ČEŠI V RUMUNSKÉM BANÁTU

Milena Secká

Češi v cizině č. 8, 1995, s. 92–115.

Konec 18. století přinesl ve společnosti Rakouské monarchie mnoho změn, především však tereziánské a josefínské reformy způsobily přelom v hospodářských a společenských poměrech českých zemí. Patent o zrušení nevolnictví a toleranční patent byly důležitým momentem pro další rozvoj kapitalismu ve městech i na vesnici a zmírnění těžké osobní závislosti poddaných na feudální vrchnosti umožnilo, aby se snadněji rozvíjel trh pracovních sil, které byly nezbytné pro rozvoj manufaktur a prvních továren. I když reformy měly zlepšit situaci nejširších vrstev, jejich prosazování naráželo na odpor vládnoucích vrstev a po smrti císaře Josefa II. byla snaha vrátit se zpět k předreformním způsobům. Všechny reformy se tak nestaly samozřejmostí, mnohé byly anulovány, mnohé se prosazovaly nestejnoměrně a konečný výsledek byl značně problematický.

Také mezinárodní situace konce 18. století silně ovlivnila život v českých zemích. Francouzská revoluce, protihabsburská povstání, válka s Tureckem a Francií, to vše mělo dopad na radikalizaci nejširších vrstev. Vláda reagovala na odpor poddaných k feudálnímu režimu a profrancouzské sympatie represivními opatřeními policejního režimu. Metternichovská policie sledovala veškeré společenské dění a vše podezřelé ihned v zárodku potlačovala.

Ani situace na venkově nebyla jednoduchá, i když konec 18. století přinesl pozvolný pokrok v zemědělské technice a v hospodářských systémech užívaných při obdělávání půdy. Zatímco na velkostatcích se prosazovali nové technologie, plodiny a techniky, drobná rolnická hospodářství utlačovaná poddanským a robotním systémem, hospodařila postaru. Neúrodná léta 1781-1784, 1805-1806, 1815-1817 byla pro poddané pohromou, přinesla hlad, četní rolníci se zadlužili a přišli o svůj majetek. Katastrofou pak byl v roce 1811 státní bankrot. Zvláště tíživá situace byla u venkovské chudiny, kterou kromě poddanské závislosti na vrchnosti tížila i závislost na bohatých sedlácích. Dalším tíživým břemenem pro poddané byly povinnosti, které na nich vymáhal stát. Za dlouholetých válek s Francií se zvýšila kontribuce o množství vedlejších daní a přirážek. Poddaní museli odvádět naturální dávky pro potřeby armády a navíc zde byla tíže vojenské povinnosti. Odpor lidu donutil vládu, aby v roce 1802 zkrátila doživotní službu u vojska na 10 (pro pěchotu a vozatajstvo), 12 (pro jízdu) a 14 (pro ženisty) let. Otázka dalšího života vysloužilých vojáků se stala aktuální zvláště pro domovské obce. Hospodářské a sociální poměry poddaného lidu se od konce 18. století stále zhoršovaly. Kromě pasivního odporu při odvádění daní a dávek, zbíhání před násilnými odvody a četných dezercí z armády, se právě v této době rozšířily robotní a protivrchnostenské spory.

Ve městech začaly vznikat manufaktury, četná řemesla ztratila odbyt, v rámci cechů vzrostla skupina zchudlých příslušníků, kteří se stávali závislými na svých bohatých mistrech. Manufaktury i továrny vyvolaly v život novou společenskou vrstvu – proletariát; jeho postavení a životní podmínky se staly zdrojem neustálých nepokojů. Všeobecná nespokojenost se společenskou situací jak poddaných, tak i drobných řemeslníků a vysloužilých vojáků vedla k jejich migraci a hledání lepších životních podmínek. Proto, když se objevili v Čechách najatí agenti a hledali muže na kácení pralesa a těžení dřeva v oblasti jižního Banátu, ihned se našel dostatek zájemců.

Banát byl původně až do roku 1552 součástí uherské říše, kdy byl dobyt Turky. Po urputných bojích jej získal Leopold I. Karlovickým mírem zpět a do liduprázdné a zpustošené oblasti Banátu se na základě jeho výzvy začali stěhovat první kolonisté. Roku 1702 byla v části Banátu zavedena vojenská správa a od Požarevackého míru v roce 1718 byla v celém Banátu zřízena tzv. Militärgranze – Vojenská hranice. V pohraničních oblastech byly správními a administrativními centry vojenské posádky, které měly čelit možnému „tureckému nebezpečí„ a byly podřízeny vojenskému guvernérovi v Temešváru. Strategické, hospodářské i politické důvody si tak vynutily osídlování této oblasti pracovitými a hlavně spolehlivými kolonisty.

První rakouský guvernér, generál hrabě Florimund de Mercy, spravující Vojenskou hranici v letech 1718-1734 začal se svolením císaře Karla VI. území banátské roviny osídlovat Němci z jižního Německa, z Falce, Saska, Horního Porýní, později i Francouzi z Alsaska-Lotrinska, kteří se zde brzy poněmčili. Hornické oblasti na sever od řeky Nery osídlili Němci z Tyrol, Štýrska a Čech.2 V organizovaném osídlování Banátu pokračovala Marie Terezie i její nástupci a do Banátu přišli kromě dalších Němců a Francouzů i Italové, Bulhaři, Maďaři, Poláci, Slováci, Cikáni a v několika vlnách i Češi.' Nejjižnější část Banátu mezi Nerou a Dunajem zůstávala až do počátku 20. let 19. století poměrně liduprázdnou divočinou bukových lesů s několika rumunskými vesnicemi a salašemi. Z vojenského hlediska bylo toto strategicky důležité místo nutno co nejrychleji osídlit, jak na to neustále upozorňovala hlášení vojenského velitelství 13. rumunsko-banátského hraničářského pluku v Karansebeši a 14. illyrsko-banátského hraničářského pluku ve Weisskirchenu. Tehdejší generál Schneller byl pověřen osídlováním, vybudováním „kordonů“ (pevnůstek), cest a silnic.

Na počátku 18. století žil v banátské Oravici boháč, jehož jméno uvádějí prameny různě – Jiří Maďarli, Magyarly, Magarly, Mandžarli apod.4 Tento člověk si od vlády pronajal za nízký poplatek ohromné lesy, vykácené dřevo z nich za velké peníze prodal a vymýcenou půdu vracel státu. Na jeho popud odjeli agenti do Čech hledat vhodné dřevorubce a lesní dělníky. Zájemci měli slíbené libovolné množství dřeva na stavbu domu, 2 korce půdy (kterou si musili vymýtit), pracovní nářadí, vozy a potah dodal majitel. Vidina práce, dobrého zisku a navíc vlastního domu a pole přivábila dostatek zájemců, kteří v Banátu viděli zlepšení své životní situace.

Historické prameny většinou pouze konstatují, že Češi přišli do jižních částí Banátu buď jako dřevaři tohoto podnikatele, nebo později na výzvu Vojenské hranice. R. Urban jako jediný uvádí, že majitel měl Čechy do Banátu vylákat, protože vedení Vojenské hranice se oprávněně obávalo, že se lidé dobrovolně nerozhodnou pro vojenskou strážní službu. Ať již to byla ze strany vojenských úřadů lest nebo nebyla, jisté je, že slibované výhody přišly v době, jejíž politické a zvláště ekonomické problémy k migraci přímo vybízely, a proto se výzva setkala s tak mohutným ohlasem.

První skupina kolonistů se vydala na cestu do Banátu roku 1820-1821, druhá skupina v roce 1823 a třetí v roce 1824. Celkem asi 80 rodin dělníků z hor, dřevařů, truhlářů, tesařů, kovářů i horníků z Plzeňska, Klatovska, Domažlicka, Kladenská a Čáslavská cestovalo přes Budějovice do Vídně a dál uherskými rovinami. Jeli na velkých vozech pokrytých rohožemi

92

93

a kromě nejnutnějších potřeb si vezli i nářadí a někteří i dobytek. Cesta trvala téměř dva měsíce a několik lidí cestou útrapami zemřelo, ale několik se jich i po cestě narodilo. První dvě skupiny (52 rodin) vystěhovalců usadil dřevařský nájemce v nové osadě Elisabethfeld (zvané Lizabeta) a třetí skupina (asi 28 rodin) českých evangelíků ze sborů velimského, hořatevského, libického, kšelského a nebuďželského, založila osadu Svatá Helena, vzdálenou asi tři čtvrtě hodiny chůze východně od Lizabety.

Rok 1826 přinesl kolonistům velké zklamání. Nájemce, který byl povinen se o dřevaře starat a vydržovat pro ně tak zvané kantínky, kde se prodávaly lacinější potraviny a nejnutnější předměty, bez upozornění zastavil veškeré práce, nářadí, zásoby potravin a zboží naložil na vozy a odjel. Češi tak zůstali opuštěni a bez prostředků. Úřady je neevidovaly, byli považováni za dělníky nájemce, který se měl o ně starat. Starostové obou kolonií se nakonec rozhodli odjet k nejbližší vojenské úřadovně v srbském Požežíně a požádat o přijetí do Vojenské hranice. Zde se Čechů ujal plukovník Drasenovich, velitel 14. pohraničního pluku, žádost předal F.M.L. hraběti Schnellerovi do Temešváru a ten záležitost doporučil válečné radě ve Vídni. Tato nařídila spojit obě kolonie v jednu hraniční obec se strážnicí, obecním domem a udržovanými cestami. V Lizabetě se navíc vymýcením lesů ztratila voda, a tak se ihned začalo se stěhováním především do Svaté Heleny. Vojenské úřady zde začaly s výstavbou domků pro přesídlence a poslední byl předán až koncem 30. let. Vídeňská rada napsala českému guberniu, aby dovolilo vystěhovat se do Banátu dalším zájemcům, kteří by vykonávali na hranici strážní službu. Byla-li toto všechno předem domluvená hra mezi nájemcem a velitelstvím Vojenské hranice se asi nedovíme, ale první dvě osady vytvořily základ příštího českého osídlení.

Zájemcům o kolonizaci banátských hranic byla slíbena cesta na státní útraty, příspěvek 3 kr na každé dítě a 6 kr na nutné výdaje denně (měl se vyplácet do prvních žní, ale vyplácel se téměř 5 let), osvobození od služby v zemské obraně na 10 let, užitek z plochy vykácených lesů, osvobození od daní na 10 let, dále každý obdržel zdarma obilí k setí, dřevo na vystavění domů a „uspořádání cest“, 9 jochů orné půdy, 3 jochy pastvin pro dobytek a místo pro dům se zahradou. Tato vábivá výzva českého gubernia se setkala s velkým zájmem.

Vystěhovalci dostali od hlavních krajských úřadů v Čechách cestovní dokumenty „Entlas-Schein„ a „Exhibitori Praesentium“, psané německy a latinsky a podepsané českým guberniem. Vojenská hranice požadovala ke kolonizaci 500-600 rodin, ale sliby vyvolaly doslova vystěhovaleckou horečku, až musil hrabě Chotek z českého gubernia žádat vídeňskou dvorní kancelář, aby hromadné stěhování zakázala, protože hrozilo vylidnění některých oblastí. Ministr Kaunitz odpověděl, aby se doklad Entlassungschein vydával a vystavoval jen těm rodinám, které mají Zertificat No 5754, to znamená přijímací list od velitelství 14. hraničářského pluku se zaručením volného místa.

Zájemci o vystěhování byli drobní řemeslníci, dřevorubci, vápenici, rolníci a vysloužilí vojáci z Plzeňska, Klatovska, Domažlická, Litoměřická, Chrudimská, Berounska a dalších krajů, všichni římskokatolického vyznání. Na rozdíl od minulých transportů, cesta vedla z Vídně po lodích; lidé si vezli kromě osobních věcí i hospodářské náčiní, vozy i dobytek; a trvala asi jeden měsíc. Každý transport byl především velitelství ohlášen, aby bylo o všechno postaráno – největší transport čítal 80 rodin. V každé nově vyměřené osadě byly postaveny pro kolonisty prostorné dřevěné chýše a každá rodina měla již předem vyměřené pozemky.

V roce 1826 dal plukovník Drasenovich vyměřit půdu pro následující nové osady:

1. Biger a Schoy (Schnellersruhe)

2. Gernik a Reoky (Weizenried)

3. Wallia a Tissovitza (Eibenthal)

4. Mujeris (Frauenwiese)

5. Mrakony (Kvarzheim)

6. Brebul (Weidenthal)

7. Spimluy (Wolfsberg)

8. Sagorubuy (Wolfswiese)

9. Kraku Csenlny (Lindenfeld)

10. Ranitzi (Weidenheim)

11. Ravenska

12. Schumitza

13. Alt-Sadova

14. Neu Ogradena

15. Neu Schuppanek

Všechny tyto osady byly v letech 1826-1828 obydleny převážně Čechy, osady č. 6 – 10 převážně Němci žijícími v Čechách, hlavně pak z Chebska a bavorského příhraničí.

Již 9. února 1828 oznámil plukovník z Karansebešem, že 1036 převážně českých rodin dostalo přijímací lístky od Vojenské hranice, zbývá ještě 613 volných domů a žádá o zaslání českých farářů a učitelů, kterých je zde velmi zapotřebí.

Podle úředního výkazu z roku 1830 žil v nových osadách již následující počet českých kolonistů:10

Weizenried 469 osob

Schnellersruhe 266

Ravenska 237

Eibenthal 356

Frauenwiese 186

Neu Schuppanek 43

Schoenthal 281

Schumitza 123

Weidenthal 597

Wolfsberg 444

Wolfswiese 256

Lindenfeld 166

Svatá Helena 338

Elisabethfeld 118

Celkem 3 880 Čechů a „českých„ Němců.

I když bylo o osadníky vojenskými úřady postaráno, přesto první léta přinesla mnohá strádání a rozčarování a našli se i tací, kteří se vydali pěšky zpět do Čech. Jejich zprávy pak odradily mnohé zájemce. Dva chalupníci z Rakovnicka se při svém návratu z Banátu zastavili ve Vídni a osobně informovali císaře Františka I. o špatné situaci kolonistů. Ten nařídil kabinetní kanceláři, aby byl před vystěhováním každý poučen a varován, což způsobilo, že se počet kolonistů začal zmenšovat až ustal úplně.11

Poslední skupinky českých kolonistů, kteří přišli ve 40. a 50. letech 19. století, již nesměřovaly do hor, ale zůstaly v rovinných úrodných oblastech Banátu.

94

95

První léta českých kolonistů v banátských horách byla velice těžká. Předně porodní a klimatické podmínky byly zcela odlišné od výchozích českých oblastí. Horský terén s neprostupnými pralesy plnými divokých zvířat a kruté zimy přinesly nejednomu kolonistovi i smrt. Osadníkům byla vyměřena půda, kterou musili pro sebe i pro osadu vymýtit. Bydlili často až po pěti rodinách v příbytcích, které pro ně vojenská správa připravila a ta také měla zajistit zásobování potravinami, což se dělo často liknavě. Tam, kde přístřešky nebyly připraveny, vyhloubili si osadníci zemnice, a tak ke smrtelným úrazům při práci se přiřadily i smrt hladem, zimou a nemocemi.12 Nesnáze způsobovaly také boje banátských Srbů proti Maďarům, které probíhaly na území prvních českých vesnic v letech 1848-1849. Češi žijící v polozemnicích či dřevěných domcích bez možnosti ochrany se tak nejednou stali oběťmi krvavých konfliktů. Kdo mohl, odcházel proto tajně do banátských nížin nebo do oblastí dnešního Srbska. Zde se však v mnoha případech tito lidé rychle asimilovali a splynuli s místním obyvatelstvem. Neúnavnou prací však nakonec kolonisté části pralesů vymýtili, dřevo podle smlouvy odvedli úřadům a podle zpráv se již třetí rok po přesídlení'3 objevovaly dřevěné domky českých hospodářů. 12 jiter pozemků měl každý slíbeno ve smlouvě, les si mohl zabrat kolik chtěl, půdu zušlechtit, ale dříví musel odvést. Z této zabrané půdy se platila daň. Čerstvě vyklučená půda zprvu nerodila, mnohde vyschly prameny vody, a proto byly v několika případech osady se svolením vojenské správy opuštěny a tito lidé odešli dále do Banátu, Uher a Srbska.

Úroda z nových polí nebyla ohrožena jen klimatem a bonitou půdy, nýbrž i zvěří a také místními Valachy (tj. Rumuny). Mnohé české pozemky byly vyměřeny tam, kde již stály valašské salaše, vojenské úřady je nařídily strhnout, což vyvolalo u původních majitelů zášť a závist.15

Jakmile byly osady alespoň částečně uspořádány a upraveny, vojenská správa dala v každé obci postavit obecní domy, občané se měli postarat o brzké vystavění škol a správa slibovala kromě materiálu i zajištění českého učitele a kněze. Obecním domům se dodnes říká „stráž“ a byly zde původně ubytovány malé oddíly, které dohlížely na pořádek v obci a konaly strážní službu na přidunajské hranici. I když velkým lákadlem pro první osídlence bylo kromě půdy zproštění od vojenské služby, záhy se muži této výsady zříkali a dostávali za to od vojenské správy lesy. Později se stala hraničářská služba povinnou a trvala 12 let, ovšem nebyla nepřetržitá a muži si ji odsloužili kdy chtěli.16 Na „stráži„ musilo být neustále až pět mužů, kteří dohlíželi na obec a její nejbližší okolí. Tato hraničářská služba trvala až do roku 1873, kdy byla Vojenská hranice zrušena.

Přestože mnozí kolonisté nebyli zemědělci, v Banátu se jimi stali. Jakmile vykáceli určené plochy, museli zašít a starat se o vlastní obživu. Zručnost řemeslníků našla i zde uplatnění, ale hlavním zdrojem obživy byla vlastní pole. Po prvních letech neúspěchů začala pole rodit tak, že většina žila v dostatku. Češi si s sebou do Banátu přivezli určité agrotechnické znalosti, které byly pro místní obyvatele naprosto neznámé a velké sklizně budily závist. Kromě úmyslného ničení a krádeží Valachy, spásání divokými zvířaty a nepříznivým drsným klimatem byly škůdci o oheň, který zvláště v počátcích se snadno z neopatrnosti přenesl na celou ves. Dřevěné stavby i se zásobami tak často lehly popelem. Dalším nepřítelem, pro Čechy neznámým, byla zemětřesení. České osady jsou položeny v poměrně aktivní seismické zóně, a tak si Češi musili zvyknout i na tuto skutečnost.

Jednotlivá hospodářství byla objektivními podmínkami nucena být soběstačnými, alespoň co se týče potravin a drobného nářadí a nástrojů, které vyráběli domácí řemeslníci. Kupovaly se jen látky, nádobí a nezbytné maličkosti. Kolonisté se snažili (pokud mohli) přivézt si dostatečně zásoby všeho potřebného, a tak se chodilo jen na výroční trhy do nejbližších měst. České vesnice leží izolovaně v horách, cesty nebyly v dobrém stavu, a proto byl kontakt s okolím značně omezen. O cesty sice pečovala vojenská správa, ale velké vzdálenosti od hustě obydlených oblastí byly a jsou přirozenou překážkou. Kromě zemědělství se čeští kolonisté zaměřili na chov domácího zvířectva, koní pro potah~á~dor3ytlčana mléko a maso. Přebytek smetany, másla, tvarohu a vajec se záhy stal žádaným artiklem na trzích a české ženy „butrářky“ zárukou kvality a čistoty. Později začaly především ženy z české vesnice Šumice skupovávat i od valašských sousedů mléko, které čistily a dále zpracovávaly. Ze Šumice tak chodily čtyři hodiny cesty na vlak a na trhy do velkých měst trvala cesta tři až čtyři dny. Prodejem získané peníze byly mnohde jediným zdrojem, ze kterého žena kupovala látky na oblečení a obutí pro celou rodinu. Muži chodili do lesa na sezónní práce, někteří vyráběli podomácku šindele, košťata, košíky a dřevěné nářadí. Koncem 19. století byly v blízkosti českých osad Eibenthal a Biger otevřeny antracitové doly. Tak se většina mužů z těchto osad stála kovozemědělci – horníky a ženy s dětmi a starými rodiči vedly hospodářství. Některé vesnice si přivydělávaly i pálením a prodejem vápna. Dorůstající děvčata z některých osad chodila také do města do služby. Dívky si tak vydělaly na výbavu, ale především se naučily vařit, vést domácnost a starat se o děti. Pro svou čistotu a pracovitost byly vyhledávány a dobře placeny. Přes všechny tyto finanční zdroje bylo hlavním způsobem obživy všech kolonistů zemědělství a chov dobytka. Ostatní doplňkové příjmy jen zlepšovaly postavení rodiny ve společnosti.

Prvními stavbami, které začali kolonisté stavět, byla jejich vlastní obydlí. Po zemnicích a polozemnicích to byly malé dřevěné chalupy z dubových „kuláčků„ nebo boudy z vázaných prutů nahazovaných blátem, kryté slámou nebo rákosem s jedním malým oknem. Protože se rodiny rozrůstaly, domky nestačily nebo byly poškozeny ať již ohněm nebo zemětřesením, začaly se stavět domy větší. V některých vsích se za pomoci všech příbuzných z hlíny smíchané s plevami nabíjely stěny mezi silná prkna, okna a dveře se vyřezaly a krov byl kryt šindelem, doškami nebo později i taškami. Takový dům byl trojprostorový – se světnicí, komorou a chlévem. Později se chlévy začaly stavět samostatně, z původního chléva vznikla druhá světnice s kuchyňským koutem a z druhé místnosti parádní světnice. V jiných vesnicích se domy stavěly, z tzv. „měkkýho kamene“ – tufsteinu, který se řezal pilou na kvádry. Hospodářská stavení, chlévy, kolny, stodoly byly dřevěné, většinou kryté doškami, později šindelem. K dnes nejstarším dochovaným stavbám patří obecní domy „stráže„, školy a kostely.

I když vojenská správa slibovala kolonistům zajištění českých učitelů i kněží, ve většině osad na ně čekali téměř třicet let. Zprvu vyučovali nejstarší nebo nejschopnější muži ve svých domech, později vysloužilí poddůstojníci vojenské hudby v Karansebeši. Teprve kolem roku 1850 začíná řádné školní vyučování, kdy jsou postaveny i školní budovy s bytem pro učitele. V padesátých letech se také objevují první diplomovaní učitelé z Čech a přibližně ve stejné době dochází ke stavbám kamenných kostelů a far (často na místech dřevěných kaplí) a stanovení duchovních správců. “ Vojenská správa tak dodržela své sliby, ve všech obcích dodala materiál na stavbu školy s kaplí nebo i s obecním domem a o práci se postarali vesničané. O vybavení kostelů se zasloužila jednak vojenská správa, církevní

96

97

úřady, mecenáši, ale i dárci z Čech. Čeští kolonisté byli vyznání římsko-katolického vyjma 30 rodin evangelíků, kteří se usadili v obci Svatá Helena. Z nich časem část přešla k nazarénům a převážná část k baptistům. Existence čtyř náboženství v jedné vesnici vedla k odlišnostem a zvláštnímu postavení této nábožensky heterogenní lokality mezi ostatními českými vesnicemi, které zůstaly nábožensky čisté. V Banátě, který byl etnicky heterogenní, převládalo náboženství pravoslavné (u Srbů a Valachů), méně katolické (Němci) a židovské. Další vývoj ukázal, že právě víra hrála obrovskou roli a napomáhala adaptaci a emancipaci české skupiny.

Protože úředníci Vojenské hranice věděli, že Češi ochotně zůstanou v nehostinných podmínkách, jen když budou mít svou víru a školu, všemožně církev i školy podporovaly a je třeba konstatovat, že se důsledně starali o školní i duchovní výchovu kvalifikovanými lidmi. K této době se váží jména učitelů a kněží, jejichž památka žije v myslích lidí dodnes, a někteří se maximálně zasloužili o pozvednutí české menšiny.2'

Horší situace pro české obyvatele Banátu vznikla po zrušení Vojenské hranice, kdy se celá oblast stala součástí maďarského království. Školy bývaly obecní a učitele si vesničané vydržovali sami. Po vydání Aponyiho? zákona byly školy zestátněny a někde ihned dosazeni maďarští učitelé. Podobně i kněží byli dosazeni maďarští a česky se většinou nikdy nenaučili. Maďarizace silně pokračovala a vyvrcholila v roce 1910, kdy byla čeština označena jen za řeč pomocnou a děti se vyučovaly pouze maďarsky. Snaha o odnárodnění však narazila na silný odpor a čeština se udržela a předávala v rodině z generace na generaci. Konec maďarizaci přinesla až Trianonská smlouva z roku 1920, kdy byl Banát rozdělen mezi Rumunsko a Jugoslávii.

Změny správce nebo i státní jako by se českých osad ani příliš nedotkly. Vesnice dostaly maďarská jména,„ děti se učily maďarsky, kronika i matrika byly vedeny maďarsky, ale lidé dál žili stranou veškerého ruchu a na prvním místě byla jejich práce a péče o úrodu. Lidí ve vesnicích léty přibývalo a začal se projevovat nedostatek půdy. Těžká dřina v přelidněných vesnicích nevedla vždy k úspěchu a lidé začali v 90. letech minulého století z vesnic odcházet. Odcházeli jednak do blízkého okolí do rumunských vesnic,“5 jednak do Srbska,26 Bulharska,2 ale také do Ameriky.28 Tento odliv obyvatelstva zlepšil postavení zbylých Čechů a na čas vyřešil problém přelidněnosti.

I když české vesnice žily svým životem bez většího kontaktu s jinoetnickým okolím, nelze říci, že by neměly žádný kontakt se starou vlastí, resp. s Čechami. Po dobu existence Vojenské hranice byl Banát i Čechy součástí jedné monarchie, která měla velmi dobře pracující vojenské i církevní úřady. Tak se touto cestou žádosti odevzdané vojenským úřadům ' dostaly až na patřičná místa v Čechách. Bylo to především již zmiňované zajišťování kněží a diplomovaných učitelů. Při stavbě škol a kostelů v jednotlivých vesnicích pomáhali i dárci z Čech, ať již to byli jednotlivci nebo spolky.

Širší veřejnost se mohla o životě českých kolonistů dozvědět patrně ponejprv v roce 1855 v Pražských novin,31 další zmínky najdeme již v knihách či článcích historických32 nebo cestopisných.„ Z jednotlivých zpráv víme, že na přelomu století se v českých vesnicích objevilo i některé české zboží, ale byly to spíše jen výjimky objednávané „osvícenými“ učiteli.„ Po připojení Banátu k uherské monarchii podléhaly české vesnice maďarským úřadům, které českým menšinám příliš nepřály. Kontakty staré vlasti s českými banátskými vesnicemi se začaly množit až počátkem 20. století, kdy byly publikovány i první fotografie35 a odborné články Jana Auerhana, které přinesly i první statistické a demografické údaje.“6

Většina zpráv přinesla kromě historických a statistických údajů i zmínky o způsobu života a tradičních zvyklostech, které upozorňovaly na typický český ráz: „Pod maďarskou vládou, kde bylo lidu překonati tolik sveřepých útisků, uchovali si do dneška ne ne-li úplný, tedy aspoň značně zachovalý ráz rodinného veselí a národního života.„37 První, co každého upoutalo na českých vesnicích, byl tradiční ženský oděv typický pro jednotlivé české vesnice banátské a zcela odlišný od oděvu valašského či srbského. Oděv si dokonce v jednotlivých vesnicích uchoval krajové prvky českého oděvu prvních kolonistů. Od svých valašských sousedů převzali pouze způsob obutí, zimní krátké kožíškové vesty a mužské zimní čepice, tedy to, k čemu byli nuceni objektivními podmínkami. Podobně to bylo i se stravou, která v základu vychází z tradiční české kuchyně a převzala jen to, k čemu byla objektivně nucena. Bylo to především použití kukuřice, jejíž konzumace byla prvním kolonistům neznámá. Podobně i interiér domů a nábytek si uchoval české prvky. Nábytek a zařízení vyráběli čeští vesničtí truhláři, pouze nádobí a drobné náčiní (vyjma dřevěného vyráběného podomácky) se kupovalo na trzích.

Češi se od jinoetnického okolí také odlišovali způsobem hospodaření, chovatelskými, pěstitelskými a agrotechnickými praktikami. Již v době kolonizace si přinášeli vědomosti, které byly proti valašským a srbským zvyklostem na vyšší úrovni. Ještě k větším rozdílům došlo koncem 19. století, kdy především diplomovaní učitelé přinesli do Banátu nejnovější poznatky z oblasti chovatelství, pěstitelství a agrotechniky. Dali tak základy ovocnářství a včelařství, které bylo v Banátě téměř neznámé. V některých případech přijímali valašští sedláci znalosti a praktiky Čechů, ale protože kontakty byly nepravidelné, k většímu ovlivnění nedošlo.

K častým kontaktům nedocházelo ani mezi jednotlivými českými vesnicemi. Některá jména kolonistů naznačují, že patrně v prvních letech došlo k určitému míšení s místním obyvatelstvem,38 ale výskyt stejných jmen v různých českých vesnicích může být způsoben jednak počáteční, ale i pozdější migrací celých rodin. V pramenech nejsou zmínky o sňatcích mezi jednotlivými českými vesnicemi, naopak je vždy zdůrazňována přísná endogamie. Z terénních výzkumů však víme, že ke sňatkům mezi vesnicemi docházelo, ale pouze ve výjimečných případech, např. u vdovců, vdov, tělesně postižených apod., pro které nebyl vhodný partner ve vlastní vesnici. Těchto případů bylo minimálně a vesnice tak žily naprosto uzavřeně.

Život jednotlivce i celé komunity byl určován rytmem hospodářských prací a svátky a obřady kalendářní a rodinné obřadnosti. Všechny zvyklosti a praktiky byly výrazně české a komunita je chápala jako projevy etnické příslušnosti, které jsou dány tradicí, a které je nutno striktně dodržovat. V době vzrůstající maďarizace se staly symbolem češství a obranou proti útlaku. Podobně i slovesný a hudební folklór si udržel české rysy. K jistému ovlivnění došlo po návratu mužů z balkánských válek, kdy obohatili folklór o vojenské písně a vyprávění o válečných událostech. Došlo tak jen k rozšíření repertoáru, nikoliv však na úkor české tradice. Naopak české zvyky a obřady napomáhaly čelit maďarizaci a později romanizaci.

Stručný přehled ukázal nástin života českých vesnic od kolonizace až po počátek 20. století v jižním Banátu.

Sociální migrace v rámci Rakouské monarchie přivedla do svazku tzv. Vojenské hranice chudé a střední vrstvy vesnického obyvatelstva. Patrně nikdo z lidí si nepředstavoval situaci, v jaké se ať již se svou rodinou nebo sám ocitne. Kolonisté přišli do liduprázdných končin s neprostupnými pralesy, které měly sloužit jako hraniční kordon proti případnému turecké-

98

99

mu nebezpečí. Lidé se však, pokud chtěli přežít, musili přizpůsobit a změnit své návyky a postoje.

Z objektivních faktorů působících na změny některých projevů etnicity, to byly především přírodní a klimatické podmínky. Veškeré stavby bylo třeba stavět z dostupného materiálu, i když dobové prameny zdůrazňují určitý „český ráz“ vesnic, který patrně spočíval v rozmístění budov a v celkové úpravnosti a čistotě. Přírodní a klimatické podmínky ovlivňují i floru i faunu, která se ne mnoho, ale přesto odlišovala od českého prostředí. Zvláště s divokými zvířaty se museli umět kolonisté vypořádat, protože ta ohrožovala nejen úrodu, ale i jejich životy. Zde rostoucí plodiny se kolonisté museli naučit využívat a pěstovat, především pak kukuřici a některé druhy zeleniny. To mělo samozřejmě vliv na skladbu stravy, která se musela podřídit dostupným surovinám.

Podobně změna klimatu přinutila kolonisty přizpůsobit i svůj oděv. Banát má především daleko vyšší letní a nižší zimní teploty, než na jaké byli Češi zvyklí. Také vodní srážky jsou daleko častější a vydatnější. Na jaře a na podzim zde vane velmi silný vítr, který lidé jmenují „košava„. Vane v sedmi až desetidenních cyklech, které se po několika dnech klidu opakují po celé jaro a podzim a svou silou připomíná vichřici. Strhává střechy, láme stromy, rozhází vše, co není upevněno a znemožňuje lidem pobyt venku, protože vzdušné víry zvedají prach, vodní tříšť a listí oslepují. To byl fenomén pro Čechy zcela neznámý a než poznali jeho průběh a pravidelnost, nadělal mnoho škod. V oděvu a obutí kolonisté přizpůsobili pouze své donesené zvyklosti objektivním podmínkám. Běžný denní oděv si tak zachoval i donesené krajové zvláštnosti.

K drobnému ovlivnění muselo dojít i v interiéru a domovním zařízení, protože jakmile lidé začali nakupovat, byli limitováni nabídkou trhu. Přesto zprávy prvních cestovatelů i demografů zdůrazňují typický český způsob života rolníků a řemeslníků ve všech jeho stránkách. Nedílnou součástí života byly a jsou zvyky ať již kalendářní či rodinné obřadnosti, které si důsledně uchovaly český ráz podtržený i českými písněmi, tanci a dalšími projevy folklórní tvorby. Ve většině českých vesnic vznikly také české kapely, které propagovaly české písně a tance i v jinoetnickém prostředí.

Co se týče jazyka, i ten se důsledně dodržoval se všemi nářečovými a krajovými variantami a zvláštnostmi. Odborné názvy pro různé druhy nářadí a řemeslnická terminologie si uchovávala německé nebo německé počeštěné výrazy, ale k maďarskému, rumunskému či srbskému ovlivnění ve větší míře nedošlo. Pokud šla děvčata do města do služby, naučila se i cizí jazyk, podobně muži na vojně, ale doma v českých vesnicích se čeština udržela. Jistě tu svou roli sehrála škola a kostel, kde se v dobách Vojenské hranice používala výhradně čeština, zatímco ve styku s úřady němčina, na což byli čeští kolonisté ze staré vlasti zvyklí. Etnické povědomí patrně zprvu nehrálo příliš velkou roli. Kolonisté si byli vědomi své etnické odlišnosti, ale tvrdost životních podmínek jim nedávala možnost uvažovat o své výjimečnosti a srovnávat situaci jednotlivých banátských etnik. K uvědomění si své etnické příslušnosti došlo patrně až při kontaktech s místním obyvatelstvem, které žilo v nesrovnatelně horších životních poměrech a na nižší úrovni. Výstavba úpravných vesnic, zavedení školní docházky, pravidelné bohoslužby či jen pobožnosti, dobré hospodářské výsledky a prodej vlastních přebytků na trhu – to vše přispívalo k pocitu národní hrdosti. Češi byli nesporně lepšími hospodáři a chovateli a místní obyvatelstvo se v mnohém od nich učilo.

K pocitu výjimečnosti přispěly i české zvyky a obřady, z nichž mnohé získaly reprezentativní charakter dodávající Čechům vážnosti. Češi vědomi si svého „nadřazeného“ postavení (byť byli i mnohdy chudší než jejich srbští nebo valašští sousedé) důsledně lpěli na vnějších projevech své etnické příslušnosti, ať již to byl jazyk, oděv nebo zvyklosti, protože přijetím cizích zvyklostí by se podle svého názoru snížili na úroveň „Valachů“. Když pak koncem století začal stát s národnostním útlakem, byly české vesnice se svým vědomím natolik silné, že dodržování tradice, která měla původně reprezentativní charakter, se stala účinným prostředkem proti maďarizaci.

Počátek 20. století přinesl do českých vesnic Banátu změny, které situaci Čechů zde žijících většinou zhoršily. Mezinárodní střety byly často řešeny vojenskými konflikty, které zasáhly ať již přímo nebo jen svými důsledky české vesnice v banátských horách. Byly to jednak balkánské války, ale především první světová válka, jíž se zúčastnilo i mnoho českých mužů z Banátu. Část se sice do bojů nezapojila, nýbrž využila možnost v rámci vojenské služby nastoupit do dolů nebo pracovat v lesích. Čeští muži bojovali především na frontě italské (kde jich padlo nejvíce) a ruské (zde se jich mnoho dostalo do zajetí). Války svými důsledky citelně zasáhly i do života lidí, kteří zůstali ve vesnicích. Velká drahota a nouze spolu s neúměrně velkými odvody vojsku vedly k majetkové diferenciaci vesnice. V roce 1918 byl jižní Banát nakrátko obsazen srbskými vojsky, ale k výraznějším změnám v životě lidí nedošlo. Zásobování, byť válkou ztenčené existovalo, stejně tak i úřady a policie. Na podzim roku 1918 přišlo nařízení k vystěhování všech vesnic podél Dunaje, kde se předpokládaly v brzku boje. Lidé se rozutekli do lesů jen s nejnutnějšími věcmi a po návratu domů je čekalo další utrpení. V lednu 1919 vstoupila rumunská vojska do Sedmihradska (jehož součástí byl i Banát) a rozpoutala zde boj za „osvobození„. Touto dobou se začali vracet vojáci z války i zajetí a horníci z vojenských závodů. Přepadali vesnice, vraždili, kradli a zapalovali a byli mezi nimi i muži z českých vesnic. Z venkova se pak stáhli do měst, kde loupili a ničili tovární zařízení, mstili se na majetnějších lidech a představitelích inteligence, kteří prchali z měst do horských vesnic. Bylo to povstání chudáků, kteří podporováni a vedeni představiteli dělnického a komunistického hnutí se mstili na „buržoazii a pánech“. Masakry a loupeže nabyly takových měřítek, že prchla i policie, proti které dav zaútočil. Teprve na zásah srbských a později rumunských vojáků byl nastolen klid, který ovšem umožňoval povstalcům za úplatu trestné vraždění a loupení dál. Horský nepřehledný a těžko přístupný terén byl ideální základnou pro povstalce, kteří svým pobytem ve vesnicích ztrpčovali obyvatelům život. Nakonec si skupina gernických mužů šla stěžovat na francouzské velitelství do Drenkové a to rumunské povstalce potlačilo. „Gernickým lupičům„ se však nic nestalo. Kronikář poznamenal, že válka změnila především životy mužů: poprvé se a na dlouho dostali mimo svůj kraj, poznali jiné zvyky, naučili se cizím řečem, ale vrátili se jako nevěřící toužící jen po majetku.

Připojení Sedmihradska včetně západního Banátu přineslo Rumunsku nejen zvětšení teritoria (o 128 %) a počtu obyvatel, ale také obrovské zdroje nerostného bohatství, továrny zpracovatelského, těžkého i lehkého průmyslu, úrodné nížiny a kapitálové investice. Protože složení obyvatelstva bývalého Sedmihradska bylo etnicky velmi pestré, bylo nutno řešit i otázku národnostních menšin. Pod tlakem vítězných mocností byla 9.12.1919 v Paříži podepsána smlouva „O menšinách“, která měla přinést všem zrovnoprávnění před zákonem. Ve skutečnosti však pouze maďarské úředníky nahradili úředníci rumunští, jména obcí byla

100

101

porumunštěna a státní aparát nesměl zaměstnat cizince, kteří se stali bezprávnými. Poválečná situace v Rumunsku byla velmi těžká. 4.června 1920 byla podepsána mírová smlouva s Maďarském v Trianonu, která Rumunsku potvrdila držení Sedmihradska a části Banátu.43 České vesnice ležící v Banátu tak byly rozděleny hranicí mezi Království Srbů, Chorvatů a Slovinců a Rumunsko. Zatímco sedm ryze českých vesnic spolu s dalšími diasporami ve stolici Krašo-sereňské připadly Rumunsku, jejich hospodářské centrum Bela Crkva spolu s osadami České Selo, Vršac a Veliké Srediště Jugoslávskému království. Odchodem Srbů a příchodem Rumunů se zcela změnila hospodářská situace nejen měst, ale i vesnic. Obchodní a zásobovací síť se zcela rozpadla, protože Rumuni žijící v naturálním hospodářství si vše potřebné vyráběli sami. Starší lidé vzpomínají, že za maďarské vlády byl blahobyt, dobré úřady, řádné školy, velmi malé daně, dobré cesty, dostatek potravin, pěkná úroda a zdravý dobytek. Toto vše se změnou vlády ztratilo. Někteří to řešili i vystěhováním. Prof. Jindřich Schlögl ve svém článku Dějiny českých osad v rumunském Banátě (Naše zahraničí 1925) uvádí: „…nyní lid, umořený stálou drahotou a chudobou, chce přesídliti do ČSR na Žitný ostrov.„

V letech 1918-1923 v době politické krize se v Rumunsku vystřídalo 48 vlád, které se všemožně snažily potlačit dělnické hnutí a upevnit pozice buržoazně statkářského režimu. Politické změny znamenaly v českých vesnicích střídání policistů a úředníků a sami lidé se snažili vyrovnat s následky válečných let. 20. a 30. léta lze charakterizovat jako poměrně klidná (v českých vesnicích), mnohde se postavily školy, kostely, opravily zničené/budovy. S větší silou pak dopadla na Čechy zpráva o vypuknutí druhé světové války a mobilizace. Válka si tentokrát vyžádala více nezvěstných než padlých, ale_ horská oblast uchránila české vesnice před přímými bojovými operacemi, které zasáhly banátské nížiny. V září 1944 podepsalo Rumunsko se sovětskou vládou přiměří a země se začala vzpamatovávat z válečných útrap, i když rumunská armáda po boku Rudé armády bojovala až do května 1945, kdy své tažení skončila v Praze.

V Rumunsku se začalo s výraznými demokratickými přeměnami. Byla to jednak pozemková reforma, která zlikvidovala mocnou statkářskou třídu a vyvlastněnou půdu dostali drobní rolníci. Českých vesnic se podstatněji týkal tzv. „Národnostní statut“ (zákon č. 86 ze dne 7.2.1945), který přesně vymezoval práva etnických menšin, kterých bylo v Rumunsku velké množství. K úplné realizaci však dosud nedošlo, naopak od 50. let se situace neustále zhoršovala až do revoluce v roce 1989.

Konec 2. světové války přinesl nejen změny hranic (i pro Rumunsko), ale i velké přesuny obyvatel. Československo, které ztratilo odsunem Němců i válečnými ztrátami velký počet obyvatel, přišlo s výzvou ke všem krajanům žijícím mimo území vlasti, aby přesídlili zpět a pomohli budovat novou republiku. Tak začala další etapa historie českých vesnic v Rumunsku.

Jedním z důvodů reemigrace bylo od 20. let narůstající přelidnění a nedostatek půdy v českých vesnicích, které od svého vzniku zůstávaly endogamní a půda se stále drobila. Neustálý vzrůst počtu obyvatel v rámci uzavřené sídelní jednotky měl za následek i rozšíření některých chorob a vrozených deformaci.

Způsob obživy se v českých vesnicích Banátu od předešlého období příliš nezměnil. Naprosto převládala zemědělská výroba, drobný chov dobytka, příležitostný prodej přebytků na trhu a dívčí služba ve městě. V daleko větší míře než v předcházejícím období se začala uplatňovat sezónní práce mužů. Změnou hranic byly sice znemožněny práce v Srbsku

(většinou při žních), ale o to více přibývalo možností na veřejně prospěšných pracích (např. stavby silnic) a zůstaly práce v lesích („na sáhy„), pálení vápna (Gernik), zpracování smůly (Biger, Eibenthal) aj. Velkou změnu znamenalo zřízení textilní továrny ve Svaté Heleně. Ježkova tkalcovna z Bystrého nad Metují v Orlických horách dovezla v roce 1927 šestnáct domácích tkalcovských stavů, z kterých se po roce vyvinula výroba mechanická. Tkaním plátna se zabývaly pouze ženy, a i když výdělky byly skrovné,4 přesto byly vítané. Výroba však po deseti letech začala upadat a skončil tak jediný pokus a organizovanou výrobu v českých vesnicích.

Chudoba a nedostatek půdy koncem 20. let vyvolaly opět vlnu vystěhovalectví, tentokráte především do Argentiny (13.1.1929).48

Největší změny, které zasáhly obyvatele českých vesnic, se týkaly především školství a církevních záležitostí. Bylo již konstatováno, že vydáním Apponyiho zákona (1910) byly všechny školy zestátněny a začala programová maďarizace. Ve Svaté Heleně byla v roce 1911 zřízena dětská opatrovna „óvoda“ (tj. mateřská školka), ve které učitelka děti bitím trestala za slova pronesená v českém jazyce. Kdo děti odmítl do opatrovny poslat, musel do tři dny cesty vzdáleného města zaplatit pokutu. Šest dní znamenalo pro každého hospodáře příliš velkou časovou ztrátu, a tak raději děti do opatrovny posílal. I tak bylo na těchto pokutách vybráno na 800 K.

Když přijel v roce 1914 do Svaté Heleny dr. Jan Auerhan a bydlel opět u učitele Jana Schlögla (syna prvního helenského učitele), byl tento muž za to nařčen z panslavismu, z protistátních schůzek a jako nepřítel maďarského národa suspendován (na jeho místo řídícího učitele nastoupil Maďar) a přeložen na maďarskou školu do Senteše. Navíc byl za předčítání českých knih obviněn z velezrady a jeho děti musily opustit české školy a odejít na maďarské.4 1 z ostatních českých vesnic jsou známé příklady suspendování dobrých českých učitelů pro neznalost nebo nedostatečnou znalost maďarštiny. Jak vzrostla znalost maďarštiny (mimo jiné) nám dokumentuje tabulka vzniklá na základě oficiálního sčítání lidu v roce 1900 a 1910. Především údaje za vesnici Gernik ukazují výsledky maďarských učitelů a je zřejmé, že počet znalých maďarského jazyka se zvyšoval.“ Postup maďarizace je zřejmý i z údajů statistické ročenky, které konstatují, že v komitátu Krassó-Szoereny byly ve školním roce 1904-05 čtyři české školy, roku 1905-06 pouze tři a roku 1906-07 jenom jedna.„ Školy se pozvolna stávaly česko-maďarskými, až se nakonec změnily v maďarské a čeština byla povolena jen jako jazyk pomocný.

Konec maďarizaci přinesl Trianonský mír. Rumunské úřady zprvu povolily české vyučování v plném rozsahu a školy zůstaly obcím. Zásadním problémem však byl nedostatek vhodných učitelů. Ještě za uherského státu bylo povoleno přizvat učitele z Čech, Moravy či Slovenska. V novém státě však zákon zakazoval cizím státním příslušníkům vyučovat. Tímto nařízením zbyl pouze jeden český učitel ve Svaté Heleně, v ostatních vesnicích učitel nebyl. Neudržitelný stav vyřešil stát; obecní školy zestátnil a kde chyběl učitel, byl dosazen rumunský. Ovšem bylo slíbeno, že bude-li český dorost, bude umisťován na českých školách, což se časem také zčásti podařilo. Názorně to ukazuje tabulka zachycující kulturní poměry v českých vesnicích v roce 1930.

102

103

Počet

Těžkou situaci v některých vesnicích nakonec musel rumunský stát řešit ústupem ze svých názorů. V roce 1929 povolilo rumunské ministerstvo školství, aby např. do Svaté Heleny a do Šumice přišel učitel z Československa. Byly to však tzv. „smluvní síly“, které učily jen češtině, zpěvu a vlastivědě. Hlavní vyučovací řečí se na všech českých školách stala rumunština, pouze první ročník mohly děti absolvovat v češtině. Rumunské ministerstvo školství sice povolilo používání českých učebnic, ale školní revizoři a podrevizoři je pod trestem zakazovali. Koncem 20. let došlo k určitému zlepšení hlavně zásluhou intenzivnější péče Československého ústavu zahraničního (ČÚZ), který zajišťoval nejen vhodné učitele, ale i materiálně zabezpečoval výuku zasíláním učebnic a dalších školních pomůcek. ČÚZ také zprostředkovával kontakty s různými podpůrnými spolky,„ které věnovaly knihy pro nově zakládané knihovny, notový materiál pro sbory či kapely (viz tabulka), ale také bohoslužebné předměty o výzdobu do českých kostelíků. Užší kontakty mezi Československem a Rumunskem dokumentuje sice ojedinělá, ale přesto uskutečněná cesta deseti šumických dětí, které v červenci 1938 se svým učitelem navštívily Prahu.“ Ve 20. a 30. letech se mezi českými krajany také rozšířilo odebírání českých kalendářů, časopisů a novin, jejichž dodávání zprostředkovával jednak ČÚZ, jednak Konzulát ČSR v Kluži.

Situace ve školství se pak až do 2. světové války nezměnila. Pokud nebyli učitelé z vlastních řad, byli povoláni z Čech, ale v předvečer druhé světové války rumunská fašistická vláda zakázala všem cizím státním příslušníkům výkon ve státních službách a tak zanikla i tato možnost.

Velice obdobná situace jako byla ve školství, se projevovala i v církevních záležitostech. Navíc v mnoha případech byl kněz i učitelem, a tak maďarizace a později romanizace ho postihly dvojnásob. České vesnice Eibenthal a Gernik mají katolické fary, Svatá Helena faru evangelickou. Ve 20. letech byly ke Gerniku přifařeny Svatá Helena, Biger, Rovensko a smíšená Berzasca. Do Nové Ogradeny a Sumice dojížděli kněží čtyřikrát za rok. Helenská fara evangelická byla obsazena farářem povolaným z Hradce Králové – Janem Košťálem, který zde působil až do druhé světové války, kdy byl jako cizí státní příslušník postižen vyhoštěním a byl vlastně posledním helenských evangelickým farářem. '

Roku 1927 byla v Gerniku biskupským rozhodnutím zrušena gernická fara, protože věřící nechtěli již přispívat na plat faráře. Gernik byl přifařen se Svatou Helenou k Nové Moldavě, Rovensko k městu Bozovici. V roce 1928 byl Gernik přeložením novomoldavského kněze přifařen k Sasce, ale již 15.10. dostal Gernik nového českého kněze, dr. Josefa Babinského z Brna, který zde působil až do své smrti na počátku 50. let. Úzký kontakt s církevními

kruhy v Československu dokumentují vizitace katolických a evangelických hodnostářů,„ ale také udílení svátosti biřmování českými biskupy.

Kromě církevních hodnostářů pokračovaly cesty demografů, většinou pak zaměstnanců ČÚZu, jehož prvním ředitelem se stal dr. Jan Auerhan. Právě z jeho pera vzniklo několik článků, které napsal po svých četných návštěvách českých osad v Banátě a shrnul v nich zajímavé historické, statistické i demografické údaje. Situaci 30. let ve všech českých vesnicích zachytil jiný člen ČÚZu, dr. František Karas. Rumunsko navštívil v roce 1936 a své publikované práce doplňoval vlastními výbornými fotografiemi. Na rozdíl od dr. Auerhana si všímal kromě historie, školství a církevních záležitostí také způsobu života, tradičních zvyků a lidového vyprávění. ČÚZ kromě vysílání svých zaměstnanců ke krajanům také publikoval zprávy o životě těchto menšin v časopisech i knižnicích a přispíval tak k rozšíření povědomí u širších vrstev národa. Věrohodnost, autenticita i dobrý jazyk vystihují barvitost tradičních zvyklostí a činí z těchto materiálů nejen prameny s hodnotou reportážní, ale i dokumentační. Jsou jedinými prameny, spolu se vzpomínkami nejstarší generace, na jejichž základě můžeme rekonstruovat život ve 20. a 30. letech.

Domnívám se, že vývoj v jednotlivých českých vesnicích probíhal izolovaně, ale přesto stejným směrem. Ve 20. letech dochází pozvolna k určitým změnám v některých projevech materiální kultury především ve vesnicích smíšených (Berzasca, Lubková, Zlatica). Soužití se Srby a Rumuny vedlo nejen ke změnám v jazyce a některých zvycích, ale i v oblékání, kde se pozvolna upouštělo od tradičního českého oděvu, což dokumentují především dobové svatební fotografie. Nevěsty mívají civilní bílé šaty „městského“ typu se závojem a svatebčané, tzn. hlavně ženy, jsou oblečeny v šatech bez charakteristických českých prvků.

K určitým odlišnostem došlo také ve dvou ryze českých vesnicích, v Bigru (Bigar) a Eibentálu (Eibenthal), jejichž mužští obyvatelé byli zaměstnáni (na rozdíl od ostatních ryze zemědělských vesnic) v nedalekých dolech na antracit (Baia Noua) a hnědé uhlí (Kozle).6 Dostatek peněz v těchto vesnicích a každodenní styk mužů s jinoetnickým prostředím urychloval rozvoj a s ním přinášel i pozvolný zánik některých zvyklostí a osvojení si prvků městského způsobu života. Odlišnosti se neobjevovaly jen v interiéru a stylovém vybavení domů, ale i ve stravě a především v oděvu, kde tradiční český byl nahrazen městským. Určité změny bylo možno zaznamenat i v obřadní kultuře zvykosloví. Tyto dvě vesnice se nelišily jen od ostatních českých, ale také navzájem. Důležitou roli tu hrálo nejen zaměstnání mužů, ale především odlehlost a dostupnost lokality. Eibenthal byl dostupný po tzv. Széchényiho silnici (od 1. světové války) autobusovou linkou z Orsové a muži docházeli do dolů denně. Naproti tomu Biger byl přístupný ještě ve 30. letech pouze polní cestou z Berzascy (19 km) a muži odcházeli do práce vždy na týden.

Ve stručnosti lze shrnout, že banátské vesnice s českým obyvatelstvem se od přelomu století diferencují a vývoj v nich probíhal odlišně zhruba ve třech variantách. První tvořily smíšené vesnice česko-srbské nebo česko-rumunské ležící v úrodných rovinách Banátu. Zde se pozvolna měnil oděv, zvyky, posléze i víra a jazyk. Ti, kteří si své češství udrželi, pak v převážné většině po roce 1947 reemigrovali do Čech.

Druhou skupinu tvořil Biger a Eibenthal, české kovozemědělské vesnice, které sice v té době již nesly určité známky odklonu od tradiční české kultury, ale nadále dodržovaly vesnickou endogamii, víru i jazyk.

Třetí, nejpočetnější skupinu tvořily české vesnice Svatá Helena, Gernik, Rovensko a Šumice, které si důsledně uchovávaly tradovanou českou kulturu a bránily se přijímání změn,

104

105

které chápaly jako narušení etnické integrity. Pro tyto dvě skupiny bylo charakteristické velmi silné etnické povědomí a určitá idealizace staré vlasti. Jak se ukazuje, způsob života se právě v těchto ryze českých zemědělských vesnicích od předválečného období příliš nezměnil. Vesnické kolektivy nadále důsledně dodržovaly vžité zvyky a obyčeje, které je viditelně odlišovaly od obklopujícího etnika zároveň jim pomáhaly čelit odnárodňovacím tendencím ať již uherského či rumunského státu.63 Jednotlivé české vesnice se obrnily endogamií proti pronikání cizího etnika a věnovaly se navzdory státním nařízením výchově svých dětí v tradované mateřštině. Úspěšně jim v tom pomáhali čeští učitelé a kněží. Určitá izolovanost českých vesnic v pohraničních horách napomáhala „konzervaci„ a vlastnímu vývoji jednotlivých stránek materiální i duchovní kultury. Nižší postavení rumunského vesnického obyvatelstva přispívalo k dodržování vžitých norem, protože Češi tento rozdíl pociťovali a svým češstvím demonstrovali své lepší postavení. Jak již bylo uvedeno, k ovlivnění jinoetnickým prostředím docházelo většinou v nepodstatných jevech, nebo v případech způsobených odlišnými přírodními či klimatickými podmínkami.

Všechny tyto jevy spolu s problematickou vnitrostátní situací Rumunska, které bylo nuceno řešit důležitější otázky než se zaměřovat na nepatrnou menšinu, vedly nepochybně k poměrně samostatnému vývoji jednotlivých českých vesnic. Až do druhé světové války se tak česká menšina vyvíjela bez větších problémů; základem tradičního způsobu života byly donesené zvyklosti z Čech přizpůsobené banátskému prostředí a přijímající jen to, co by sloužilo k větší reprezentativnosti českého živlu.

Tento vývoj byl narušen druhou světovou válkou, ale především pak reemigrací, která znamenala počátek velkých změn v jednotlivých vesnicích.

Konkrétní situace na konci 18. a na počátku 19. století v Rakouské monarchií vytvořila podmínky i vhodné zájemce pro osídlování oblastí jižního Banátu. Vysoká porodnost a klesající počet zemřelých, projevující se na počátku 18. století, vyvolávaly relativní přelidnění a s tím spojenou skrytou nezaměstnanost, která zvláště v průmyslových oblastech vytvářela zásoby volných pracovních sil, jež odcházely buď do zahraničí nebo v rámci monarchie migrovaly. Jednalo se především o jihozápadní Čechy, jižní oblast středních Čech a některé regiony východních Čech. Většinou zemědělští dělníci, bezzemci, ale i chudí řemeslníci a mladí muži utíkající před vojenskou službou z těchto oblastí směřovali do Banátu. Přinášeli si s sebou nejen nejnutnější věci a vybavení, ale také povědomí o tradičním způsobu života svého rodného regionu, spolu se sumou všech zvyků a praktik tradiční život doprovázející. Většinu kolonistů, kteří pocházeli z různých částí Čech spojovala společná víra, vyjma skupinky evangelíků z východních Čech, společný jazyk a etnické povědomí. Charakteristickým znakem byla také nízká věková hranice kolonistů – průměrný věk dosahoval 21 let. Znamená to, že odcházeli především mladí svobodní lidé nebo mladé rodiny s dětmi, starší lidé jen výjimečně. Kromě toho, že kolonisté byli mladí, byli patrně i ne zcela nemajetní a také museli mít i určité charakterové i tělesné vlastnosti, které z nich činily osoby nejen toužící po přesídlení, ale i schopné odpoutat se od domovského kolektivu, vydat se do neznámých oblastí a přizpůsobit se novému prostředí.

Hlavními důvody migrace bylo především zlepšení materiálních podmínek, ale je jisté, že migrací řešili mnozí i své osobní problémy.

Kolonisté sice migrovali v rámci jednoho soustátí, ale přírodní podmínky, které je čekaly, se značně lišily od domovského prostředí. Především kolonisté přišli do horského terénu s neprostupnými pralesy. Boj s přírodou, divokými zvířaty a neznámými nemocemi přinesl zvláště v prvních měsících úmrtí jedinců, kteří nebyli schopni přesídlení pro své fyzické předpoklady nebo v tomto boji podlehli jako slabší. Odlišné bylo i klima, a tak první generace kolonistů byla nucena změnit nejen svůj způsob života a způsob obživy, ale i zvyky s tím spojené. První léta byla opravdovým bojem o přežití a lidé neměli příliš času ani zájmu, ba ani prostředků pro kolektivní oslavy rodinné či kalendářní obřadnosti. I když v každé osadě byly podmínky vzhledem k přírodnímu prostředí trochu odlišné, teprve kolem roku 1850, tedy zhruba po třiceti letech po přesídlení dochází k určité stabilizaci poměrů. Vesnice jsou již postavené, úroda zajišťuje obživu i určitý přebytek, začíná pravidelná školní výuka a bohoslužby v nových kostelích. První generace narozených dětí i první zemřelí stmelují vesnický kolektiv, první svatby vytvářejí příbuzenské a sousedské vazby, dorůstá nejstarší generace, která se stává ochráncem a předavatelem donesených tradic a zvyklostí.

Izolovanost vesnic způsobená horským terénem napomáhala vytváření uzavřených vesnických komunit. Češi přišli do Banátu v době, kdy místní Rumuni a Srbové žili v autarkních hospodářstvích. Vše, co potřebovali, si vyrobili a obchod nebyl příliš rozvinutý. Češi byli zvyklí na jiné podmínky a tak nejnutnější věci si mohli kupovat v prodejnách, které zařizovala Vojenská hranice. Ostatní zboží se nakupovalo na výročních trzích, kde Češi sami prodávali své přebytky. Kontakt to byl přesto ojedinělý a běžně se lidé setkávali se svými sousedy jen na trzích a poutích, což bývalo maximálně třikrát do roka. První generace kolonistů proto neovládala ani rumunštinu, ani srbštinu, protože to nepotřebovala. Úřední řečí Vojenské hranice byla němčina, kterou Češi byť částečně znali z domova.

Přírodní podmínky i řídké osídlení Banátu tak dalo základ k individuálnímu vývoji jednotlivých českých osad . Nízký životní standard obklopujícího etnika i jeho odlišná víra a jazyk byly důvody, proč se Češi nemísili, a tak přísná etnická endogamie udržela tradici doby, ve které kolonisté odešli z Čech, a kterou dále propracovávali. Donesené zvyklosti se jen v nepodstatných detailech přizpůsobily novému prostředí, ale vcelku nesly rysy tradiční české materiální a duchovní kultury.

Postupem doby docházelo k častějším kontaktům s okolím. Trh se rozšiřoval, muži chodili na vojnu a na sezónní práce, Vojenská hranice stavěla silnice a lidé se setkávali častěji. Přesto tradiční život nebyl příliš narušen.

Máme-li stanovit nejdůležitější činitele, které měly vliv na život skupiny, byly to především objektivní podmínky, tedy prostředí s konkrétním podnebím, s konkrétní hustotou sídel a etnickým složením. Přírodní podmínky ovlivnily život okamžitě po příchodu – lidé se museli oblékat podle klimatu, jíst mohli jen to, čemu se zde dařilo, pěstovat a chovat mohli jen to, pro co zde byly podmínky a stavět z toho, co bylo k dispozici. Teprve pozdější častější kontakt s etnicky pestrým okolím způsobil zde běžnou vícejazyčnost, ojediněle pouhý bilingvismus. Všechny tyto činitele, i když přinášely změny, nezasahovaly příliš do české tradice.

Konec století 19. a hlavně pak století 20. přineslo důležitý činitel, který měl programově změnit život skupiny, a sice státní politiku. Vojenská hranice zaručovala všem menšinám jejich práva, pomáhala jim při stavbách škol, zajišťovala kvalifikované učitele i kněze se znalostí menšinového jazyka. Uherská vláda obecní školy zestátnila, zavedla úřední řeč maďarskou, a to do výuky i do kostelů menšin a ve stejném trendu pokračovala vláda ru-

106

107

munská. I když oficiálně byly proklamovány menšinám všechny svobody a práva – zůstaly jen na papíře. Na tento stále se zesilující národnostní útlak česká menšina sice reagovala, ale ne tak, jak si vláda představovala.

Mezi subjektivní činitele, které ovlivňovaly tradiční kulturu, patří schopnost skupiny přijímat změny, a to nejen schopnost, ale i zájem o změnu. Schopnost byla, jak ukázaly objektivním podmínky, ale zájem o další změny nebyl. K běžnému stereotypu, který si kolonisté přinesli, se přiřadila vědomá snaha o zachování všeho českého, která byla navíc silně podporována českými učiteli a kněžími. Ti zde odvedli opravdové buditelské dílo. Oporou jim byl sousedský kolektiv, který se stal rozhodujícím činitelem určujícím morálku i zvyklosti tradiční kultury. Etnografický materiál přináší doklady potvrzující výsadní postavení sousedské pospolitosti, jejíž rozhodnutí byla pro vesničany závaznější než státní nařízení a zákony, kterým pořádně nerozuměli.

Podstatnější změny v materiální kultuře, ke kterých došlo ještě v době před 2. světovou válkou, se projevily ve vesnicích, kde došlo ke změně způsobu obživy. Každodenní kontakt mužů s jiným etnikem při práci vedl pozvolna k oboustrannému poznávání a narušování integrity skupiny. K podobným změnám, ovšem v daleko větším měřítku, docházelo ve vesnicích etnicky smíšených. Změny to byly především v oděvu a ve výzdobě interiéru, tedy v oblastech, které o svém nositeli a uživateli leccos vypovídají. Byla zde snaha přiblížit se městskému stylu a daleko podstatněji se tak vzdálit rumunskému vesnickému obyvatelstvu.

Změny, ke kterým došlo v životě ryze českých vesnic od počátku kolonizace až do roku 1947, byly výhradně ve sféře materiální kultury. Buď šlo o jevy objektivně podmíněné nebo v kovozemědělských obcích o jevy, které mohly viditelně zdůraznit vyšší společenské postavení Čechů vůči okolním etnikům. V obou případech však šlo o začlenění cizích prvků do českého kulturního kontextu tak, aby výsledek vykazoval jednoznačně český ráz. V oblasti duchovní kultury a jazyka došlo k minimálnímu ovlivnění. Jazyk se uchová po generace čistý, dokonce s pozůstatky dialektů prvních kolonistů. Etnické vědomí také nebylo zasaženo, naopak bylo každodenně posilováno a působilo jako důležitý prostředek proti asimilačním tendencím státu.

1 František Vaniček, Specialgeschichte der Militiirgrenze aus Originalquellen und Qu-ellenwerkengeschopft. Wien 1875. 2 Rudolf Urban, Čechoslováci v Rumunsku. Bukurešf 1930.

3 Karl Freiherrn von Czoernig, Ethnographie der Oestrreichischen Monarchie. Wien 1855. 4 Jindřich Schlogl, Dějiny českých osad v rumunském Banátě. Zvi. otisk ze sborníku naše zahraničí 1925, s. 5.

4 Jan Auerhan, Čechoslováci v Jugoslávii, v Rumunsku, v Maďarsku a v Bulharsku. Praha 1921, s. 64-65.

5 Historia Domus. Weitzenried 1853. Rkp uložen na gernické faře. František Karas, Československá větev, zapomenutá nebem i zemí. I. Čechové v Rumunsku. Praha 1937, s. 33-34. 5 R. Urban, c.d., s. 7.

6 J. Schlögl, cd., s. 14.

7 Kamil Krofta, Dějiny selského stavu. Praha 1949. s. 365-366. J. Schlogl, cd., s. 15.

108

8 Historia Domus, Weitzenried 1853. Památná kniha gernické fary, sepsal P. František Unzeitig. I. díl -Založení českých osad v c.k. Banátě – vojenském pohraničí. Rukopis uložen na gernické faře. Český překlad pořídil z německého a maďarského originálu P. Václav Mašek.

9 Peter Grassl, Geschichte der Deutsch-Bohmischen Ansiedlungen im Banat. Prag 1904.

Karl Freiherrn von Czoemig, cd., III. díl. Autor zde mylně uvádí, že všechny tyto osady jsou české.

10 Karl, Freiherrn von Czoernig, cd., s. 108.

11 J. Schlögl, cd., s. 16-18.

12 Oszkár Jászi. Česká osada v bývalém Sedmihradsku. Naše zahraničí 1923/4, s. 128-131. Josef Hříbek, Z pamětní knihy Čechů v Csehfalvě (Abliánu). Naše zahraničí 1922/3, s. 21-24.

Jan Auerhan, Z pamětní knihy Čechů v Krušici (v bývalých jižních Uhrách). Národopisný věstník českoslovanský 1911/VI, s. 122-123.

13 F. Karas, cd., s. 34.

14 R. Urban, cd., s. 13-14.

15 Gemická kronika Historia Domus zanamenává případ, kdy gernický občan Pešic dostal pozemek, na kterém stála valašská salaš, kterou musili majitelé opustit. Dva Valaši z postižené rodiny Pešice přepadli a chtěli ho zabít, ale jeho rodina je přistihla a předala soudu. Ten je pro výstrahu ostatním dal veřejně oběsit.

16 Z předepsaných dvanácti let se musily čtyři roky odsloužit u pluku a potom každý druhý rok 2-3 měsíce jako hraničář ,,na kordone“ u Dunaje. J. Schlogl, cd., s. 34.

17 Historia Domus, cd., s. 17.

18 F. Karas, cd., s. 13-14.

19 J. Hříbek, cd., s. 21-24. F. Karas, cd., s. 34-35.

20 Pravidelná školní výuka začala v následujících obcích:

Eibenthal v roce 1848

Rovensko 1850

Svatá Helena, Gemik 1851

Biger 1852

Šumice 1857

Výuka v evangelické škole reformované ve Svaté Heleně 1855-56.

21První diplomovaní učitelé v českých vesnicích:

1854 – Svatá Helena – Antonín Holeček – Rovensko – Matěj Hájek

1857 – Gernik – Vincenc Zamouřil 1865 – Biger – Adam Mleziva

?-Eibenthal-Josef Hájek 1878 – Šumice – Josef Březina 22 Kaple a kostely v českých vesnicích: 1824 – Rovensko – kaple sv. Martina 1824 – Biger – kaple sv. Václava 1828 – Šumice – Kaple sv. Anny 1847 – Eibenthal – dřevěný kostel 1852 – Sv. Helena – kaple sv. Heleny

1858 – Gernik – kostel sv. Jana Nepomuckého

1863 – Rovensko – kaple Neposkvrněného početí Panny Marie 1872 – Berzasca – kostel Narození Panny Marie

1878 – Biger – kostel Nejsvětější Trojice

1879 – Sv. Helena – kostel sv. Heleny 1887 – Sv. Helena – evangelický kostel 1887-8 – Šumice – kostel sv. Anny

109

110

111

1922 – Eibenthal – kostel sv. Jana Nepomuckého

1923 – Rovensko – kostel Panny Marie

23 Výraznou osobností byl první gemický katolický kněz, P. František Unzeitig z České Třebové, který zde působil v letech 1850-73 a v Gerniku je i pochován. Další vůdčí osobností byl učitel Jindřich Schlögl z Velké Řetové u Ústí n. Orlicí, který 39 let učil ve Svaté Heleně a je zde i pochován. On to byl, kdo kromě výuky pomáhal vyměřovat pozemky, fotografoval, učil sadařit a včelařit, z Čech objednával zboží i nové pěstebně odrůdy a novinky pro hospodaření. Po celém Banátu byl znám pod přezdívkou „reformátor“. Svatá Helena – Dunaszentilona Gernik – Szorenyibuzás Rovensko – Almásróna Šumice – Cseherdos Eibenthal – Tiszafa

Schnellersruhe – Biger (používáno již dříve jako lidový název). 25 Např. Berzasca, Liubcova, Orsova, Zlatita, Mercina ad. 26 První uprchlíci byli z Gerniku v roce 1852. Historia Domus

27 V roce 1897 odešlo třináct evangelických rodin ze Svaté Heleny do Bulharska, kde se přistěhovali do osady Sasek. Místní Bulhaři však protestovali, že Češi dostávají jejich pozemky a tak vláda pod jejich výhružkami a nátlakem přidělila Čechům nové území, kde založili obec Vojvodovo. Vladimír Míčan, Za chlebem vezdejším. Brno 1931; J. Auerhan, Čechoslováci v Jugoslávii, v Rumunsku…, cd., s. 92-96;

František Štědronský, Zpráva o situaci Čechů a Slováků a o provedení přesídlovací akce. Oradea 1947, cyklost. s. 67.

28 Vystěhovalci šli především do Argentiny. F. Štědronský, cd. 29 Počet obyvatel v jednotlivých vesnicích a v jednotlivých letech Jméno obce 1830 1854 1869 1880 1890 1894 1900 1910 Svatá Helena 338 313 469 461 757 627 766 811 Gernik 469 564 820 913 1029 1290 1155 1048 Rovensko 237 216 321 410 418 460 386 355 Eibenthal 356 ? 469 552 597 ? 720 848 Šumice 123 ? 202 263 314 ? 376 423 Biger 266 215 225 238 282 302 325 377 Berzasca osídlena z Gerniku a Rovenska 265 Orsova osídlena z Ogradeny a Eibenthalu 246 Zlatita osídlena z Gerniku, Svaté Heleny a Šumice 122 Nová Ogradena 186 ? 151 145 189 ? 259 237 F. Štědronský, cd. Jan Auerhan, České osady v bývalých jižních Uhrách. Pokroková Revue, 1908/IV.

30 Historia Domus uvádí konkrétní údaje v kapitole Stavba gernické fary a Dobrodinci a jejich dary. 31 Katolická misí ve Vojenské hranici. Pražské noviny 1855, č. 249. České osady ve Vojenské hranici.

Pražské noviny 1857, č. 287. České osady ve Vojenské hranici. Pražské noviny 1858, č. 57. 32 Karl Freiherrn von Czoernig, cd., F. Vaniček, cd. Stanislav Klíma, České osady dolnouherské.

Český lid 1899, s. 22-28. Článek je doplněn fotografiemi Jindřicha Schlogla. 33 Josef Kofenský, Na Dunaji. Pokrok 1885, č. 248.

34 Např. svatohelenský učitel Jindřich Schlögl zprostředkoval dovoz ruchadel a železných pluhů z Čech. 35 Josef Hříbek, České osady v Dolních Uhrách. Pražský ilustrovaný kurýr 1913, č. 175, 178; 1914. č.

43,47,48, 49, 50, 52 (včetně 14 fotografií). 36 Jan Auerhean, České osady v bývalých jižních Uhrách, cd. týž, České osady v bývalých jižních Uhrách dle sčítání z r. 1910. Pokroková Revue 1914.

týž, Z pamětní knihy Čechů v Krušici…, cd.

37 Josef Hříbek, Z českých osad v Dolních Uhrách. Pražský ilustrovaný kurýr 1914, č. 48.

38 Některé prameny uvádějí, že lze těžko konstatovat, zda německá jména českých obyvatel banátských vesnic (např. Roth, Seidel, Kunz, Schweiner, Glaser, Merhaut, Filander aj.) pocházejí od Němců, kteří odešli z Čech spolu s Čechy, nebo zda jsou důsledkem míšení s Němci již v Banátu žijícími.

Německá jména můžeme srovnat se seznamem prvních německých kolonistů z Čech otištěných v knize P. Grassela, kde uvádí pouze některá jména zakladatelů vesnic Weidenthal, Wolfsberg a Lindenfeld, ale všechna výše zmíněná jména v seznamu chybí.

Podíváme-li se však do soupisu obyvatel vesnic Gemik, Rovensko a Biger podle gernické církevní matriky z let 1851-53, která se v Gerniku zachovala, všechna německá jména jsou zde uvedena i s místem narození v Čechách. Nejedná se tedy ani o Němce, ani o důsledek česko-německého míšení, nýbrž o Čechy s německými jmény.

39 Banát byl původně součásti Uherské říše. Roku 1552 jej dobyli Turci a po dobu jejich držení byl dějištěm neustálých krvavých bojů, čímž byla krajina dříve velmi úrodná totálně zničena. Karlovickým mírem z roku 1699 získalo Rakousko zpět mimo jiné Slavonii, Uhry, část Banátu a knížectví Sedmihradské. Leopold I. začal s kolonizací zpustošených oblastí – jako první přišly srbské pravoslavné rodiny (37.000) a císař kolonistům svými patenty potvrdil náboženské svobody a samosprávu a roku 1702 byla zřízena v části Banátu vojenská správa. V letech 1716-1718 propukla další rakousko-turecká válka, která skončila požarevackým mírem, kterým Rakousku připadl celý Banát, Bělehrad a část Srbska. V těchto oblastech byla zřízena tzv. Vojenská hranice, která dobytá území spravovala. Na hranicích vybudovala pravidelně rozmístěné pevnůstky, tzv. kordony a ve vesnicích jí spravovaných byly v obecních domech, tzv. strážích ubytovány malé vojenské oddíly, které dohlížely na obec i hranici. V osídlování pustého území pokračovali další rakouští císaři. Josef II. pak Banát rozdělil na tři župy, které bez ohledu na dřívější privilegia podřídil ústřední politické správě Uherského království. Roku 1848 se banátští Srbové vzbouřili proti Maďarům a v listopadu 1849 byl Banát od Uher odtržen a jako nová rakouská korunní země byl podřízen přímo říšské rakouské vládě. Tento stav trval až do roku 1867, kdy byl rakousko-uherským vyrovnáním vrácen Uhrám. 1. listopadu 1872 pak byla definitivně zrušena Vojenská hranice se svými správními centry a území bylo podřízeno uherské říšské civilní správě.

40 Dějiny Rumunska. SNPL Praha 1957.

Historia Domus, cd., s. 12-15. Tato pasáž je psána farářem a diplomovaným učitelem Janem Farka-šem, který nastoupil do Gerniku 1.9. 1918.

42 Dunaszentilona – Sfinta Elena Szorenyibuzás – Girnic Almásróna – Ravensca Cseherdos – Sumita Tiszafa – Eibenthal

Biger – Bigar

43 Miroslav Hroch, Evropa. Historické události. Praha 1980, s. 190-213. Kapesní atlas světových dějin II. Praha 1982.

Národnostní statut obsahuje tyto zásady:

a) úplnou rovnoprávnost před zákonem, rovná politická a občanská práva pro všechny občany země bez ohledu na jazyk, rasu, náboženství nebo národnost;

b) zákaz (pod trestem) zkoumání národnostního původu a ustanovování výsad na základě rasy, jazyka, náboženství nebo národnosti;

c) národnostní původ nesmí být zdrojem jakýchkoliv práv;

d) svobodu pro každého občana, aby se přihlásil k mateřskému jazyku nebo národnosti podle vlastní volby;

e) právo národnostních menšin, aby se svobodně vyvíjely, aby měly školy všech stupňů s vyučováním v mateřském jazyku;

f) plnou svobodu všech vyznání; Jmeno obce 1910 1928 1930+ 1948++ Gernik 1048 1054 1389 1153 Svata Helena 814 916 960 1170 Eibenthal 848 837 960 681 Sumice 423 510 660 450 Biger 377 453 586 786 Rovensko 355 350 415 437 Nova Ogradena 237 149 163 141 g) potrestání všech těch, kdož budou urážet národnost, jazyk nebo náboženství. Dějiny Rumunska,

cd., s. 530.

Kromě těchto obecných nařízení uvádí i další podrobnosti, např. v obcích „kde mluví nejméně 30 % obyvatel jinou řečí mateřskou než rumunskou, (musí) být názvy ulic označeny i jazykem menšiny.

Rovněž také předpisy, nařízení, oznámení místních úřadů musí být uveřejněné i v řeči menšiny.„ Jak

je vidět, k naplnění všech těchto práv a svobod nedošlo v Rumunsku dodnes.

F. Štědronský, cd.

Počet obyvatel v českých vesnicích v letech:

+ zatímco ostatní údaje jsou výsledkem oficiálního sčítání lidu, údaje za rok 1930 soukromě sestavili starostové jednotlivých českých obcí pro R. Urbana. Výsledky sčítání v roce 1928 byly značně neúplné, protože sčítání bylo prováděno liknavě a později byly výsledky právem anulovány. Rudolf Urban, Čechoslováci v Rumunsku, cd., s. 50-56;

++ údaje jsou uváděny jako „před přesídlením“, ale vycházejí ze sčítání lidu 25.1.1948, kdy již odjely dva transporty Čechů z Banátu do Československa. Proto také je u některých obcí zřetelný úbytek obyvatel. F. Štědronský, cd.

46 Statistika uvádí v Baňatě v letech 1901-1910;

na 1000 obyvatel (tj. Čechů) 45,2 porodů 23,7 úmrtí

na 1000 živě narozených dětí 163,9 úmrtí do 1 roku

z 1000 úmrtí nad 1 rok 15,7 úmrtí na tuberkulózu.

Kromě tuberkulózy bylo a je silně rozšířené astma (nazývané záducha). Také počet vrozených luxací kyčelního kloubu začal od 20. let silně narůstat.

Jan Auerhan, Pokus o demografii zahraničních Čechů a Slováků. Československá vlastivěda, řada II,

oddíl Národopis. Praha 1936, s. 125, 131.

47 Průměrný výdělek činil 500 lei (v té době asi 100 Kč) týdně.

Přesný jmenný seznam vystěhovalců i s udáním kdo převzal v Rumunsku zanechaný majetek uvádí Vladimír Míčan v knize Za chlebem vezdejším. Evangelisační návštěva československých osad evangelických v Rumunsku – 1925. Brno 1931.

49 Tímto pronásledování horlivého českého učitele neskončilo. Po třech letech na frontě byl rehabilitován a na vlastní žádost se stal správcem školy na Slovensku. Když se v roce 1920 vrátil do Senteše ke své matce pro zde uložené věci, byl zatčen a uvězněn. Teprve po pěti měsících byl na zákrok vlády bez omluvy propuštěn a odešel do Bratislavy.

Jan Schlögl, České osady v Rumunsku. Bratislava 1929, 42 s. rkp. archiv Náprstkova muzea, Praha. Viz podrobná tabulka uvádějící výměru, počet obyvatel (mužů a žen), deklarovanou mateřskou řeč, stupeň gramotnosti, znalost maďarštiny a konfesní příslušnost.

J. Auerhan, Čechoslováci v Jugoslávii, v Rumunsku, v Maďarsku a v Bulharsku, cd., s. 68. J. Auerhan, České osady v bývalých jižních Uhrách, cd.

52 R. Urban, cd., s. 58.

53 České vesnice udržovaly kontakty především se spolky Sv. Rafaela, se Školským spolkem „Komenský„ v Praze a Masarykovým lidovýchovným ústavem. Seznam spolků a institucí udržujících kontakt s krajany viz Stanislav Klíma Československá péče krajanská. Praha 1931.

54 F. Závodný, Ze Šumice. Krajanská péče 1938, č. 6, s. 13-15.

55 Historie svatohelenské evangelické enklávy je velice zajímavá. Od počátku založení osady žili katolíci s evangelíky ve svornosti a navzájem si pomáhali. Zprvu na evangelické faře vyučovali muži z řad obyvatel, teprve v 60. letech přišel školený učitel. Je smutnou realitou, že mnoho evangelických učitelů a farářů bylo alkoholiky, což mělo nesporný vliv na pozvolný úbytek věncích. V roce 1896 evangelická škola zanikla a z její budovy se stala evangelická fara. Evangelíci si museli učitele sami platit (jako katolíci), což bylo na malou obec velké zatížení, a proto evangelické děti přešly do školy katolické. Evangelíci neměli zprvu ani svého faráře, bohoslužby vykonávali sami občané nebo učitel a dva až třikrát do roka zajížděl na Svatou Helenu reformovaný farář z Klopodie. Jeden z prvních evangelických učitelů – Jan Charvát, svým jednáním a nauváženými projevy započal roztržku mezi katolíky a evangelíky, která se přenesla i na evangelické seniory, vyvolala uvnitř církve rozkol, který narůstal a maďarskými evangelickými faráři byl dále plánovitě podporován. Neomluvitelné jednání faráře Szándora Németha (opilství, nemravný život, ozborjené útoky proti učiteli Schloglovi, které vedly k jeho odvolání, bití dětí a manželky, která se hanbou utopila ve studni) způsobilo, že dvě třetiny věřících vystoupilo z reformované církve a přešli k sektě Modrého kříže, k tzv. „nazarénům“. Teprve s příchodem Jana Košťála koncem 20. let dostala svatá Helena důstojného evangelického faráře, který byl nejen vzdělaný kazatel, ale vyznal se i v léčení, a byl proto vyhledáván nejen Čechy, ale i Rumuny z širokého okolí. Po první světové válce se stále více evangelíků hlásilo k baptistické církvi, která zde vznikla působením rumunské baptistické misie a baptistického sboru z Coronini. Když se vůdce Modrého kříže vystěhoval do Argentiny, přešli jeho vyznavači k baptistům a vznikla tak poměrně silná církev, která zvláště po odchodu Jana Košťála do Československa zesílila příchodem většiny evangelíků. Po druhé světové válce zůstali evangelíci v menšině a navíc bez faráře. Tento stručný nástin ukazuje, jak důležitá byla role učitele a faráře v českých vesnicích a jak jednotlivé osobnosti tento vývoj poznamenaly. František Hrůza, Domov v cizině. Ostrava 1992.

56 Není bez zajímavosti, že mnozí tito muži po návratu sepsali své zážitky a někteří je i vydali knižně. Dodnes to jsou významné zdroje pro poznání života českých vesnic, protože tito lidé vynikali pozorovacími schopnostmi.

V roce 1923 (15.-18.3.) navštívil dr. Clemens Žůrek, ordo premont z Olomouce koňmo vesnice Gernik, Berzascu, Biger, Svatou Helenu, Rovensko a Šumici.

Ve fondu nazvaném Jiří Polívka (VB 181) uloženém v SVI v Ústavu pro etnografii a folkloristiku AV ČR v Praze jsem nalezla dopis redaktora J. Auerhana se strojopisem stati „Teta Anka„ (Vzpomínka na Rumunsko), ve které dr. Žůrek zachytil autentickou výpověď rovenské ženy a velmi podrobný popis tradičního českého svatebního obřadu.

V roce 1925 navštívil tajemník Biblické jednoty Vladimír Míčan rumunská a jugoslávská městečka a vesnice, ve kterých žili čeští a slovenští evangelíci. Své dojmy shrnul v knížce, kde kromě historie jednotlivých lokalit (Peregul Maře, Nadlac, Sumita, Sfinta Elena, Clopodia ad.) zachytil současný život nejen perem, ale i obrazem (34 fotografií).

V. Míčan, Za chlebem ve zdejším, cd.

Ve třicátých letech navštívil české vesnice v Rumunsku dokonce třikrát (v roce 1935, 1938, 1939) P. Vladimír Jeřábek, C.Ss.R. Jednou to byla misijní cesta spojená i s návštěvou českých center v Jugoslávii a cesty byly vždy organizovány Apoštolátem Sv. Cyrila a Metoděje v Olomouci a Spolkem Sv. Rafaela v Praze. Autor své zážitky z cest publikoval i s fotografiemi. P. Vladimír Jeřábek, Za krajany do Rumunska. Brno 1937.

Misijní cesta P. Vladimíra Jařábka, C.Ss.R. ke krajanům do Rumunska a Jugoslávie. Krajanská péče 1939, č. l,s. 13-15. P. Vladimír Jeřábek, Za krajany. Několik vzpomínek z misijní cesty do Rumunska a Jugoslávie. Da-

ruvar 1939.

57 V září 1922 biskup Glattfelder objížděl koňmo jednotlivé české vesnice přifařené ke Gerniku a během čtyř dnů zde uděloval svátost biřmování – první od vzniku českých vesnic. Podruhé biřmo-

112

113

val biskup Dr. Augustin Pacha v roce 1932 (19.9. v Gerniku a Svaté Heleně, 20.9. v Rovensku a v

Berzasce a 21.9. v Bigru). Celkem udělil svátost 462 (!) osobám.

58 Z rozsáhlé bibliografie vybírám:

Jan Auerhan, České osady v bývalých jižních Uhrách, c.d.

týž, České osady v bývalých Jižních Uhrách dle sčítání z r. 1910, cd.

týž, Z pamětní knihy Čechů v Krušici…, cd.

týž, Českými osadami v jižních Uhrách. Časopis turistů 1919.

týž, Čechoslováci v Jugoslávii, v Rumunsku,…, cd.

týž, Dnešní situace československé menšiny v Rumunsku. Naše zahraničí 1924, s. 84-90.

týž, Pokus o demografii zahraničních Čechů a Slováků, cd.

59 F. Karas, cd.

Články týkající se života krajanů v Rumunsku publikoval autor v novinách a časopisech již od roku 1929. Důležitým popularizačním činem byla jeho rozsáhlá veřejná výstava v paláci Golz-Kinských na Staroměstském náměstí v Praze v roce 1937, kde dr. Karas vystavoval své fotografie z cest za krajany v Jugoslávii, Bulharsku, Rumunsku a na Volyni. Výstava se setkala s velkým ohlasem, např. jediná fotografie slovenských dětí v laptích z rumunského Rudohoří způsobila, že firma Baťa věnovala slovenským krajanům velkou zásilku obuvi. Patrně poprvé se zde široká veřejnost seznámila s fotografiemi dokumentujícími často nepředstavitelné podmínky, ve kterých Češi a Slováci žili ve světě. Dr. Karas chtěl zdokumentovat všechny oblasti, kde krajané žili a plánoval další publikace. Po únoru 1948 byl však na pražském letišti po návratu z USA zatčen, odsouzen na doživotí a v 50. letech na následky vězeňských útrap zemřel. Jeho veškerý majetek byl zkonfiskován, rozsáhlá knihovna a archiv zničeny a fotografie a filmy, kterých byly stovky spálila bezpečnost před zraky celé rodiny na zahradě před domem. Ve velkolepém projektu zmapování života krajanů již nikdo nepokračoval a orientace po válce obnoveného Československého ústavu zahraničního se změnila v nástroj vládnoucí politiky.

60 Především časopis Naše zahraničí vydávaný Národní radou československou a Krajanská péče. V knihovně ČÚZu vyšla v roce 1930 kniha Rudolfa Urbana, která je největší poslední prací v předválečném období, zabývající se životem Čechů a Slováků v Rumunsku. Kromě historických a statistických dat uvádí také etnografika a je doplněna fotografiemi a krajanským adresářem. R. Urban, Čechoslováci v Rumunsku, cd.

61 Olga Skalníkova – Vladimír Scheufier, Základy hmotné a duchovní kutlury českých kovozemědělských obcí v rumunském Banátě, Český lid 50, 1963, s. 332-342.

62 Čeští dělníci byli vždy přijímáni do dolů především pro svou pracovitost a dovednost. Důlní společnosti uzavíraly s českými dělníky pracovní smlouvy, ve kterých byla pevně stanovena mzda, rodinné přídavky i délka pracovní doby. Ostatní zaměstnanci tyto výsady neměli a byli placeni o polovinu méně, tzn. za stejnou mzdu pracoval Rumun 16 hodin a Čech jen 8. Průměrný výdělek 110 lei denně umožňoval uložení si menšího kapitálu a sociálně nejsilnější mezi krajany byli právě obyvatelé Eibenthalu. V letech 1933-39 se pomalu těžba uhlí v Baia Noua zastavovala, během války kopali havíři na vlastní náklady a těžba byla obnovena až v roce 1945. Výjimečné postavení českých horníků bylo po válce obnoveno a pokračuje do současnosti.

O. Jászi, Česká osada v bývalém Sedmihradsku, cd., s. 128-131.

CZECHS IN RUMANIAN BANT

The presented article is the first part of a historical-ethnographic study, which deals with the history of Czech settlement in the South of Rumanian Banat. The first part follows the Czech minority from colonization at the beginning of the 19 century till 1947, when the life in Czech villages sensibly changed due to the post-war reemigration to Czechoslovakia. The authoress drew on the literature accessible here, but also on the sources that she had the opportunity to study during her field research in Rumania. It was above all the Gernic Chronicle which contains valuable and unpublished data. The history of the Czech villages has been described several times, but never in such a wide view and in the context of historical events. This, together with new facts, makes the article needful for further studies.

114

115



---

Počet shlédnutí: 102