Pozn.: Podivné souhrnné výsledky v práci Municipalities of Serbia 2006*1 Statistického úřadu Srbska byly upraveny. V původní práci nebyly výsledky řazeny podle absolutní velikosti součtu, ani podle rozdělení oblastí na Centrální Srbsko a Vojvodinu, ani podle abecedy. Nabízí se otázka, podle jakého klíče byly tedy řazeny?

Složení obyvatel Srbska dle národnostní a etnické příslušnosti

viz 1 - poislámštění Slované - Bosna a srbský Sandžak (jihozápad Centrálního Srbska)

viz 2 - původem indický kmen, dnes přes 15 mil. Romů po celém světě

viz 3 - původem rumunští pastevci - i na Moravě

viz 4 - katoličtí Srbové v Bačce - západ Vojvodiny

viz 5 - poislámštění Srbové - jih Centrálního Srbska

Vztah Srbů ke svým sousedům je poznamenán čerstvými ranami, které si mnohé národy uštědřily během občanské války v Jugoslávii mezi lety 1991 až 2001.

Na vyhlášení chorvatské samostatnosti na Jugoslávii v roce 1991 zareagovali Srbové žijící na území bývalé Vojenské hranice přáním setrvat v rámci Jugoslávie a proklamací nezávislé republiky Srbská krajina s hlavním městem Vukovar, loajální k srbsko-černohorské Jugoslávii. Srbské území nyní zabralo strategické oblasti Chorvatska o rozloze přes 17 000 km2, což nechtělo chorvatské vedení nově vyhlášené republiky dopustit, ač bylo toto území obýváno převážně Srby. Po selhání OSN proběhla v srpnu 1995 za podpory letectva NATO rozhodující chorvatská ofenzíva „Oluja“ (Bouře) a došlo k vyhnání srbského obyvatelstva obývajícího toto území déle než tři století. V rukou Srbů se udržela po roce 1995 jen provincie Východní Slavonie, která byla pod správou OSN až do roku 1998*2. Vyhnání zhruba 200 tisíc Srbů se neobešlo bez jejich masového vraždění na obou stranách.

Současně probíhala válka v Bosně a Hercegovině (1992 – 1995). Právě tato byla nejzuřivější a nejničivější. A to především díky tomu, že zde bylo obyvatelstvo národnostně velmi promíchané a tedy spory o jednotlivá území byly veliké. Po úvodní fázi konfliktu se spojili bosenští Chorvati a bosenští muslimové (Bosňáci) do federace, v jejímž čele stanul Alija Izetbegović, zatímco srbským obyvatelstvem zde byla vyhlášena Republika srbská. Jejím prezidentem se stal Radovan Karadžić. Vzhledem k vysokohorskému povrchu většiny bosenského území měla válka charakter pozičních střetů a bojů o jednotlivé důležité výšiny a města. Klíčovým střetem se stala bitva o město Brčko, ležící v průsmyku spojujícím západní oblasti Bosny se srbským územím na východě podél řeky Drina. Zde se Srbům podařilo prolomit protivníkovy linie a udržet koridor umožňující přísun zásob a posil z Jugoslávie. Během těchto střetů došlo na obou stranách k masovým vraždám, z nichž největší spáchali Srbové na muslimských vojácích, zajatých v enklávě Srebrenica. Oficiální čísla Srebrenického masakru hovoří o 8000 muslimských obětí, ovšem tato čísla jsou zpochybňována jako zveličená. Po dobytí většiny území republiky Srbská krajina Chorvaty se postavení bosenských Srbů zhoršilo a muslimsko-chorvatská federace ovládla jihozápad země. Válku ukončilo uzavření Daytonské dohody v roce 1995*2, sjednaná s představiteli Svazové republiky Jugoslávie. Rozdělení země bylo provedeno podle situace na frontě ke konci války. Bosna a Hercegovina je nyní rozdělena na dvě, resp. tři, samosprávní jednotky (entity) - těmi jsou Federace Bosny a Hercegoviny a Republika srbská. Obě entity pak společně spravují Distrikt Brčko. V zemi jsou dosud přítomné mezinárodní síly NATO.

Posledním dějstvím války byla válka v Kosovu (od 1999), konflikt mezi Srby a kosovskými Albánci, jejichž vztahy se od počátku 90. let zhoršovaly. Když byla v roce 1995 podepsána Daytonská dohoda, která uznala Svazovou republiku Jugoslávii v jejich dosavadních hranicích, tedy včetně Kosova, došlo k vytváření ozbrojených skupin. V roce 1996 vznikla Kosovská osvobozenecká armáda (UCK), která zahájila teroristické akce. Roku 1997 vypukla v Kosovu občanská válka mezi UCK a jugoslávským státem. Bělehrad nejprve váhal s rozsáhlou ofenzívou proti povstalcům, ale když 23. března 1998 označil velvyslanec USA pro Balkán Robert Gebard UCK jako „nepochybně teroristickou organizaci,“ prezident Slobodan Miloševič zahájil vojenské akce. V průběhu války docházelo k oboustrannému teroru na civilním obyvatelstvu i k oboustrannému vyhánění lidí z domovů. 24. června 1998 došlo k tajné schůzce zástupců USA a UCK v Juniku*3. V září zasedala Rada bezpečnosti OSN i vedení NATO, které 13. října dalo Miloševičovi ultimátum, aby stáhl svá vojska z Kosova. Jakmile se jugoslávská armáda stáhla, UCK obsadila rozsáhlá území, na kterých začala provádět genocidu nealbánského obyvatelstva. Během prosince její útoky eskalovaly a tak v lednu 1999 zahájila jugoslávská armáda další ofenzívu. Od března do června 1999 se do války zapojila NATO na straně kosovských Albánců. Území Srbska bylo více než 3 měsíce intenzivně bombardováno, přičemž došlo k rozsáhlému ničení infrastruktury a kulturního dědictví. Způsobené vojenské škody srbské armádě přitom byly minimální. Konflikt byl ukončen v červnu 1999 mezinárodní okupací Kosova pod vedením OSN.

Aktuální situace je po jednostranném vyhlášení nezávislosti Kosova a Metohije opět napjatá. Menšiny na obou stranách hranice (jak kosovští Albánci v Srbsku tak Srbové v Kosovu) se obávají represí.

Jelikož Boris Tadić, současný srbský prezident, stojí o brzké připojení své země do Evropské unie, jejíž nejsilnější hráči (Německo, Francie, Velká Británie) se vyslovili pro uznání kosovské samostatnosti, nelze od něj očekávat agresivní reakci (sám deklaruje nutnost diplomatického řešení celé věci). Před svým oponentem, proruským politikem Tomislavem Nikolićem, byl však zvolen roku 2004 jen těsným rozdílem 3 % hlasů. Nikolić naopak otevřeně podporoval všechny balkánské války a etnické čistky devadesátých let, pokud se netýkaly Srbů a váleční zločinci jsou pro něj hrdiny. Prosazuje umístění ruských vojenských základen na území Srbska, které by se, podle něj, mělo stát součástí budoucího pravoslavného rusko-bělorusko-srbského soustátí.

Srbsko: Násilí proti menšinám přetrvává*4

V roce 2005 upozornila ve své zprávě pro EU organizace Human Rights Watch na vzrůstající vlny násilí proti etnickým a náboženským menšinám – zejména proti Albáncům a Romům. V provincii Vojvodina se v roce 2004 útoky týkaly také menšin Maďarů, Chorvatů a Slováků. Dnes došlo k poklesu etnicky motivovaných útoků ve Vojvodině, avšak zvýšily se v jiných částech Srbska, často ve formě antisemitských a antimuslimských graffiti a také fyzických útoků na Romy. Podíl viny na tom nese laxní přístup vlády a policejních složek, které nemají například právo použít síly proti demonstrantům. Ve zprávě HRW je Srbsku doporučeno učinit politické a legislativní změny, jednoznačné odsouzení útoků proti menšinám, začlenění příslušníků menšin do policejních sborů a rozsáhlejší implementace zákonů stávajících.

SERBIA: Violence continues against religious communities*5

Agrese proti etnickým menšinám souvisí i s růstem případů kvalifikovaných jako náboženské. V roce 2004 bylo zaznamenáno více než sto takových případů, což je dvojnásobek ve srovnání s rokem 2003. Nárůst je znepokojivý zejména v multietnické Vojvodině. Cílem útoku se stávají prakticky všechny náboženské organizace kromě srbské ortodoxní církve. Cílem útoků se stali katolíci, rumunští pravoslavní, letniční, baptisté, adventisté, reformovaní, luteráni, židé, muslimové a další. K většině útoků dochází v noci, kdy útočníci kameny rozbíjejí okna církevních budov, píší na zdi hanlivé nápisy nebo ničí náhrobky. V několika případech však došlo k fyzickému napadení příslušníků náboženských menšin. Souvislost s růstem útoků lze vysledovat s uznáním pouhých sedmi „tradičních“ náboženství a tím značně zkomplikované situace pro ostatní církve – výměra daně z nemovitosti, nulové příspěvky na rekonstrukce církevních památek atd. V roce 2006 byl přijat kontroverzní zákon, který měl tento stav změnit. Všechny církevní instituce a náboženské společnosti dle tohoto usnesení předkládají žádosti k registraci, ty jsou však s absurdními vyrozuměními často zamítány. Sdružení protestantských komunit, hnutí Hare Krshna a Svědci Jehovovi tak spolu s baptisty podali v březnu roku 2007 stížnost k Evropskému soudu pro lidská práva.

Celkově lze říci, že ve frustrovaném srbském národě stále doutnají nacionalistické nálady. Již pouze formální odtržení Kosova a Metohije lze vnímat jako zkoušku, jakou budoucnost si Srbové zvolí. Je tomu pár dní, co vláda premiéra Vojislava Koštunici složila mandát právě z důvodu nejednotnosti zahraniční politiky a prezident Tadić reagoval vyhlášením předčasných voleb. Polarizované alternativy jsou jasné - Tadić (EU) a Nikolić (Rusko).

Jak jsem zmínil v úvodu odpovědi na druhou otázku, rány minulosti jsou cítit na obou stranách. Jde o katolické Chorvaty, bosenské muslimy a taktéž muslimské Albánce, kteří bojovali v jugoslávské válce proti pravoslavným Srbům, kteří byli velmi rozšířeni na územích Chorvatska, Bosny, méně i Kosova, ale ve zmatečných fázích války bojovali i proti sobě. Jedni druhé chtěli odsunout z území, jež si nárokovali. Jedni druhé masakrovali. Nelze z války vinit pouze Srby.

Maďaři, Slováci, Černohorci a Rumuni do těchto bojů nijak výrazně nezasáhli, proto je žijící generace nemají důvod všeobecně nepřijmout.

Srbsko dlouhodobě spolupracuje s Českou republikou, konkrétněji s Jihomoravským a Královehradeckým krajem. Cílem je především region Šumadije a obsahem pak podpora projektů z oblasti veřejné zprávy, školství, kultury a ekonomické oblasti. Dále uděluje Cenu Františka Zacha za posilování česko-srbské vzájemnosti, pořádá letní tábory pro srbské děti na Rekreačním středisku DDM Hutisko – Solanec a podpoporuje projekty obecně prospěšné společnosti Svět jako domov pro území Srbska a Bosny a Hercegoviny postižené následky války a vyhnáním obyvatel.

Jistě je povědomí o těchto českých aktivitách mezi Srby dobře rozšířeno.

Je také nutné zmínit oddělení bosenských muslimů žijících v Bosně a Hercegovině s Bosňáky v oblasti posledního sandžaku (původně vojenské správní jednotky Osmanské říše), který je na jihozápadě rozdělen mezi Srbsko a Černou Horu. Sandžackým muslimům se náboženské čistky války v Jugoslávii ve větší míře vyhnuly, po válce nedošlo k výměně území, tedy Sandžaku za např. v té době již etnicky vyčištěnou východní Bosnu a tak zůstali islamizovaní slované odtrženi. Dnes žijí a spokojeně pracují v kulturní autonomii pod vedením vlivné osobnosti Muamera ef. Zukorliće – muslimského muftího, který inicioval například založení univerzity v Novém Pazaru (hlavním městě Sandžaku), otevřené v roce 2002*6, a stal se jejím rektorem. Univerzita se tak stává hlavním „domem moudrosti” sandžackých muslimů.

Maďaři, největší menšina ve Vojvodině, vydávají svůj denní tisk „Magyar Szó“, který od roku 2006 vychází v Novem Sadu. Mají své tři politické strany, které usilují o teritoriální autonomii Maďarů, školy, rozhlas a mnoho spolků.

Viz. Srbský sandžak a bosenští muslimové

Stanice „Radio Television of Vojvodina“ vysílá programy v deseti jazycích: srbštině, maďarštině, slovenštině, ruštině, rumunštině, bunjevském dialektu, ukrajinštině, makedonštině a romštině.

Nově se mají dva romští absolventi vysokých škol zapojit do administrativy místní samosprávy Vojvodiny, protože současný stav romské minority neodpovídal jejich zapojení do rozhodovacích procesů. Chorvati (70 000) Na urgence chorvatského prezidenta Stjepana Mesiće o jasné legitimizaci chorvatské menšiny srbskou vládou byla ve Vojvodině povolena politická strana Demokratická liga Chorvatů ve Vojvodině. Kolem 60 000 Chorvatů zde má své školy, vydává noviny.

Komunita Černohorců v Srbsku založila ve městě Lovćénac spolek „Krstaš“. Pořádají v rámci něj kulturní akce a tisknou knihy v černohorštině.

Většina Albánců žije v oblasti Prešovska Dolina sousedící za západě s Kosovem. Albánsky se zde vyučuje na několika základních a středních školách. Bělehradská univerzita vyučuje některé obory taktéž v albánštině, ale většina studentů odchází na univerzity do Prištiny v Kosovu, Makedonie nebo na univerzity v Albánii. Přestože jsou tito Albánci úzce spřízněni s blízkým Kosovem, jejich jazykem je dialekt albánštiny Toskština, nikoliv v Kosovu rozšířená Gegština.

Významné osídlení Slováků v Bačce Petrovac založilo ve vesnici Kovačice Galerii vojvodinských umělců slovenského původu. V rámci mnoha sdružení udržují tradice.

Roku 2003 bylo v městě Vršac po padesáti letech obnoveno Rumunské divadlo. Funguje taktéž státem financované vydavatelství jménem „Libertatea“, každým rokem vydává kolem 20-ti titulů v rumunštině.

Ve Vojvodině lze napočítat 37 vzdělávacích zařízení, včetně dvou vysokých škol v Novem Sadu a Vršaci. Na všech se učí v rumunštině. Stát částečně financuje denní a týdenní tisk – noviny Libertatea (Pančevo) a Cuvântul Românesc (Vršac). V Novem Sadu pak sídlí Radio Novi Sad (6 hodin denně v rumunštině) a TV Novi Sad (1,5 hodiny denně v rumunštině). Celý 24 h pak vysílá rádio Victoria spuštěné roku 2006.

Katoličtí Srbové na západě Vojvodiny, Bunjevci, (oblast Bačka) jsou tradičně spojeni se zemí a zemědělstvím ve velkých, často izolovaných farmách – salaších. Jejich svátky (kromě křesťanských) jsou tak často spojeny s oslavou země – jako velká slavnost dužijanca (oslava konce sklizně). Zajímavá je také tradice divan. Jde o tradiční shromáždění mladých chlapců a dívek, kteří bez dohledu rodin společně zpívají a tančí. Přesto, že se v 19. století tento zvyk snažily církevní autority potlačovat, osobně se domnívám, že mohlo jít o kulturní návyk podporující endogamii Bunjevců a formu adaptace na hornaté prostředí s mnoha separovanými usedlostmi. V Subotici vycházejí v bunjevském dialektu „Bunjevačke novine“.

Čeští krajané založili ve vesnicích Češko Selo, Kruščica, Vračev Gáj, Jasenovo a v městečku Bela Crkva, které je centrem zdejší české komunity (region Bela Crkva, východně od Bělehradu) hned několik sdružení. Jsou to především České besedy v Bele Crkvi, Českém Selu, Kruščici, Gáji a Jasenově, dále Matice Česká v Bele Crkvi, která je zastřešující organizací Českých besed, sdružení Češi Jižního Banátu (taktéž v Bele Crkvi) a dva krajanské spolky v Bělehradě – Spolek přátelství Jugoslávců, Čechů a Slováků a Kulturně-osvětové sdružení Čechů a Slováků.

Dodnes se zde udrželo mnoho českých zvyků a tradic. Na vesnicích jsou to hlavně masopustní dny, v rodinách se oslavují Vánoce, Velikonoce a různé jiné katolické svátky, České besedy pravidelně pořádají Dny České kultury, které se stále těší obrovskému zájmu. V Českém Sele se připravuje otevření Českého muzea. Matice Česká zajišťuje vysílání českého rozhlasu v Bele Crkvi. O volném televizním vysílání ČT do Srbska a Rumunska se v současnosti jedná.

Dvoustranné diplomatické dohody ohledně kulturně-vzdělávací kooperace a práv národnostních menšin má Srbsko uzavřeno s Maďarskem, Chorvatskem, Bosnou a Hercegovinou, Bulharskem, Rumunskem, Rakouskem a mimo jiné také s ČR (Česká republika viz. 7. otázka). Vztah Srbska a Chorvatska je přesto velmi napjatý, protože dvě třetiny Srbů vyhnaných za války z Chorvatska zůstávají od 90. let stále v exilu. EU jako hlavní důvody uvádí

- změněnou ekonomickou situace v místech odsunu,
- poškozená vlastnická práva,
- strach ze stíhání za válečné zločiny (chorvatský právní systém má v rukou tajnou listinu válečných zločinců),
- etnickou diskriminaci.

Obecně se dá říci, že Evropská unie má proti všem balkánským státům silné páky. S cílem napravit důsledky války a naordinovat cestu k celkové stabilizaci a demokratizaci působí nad poloostrovem jako nejvyšší arbitr, kterému se většina z nich touží zalíbit, aby jim pak, jako odměnu, rozdal své plody evropských strukturálních fondů. Tak by každý dostal, po čem touží. Balkán rozvíjející se ekonomiky a EU klid u svého prahu. Nesměl by tu ovšem být druhý vysoký arbitr a tím je Rusko. Nabízí se tak dvě varianty, jakou mocnost následovat (nenásledovat ani jednu by z ekonomického hlediska žádnému z chudších států raketový příliv investic patrně nepřineslo). Toto dilema řeší v současnosti zejména Srbsko.

Srbové žijí převážně v Srbsku (7 200 000 lidí) a v Bosně a Hercegovině - většinou pak v Republice srbské (1 400 000 lidí), dále v Černé Hoře (200 000 lidí – údaj z r.2003) a Chorvatsku (200 000 lidí, před válkou v Jugoslávii to bylo 600 000 obyvatel – údaj z r.2001). V Kosovu jich dnes žije odhadem 120 000 až 150 000 a tvoří zde 7 až 8 % z celkového počtu obyvatel.

Velké skupiny žijí také v Německu (700 000 Srbů ), USA (až 5 000 000 Američanů se hlásí k srbskému původu), Rakousku (175 000 lidí – údaj z r.2001), Kanadě (120 000), a v řadě dalších, většinou evropských států. V České republice žije kolem 1 800 Srbů (údaj z r.2001), ale podle jejich vlastních odhadů jde až o 10 000.*7

Odpověď viz. 5. otázka. Jde o oboustranné dohody, které zavazují strany vytvořit ve své zemi pro menšinu partnera náležité životní podmínky.

Česká republika, s ohledem na uzavřenou Rámcovou úmluvu Poradního výboru Rady Evropy, musí národnostní a kulturní menšiny na svém území náležitě podporovat. Stejný vztah mají vůči našim krajanům naordinovány i ostatní země s podpisem na této dohodě. I když k nim Srbsko nepatří, je jednou z třinácti menšin, které získaly nárok na prostory v nově otevřeném Domě národnostních menšin v Praze na základě jiné dohody, a sice dvoustranného diplomatického aktu „Agreement on Social Security“ v roce 2002.

Srbské sdružení sv. Sáva a Česko-jugoslávská kulturní aliance, se kterou velmi úzce spolupracuje, rozvíjejí kulturní tradice a oživují folklór srbské etnické menšiny v České republice, příležitostně vydávat almanachy, listy zaměřené na historii, kulturní tradici, literaturu Srbska. Taktéž vydává krajanský list Sáva a uděluje ceny za výjimečnou kulturní činnost a překladatelské dílo ve formě diplomů, medailí nebo peněžních prémií.

Dále vláda ČR zákonem z roku 2001 rozhodla, že každý kraj musí zřídit výbor pro NM, jestliže se v jeho spádové oblasti hlásí k jiné příslušnosti než české více než 5 % občanů (platí i pro obce s více než 10 % těchto příslušníků)1b. Dále je od 10. října 2001 pro přehlednější řešení jejich problematiky zřízen poradní a pracovní orgán zaštítěný Úřadem vlády - Radu vlády pro národnostní menšiny, jejímiž členy jsou představitelé těchto menšin (dle poměrového systému) a zástupci ministerstev a veřejné správy v čele s předsedkyní Džamilou Stehlíkovou, ministryní vlády České republiky pro lidská práva a národnostní menšiny.

*1 Municipalities of Serbia. Statistical office of the Republic of Serbia [online]. 2006 [cit. 2008-03-17]. Dostupný z WWW: <http://webrzs.statserb.sr.gov.yu/axd/en/index.php>. ISSN 1452-4856.

*2 Wikipedia (cs) [online]. 2005 [cit. 2008-03-17]. Dostupný z WWW: <http://cs.wikipedia.org/wiki/V%C3%A1lka_v_Jugosl%C3%A1vii>.

*3 NLN. Dějiny Srbska. 1. vyd. [s.l.] : NLN, s.r.o., 2005. 350 s. ISBN 80-7106-671-0.

*4 Srbsko: Násilí proti menšinám přetrvává. Econnect/Human Rights Watch [online]. 2005 [cit. 2008-03-17]. Dostupný z WWW: <http://zpravodajstvi.ecn.cz/index.stm?x=796841>.

*5 SERBIA: Violence continues against religious communities. Forum18.org [online]. 2007 [cit. 2008-03-17]. Dostupný z WWW: <http://www.forum18.org/Archive.php?article_id=1030>.

*6 MACHÁČEK, Štěpán. Poslední sandžak na Balkáně. Navychod.cz [online]. 2004 [cit. 2008-03-17]. Dostupný z WWW: <http://www.navychod.cz/?req=article&id=291>.

*7 Wikipedia (en) [online]. 2003 [cit. 2008-03-17]. Dostupný z WWW: <http://en.wikipedia.org/wiki/Serbia#Demographics>. 

Počet shlédnutí: 206