Lvov

Historické město Lvov, někdejší centrum Haliče, leží ve Lvovské oblasti v západní Ukrajině a se svými 237.000 obyvateli je pátým největším městem Ukrajiny.

Podled na Lvov z kopce Vysoký zámok

První písemná zmínka o Lvově pochází z letopisu z roku 1256, kdy hořelo město Chelm, ležící 180 kilometrů severozápadně od Lvova. Dříve byl spolu se Lvovem na území Haličsko-volyňského knížectví, dnes se nachází v západním Polsku. V letopise se uvádí, že plameny z hořícího Chelmu byly vidět až ve Lvově.

Lvov byl od začátku stavěn jako město, dokonce hlavní město Haličsko-volyňského knížectví. Za svůj vznik vděčí svému zakladateli haličskému knížeti Danilovi, který dal městu jméno po svém synu Lvovi. V průběhu své historie byla tato oblast součástí několika státních celků. Původní Haličsko-volyňské knížectví přešlo v roce 1349 dobytím Lvova Kazimírem Velikým pod nadvládu Polska a zde zůstalo až do prvního dělení Polska v roce 1772, kdy Halič připadla Rakousku. Mezi lety 1918 – 1939 se Halič opět navrátila Polsku a v roce 1939 byla násilně připojena k Sovětskému svazu. Od roku 1991 je součástí samostatné Ukrajinské republiky

Zakladatel města kníže Danilo

Spojitost mezi oblastí, kde se nachází dnešní Lvov a Čechy je zakotvena v dávné historii. Písemně nedoloženou domněnkou je, že v 9. století byla oblast Haliče nejspíše součástí Velkomoravské říše. Již kolem roku 920 ale existuje písemný doklad o tom, že Halič patřila do pražského arcibiskupství. Vůbec největší počet Čechů v historii byl v Haliči za Rakouska-Uherska. Dělením Polska nově nabyté rakouské provincie včetně Haliče byly velmi zaostalé, a proto se rakousko-uherská vláda snažila propastný rozdíl nějak vyrovnat. A byli to právě převážně Češi, kdo přijížděli do této oblasti, aby stavěli školy, železnice a celkově přispěli k jejímu ekonomickému i kulturnímu povznesení, protože jako slovanský národ měli dobrý předpoklad k snadnějšímu přizpůsobení se jazykovým i kulturních podmínkám. Do osudu české komunity ve Lvově zasáhl rok 1918 a s ním dvě zásadní události, které byly příčinou významného snížení počtu Čechů. Jednak to byl již výše zmíněný přechod Haliče pod nadvládu Polska, které bylo v národnostní otázce mnohem radikálnější, než Rakousko-Uhersko a za druhé vznik samostatného Československého státu. Tyto dvě okolnosti způsobily, že většina Čechů žijících do té doby na území Haliče se vrátila zpět do své původní vlasti.

Lvov je krásné historické město s mnoha povětšinou zrekonstruovanými památkami včetně nespočtu kostelů, opery, radnice nebo univerzity, jejímž prvním rektorem byl Čech. Je zde historické vlakové nádraží, letiště a jezdí zde české tramvaje. O Lvově se říká, že je to močový měchýř Ukrajiny, protože zde velmi často prší.

V období národnostně tolerantního Rakouska-(Uherska?!) v kostelních matrikách není vůbec udáváno národnostní složení obyvatelstva. Za polské nadvlády už je národnost významným faktorem. Obyvatelé nepolské národnosti například nemají nárok na zaměstnání ve státní správě. Do statistik národnostního složení obyvatel nebyli zahrnováni vojáci, jimž byly statistické údaje vedeny zvlášť. Za Polska bylo ve Lvově zhruba 1000 Čechů a stejně tolik ještě ve zbytku Haliče. Při posledním sovětském sčítání to bylo již jen 800 Čechů ve Lvově a zhruba stejné množství v Haliči. Po rozpadu Sovětského svazu se díky otevření hranic tento počet zmenšil na polovinu, tedy 400 lidí hlásících se k české národnosti ve Lvově a stejně tolik ve zbytku oblasti.

Z kartotéky z období Rakouska-Uherska, kdy byl počet Čechů nejvyšší, vyplývá, že více jak v polovině případů manželství se brali Čech s Češkou a to buď s místními, nebo si partnera přivezli přímo z Čech. Jelikož ve Lvově bylo i za Rakouska-Uherska, ale hlavně pak za Polska hodně Poláků a také Židů, byli dalšími nejčastějšími partnery Čechů právě Poláci. Ukrajinců bylo ve Lvově málo a bydleli spíše v okolních vesnicích.

U velkého množství haličských Čechů v období Rakouska-Uherska vyvstala potřeba se sdružovat. Z počátku však rakousko-uherské zákony vznik spolků nedovolovaly, a tak vznikl jakýsi neformální český klub. Teprve v roce 1867 bylo vznikem nového zákona povoleno zakládat národnostní spolky. Hned v tomto roce lvovští Češi nechali zaregistrovat svůj spolek pod názvem Česká beseda. Lvovští Češi zaregistrovali svůj spolek jen o tři nebo čtyři dny později než vídeňští Češi, jejichž spolek byl vůbec první zaregistrovaný v Rakousku Uhersku. Jelikož vídeňský spolek již neexistuje, je Česká beseda ve Lvově nejstarším spolkem Čechů. V roce 2007 oslavil 140. výročí svého založení! Bohužel, avšak z pochopitelných důvodů, se Česká beseda nemůže pochlubit nepřetržitou historií. Spolek fungoval do roku 1939, kdy bolševici zakázali všechny spolky včetně komunistické strany západní Ukrajiny a České besedy. Obnovena byla až v roce 1989. V současné době má Česká beseda ve Lvově 65 členů. Kromě České besedy je ve Lvově dalších asi 20 národnostních spolků.

Ve Lvově nejsou žádné doklady o tom, že by se kdy vedly statistiky o konfesní struktuře Čechů. Většina dnešních Čechů žijících zde jsou potomci Volyňských Čechů. Češi se začali na Volyň stěhovat v roce 1868. V té době Volyň patřila Rusku. V roce 1861 bylo v Rusku zrušeno nevolnictví a po potlačení polského povstání v roce 1863 zde bylo levně na prodej mnoho orné půdy, lesů a také statky zabavené polským šlechticům, kteří se účastnili povstání. Pro Čechy, které doma omezoval nedostatek půdy, pro řemeslníky, kteří toužili po lepším uplatnění a pro všechny, na které dopadal germanizační tlak, byla možnost odejít do Ruska nadějí na lepší existenci. I carská vláda české přistěhovalectví podporovala, protože se domnívala, že Češi jsou protestanti a stanou se v neklidné oblasti protiváhou polského katolicismu. Češi, kteří přišli na Volyň však byli povětšinou katolíci, což bylo pro Rusy nemilé překvapení. Snažili se proto Čechy převést na Českobratrskou víru. To se však nedařilo, a tak Čechům začali zabavovat půdu. Pokud ji chtěli získat zpět, museli přijmout pravoslaví. Nejdříve přijal pravoslaví jen jeden člen rodiny a nakoupil půdu, postupně se ale pravoslaví stalo mezi Volyňskými Čechy zcela převažujícím náboženstvím. Obyvatelé Lvova jsou dnes proto také povětšinou pravoslavní. U mnoha z nich se však dodnes dodržuje slavení Velikonoc a Vánoc zároveň podle původních českých i podle ukrajinských pravoslavných tradic.

Řeckokatolický kostel sv. Jiří z roku 1746¹⁾

Česká beseda se velmi dlouho snažila o zřízení české školy ve Lvově. Zde malý úryvek z Pokladniční zprávy České besedy ve Lvově ze dne 11. června 1918: Navrhuji zřízení úplné školy na zkoušku, prozatím na dobu jednoho roku, bychom nabyli zkušenosti. K tomuto bylo by as účelným poohlédnouti se po místnostech, jež bychom vynajmuli, kde již škola stává a z rozmanitých důvodů však není v činnosti. Tak ušetřili bychom pořizování nábytku školního, který vyžaduje značný náklad a naše, k tomu účelu zřízené fondy, jsou ještě nedostatečnými. Kdyby toto se nepodařilo, nechť vyjednává se s firmou Včelák o jak nejlevnější pořízení nábytku, ač můžeme se nadíti, že tato firma ev. nábytek ten by škole zhotovila darem při změněném smýšlení chéfa firmy. Záležet toto bude jen od volby vhodných vyjednavatelů, kterých Beseda k p. Včelákovi, svému dlouholetému členu, vyšle. Ev. docílí se aspoň velmi nízkých cen, by se nemohlo říci, že nábytek byl darován.²⁾ Mnohokrát už bylo zřízení školy na dobré cestě, jednou už byl dokonce koupen dům a sjednán učitel, ale než došlo k začátku vyučování, vypukla válka. Lvov se české školy nakonec nikdy nedočkal. Čeština se vyučovala na gymnáziích a byla a stále zde ještě je katedra bohemistiky na vysoké škole. V současné době si lze ve Lvově vybrat z několika kurzů češtiny.

Čeští krajané v několikasettisícovém Lvově tvoří nepatrnou menšinu. Udržování české kultury v tak velkém městě je pochopitelně náročnější, než v menších obcích. Obzvláště důležitou úlohu zde proto plní zdejší krajanský spolek Česká beseda, který je iniciátorem pravidelných setkání místních krajanů a dalších kulturních akcí. Ačkoli je historie tohoto města spjata s Čechy, nezasvěcený pozorovatel by to z jeho současné podoby nejspíše nepoznal. Kdo se však při procházce po hlavním náměstí Rynok pozorně porozhlédne, přeci jen jeden nepopiratelný symbol češství objeví. Od roku 2007 totiž prostor u vchodu do radnice zdobí nový stojan na kola v podobě Švejka, který sem byl postaven při příležitosti oslav 140. výročí založení České besedy.

Stojan na kola v podobě Švejka u radnice na náměstí Rynok.

Počet shlédnutí: 106