Německá škola - Pavel Šebesta - Afričtí trpaslíci

Pavel Tykvart

Narodil se 20. března 1887 a prožil své dětství ve Slezsku ve Velkých Petrovicích u Ratiboře, které se dnes nachází na polském území. Jako absolvent gymnázia vstoupil do Společnosti slova Božího v koleji ST. Gabriel v Mädlingu nedaleko Vídně a studoval teologii a filozofii. Po úspěšném studiu na teologické fakultě a vysvěcení na kněze v roce 1911 byl vyslán do Mosambiku jako misionář. Za 1. světové války byl internován jako rakouský občan nejprve v Mosambiku a pak v Portugalsku. Pobyt zde využil ke studiu archivních materiálů k dějinám misijní činnosti v jihovýchodní Africe. Po návratu z internace se znovu usadil v misijním klášteře školy v Mädlingu u Vídně, kde působil jako redaktor časopisu Anthropos a kde současně studoval etnografii a egyptologii. Během těchto studií uskutečnil první studijní cestu. Asijskou expedici na Malajský poloostrov v roce 1924-1925, kde studoval negritské skupiny Semangů, Senojů a Jakuďnů. Tento výzkum určil jeho další vědeckou dráhu. Další cestu uskutečnil v létech 1929 - 1930 mezi středoafrické Pygmeje. V pralesích při řece Ituri v tehdejším Belgickém Kongu žil mezi trpasličími kmeny a k ucelenému pohledu na tyto přírodní národy velmi přispěla následná expedice v létech 1934 -1935. V následujících letech 1938-39 během druhé návštěvy u Semangů podnikl vědecky cennou výpravu za negrity na Andamanské ostrovy v Indickém oceáně a na Filipíny za kmeny Aëtů. Do Afriky (Konga) se vrátil v létech 1949 -50 a 1954-55. Obě cesty byly zaměřeny hlavně na výzkum v oblasti jazykové, kulturní a sociální problematiky Pygmejů. Poznatky svých výzkumů zpracoval do obsáhlého deskriptivního a srovnávacího díla o antropologii a etnografii lidských skupin malého vzrůstu v Africe a v Asii a studie o životě, materiální a duchovní kultuře Pygmejů v Africe. Kromě češtiny hovořil také německy, anglicky, francouzsky, italsky, portugalsky, španělsky, několika africkými jazyky a také jazyky malackých a malajských kmenů. Profesor páter Pavel Šebesta zemřel roku 1967 ve Sv. Gabrielu v Mädlingu u Vídně, kde žil a pracoval většinu života, ale především po 2. světové válce pobýval také často v Československu. V roce 1933 vydala česká akademie věd rozsáhlou publikaci Antropologie středoafrických Pygmejů v Kongu, která je s anglickým překladem známá ve vědeckém světě. V Praze se také Šebesta naučil používat Hrdličkovu metodu odlévání lidských tváří s otevřenýma očima. Dnes bývá označován v Rakousku jako rakouský etnolog, v Německu jako německý etnolog a v Čechách se uvádí jako jeden z nejvýznamnějších badatelů v dějinách české antropologie. Sbírky z Šebestových výprav jsou uloženy v několika evropských muzeích a vědeckých ústavech. Malá, ale zajímavá expozice, která obsahuje kosterní materiál, fotografie, otisky chrupu a unikátní sádrové odlitky je uložena i v Hrdličkově muzeu člověka v Praze.

http://www.mzv.cz [cit. 20.3.2013] http://www.lideazeme.cz/clanek/cesky-otec-pygmeju.html [cit. 20.3.2013]

Samotná kniha se skládá ze dvou částí. První je věnována malajské džungli a semangům a druhá část knihy nás zavádí do afrického pralesa k pygmejům Bambuti (tak se sami afričtí pygmejové nazývají). Prvních třináct kapitol je věnováno první výpravě za Pygmeji v létech 1929-1930 a dalších pět kapitol vypráví o druhé cestě za africkými trpaslíky o pět let později. První pověsti o pygmejích pocházejí už ze starověkého Egypta, kde spatřit tohoto trpaslíka budilo senzaci a pygmeje považovali za nadpozemské bytosti. Zprávy o nich se dostaly také do Řecka, ale během středověku se na pygmeje zapomnělo. Nové zprávy o pygmejích se datují až k druhé polovině 19. století. Přesto žádné setkání cestovatelů s pygmeji nebylo dosud tak vědecky významné. Až tato výprava měla odborně probádat, zda konžští trpaslíci jsou totožní s negrity jihovýchodní Asie, o čemž byli tehdy přesvědčeni odborníci. (Šebesta, 1956, s. 163-164) V povodí řek Konga a Nilu, západně od velkých afrických jezer, je vysočina, ve které se nachází tři přítoky Konga. Nepoko , Lindi a Ituri. Zde se ve vlhkém tropickém podnebí rozprostírá Iturský prales, vlast afrických trpaslíků-pygmejů, která byla cílem výpravy. V úvodu autor popisuje prostředí pralesa. Kromě měsíce ledna a února zde prší téměř denně. Nesčetné vodní žíly, moře stromů a věčně bující zeleň. Náhlé průtrže, hustá listová klenba pralesa brání proudění vzduchu, je zde ovzduší stále naplněno parami, které tvoří ideální vlhké a teplé skleníkové ovzduší pro rostlinstvo. Neustálé bezvětří a teplota kolísá mezi 20 -27 stupni C. Listnaté porosty, liány, kapradí a křoví se střídají s hustými korunami stromů vysokých 40-60 m, kde stěží prostupuje slunce. Typickými obyvateli pralesa je plachá pralesní žirafa okapi, opice, sloni, buvoli nebo oblíbená lovná zvěř pygmejů – antilopy. Stejně plaší jsou ovšem i pygmejové. (Šebesta, 1956, s. 165)

Během dlouhých století, kdy černošské kmeny razily pralesem dopravní tepny, postupně překonávali plachost a přidali se k černochům, proti nimž zpočátku bojovali. Černoši dokázali včlenit pygmeje do svých sociálních svazků a učinili je na sobě trvale závislými. Trpaslíci se přesto ponechali svůj starý způsob života, kromě jazyka, protože dnes mluví nářečím černochů. Tato ztráta je ovšem jen zdánlivá, protože jazyk pygmejů přešel do černošských jazyků a vedl k vytvoření jazykových kmenů na Ituri. Autor zde dělí iturské Bambuti na tři kmeny: Efé, Basúa a Aká. všechny skupiny se jmenují Bambuti a jejich počet zde odhadl na 35 tisíc. Dalších přibližně 100 tisíc pygmejů žijící v konžské pánvi jsou již častěji pomíšení s lesními černochy. (Šebesta, 1956, s. 165-168)

Přestože život pygmejů je tvrdý, chudý, plný odříkání a postrádání veškerého pohodlí, je jejich základní povahovou vlastností bezstarostnost. Jejich názor na život je optimistický. Pokud je nikdo neobtěžuje, projevuje se u nich radost až dětská veselost. Každodenní povinností je opatřování potravin. Muži chodí na lov, ženy na sběr lesních plodů. Pygmej je pouze lovec a sběrač. V další kapitole autor popisuje první setkání s trpaslíkem, skutečným Mombuti(jednotné číslo od Mambuti), jménem Agali. Popisuje ho jako skřítka s ošklivým obličejem a bojácným výrazem v očích. Přesto rozuměl otázkám badatele v jazyce kingvana a řadu jich zodpověděl. Plachost a úzkost ze setkání s bělochem zaplašila hrst soli a tabák. Sůl, tabák a korálky jsou pro trpaslíky vzácné dary, které otevřely cestu k dalším táborům pygmejů. (Šebesta, 1956, s. 173)

Vedle malé postavy a podivného tvaru hlavy je právě nepoměrnost rozměrů těla nápadnou známkou pygmejů, že se nedá zaměnit s příslušníky jiných ras. Krátké hubené nohy jsou v protikladu k dlouhému trupu a širokým ramenům. Paže jsou nepoměrně dlouhé, ruce a nohy naopak drobné, často obrácené poněkud dovnitř. Téměř všechny pygmeje až na děti Šebesta popisuje jako velmi ošklivého vzhledu. Další nápadnou známku nachází v barvě pleti, kterou mají světle hnědou. Na okrajích území žijí trpaslíci s tmavší či černou barvou, proto se pravděpodobně jedná o míšence s černochy. Všichni trpaslíci Bambuti jsou nápadně malí. Jsou nejmenšími lidmi na světě. Průměrná výška u mužů je 144 cm a u žen 133,3 cm. Bambuti nejsou ovšem jedinými obyvateli na Ituri. Velmi časté jsou zde vesnice nebo osady černochů. Zde autor naráží na celou řadu černošských kmenů s vlastní řečí či nářečím. S pomocí místních misionářů se mu podařilo získat zeměpisný přehled o všech černošských kmenech pralesa a velké většiny pralesních jazyků na Ituri. Stejně úspěšný bohužel nebyl u pygmejských jazyků, protože pygmejové neznají dělení na kmeny. Proto se pokusil o umělé členění podle kmenů černochů, se kterými žili pygmejové v symbióze, kde vzal za základ jazyk, kterým mluvili. Iturští pygmejové tvoří celek, který se pokládá za praobyvatele pralesních území, která jim náležela před vpádem černochů. Přes rasovou sounáležitost chybí trpaslíkům vědomí národního celku. Rozštěpení v četné jazyky způsobilo rozpad a jednotlivé skupiny mají bližší vztahy k okolním černošským kmenům než k vlastním, vzdálenějším kmenům. Znají se jen tlupy, které spolu sousedí. Vzdálenější skupiny jsou si téměř cizí tak, že se různí i zvyky a obyčeje. Přesto se dá najít určitá podobnost materiální, sociální a duchovní kultury na celém území, takže se pygmejové jeví i v tomto ohledu jako celek. Vrátíme se ještě k již výše uvedené symbióze s černochy. Pygmejové se jako hospodářsky slabší stali naprosto závislými na černošských zemědělcích. Nejedná se o otrocký poměr, ale o druh soužití, který se postupně vyvinul. Pygmej jen loví a sbírá, nic nesází a neseje. Třeba je někdy lov vydatný, není maso hlavní potravou trpaslíků. Někdy je nouze o lesní plody jako kořínky, listnaté stromy, ořechy a další plody. Vždy je však strava hubená a málo výživná. Chybí dostatečná rostlinná strava, které se daří na banánových polích černochů. K tomu patří olej z palmy olejové, cukrová třtina, kořen manioku a další. Zvlášť vyhledávanou potravou jsou pro trpaslíky banány, za které prodávají nejen loveckou kořist, ale i částečně svoji svobodu. Ke každé vesnici patří tlupa pygmejů, kde černoch je pánem či patronem rodových tlup trpaslíků. Tato tlupa zásobuje černochy zvěřinou, lesními plody a prací a za odměnu dostávají část úrody z plantáží. Protože Bambuti neznají zpracování železa, mohou dostat od černochů také železné šípy a oštěpy, pokud je používají. Toto soužití vyžaduje, aby se pygmejové snažili stavět své tábory blízko černošských vesnic. Tato vzájemnost ovšem není tak idylická a často vede k potyčkám a rozbrojům mezi pygmeji a černochy. Na dalších stránkách knihy je popsán život v pygmejském táboře. P. Šebesta si nechal postavit za pomoci černochů a pygmejů vlastní chatu v pygmejském táboře kmenového svazu Bafvaguda, kde se na několik týdnů usadil. Život v táboře začíná před východem slunce. Pokud je ovšem ráno deštivé a chladné a kape-li ze stromů, dlouho se nic nehýbe. Pygmejové se bojí kapek padajících ze stromů. Pokud je slunečno a teplo, vypadá probuzení jinak. Začínají plát první ohně, na kterých ženy začínají v hliněných hrncích vařit zeleninu nebo kaši pro děti. Při vaření se ženy a dívky zkrášlují. Černou barvou z dřevěného uhlí nanášejí na tělo různé vzory a linie. Toto malování těla nazývají emembe. Hoši si pak nechávají ve vlasech vystřihávat různé účesy. Toto hraní přestává, když se začne ozývat hlad. Na zemi se prostřou fryniové listy místo misek a na ně se vyrovnají vařené banány. Ráno každý obyvatel tábora sní, co může. Pak se pygmejové vydávají na pochod lesem, nejčastěji na lov, kde musí vydržet bez potravy do pozdního odpoledne. Hloučky chlapců se učí hrát s luky a šípy nebo se vydávají na lov drobných zvířat nebo hmyzu a dívky se starají o malé děti a kojence, které si berou od svých matek. Pak se řady žen a dětí vypraví k lesu, aby se postaraly o rostlinnou stravu. Jiný hlouček žen odchází k nejbližší vesnici černochů, aby získaly banány, maniok a olejové palmy. Tábor zůstává téměř prázdný. Nastal vhodný čas pro prostudování pygmejského tábora. (Šebesta, 1956, s. 188-190)

Chýše trpaslíků lze srovnat s tvarem velkého rozpůleného vejce, které leží na zemi po délce. Představme si přední špičku uříznutou, to je dveřní otvor a máme obraz pygmejského obydlí. Celá chýše je vlastně jen střechovitá stěna z prutů, která se kleme nad zemí. Stavba chýše je výhradně prací žen, snášení si trpaslice všechen stavební materiál samy. Jsou to jen pruty a fryniové listí. Pygmejové často mění svůj tábor, a proto po každé musí ženy stavět nové obydlí. Dveře neznají, nejvýš zahradí vchod větvemi a roštím, když opouštějí tábor proti zvěři nebo za noci proti bouři a dešti. K nutnému zařízení chýše patří lůžko, složené ze dvou nebo tří hladkých dřev, které se položí na zem. Pod hlavu si dávají špalek. Pak už jsou zde jen hrnce, koš, moždíř. Ve střeše zabodnutý nůž, luk a toulec. Víc trpaslíci nepotřebují. Pokud je rodina početnější, přistavují k chýši výklenek, který slouží jako ložnice nezletilých dětí. Je odpoledne a přichází čas, kdy se vrací lovci. Nejprve se vrací lovecký pes. Psi jsou nezbytní pomocníci při lovu. Pygmejové loví způsobem, že každá vystopovaná zvěř je zasažena šípy lovců a s pomocí psů ji pronásledují. Pokládání pastí trpaslíci znají, ale příliš je nepoužívají, častěji loví menší zvěř do sítí. Lovecký pes má na krku dřevěnou rolničku. Když chrastí, je to znamení úspěšného lovu. Pokud se lov nezdařil, ucpou rolničku listím, aby se pes dostal do tábora potichu. Tyto štvanice jsou v pralesním houští velmi namáhavé a trvají dlouhé hodiny. Po návratu nejstarší z rodové tlupy vyvrhne zvěřinu a rozdělí maso. Srdce a játra připadnou tomu, kdo zvěř střelil. Kousek srdce odříznou a hodí do lesa. Jedná se náboženský zvyk, dát prvotinu božstvu. Po lovcích se vracejí do tábora i ženy s dětmi a nákladem lesních plodů. Stmívá se a opět se rozhořívají ohně a nastává příprava k večeři. Na čistotu iturský trpaslík nedbá. Prsty od olejové omáčky otírá do listů nebo o sebe, přikusuje smažené maso a namáčí banány v omáčce. Nic lepšího pygmej po celý život nevidí. Po jídle se bubeník chytá bubnu a ostatní začínají tancovat a křepčit. Muži a ženy cupitají za sebou v husím pochodu, hoši, dívky i děti se vtěsnávají do řad, seřazeni podle stáří. Ženy se oddělují a krouží kolem mužů v houpavém tanečním rytmu. Tleskají a zpívají hlasitěji než muži. Občas odběhnou do buše pro větve, kterými se zdobí boky. Vždy až pozdě do noci, je-li tanec v proudu, končívá jen stěží. Není snad na světě tancechtivějších lidiček, než jsou pygmejové…(Šebesta, 1956, s. 197-199)

Ani pygmejům se nevyhýbají nemoci, proti kterým nejsou vždy úplně bezmocní. Při bolesti zubů navlhčí bolestivé místo vodou a přikládají kořeny rostliny adamba. Nebo spálí na popel liánu dzandza a vtírají tento prášek do dásně nebo do zubu. Při očních chorobách vyčistí oko šťávou plodu tondo. Kašel mírní šťáva piripiri, při průjmu zavádí do střeva šťávu z liány tebvo. Revmatismu se snaží předejít tím, že dělají šípem zářezy do kůže a vtírají do nich prášek z listů stromu gutse. Ovšem s některými nemoci se neporadí. Například horečka, která se hojně vyskytuje, většinou jako průvodní zjev časté chřipky a zánětu plic. Nejčetnějšími nemocemi trpaslíků jsou nemoci z nachlazení a vyžadují si nejvíc obětí, stejně jako občasné epidemie. Proti řadě dalších nemocí je jim přirozenou ochranou prales a proto se dá říci, že celkem je zdravotní stav pygmejů včetně dětí velmi dobrý. Idylické hodiny jsou v táboře trpaslíků jen krátké období odpoledne nebo večer před nebo po hlavním jídle. Jinak je zde ustavičný hluk a ruch. Nevázaný, nespoutaný temperament trpaslíků se projevuje při každé příležitosti. Kdykoliv je potká něco nepříjemného, vzkypí. Vše plyne z jejich prudké povahy. Pygmejové vyřizují vážné záležitosti hlasitě a hlučně.

V dalších kapitolách se P. Šebesta přesouvá do Avakubi, vládní stanice s misií, odkud se vypravil na další pochod na severovýchod. Avakubi nebyla jen pralesní stanicí, ale také kulturním střediskem. Po řadě měsíců cestování po Iturském pralese, mu toto místo posloužilo vždy jako hlavní bydliště za cenné pomoci místních misionářů. Při jednotlivých výpravách za Pygmeji se autor soustřeďuje na měření tělesných rozměrů pygmejů a jejich jazykové poměry. Vždy za odměnu tabákem nebo solí. Celé toto území je domovem trpaslíků- přírodních lidí. Všichni zůstávají ve vleku pralesa. Jsou jím donuceni toulat se, vyhledávat zvěř, vyhledávat nová místa, kde se daří hlízám a jedlým rostlinám. Nabízí se otázka proč pygmejové, kteří už tak dlouho žijí se zemědělskými černochy, stojícími na vyšším stupni, nenapodobili způsob jejich života a nezlepšili tak svou životní úroveň? (Šebesta, 1956, s. 214-215)

Zdá se, že je to povahou, vytvořenou za tisíciletí kdy byli odkázáni na boj s pralesem o živobytí. Kočovnický život a nestálá povaha má vliv na duševní život trpaslíků. Chybí jim vnitřní soustředění, lpí příliš na vnějších dojmech, které se ustavičným stěhováním stále mění. Pygmej se brzy unaví, ochabne a stane se lhostejným. Učení by mu způsobilo největší duševní muka. Tak zůstávají pygmejové rasou, která se udržela z pradávné doby až dosud. Cílem výprav je návštěva stále nových a dalším vesnic a osad, jako je Kero, Makutambiri, Majallovy a dalších. Karavanu nosičů většinou tvořili najatí černoši nebo ti, kteří svoje služby dobrovolně nabídli. Odměnou pro nosiče byla sůl, látky, tabák nebo korálky. S postupujícím časem nás autor seznamuje také s rodinnými poměry pygmejů, které i zkušený badatel objevuje jen velmi pomalu. Základem je několik rodin, které se spojují ve skupiny, rodové tlupy. Jsou to spřízněné velkorodiny, které považují nestaršího člena za jakéhosi náčelníka. Rodová tlupa je tvořena jen z mužských příbuzných, protože ti zůstávají jejími členy, ale ženy se vyvdávají do jiných rodových tlup, čímž jsou pro původní rodovou tlupu hospodářsky ztraceny. Mohou se ale vždy vrátit a naleznou opět ochranu. Rostlinná potrava tvoří dvě třetiny jídelníčku trpaslíků a proto každou ztrátu ženy, která potravu zajišťuje, nemůže nést rodová tlupa bez náhrady. Sňatek v rodové tlupě mezi pokrevními příbuznými není přirozeným, netrpí se. Dívka se vdává vždy do cizí rodové tlupy nebo i klanu, ale jen když jim tato tlupa může nabídnout jako náhradu dívku, která zaujme místo vyvdané. Není to ale nucené, dívky si mohou volit podle svého vkusu. Výjimkou je sňatek koupí nevěsty, který se vyvinul vlivem černochů. Více spřízněných rodových tlup tvoří klan. Každý klan má ohraničené domovské území, ve kterém loví a sbírají produkty lesa. Všichni mají stejná práva na celém území nikdo nevlastní sám kousek půdy. Trpaslíci se jen těžko dají vylákat ze svých úkrytů ve stínu pralesa, ale přesto se pozvolna stávají důvěřivějšími. Vždyť samotná civilizace se na ně neúprosně valí, aby je vyrušila z jejich klidu. Kácení pralesa, kolony dělníků a stavba silnic nenávratně narušuje jejich přirozené prostředí. Tam kde se pygmejové vlivem bělochů setkávají s technickými vymoženostmi a jejich vynálezy, neprojevují příliš strachu a také to v nich nezanechává trvalý dojem. Přes prvotní údiv rychle uvykají novotám, ale dlouho je nevzrušují. Nejsou pro ně důležité, proto se jich netýkají. Při návštěvě malé černošské vesnice Tongpete autor poznává způsob počítání, který bývá vždycky měřítkem primitivnosti národa. Pygmejové často počítají jako černoši a dosahují tak někdy číslice deset. Kmeny, které jsou méně vystavené vlivu černochů, počítají jen do tří a někteří se dokonce spokojí jen s číslicí dvě. Trpaslíkům jsou běžné dva pojmy číslic. Itene pro číslici jedna a egbe pro číslici dva nebo také mnoho či více než jedna. Pojem vyšších číslic zde chybí, ale zato mají názorný obraz o skutečných předmětech. Ten se jim hluboko vryje do paměti, takže chybí-li například jeden šíp z pěti, vědí, že chybí. Jejich obraz před očima vykazuje mezery. Trpaslíci si uchovávají v paměti obrazy věcí, ne však čísla. (Šebesta, 1956, s. 257-258)

U afrických pygmejů se těžko snažíme najít stopy náboženství. Podle jednotlivých amuletů se dá soudit na magii a kouzla, ale to byl zvyk převzatý patrně od černochů. Lovci mají podobné kouzelné šňůrky a dřívka, které přivazují i dětem, aby dobře prospívaly. Kult mrtvých trpaslíkům naprosto chybí. Podle jejich víry opouští duše tělo jako dech, nosem a ústy. Duchové na ni čekají, pokud byla zlá, vrhnou ji do ohně, který hoří v zemi a dobré duše odcházejí k bohu Mungu, který vypadá jako člověk. Od víry v duchy a strašidla není daleko ke kouzlům a čarodějnictví. Trpaslíci jsou přesvědčeni, že duchové mrtvých s nimi smýšlejí dobře, ale ne tak čarodějové a čarodějky, kteří v noci straší lidi a také je mohou usmrtit. Často se tak stává, že lidé postižení padoucnicí či podivíni jsou podezříváni z čárů. Pygmeje netrápí problémy, netíží ho vědomí viny, a proto netouží po zadostiučinění. Vina se odčiňuje utrpením a nehodami. Po smrti ho očekává život podobný pozemskému bez problémů jako v každodenním životě. Z toho se rodí bezstarostnost. Sice dávají přednost pozemskému životu, ale z toho druhého nemají strach.(Šebesta, 1956, s. 267)

Druhá výprava „Komu po léta přívětivě svítilo tropické slunce, komu se zjevilo kouzlo oněch dálav s jejich obyvateli, toho po celý život stravuje touha po pralese, který jej volá. Časem se mu zdá, jako by slyšel víření bubnů a taneční popěvky divochů, údery paliček, jimiž ženy stloukají banány, zurčení potůčku, u něhož si chladil zpocené čelo, nebo velkolepé bouření vodopádů. Tak se také vždycky vedlo mě po každém návratu z tropů, nechť jsem zažil sebevětší svízele a trpěl nedostatkem a opuštěností. Touha byla silnější než rozum.“ (Šebesta, 1956, s. 283) Tak začíná úvod do druhé části knihy o druhé výpravě v roce 1934. Cílem bylo projít kraje navštívené při minulé výpravě a doplnit výzkumy a navštívit oblast Albertova jezera, kde se měli nacházet rasově nejčistší pygmejové. Tato cesta se již uskutečnila v doprovodu dvou kolegů, dr. Jardina a badatele P. Gusindeho. Velmi zajímavá je otázka původu pygmejů. Protože nemají s černochy rasově a kulturně nic společného, můžeme je považovat za rodilé pralesní lidi nebo sem vnikli zvenčí? Historicky nelze doložit ani jedno ani druhé. O černoších víme, že sem vnikali zvenčí, ze stepi. Protože jakékoliv písemné doklady pochopitelně chybějí, můžeme se podívat na otázku původu z jiné strany. Mohli pygmejové tak, jak je známe, někdy obývat step, nebo jsou původem obyvateli pralesa? Zdá se, že jejich domovinou je prales. Výzkumy dokazují, že Bambuti jsou rasa od černochů naprosto odlišná a nikoliv snad výsledkem degenerace černé rasy. Jisté je, že Bambuti se pro svoji malou postavu mohou velmi rychle pohybovat ve spleti lián a v lesním podrostu, daleko rychleji než černoši. Do jisté míry je také jejich barva pleti přizpůsobena pralesnímu prostředí. Všechny smysly jsou pralesu přizpůsobeny daleko víc, než je tomu u černochů. Pygmejové obývají celý středoafrický prales od Albertova jezera až k Atlantickému oceánu a nikdy se nezdržují mimo les. Nelze zapřít, že pygmejská kultura je přizpůsobena pralesu, že je v pralese zrozena a že se na ni z určitého hlediska musíme dívat jako na kulturu pravěkou, která se od svých začátků udržela v zásadě na stejném stupni. (Šebesta, 1956, s. 301)

Ve své době pygmeje téměř nikdo neznal, byli považováni za pralesní zvířata v divném lidském těle. Nikdo je nemohl znát z televize jako dnes, kdy jsou k vidění nejen v přírodopisných reportážích, ale třeba i ve filmech. Díky touze po poznání Pavla Šebesty, kterou myslím snad dosud nikdo nepřekonal, se svět mohl seznámit s těmito velmi plachými pralesními lidmi. V knize je popsáno, jak složité bylo se k pygmejům dostat, kolik řečí se musel naučit. Prošel tisíce kilometrů v morové půdě po sotva znatelných stezkách. Odvážil se plavit po divokých řekách. Zároveň dokázal putovat sám, s vakem na zádech v doprovodu několika domorodců. Úspěšně pronikal do míst, kam před ním nevstoupil žádný bílý cestovatel. Dovedl si získat důvěru a náklonnost a uměl se sžít s domorodci. Zpráva, že přichází, se nesla pralesem a předcházela jeho příchod do táborů pygmejských kočovníků. Baba wa Bambuti - neboli otec pygmejů bylo jeho oslovení. Snad tomu napomohla i skutečnost, že P. Šebesta byl sám menšího vzrůstu, proto ho trpaslíci nebrali jako cizího bělocha, ale byl v jejich očích největší pygmej. Rozdával dary, soudil spory a na oplátku fotografoval, měřil jejich tělesnou stavbu, sepisoval gramatiku a nářečí. Pomáhal jim radou i skutkem, často se je snažil chránit před bezprávím. Získal jejich přátelství a důvěru natolik, že trpělivě snášeli jeho výzkumy a seznámili ho se svými zvyky, obřady, bájemi a písněmi.

http://www.romanhynek.cz/travel/mytravel/book/1BzE0.html [cit.22.3.2013]

Co dodat závěrem? Sám jsem P. Šebestu dosud neznal a zároveň jsem narazil na problém při hledání jeho knih. Napsal sice celou řadu publikací a knih, ale do češtiny bylo přeloženo jen minimum. Právě kniha Mezi nejmenšími lidmi světa byla přeložena, ale řekl bych, že dnes je téměř zapomenutá. Zdá se mi, že je to velká škoda, neboť přenést se o téměř sto let zpět do středu afrického kontinentu bylo zajímavé a poučné.

Použitá literatura: Šebesta P., Lvová S.: Mezi nejmenšími lidmi světa.,1.vydání, Praha: Mladá Fronta 1956 http://www.mzv.cz [20.3.2013] http://www.romanhynek.cz/travel/mytravel/book/1BzE0.html [22.3.2013] http://www.lideazeme.cz/clanek/cesky-otec-pygmeju.html [20.3.2013]

Počet shlédnutí: 65