Věda a její vývoj v čase

Věda je systematický způsob poznání skutečnosti. Předmětem mohou být objekty a procesy živé i neživé přírody nebo lidské společnosti. Vědeckým poznáním je každé propracované a obecné empirické a rozumové poznání vycházející z pozorování, rozvažování nebo experimentu. Podle Karla R. Poppera je věda založena na procesu hypotéza – potvrzování – vyvrácení.

V oblasti principu vědy byly ustaveny Platónem a Aristotelem dvě silné tradice. Platón (427-347 př.n.l.) rozlišuje pět matematických „umění“ – aritmetiku, geometrii plochy, geometrii těles, astronomii a harmonii. Podle Platóna tyto vědy studují ti, kteří akceptují jejich principy nekriticky. V této koncepci vědy stanovil Platón dialektiku jako vědu nadřazenou matematickým vědám. Platón umění dialektiky¹⁾ demonstroval v dialozích na příkladu Sokrata.

V opozici vůči platónské koncepci vědy stála tradice Aristotela, tedy teorie kvalitativních forem a teleologie²⁾. Aristoteles (384-322 př.n.l.) byl především biologem. Zasloužil se o tzv. třídění věcí. Aristoteles vytvořil schéma, dnes známé jako stromové schéma, kdy na vrcholu je nadřazený rod a pod ním jsou jednotlivé druhy, které se liší svými znaky a specifickými diferencemi.

Aristotelův postoj odporuje platónské jednotě věd a popírá možnost existence nejvyšší vědy, z níž jsou dedukovány základy jednotlivých věd. Podle Aristotela je nutné zkoumat každou vědu zvlášť a podrobně. Je potřeba vědní obory uspořádat, nesoustředit se pouze na to, z čeho obory vycházejí.

Počet shlédnutí: 41