Pouť

Pokud chceme zkoumat pouť, je nutné spojit různé přístupy, při kterých je nutno vycházet z pohledů různých oborů jako například dějiny konkrétní svatyně, psychologickou a duševní zkušenost jednotlivce, politické, ekonomické a kulturní činitele.

Pouť je hlavním tématem nejen v křesťanství, ale má paralely téměř ve všech náboženstvích. Pouť dokáže hýbat velkým počtem lidí na světě a mění ekonomiky zemí a šíří politická a náboženská poselství. Mezi nejznámější poutě patří Hadždž, pouť do Říma, do Lurd. Největší pouť je se koná v Indii – Slavnost Kumbha Mela, které se účastní přes 10 miliónů poutníků.

Nepohodlí při vykonávání pouti může zvýšit prestiž a pověst poutního místa, rozmnožuje zásluhy spjaté s návštěvou svatyně.

Durkheim pokládal náboženské slavnosti za příležitosti ke společenské obnově a k morální jednotě. Pod jeho vlivem vznikly další práce zdůrazňující stmelovací prvek poutí mezi různými společenstvími a různými společenskými vrstvami.

Podle marxistů se náboženský kult užívá k vytváření a udržování ideologií legitimizující nadvládu a útlak.

Victor Turner charakterizuje pouť z funkcionálního hlediska jako proces. Pouť vyjímá lidi z normálního společenství a spojuje jednotlivce spjaté s týmž cílem. Pouť je antistrukturální, kreativní a proměňující. Naproti tomu funkcionalistické pojetí je nedostatečné, je pouze dílčí. Pouť může stejně tak zesílit etnické a náboženské napětí jako naopak vytvořit pocit vzájemnosti.

John Eade a Michael Sallnow přichází s termínem konkurenční diskurs, kterým popisují nejrůznější zájmy, problémy a světové názory působící na poutním místě. (Hadždž – diskurs všeobecného bratrství a sesterství koexistuje s diskursem rozporů a rozdělení uvnitř muslimského světa). Objevuje se pluralita názorů a důležitost interpretovat sociální pole jako strukturované či mnohotvárné, nikoli jako homogenní.

Přístupy k výzkumu poutí:

• zaměření se na zkušenosti poutníků

• pohled na pouť jako se všemi jeho historickými a sociologickými dimenzemi

• pohled na pouť jako na samu svatyni či dějiště poutí

James Preston – duchovní magnetismus, objasňuje později Alan Morinis- střediska poutí byla oslavována projevy sakrálního umění a architektury. Duchovní magnetismus poutníci přicházejí právě proto, že místo je pověstné tím, že vyzařuje sílu a projevuje ji materiálními zpodobeními.

Typologie poutí:

• Morinis: „Tam, kde se protíná cestování a ztělesnění nějakého ideálu“, propojení poutě s turistikou

• Metaforická, vnitřní, duchovní cesta, bez pohybu

• Cíl by měl ztělesňovat vysoce ceněné ideály

• Alegorická pouť

• Pouť bez cíle- hledání neznámého či skrytého

Pět typů poutí:

1) Pouť na posvátné místo (Jeruzalém, fotbalový stadion)

2) Pouť k nějaké posvátné osobě či světci (františkánský mnich, matka Meera)

3) Pouť spojená s posvátným předmětem (skály, stromy, prameny, ostatky)

4) Pouť jako posvátný text (trasy zaměřené na místa v Novém a Starém zákoně, trasy dle Koránu)

5) Pouť jako alegorická cesta (meditační aspekt)

Panna Maria Lurdská

Konkurenční diskurs-diskurs zázraku týkající se uzdravení a diskurs utrpení založený na potvrzení nemoci a strádání jako způsob podílu na utrpení Kristově. Posun od diskursu zázraku k diskursu utrpení.

Synkretismus

Synkretismus je pojem označující splývání náboženských a kulturních prvků v jeden celek. Jedná se o smíšení dvou nebo více kulturních a náboženských prvků. V teologické sféře má tento pojem spíše negativní degenerovanou podobu (je považován za nelegitimní formu náboženství). Naopak v antropologii není negativní podtext tohoto významu (všechna náboženská přesvědčení a kultury jsou výsledkem postupného procesu kontaktů, přijímaní a vstřebávání jiných prvků nebo naopak jejich vědomého odmítání nebo vznik něčeho zcela nového). Dle Rosalind Shaw a Charlese Stewarta je původ všech náboženství smíšený, tvořený několika výchozími složkami a mění se nepřetržitými procesy syntézy a vymazáváním.

Antisynkretismus

Naopak antisynkretismus odmítá přijímání vnějších či nových prvků. Snaží se o autentičnost a čistotu (ať už v náboženství, kultuře či jazyce). Jedním z příkladů antisynkretického kmene, který si dodnes udržel svoji autentičnost, je jihoamerických kmen Kogiů. Tento indiánský národ žije v horách severní Kolumbie. Přežil španělské dobývání a ubránil se i vnějšímu světu. Kogiové žijí v naprostém odloučení od okolního světa a udržují neporušenou vlastní identitu. Lze je pokládat za možná jediné obyvatelstvo na světě, které si díky výjimečné geografické poloze dokázalo uchovat svou kulturu nedotečenou. Přes veškeré několikasetleté pokusy evropských duchovních se nepodařilo obrátit Kogie na křesťanskou víru a dodnes žijí v naprosté symbióze s přírodou.

Pouť v Andách

Andské poutě mají tradici delší než 3000 let. Sallnow chápe pouť jako „tělesné zobrazení socio-náboženského prostoru“. V Jižní Americe měly poutě největší význam v dobách Inků, kdy veškeré důležité svatyně byly spojeny pomocí obětní krve prostřednictvím živých obětí nebo posvátných plavidel. Tyto cesty symbolizovaly tepny říše, ve kterých koluje krev. Předhispánské poutě se tradičně zaměřovaly na božstva, slunce, posvátné síly, božstva žijících v krajinách atd. Cílem poutí se postupem času staly například skály, které měly být symbolem putujících božstev (tím se božstva stávala součástí krajiny).

Tři fáze náboženské kolonizace podle Sallnowa

1)

 V prvním stádiu náboženské kolonizace katolickou církví byly na tradičních posvátných místech umisťovány mariánské a jiné svaté obrazy

 Misionáři tím chtěli nahradit stávající pohanská božstva

 Jako odpor proti španělským snahám zavést zde katolickou církve vzniklo na tomto území hnutí Taky Onquoy, které pomocí svých vyznavačů předpovídalo svržení bílých vetřelců i jejich bohů.

2)

 Další snahou Španělů bylo vytvoření spádových vesnic, které byly rozčleněny do jednotlivých farností

 Každá farnost měla své svátky, svého patrona a své „cargos“ (putující kněží sloužící katolické bohoslužby

 Tyto snahy měly potlačit indiánskou identitu a způsobit ztrátu loajality místních obyvatel ke svým božstvům

3)

 Poslední fází bylo umisťování křesťanských obrazů a soch, kterým byly přisuzovány zázračné schopnosti (přinášení deště, otevírání pramenů, ochrana obyvatel před zemětřesením, uzdravující moc, atd.)

 „Svatyně“ byly spravovány řeholnickými řády a byly umisťovány na starší předkřesťanská poutní místa

 Pro Španěly to byly prostředky na vymícení ďábelských praktik domorodého obyvatelstva a získání cizí země pro šíření katolické víry

 Pro indiány to byly prostředky k ovládnutí cizích bohů a začlenění jejich sil do oživlé místní krajiny

 Andské poutě poskytují příklad nepochopené kulturní výměny neboli náboženského synkretismu

Pouť lze chápat mimo jiné jako iniciační akt a úkon odevzdání. Poutě mají náboženský význam, mohou se ale překrývat s nenáboženským turismem. Každý si může vyložit pouť podle svého, záleží na tom, co od ní očekává.



Počet shlédnutí: 47