Jan z Pomuku - Emanuel Vlček

Profesor MUDr. Emanuel Vlček, DrSc. Narodil se v Rožmitále pod Třemšínem. Vystudoval lékařskou fakultu Univerzity Karlovy v Praze, kde v roce 1951 promoval. Současně studoval antropologii na přírodovědecké fakultě UK u profesora J. Malého, kterou absolvoval v roce 1948. Během studia pracoval v Ústavu soudního lékařství UK v Praze u profesora F. Hájka. Během vojenské služby se dva roky věnoval chirurgii. V letech 1951 až 1957 byl paleoantropologem v Archeologickém ústavu SAV v Nitře, v letech 1957 a 1967 v Archeologickém ústavu ČSAV v Praze. V letech 1952 až 1974 přednášel antropologii na přírodovědecké fakultě UK v Bratislavě. Roku 1967 založil antropologické oddělení Národního muzea v Praze. Zde působil až do odchodu do důchodu v roce 1990. Roku 1962 dosáhl hodnosti CSc., v roce 1969 DrSc, Habilitaci podal v roce 1969, ale byla z politických důvodů pozastavena a mohla být dokončena až v roce 1991 na 1. lékařské fakultě UK v Praze. Zde byl také v roce 1992 jmenován profesorem normální anatomie porovnávací – antropologické. Zabývá se vývojem člověka a antropologicko-lékařským průzkumem pozůstatků historických osobností českých dějin.^[1]

Jak je patrné již z názvu knihy, autor se zabývá svatým Janem Nepomuckým, jeho životem, kontextu doby ve které žil, jeho umučením a smrtí ve světle současné historie a antropologie.

V první kapitole nám autor objasňuje jeho motivaci, tedy blíže prozkoumat Janův příběh, zdůraznit fakta, jež lze ověřit z více zdrojů a naopak identifikovat skutečnosti, které mohou mít spíše charakter mýtu.

Ve druhé kapitole profesor Vlček čtenáři přiblíží historické pozadí doby, ve které žil svatý Jan, tedy období vlády Václava IV., syna Karla IV. Jde o období od roku 1361 do roku 1419.

Šlo o velmi komplikované období, nejen v Českých zemích, ale i v celé středověké Evropě. Vrcholily tehdy spory nejen mezi církví a světskou mocí, ale v církvi samotné. Díky církevnímu schizmatu tehdy existovali dva papeži (později i tři), kteří samozřejmě v boji o své postavení v rámci církve využívali dovedně i svého politického vlivu a v podstatě tak rozdělovali tehdejší svět. Nejen to bylo tehdy důvodem pro velmi vážné názorové neshody mezi tehdejším králem Václavem IV. a Janem z Jenštejna, který byl v té době pražským arcibiskupem. A právě po boku Jana z Jenštejna působil i generální vikář Jan z Pomuka – šlo v podstatě o poměrně vysoce postaveného úředníka působícího především v oblasti církevního práva.

V další kapitole knihy se dozvídáme známých okolnostech o narození a životě Jana z Pomuka. Je známo, že Jan se narodil někdy okolo r. 1340 (přesný údaj není znám, lze určit z antropologických výzkumů ostatků) v osadě Pomuk v západních Čechách. Osada Pomuk se později rozšířila a celek se dále nazýval Nepomuk (tyto nebyly Pomuk, tedy Ne-Pomuk), což vysvětluje, proč má svatý Jan přívlastek Nepomucký. Profesor Vlček popisuje známa fakta týkající se především vzdělání Jana, jeho schopnostmi a povahou. Následující kapitola popisuje průběh sporu mezi Václavem IV. a Janem z Jenštejna, který vyvrcholil jmenováním nové opata pro klášter v Kladrubech. Toto jmenování formálně podepisoval místo arcibiskupa jeho vikář, tedy Jan Nepomucký. Tento krok církve zabránil Václavu IV. v tom, aby v Kladrubech zřídil nové arcibiskupství, od čehož si sliboval snížení vlivu pražského arcibiskupství, a v druhé řadě by z toho král získal i ne nevýznamný materiální prospěch.

Ostrý spor nakonec dne 20.3.1393 vyústil k vylákání arcibiskupa do Prahy, kde se jej pokusil Václav IV. zajmout a fyzicky zastrašit. Arcibiskupovi se podařilo utéct, nicméně několik církevních hodnostářů a jeho doprovodu se podařilo králi zajmout, a ten nařídil je vyslýchat a mučit. Po skončení celé procedury museli vyslýchaní podepsat notářskou listinu, že o tomto výslechu nikde nic nepoví a poté byli propuštěni. Mezi nimi ovšem nebyl Jan z Nepomuka, protože ten pravděpodobně při výslechu upadl do bezvědomí a vzhledem k utrpěným zraněním byla jeho smrt v podstatě nevyhnutelná. Okolo deváté hodiny večerní 20. března 1393 mrtvé tělo Jana Nepomuckého na příkaz krále shodili do Vltavy.

Další kapitola se pokouší mapovat osud mrtvého těla Jana z Nepomuka. Podle několik pramenů lze usuzovat, že posledním dnem Jana byl skutečně 20. březen a jeho mrtvé tělo bylo objeveno 17. nebo 18. dubna 1393. Tělo bylo nejprve pohřbeno v kostele cyriaků a roku 1396 bylo přeneseno do svatovítského kostela, kde zůstalo nejméně 323 let. Dále se autor zabývá svědectvím kronik o smrti Jana, ohlasům na krutou vládu Václava IV., který sice nakonec politicky prohrál, k čemuž zřejmě dopomohla i vražda Jana Nepomuckého, nicméně za tento čin nikdy oficiálně odsouzen nebyl. Dokonce ani stížnosti Jana z Jenštejna u papeže, ve které popisuje i zabití svého úředníka, neměly příliš velký úspěch. Papež Bonifác IX. neměl zájem o jakýkoliv spor s Václavem IV., naopak jej potřeboval pro upevnění své moci, takže do sporů v Čechách nijak nezasahoval.

V další kapitole se pan Vlček zabývá jednou z legend o Janu Nepomuckém, která se týká toho, že měl být při mučení zabit proto, že odmítl porušit zpovědní tajemství a říct královi o tom, z čeho se Janovi zpovídala králova manželka. Manželství Václava IV. a Žofie nebylo právě šťastné a je snad i možné, že by Jan Nepomucký mohl královně poskytovat právní informace ohledně možného rozvodu. Ačkoli se po smrti Václava IV. objevily v kronikách i zmínky o smrti Jana v souvislosti s dodržením slibu o mlčenlivosti při zpovědi, zřejmě nikdy nebude možné tuto hypotézu nijak uspokojivě uzavřít. Další mýtus se týká toho, že údajně měli existovat dva Janové z Nepomuka, kteří byli oba utopeni během 10 let, ale zároveň se mělo jednat o dvě různé osoby. Je jasné, že takové úvahy musí nutně vést k tomu, že začneme pochybovat vůbec i v existenci jednoho Jana a začneme se ptát, zda příběh o Janu Nepomuckém není celý mýtus. Vzhledem ke kanonizaci Jana Nepomuckého, která probíhala v 18. století, bylo nutné jasně prokázat, že osoba Jana Nepomuckého byla reálnou historickou postavou a vysvětlit existenci „dvou“ Janů. Podařilo se prokázat, že celý omyl vzniknul nepozorností kronikáře Václava Hájka, který omylem k jinému Johánkovi dal přívlastek Pomuk, a díky další chybě při přepisu se u záznamu objevil i datum 1383, tedy 10 let před skutečnou smrtí Jana Nepomuckého.

Poslední část knihy se věnuje již samotnému antropologickému výzkumu ostatků svatého Jana Nepomuckého. K první exhumaci došlo v roce 1719, kdy byly kosti vybrány z původního hrobu a prozkoumány. Během toho došlo ke zvláštnímu úkazu – při přenášení lebky z ní vypadlo cosi, co přítomným lékařům připomínalo jazyk. Kosti byly seskládány dohromady tak, aby připomínaly postavu člověka (pomocí dřeva a drátků) a oblečeny do barokního roucha. Hmota, jenž připomínala jazyk, byla uložena zvlášť jako relikvie. Je zajímavé, že zachovalost jazyka v rozložené kostře byla považována za nadpřirozený jev, který v souvislosti s kanonizačním procesem měl dokazovat existenci zázraku, která je pro prohlášení světcem nezbytná. Bylo to spojováno s mýtem (resp. tento fakt se nikdy nepodaří prokázat či zamítnout) o dodržení zpovědního tajemství – tedy jazyk, který nechtěl mluvit, byl symbolem pro boží zázrak.

Nicméně modernímu antropologickému výzkumu byly ostatky podrobeny až v roce 1972, kdy autor této knihy, pan profesor Vlček, měl díky zvláštnímu povolení možnost podrobit kostru Jana Nepomuckého zkoumání. Nebylo ovšem možné porušit celistvost skeletu, takže výzkumník mohl zkoumat pouze některé vybrané kosti, a nebylo proto možné ostatky úplně dokonale zmapovat. Podařilo se ovšem určit, že kosti, až na několik výjimek, patří skutečně jednomu konkrétními člověku. Podařilo se získat i další informace o tělesných vlastnostech Jana Nepomuckého, jak byl vysoký, jak byl stár, konstituce postavy, tvar lebky, kvalitu výživy a zdravotní stav celkově. Bylo možné určit i destruktivní procesy, které mohly vést ke smrti Jana Nepomuckého. Jako velmi pravděpodobnou příčinu uvádí profesor Vlček masivní krvácení do mozku, nejspíše v důsledku úderů a kopů do hlavy a obličeje. Z poškození v oblasti žeber lze usuzovat, že dotyčný byl krátce před smrtí skutečně mučen a je otázkou, jak již vážná poranění měkkých tkání a vnitřností mu mučitelé způsobili.

Z toho, že tělo vyplavalo z Vltavy až za 4 týdny lze soudit, že do řeky byla vhozena již mrtvola a ne živý člověk, protože ten byl v důsledku topení měl v plicích více vzduchu a tělo by nevydrželo tak dlouho pod hladinou. Na závěr se Emanuel Vlček zabývá tzv. „jazykem“ Jana Nepomuckého, který během prvního ohledání pozůstatků vypadl z lebky. Podařilo se určit, že hmota nemá původ ve svalovině a tudíž se nemůže jednat o lidský jazyk, ani jeho pozůstatky. Struktura hmoty se nejvíce podobá zbytkům vysušené tkáně mozku. Během několika staletí, kdy byla celá kostra ve vlhkém hrobě, došlo k rozkladu mozkové hmoty, která díky velké vlhkosti neprošla klasickým procesem hniloby, ale tzv. zmýdelnatění a tato tkáň badatelům z 18. století připomínala lidský jazyk.

Ačkoli se tedy tímto antropologickým výzkumem podařilo prokázat, že dochování jazyka Jana Nepomuckého nebyl až tak úplně zázrak, tak přesto nové zjištění v sobě nese určitou symboliku, ba dnes možná stejně silnou, jako tehdy. Ve středověku byl jazyk symbolem mluvení, slova. Dnes víme, že jazyk, jako orgán, je jen prostředek, ale veškeré myšlenkové procesy probíhají v mozku… Lze se zabývat otázkou, zda prohlášení Jana Nepomuckého za svatého bylo vlastně legitimní, když onen „jazyk“, hlavní důkaz zázraku světce, nakonec nebyl lidským jazykem. Dle mého názoru nepochybně ano, i když dochování určitých měkkých tkání lze určitým způsobem popsat vědeckými metodami, jde o jev dosti neobvyklý a vzácný. Díky výzkumu antropologa Vlčka se podařilo prokázat, že Jan Nepomucký byl reálnou postavou, a zároveň na základě fyzické antropologie zmapovat jeho předchozí život Janův i jeho poslední okamžiky života, dokázat, že se skutečně jednalo o mučedníka, a tudíž že jeho svatořečení bylo legitimní. K výzkumu ostatků Jana Nepomuckého z roku 1972 se kladně vyjádřil i tehdejší papež Jan Pavel II. Je poměrně zajímavé, že za určitých okolností mohou vědecké metody spolu s náboženstvím působit v určité synergii.

Kniha profesora Vlčka Jan z Pomuku je napsaná poměrně čtivou formou, srozumitelně, nesnaží se úplně detailně vysvětlovat všechny historické souvislosti, ale předkládá je čtenáři jen v té podobě, která je potřebná k pochopení kontextu. Knihu jsem si vybral hlavně proto, že u městečka Nepomuk sám žiji a přišlo mně užitečné se dozvědět více informací a historii a osobnostech toho kraje.

[1] VLČEK, Emanuel. Jan z Pomuku (Sv. Jan Nepomucký): jeho život, umučení a slavné působení ve světle současné historie a antropologie. 1. vyd. Praha: Vesmír, 1993. Postavy českých dějin očima antropologa, sv. 1. ISBN 8090113125.

Počet shlédnutí: 75