v prostředí školky učí velmi rychle. A naopak tyto děti mohou zpětně „posrbštit“ své rodiče, kteří lužickou srbštinou již také nemluví. Rodiče chtějí svým dětem rozumět, a proto navštěvují jazykové kurzy srbštiny. Přesto je situace problematická. Dětí, které navštěvují tyto školky, je málo a rodiče i přes svou snahu jazyk neovládají dostatečně. První mateřská škola v rámci projektu WITAJ byla otevřena v Žylowě, v Dolní Lužici.²⁵⁾

Základních škol, ve kterých se v lužické srbštině vyučuje lužická srbština, vlastivěda, dějepis a zpěv, je v Lužici celkem šest. Odborné předměty jako matematika, fyzika a chemie se vyučují v němčině. Tyto školy jsou především v katolické části Lužice. V ostatních oblastech Lužice již děti lužickou srbštinu neovládají, ale mají ji možnost studovat jako nepovinný předmět.²⁶⁾

Přístup německé společnosti k Lužickým Srbům je v současné době velmi dobrý. Německá společnost uznává Lužické Srby jako národnostní menšinu a respektuje jejich práva. Němci podporují lužickou kulturu, jazyk a také jejich nárok na vlastní školy. Přesto v oblasti Saska dochází k omezování lužickosrbského školství.²⁷⁾

V důsledku nezaměstnanosti a stěhování se Lužických Srbů do větších měst se stalo, že v obci Chrósčiny klesl roku 2001 počet dětí pod minimum platné pro všechny spolkové země (tj. 20 dětí) a třída druhého stupně s vyučovacím jazykem lužickou srbštinou byla zrušena. To vyvolalo v řadách Lužických Srbů nepokoje. Nejprve žádali o znovuobnovení třídy, což bylo bez úspěchu, a tak rodiče a ochotní učitelé v důchodu sami zorganizovali výuku v prostorách, které jim poskytl starosta obce. Školský úřad jim však udělil pokutu za zanedbání školní docházky. Roku 2003 byla zrušena celá střední škola. Zrušení úřady neodvolaly i přes veškerou snahu projektu Lužice a Evropské unie. Následně proběhla řada protestů a demonstrací. Některé proběhly v Praze a Drážďanech, které jsou sídlem saského Ministerstva kultury.²⁸⁾

Lužická srbština a sorabistika je také vyučována na vysokých školách, zejména v Lipsku a Praze. Kurzy Lužické srbštiny pak v Ústí nad Labem, Hradci Králové, Brně, Varšavě, Krakově, Lvově, Moskvě a Saarbrückenu. Kroužky sorabistů pracují také ve východní Lužici, Opolí, Vratislavi, Katowicích, Bělehradě, Oxfordu a v Japonsku.

Školy pro Lužické Srby neznamenají jen vzdělávací instituce. Lužickosrbská škola je jednou z mála posledních veřejných prostor, kde mohou Lužičtí Srbové uplatňovat živě svou mateřštinu. Společnost přátel Lužice považuje uzavírání lužickosrbských škol za podkopávání snahy mnohých evropských i německých institucí o podporu menšin.

Lužičtí srbové si dodnes zachovali svou řeč a zvyky uprostřed německého prostředí. Proto jsou také názvy měst nebo ukazatele v regionu napsány dvojjazyčně.²⁹⁾

Tento národ má své spisovatele jako je např. Jurij Brězan, Jurij Koch, Jan Wornar, pak také malíře – Jan Buk, Wylem Šybar, Hanka Krawcec, hudebníky - Bjarnat Krawc, Jan Rawp, Detlef Kobjela a v současné době se objevila celá řada mladých básníků jako Fabian Kaulfürst, Lubina Šěnec, Andrea Wałdźic.³⁰⁾

Dodnes se zachovalo velké množství krásných lidových písní. Mezi jejich sběratele patřil i český malíř Ludvík Kuba, který zachytil na plátno krásu lidových krojů.

Na území Lužice se nosívaly 4 druhy lidových krojů: katolický - kroj má tmavé barvy a jeho výraznou součástí je dlouhá a široká stuha, která spadá z čepce až do půli zad (Horní Lužice), slepjanský, wojerecký a dolnolužický z Blat (oblast Spreewald).

Dnes nosí kroj pouze některé starší ženy a členky pěveckých souborů při svých vystoupeních.

Nejoblíbenější bytostí lužického folkloru je dobrý čaroděj Krabat (jde o zvláštní faustovskou postavu z díla nepřehlédnutelného lužickosrbského spisovatele Jurije Brězana. Etymologie jména Krabat naznačuje, že mohlo jít o Chorvata (Kroat), který do saské Lužice pravděpodobně přišel za válek s Turky. Vypráví se pohádky o Pumpotovi, o vodních hlídačích podzemních pokladů, kteří si říkají Lutkové.

O udržení folklorního bohatství pečuje desítky pěveckých souborů. K nejlepším patří Lipa, Lilija, Meja a Delany. ³¹⁾

Zdobení velikonočních vajec

Je to velikonoční zvyk, který je podobný tomu našemu.

Průvody velikonočních jezdců

Samotná tradice vychází z pohanských oslav jara a proseb o dobrou úrodu. Spočívá v každoroční jízdě skrz město na velikonoční neděli. Jezdci se scházeli před kostelem, kde jim po Velikonoční mši svaté bylo uděleno požehnání. V roce 2000 jelo v devíti farnostech přes 1500 jezdců na vyzdobených koních.

Osterreiten (1. velikonoční svátek)

Tento zvyk má kořeny už v předkřesťanské době. V magickém kruhu objížděli zemědělci plužinu vesnice, aby uchránili mladou setbu před zlými bytostmi. V křesťanské době se Osterreiten změnilo v procesí s několika stovkami jezdců na koních. Součástí je pálení velikonočních ohňů. Tato tradice vychází z pohanského vyhánění zimy.

Ptačí svatba (jen v Horní Lužici)

Dnes dětský zvyk, kdy děti za okno staví prázdný talíř, aby se nechaly obdarovat od ptáků, kteří toho dne slaví svatbu. Děti se pak také přestrojí za ptáky a po vesnici vybírají dary. Zvyk opět vychází z předkřesťanské doby, kdy lidé věřili v posmrtný život v ptačí podobě – jednalo se tedy o milodar zemřelým v podobě potravy. V čele konaného průvodu jde straka a havran.

Łapanje kokota

„Chytání kohouta“, soutěž spjatá s oblastí Dolní Lužice, jejímž vítězem se stává ten, kdo utrhne při jízdě ve cvalu na koni hlavu nebo křídla kohoutovi, který je uvázán v určité výšce. Vítěz si pak může se zavázanýma očima z kruhu dívek vybrat královnu. Dříve se používal kouhout živý, v průběhu 20. století se začal nahrazovat kohoutem mrtvým.³²⁾

V roce 1912 byla založena organizace Domowina, jejímž hlavním úkolem je uchovat jazyk a osobitou kulturu. Má i vlastní nakladatelství. V současné době je předsedou Domowiny Jan Nuk. Jedná se o vrcholovou organizaci, která zastupuje zájmy Lužických Srbů, sdružuje základní skupiny, lužickosrbské spolky a instituce všech možných zaměření. Lužickosrbský národní život (činnost institucí, vydávání tiskovin, provoz sdělovacích prostředků, kulturních spolků a zařízení, částečně i školství) je financován z Nadace lužickosrbského národa (Založby za serbski lud), kam přispívají spolkové země Sasko a Braniborsko.³³⁾

V centru Budyšína stojí tzv. Srbský dům, kde jsou umístěny lužickosrbské kulturní instituce. Několik hodin denně vysílá budyšínský rozhlas v obou slovanských jazycích.³⁴⁾ V Budyšíně má také sídlo etnografický ústav Serbski institut, který zkoumá vývoj jazyka, dějin a kultury Lužických Srbů. Shromažďuje a archivuje potřebné materiály, které pak zpřístupňuje veřejnosti. Navíc, výsledky pak srovnává s jinými menšinovými jazyky a kulturami v Evropě. Každé dva roky pořádá prázdninový kurz výuky lužické srbštiny.³⁵⁾

Další podstatnou institucí je Jazykové centrum WITAJ, jehož hlavní činností je právě jazykové vzdělávání srbskojazyčných dětí a mládeže. Toto centrum vytváří modely a programy, podle kterých probíhá výuka lužické srbštiny v mateřských školách, základních a středních školách, a univerzitách. Vytváří učební pomůcky a materiály pro žáky i učitele škol. Dále také poskytuje další vzdělávání v rámci různých projektů jako jsou např. prázdninové tábory.³⁶⁾

Srbská lidová strana vznikla v roce 2005 a je považována za politickou jednotku dosavadních lužickosrbských institucích.

V České republice působí sdružení Společnost přátel Lužice, jehož cílem je udržovat kulturní styky s Lužickými Srby, šířit povědomí o tomto národě a podporovat vzájemné vztahy. Nedílnou součástí je i starost o lužickosrbské dědictví v naší zemi, tedy i o zájmy této menšiny v České republice. Pořádá pravidelné přednášky na lužicko-česká témata, autorská čtení, koncerty, výlety za poznáním Lužice. Nedílnou součástí je vydávání Česko-lužického věstníku. Tato organizace je také přidruženým členem Domowiny a v jeho čele stojí Petr Kaleta.³⁷⁾

Udělat si určitou představu o tom, jaký je typický Čech, jaké charakterové vlastnosti ho nejvíce vystihují, lze prostřednictvím vyprávění, mýtů, historických událostí apod. Vlastnosti typického Čecha se také mohou posuzovat podle hrdinů různých literárních děl. Například Babička Boženy Němcové je pracovitá a poctivá žena, která všem ráda pomůže a poradí. Na druhou stranu až moc zasahuje do věcí a událostí, ve kterých nefiguruje ona a ráda do všeho “strká nos“ . Další a snad ještě typičtější figurkou češství je Haškův Švejk. Díky tomu, že je tato kniha nejvíce překládanou českou knihou, si mnoho národů představuje typického Čecha právě jako Švejka. To znamená, že typický Čech by měl být dobrosrdečný, ne příliš inteligentní, velmi vypočítavý a měl by dělat všechno proto, aby se nejlépe měl on sám. Avšak popsat typického Čecha není jednoduché, zda li je to vůbec možné. Vnímání typického Čecha se rovněž liší podle toho, zdali je to člověk z města nebo z venkova. Typickým Čechem se zabýval i politik a filosof T. G. Masaryk, který měl za cíl vzbudit v národu kritickou sebereflexi. Největší problém spatřoval v tzv. kultu mučednictví. Kritizuje především českou malost, intrikánství, falešnost a chorobnou závist. V českém národě také nalézá povrchnost a neupřímnost a varuje před zobecňováním a idealizováním studií o národním charakteru.³⁸⁾Český národ má jistě i dobré vlastnosti, jednou z nich je věčný smysl pro humor, někdy až velmi ironický s tendencí zlehčovat i tragické události. Čech si také velmi často dělá legraci sám ze sebe a ze svého národa. Bohužel jediný okamžik, kdy se Čech cítí být hrdý na svůj národ, je při sportovních utkáních, samozřejmě ale až v tu chvíli, kdy se český tým dostane do finále.

Stejně jako nelze přesně definovat typického Čecha, nelze definovat typického Němce. Nejklasičtější definicí je, že jsou Němci velmi disciplinovaní, mají rádi pořádek, někdy mohou být až lehce pedantičtí. Jsou jistě sebevědomým národem, ale stále cítí vinu a jistou odpovědnost za druhou světovou válku. Také mají v porovnání s Čechy mnohem více smysl pro ekologii a jejich až posedlost tříděním odpadu je pověstná. Pro typického Němce je také velmi důležitá automobilová doprava, jenž je rychlá a spolehlivá. Co se týká kultury, jsou Němci velmi tradiční, a například jejich klasická hudba má pro ně i v dnešní době velký význam.

Pro představu, jak Čechy vidí Němci může posloužit tento článek, kde se otázkami na typické české vlastnosti zabývá německý novinář Hans-Jörg Schmid. http://www.sds.cz/view.php?cisloclanku=2007090203

Pan prof. Leoš Šatava, s nímž jsme absolvovali rozhovor, je etnologem momentálně působícím v Ústavu etnologie Filosofické fakulty Univerzity Karlovy. V Lužici pobýval několik let, tudíž má mnoho zkušeností a poznatků o životě Lužických Srbů, což byl důvod našeho setkání. Z rozhovoru vyplynulo mnoho skutečností, které se shodují s informacemi jak v teoretické části, tak i praktické části této práce, nicméně některá fakta se i vylučují.

Podle prof. Šatavy jediné, co Lužické Srby spojuje, je jazyk. Přesto však je dnes jen 10-12 tisíc aktivně mluvících lužickou srbštinou v Horní Lužici a 1-2 tisíce mluvčích v Dolní Lužici, kde již tento jazyk téměř nikdo aktivně neovládá (jazyk vnímají spíše jako cizí). Tyto údaje jsou ovšem v rozporu s tím, co uvádějí oficiální zdroje, jak bylo zmíněno výše v části školství, kde se hovoří o počtu 40 tisíc mluvčích v Horní Lužici a 10 tisíc v té Dolní.

Také uvedl překvapivý fakt, že jednota mezi Horní a Dolní Lužicí je ve skutečnosti umělým konstruktem z dob lužického národního obrození. Teprve až při této příležitosti z ničeho nic docházelo, ve snaze zvýšit počty, ke spojení. Navíc ještě poznamenal, že mezi Horní a Dolní Lužicí se vyčleňuje oblast zvaná Slepjansko. Jde o oblast v okolí města Slepa, o kterém byla již výše zmínka.

Dále pan Šatava sdělil, že je velmi málo Srbů, kteří by zcela odmítali německou identitu. Sami nedokáží jasně říci, že nemají s Němci nic společného. Lužičtí Srbové jsou podle Leoše Šatavy až příliš loajální, chybí jim sebevědomí, což se shoduje s výpověďmi respondentů. Také se domnívá, že příslušníci menšiny trpí jakýmsi komplexem méněcennosti a zakřiknutosti – snaží se nebýt nápadní, děti se stydí za svůj původ, jsou neochotní se lišit. Tyto skutečnosti vyplývají z přístupu Němců k této menšině. Existují i výjimky, kdy Němci, kteří přijdou ze západní části Německa, jsou natolik lužickosrbskou kulturou nadšeni, že se i učí lužickou srbštinu. Bohužel Německých obyvatel, kteří se nacházejí v oblasti Lužice, především v Budyšíně a jeho okolí, je přeci jen více. Ti považují slovanství za něco podřadného, přestože jsou Lužičtí Srbové autochtonní. Proto si udržují od Srbů odstup a dávají jim svůj názor patřičně najevo hanlivými pokřiky a nápisy na ulicích, šíří fámy o objemných finančních prostředcích poskytovaných menšině apod. Výsledkem toho, Lužičtí Srbové považují svůj původ za anomálii, a to i přes snahy spolků probudit vlastenecké cítění a hrdost na tento slovanský původ, jazyk a kulturu.

Dalším úsekem naší praktické části je uskutečněné dotazování s panem architektem Hanušem H. (60 let). Pan Hanuš je původem Lužický Srb, ale narodil se v České republice. Cítí se být Lužickým Srbem i Čechem. Čechem z toho důvodu, že se tu narodil a cítí se tu doma. Ačkoliv má v Lužici jen pár přátel, považuje se ale i za Lužického Srba. Tvrdí, že tento pocit není nijak racionálně opodstatněný, spíše to přikládá rodinné tradici apod. Názory pana Hanuše jsou pro tento výzkum důležité, jelikož nám poskytují objektivnější pohled na celou problematiku. Pohled člověka, který Lužici důvěrně zná, navštěvuje ji ale nežije tam…

Na otázku zabývající se typickými vlastnostmi Lužických Srbů odpovídá nerad. Dle jeho přesvědčení, totiž nelze všechny Lužické Srby (ale ani lidi obecně) “strkat do jednoho pytle“. Nicméně mezi určitá specifika Lužických Srbů uvádí mírumilovnost: „Není jim vlastní tvrdé prosazování svých zájmů, možná to je důvodem těžké situace, možná naopak příčinou, proč jsou stále zde.“ V konkrétnější rovině je pro toto etnikum typická národní angažovanost. V Lužici je velký podíl aktivních členů různých místních spolků podporujících „národní život“. Lužičtí Srbové mají i velký podíl amatérských umělců (v jakémkoliv odvětví – literární činnost, divadelnictví, hudba apod.). Další specifikum Lužických Srbů je vnímání dvojí identity, které je pro ně typické (německá - státní + lužickosrbská - národní).

Druhá otázka zněla Jakými vlastnostmi se Lužičtí Srbové odlišují od Němců? Podle pana Hanuše na první pohled nejsou vidět žádné odlišnosti. Když ale půjdeme více do hloubky, tak se Lužičtí Srbové oproti Němcům soustřeďují více na život v lokálním měřítku - ve své komunitě, obci, rodině, církvi. Lužičtí Srbové také rozhodně netrpí syndromem velkých národů – jako například právě Němci. Podle pana Hanuše také bohužel u Lužických Srbů dochází k podceňování vlastní jedinečnosti a bohatosti své kultury v porovnání s okolní – německou.

V otázce odlišnosti povahových vlastností Lužických Srbů od Čechů pan Hanuš žádný větší rozdíl nevidí: „Zjevná vnější pořádnost je daná spíš kulturním prostředím, než mentalitou. I taková ta nejednota je stejná v Čechách a srbské Lužici.“

U otázky Proč podle vás cítí Lužičtí Srbové velkou soudržnost s Čechy? nás čekala zajímavá odpověď: „Je spíš otázkou, zda ještě. Byla to spíš věc poválečné generace, která tu měla možnost studovat apod. Dnes je „čechofilství“ spíš ojedinělé. Dnešní Lužičtí Srbové mají stejné zájmy o studium ve světě a globální problémy, jako Češi. Možná je to spíš snaha části české společnosti být někomu nápomocen, „starším bratrem“, než potřeba z druhé strany. Ale vztahy jsou bezpochyby dobré.“

Německé zasahování do života lužickosrbských občanů je podle pana Hanuše zřetelné. Není to záměr, ale je to dáno spíše německou převahou. Například média – většinu důležitých informací o světě i místním dění se Lužičtí Srbové dozví z německých médií. V některých oblastech dokonce výlučně. Míst, kde se Lužičtí Srbové domluví rodným jazykem je velmi málo. A právě to Lužické Srby nutí mluvit německy. Dalším velkým problémem je zavírání Lužických škol, které se ruší z důvodu nenaplnění minimálního počtu žáků ve třídách. Podmínky platí zkrátka u všech nevýlučně a nikoho nezajímá, že pro Lužické Srby jsou nesplnitelné: „Likvidace lužickosrbských škol v jakékoli podobě je hrubým zásahem do celistvosti národa a útokem proti zachování národní identity.“

Další otázka směřovala k lužickosrbským spolkům a politickým stranám. Podle pana Hanuše mají spolky v Lužici zásadní, nezastupitelnou roli. Je to jedno z mála míst (mimo rodiny), kde je možné dorozumívat se v rodném jazyce. Politické zastoupení je dle pana Hanuše slabé. Byly zde snahy o národní politickou stranu, ale bez většího úspěchu.

Jazyková situace příslušníků lužickosrbské menšiny je podle pana Hanuše velmi špatná. Jako jeden z hlavních problémů vidí málo prostoru k užívání jazyka. Jazyk je čím dál více zatlačován do rodinného prostředí: „Formální právo na jeho užívání na úřadech naráží na nezájem místních Němců naučit se v oficiální dvojjazyčné oblasti alespoň základům luž. srbštiny. Obecně je vždy poukazováno na fakt, že dnes přeci každý Lužický Srb umí německy, tak proč věci komplikovat. To je také ze strany Lužických Srbů zpravidla akceptováno (bohužel).“ Z hlediska jazykové úrovně je pro značnou část Lužických Srbů snadnější vyjadřovat se v němčině i z důvodů nedostatku lužickosrbských výrazů v určitých odvětvích (technické výrazy, obchodní záležitosti).

V poslední otázce jsme se dotazovali na současnou situaci Lužických Srbů. Pan Hanuš tvrdí, že je dnešní situace velmi obtížná. Ke špatné situaci přispívá velká nezaměstnanost v Lužici, která se ve městech pohybuje kolem 20% a na vesnicích dokonce i okolo neuvěřitelných 80%. Přestěhování do západních oblastí je pro Lužické Srby narozdíl od Němců často fatální, protože Lužičtí Srbové tím ztrácejí svou identitu: „Když se rodiny stěhují za prací, ne každý má možnost se následně vrátit. Děti pak již zhusta vyrůstají v ryze německém prostředí (vyjma úzkého kruhu rodiny).“ Spokojenost lužickosrbských občanů pan Hanuš nemůže tak úplně posoudit, protože tam nežije. Tvrdí ale, že má u místních spíš pocit odevzdanosti. Co se týče změn, které by se měly v Lužici učinit, vidí pan Hanuš největší problém v rušení lužickosrbských škol: „Celkově je mezi Lužickými Srby velká snaha o zachování svých škol (to je pro národní existenci zcela klíčové a přesto či proto naráží na nepochopení státních institucí). Chtějí zachovat své instituce – divadlo, vědecký institut, muzeum apod. - ale to naráží na stále větší finanční tlak a vyžadované úspory. Přitom zde jde o formu diskriminace – i německá kultura ztrácí, pokud se např. omezí činnost některých institucí, ale neohrožuje ji to jako celek. V případě lužickosrbské kultury to je zásadně jinak (je jedno německo-lužickosrbské divadlo, jeden Serbski institut apod.). Z mého pohledu je jejich omezování až likvidační a v rozporu s evropskými zásadami a zákony na ochranu menšin. V tomto má Spolková republika Německo velké resty.“

Podle odpovědí respondentů lze rozlišit jakési tři vzájemně propojené roviny, na kterých se tato menšina identifikuje. Jde o náboženství, ať už se jedná o katolické či evangelické příslušníky. Neméně důležitá je pro ně rodina a udržování blízkých příbuzenských vztahů, proto jsou jejich rodiny poměrně početnější než německé i české. Rodinu považují za centrum života a víru jako základní hodnotu. Dále jsou to také jazyk, kultura a tradice, kterých si váží. Společně jsou pak tyto prvky právě to, co tvoří Lužici, která je podle Jadwigy K. středem, kde se všichni setkávají, i ti, kteří se nacházejí mimo Lužici.

Na druhou stranu je vlastností Lužických Srbů určitá odtažitost ke svému národu. Jejich mentalitu ovlivňuje německá většina. Mnoho Lužických Srbů zastává názor, že je jich tak málo, že stejně nemají šanci něco zlepšit či ovlivnit; že mohou být vůbec rádi, že mají to, co mají. Domnívají se, že se žádné snahy nevyplatí: „…jelikož stejně každý z nás umí německy, tak proč by se měl někdo kvůli nám zvlášť snažit.“ Toto se odráží i v každodenním životě, kdy sami na veřejnosti nemluví nahlas lužickosrbsky, aby se ostatní necítili „špatně“, protože nerozumí tomu, co si říkají.

Od německých obyvatel se liší právě tím, že mají početné rodiny. U německých příslušníků velká rodina nemá takový význam. Podle názoru respondentů se Němci identifikují spíše se zemí, s Německem jako takovým a nemají vazby na malé domácí regiony. Z toho vyplývá i jejich velmi sebejisté vystupování, co se např. němčiny nebo německých záležitostí týče. Proti Lužickým Srbům mají i mnohem méně tradic a zvyků, německá kultura je chudší. A najdou se Němci, kteří lužickosrbskou kulturu uznávají, ale samozřejmě většina se jim za to vysmívá.

Lužičtí Srbové mají větší smysl pro přesnost, i když ne tolik jako Němci, podotýká respondent. Na rozdíl od Čechů jsou pořádnější, lépe organizovaní, plánují spíše v dlouhodobé rovině. Různé věci berou mnohem vážněji a v tomto ohledu jsou si bližší s Němci než s Čechy. To, co nejvíce odlišuje Lužické Srby od Čechů je především otázka náboženství, které pro většinu příslušníků českého etnika nehraje tak významnou roli. Také si mysllí, že jsou více společenští a pohostinní.

Kromě toho, že oba národy jsou západoslovanské je to hlavně historie, která oba národy spojuje. Pak samozřejmě je to jazyk a kultura, které jsou si velmi blízké. Následně také zájem ze strany České republiky, udržují se stále kontakty, ačkoli dnes mnohem méně než dříve, kdy měl například na rozvoj lužické srbštiny a literatury vliv Lužickosrbský seminář v Praze, kde dnes sídlí Společnost přátel Lužice.

Většina samozřejmě zasahuje do menšiny a v určitých případech jde o přejímání identity například v charakterových vlastnostech (viz výše uvedený smysl pro přesnost, pořádek apod.) nebo v častějším používání němčiny než lužickosrbského jazyka. To se týká především mladých lidí, kteří nemají dostatečně silné lužickosrbské uvědomění a jazyk pak nepředávají dalším generacím. Podle respondentů jde o silné vyhraňování v situaci spojené s vyznáním, jestli je nebo není Lužický Srb. V každodenním životě ale takové vyhraňování není možné, když žijí už tolik let dvojjazyčně v zemi, která je více méně mezinárodní. Nemusí se každý den rozhodovat mezi „lužickosrbským“ a „německým“. Důležité je, jak podporuje většina menšinu a zda je německá většina ochotna pro Lužické Srby dělat výjimky (např. zabránit uzavírání lužickosrbských škol nebo uvolňovat finanční prostředky pro lužickosrbské instituce). Otázkou pak zůstává, pokud například Němci „dovolí“ na úřadech mluvit lužickosrbsky, tak jestli příslušníci menšiny této možnosti potom využijí. Záleží na Lužických Srbech, do jaké míry zůstanou věrní sami sobě, do jaké míry budou pěstovat svou kulturu a jazyk, ale především záleží na tom, do jaké míry se nechají ovlivňovat negativními komentáři a vystupováním jednotlivých Němců.

Úlohu lužickosrbských organizací vidí respondenti v tom, že poskytují členům možnost komunikovat mezi sebou lužickosrbsky.

Domovinu považují za vrcholnou instituci, ve které jsou všechny lužickosrbské spolky zastoupené, jak již bylo uvedeno v teoretické části. Lidé ovšem v činnost těchto spolků a politických stran příliš nevěří. V novinách se dokonce vyskytují negativní a anti-domowinské články.

Problémem je všeobecná tendence nepřistupovat ke spolkům, protože se lidé bojí povinnosti, které z toho vyplynou. Proti tomu se nedá nic dělat. Pravě proto ale jsou stále důležitější projekty a akce, na kterých se může podílet kdokoliv bez žádných závazků. Často je tomu tak, že pár osob s něčím začíná, kteří mají uznání mezi lidmi, a kterým se podaří, aby strhnuli spoustu dalších osob sebou. Často jsou takové neformální aktivity úspěšnější než dlouholeté snahy nějakých institucí nebo spolků.

Rádi by změnili přístup samotných Srbů. Podle respondentů by měli mít Lužičtí Srbové více sebevědomí, aby se více soustředili na svůj jazyk jako jejich největší bohatství a dále ho předávali svým dětem. Dále by také chtěli zlepšit a navázat nové vztahy mezi Lužickými Srby a Čechy či Poláky.

Závěrem musíme konstatovat, že Lužičtí Srbové jsou po kulturní a jazykové stránce v důsledku jednak svého přístupu, jednak přístupu německé populace, ale také vlivem globalizace, velmi ohroženým etnikem. Každým rokem rapidně klesá počet mluvčích, a to i přes veškerou snahu různých organizací a institutů o záchranu jazyka, jenž je jedním z určujících znaků tohoto národa.

Německá většina si často ani neuvědomuje, jaké má jejich jednání vliv a dopad na kulturní život Lužických Srbů (např. stejný minimální počet žáků v německých školách i ve školách lužických, přestože je na první pohled zřejmé, že není technicky možné tyto kvóty splnit). Lužičtí Srbové jsou nuceni se přizpůsobovat podmínkám nastaveným německou společností. Není tak divu, že tak převzali mnoho vlastností typických pro Němce. Avšak vezmeme-li v úvahu dobu, po kterou jsou vystaveni působení germánských vlivů, je vlastně celkem překvapující, že si dokázali udržet tolik slovanských specifik.

Z našeho výzkumu vyplývá, že Němci příliš neoplývají benevolencí vůči lužickosrbským občanům. Jejich zájmem rozhodně není, aby se Lužická Srbština příliš rozmáhala. Jinak by totiž byly již dávno učiněny kroky k propagaci této oblasti, většího podpoření jazyka, školství i místní kultury. Podpora je prováděna pouze formálně, prakticky ale nikoliv. Na úřadech se má mluvit lužickou srbštinou, ale nemluví. Granty na podporu školství apod. sice dostávají, ale díky úsporám jsou zcela nedostatečné. Lužickosrbské obyvatelstvo za prosazení svých zájmů bojuje, ale ne dostatečně razantně. Je zřejmé, že nechtějí vyvolávat větší konflikty. Podporují tedy kulturu a společenský život v podobě různých spolků a institucí, ale aktivněji svou situaci neřeší.

Lužičtí Srbové mají nízké sebevědomí, někdy jsou až příliš tolerantní vůči německým obyvatelům Lužice. Ti projevují svůj negativní postoj vůči menšině naopak často bez ostychu a dávají najevo svou velikost a sílu. Není tedy divu, že příslušníci etnické menšiny jsou uzavření, trpí pocity méněcennosti. Z toho následně vyplývá dobrovolná asimilace Lužických Srbů s Němci, protože se již dále nechtějí odlišovat a vyčnívat. A samozřejmě mnohdy nemají zájem se zapojit do různých akcí a projektů zmíněných institucích, které se v nich snaží probudit vlastenectví a ztracenou hrdost na vlastní kulturu a jazyk.

• Archiv závěrečné práce Eva Cholastová FF M-PS PS. Posuzování regionálních stereotypů: percepce osobnostních rysů typického Čecha, Moravana a Slezana [online] 2010 [cit. 2012-09-02]. Dostupné z : <http://is.muni.cz/th/173840/ff_m/>
• BOBKOVÁ, Lenka, Luděk BŘEZINA a Jan ZDICHYNEC. Horní a Dolní Lužice. 1. vyd. Praha: Libri, 2008, 232 s. Stručná historie států, sv. č. 54. ISBN 978-807-2773-824.
• ČERMÁKOVÁ; HAUMEROVÁ; KRYTINÁŘOVÁ; VAŇKOVÁ; ZITTOVÁ. Lužičtí Srbové [online]. Stránky pro studenty HKS, 2011 [cit. 2012-05-06]. Dostupný z: < http://www.hks.re/wiki/cermakova_haumerova_krytinarova_vankova_zittova_-_luzicti_srbove>
• Do Horní Lužice za kulturou [online]. Lužičtí Srbové. [cit. 2012-08-30]. Dostupné z: http://www.oberlausitz.com/ferien/kulturell/cz/sorben.htm
• FOY, T. a C. THIELE. The Legal Status of Sorbian Minority in the Federal Republic of Germany. International Journal on Minority and Group Rights. roč. 4, č. 1, s. 41-77. ISSN 15718115. DOI: 10.1163/15718119620907094. Dostupné z: http://web.ebscohost.com.infozdroje.czu.cz/ehost/pdfviewer/pdfviewer?vid=7&hid=8&sid=0d9f1a7d-0172-495c-9946-b9009380fbe1%40sessionmgr10
• GAUß, Karl-Markus. Vymírající Evropané: Slované odvedle - Lužickosrbské putování Německem. Překlad Zlata Kufnerová. Praha: Vitalis, 2003, 197 s. ISBN 80-725-3122-0.
• JERMÁŘ, Jaromír. Budou mít Lužičtí Srbové dále své školy? [online]. Máme společné cíle, 2006-08-15 [cit. 2012-05-06]. Dostupné z: <http://www.jaromir-jermar.cz/historie/budou-mit-luzicti-srbove-dale-sve-skoly.html>
• KALETA, Petr. Češi o Lužickyých Srbech: český vědecký, publicistický a umělecký zájem o Lužické Srby v 19. století a sorabistickeé dílo Adolfa Černeého. Praha: Masarykův ústav, 2006, 333 s. ISBN 80-864-9541-8.
• KAULFÜRSTOWA, Jadwiga. Činnost Jazykového centra WITAJ při zachovávání a šíření lužické srbštiny. In: Rěčny centrum WITAJ [online]. 2010 [cit. 2012-09-02]. Dostupné z: http://www.witaj-sprachzentrum.de/files/Dzelawosc%20RCW%20-%20ce.pdf
• KOHLÍČEK, J. Původ a historie Lužických Srbů [online]. České národní listy [cit. 2012-05-06]. Dostupné z: <http://www.ceskenarodnilisty.cz/clanky/Luz_Srb_Kohl.htm>
• LINDSETH, Martina a Angelika SOLDAN. The Sorbian population before and after german reunification. Debatte: Review of Contemporary German Affairs. 2000, roč. 8, č. 2. Dostupné z: http://web.ebscohost.com.infozdroje.czu.cz/ehost/pdfviewer/pdfviewer?vid=7&hid=8&sid=0d9f1a7d-0172-495c-9946-b9009380fbe1%40sessionmgr10
• Lužičtí Srbové [online]. Některé tradice a zvyky Lužických Srbů, [cit. 2012-08-30]. Dostupné z: http://cs.wikipedia.org/wiki/Lu%C5%BEi%C4%8Dt%C3%AD_Srbov%C3%A9#N.C4.9Bkter.C3.A9_tradice_a_zvyky_Lu.C5.BEick.C3.BDch_Srb.C5.AF
• Lužičtí Srbové [online]. Společnost přátel Lužice. 2008-2012 [cit. 2012-09-02]. Dostupné z: http://www.luzice.cz/home/luzicti-srbove.dot
• PETR, Jan. O jazykové praxi u Lužických Srbů [online]. Naše řeč, 1969 [cit. 2012-05-06]. Dostupné z: <http://nase-rec.ujc.cas.cz/archiv.php?art=543>
• SERBSKI INSTITUT/SORBISCHES INSTITUT [online]. 2009 [cit. 2012-09-02]. Dostupné z: http://www.serbski-institut.de/index.php?id=5&lg=os
• VYDRA, František. Lužičtí Srbové [online]. Lužické hory, 2000 [cit. 2012-05-06]. Dostupné z: <http://www.luzicke-hory.cz/historie/index.php?pg=clsrboc>
• VYDRA, František. Tonoucí ostrovy: vyprávění o těch, kteří jsou našimi sousedy, a na něž přesto tak často zapomínáme. Vyd. 1. Tišnov: Sursum, 1999, 79 s. ISBN 80-857-9968-5.

—-

Počet shlédnutí: 108