Význam slova „mýtus“

Antropologové zabývající se mýtem

Mýtus a rituál

Malinowski a funkce mýtu

Moc mýtu

Mýtus hrdiny

Dějiny mýtus a paměť

Gender hrdiny

Urbánní mýtus

FOLKLOR

POHÁDKA

POVĚST

LEGENDA

Mnoho oborů používá tyto slova jako synonyma. Folkloristé a mytografové (skladatelé mýtů) se snaží mezi těmito pojmy rozlišovat. Obecnou kategorii folklor rozdělují na mýtus a legendu a lidové vyprávění (pohádku, pověst). Termín mýtus je vyhrazen pro posvátné příběhy vysvětlující původ světa a lidí. Zatímco legendy jsou vyprávění, jež se považují za pravdivá, ale na rozdíl od mýtů jsou zasazena až do epochy po stvoření světa. Lidová vyprávění se na druhé straně chápou jako smyšlené.

Pejorativní: pro běžný, ale milně zastávaný názor a přesvědčení. Pro klasického filologa označuje mýtus příběhy o řeckých a římských bozích, Keltech nebo o jiných starobylých kulturách. V antropologii a folkloristice (entologii) se důraz klade na příběhy o vzniku světa v orální kultuře (mýty kosmologické a kosmogonické) a příběhy jež si domorodá etnika vyprávějí, aby popsala a vysvětlila si sociální, přirozený a nadpřirozený řád. V sociologii a kulturologii a také v antropologii se mýtus užívá i pro ahistorické příběhy používané k potvrzení mocenských vztahů, aby se společenské vztahy jevily jako přirozené a preexistující. V psychoanalýze a analytické psychologii se vyzdvihují symbolické, nikoli historické aspekty mýtu. Teologové a historikové náboženství zkoumají posvátné texty a zabývají se tím, jak lidé předávají své morální a právní zákoníky, kulturní hodnoty a historickou zkušenost prostřednictvím těchto příběhů, ačkoliv představa, že každý prvek posvátného textu je myticky, a nikoli historický, se považuje za pohoršlivou a někteří věřící ji odmítají.

R. S. dělí ve své knize jednotlivé přístupy k mýtu na otázky původu, funkce a předmětu. Formuluje obecnou definici založenu na předpokladu, že mýtus je v prvé řadě příběh. Může nastat v minulosti, přítomnosti a budoucnosti a jeho hlavní aktéři musí být osoby – božské, lidské nebo zvířecí – nikoliv abstraktní síly.

Diskuse o prvenství mýtu nebo rituálu lze sledovat od devatenáctého století, ale dozvuky stále ještě i u současného bádání. Názory o tom, co je důležitější, co bylo první a o vztahu mezi těmito dvěma pojmy se různily. Mýtická škola ve výzkumu náboženství dávala přednost mýtu a spojovali mytologii se způsobem myšlení oproštěným od konkrétních společenských forem a zkoumaným převážně prostřednictvím textů. Rituální škola pokládala rituál za prvořadý výraz náboženství, a to časově i metodologicky. Představitelé zkoumali vnějškově realizované formy náboženství, které by se daly empiricky zkoumat v současných společnostech, a upřednostňovali je před příběhy, jež by mohly být oddělené od svého původního kontextu.

F.M. Muller (orientalista a stoupenec německého romantismu)odlišoval náboženství jako takové a různé historické podoby, jichž nábožen. nabývá, přičemž náboženství jako takové představuje „pravé“ filozofické kořeny všech náboženství. Védské náboženství bylo pro něj nejbližší tomuto zdroji přirozeného náboženství a mýtus v něm hrál – jak se domníval – základní roli. Jeho přesvědčení o ústředním rázu mýtu vedlo ke snižování významu rituálu. William Robertson Smith (skotský filolog a religionista)– studium rituálu považoval za zcela nezbytné pro pochopení „primitivních“ náboženství (jež se podle něj nacházela na nižším stupni vývojové stupnice). Mýtus byl pro něho vysvětlením náboženství, jehož jádro tvoří vykonávání rituálu, ač mýty jsou schopné existovat nezávisle. Soudil, že nejstarší náboženství byla ritualistická a mýty se vytvářeli až v pozdější fázi lidských dějin. Judaismus dosáhl stadia, v němž se mýtus a rituál spojil, ale stále byl poměrně primitivní. Až křesťanství a zejména protestantismus pokládal za antiritualistické, a tudíž stojící na vyšším vývojovém stupni.

Sylvain Lévi Tento francouzský orientalista tvrdil, že význam a moc rituálu má klíčový význam v náboženství. Jeho žákem byl i Marcel Mauss – patřil do durkheimovské školy, která kladla zkoumání rituálu nad mýtus, neboť rituál představoval formu náboženství vyjadřující vztahy mezi lidmi, jež se dá zkoumat empiricky, nikoli něco, co se zakládá v prvé řadě na idejích, k nimž se lze dostat především zkoumáním textů. Mircea Eliade (profesor na katedře dějin náboženství na Chicagské univerzitě) – na rozdíl od modernistické ideje pokroku se svět pohybuje v cyklu duchovního a intelektuálního úpadku. Při zkoumání nábožen. tradic ve světě se Eliade snaží rozpoznat jejich původní ryzí podobu a odlišit ji od jejího dnešního znehodnoceného stavu – moderní člověk nevěnuje dostatečnou pozornost rituálu a mýtu, což vede k duchovnímu ochuzení. B. Malinowski pokládal mýtus jako klíčový pro výzkum náboženství. Zdůrazňoval, že při interpretaci mýtu je důležitý význam kontextu. Nestačí zabývat se abstraktními tématy a hledat lidské univerzálie. Musíme zkoumat mýtus jako pozorovatelné úkony, nikoli jako abstraktní představu. Malinowkého teorie mýtu vycházejí především z jeho detailních znalostí Trobriandských ostrovů, kde u místních obyvatel pozoroval úzký vztah mezi mýty a magií, jež pro ně byla každodenní nutností. „ Mýtus není pouze příběhem nýbrž prožívanou skutečností …..je to živá skutečnost, která kdysi (jak se komunita domnívá) nastala a od té doby nadále trvá, aby ovlivňovala svět a lidské osudy. Tento mýtus je pro divocha tím, čím je pro plně věřícího křesťana biblický příběh o stvoření, o pádu, o vykoupení Kristovou obětí na kříži. Jako náš posvátný příběh žije v našem rituálu, v naší smrtelnosti, jako je určující pro naši víru a řídí naše chování, tak je tomu i s mýtem u divocha.“ Dále Malinowski tvrdil, že společnosti potřebují mýty ke kodifikaci, vyjádření a pozvednutí svého sociálního života. Malinowski převzal od Feuda názor, že mýty působí pod úrovní vědomí a vznikají z našich nejhlubších pohnutek, popudů a instinktů. Nejsilnější z těchto instinktů, jemuž nelze odolat, je strach ze smrti. Funkce mýtů ve společnosti tak dle Malinowského zabraňují, aby společnost upadla do chaosu. A nezáleží na tom, zda jsou pravdivé nebo ne.

V postosvícenských společnostech nahradily mýtus dějiny. Mýty se tak stávají jednoduše nepravdivými příběhy či způsoby symbolického myšlení o našem místě ve světě. Náboženství a mýty, které jsou jeho součástí, jsou nepravdivé, avšak poskytovaly vysvětlení a poučení pro naše předky a pro tzv. „primitivní národy“. Avšak empirické doklady, které máme hovoří o stálé síle mýtů a o tom, že rozdíly mezi dějinami a mýty nejsou vždy zřetelné. Např. Japonští císařové zdůvodňovali svou absolutní moc tím, že se odvolávali na božský královský majestát, tvrdili, že pocházejí ze sluneční bohyně Amaterasu. V Německu v devatenáctém století se věda a mytologie zapletly do mýtu o árijské nadřazenosti, který dosáhl svého vyvrcholení vzestupem nacismu a holokaustu. Spojitost mezi mocí a mýtem je jistě reálná a v těchto dvou příkladech i velmi zřetelná.

Hausové přijali islám na počátku 19. Století, tím se postavení žen u Hausů zhoršilo, dříve mohly ženy zastávat politické úřady a vlastnit zemědělské usedlosti nebo se samy zaměstnávat. S islámem byla moc žen u Hausů zatlačena do podzemí. Jejich příběh o stvoření světa dokládá u etnika Hausů islámské i předislámské vlivy. Neznamená to však že tento mýtus je neměnný, naopak začleňují se do něj nové prvky, aby odrážely současné sociální a politické problémy.číst část mýtu – Zde je vidět vzdáleného a potenciálně škodícího mužského boha, nebo alespoň boha, kterému nemohou ženy důvěřovat. Také zde Eva není stvořena z Adamova žebra, jako v křesťanské verzi, tím je stanovena rovnocennost mužů a žen. Duchové vyhnaných dětí pak představují svět duchů, neboli borů, kteří jako celek hrají ústřední roli v každodenním životě Hausů. Kult bori pak povoluje mužům jen menší role a hlavní slovo v něm mají ženy. Mýtus o stvoření měl právě objasňovat a zdůvodňovat tuto zvláštní podobu ženské moci. Bez mýtu, který ženskou moc legitimizuje, je pro ženy mnohem těžší odůvodnit své nároky na jakoukoli podobu rovnosti s muži.

Stvoření Adama a Evy

Relativní nedostatek ženství vedl některé feministicky zaměřené badatele a badatelky k vytváření vlastních mýtů, k požadování existence ženských božstev nebo k přepisování verzí patriarchálních mýtů, aby se tak posílilo duchovní a sociální postavení žen. Málokdo ví, že v knize Genesis jsou dvě verze příběhu, jak bůh stvořil Adama a Evu. Jedna je v plurálu (Genesis 1, 26-31), kde Bůh tvoří lidi. Druhá v singuláru (Genesis 2, 7-25), která umisťuje prvního muže a ženu do zahrady Edenu. Mnoho křesťanů také nezná židovské tradice spjaté s Liith, jež byla Adamovou první ženou, která mu však odmítala být podřízena. Číst kus str. 283. Podobně jako v případě dětských duchů bori se věří, že Lilith představuje obzvláštní nebezpečí hrozící ženám a dětem. Eva je tedy stvořena nikoli ze země jako Adam, nýbrž z jeho boku, aby mu byla podřízena. A i tento příběh je několikrát obměňován a různě měněn, např. feministickými komentáři, které Lilith a Evu spřátelí a vytvoří mezi nimi blízký vztah, atp. Vytváření nových mýtů a rituálů se tak dá chápat a prožívat jako osvobození pro ty, kdo jim ochotně naslouchají a účastní se jich.

Lévi.Straussova metoda studia mýtu: 1.Mýtus se nikdy nesmí interpretovat individuálně, ale vždy ve vztahu k jiným mýtům, které dohromady tvoří transformační skupinu 2.Skupina mýtů se nikdy nesmí interpretovat sama, nýbrž odkazem: (a) na jiné skupiny mýtů; (b) na entografii společností, kde vznikají. Jestliže se totiž mýty mění vzájemným působením, vztah téhož typu spojuje (na příčné ose) různé úrovně zapojené do vývoje veškerého sociálního života. Tyto úrovně se nacházejí mezi formami technicko-hospodářské činnosti a systémy reprezentací a zahrnují ekonomické výměny, politické a rodinné struktury, estetický výraz, rituální praktiky a úkony a náboženská přesvědčení. Podle Lévi Strausse nenacházíme význam mýtu, když budeme hledat původní, autentickou verzi mýtu, ale k jeho chápání jakožto celku dospějeme shromažďováním co největšího počtu verzí a hledáním metaforických a metonymických (přenesené pojmenování na základě věcné souvislosti) vztahů mezi jejich různými prvky.

Jedním z nejvlivnějších autorů píšících o mýtu v anglicky mluvícím světě. Znal výtečně mnoho kultur, po celý život se zajímal o domorodé národy Ameriky. I přes to byl spíše teoretikem a vypravěčem, než etnografem. Snažil se obsáhnout celé dějiny a jeho cílem byla jednotná teorie. Ve svém díle The Masks of God svou

Antropologové: struktura, funkce, kontext, paměti.

Autoři: psychologické a symbolické akty mýtu

Joseph Campbell: „Hrdina s tisícem tváří“ (1949)inspirace jeho monomýtem:

Hvězdné války, Matrix, Daleká cesta za domovem (mužský hrdina)

Vladimír Propp: „Morfologie pohádky“ (1958)

Společné rysy mýtůNarativní jednotky = naratémy (31)

Hrdinova cesta

monomýtus (J. Joyce) - 3 stadia:

Odchod - přesvědčení, zkoušky, jeskyně Iniciace - žena jakožto bohyně a/nebo pokušitelka, usmíření s postavou otce a poslední zkouška

Návrat - zlovolné síly, záchrana, zpět do obyčejného života

Carol Pearsonová

6 archetypů - dle stadií života (dar):

Sirotek (nezlomnost), poutník/tulák(nezávislost), bojovník(odvaha), altruista (soucit), nevinný (víra), kouzelník (moc)

C. G. Jung

Kolektivní nevědomí

4 základní Jungovy archetypy

Stín, Anima, Animus, Svébytí (Selbst),

Symbolické typy:

Muž X žena

Připodobnění: primáti (zvídaví samečci, napodobující samice)

Caroline Walker Bynumová (1987)

Forma folkloru

Často jako fakt; FOAF

Př. Z Afrika: Podání ruky cizinci ⇒ zmizení penisu

Narativní struktura

Zápletka, postavy, čas a místo děje

Důvod vzniku, doba šíření

+ M. Douglasová „Studie o pohádce o Červené Karkulce“ X Verdier (pův. franc. verze)

BOWIE, Fiona. Antropologie náboženství: [rituál, mytologie, šamanismus, poutnictví]. Vyd. 1. Překlad Vladimír Petkevič. Praha: Portál, 2008, 335 s. ISBN 978-807-3673-789 

Počet shlédnutí: 158