V Evropě existuje mnoho minorit, bylo tedy jen otázkou kterou z nich si vybrat. Rozhodly jsme se pro polskou menšinu v Litvě, protože je tou největší v tomto pobaltském státě. Litevci a Poláci jsou spolu historicky spjati. Polské království a Litevské velkovévodství tvořilo v 16. století jeden národ, který se stal v této době jedním z největších a nejzalidněnějších v tehdejší Evropě. Už proto nás zajímalo, jak vypadají vztahy mezi těmito dvěma národy dnes.

V práci jsme se snažily vykreslit historii tohoto společenství a porovnat dnešní vztahy Poláků a Litevců s minulostí, k čemuž nám pomohl náš přítel, který je Polák a žil dlouhou dobu v Litvě právě v této minoritní společnosti.

Hlavním cílem práce je zodpovězení výzkumných otázek. Jedná se o tyto otázky:

Vyvíjí polská minorita určité snahy o vyšší autonomii v Litvě (nebo přímo o separatismus)?

Mate jako minorita pocit diskriminace (znevýhodnění) či pozitivní diskriminace– pokud ano, v jakém ohledu?

Jak byste se sám vykreslil jako příslušník Vašeho etnika?

Co ve Vás převažuje ve vnímání vlastní etnicity?

Jak si myslíte, že Vás vnímá majoritní společnost?

A jak se na Vás dívají Vaši soukmenovci z Polska?

Chtěl byste říci něco závěrem?

Dalším cílem práce bylo podat obraz polské minority v Litvě, představit problémy diskriminace i kladné stránky tohoto společenství. Je zajímavé, že i když tyto dva národy spolu žijí po staletí, jsou zde mezi nimi některé nesrovnalosti, na kterých se do dnes nedokázali dohodnout – především z litevské strany.

Práce poukazuje právě na tyto neshody, které ale, jak sám řekl respondent, nejsou tak výrazné jako v jiných zemích, kde se nachází polská menšina (např. Ukrajina).

Při výzkumu jsme využily metody polostandardizovaného rozhovoru. Polostandardizovaný rozhovor je takový rozhovor, u kterého si předem vytvoříme strukturu nebo schéma. Jedná se o flexibilní rozhovor, což znamená, že umožňuje situační reakci tazatele na případné nové skutečnosti a jejich objasnění, které se objevily mimo předem danou strukturu rozhovoru. Rozhovor lze provést prostřednictvím osobního setkání („face to face“), ale také písemně, tedy zasláním okruhu otázek. Výhodou osobního setkání je spontánnost a pohotovost respondenta, nevýhodou je nutnost domluvit si s respondentem schůzku, která může být někdy časově náročná ¹⁾).

V našem případě bylo možné uskutečnit osobní setkání, jelikož respondenta přímo známe, a tak nebyl žádný problém dohodnout si s ním schůzku. Na schůzku přivedl pan Alexander i svou přítelkyni Alenu, která nám podala hodně informací o historii polsko – litevského společenství, přičemž on se soustředil spíše na vztahy mezi těmito národy.

V knižní podobě existuje několik publikací v polském a litevském jazyce, bohužel ani jeden z jazyků neovládáme. Knižní zdroje jsme hledaly tedy v anglickém jazyce, kterých není málo. Z širšího hlediska pojednává o minoritách v Litvě ve svém článku²⁾ Dalija Marija Stanciene v knize National, cultural, and ethnic identities: harmony beyond conflict. Hlavním tématem textu je vývoj přístupu Litvy k polské a ruské minoritě, které tvoří dvě největší menšiny v tomto pobaltském státě.

Co se týče vzdělání minorit v Litvě i obecně školství v této zemi, existuje publikace³⁾ kterou vydala OECD, Reviews of National Policies for Education: Lithuania. Text se nezabývá jen polskou minoritou, ale i ruskou a běloruskou a jeho hlavním tématem jsou počty studentů na jakých školách a také vyučovací jazyk, který se na školách používá.

Dalším nápomocným zdrojem nám byl osmiminutový dokument, který jsme našly na známém hudebním portále a který je od prof. Normana Daviese ⁴⁾. Tento dokument nám podal obraz o historii polsko - litevského společenství a byl také naším hlavním informačním zdrojem v této části.

Také jsme se informovaly na Polském institutu ⁵⁾, kde nás odkázali na internet ^{6) 7)} a na několik letáků.

Nicméně náš výzkum je založen převážně na znalostech respondenta pana Aleksandra Adamaitise a jeho přítelkyně Aleny, která pracuje v Národním archivu a poskytla nám též mnoho informací o historii. To znamená, že práce je založene hlavně na vzácných primárních datech a tím pádem je neotřelá a originální.

Toto ukazuje, že 16,6 % z celkové populace nemá litevský původ. Národnosti jako jsou Poláci a Bělorusové jsou autochtonní a žijí na území Litvy od nepaměti. ⁸⁾

Litevské společenství byla jedna z největších a nejzalidněnějších zemí v Evropě v 16. – 17. století – spojení Polského království a Litevského velkovévodství. Byla zde dlouhou dobu snaha o konstituční monarchii a rovnost, ale ve skutečnosti bylo v dominantním postavení Polsko. Polsko – litevské společenství – (RZECZPOLSPOLITA) vzniklo r. 1572, což byl stejný rok, kdy se konala Bartolomějská noc v Paříži, kde bylo zabito 20.000 francouzských protestantů. Rzeczpolspolita na to zareagovala tím, že zformovala spolek, který slíbil, že náboženské rozdíly už nikdy nebudou příčinou násilí. V polovině 17. století nastalo období katastrofy, polsky označováno jako „potopa“, kdy bylo společenství zabráno Švédy, Moskevci a Kozáky z Ukrajiny. 17. století bylo ve znamení politického, ekonomického a vojenského poklesu. Nastala velká vnitřní nestabilita, což vedlo k tomu, že společenství bylo na pokraji anarchie. Během 20 let, v letech 1648 – 1668, byla zabita ¼ obyvatelstva a ekonomika byla rozsáhle poničena. Společenství zaniklo v r. 1795 za pomoci absolutistických sousedů – Rakouska, Pruska a Ruska. Následujících 123 let neexistoval nezávislý polský stát – až v r. 1918. Oba státy ustanovili svou nezávislost až v r. 1918. Až do 2. světové války bylo Polsko multikulturním národem, Poláci zde tvořili pouze 2/3 populace. Byla zde nejrůznější náboženství a etnika - např. katolíci, protostaté a židé. Během 2. světové války nastala velká změna, židé byli zabiti nacisty, většina Ukrajinců a Bělorusů byla vyhnána a Němci a západní Poláci byli vyhnáni. V současné době je Polsko nejvíce homogenní národ v Evropě, což je pro něj velice nepřirozené. ⁹⁾

V Litvě se na nachází 234.989 Poláků, tento počet tvoří 6,74 % populace Litvy. Jedná se o největší etnickou minoritu v moderní Litvě a o jednu z nejrozsáhlejších polských diaspor v bývalém Sovětském svazu. 187.918 lidí v Litvě považuje za svůj mateřský jazyk Polštinu. Poláci jsou soustředěni v hlavním městě Vilnius a jeho okolí a tvoří zde 19 % populace. Nejvíce se menšina vyskytuje ve dvou krajích – Wilensky – 61 % Poláků a Solecznicka - 80 % Poláků. ¹⁰⁾

V roce 1980 si vybralo 20 % polsko – litevských studentů polštinu ve škole za vyučovací jazyk. Z těch co žijí na venkově si polštinu vybralo 60 – 70 %. Ve městech s převážující polskou populací je podíl vzdělání v polském jazyce nižší než je procento Poláků. I když Poláci z historického hlediska silně vzdorují rusifikaci, jeden z největších důvodů, proč si studenti vybírali ruský jazyk, bylo, že zde byla absence polského jazyka na školách. V současné době existuje v Litvě více než 100 polských škol, z toho 1 univerzita.

Od roku 2001 bylo v Litve zřízeno 11 polských nedělních škol určených předevšímm pro děti žijící v Litvě od narození. V těchto školách si děti zlepšují znalost polského jazyka a prohlubují vzdělání o polské historii, náboženství a kultuře.¹¹⁾

• litevština: 2 031
• polština: 74
• ruština: 68
• ruština + polština: 26
• litevština + ruština: 23
• litevština + polština: 11
• litevština + polština + ruština: 10
• běloruština: 1
• ruština + běloruština: 1
• litevština + angličtina: 1
• dohromady: 2 246 ¹²⁾

Roku 1990 vyhlásila Litva nezávislost na Sovětském svazu. Gorbačov hledal pomoc u polské menšiny, která se bála litevského nacionalismu. KGB v této době pomáhalo Polákům proti litevskému obrození, snažili se znemožnit osamostatnění Litvy. Snaha Poláků o autonomii v jihovýchodní Litvě byla potlačena. Nastala obava z rostoucího vlivu polské menšiny v Litvě, proto byla zformována nacionalistická organizace Vilnia, jejíž cílem byla litvanizace Poláků na jihovýchodu země a podpora protipolských akcí. V roce 2001 byla kritizována litevská vláda kvůli diskriminaci polské menšiny, např. proto že ze 2.600.000 USD z rozpočtu odboru národnostních menšin bylo uvolněno pouze 15.000 USD pro potřeby polské menšiny. V květnu roku 2004 vstoupila Litva do EU, díky tomu se zde zlepšily podmínky polské menšiny – např. překlady učebnic do polštiny, zvýšení počtu polských škol, uznání VŠ titulu z polské univerzity. Nicméně porušování úmluv EU z litevské strany i nadálo pokračovalo – např. zrušení dvojjazyčných názvů ulic, litvanizace polských příjmení, což vedlo k dalším stížnostem na litevskou vládu. V roce 2009 byly sloučeny některé polské a litevské školy a začalo se zde vyučovat v litevštině v posledních dvou letech studia, což se současné polské menšině nelíbí a vede to k dalším protestům.

Akcja Wyborcza Polaków na Litwie

• politická strana založená r. 1994
• snaha vyvinout významný politický vliv v obvodech, kde Poláci tvoří většinu obyvatelstva
• v posledních volbách získala strana 4 % hlasů

Związek Polaków na Litwie

• Založená r. 1989
• Cca 8 000 členů
• Hájí občanská práva polské menšiny a zabývá se vzdělávací, kulturní a hospodářskou činností

• Jméno: Aleksander Adamaitis
• Věk: 27 let
• Narozen: v Litvě

V letech 1989 – 1991 se rozpadly vlády ve státech Pobaltí a nastala tak trochu anarchie, protože Sovětský svaz již neměl takovou moc jako dříve. Litevská vláda neměla žádná vojska a tak vznikaly snahy přímo o separatismus. To se příliš nezdařilo, protože Poláci se báli litevského nacionalismu – Litevci mají z Poláků fóbii.

V Litvě se nachází celkem 10 krajů a v kraji okolo hlavního města převažuje polské obyvatelstvo. Jsou zde dva okresy - Wilensky a Soleczniki. V 90. letech se zde plánovala autonomie. V těchto dvou krajích bývala u moci polská vláda, avšak centrální litevská vláda ji rozpustila.

V dnešní době Polákům už nejde ani tak o politickou autonomii, jako o kulturní, vzdělávací a pod. Dnes se nachází v Litvě více než 100 polských škol zahrnující 1 univerzitu. Máme vlastní noviny, deník jménem Kurier Wilenski, týdeník a rádio Znadwii. Jinak přímo polskou televizní stanici, která by byla provozovaná v Litvě, nemáme - jen ty co k nám vysílány z Polska.

Osobní zkušenost s diskriminací z litevské strany mám. Jak jsem říkal, v Litvě se nachází 1 polská univerzita. Na této vysoké škole jsem vystudoval v 90. letech práva, ale magisterský titul mi nebyl z litevské strany uznán, což bylo proti stanovám EU. Po vstupu Litvy do EU se přístup musel změnit a uznání titulu na této polské univerzitě funguje již dva roky. Aby byl můj magisterský titul uznán, musel bych nyní podstoupit náročnou zkoušku v litevském jazyce. V současné době Litevci usilují o to, aby se na některých polských školách vyučovali některé z předmětů v Litevštině.

Dalším znakem diskriminace jsou názvy ulic, které bývaly ještě před rokem dvojjazyčné než to Litva zakázala. Tento projev diskriminace se Poláků hodně dotkla, a proto je v současné době na cestě stížnost k Evropskému soudu pro lidská práva ve Štrasburku.

Další věcí jsou polská příjmení. Litevci mají pořád tendenci dávat polským příjmením litevské koncovky, např. polské příjmení Miekiewicz bude v lepším případě psáno jako Mickevič, v horším případě Mickevičius. Dokonce se Litva snažila o ukotvení litevských koncovek u soudu, ale nepodařilo se jim to.

Celkově co se týče diskriminace, nejhorší situace byla v 90. letech, kdy všichni z menšin, které bydleli v Litvě, museli projít zkouškou z litevského jazyka, která měla několik úrovní. Dnešní situace je o mnoho lepší, což souvisí se vstupem Litvy do EU. Zároveň se situace v Litvě nedá srovnávat se situací, jakou má polská menšina v Bělorusku, kde mají jen 2 polské školy a na Ukrajině s 1 – 2 školami – přičemž se zde nachází cca 700.000 Poláků (téměř 3x více než v Litvě)

Co se týče pozitivní diskriminace, napadá mě snad jen ta výhoda, že litevští Poláci mají právo studovat jak v Litvě tak v Polsku.

O Polácích v Litvě si myslím, že jsou hodně pohostinní. Když přijdete na návštěvu, tak se vždy chovají velice mile a připraví hodně jídla a pití. S tím souvisí, že jsou hodně přátelští a také asi to, že pijí ve značné míře akohol, hlavně vodku, Bimber – což je samohonka z žita nebo cukru. Dále bych řekl, že jsou velice hrdí, protože se snaží o autonomii a bojují. Mají velké národní povědomí. Jako např. můj otec, který je v Litvě polský nacionalista a je představitel okresu, kde je 60 % obyvatel Poláků.

Cítím se být 100 % Polákem.

Po 2. světové válce obsadil Sovětský svaz Litvu. Polská inteligence utekla z Litvy do Polska a ti co to nestihli, byli posláni na Sibiř. Proto byli a nadále i jsou Poláci, co v Litvě zůstali považováni za méněcenné – bez elit. To je důvodem proč se dnes hodně stará Polsko o vzdělání Poláků v Litvě a poskytují jim v široké míře stipendia, aby zde vzdělanost vzrostla. Bohužel Litevci se dívají na Poláky vzhledem k historii tak trochu skrz prsty. V Litvě je jedno takové přísloví: „ Poláci, to není národ ale povolání“. Litevci obecně nemají rádi Slovany, protože mezi Slovany patří Rusové a Poláci, což jsou z historického hlediska jejich hlavní nepřátelé.

Jinak Poláci jsou v Litvě často považováni za takové prosté lidi, protože žijí převážně na venkově a když jsou někde zobrazováni, tak jedině s knírkem, který nosili důležití polští hrdinové.

Jsou dva pohledy, jak nás Poláci vnímají. Buď se na nás dívají se sentimentem – jako na lidi, kteří bydlí na ztraceném území, které kdysi Polsku patřilo, to se týká hlavně starých lidí. A druhým přístupem je, že se na nás dívají jako na lidi z východu a přiřazují nás k Rusům. Zde jde převážně o mladé lidi. Jinak východní Poláci mají jiný přízvuk než ti z Polska, ovlivněný Litevštinou a Ruštinou – např. používají mnoho ruských slov a výrazů.

Polské etnikum je největší menšinou žijící na území Litvy. Cílem naší práce bylo zjistit, jak se zde jejím příslušníkům žije, jestli se snaží o vyšší autonomii a zda a v jakých ohledech pociťují diskriminaci. Během našeho výzkumu jsme zjistily, že Poláci se snaží především o autonomii kulturní. Dle získaných informací soudíme, že se jim tato snaha i přes mnohé problémy poměrně úspěšně daří. Poláci jsou aktivně činní v několika politických organizacích, mají své zastoupení dokonce i v parlamentu. V Litvě se nachází nemalý počet polských škol a jedna univerzita. V psaných médiích disponují několika deníky, týdeníky a měsíčníky, mají vlastní televizní pořad a rádiovou stanici. Jak náš respondent sám uvedl, vztahy Poláků a Litevců nejsou úplně ideální, především z litevské strany. Váží si však toho, že jsou výrazně lepší než v Bělorusku nebo na Ukrajině. Vztahy mezi těmito dvěma národy, které spolu žijí již několik staletí pohromadě, se od 90. let hodně zlepšily, k čemuž přispělo také to, že Poláci koupili v Litvě rafinérii a tak začíná mít polská minorita ve společnosti vlivný postoj. Na závěr můžeme vyslovit přání, aby nejenom v Litvě, ale i v ostatních zemích, kde se nachází polská minorita, došlo ke zlepšení vztahů a vedlo to ke štastnému soužití mezi těmito národy.

Internetové zdroje:

• http://www.polskyinstitut.cz/ - polský institut
• http://en.wikipedia.org/wiki/Poles_in_Lithu - English Wikipedia
• http://www.staypoland.com/polska_historie.html - Poland info
• http://www.youtube.com/watch?v=16mDR5XILUk&feature=related - YouTube
• http://www.mercator-research.eu/research-projects/endangered-languages/national-minorities-in-lithuania - European Research Centre on Multilingualism and Language Learning
• http://www.ce-review.org/99/13/rohozinska13.html - Central Europe Review
• http://www.lfpr.lt/uploads/File/2001-7/Motuzas.pdf - Lithuanian Foreign Policy Review
• http://ec.europa.eu/education/languages/eu-language-policy/index_en.htm - European Commission Multilingualism

Knižní zdroje:

• MAJEROVÁ , Věra, MAJER , Emerich. Kvalitativní výzkum v Sociologii venkova a zemědělství část II. . 2005. První vyd. Praha : Česká zemědělská univerzita v Praze, Provozně ekonomická fakulta, 2005. 166 s. ISBN 80-213-1369-2

—-

Počet shlédnutí: 72