ITÁLIE

Převzato z: Šatava, L. Národnostní menšiny v Evropě. Praha: Ivo Železný, 1994, s. 115-134.

Republika; rozloha: 301 225 km²; počet obyvatel: 56 411 000 (1991); hustota: 187 obyv. na 1 km²; hlavní město: Roma; správní rozdělení: 20 regionů (95 provincií); úřední jazyk: italština, dále i francouzština (Aosta), němčina (Trentino-Alto Adige) a slovinština (Friuli-Venezia Giulia).

Základní etnikum země představují románští Italové (53,9 mil. -1987NasMS), dělící se doposud do několika výrazných etnografických skupin (Piemonťané, Romagnané, Sardové aj.). Významnější jinonárodní menšiny -Němci, Friulové, Ladinové, Slovinci a Francouzi - jsou soustředěny podél severních hranic Itálie.

Co se týče jazykových a kulturních práv etnických a jazykových minorit, hraje značnou roli skutečnost, ve které správní oblasti se dotyčná populace nachází a jaký zde má oficiální statut.

Například Slovinci na území provincií Trieste a Gorizia mají, na rozdíl od provincie Udine, jasně vymezená práva - přitom všechny tři zmíněné provincie jsou součástí širšího správního regionu Friuli-Venezia Giulia. Obdobně Ladinové v provincii Bolzano disponují výraznými právy v kulturní i politické oblasti, zatímco v provincii Trento jsou pouze subjektem místních administrativních regulí a v provincii Belluno nemají ani tyto možnosti.

Je třeba poukázat na fakt, že ani prohlášení určité oblasti za autonomní v sobě nemusí nutně zahrnovat účinnou ochranu zájmů místních minorit (viz italianizace Aosty či dokonce zákaz výuky sardštiny na autonomní Sardinii!).

Tradiční italské vystěhovalectví (zejména do zámoří) je od r. 1972 přečísleno imigrací do země. Tzv. „zahraniční pracovníci„, zejména Arabové a Jugoslávci, koncentrováni především v Římě a dalších velkých městech, již představují kolem 1/2 miliónu osob. Přesto však tyto skupiny nemají na etnický charakter Itálie ani zdaleka takový vliv, jako je tomu v některých západoevropských zemích.

Obr. 7

Národnostní menšiny a regionální skupiny v severní Itálii. Podle: M. Stephens, Linguistic Minoňties in Western Europe, Llandysul 1976; M. Straka, Karte der Wölker und Sprachen Europas, Graz 1979 (doplněno).

116

V r. 1950 měla Itálie 47,105 mil. obyvatel, v r. 1971 53,745 mil. a v r. 1983 56,559 mil. obyvatel. Průměrný roční přírůstek v letech 1950-83 činil 0,6 %, v letech 1975-81 0,4 % a v období 1980-90 již jen 0,2 %. Velmi výrazné jsou v této oblasti rozdíly mezi ekonomicky zaostalým italským jihem s přírůstky až 0,7 % a průmyslovým severem, kde v řadě oblastí byla na počátku 80. let natalita nižší než mortalita.

/FURLANCI, FURLÁNI/

Friulové, nejpočetnější ze tří větví rétorománské jazykové rodiny, obývají s výjimkou Terstu a okrajových západních částí prakticky celou oblast Friuli-Venezia Giulia (7 846 km², 1,207 mil. obyvatel v r. 1988), která je od r. 1947, resp. 1963 autonomní. V oblasti rozšíření friulštiny (furlanštiny), tj. v provincii Friuli (furlansky Furlan, česky Furlansko) s hlavním městem Udine (Udin) a provincii Gorizia (Gurize), žije přibližně 800 000 osob; friulsky hovořící zde představují zhruba 65-75 % obyvatel. Oblast Friuli tvořila v určitých obdobích středověku samostatnou politickou jednotku (ve 13. a 14. století byla mj. vázána i k českému státu). V 15. století ovládli Furlansko Benátčané. V letech 1814-1866 náleželo k Rakousku, poté připadlo nově vzniklému italskému státu.

I když se můžeme zejména v italských materiálech setkat s tvrzením, že friulština je pouhým dialektem italštiny, existuje řada důkazů na podporu faktu, že se jedná o svébytný románský jazyk, příbuzný s graubündenskými formami rétorománštiny (viz Švýcarsko) a jihotyrolskou ladinštinou (viz dále). Nejstarší dochovaná písemnost ve friulštině pochází z poloviny 12. století; jazyk byl ve středověku běžně užíván při oficiálních příležitostech. Vzhledem ke vlivu Benátek však jeho prestiž postupně upadala; stal se řečí venkovského lidu. V 19. století pak dochází k určitým snahám o obrodu a renesanci friulštiny; také ve 20. století vznikla řada kulturních organizací usilujících o rozvoj friulského jazyka a kultury a o získání většího prostoru pro jejich uplatňování (dnešní nejvýznamnější z nich - Moviment Friûl - vznikla v r. 1966). Přesto se však dnes, zejména ve velkých městech a na jihu a západě oblasti projevuje ústup jazyka ve prospěch benátských dialektů italštiny a italštiny spisovné. Hnutí však v uplynulých 2-3 desetiletích dosáhlo i některých úspěchů, zejména na poli výuky a užití jazyka - friulština je od 70. let v omezené míře vyučována ve školách a obdobně je od r. 1971 znovu zaváděna jako církevní jazyk, jímž byla do druhé světové války. Existují také dobrovolné kursy jazyka (ve friulštině však, přes určité snahy, nevzniklo jednotné nadnářeční koiné). Nápisy ve friulštině je možno spatřit i na silničních ukazatelích apod.

Friulské organizace usilují o zvýšení nedostatečně rozvinutého etnického vědomí příslušníků populace. Vycházejí friulská i dvojjazyčná italsko-friulská periodika; relativně bohatá je knižní produkce ve friulštině, hlavně poezie, v novější době i próza a překladová literatura. V souvislosti s regionalistickými snahami, motivovanými zejména hospodářskými požadavky pro ekonomicky retardovanou oblast Friuli, se projevují i stálé snahy o prohlášení friulštiny za regionální jazyk oblasti - zatím však byly bezúspěšné. Teprve v r. 1971 vznikl i novodobý symbol regionu a friulského hnutí - vlajka (žlutý orel v modrém poli), inspirovaná starou korouhví aquileiského patriarchátu. Vcelku je možno konstatovat, že úsilí friulských „obrozenců“ nedosáhlo - vzhledem k silným asimilačním trendům a dalším překážkám - skutečně výrazných výsledků a úspěchů v širším měřítku. Friulština a friulská kultura tak stále přetrvávají spíše v poloze regionalistiky a lokálního kulturního svérázu nežli ve formě skutečně ,,národního„ hnutí.

Vedle Friulů žijí v daném teritoriu i příslušníci slovinské minority (viz) a miniaturní německé komunity (viz); pokud jde o vzájemné vztahy těchto etnik, jsou tradičně dobré. Určité napětí však přetrvává v poměru Friulů k italským přistěhovalcům (zejména z jihu Apeninského poloostrova a - od r. 1947 jugoslávské - Istrie). Také zemětřesení v r. 1976 se z hlediska friulských snah projevilo nepříznivě vzhledem k následnému pohybu obyvatelstva.

ORG; ZŠ př; PER, PER, R, TV; DIV

Obr. 8

Národnostní menšiny v jižní Itálii

Podle: Atlas narodov mira (red. S. I. Bruk, V. S. Apenčenko), Moskva 1964.

Katalánské obyvatelstvo nalezneme ve městě Alghero (katal. Alguer) na severozápadním pobřeží Sardinie. Jedná se o potomky obyvatel kolonizační osady, založené v polovině 14. století, době rozkvětu Katalánska, městem Valencií.

ORG; SŠ př; PER dvojjaz., Rč; DIV

/LADINI/

Toto románské etnikum, jehož jazyk patří do rétorománské jazykové rodiny, sídlí v severní Itálii v horské oblasti o ploše kolem 1 000 km² na styku provincií Trento, Bolzano a Belluno (tzv. Ladinia). Jedná se zejména o několik navzájem oddělených údolí masivu Sella v pohoří Dolomity (Gadertal včetně Ennebergu, Grödnertal, Fassatal, Buchenstein, Ampezzo). První dvě ze jmenovaných provincií tvoří autonomní oblast Trentino-Alto Adige. Provincie Bolzano je obývána především obyvatelstvem německé národnosti (viz Němci); sčítání z r. 1991 zjistilo na tomto území také 18 430 Ladinů, kteří zde představovali 4,2 % celkového počtu obyvatel (441 000). Malá, nářečně specifická část Ladinů sídlí i východně od uvedených údolí při hranici s Rakouskem (obec Comelico, ladin. Comélgu); stopy ladinského osídlení jsou udávány i pro oblast západně od řeky Adiže při řece Noce (Peiotal, Rabital, Judikarien).

Ladinskou populaci kladou někteří vědci do blízké spojitosti s uživateli východní, engadinské větve graubündenské rétorománštiny, zvané někdy také ladinská (viz Rétorománi - Švýcarsko). Ladinština, rozdělená do sedmi dialektů, však bývá řazena těsněji k friulštině. Přes dochovaný text již ze 14. století začal být ladinský jazyk v písemném projevu výrazněji používán teprve od 18. století. Relativně mladého data - rovněž z 18. století - je i obecnější rozšíření povědomí o jeho příslušnosti k rétorománské jazykové skupině.

Dějiny ladinské populace byly úzce svázány s historií německého obyvatelstva Jižních Tyrol, součásti rakouské říše. Poté, když toto území připadlo v r. 1919 Itálii a zejména po nástupu Mussoliniho diktatury, se postavení etnika mění. S vlnou italského nacionalismu se objevují pokusy dokázat, že ladinština je pouhým severoitalským dialektem (srov. Friulové); dochází i k zákazům užívání pojmů „ladinský“, „ladinština„ apod. Pod vlivem perzekuce přesídlilo v roce 1939 (spolu s odchodem více než 70 000 Němců) okolo 2000 Ladinů do Rakouska.

Po skončení druhé světové války bylo jedním z bodů zákona o autonomii (realizována v r. 1948) regionu Trentino-Alto Adige povoleno užití ladinštiny v základních školách; v širší míře se však její výuka stala skutečností teprve v posledních dvou desetiletích (nikoli však v provincii Belluno). Od 60. let výrazně sílí ladinské národní hnutí v jednotlivých údolích - vznikají organizace, které usilují soustředit pod ladinskou vlajkou (protěž na modrém, bílém a zeleném pozadí) co nejvíce příslušníků rozptýleného etnika. Významných úspěchů - školní výuka, církevní jazyk, tisk, rozhlasové vysílání, dvojjazyčné nápisy, nejnověji od r. 1981 i poměrné zastoupení ve správních orgánech aj. - bylo dosaženo v provincii Bolzano; zdejší údolí, zejména Gadertal (ital. i ladin. Val Badia), jsou dnes hlavní baštou ladinského jazyka, kultury a etnického povědomí. Správním centrem je zde St. Ulrich (ital. Ortisei, ladin. Urtijëi), ležící v údolí Grödnertal (ital. Val Gardena, ladin. Val Gherdëina). V obci St. Martin in Thurn (ital. S. Marino in Badia, ladin. S. Martin de Tor) v Gadertalu pracuje od roku 1977 ladinský kulturní institut. Již méně příznivá je situace v provincii Trento a zejména pak v provincii Belluno, kde na území zčásti obývaném Ladiny, se známým zimním sportovním centrem Cortinou ďAmpezzo, je ladinská populace bez výraznějších kulturních práv.

Přes úspěchy v uplynulých 2-3 desetiletích tak před ladinským hnutím stále přetrvává nemálo problémů. Teritoriální rozdělení do navzájem oddělených údolí a různých správních celků nejen napomáhá asimilačním trendům a ztěžuje proces etnické konsolidace, ale projevuje se i v konkrétnější podobě -např. faktické nemožnosti založit ladinskou střední školu. Těžkou překážkou je i neexistence jednotného spisovného ladinského jazyka, jehož vytvoření je proponováno (tzv. ladin dolomitan). Navíc také - podobně jako je tomu u Friulů - se u ladinské populace doposud ve větší míře nezformovalo skutečně vyhraněné etnické vědomí; poloha „ladinskosti“ je tak vnímána spíše na bázi specifické regionality a kulturního svérázu, zejména ve spojitosti s oblastí Jižních Tyrol (Horní Adiže).

ORG; ZŠ př, SŠ; PER, R č, TV č.

Obr. 9

Bližší vymezení oblasti obývané Ladiny v severní Itálii. Podle: L. Craffonara, Die kulturelle und politische Situation der Sellaladiner. In: Kulturelle und sprachliche Minderheiten in Europa (ed. P. S. Ureland), Tubingen 1981 (výrazně doplněno).

Nejpočetnější z minorit italského jihu; na počátku 60. let byl počet obyvatelstva albánského původu udáván na více než 250 000 osob, z nichž zhruba 80-100 tisíc ve více než 80 obcích používalo albánštinu, tj. starší vývojovou fázi toskického dialektu, jako jazyk denního styku. Údaj z r. 1983 hovoří o 80 000 osob s alespoň pasivní znalostí albánštiny; dosud žijí i monolingvní uživatelé jazyka. Výrazným kulturním prvkem je i grekoortodoxní vyznání části příslušníků populace. Italoalbánci ve svém názvu Arberešové (Arbëreshë) uchovali původní vlastní etnonymum, neboť Albánci ve staré vlasti přijali v průběhu doby označení Shqiptar. Žijí - rozděleni do řady enkláv (tzv. Arbe-ria) - především v odlehlých a chudých končinách regionů Abruzzi, Molise, Basilicata, Puglia (Apulie), Calabria a také na Sicílii. Nejvýznačnějšími centry v oblastech s albánskou populací jsou Galatina v Apulii a Bronte na Sicílii; v obou však již převládá italština. Velký počet Italoalbánců (kolem 50 000) dnes již také žije ve velkých městech jižní Itálie a i mimo tuto oblast (Řím, Milano aj.).

Do Itálie přišli Albánci v několika vlnách. Zčásti se jednalo o válečníky národního hrdiny Albánie Skanderbega, kteří v polovině 15. století dostali za pomoc neapolskému králi Alfonsu Aragonskému pozemky na italské půdě. Další imigrační vlny následovaly v 15.-18. století po začlenění území Albánie do osmanské říše. Albánské obyvatelstvo si v nové vlasti uchovalo svou etnickou identitu i jazyk a nejen to - z italského území vyšly v 18. a 19. století i silné proudy celoalbánského národního obrození (básník Jeronim-Girolamo de Rada, 1814-1903). Ve 20. století se však relativně sebevědomá albánská etnická pospolitost pozvolna rozpadá; dnes je jazyk užíván spíše jen starší generací, odhaduje se, že pouze kolem 5 000 osob dokáže albánsky číst a psát. Zásadní překážkou udržování a rozvoje menšiny je skutečnost, že nemá oficiální statut a albánština je využívána ve školách pouze v omezené míře - paradoxně je však možno ji studovat na univerzitách v zemi či na Institutu albanistických studií v Palermu. V nedávném období došlo i k navázání kontaktů s Albánii.

ORG; ZŠ ^ř, SŠ ^pf; PER ^dvojjaz., R ^č

- tj. 1) Aostané (Frankoprovensálci); dále 2) Okcitánci (Provensálci)

Autochtonní francouzsky hovořící obyvatelstvo Itálie se dělí do dvou výrazných skupin. První z nich tvoří:

AOSTANÉ

/FRANKOPROVENSÁLCI/

60 000 (= Aostané) 1971 85 000

(„Francouzi⁴⁴) 1971 cca 70 000

(= Aostané) 1978 90 000

(„Francouzi⁴⁴) 1980 90 000

(„Francouzi⁴⁴)

Tuto populaci nalezneme v severozápadní části Itálie při hranici s Francií -v autonomním regionu Valle d'Aosta (fr. Valée ďAoste). Na tomto území (3 262 km², 114 000 obyvatel v r. 1988, hlavní město Aosta) tvoří asi 60% většinu, podle jiných údajů však již jen menšinu obyvatelstva. Jedná se o oblast savojských nářečí francouzštiny, která na rozdíl od většiny Savojska nepřipadla v r. 1860 k Francii. Vzhledem k zařazování oblasti Aosty do rámce frankoprovensálských dialektů (tzv. harpe(i)tan či arpitan) pak bývá někdy místní populace směšována s uživateli pravých okcitánských (provensálských) nářečí, jimiž se mluví v alpských údolích jižně od údolí Susa (viz dále Okcitánci). V Aostě dále nalezneme kolem 5 000 osob, hovořících spisovnou francouzštinou.

Po první světové válce se objevily pokusy o přičlenění Aosty k Francii či Švýcarsku. Do 20. let přetrvávaly tradiční struktury; po nástupu Mussolliniho však převládly silné italizační tendence, jejichž projevy byla například likvidace francouzských jazykových a kulturních specifik a příliv italského obyvatelstva; na druhé straně také dosahuje vrcholu tradiční vystěhovalectví z oblasti do jiných částí Itálie, do Francie aj. Po druhé světové válce (silně odbojové hnutí) se opět projevily snahy o připojení k Francii; došlo však pouze k prosazení autonomie kraje (1945).

Dříve zaostalá a chudá oblast údolí Aosty je dnes jedním z nejbohatších krajů Itálie (metalurgický průmysl, elektrárny, sýrařství, rozmach turistiky -mj. díky tunelu pod Mt. Blankem aj.). Stále tak pokračuje přistěhovalectví z jiných částí Itálie (cca 30 % obyvatel Aosty se narodilo mimo ni) a snižování podílu francouzsky mluvících - v r. 1921 zde ještě žilo 85 000 Francouzů a pouze 7 000 Italů; dnes je hlavní centrum Aosta z velké části italsky mluvící. Tato skutečnost je jednou z příčin přetrvávajících partikularistických snah Aostanů, zejména zdejší drobné buržoazie, jejímž cílem je rozšíření lokální autonomie a omezení přílivu italského obyvatelstva. Na druhé straně žije velké množství rodáků z Aosty a jejich potomků mimo tuto oblast, zejména ve velkých francouzských městech, jinde v Itálii a také v Jižní Americe. Do 60. let slabá pozice francouzštiny - v úřední správě a školství - a francouzské (resp. frankoprovensálské) kultury vůbec je v současnosti zčásti posilována (dvojjazyčné nápisy, vlastní tisk, abonování periodik z Francie, zajištění francouzského televizního signálu, těsné styky s frankofonní populací Francie a Švýcarska aj.).

V rámci Aosty: ORG; ÚŘ. JAZ.; ZŠ, SŠ ^př; PER, R ^č, TV ^e

Určitý počet obyvatelstva hovořícího frankoprovensálskými dialekty se doposud udržel i na území provincie Torino jižně od Aosty v horských oblastech kraje Canavese (fr. Canavais) - v údolích Locana, Ala, Viu a v dolní části údolí Susa. Nářečím harpe(i)tan (arpitan) zde hovoří kolem 20 000 obyvatel.

V rámci statistických i jiných údajů bývá tato skupina často řazena k Aosta-nům. V provincii Torino je frankoprovensálština do jisté míry užívána i ve školní výuce a místních periodikách.

V rámci provincie Torino: ZŠ ^př; PER ^dvoiia/

Dalších přibližně 1 300 osob (údaj 1977) ovládajících tento dialekt sídlí vjihoitalské Apulii. Jedná se o potomky středověkých přesídlenců z výše uvedených oblastí v obcích Celle di San Vito a Faeto.

/PROVENSALCI/

100 000

1973 200 000

1974 46 000