Britský přírodovědec a zakladatel evoluční teorie a moderní biologie Charles Darwin (12. února – 19. dubna 1882). Narodil se v Mount House v anglickém Shrewsbury. Pocházel ze zámožné rodiny a celý život zůstal soukromým učencem. Jeho otec byl lékařem, dědeček byl botanikem. Ještě, když byl Charles Darwin malý chlapec, zemřela mu matka.

Nebyl úspěšným studentem, ale zajímal se o přírodní vědu a začal si tvořit sbírky. Na podzim roku 1825 začal studovat medicínu, ale studium se mu nedařilo. Odpor k brutalitě operací ho však vedl k zanedbávání studia. Od černošského otroka Johna Edmostona,který mu vyprávěl příběhy o jihoamerickém pralese, se naučil vycpávat ptáky. Ve druhém roce studia se aktivně zapojil do studentských činností přírodovědeckých společností, zejména Plinian Society. Stal se zapáleným žákem Roberta Edmunda Granta, propagátora vyvojových teorií Jeana Baptisté Lamarcka a Charlesova dědečka Erasma o evoluci pomocí získaných vlastností .Darwin se zúčastnil Grantova výzkumu životního cyklu mořských zvířat na březích Firth of Forth, jehož cílem bylo prokázat, že Lamarckův transmutacionismus je správný a přechod mezi rostlinnou a živočišnou říší je neostrý a postupný. Stejný postup využil Darwin i ve svých dalších výzkumech. Našli důkazy podporující existenci homologie, teorie o podobnosti orgánů sloužících stejnému účelu, ale vyskytujících se u různých druhů organismů. Pomáhal také s prací na sbírkách Muzea Edinburghské univerzity, zde se naučil poznávat rostliny. ^1.

Jeho otec byl nešťastný z toho, že jeho syn nemá zájem stát se lékařem. V roce 1827 přestoupil na Cambridžskou univerzitu, jeho otci připadlo bakalářské studium na univerzitě jako nejrozumnější, protože anglikánští duchovní byli zajištěni dostatečným finančním příjmem. V této době Darwin preferoval před studiem střelbu a jízdu na koni. Současně se svým bratrancem Williamem také zcela propadli vášni ve sbírání brouků. Darwin se přihlásil do přírodovědeckého kurzu. Na univerzitě se potkal s profesorem Johnem Henslowem, botanikem, který ho přiměl ke studiu geologie. S blížícím obdobím zkoušek se Darwin soustředil více na studium, doučoval ho Henslow hlavně matematiku a teologii. Na závěrečných zkouškách v lednu 1831 si v teologii vedl velmi dobře a uspěl i znalostmi z matematiky a fyziky. Umístil se na desátém místě v celkovém počtu 178 absolventů. Studia ukončil v roce 1831, bylo mu 22 let. V létě odjel studovat do Walesu, a když se vrátil do Shresbury, našel doma dopis od Henslowa, který ho doporučoval jako přírodovědce na práci na lodi královského námořnictva. Byla to pro Darwina vzácná příležitost jak obohatit a rozvíjet své přírodovědné vědomosti a zkušenosti. Nejprve byl Darwinovo otec proti této plavbě, nakonec po rozhovoru s panem Josiah Wedgwoodem s plavbou souhlasil.

Vydal se na 1742 dnů trvající výzkumnou cestu kolem světa na lodi HMS Bengle. Během této plavby shromáždil cenný přírodovědecký materiál a spořádal svou základní koncepci přirozeného vzniku a vývoje druhů evolucí. Plavba, jejíž hlavním úkolem bylo mapování pobřeží a mořských proudů u břehů Jižní Ameriky, zavedla Darwina, který byl hlavním přírodovědcem výpravy, zejména do oblasti argentinských pamp, Patagonie, Chile a na galapážské ostrovy. Setkání s velmi mladými fosiliemi v oblasti Argentiny dalo Darwinovi impuls k úvahám o vymírání a vznikání druhů v současné době. Na této plavbě vznikla i jeho populární studie o vzniku korálových ostrovů. O autorství teorie evoluce se Darwin dělí s Alfredem R. Wallacem.^2.

——————————–

^1.www.databazeknih.cz

^2.http://cs.wikipedia.org/wiki/Chales_Darwin

Darwin strávil dvě třetiny času zkoumáním pevniny. Studoval geologické jevy, fosílie a živé organismy. Setkal se s mnoha lidmi, domorodci tak i přistěhovalci. Metodicky nasbíral ohromné množství vzorků. Zajistil si tak pověst uznávaného přírodovědce. Pořízené detailní poznámky poukazovaly na jeho dar teoretika, tvořily základy jeho pozdější práce a umožnily sociální, politický a antropologický náhled do oblastí, které navštívil. Na zastávce v Sierra del Fuego v Jižní Americe loď učinila zastávku, aby navrátila tři domorodce z prvního průzkumu Jižní Ameriky. Poté co se Darwin setkal s místními domorodci, zaznamenal si, že šlo o nejhorší a nejbídnější bytosti, jaké kdy viděl. Usoudil, že v této části Jižní Ameriky člověk existuje na nižším stupni dokonalosti, než v jiných částech světa. Toto se stalo základem pro Darwinovo uvažování o původu člověka. ^3.

Během plavby Darwin trpěl mořskou nemocí. V říjnu roku 1833 dostal horečku a trápily ho neustále různé zdravotní potíže, které mu ztěžovali jeho výzkum. Spekulace vedli k různým nemocem například Chaganova nemoc po bodnutí hmyzem v Jižní Americe. Další možné příčiny mohou souviset se psychosomatickými problémy.

Po pěti letech se Darwin vrátil na lodi Bengle pět domů ze svých cest. Do zahraničí se již nikdy nevydal. Zabýval se šlechtěním skotu a sbíral podklady pro svou evoluční teorii. Za tuto příležitost mohl poděkovat Henslowovi. Mezitím získal Darwinův otec vhodnými investicemi dostatek prostředků, aby se syn mohl stát finančně nezávislým vědcem. V Cambridge přesvědčil Darwin Henslowa, aby pracoval na nových popisech rostlin, které přivezl ze svých cest. Snažil se získat nejlepší přírodovědce pro katalogizaci svých dalších sbírek a jejich včasnou publikaci. Dne 4. ledna roku 1837 představil geologické společnosti v Londýně své dílo, ve kterém ukázal, že se jihoamerická pevnina pomalu zvedá. Ve stejný den Darwin také představil své vzorky savců a ptáků Londýnské zoologické společnosti. Biologická pozorování ho vedla ke studiu přeměn živočišných druhů. Byl si vědom pravděpodobné reakce na svůj objev a tak dále pokračoval ve výzkumu s cílem připravit se na případné námitky. V roce 1839 byl Darwin jmenován členem Královské společnosti.

Publikoval svoji teorii ,,O původu druhů“, vydaná v roce 1859, představila vývoj organismů od společného předka a prezentovala ji jako komplexní vědeckou teorii vývoje v přírodě. Darwin pokračoval ve výzkumu a napsal sérii knih o rostlinách a živočiších, včetně lidstva. Dalším dílem byla tedy kniha ,,Výraz emocí u člověka a zvířat“ v České republice vyšla v roce 1964. I přes opakované zápasy s nemocí se Darwin nutil do práce a jeho experimenty, výzkum a psaní pokračovaly. Publikoval úryvky své teorie , lidský vzestup od dřívějších zvířat.

Myšlenky a poznatky Charlese Darwina byly rozvíjeny některými jeho pokračovateli. Jejich úsilí vedlo ke vzniku eugeniky a rasových teorií.

Jako geniální přírodovědec zasáhl Darwin do více oborů přírodních věd. Darwinova teorie, kterou se snažil ve svých dílech obhájit a prosadit postupně ovlivňovala nejen biologii, ale i humanitní, sociální a národohospodářské vědy. Na všechny vědecké procesy byly aplikovány modely založené na principu výběru, přežití nejsilnějšího a nepřizpůsobivějšího jedince.

——————————–

^3.http://cs.wikipedia.org/wiki/Charles_Darwin

V roce 1839 se oženil a měl deset dětí. Až do smrti žil životem soukromého učence, vyhýbajícího se kontaktům s veřejností, sužovaného Chagasanovou chorobou, tehdy ještě neznámou. Byl obklopený početnou rodinou a domácím zvířectvem, zejména holuby. Zemřel ve věku 73 let 19. dubna 1882.

Tato kniha předchází knize ,,Vzniku druhů“. Původně si Darwin myslel, že bude první jeho dílo stačit,ale spletl se. Plyne z toho totiž, že pokud chceme dojít k obecně platnému závěru, jak se člověk objevil na Zemi, musíme ho zahrnout mezi ostatní živé bytosti. Druhy jsou modifikovanými potomky jiných druhů. Nezbývá než soustředit se na stejnorodé struktury a embryonální vývoj a na rudimentární orgány daného druhu. Cílem této knihy je vlastně zjistit jestli člověk pochází z nějakého dřívějšího živočicha.

V první kapitole se dočteme o povaze důkazů vztahující se k původu člověka např. stejné orgány u člověka a živočišných druhů. Stačí jediný pohled na obrázek uvedený v knize na embryonální vývoj lidského embrya a embrya nižšího živočicha (v tomto případě psa). Na první pohled jsou jen nepatrné rozdíly embryonálního vývoje.

Např. palec u nohy je snad nepříznačnější vzácností ve stavbě lidského těla. Je postaven tak, že poskytuje oporu při stání a chůzi. Dále musím zdůraznit rudimenty, rudimentální orgány musíme rozlišovat od těch, které nově vznikají, v některých případech to není vůbec lehké. Rudimentální orgány jsou buď naprosto nepotřebné, nebo jsou pro svého nositele užitečné tak málo, že stěží předpokládat že se vyvinuly za nových podmínek.

Hlavním důvodem proč například některé orgány zanikají, je jednoznačně dědičnost v určitém období života. Dalším důvodem může být styl a způsob života. Nejčastějším rudimentem jsou svaly. Stejné rudimenty svalů můžeme najít u člověka i u nižších druhů. Někteří lidé mají schopnost, smršťovat svaly na temeni hlavy. Je to zřejmě zděděná schopnost po našich předcích tedy polo lidských předcích. Mnoho opic využívá schopnost hýbat kůží na hlavě. V embryonálním vývoji je lidské tělo pokryto Lanugem neboli hustým ochlupením, toto jsme také zdědili po svých předcích. Ochlupení naznačuje podobu srst savců , kteří přicházejí na svět osrstěni. I dnes se rodí děti s nadměrným ochlupením. ^4.

Zuby moudrosti se také stanou rudimenty, tyto zuby jsou daleko menší než ostatní zuby člověka jako u šimpanze a orangutana. Dalším rudimentem je slepé střevo. Slepé střevo je výběžek nebo-li vychlípenina střeva, která má slepé zakončení a u některých savců je neuvěřitelně dlouhá. Vypadá to, že následkem změněné stravy a změnou způsobu života slepé střevo zakrnělo. Tento orgán je nepotřebný a může způsobit smrt. Samozřejmě rudimentů je celá řada.

——————————–

^4. Darwin Charles 1809 -1882, O původu člověka, Vyd. 2. rev. Praha, Academia, 2006 – 360 s, ISBN 80-200-1423-3

Dalším zajímavým tématem je dlouhodobé působení užívání jednotlivých končetin a svalů nebo neužívání. Poškodí-li se nerv ve svalu, sval přestane správně fungovat. Např. přestane-li nám fungovat jedna ledvina, tak druhá se automaticky zvětší a převezme funkci druhé ledviny. Lidé, kteří vykonávali fyzicky náročnou práci, měli daleko silnější kosti a svaly než šlechta. Pokud se delší dobu nepoužívají určité svaly, tak tyto svaly zakrní. Skutečnost, že Evropané ve srovnání s přírodními národy daleko hůř vidí a jejich smysly nejsou tak ostré. ^5.

Krátkozrakost a dalekozrakost se dědí. V posledních období se člověk příliš nezměnil, dalo by se říci, že se zastavil vývoj. Jednotlivé části lidského těla si zachovávají podobu. Existuje rozdíl mezi zastaveným vývojem a zastaveným růstem. Do této kategorie patří různá znetvoření například rozštěp patra, je známo že se příležitostně dědí. Nějaký orgán ustrne ve vývoji a vznikne znetvoření. Dalším zajímavým pojmem je reverze, některý orgán v embryonálním stádiu zaostával, ale dále se vyvíjel naprosto normálně. Lidské špičáky jsou dokonalé žvýkací nástroje. Dříve špičáky přečnívaly značně, bylo prozkoumáno jen malé množství pradávných lebek. U lidoopů mají plně vyvinuté špičáky pouze samci, ale u samic gorily, tyto zuby přečnívají značně ostatní. Občasný nadměrný vývin u člověka naznačuje reverzi k lidoopímu předkovi.

V této knize jsme se doposud seznámili s tělesnou vazbou člověka a není pochyb, že nese jasné stopy živočišného původu. Porovnáme tedy duševní schopnost člověka a ostatních živočichů. Schopnost mluvit nás dělí od živočichů, samozřejmě živočichové se dorozumívají pomocí skřeků. Rozumíme gestikulacím a mimice, dorozumíváme se pomocí rukou. Např. artikulace není jen znakem lidské populace, papoušci a i jiní ptáci mají tuto vlastnost. Někteří papoušci se naučili i mluvit. Hlas používají již naši předkové, hlasové orgány se stále zdokonalovaly.

Z křeků a výkřiků se postupně stala slova a následně řeč. I živočichové mají smysl pro krásu, dalo by se říci že je to potěšení. Například hnízda kolibříků jsou nádherně zdobená pestrobarevnými předměty. Svědčí to o jejich potěšení z barevných tónů. Pokud porovnáme člověka a živočichy z pohledu morálního vývoje a rozumových schopností, musíme uznat, že zde jsou opravdu největší rozdíly. Pokud by se živočichové vyvíjeli tak jako člověk, mohli, by získat smysl pro morálku. Mezi jejich instinkty také patří láska rodičů a jejich dětí. Mnoho živočichů je společenských, pokud doma chováme pejska a poskytujeme mu lásku a náklonnost, jsme obdarováni stejně. Například kočka, která je zvyklá na členy rodiny domácnosti, je nešťastná pokud je doma sama a čeká na příchod rodiny. Svědčí to o tom, že i zvířata jsou společenští. Zvíře dokáže soucítit s člověkem, pokud se zrovna necítí dobře. Dokáží žít dohromady s ostatními zvířaty, dokáží spolu lovit, jako pelikáni spolu loví ryby. Darwin uvádí ve své knize, že pokud zvířata žila pohromadě, byla spokojená, nastalo-li odloučení, těžce to nesla. Pocit radosti ze společenského života navazuje na lásku rodičů a dětí u zvířat samozřejmě lásku mláďat a rodičů. Soucit pociťují i zvířata, je to stav kdy si vybavujeme bolest či radost. Nejvíce soucítíme se členy našeho společenství, s člověkem kterého známe, stejně je tomu tak i u zvířat. Člověk je společenský tvor, je nerad sám a poskytuje členům rodiny a blízkým přátelům pomoc. Člověk má morální cítění, ví, co má dělat a jak se chovat, co je dobré a co špatné. Člověk má svědomí, které mu vyčítá, když neuposlechne rozum a dělá něco špatného. Rozdíl v myšlení člověka nejnižšího živočicha spočívá ve vývoji. Zvířata jsou ale schopna dědičného zdokonalování jako je tomu například u domácího psa a vlka. Myslím, že největším rozdílem mezi člověkem a živočichem je smysl pro morálku. ^6.

——————————–

^5. Darwin Charles 1809 -1882, O původu člověka, Vyd. 2. rev. Praha, Academia, 2006 – 360 s, ISBN 80-200-1423-3

^6. Darwin Charles 1809 -1882, O původu člověka, Vyd. 2. rev. Praha, Academia, 2006 – 360 s, ISBN 80-200-1423-3

Dnešní morální charakter člověka dosáhl úrovně pomocí vývinu rozumových schopností. Rozum vytvořil zdravé společenské mínění. Základ smyslu pro morálku tkví ve společenských instinktech, který zahrnuje i soucit. Tyto instinkty člověk získal pomocí přírodního výběru stejně tak jako nižší živočichové. Víra v Boha je často uváděna jako jeden z největších rozdílů mezi člověkem a živočichem. Darwin si byl vědom, že závěry ke kterým se dopracoval, budou odsuzovány jako protináboženské a budou mít i své odpůrce nebo-li kritiky.

„Vznik druhu, stejně tak vznik jedince, je součástí velkolepé řady událostí, které náš rozum odmítá přijmout jako pouhý výsledek slepé náhody. Naše mysl se proti tomuto závěru bouří, ať již můžeme či nemůžeme uvěřit tomu, že každá nepatrná změna v tělesné stavbě, každé uzavřené manželství, každé zasazené semínko a podobné jevy mají všechny nějaký zvláštní účel.“ ^7.

Pohlavním výběrem se Darwin zabýval opravdu podrobně. Na nejnižší živočichy neměl pohlavní výběr žádný vliv. Tito živočichové nepociťovali lásku nebo žárlivost, nebyli schopni volby. Toto změnila živočišná třída savců, ptáků, plazů, hmyzu a ryb. Zde sehráli velkou roli samci, kteří se dvořili samicím. Také na rozmnožování závisí pohlavní výběr, například některé znaky jedinců, se vyskytují pouze u jednoho druhu pohlaví.

„S ohledem na všechna fakta i na zřejmé výsledky neuvědomělého výběru, který provádí člověk při domestikaci zvířat a rostlin, pokládám za téměř jisté, že kdyby se jedinci jednoho pohlaví po mnoho generací křížili jen s určitými jedinci druhého pohlaví, kteří by měli nějakou zvláštnost, jejich potomci by se pomalu, ale jistě měnili podobným způsobem.“ ^8.

Na konci své knihy Darwin uvádí, že musíme připustit, že přes všechny své vlastnosti, soucit, který člověk cítí i k těm nejnižším živým tvorům. Přes všechny úžasné schopnosti v sobě člověk nese nesmazatelnou pečeť svého nízkého původu.

Tato kniha je velice zajímavá, samozřejmě nejlépe ji pochopí čtenář, který je antropolog nebo vědec. Darwin čelil velké kritice, proto také oddaloval vydání knihy. Věděl, že se nesetká s pochopením. Ze všech jeho knih právě tato vyvolala bouřlivou diskusi, ba skandál. Darwin se obával správně, hlavním důvodem bylo, že se nic nevědělo o fosilních formách člověka v době vydání knihy. Zatímco u jiných živočišných skupin už tehdejší paleontologie mohla dodat vývojové teorie, např. byl objeven fosilní prapták Archeopteryx lithographica. Od zkušeného paleontologa Cuviera pocházela okřídlená věda o tom, že není člověka zkamenělého. Jediné co bylo k dispozici, byla kostra neandrtálce jménem Neandertal. Známý německý biolog a Darwinův přívrženec Ernst Haeckel v roce 1869 vydal naučnou knihu ,,Přirozené dějiny stvoření“, kde popsal spojení mezi lidmi a lidoopy. Otázka původu člověka je velice choulostivá záležitost a drtivá většina náboženství vždy zdůrazňovala nějakou analogii a souvislost Boha či bohu a člověka, jimž byl člověk stvořen a dokonce je mu i podobný. Člověk je událost v dějinách Země a možná i vesmíru ojedinělá, zaslouží si mimořádnou pozornost. ^9.

^7. Darwin Charles 1809 -1882, O původu člověka, Vyd. 2. rev. Praha, Academia, 2006 – 360 s, ISBN 80-200-1423-3 (v knize str. 298)

^8. Darwin Charles 1809 -1882, O původu člověka, Vyd. 2. rev. Praha, Academia, 2006 – 360 s, ISBN 80-200-1423-3 (v knize str. 301)

^9. Darwin Charles 1809 -1882, O původu člověka, Vyd. 2. rev. Praha, Academia, 2006 – 360 s, ISBN 80-200-1423-3

„Byl bych poslední, kdo by popíral zvláštní postavení člověka v přírodě, jeho zvláštní poslání, a chceme-li, i božskou jiskru v něm. Tak jednoduché, jak by se to naše duše přála, to však a naší výjimečností či naopak úplnou stejností s jinými druhy přeje jen není a ,,léčba Darwinem“ má pro obecně lidské pošetilosti svůj neztenčený význam i sto třicet pět let po prvním vydání této knihy.“ (Stanislav Komárek) ^10.

——————————–

^10. Darwin Charles 1809 -1882, O původu člověka, Vyd. 2. rev. Praha, Academia, 2006 – 360 s, ISBN 80-200-1423-3 (v knize str. 14)

1.Charles Darwin O původu člověka – vydalo nakladatelství Academia Název originálu: Descent of man ISBN 80-200-1423-3 O původu člověka/Charles Darwin, s předmluvou Stanislava Komárka, z anglického originálu přeložili Josef Wolf a Zora Wolfová – Vyd. 2, rev. –Praha Academia 2006-360 s., ISBN 80-200-1423-3

2. http://cs.wikipedia.org/ [datum: 19. 3. 2013]

3. www.databazeknih.cz [datum: 20. 3. 2013]

**Citace:

1.http://www.databazeknih.cz 

2. http://cs.wikipedia.org/wiki/Chales_Darwin

3. http://cs.wikipedia.org/wiki/Charles_Darwin

4. Darwin Charles 1809 -1882, O původu člověka, Vyd. 2. rev. Praha, Academia, 2006 – 360 s, ISBN 80-200-1423-3

5. Darwin Charles 1809 -1882, O původu člověka, Vyd. 2.  rev. Praha, Academia, 2006 – 360 s, ISBN 80-200-1423-3

6. Darwin Charles 1809 -1882, O původu člověka, Vyd. 2.  rev. Praha, Academia, 2006 – 360 s, ISBN 80-200-1423-3

7. Darwin Charles 1809 -1882, O původu člověka, Vyd. 2.  rev. Praha, Academia, 2006 – 360 s, ISBN 80-200-1423-3 (v knize str. 298)

8. Darwin Charles 1809 -1882, O původu člověka, Vyd. 2.  rev. Praha, Academia, 2006 – 360 s, ISBN 80-200-1423-3 (v knize str. 301)

9. Darwin Charles 1809 -1882, O původu člověka, Vyd. 2.  rev. Praha, Academia, 2006 – 360 s, ISBN 80-200-1423-3

10. Darwin Charles 1809 -1882, O původu člověka, Vyd. 2.  rev. Praha, Academia, 2006 – 360 s, ISBN 80-200-1423-3 (v knize str. 14)



Počet shlédnutí: 47