Anotace

Tato seminární práce je zaměřena na stručný popis historického vývoje myšlení; konkrétně se zaobírá tématy, jimž se věnoval Platón, Aristoteles a v neposlední řádě představitelé takzvané vědecké revoluce. První část je věnována deskripci období antiky, do které spadá především starověké Řecko a Řím a jejíž vrcholná díla a myšlenky vytvořili Sokrates, Platón a Aristoteles. Platónovo dílo lze pak rozdělit do tří období. První z nich, tzv. Sokratovské období, je charakteristické velkým vlivem Sokrata na způsob Platónova uvažování, především pak jeho skepse. Druhé období nazvané Spisy zralosti je pro Platóna obdobím nejvýznamnějším, kde vytváří svou teorii idejí a stává se tak tvůrcem filosofie idealismu. V poslední éře své tvorby, v tzv. období stáří se pak Platón věnuje rozšíření své teorie idejí, vyslovuje myšlenku, že ideje je nejvyšším božským principem a je tak nadřazena smyslovému světu. Platón se ve svých dílech věnoval také otázce duše a její nesmrtelnosti.

Druhým, neméně významným myslitelem této doby byl Aristoteles. Ten navazuje a zároveň přetváří Platónovu teorii idejí, ze které se stává nauka o jsoucnu. Především se na rozdíl od Platóna věnoval převážně otázkám člověka a společnosti. Snažil se i o uspořádání předmětného vědění své doby a výsledky vlastních pozorování země, např.: oblohy, přírody, jazyka, společnosti, politiky a umění. Velký důraz věnoval Aristoteles také zkoumání živé hmoty - stal se dokonce zakladatelem několika vědních disciplín - anatomie, astronomie, biologie, ekonomie, logiky, lingvistiky, politologie atd. Při výkladu organické přírody důsledně dodržoval teorii o tvaru a látce. Aristoteles vytvářel spisy jak pro veřejnost, tak i pro svou vnitřní potřebu. Byly členěny na spisy logické, přírodovědecké, etické a rétorické.

Další érou navazující na období starověku byla tzv. vědecká revoluce. Za počátek tohoto období je považováno vydání Koperníkových Šesti knih o obězích sfér nebeských (Concerning the Revolutions of the Celestial Spheres), které vyšly v roce 1543, kde definoval heliocentrický model. Dalším významným představitelem vědecké revoluce byl dánský astronom Tycho Brahe, který zkonstruoval kosmologickou teorii, jež spojovala prvky heliocentrismu a egocentrismu. Na Tycha Braha navázal se svými výpočty jeho asistent, německý matematik, astrolog a astronom Johannes Kepler (Jan Kepler). V roce 1609 odvodil v Praze dva ze svých tří Keplerových zákonů, které publikoval v knize Nová astronomie (Astronomia Nova). Dalším představitelem období vědecké revoluce byl anglický filosof a historik Francis Bacon, který obohatil vědecký svět o metodu empirismu. Nejvýznamnějším filozofem této doby byl beze sporu René Descartes, který se snažil o formulaci obecné analytické metody poznání. Ta spočívá v rozložení daného problému na nejmenší elementární části, na kterých pak bez obav mohou stavět ostatní vědci. Poslední, ale neméně významnou osobností byl pak Isaac Newton, anglický fyzik, matematik a teolog, který je považován za jednu z nejdůležitějších osob vědy vůbec. Ve své knize Philosophiæ Naturalis Principia Mathematica uvádí do života zákon všeobecné gravitace a tzv. tři zákony pohybu. 

---

Počet shlédnutí: 170