Vacíř, Chrtková, Mrazík,Vondra, Semerák, Zmeková, Kováříková, HKS 2012

Tolerance, multikulturalismus a řada podobných témat jsou velkou neznámou současné Evropy, která se pokouší zachovat si své kořeny a to jak kulturní, tak náboženské, a zároveň se do svých řad snaží integrovat přistěhovalce, kteří si nesou své kulturní a náboženské kořeny. Tyto dva světy se dnes velmi často v Evropě (a nejen zde) střetávají, v době ekonomických problémů tyto nálady získávají na intenzitě a leckde i na násilnosti. Každá země v Evropě se k různým kulturně-náboženským zvykům staví jinak. Zatímco někde, jako například ve Švýcarsku zakazují stavět minarety, v Německu zakázal Zemský soud v Kolíně nad Rýnem mužskou obřízku, ve Francii jsou zakázané výrazné náboženské symboly ve školách a na úřadech, a to jak muslimské šátky, tak křesťanské kříže, v Bruselu nedali úředníci Evropské komise do oficiálního kalendáře s náboženskými svátky křesťanské svátky a v řadě evropských zemí se vedou spory ohledně vyučování náboženství na veřejných školách¹⁾. Jak je na tom Česká republika? Je Česká republika opravdu takovou oázou náboženské snášenlivosti v rozbouřené Evropě?

Jak je patrné z předchozího odstavce, naší hlavní výzkumnou otázkou bude „Jsou Češi nábožensky snášenliví?“ Tuto základní otázku chceme doplnit řadou doplňujících podotázek, které se týkají hlavně vztahu Čechů k jednotlivým náboženským skupinám. První podotázka se týká vztahu Čechů k Židům – „Jak silný je antisemitismus v Čechách?“. Druhá podotázka se týká vztahu Čechů k muslimům – „Považují Češi muslimy a islám za hrozbu?“. Třetí otázka se týká vztahu Čechů k buddhistům – „Jaký je vztah Čechů k buddhistům?“. Čtvrtá otázka se ptá na vztah Čechů k relativně kontroverznímu náboženskému společenství a to k Svědkům Jehovovým – „Mají Češi opravdu tak negativní vztah ke Svědkům Jehovovým?“. Pátá otázka se týká vztahu k vlastním kulturně-náboženským kořenům – „Existuje v Čechách skrytá nesnášenlivost vůči křesťanům?“. Tyto otázky by nám měly pomoci nahlédnout pod povrch zdánlivě idylického vztahu Čechů a náboženských minorit. Vydáme se po dvou cestách – v té první oslovíme představitele těchto minorit s otázkami, jak to vidí oni. V druhé cestě se budeme ptát běžných lidí na jejich anonymní názor.

Z metodologického hlediska se snaží práce o široký přístup k danému tématu. První přístup je čistě kvantitativní a je jím studium dostupné literatury. Výsledky této práce nalezneme v teoretické části. Druhý přístup je naopak čistě kvalitativní, kdy jsme pokládali polostrandartizovaný dotazník představitelům náboženským minorit. Výsledky tohoto přístupu jsou v první části praktické části. Poslední přístup je kvantitativní standardizovaný dotazník, jehož výsledky jsme zpracovali a vyhodnotili v druhé části praktické části. Syntézou těchto postupů se snažíme dospět k co nejpřesnějším odpovědím na naše výzkumné otázky s tím, že hlavní důraz byl kladen na praktickou část.

K našemu tématu i v souvislosti s naší hlavní výzkumnou otázkou lze najít řadu publikací, které se věnují náboženské snášenlivosti, a to jak náboženské snášenlivosti jako celku (jako příklad lze uvést příručku Rasismus a nacionalismus v současném životě) ²⁾, tak i jednotlivým podotázkám – například práce Jiřího Cikánka, který se věnuje křesťansko-muslimským vztahům po roce 2001 ³⁾.

Velké množství publikací se věnuje problematice českého antisemitismu. Vzhledem k tomu, že je naším cílem věnovat se současným otázkám, z větší části jsme se omezili na publikace a články, které se věnují otázkám poválečného či moderního antisemitismu, z nichž je možno jmenovat studii Jany Svobodové, která se věnuje době totality v ČR ⁴⁾ či práci Zdeňka Kalvacha, která se věnuje problémům antisemitismu po Sametové revoluci ⁵⁾. K obecným dějinám jsme zvolili knihu francouzského autora Geralda Messadie v překladu Hany Mullerové⁶⁾.

K podotázce věnující se otázce Křesťanství bylo hledání pramenů podstatně složitější. Z části jsme čerpali z rozhovoru arcibiskupa Dominika kardinála Duky pro Parlamentní listy z dubna minulého roku ⁷⁾ či ze zprávy Komise evropských biskupských konferencí z února téhož roku ⁸⁾ a z článku Ladislava Pokorného z Křesťanské revue z roku 1998. Dále byla naším zdrojem i anglicky psaná stránka www.intoleranceagainstchristians.eu, která se věnuje problémům křesťanů v Evropě a Evropské Unii.

V otázkách buddhismu byla naším zdrojem kniha Ondřeje Valenty, která se věnuje jak historii, tak současnosti Buddhismu v České republice⁹⁾ a zároveň nás inspirovala při hledání dalších zdrojů a pramenů.

Problematikou židovského antisemitismu se zabývá Informační příručka pro školy a veřejnost Rasismus a nacionalismus v současném životě, ve které se píše:

Nepřátelství vůči židům se v minulosti mnohokrát změnilo. Dějiny antisemitismu výrazně ukazují, jak z předsudků vznikají obrazy o nepříteli, které mohou vést k pohrdání lidmi až k jejich vyhlazení. K popisu příčin antisemitismu je potřeba spojení nábožensko-vědních, psychologických, sociologických a historických poznatků. Nejpopulárnější vysvětlení antisemitismu je teorie obětního beránka. Teorie obětního beránka znamená, že v den velkého usmíření vysocí kněží, podle židovské tradice, přenášeli veškerou vinu národa položením ruky na beránka, kterého potom vyhnali do pouště. Tato teorie vychází z toho, že vnitřní nebo vnější konflikt může být vyřešen pouze tak, že bude přenesen na náhradní objekt. Dalším důvodem této teorie, je odvádění pozornosti od vlastních nedostatků a viny, přenáší zodpovědnosti za problém, jehož příčiny jsou nejasné. Teorie ovšem nevysvětluje, proč se agrese, zaměřuje jen na jednu určitou menšinu. ¹⁰⁾

Přenesením pozornosti z roviny individuální do roviny sociální, je antisemitismus ve spojení se společenskými krizemi. V dobách hospodářských potíží, politické nestability a velkých modernizačních posunů se antisemitismus vyskytuje otevřeněji a militantněji, působí jako ventil společenské nespokojenosti a agrese. Stálými důvody nepřátelských bojů proti židům bylo narušování bezpečnosti jak jednotlivců, tak společnosti. Nakažlivé formy antisemitismu jsou varováním pro to, aby již nešlo neřešit společenské problémy a nehledala se náhradní řešení.¹¹⁾

Zvláštní postavení mezi společenskými menšinami dlouhou dobu měli Židé, jelikož tvořili lehce identifikovatelnou skupinu. Kvůli svému vědomí, vyhledávanému odloučení, svým setrváním na svých zvycích a tradicích a představě o vyvolenosti, začali mít cizinecké pocity. Antisemitismus se z tohoto pohledu jeví také jako reakci na odlišnost Židů a postupem času se stal součástí inventáře postojů a předsudků křesťansky orientované kultury. ¹²⁾

I když se mnoho Židů přizpůsobilo svému okolí v době emancipace, nemohli antisemitismu uniknout. Jelikož byli definováni jako rasa, svůj původ nejde zapřít.¹³⁾

Ve většině případů, ti kteří v současné době skandují antisemitská hesla a hanobí židovské hřbitovy, nevědí nic o židovství a jejich kultuře. Antisemité vycházejí z jednoty a uniformity židovství, jež prostě neexistují.¹⁴⁾

Většina Židů si sice uvědomuje kulturní dědictví a dějiny vyznačené pronásledováním a migrací, přesto se Židé mezi sebou tak odlišují, jak to musíme na základě jejich proměnlivých dějin očekávat.¹⁵⁾

Je antisemitismus integrální součástí křesťanské kultury, nezměnitelnou konstantou v židovsko-křesťanském soužití? Máme tendenci vidět celkové dějiny Židů z hlediska katastrofy holocaustu a registrujeme převážně problémové aspekty soužití křesťanů a Židů. Přitom zapomínáme, že také existovalo pokojné a konstruktivní soužití mezi Židy a křesťany. Dějiny antisemitismu jsou jen výřezem z celkové oblasti židovsko-křesťanských vztahů. Antisemitismus se neřídí žádným přírodním zákonem, ale jen rezultátem jednotlivých faktorů, kolektivních zkušeností, kulturního projevu a závisí na společenské situaci. Avšak je důležité poučení o bytí židovství a mechanismech nepřátelství vůči Židům. Díky vědění o Židech můžeme zamezit a případně odstranit předsudky. Někteří lidé si i přes to nenechají nic vysvětlit. A proto kdo se řídí humanitními, demokratickými a liberálními hodnotami, je zavázán proti bezpráví, intoleranci a předsudkům. V neposlední řadě se antisemitismus netýká jen Židů, ale je také útokem proti základům naší civilizace. ¹⁶⁾

Obecné dějiny antisemitismu jsou rozděleny do třech období v knize Obecné dějiny antisemitismu od starověku po dvacáté století. První předkřesťanské období bylo vyvoláno iredentismem velké částí židovského národa ve východním středomoří a jeho legitimním odmítáním podřídit se cizímu jhu, ať už bylo jakékoliv, náboženské, kulturní či politické. ¹⁷⁾

Nejdelší druhé období začalo konfliktem mezi rodící se křesťanskou církví a náboženstvím z něhož vzešla. Pokračovalo neustálými boji církve se schizmaty a kacířstvím, mezi něž byl od té chvíle zahrnován i judaismus, a poté zvraty způsobenými politickými pletichami církve v Evropě. ¹⁸⁾

Třetí období bylo zahájeno nástupem nacionalismu, končí šoa a pádem Třetí říše. Problém tohoto období lze shrnout tak, že nacionalismus je založen podle xenofobní a tedy rasistické definice na zaslepeném pojetí národní identity, zatímco demokracie vychází ze skutečně křesťanské etiky. Což nám ovšem nebrání, abychom mohli být zároveň demokraty a nacionalisty. Neboť lze vyznávat národní identitu, jako odbojáři, a zároveň neodmítat neustále vzájemné obohacování se ani otevřenost vůči druhým.¹⁹⁾

Ve zprávě Komise biskupských konferencí zemí Evropské unie (COMECE) z února roku 2011 je vyjádřena lítost, že se 27 zahraničních ministrů neshodlo na společné deklaraci odsuzující náboženské pronásledování. ²⁰⁾

Dohoda byla zamítnuta kvůli sporům mezi ministry, které byly zapříčiněny uvedením křesťanů mezi oběti náboženského pronásledování. Komise byla velmi překvapena vzhledem k tomu, že evropská společnost je po nedávných útocích na kostel obeznámena s mimořádnou situací křesťanů na Blízkém východě. Toto diplomatické váhání je o tom absurdnější, když přišli o své životy nevinní lidé po celém světě. ²¹⁾

Evropský parlament a Rada Evropy přijaly usnesení, která explicitně odsuzovala násilí na křesťanech a tím pomohla k odsouzení pronásledování křesťanů.²²⁾

Statistické údaje ukazují na fakt, že nejvíce násilnických, náboženských činů se páchá na křesťanech. V některých případech, například v Iráku, může dojít až k vymizení křesťanských komunit.²³⁾

Ve smlouvě o EU a v Chartě základních práv je dán EU závazek zastávat se základních práv a náboženské svobody. Proto se nyní čekává, že EU zařídí to, že se tyto základní principy vnesou do politického jednání.²⁴⁾

Jeho Excelence, arcibiskup pražský a primas český Dominik Duka se v rozhovoru pro parlamentnilisty.cz vyjádřil na téma Evropské unie jako protikřesťanská organizace takto:

„Musíme přiznat, že existuje málo zemí, které by otázky ohledně morálních zásad (např. kritika Polska či Litvy za odmítání homosexuálních manželství, či Polska a Irska za odmítání potratů)neřešily tak, jak jim doporučuje Evropský parlament. Co je pro mě trošku záhadou, je to, že se běžně diskutuje o tom, že usnesení Evropského parlamentu jsou doporučení a pak se dočítáme v médiích, že bude náš stát pokutován. To je trošku divná dobrovolnost.„ (Petřík, 2011) Na otázku zda považuje Islám a islamizaci včetně výstavby mešit za hrozbu, odpověděl: „Problematika islámu v současné Evropě je určována silným tlakem fundamentalistických skupin, agresivních osob a kroků, které vycházejí z určitých politických struktur islámu v některých zemích. Nevidím v tom sílu islámu, ale spíše slabost. Určitá symbióza byla v historii možná a byla někdy i užitečná. Víme, že v době rakousko-uherské monarchie jsme měli muslimské vojenské duchovní kvůli Bosně a Hercegovině. A muslimové na Balkáně dokázali žít v duchu tolerance, spolupráce a vzájemné úcty. ²⁵⁾

Na otázku zda považuje Islám a islamizaci včetně výstavby mešit za hrozbu, odpověděl: „Problematika islámu v současné Evropě je určována silným tlakem muslimů, kteří se řídí islámským učením a příkladem proroka Mohameda tak, jak jim nařizuje Korán. Nevidím v tom sílu islámu, ale spíše slabost. Určitá symbióza byla v historii možná jen proto, že drtivá většina muslimů byla tehdy negramotná nebo žila zcela jinými problémy než plněním příkazů Koránu. Víme, že v době rakousko-uherské monarchie jsme měli muslimské vojenské duchovní kvůli Bosně a Hercegovině, a že jednotky bosenských muslimů bojovaly v období druhé světové války po boku nacistů. ²⁶⁾

Domnívám se tedy, že je potřeba hledat možnou formu dialogu, ale musí zde pochopitelně jako vždy v takových vypjatých časech být i postoj jisté obrany, sebeobrany. Na to se v politice mnoha zemí zapomíná. K otázce přítomnosti mešit. Náboženská svoboda evropských zemí umožňuje, aby i nově příchozí mohli vyznávat a žít svou víru, ale vzhledem k politickým vztahům s islámskými zeměmi by měly evropské země potažmo Evropská unie požadovat tatáž práva na svobodu vyznání v zemích, odkud přistěhovalci do Evropy přicházejí. Pokud se setkám s projektem, že mešita v Kolíně nad Rýnem má zastínit místní dominantu, Kolínský dóm, tak si musíme uvědomit, že se zde nejedná o náboženskou svobodu, ale určitý prvek kulturní agresivity.²⁷⁾

Obávám se, že evropské vlády mají malou znalost celého toho muslimského kulturního prostředí. V Evropě máme islámská ghetta. Politika některých evropských vlád je opravdu nedomyšlená. Mohu uvést příklad Francie, kde se do těchto muslimských ghett posílají křesťané, kteří kvůli pronásledování ve své vlasti hledají útočiště v Evropě, ale zde jsou postaveni do ohně nepřátelství. Tady existuje určitá farizejská fikce a na druhé  straně politika, která není dostatečně zodpovědná.„²⁸⁾

Na další otázku zda souhlasí s tím, že když někdo přichází jako přistěhovalec do nové země, jestli by se měl přizpůsobit zvyklostem této země? A jestli si nemyslí, že se multikulturalismus přežil, odpověděl: Podle arcibiskupa je multikulturalismu přístup, který vykazuje jistou nezralost. Myslí si, že v současné době si neuvědomujeme, jak obtížný je proces sekularizace a sekulárního přístupu v myšlení islámu a hinduismu. Pokud přijmeme přistěhovalce, tak jsme v utečeneckých táborech z úcty k těmto lidem podle jeho názoru povinni umožnit jim jejich vlastní život. Na druhou stranu, když se člověk stane občanem nějakého státu, tak na sebe přebírá povinnost respektovat jeho zákony.²⁹⁾

Další probírané téma se týkalo státní obrany křesťanů žijících především v muslimských zemích, kde jim mnohdy hrozí genocida. Odpověděl takto: Naše západní civilizace v současné době až příliš nadhodnocuje svobodu jednotlivce, zatímco pojetí svobody na východě, a není to jen u muslimů, ale i u křesťanů, staví do popředí svobodu komunity a rodiny. Na setkání s ostatními velvyslanci jsme narazili na otázkuohledně přestupu z islámu na křesťanství. V těchto zemích je rozličná praxe. V některých je praxe poměrně demokratická, v některých je ale k tomu velký odpor. Problémem je zákon šáría. Na závěr jsme domluvili, že je nutné spolu mluvit, udržovat dialog, mluvit otevřeně a nezakrývat problémy. ³⁰⁾

V bakalářské práci s názvem Vztah křesťanů a muslimů v České republice v době po teroristických útocích na New York z 11. 9. 2001 v kapitole Dialog s muslimy v současné situaci se dozvídáme zásadní informace.

Je důležité si ujasnit, zda se na dialogu chtějí podílen obě strany na stejné úrovni a zda je chápán jako naděje. Zda je dialog žádán i z muslimské strany lze vytušit z některých prohlášení významných představitelů muslimské komunity v České republice.³¹⁾

Ředitel islámské nadace v Praze Vladimír Sáňka se k této otázce vyjádřil kladně takto: „Dialog je podle mého názoru správnou cestou. Pořád se přesvědčuji, jak málo ví jeden o druhém – Západ o Islámu a muslimský svět o Západu. Dialog je podle mě nejen možný, ale i nutný. Na obou stranách jsou však kruhy, které si dialog nepřejí, spíše si přejí konfrontaci. Je třeba přesvědčit většinu, že tyto hlasy jsou špatné. Dialog slouží nejen k tomu, aby se obě dvě strany vzájemně poznaly, odbouraly předsudky a tím i strach z druhého, protože je přirozené mít obavu z něčeho co neznám. V dialogu se také pozná, kolik má Evropa, která si tak často zakládá na své judeo-křesťanské tradici, společného s islámem. Takový dialog má však za cíl jediné - pomocí úskoků a přetvářky snížit rezistenci a opatrnost nemuslimů, kteří jsou podle Koránu největšími nepřáteli muslimů a pomalu, ale jistě islamizovat islámem nedotknutá území. ³²⁾

Jeho oponentem se stal šéfredaktor internetových Muslimských listů Mohamed Abbas. Ten tvrdí: „Ve škole nás profesoři učili, že pochopení otázky je polovina správné odpovědi. Proto největším omylem, jakého se může evropská elita dopustit, je vyhledávání dialogu s islámem (jenom) v době mediálních výbuchů. V těchto emocionálně vypjatých chvílích dialog není možný, ale kdyby byl pěstován systematicky a programově, mohli by reprezentanti kulturní a politické elity samo dojít k tomu, že islám byl a stále je součástí evropské kultury. … Zbrklé dialogy mohou vést ke zbrklým odpovědím, a Evropa potřebuje instituci zaměřenou k poznání skutečných problémů evropské muslimské komunity, k lepšímu pochopení dnešních muslimů. … Evropská kulturní elita si přivykla vést dialog s lidmi považovanými za umírněné muslimy – tím je míněno, že upřednostňují evropské postoje na úkor islámské tradice. Hodně muslimů vidí, že evropské dveře jsou otevřeny pouze pro heretiky …“³³⁾

Dialog s muslimy může být přínosem i pro reflexi našich postojů. Kamenovat cizoložné a znásilněné ženy nebo jim to tolerovat? Sekat pro výstrahu ruce zlodějům anebo jim odpustit snažit se najít pro takové lidi jiný životní program? V kontaktu s muslimy si křesťané mohou zřetelněji uvědomit hodnoty, které křesťanství představuje a tak v postmoderním světě více posílit vědomí vlastní identity. Diskuze s muslimy také zřejmě nastaví kritické zrcadlo našim mylným představám o islámské toleranci a pomůže identifikovat některé naše omyly. Bude ovšem vždy záležet na ochotě kriticky reflektovat vlastní postoje. ³⁴⁾

Dialog na eticko-praktické rovině nabízí jisté východisko z komplikované situace, do které se dostal vztah křesťanů a muslimů v Evropě po 11. 9. 2001. Eticko-prakticky orientovaný mezináboženský dialog má potenciál přispět k bezpečnějšímu světu a k řešení dalších otázek souvisejících s problémy celého lidstva. Důležitá je orientace do budoucna, nikoli do minulosti. Pro současnou situaci ve světě se dialog na eticko-praktické rovině jeví jako nejvíce podporující shodu „tady a teď“ ³⁵⁾

Za významný prvek eticko-praktického dialogu je považováno osobní setkávání představitelů obou náboženství, do kterého jsou přizváni co nejširší skupiny věřících. Na těchto setkáních mohou účastníci diskutovat o konkrétních problémech, které společnost aktuálně tíží a zároveň mohou v rámci pokračujícího dialogu vzájemně reflektovat náboženská východiska partnera. Dialogický princip předpokládá zájem o druhého a tedy i studium jeho tradice. Jak ukázala sociologická šetření je stav poznání islámu a muslimů mezi oslovenými duchovními neuspokojivý. Vzhledem ke vzrůstajícímu významu mezináboženského dialogu s muslimy v Evropě (a také v České republice) je proto na místě podpořit zařazení studia islámu a principů mezináboženského dialogu do studijních programů a pokoušet se studentům prostředkovat setkání s představiteli jiných náboženství.³⁶⁾

Katolická církev si uvědomuje význam mezináboženského dialogu a vyzývá k jeho uskutečňování. Lze očekávat, že některá nová témata bude postupně otevírat pokračující rozhovor se zástupci jednotlivých náboženství, který bude formován řešením otázek každodenního soužití. ³⁷⁾

V praktické části jsme se zaměřili na dva aspekty našich výzkumných otázek – nejprve jsme oslovili představitele náboženských obcí s polostandardizovanými dotazníky. Oslovili jsme Arcibiskupství pražské jako nejvyšší českou katolickou církevní aktivitu, Federaci židovských obcí jako reprezentanta židovské komunity v České republice, Ústředí muslimských obcí jako zástupce muslimské komunity a dále představitele jednoho z významných pražských společenství Svědků Jehovových a představitele pražského centra Lotus a Bodhi Praha, jako zástupce buddhistů v České republice. V druhé části jsme položili podobný standardizovaný dotazník i veřejnosti, a to prostřednictvím internetu.

1. Myslíte si, že jsou Češi nábožensky snášenliví?

2. Máte pocit, že se to v posledních letech změnilo (ať už k lepšímu nebo k horšímu)?

3. Vnímáte nějakou formu útlaku či hrozby ze strany české společnosti či některých konkrétních skupin?

4. Stalo se Vám, že byste narazili na nějakou formu obstrukcí či jiných problémů ze strany státních úřadů či bezpečnostních složek?

5. Setkáváte se s nějakými problémy v každodenním životě?

6. Ovlivňuje vaše víra váš postoj k ateistům či k lidem, se kterými se běžně setkáváte? Například v práci, reagujete na ně nějakým způsobem? Negativně, neutrálně, pozitivně?

7. Myslíte si, že v Čechách či Evropě existuje nějaká skrytá nesnášenlivost vůči křesťanům? Jak si myslíte, že Češi vnímají Vaši církev v porovnání s jinými zeměmi? (Jehovisté) Myslíte si, že v Čechách či Evropě existuje nějaká skrytá nesnášenlivost vůči buddhistům?

Zástupce arcibiskupství pražského, jeho tiskový mluvčí Mgr. Aleš Pištora nám odpověděl velmi ochotně na všechny naše otázky. Češi jsou k náboženství a víře obecně spíše lhostejní, nejsou zkrátka nijak nábožensky snášenliví či nesnášeliví. Mgr. Pištora si to alespoň o Češích myslí. S žádnými problémy se prý křesťanská obec nesetkává, ba dokonce prý např. policie či vojsko ji vnímá pozitivně. Ani on nevnímá svou víru jako něco, co by mu bránilo v každodenním styku s lidmi a na druhou stranu, nikdo nemá problém s ním, či obecně s někým, kdo je nábožensky založen. Nenávist či zášť může být uvězněna prý spíše v lidech zoufalých, kteří si stále myslí, že člověk věřící má ještě něco jiného než „toto zde“.

Přestože jsme oslovili řadu představitelů jak pražské židovské obce, tak federace židovských obcí, bohužel se nám nedostalo odpovědí na naše otázky.

Stejně jako u Federace muslimských obcí i u Ústředí muslimských obcí jsme se setkali s odmítnutím.

Přes počáteční problémy jsme k odpovědím přesvědčili Jiřího Bělonohého, předsedu jednoho z významných pražských společenství Svědků Jehovových a jeho asistentku slečnu Báru Cimbalistovou. Podle pana Bělonohého a slečny Cimbalistové, mimo jiné také studentky ČZU, která asistovala, můžeme Čechy rozdělit na dva základní tábory. Ty, kteří skutečně věří a ty, kteří mají víru pouze jako „doplněk módy“ jako tomu bylo hlavně v 90. letech. Ohlasy české společnosti již nejsou tak negativní jako tomu bylo dříve, učí se naslouchat a chápat jejich víru. Nebezpečí ze strany společnosti nevnímají, pokud ano, jedná se spíše o jednotlivce než velké skupiny. Slečna Cimbalistová sama zažila posměch na základní škole, pro okolí byla její víra neznámá a tudíž „divná“. Jinak ani jeden z nich nějaké větší útlaky či nebezpečenství z okolí nezaznamenali. Přesto však tvrdí, že situace v zahraničí je daleko příznivější.

Za reprezentanta buddhistů v České republice jsme zvolili centrum Lotus a Bohdi Praha, jejichž šéf Jan Burian nám společně s ctihodnou Visuhi, mniškou českého původu, odpověděl na naše otázky. Dle Jana Buriana se buddhisté v České Republice necítí být nijak ohrožováni či šikanováni naší společností. Češi jsou podle nich národem nábožensky tolerantním. Vzhledem k tomu, že jejich filosofie je nenásilná a co nejméně konfliktní, nesnaží se ji nikomu vnucovat. Také proto, že jejich členové svým vzhledem nijak výrazně nevyčnívají z řady, nezaznamenávají žádné problémy z okolí. Snad jediný výraznější problém měli jejich kolegové z USA, když se je křesťané snažili obrátit na „tu jedinou a správnou víru“. V naší vlasti však opravdu žádné problémy zaznamenány nebyly.

Z dotazů, které jsme předložili představitelům náboženských obcí, jsme se dozvěděli rozmanité a zajímavé informace, které se však většinou opíraly o jednu podobnou věc pro náš výzkum zcela zásadní. Jedná se o to, že představitelé námi oslovených náboženských obcí považují Čechy v podstatě za národ nábožensky snášenlivý a tolerantní. Jistě, jsou tu samozřejmě výjimky a odchylky v podobě extremistů a jím podobných jedinců, pro které stále platí, že co je neznámé či se vymyká normě, je divné a tudíž by se na to také tak mělo pohlížet. Ve výsledku jsou však oni těmi „divnými“, kteří nejsou schopni tolerance a pochopení. Dalším důležitým poznatkem bylo zjištění, že státní úřady a organizace nekladou náboženským společenstvím překážky v jejich činnosti. Podle výsledků dotazování by se dalo říci, že náš předpoklad, že Češi jsou velmi nábožensky snášenliví a tolerantní se zcela naplnil. Stále nám ale zůstává otázka, jestli to stejně vidí i běžní lidé, nebo jestli se jejich zkušenost nějak výrazně liší.

Vytvořili jsme standardizovaný dotazník, který jsme se rozhodli rozšířit prostřednictvím internetu, a to zvláště prostřednictvím sociálních síti. Vzhledem k tomuto faktu jsme dosáhli velkého množství náhodných respondentů. Nejprve podrobněji rozebereme jednotlivé otázky v dotazníku.

1. Jaké je vaše vyznání - tato otázka byla jako jediná nepovinná - účelem bylo zjistit, jaké je rozložení vyznání našich respondentům a jak se to blíží rozdělení podle českého statistického úřadu. 2. Velikost bydliště – tato otázka nám měla říci, jak se liší názory lidí z Prahy a ostatních sídel – vzhledem k tomu, že 65% odpovědí byli jen obyvatelé Prahy, tak jsme tuto otázku dále neřešili pro nedostatek ostatních skupin, přestože to podle nás neovlivnilo vypovídací hodnotu dotazníku. 3. Vadil by vám jako soused … - jedna z nejdůležitějších otázek, o které jsme se zajímali – jak ohledně rozložení odpovědí, tak ohledně množství odpovědí „nikdo“ 4. Vnímáte imigraci lidí jiného vyznání jako hrozbu pro českou společnost? – další ze základních otázek, která nám přímo a jasně říká, jak Češi hledí na ostatní náboženství. 5. Máte nějaké negativní či pozitivní zkušenosti s náboženskými minoritami? – Jedna z otázek, které byly doplněny jen pro efekt a z toho důvodu, aby se na ně odpovídající zaměřili a otázky, které jsme považovali za důležité, odpověděli spontánně. 6. Jak byste se stavěli k tomu, kdyby váš blízký příbuzný konvertoval k jinému vyznání? Opět základní otázka, zvláště při porovnání s ostatními základními otázkami. 7. Myslíte si, že vyznání je důvod konfliktů v ČR (nebo ve vašem osobním životě)? Tato otázka má spíše statistický charakter a jejím účelem bylo zjistit, jak společnost vnímá současnou situaci. 8. Máte předsudky proti lidem jiného vyznání? - Proč? Tato otázka byla přidána jen jako výplň, stejně jako otázka č. 5 a 10. 9. Bránilo by vám jiné vyznání ve sňatku, nebo jen přátelství? Jedna ze základních otázek, spolu s dalšími tvořila základní osu dotazníku 10. Myslíte si, že by církve měly mít vlastní politické strany, rozhlas, televizní stanice, pořady? Vadí vám to? Naprosto stejná situace jako u otázek 5, 8 a 10.

Toto byly jednotlivé otázky, otázkám 2, 5, 8 a 10, jak je vidět už z popisu otázek se dále nebudeme věnovat.

Celkový počet respondentů: 184

Cílem této otázky bylo zjistit, nakolik je vzorek našich respondentů, co se týče vyznání, podobný většinové populaci, neboť jsme přesvědčeni, že vyznání je pro otázku náboženské snášenlivosti relativně důležitým parametrem a pokud by rozložení našeho vzorku bylo výrazně jiné, než rozložení celé populace, mohlo by dojít k výraznému zkreslení námi získaných dat. Tato otázka byla jako jediná nepovinná, a jak je vidět na grafu, 17% respondentů tohoto práva využilo.

Jak je patrné z grafu, přibližně bylo zachováno rozložení, které se uvažovalo před sčítáním lidu v roce 2011. Prakticky jediným zajímavým prvkem v této otázce bylo relativně vysoké množství lidí, kteří jako své vyznání uvedli, že jsou agnostiky. Mezi našimi respondenty byl jeden muslim, ale vzhledem k tomu, že se jedná o významné světové náboženství, tak ho v grafu uvádíme, na rozdíl od řady jiných vyznání, jako například Jedi či League for Spiritual Discovery, k nimž se taky přihlásil jen jeden člověk, ale které jsme zařadili do kategorie jiné.Vzhledem k těmto výsledkům lze konstatovat, že rozložení našeho vzorku je podobné rozložení ve společnosti a lze říci, že není třeba se obávat zkreslení z tohoto důvodu.

Tato otázka byla úmyslně zařazena na začátek dotazníku, aby respondenti odpovídali pokud možno spontánně, a aby tak nedocházelo k tomu, že budou odpovídat, aby vypadali „dobře“. Data získaná z této otázky tak mají klíčovou roli a to jak sama o sobě, tak v porovnání s otázkami týkající se imigrace, konvertování, přátelství či sňatků s lidmi jiných vyznání a ukazují, že česká populace není tak nábožensky snášenlivá, jak většina lidí tvrdí.

Z rozložení grafu je patrné, že 68% lidem záleží na tom, jakého vyznání je jejich soused. Přestože byly jednotlivé kategorie úmyslně popsány jen velmi obecně, více než dvěma třetinám lidí by někdo z těchto skupin vadil. Nejméně překvapivého výsledku dosáhli buddhisté, neboť jednak je buddhistů v Čechách jen velmi málo a jednak jsou všeobecně považováni za mírumilovné a nekonfliktní. Prvním zajímavým výsledkem je počet lidí, kterým by vadil jako soused ortodoxní žid – 5 %. Úmyslně byla skupina popsána jako ortodoxní židé, neboť jsme očekávali více kladných odpovědí. Z tohoto důvodu nás toto číslo překvapilo, jelikož jsme očekávali výrazně vyšší, neboť o rostoucím antisemitismu se hovoří jako o velkém problému. Z našeho výzkumu ale vyplývá, že se jedná o velmi malou skupinu lidí. Asi nejpřekvapivějším výsledkem bylo množství lidí, které by nechtělo za souseda ultrakonzervativního katolíka. Stejně jako u ortodoxních židů byla skupina popsána tak, aby více lidí odpovědělo kladně. Přesto nás nesmírně překvapilo množství lidí, kteří tak učinili – 15%. V zemi, která stojí na křesťanské kultuře, tradici a historii je to neuvěřitelné číslo. Plně se tak projevuje nesnášenlivost vůči křesťanům, která je mnohem více skrytá než například antisemitismus, ale zároveň je také mnohem rozsáhlejší. Lze předpokládat, že vzhledem k probíhajícím sporům, které se týkají církevních restitucí, bude toto číslo i nadále narůstat.Oproti minulým dvěma skupinám byla odpověď muslimové relativně široká, a přesto dosáhli 20 %. Tento výsledek svědčí o pokračující a narůstající islamofóbii, která již nabývá relativně vysokých hodnot. U této skupiny jsme vysoké procento kladných odpovědí očekávali, ale opět nás lehce překvapilo, jak moc vysoké toto procento je. Jasně nejvyššího výsledku dosáhli jehovisté, u kterých je vidět jejich dlouhodobě špatná pověst mezi lidmi. Tento výsledek pro nás nebyl žádným překvapením.

Kdyby se však občané České republiky více zabývali islámským učením, Koránem a hadísy, graf by byl o poznání jiný a poměr nesouhlasu s muslimy jako sousedy by se zde velmi výrazně projevil.

Otázka, která byla položená přímo a jasně a měla být předělem mezi spontánní otázkou číslo 2 a dalšími otázkami. Jak se ale ukázalo, kurz, který nastavila otázka číslo 2, se udržel i zde. Jak je patrné z výsledků i u této otázky odpověděla většina respondentů spontánně.

Výsledky této otázky ukazují na fakt, že česká populace není ani zdaleka tak nábožensky tolerantní, jak si všichni myslí a jak se snaží prezentovat média i politici. Situace, kdy jen něco málo přes 50% respondentů odpovědělo, že imigraci lidí jiného vyznání nepovažují za hrozbu, je přinejmenším alarmující a stejně jako u nesnášenlivosti vůči katolíkům ukazuje na hlubší pnutí, které není na povrchu společnosti patrné, ale které je velmi silné.

Otázka, která sama o sobě nemá zas takový význam, ten je spíše v kombinaci s otázkami, které se týkají sousedů a také sňatků a přátelství s lidmi jiných vyznání. Očekávali jsme, že v této otázce se již projeví, že se budou respondenti ve svých odpovědích více kontrolovat. Jak je patrno z odpovědí, mýlili jsme se.

Na rozložení odpovědí „vůbec by mi to nevadilo“, „nevadilo by mi to“ a „bylo by mi to jedno“ není nic moc zajímavého. Překvapujícím je relativně vysoké množství respondentů, kterým by to „vadilo“, neboť dohromady s množstvím odpovědí „velmi vadilo“ se dostáváme přes 20% a opět se ukazuje, jak křehký je mýtus o náboženské snášenlivosti české společnosti. Zajímavým údajem je i počet respondentů, kteří do odpovědi jiné napsali, že se jedná o osobní věc, čímž se odpovědi snažili vyhnout.

Jak již bylo naznačeno v souhrnu, jedná se o otázku se spíše statistickým charakterem, ale zároveň je tato otázka důležitá pro širší záběr a pro porovnání s ostatními. Naše očekávání vzhledem k této otázce nebylo prakticky žádné, neboť je to otázka, jejíž směr se dal odhadnout asi nejméně, protože právě zde se objevuje otázka kontrolovaných odpovědí.

Jak je patrné na grafu, naše očekávání týkající se kontrolovaných odpovědí se zcela naplnilo, když pouhých 11 % respondentů odpovědělo, že vyznání je důvod konfliktů v jejich životě nebo v České republice. K této otázce se vrátíme v závěrečném shrnutí.

Otázka, která patří mezi nejosobnější v dotazníku, a která tvoří osu dotazníku. Její hlavní vypovídací hodnota leží v porovnání s ostatními otázkami, samozřejmě má určitou vypovídací hodnotu i sama o sobě, protože sděluje většinou hluboký osobní postoj. Z tohoto důvodu jsme se obávali určitého zamlžení odpovědí.

Odpovědi na tuto otázku lze rozdělit na čtyři skupiny – první skupinu tvoří ti, kterým by to nevadilo (ať už vůbec ne nebo moc ne), druhou skupinu tvoří v tomto případě odpovědi nevím a jiné, třetí skupinu tvoří odpověď jen ve sňatku a čtvrtou skupinu tvoří odpovědi ano. Postupně se budeme těmto skupinám věnovat. První a největší skupinu tvoří odpovědi vůbec ne a moc ne. U této části se patrně projevilo zamlžení, o kterém jsme psali v úvodu k této otázce. Podrobněji se tomu budeme věnovat v závěrečném shrnutí, ale 2/3 záporných odpovědí tvoří nesmírně zajímavý a podivný kontrast k některým, ne tolik osobním otázkám. Druhá skupina jsou ti, kteří odpověděli nevím a jiné. Na této kategorii je zarážející počet odpovědí nevím – 14% je relativně vysoké číslo a opět je možné ho vykládat dvěma způsoby – buď jako důsledek toho, že se jedná o předposlední otázku a respondenti zaškrtli tuto odpověď jako nejjednodušší, druhou možností je nezájem respondentů o danou otázku. Třetí skupinu tvoří odpovědi jen ve sňatku. Tato odpověď se objevila při převádění a kontrole jiných odpovědích a nebyla součástí původních odpovědí. Přesto ji plných 12% respondentů dopsalo. Je zde naprosto patrné, jak moc se Češi bojí rizika vztahu s člověkem jiného vyznání a řada z nich takový vztah apriory vylučuje. Čtvrtá skupina, kterou tvoří varianty odpovědí ano je překvapivě malá – tvoří ji pouhých 7 %. Vzhledem ke zkušenostem z ostatních otázek je toto množství lehce zarážející.

Jak je patrné z předchozích odstavců, již samotná data přinesla řadu překvapivých výsledků. Zároveň se v některých otázkách objevily odpovědi, které působí poněkud neupřímně, až pokrytecky, kdy se řada respondentů snažila prezentovat společensky přijatelnější názory. Ani v anonymním dotazníku není část lidí ochotná přiznat své názory z obavy před jejich společenskou nepřijatelností. Zároveň je ale vidět, že ani tato sebekontrola není úplná. Některá zjištění jsme už naznačili u jednotlivých otázek, nyní se pokusíme je spojit a ukázat v širším kontextu.

Otázky v dotazníku nám vytvořily zajímavý panel odpovědí – od relativně nesnášenlivých odpovědí v otázkách týkajících se sousedů a imigrace, přes neutrálnější odpovědi v otázce ohledně konvertitů, až po velmi snášenlivé postoje v otázkách náboženských konfliktů v ČR a v otázce, zda by respondentům vadilo vyznání ve vztazích. Vzhledem k tomuto rozpětí se ukazuje řada hlubokých rozporů a začíná se ukazovat, že situace možná není tak růžová, za jakou se všeobecně považuje. Ukazuje se zároveň také, že těžiště napětí není ani tak ve vztahu k obyvatelům vyznávajícím judaismus, ale že problematické vztahy jsou převážně k muslimům a některým velmi malým náboženským společnostem (v našem průzkumu představovaném pravděpodobně nejméně populárními jehovisty), ale zároveň se objevuje relativně velké napětí vzhledem ke katolické církvi, které pravděpodobně ještě poroste, vzhledem k probíhajícímu procesu církevních restitucí, které považuje řada lidí za nespravedlivé. Soustřeďme se nyní na první část odpovědí, které nám říkají naprosto odlišné věci. V odpovědích na otázku číslo tři jsme se dozvěděli, že 68% lidí považuje vyznání svého souseda za důležité a za možnou překážku společného soužití. Naproti tomu v otázce číslo sedm týkající se vyznání jako důvodu konfliktů v ČR i v osobním životě respondentů odpovědělo kladně pouhých 11%, z nich pouhá 2 % vnímají tento problém velmi silně. Hned následující otázka nám říká, že 62 % by vyznání nevadilo ve sňatku nebo přátelství, zároveň se ale dozvídáme, že pro 12% lidí je sňatek s člověkem jiného vyznání nepřijatelný. Rozporuplné výsledky nám přináší i otázka číslo šest, týkající se konvertování blízkých, ať už členů rodiny či přátel – 50% lidí by to nevadilo, ale zároveň více jak 20% lidí by to vadilo.

Druhou část rozporů nám přináší porovnání otázky číslo čtyři, která se týká imigrace lidí jiného vyznání, kdy 36% respondentů považuje tuto imigraci za hrozbu pro českou společnost. Jak ale bylo již několikrát řečeno, 75 % lidí nevidí vyznání jako důvod konfliktů.

Jak lze tyto rozpory vysvětlit? Jak je možné, že pro většinu lidí je důležitější, jakého vyznání je jejich soused, než jakého vyznání je jejich partner? Jak je možné, že vyznání souseda je důležitá otázka, přestože vyznání je důvod konfliktů jen v 11 %? Jak je možné, že vyznání by vadilo v přátelství jen 7 % lidí, ale kdyby jejich blízký příbuzný či někdo z přátel konvertoval, tak by to vadilo 21 % lidí?

Na tyto otázky se spolu s výzkumnými otázkami pokusíme odpovědět v závěru.

Na začátku jsme si položili výzkumnou otázku a několik podotázek. Zde se pokusíme na tyto otázky postupně odpovědět za pomoci poznatků, které jsme se v průběhu práce dozvěděli. Budeme se snažit postupně odpovídat na jednotlivé výzkumné podotázky a k hlavní výzkumné otázce se dostaneme až nakonec.

Jak silný je antisemitismus v Čechách?

Jak je patrno z odpovědí v našem dotazníku, antisemitismus v Čechách má relativně malý rozsah a týká se převážně úzké skupiny lidí. Zároveň má ale relativně extrémní průběh. Celkově lze říci, že česká společnost je vůči Židům nábožensky snášenlivá a tolerantní.

Považují Češi muslimy a islám za hrozbu?

Tady již není odpověď tak jednoduchá. Řada Čechů považuje muslimy a potažmo islám za hrozbu, z větší části jde o zdravý selský rozum, kdy zprávy ze světa a zvláště západní Evropy, ukazují pravou tvář islámu. Není pak divu, že česká společnost je vůči muslimům velmi ostražitá a velmi pečlivě a s obavami sleduje jejich počínání.

Jaký je vztah Čechů k buddhistům?

Vztah k buddhistům by se dal vyjádřit jako perfektní. Vyplývá to jak z vyjádření Jana Buriana, tak z výsledků našeho dotazníku. Je to pravděpodobně dáno povahou tohoto náboženství a beze sporu také relativně nízkým počtem buddhistů v České republice. Celkově lze říci, že česká společnost je vůči buddhistům velmi nábožensky snášenlivá a tolerantní.

Mají Češi opravdu tak negativní vztah ke Svědkům Jehovovým?

Vztah Čechů k jehovistům je velmi rozporuplný. Z jedné strany se již výrazně zlepšuje, jak potvrzují i slova Jiřího Bělonohého, zároveň ale řada problémů zůstává. Temná strana mince je vidět z našeho dotazníku, kde jehovisti dosáhli velmi nelichotivých čísel. Na rozdíl od Židů, kde se antisemitismus často veřejně deklaruje a občas i násilně projevuje je nesnášenlivost vůči jehovistům skrytá a tichá. Nebezpečím takové formy nesnášenlivosti je, že v případě, že se veřejně projeví, může dosáhnout široké podpory mlčící většiny, které je osud jehovistů lhostejný. Celkově lze říci, že česká společnost je vůči jehovistům velmi nesnášenlivá a netolerantní.

Existuje v Čechách skrytá nesnášenlivost vůči křesťanům?

Vztah Čechů ke katolické církvi je a byl komplikovaný, v minulých stoletích byla našemu národu katolická víra nucena shora a získala velmi špatnou pověst. Od dob první republiky se katolická církev v českých zemích dostala do defenzivy a po konci komunismu se církev dostává do hluboké krize, kdy ztrácí věřící ve velkém, již minulostí jsou doby, kdy se ke katolickému vyznání hlásila polovina obyvatel. Z těchto věcí pramení i určitá nedůvěra vůči křesťanům a katolické církvi. Přestože mluvčí arcibiskupství pražského vidí situaci pozitivně, výsledky dotazníku už tak pozitivní nejsou. Situace se bude ale dále zhoršovat, neboť katolická církev ztrácí body vzhledem k průtahům ohledně církevních restitucí. Celkově lze bohužel říci, že nesnášenlivost vůči křesťanům a zvláště katolické církvi je v Češích hluboce zakořeněná.

„Jsou Češi nábožensky snášenliví?“

Češi jsou navenek velmi tolerantní a nábožensky snášenliví, což nám potvrdily odpovědi představitelů náboženským obcí a katolické církve. Tato snášenlivost a tolerantnost je ale spíše povrchní a ve skutečnosti se Češi tolik neliší od zbytku Evropy. Jak zmiňuje ve svém rozhovoru i Mgr. Pištora, Češi jsou spíše než tolerantní apatičtí a o ostatní náboženství nemají zájem. Právě toto je hlavní problém vztahu Čechů k ostatním náboženstvím, kromě křesťanů - nezájem a neznalost cizích náboženství přispívá k jejich strachu, stejně tak jako mediální obraz a zažité předsudky.

Jak lze vysvětlit otázky, které nám vyplynuly z dotazníkové části? Jednoduchá a jednoznačná odpověď neexistuje. Jednou z možných odpovědí je právě strach z neznámého. Strach z neznámého souseda je velký, kdežto strach z vyznání partnera je minimální. Strach je důvod obav před náboženskými konflikty, přestože ve skutečnosti je jich minimum, ale jsou velmi silně medializované. Právě strach může být důvodem nízkých obav z přátelství s člověkem jiného vyznání, protože své přátelé známe. Strach může být důvodem, proč se bojíme toho, že někdo z našich přátel či příbuzných by konvertoval. Bojíme se imigrantů, stejně jako se bojíme sňatků s lidmi jiného vyznání. Strach a neznalost jsou spojené nádoby.

Křesťanství je jedním z kořenů současné Evropy a jejího kulturního i duševního dědictví. Evropa, i ta sjednocená, byla postavena na křesťanských kořenech. Na toto nesmíme nikdy zapomínat, nesmíme zapomínat a odmítat to, v co věřili naši předci jen proto, že je to zrovna v módě. Zároveň si ale musíme uvědomit, že budoucnost neleží v populistických slovech a gestech o vyhánění lidí jiných vyznání, to už tu v minulosti bylo.

K udržení současného stavu je potřeba, aby lidé projevili zájem o ostatní náboženství a snažili se příslušníkům těchto náboženství porozumět. Porozumění je nejlepší cesta k tolerantnosti a náboženské snášenlivosti. Není to jednoduchá cesta, ale je to cesta jak pro Evropu, tak pro Českou republiku.

Rozhovor s Mgr. Alešem Pištorou krestane.doc

Rozhovor s Jiří Bělohonohým a Barborou Cimbalistovou jehoviste.doc

Rozhovor s Janem Burianem a ctihodnou Visuhi buddhiste.doc

Nezpracované výsledky dotazníků nabozenska_snasenlivost_dotaznik_data.xls

Buddhismus V České republice [Online] postermoderne.net, 31. března 2001 [Citace: 14. Března 2012], dostupné z: http://www.postemoderne.net/ondre/centrum/skola_soubory/Prirodoveda/buddhismus.htm

COMECA. EU se neshodla na odsouzení pronásledování křesťanů [Online] Tiskové středisko České biskupské konference, 3. únor 2011 [citace: 20. duben 2012], dostupné z: http://tisk.cirkev.cz/ze-zahranici/eu-se-neshodla-na-odsouzeni-pronasledovani-krestanu/

PETŘÍK, L. Arcibiskup Duka občanům: Nenechte se znechutit politikou [Online], 24. dubna 2011 [Citace: 14. Března 2012.]dostupné z: http://www.parlamentnilisty.cz/zpravy/Arcibiskup-Duka-obcanum-Nenechte-se-znechutit-politikou-195253

CIKÁNEK, J. Vztah křesťanů a muslimů v České republice v době po teroristických útocích na New York z 11.9.2001, Praha: Katolická Teologická Fakulta Univerzity Karlovy v Praze, 2007

KALVACH, Z. Antisemitismus v ČR od roku 1989. Praha: Filosofická Fakulta Univerzity Karlovy, 2007.

MESSADIÉ, G. Obecné dějiny antisemitismu: od starověku po dvacáté století, přeložila Hana Mullerová, Praha: Práh, 2000

RELAŇO, E. Educational pluralism and freedom of religion: Recent decisions of the European Court of Human Rights. British Journal of Religious Education.2010, 1, strana 19-29. Z databáze Academic Search Complete dostupná ze stránek infozdroje.czu.cz

RÝDL, K.; NEZEL, I. Rasismus a nacionalismus v současném životě. Informační příručka pro školy i veřejnost, Praha: IPPP ČR 1997

SVOBODOVÁ, J. Zdroje a projevy antisemitismu v českých zemích, 1948-1992, Praha: Ústav pro soudobé dějiny AV ČR, 1994



Počet shlédnutí: 199