Téma: Nesmrtelná duše v Platónově dialektice - Faidón

Psýché jako věčný život, život jako smrtelný „thýmós“. U Homéra nacházíme výraz psýché a thýmó ve více než osmdesáti pasážích, což je (např. v porovnání se čtyřmi výskyty u Hésioda) uspokojivě bohatý materiál. Prvními výrazy, které najdeme o duši (psyché) u Homéra pro vyjádření čehosi, co dává strnulému tělu pohyb, je život (thýmós). V nejstarších písemných památkách můžeme vidět, že se tyto dvě označení pro duši libovolně využívají a zaměňují. Homérská tradice, tedy i v době Platónově, vnímala duši více výrazy a dávala tak prostor pro termíny smrtelné a nesmrtelné. Nesmrtelná duše (rozumová část duše) nemá počátek ani konec a svou podstatou je stejná jako duše světa. Tělo jako signifikant kvazi-materiální formy duše, dává duši dočasný a omezený prostor.

Platón věnoval otázce nesmrtelnosti duše dialog Faidón, ale i jiné dialogy, např. Gorgiás, Ústavu, Faidros, Tímaios, Theaitétos a Zákony, tyto obsahují četné úvahy o duši, její struktuře, převtělování, očišťování, poměr k tělu a ke světu idejí.

Platón svůj dialog Faidón nepostavil jako základ jakési konkrétní metafyziky a nauky o nesmrtelnosti duše, ačkoli je tak dnes často chápán. Šlo spíše o obhajobu metody - logického zkoumání věcí, dialektiky. Je to jediný nástroj poznání a správného myšlení, který máme k výuce, což by si měly uvědomit i další školy, které uvedené postupy nepoužívaly. Podle Platónova názoru sofisté této metody zneužili. Totiž i pravdu lze dokazovat nesprávným způsobem, míní filosof, a na tyto chyby v důkazech je třeba přinejmenším poukazovat. Platón neusiluje o pouhou kritiku pythagorejských představ, nýbrž o interpretaci nového způsobu vědecké argumentace, někdy až s prvky ironické hry, jenž se zrodily s eleatskou dialektikou. Další postupy jako stylizace autora a rozpomínání v roli Sókrata napomáhají v kritice pythagorejců, kteří nepřijali žádné prvky z eleatské dialektiky. Jakési zdůraznění významu dialektiky pro pythagorejské prostředí. Faidón tedy patří do skupiny dialogů, které zkoumají a neustálé převracejí výroky přítomné „vědecké argumentace“. Přes zdánlivé odchylky však výrazně upozorňují i na kurz vedený k pravdě a staví základ velkých témat, které budou inspirovat všechny následující doby, včetně křesťanské kultury a filosofie.

Jak si poradit s onou vrstvou sedimentu informací, jež se rozprostírá všemi směry v Platónově díle? Jedno z možných řešení pro téma nesmrtelnosti duše je podívat se na dialogy o duši s odstupem následovníků jakými byli např. Aristoteles, Plótínos či Scholastici. Soustředit se na dvě základní cesty duše: vědu o duši a víru v duši. To sebou nese také dvě základní otázky k tématu duše a totiž: Může být sám pojem duše nesmrtelný? a Jaká je nesmrtelnost dokonalé a osvobozené transcendentní duše?

V dramatickém čase dialogu Faidón Sokrátes zůstává u dokazování nesmrtelnosti duše jako takové, pojmy označující důkazy o oddělení duše od těla a nezávislost duše na tělesné schránce (vězení duše) jsou ryze platónskou vsuvkou vepsanou do dialogů umírajícího velikána, jenž má být důkazem autentičnosti ostatním přítomným filosofům i posluchačům. To je platónská kuchyně, jenž ochucuje Sókrata a jeho život podle potřeby dialektických řešení. Tady je třeba upozornit na anekdotu Diogena Laertia, (kterou uvádí Theodor Ebert v úvodu svého rozboru dialogu Faidón. Historická pravdivost dialogu jako ostatně Platónova vylíčení Sokrata vůbec jsou podle Ebrta nevalná): „Když byl dialog v Athénách předčítán, posluchači prý znechuceně odcházeli a někdejší očití svědci Sókratovy smrti tvrdili, že si na žádný z přednášených výroků nevzpomínají. Dokonce i samotný Faidón údajně prohlásil, že nic z toho, co mu Platón vkládá do úst, nikdy neřekl. Jediný, kdo při čtení vydržel až do konce, byl sám zadumaný Aristoteles“.

A nyní k samotné stavbě důkazů o nesmrtelnosti. V úvodu je zavržena sama „zkratka“ (sebevražda), která by vše z pozice kvality člověka (filosofa) vyřešila. Kam by se ale poděl lidský úděl - darovaný život z obce Boží ? Sókrates sebevraždu zamítá. Z této části však zůstává zachována trojrozměrná virtuální stavba, rámec v němž se filosof a duše budou pohybovat. Nejde o nic míň než o svět sestavený z tříd obce (rozhodující je složka převládající v jejich duši) a společenské neprostupnosti světa mocných, kde jsou přes všechna omezení řecké společnosti rozum a pravda přítomny. (Dnešní terminologií by to byla tradice a rýsující se křesťanská víra). Dalším krokem v dialogu je část o protikladech str. (70e-72a8), tady se poodhaluje první významný ukazatel nejrozsáhlejšího důkazu.

Pythagorejské argumenty o nesmrtelnosti duše jsou Sokratovými přáteli Simmiou a Kebétem rychle předvedeny jako ne právě dostačující. Argumenty o tom, že duše je nesmrtelná, protože je neviditelná a podobná nehmotným idejím, má následující osud: diskutující ukáží, že neviditelnost neznamená nezničitelnost. Tón či melodie jsou nehmotné, ovšem jejich bytí je zakončeno rozbitím lyry. A i kdyby duše byla schopná přežít jednotlivé tělo, nedokazuje to ještě nijak nesmrtelnost. Lidské tělo také přežije několik plášťů, až jeden z nich naopak přežije tělo.

Posléze se za důkaz nesmrtelnosti pokládá platónská koncepce vědění a poznání jako rozpomínání (anamnésis). Podle této představy, rozvinuté především v dialogu Menón, se ve skutečnosti nemůžeme nic nového dozvědět, pouze oživit v sobě již jednou známé. Abychom něco poznali, musíme o tom již mít jakousi předběžnou představu. I kdyby však na tomto základě šla postulovat existence „všehoznalé“ duše před narozením člověka, nijak z toho nevyplývá existence duše po smrti. Tento stav ukazuje pouze na preexistenci a sám jej jako sylogismus anamnése a budoucnosti dořeší až Aristoteles. Tedy další vyvrácení, respektive poukázání na nedostatečnost argumentu.

Teprve ve druhé části dialogu se Platón začíná zabývat argumenty pro nesmrtelnost duše, které sám pokládá za relevantní. Vezme opět své přátele, spoluřečníky, jednoho po druhém a posune tyto námitky z první části takto: s Faidónem o nenávisti z důvodu – (misologii), upozorňuje na riziko, že špatná metoda poznávání popírá samotnou možnost poznání co je pravda ve skutečnosti (89a9-91a7); se Simiou dokončí pochyby o harmonii a sladění rozličných elementů (protikladů), tyto pak Sókrates vyvrací (92a-95a). Závěr je v dlouhém dialogu s Kebétem (95a-107b) rozsáhlý pokus nalézt argumenty pro nesmrtelnost duše, což se mu u pojmů psyché a týmos podaří. Smrtelná část pojmu život (thýmos) odchází a můžeme říci i v dokonalé harmonii v příkladu přijetí smrti samotným Sókratem. V rozumové paměti (anamnése) přítomných přátel pak zůstává pojem rozumové duše (psyché), který je věčně přítomný a zůstává nesmrtelný dodnes. 

---

Počet shlédnutí: 77