Pravoslavní a juliánský kalendář

Cílem naší práce je zjistit do jaké míry se řídí juliánským kalendářem věřící v zemích, kde je pravoslaví majoritním náboženstvím (Ukrajina, Rusko) a jak se jím řídí věřící v Čechách, kde pravoslavná církev nemá tolik příslušníků a natolik dlouholetou tradici.

Pravoslavná (ortodoxní) církev, skupina církví známá také jako východní pravoslavná (ortodoxní) církev. Spolu s římskokatolickou církví a církvemi protestanskými patří k hlavním křesťanským církvím. Po církvi římskokatolické se k pravoslavné církvi hlásí nejvíce křesťanů. Zahrnuje řeckou a ruskou pravoslavnou církev a dále církve působící ve východní Evropě a na Blízkém východě. Všechny jsou samosprávné, i když formálně uznávají jako nejvyšší autoritu patriarchu konstantinopolského. ¹⁾

Rozštěpení křesťanské církve bylo částečně způsobeno rozdělením Římské říše na východní a západní část: r. 330 císař Konstantin I. Veliký přenesl své hlavní město z Říma do Konstantinopole. Ta se stala střediskem křesťanství na východě. Pád Západořímské říše r. 476 rozdíly mezi Římem a Konstantinopolí dále prohloubil. Církev na západě se vyvíjela v duchu latinského odkazu, zatímco církev východní si uchovala dědictví řecké. Výraz ortodoxní vychází z řeckého orthodoxos („správného názoru“, „poskytující opravdovou slávu“) a užívá se od r. 753.

Během 9. století začali misionáři a vystěhovalci šířit pravoslaví po východní Evropě. R. 988 vznikla v Kyjevě ruská pravoslavná církev, k níž se dnes hlásí většina z odhadovaných 150 milionů lidí, kteří na světě pravoslaví vyznávají. Od 9. století se také stupňoval konflikt mezi oběma církvemi. Definitivní rozkol, známý jako Velké schizma, nastal r. 1054, kdy se papež Lev IX. a Michael Kerularios, patriarcha konstantinopolský, vzájemně exkomunikovali. Bezprostředním důvodem rozkolu byla změna, kterou západní církev provedla ve vyznání víry známém jako nikajské krédo (bylo přijato v Nikaii r. 325). Změna se týkala přidání slova filioque, „i Syna“, do věty „v Ducha svatého, který z Otce i Syna vychází…“ Východní církev také odmítla uznat pravomoc papeže přijímat jednostranná rozhodnutí o učení a správě církve. Rozkol se prohloubil za křižáckých výprav – křižáci v letech 1204 – 1261 okupovali Konstantinopol.

Pokusy o znovu sjednocení církve r. 1274 a 1439 selhaly. Od r. 1965, kdy byly exkomunikace z r. 1054 zrušeny, dochází pozvolna mezi oběma církvemi k jistému obnovení přátelských vztahů.

zdroj²⁾

Je místní autokefální pravoslavná církev složená z pravoslavné církve v Českých zemích (podle sčítání lidu 2001 22 968 věřících) a pravoslavné církve na Slovensku (50 363 věřících). V současné době je převážně církví cizinců, zejména v ČR počet praktikujících věřících z cizích zemí výrazně převyšuje počet pravoslavných z řad Čechů. V ČR se jejich počet odhaduje na sto tisíc.

V ČR se pravoslavná církev dělí na dvě eparchie³⁾ - pražskou a olomoucko-brněnskou eparchii. V jejich čele jsou biskupové. V Praze Jeho Vysokopřeosvícenost vladyka Kryštof, arcibiskup pražský a českých zemí, je zároveň představitelem Pravoslavné církve v České republice. V Olomouci Jeho Přeosvícenost vladyka Simeon duchovně spravuje farnosti na Moravě a ve Slezsku. Obě eparchie řídí volená Metropolitní rada.

Na Slovensku se církev dělí také na dvě eparchie – prešovskou a michalovskou, arcibiskup sídlí v Prešově. Vrcholným představitelem celé místní církve je metropolita, kterým je zde tradičně volen jeden z arcibiskupů (v současnosti je podle místní církevní ústavy metropolitou buď arcibiskup pražský nebo prešovský).

Vznik autokefální církve a její situace po rozdělení Československa

Dne 2. října 1951 požádala exarchátní rada pravoslavné církve v Praze Posvátný synod ruské pravoslavné církve o souhlas k vytvoření církevní autokefality pro pravoslavné věřící v Československu. Mateřská církev prosbu akceptovala rozhodnutím Posvátného synodu ze dne 10. října 1951. Slavnostní vyhlášení autokefality Pravoslavné církve v Československu proběhlo 8. prosince 1951 v katedrálním chrámě sv. Cyrila a Metoděje v Praze. Druhého dne byl slavnostně uveden ve svůj úřad první představitel autokefální Pravoslavné církve v Československu, metropolita pražský a celého Československa Jelevferij. Dalších čtyřicet let prožívalo české a slovenské pravoslaví v období politické totality a potíraní náboženského života v Československu v podobných podmínkách jako ostatní církve u nás.

Rozdělení dosud společného státu Čechů a Slováků 1. ledna 1993 postavilo místní pravoslavnou církev před vážnou úlohou, jak zachovat její jednotu v rámci dvou států. To se podařilo vyřešit shodou duchovenstva a věřících všech čtyř eparchií na místním církevním sněmu 11. a 12. prosince 1992 v Prešově. Na základě jednomyslného sněmovního rozhodnutí zůstala pravoslavná církev organizačně jednotná, avšak s novým názvem Pravoslavná církev v českých zemích a na Slovensku. Autokefalita Pravoslavné církve v českých zemích a na Slovensku byla potvrzena 27. srpna 1998 také ekumenickým (cařihradským) pravoslavným patriarchátem.

Rusko:

V Rusku je dominantní církví Ruská pravoslavná církev, ke které se hlásí více než polovina obyvatel a která je uznávána i nevěřícími jako tradiční autorita a symbol kulturního dědictví Ruska.

Ruská pravoslavná církev či Moskevský patriarchát je největší autokefální pravoslavnou církví. Její hlavou je patriarcha Moskvy a vší Rusi sídlící v Danilovském klášteře v Moskvě, kterým je v současnosti Alexej II. Po roce 1991, kdy se církev vymanila z komunistického útlaku, se počet věřících odhaduje na 100 milionů.

Podle legendy přinesl křesťanství na Rus již Svatý Ondřej, když se doplavil proti proudu Dněpru na místo dnešního Kyjeva. Rozhodujícím datem byl však rok 988, kdy kníže Kyjevské Rusi Vladimír I. zavrhl pohanský panteon a přijal křest z rukou východní církve.

Ukrajina:

Část pravoslavných se hlásí k Ukrajinské pravoslavné církvi Kyjevského patriarchátu, část uznává Moskevský patriarchát; kromě toho zde působí také Ukrajinská autokefální pravoslavná církev.

Ukrajinská pravoslavná církev Moskevského patriarchátu tvoří autonomní součást Ruské pravoslavné církve vedené moskevským patriarchou. Kromě Haliče, má převahu ve všech regionech Ukrajiny.

Důležité místo v liturgii zaujímají ikony - z řečtiny obraz. Snaží se zachytit neviditelné. Bůh-otec není nikdy zobrazován, je spatřován skrze Ježíše, Marii, svaté. Ikony byly malovány podle přesných pravidel, na podkladě (často zlatém) bez světla a stínu. Výtvarné techniky malby ikon se předávaly během staletí z mistra na žáka. Věřící ikony uctívají a zapalují před nimi svíce.

• Jednou ze zajímavostí oproti západním církvím je, že Ježíš není v pravoslavných církvích zobrazován téměř nikdy s umučeným výrazem. Naopak má v obličeji klidný výraz bez bolesti.
• U Marie není nikdy přikládán nadměrný význam tomu, že byla Panou (oproti západním církvím). Východní ortodoxní církev jí zdůrazňuje a uctívá především jako Matku (Bohorodici).

Pravoslavná církev slouží bohoslužby podle východních obřadů (na rozdíl od většiny katolické církve). Slovanské a řecké pravoslavné církve používají byzantský obřad (ritus). V otázce obřadů je pravoslaví velmi konzervativní a nejčastěji užívaná liturgie sv. Jana Zlatoústého se od 5. století příliš nezměnila.

Ve srovnání s katolickou církví bývají pravoslavné bohoslužby delší, nepoužívají se při nich hudební nástroje a kněz většinu bohoslužby stojí zády k lidem. Katolická církev umožňuje užívání východních ritů při svých bohoslužbách naopak pravoslavná církev současný západní ritus odmítá.

Většinu dní v roce se může konat Božská liturgie sv. Jana Zlatoústého. Desetkrát do roka se koná Božská liturgie sv. Basila Velikého, která je starobylejší a delší. Pravoslavné církve užívají při liturgii buď starých jazyků (ve slovanských církvích často církevní slovanštiny, což je novější forma staroslověnštiny), nebo současných národních jazyků.

• Pravoslaví uznává stejně jako římskokatolická církev sedm svátostí, které ale nedefinuje a označuje je raději jako svaté tajiny.

• Duchovní, kteří mají hodnost nižší než biskup se smějí ženit.

• V pravoslaví zaujímá důležité místo klášterní život, hora Athos na jihu Řecka je nejrozsáhlejším křesťanským klášterem. Pro pravoslavné je nejposvátnějším místem. Ženy ani „bezvousí“ chlapci sem nemají přístup.

Pro pravoslavné křesťany jsou Velikonoce největším svátkem a všechny ostatní neděle v roce jsou jejich připomínkou (neděle je v církevní slovanštině označena slovem „voskresenije“ - vzkříšení).

Velikonoční době předchází doba velkopostní, během níž se mají věřící připravit na slavnost vzkříšení Páně modlitbou, postem a přijetím svátostí.

Čtyřicetidenní půst (veliký půst) začíná už v pondělí po Syropustní neděli a předchází mu postupná příprava: v předpostním období se omezují nejprve jídla masitá (po masopustní neděli), potom jídla mléčná a vejce (po neděli syropustní, po níž začíná velkopostní doba).

Velkopostní doba má šest nedělí. První neděle velkého postu se nazývá Vítězství pravoslaví, protože se během ní koná oslava pravoslavné víry. Třetí neděle velkého postu je Neděle uctívání sv. kříže, kdy se uctívá svatý kříž jako znamení Kristova vítězství nad smrtí.

Šestá neděle se nazývá Květnou nedělí a během ní se světí kvetoucí ratolesti na památku vjezdu Ježíše do Jeruzaléma před jeho utrpením, neboť při tom ho vítaly velké zástupy lidí kvetoucími ratolestmi. Věřící během celé bohoslužby drží v rukou posvěcené ratolesti, čímž ukazují, že se také setkávají s Kristem jako s Vládcem a Spasitelem.

Týden od Květné neděle do neděle paschální se nazývá Velký týden a všechny jeho dny od pondělí do soboty se nazývají velkými. Bohoslužby v předvelikonočním, tzv. svatém týdnu, vyjadřují průběh Kristova utrpení, ukřižování a pohřbení.

Na Velké pondělí církev rozjímá o neplodném fíkovníku, který Ježíš odsoudil.

Velké úterý je zasvěceno tématu moudrých družiček, které byly na rozdíl od svých nerozumných sester připraveny k příchodu Pána.

Na Velkou středu si pravoslavní křesťané připomínají dohodu zpronevěřilého apoštola Jidáše se židovskými zákoníky, že jim zradí Ježíše. Rovněž se hovoří o hříšnici, která činila pokání. Bohoslužba ukazuje rozdíl mezi spasenou hříšnicí a zhynulým apoštolem Jidášem: zatímco hříšnice dala své bohatství Kristu a líbala jeho nohy, Jidáš za peníze Krista prodal a polibkem ho zradil.

Na Velký čtvrtek si věřící připomínají poslední večeři Ježíše Krista s apoštoly a jeho modlitbu v Zahradě getsemanské. Slouží se liturgie svatého Basila Velikého. V katedrálních chrámech po liturgii biskupové umývají nohy kněžím. Večer následuje velkopáteční jitřní, při níž se čtou pašije - dvanáct úryvků z evangelií o utrpení Ježíše Krista.

Velký pátek je vzpomínkou na nespravedlivý soud nad Ježíšem, na jeho smrt na kříži a jeho pohřbení. Odpoledne či večer se slouží velkopáteční večerní, spojená s vynášením plátna, na němž je zobrazen Kristus sejmutý z kříže a kladený do hrobu, z oltáře do chrámové lodi, kde se klade na zvláštní, květinami vyzdobený stůl. Tento stůl se nazývá Božím hrobem. Při vynášení plátna se zpívá píseň:

Ctihodný Josef, z dřeva sňav přečisté tělo tvé, plátnem čistým je ovinul a pokryv je věcmi vonnými, ve hrob nový je položil.

Velká sobota je zasvěcena vzpomínání na Kristovo přebývání v hrobě a na jeho sestoupení do pekel. Večer se obvykle koná čtení Skutků apoštolských u Božího hrobu.

Před půlnocí na Velkou sobotu se slouží půlnočnice. Kněz snímá plátno z Božího hrobu, svatými dveřmi je vnese do svatyně a umístí na oltář, kde zůstane 40 dní, do Nanebevstoupení Páně, a poté se uschová.

Oslava vzkříšení Páně začíná většinou o půlnoci ze soboty na neděli Paschy. Těsně před půlnocí se koná trojnásobný slavnostní církevní průvod s procesním křížem, korouhvemi, evangeliářem, svícemi a ikonami kolem chrámu, během něhož se zpívá radostná píseň:

Vzkříšení tvoje, Kriste, Spasiteli, andělé opěvují na nebesích; dej, abychom i my na zemi čistým srdcem tebe oslavovali.

Po průvodu, o půlnoci, následuje v chrámu paschální jitřní. Při ní se stále znovu a znovu opakuje píseň

Vstal z mrtvých Kristus, smrtí smrt překonal

a jsoucím ve hrobech život daroval.

Chrám je vyzdoben květinami a osvětlen, kněží jsou oblečeni v nejsvětlejší a nejkrásnější roucha. Uprostřed chrámu leží ikona znázorňující Krista rozbíjejícího brány pekel a osvobozujícího spravedlivé, počínaje Adamem a Evou.

Ke konci paschální jitřní kněz třikrát radostně zdraví věřící slovy: „Kristus vstal z mrtvých.“ A věřící radostně odpovídají: „Vpravdě vstal z mrtvých.“ Po skončení paschální jitřní se koná svěcení pokrmů, které věřící přinášejí ke svěcení, a poté paschální eucharistická liturgie, konkrétně sv. Jana Zlatoústého.

Paschální období trvá do Nanebevstoupení Páně (40 dní po Pasše, tj. po paschální neděli) a pravoslavní křesťané se navzájem zdraví slovy: „Kristus vstal z mrtvých“, na což odpovídají „Vpravdě vstal z mrtvých“.

Samotná Pascha se slaví sedm dní. Týden po velikonoční neděli se nazývá Světlým týdnem a v jeho průběhu zůstávají dveře ikonostasu i mimo bohoslužby stále otevřeny na znamení toho, že Ježíšovým zmrtvýchvstáním nám jsou otevřeny dveře k Bohu. Během celé doby se zpívá hymnus „Vstal z mrtvých Kristus“ a užívá se bílých bohoslužebných rouch.

Neděle, která následuje po paschální neděli, se nazývá jednak Antipaschou neboli doplňkem Paschy, jednak také nedělí Tomášovou, protože se při ní připomíná, jak apoštol Tomáš nechtěl věřit, že Ježíš vstal z mrtvých, ale pak uvěřil a zvolal: „Pán můj a Bůh můj!“ O tom vypráví i evangelium, které se ten den čte při liturgii.

Svátek Nanebevstoupení Páně připadá vždy na čtvrtek a slaví se 40. den po neděli paschální. Tímto svátkem končí paschální období.

zdroj⁴⁾

• Osm z nich je na počest Ježíše Krista a čtyři na počest Bohorodice.

1. Narození Bohorodice – 8. září

2. Uvedení Bohorodice do chrámu – 21. listopadu

3. Zvěstování Bohorodice – 25. března

4. Narození Páně – 25. prosince

5. Obětovaní Páně – 2. února

6. Zjevení Páně – 6. ledna

7. Proměnění Páně – 6.srpna

8. Vjezd Páně do Jeruzaléma – neděle v šestém týdnu Velkého půstu

9. Nanebevstoupení Páně – čtyřicátý den po Velikonocích

10. Seslání Ducha svatého - Padesátnice – padesátý den po Velikonocích

11. Zesnutí Bohorodice – 15. srpna

12. Povýšení svatého Kříže – 14. září

Narození Bohorodice

Je to svátek na památku narozeni panny Marie, dcery Jáchyma a Anny, kteří byli dlouho bezdětní. Až po usilovném modlení a zaslíbení dítěte Bohu se jim narodila dcera. Skutečný den jejího narození neznáme. Datum se objevuje poprvé v 5. st. v Jeruzalémě. Byl to výroční den posvěceni baziliky, postavené na místě, které tamní tradice označovala za místo, kde se Matka Boží narodila. Dnes tam stoji bazilika sv. Anny.

Uvedení Bohorodice do chrámu

Svátek se slaví na památku uvedení Panny Marie do jeruzalémského chrámu a její oddaní se Bohu, jak to slíbili její rodiče. Panně Marii byly pouhé tři roky. Do chrámu ji přivedli rodiče doprovázeni dívkami se zapálenými svítilnami a zpěvem svatých písní. Tento svátek má pro církev význam hlavně v tom, že ukazuje věřícím rodičům, aby při výchově vedli své děti od nejútlejšího věku k víře, tak jak to udělali rodiče Bohorodičky.

Zvěstování Bohorodice

V tento den zvěstoval Archanděl Gabriel Panně Marii o narození jejího Syna Božího. Tento svátek se slaví od počátků křesťanské církve a je zaznamenán v Evangelii jako největší, nejradostnější boží událost. Datum ustanovila církev na 25. března tak, že odečetla devět měsíců od Narozeni Krista.

Vícedenní posty:

1. Čtyřicetidenní velikonoční půst

2. Půst před svátkem Zjevení Bohorodičky

3. Půst na počest apoštolů Petra a Pavla (protože začátek tohoto půstu závisí na datu Velikonoc, jeho největší délka je šest týdnů a nejmenší osm dní)

4. Vánoční půst, který začíná čtyřicet dní před svátkem Narození Páně.

Jednodenní posty:

1. Středy a pátky, které se drží na počest utrpení a smrti Ježíše Krista na kříži

2. Posty o svátku Povýšení svatého Kříže, v den Stětí Jana Křtitele a v předvečer svátku Zjevení Páně

Východní církve si zachovaly juliánský kalendář, zatímco římská církev přijala kalendář gregoriánský (který se opírá o reformu papeže Řehoře XIII. Z r. 1582). Proto se data pravoslavných svátků neshodují s daty svátků katolických. Pravoslavný církevní kalendář se skládá ze dvou „kalendářních kruhů“: z kalendária pevného a pohyblivého. Pevné kalendárium určuje, které svátky a které památky svatých připadají na dané určité datum (např. Narození Kristovo na 25. prosince atd.); pohyblivé kalendárium určuje, kdy se slaví pohyblivé svátky, jejichž datum se každý rok mění (jsou to svátky s datem určovaným vzdáleností od Paschy čili Velikonoc, které připadají každý rok na jiné datum, pohyblivými svátky jsou dále např. letnice čili Padesátnice (svátek seslání Ducha svatého apoštolům, padesát dní od vzkříšení Krista), Nanebevstoupení Kristovo, Květná neděle atd.)

V otázce užívání kalendáře jsou v současnosti jednotlivé pravoslavné církve rozděleny na dva tábory. Převážná většina pravoslavných křesťanů se řídí pouze juliánským kalendářem, zatímco jiní začali jako základ nepohyblivého kalendáře používat gregoriánský kalendář („občanský“). Až na výjimky však všichni pravoslavní od juliánského kalendáře stále odvozují datum Velikonoc (paschy) a tedy i celý pohyblivý kalendář.

Již ve 2. století našeho letopočtu byl v římské říši rozšířen sedmidenní týden především jako astrologická jednotka. Proto se jednotlivé dny v týdnu nazývaly podle planet, jimiž byly údajně „řízeny“. Podle židovského způsobu však křesťané zpočátku dny číslovali pořadovými čísly (feria secunda až feria sexta), jen první a poslední den v týdnu měly zvláštní jména. Zatímco neděle byla nazývána dies dominica - den Páně, sobota si udržovala židovské označení. Podobná jména mají tyto dny dosud v řadě evropských jazyků.

Dny se přiřazovaly jednotlivým křesťanským mučedníkům. Jejich počet s pokračujícím pronásledováním křesťanů rostl a ze starých martyrologií byl pak odvozen vysoký počet svatých a blahoslavených, nyní již značně přesahující počet dní v roce. V křesťanském kalendáři od počátku nepůsobil potíže systém pevných svátků, nýbrž stanovení dat pro pohyblivé svátky, jež se odvozují od dat Velikonoc. Proto se určení Velikonoc stalo klíčovou otázkou při vytváření raně křesťanského kalendáře.

Východní křesťané zprvu slavili Velikonoce společně s žodovským pesachem. Tento jarní svátek s obětováním beránka připomínal exodus z Egypta a slavil se pravidelně 14. den měsíce nisanu. Křesťané měli ovšem jinou ideovou náplň jarního svátku a v téže době si připomínali Kristovu mučednickou smrt na kříži a jeho vzkříšení třetího dne poté. Zejména maloasijští křesťané se důsledně přidržovali velikonočních oslav 14. nisanu, bez ohledu na to, na který den v týdnu svátek připadl. Byli proto západními křesťany a zejména římskými církevními představiteli kritizováni a označováni jako „kvartodecimáni“ (čtrnáctideníci). Křesťanské autority v Římě, v Alexandrii i v Palestině zastávaly názor, že se Velikonoce nemají vázat na 14. nisan. Snažily se tím vymanit křesťanství z přetrvávajícího vlivu židovských náboženských kruhů, které měly monopolní právo určovat, na kdy 14. nisan připadne.

Znalost kalendáře se již tehdy stávala prostředkem k ovládnutí a sjednocení církve. Stoupenci „západní praxe“ so přáli, aby pašije připadaly vždy na pátek a vzkříšení na neděli po tomto pátku. Aktuálnost emancipace v kalendářové otázce se zvýšila po roce 313, kdy císař Konstantin vyhlásil náboženskou svobodu a křesťanství se otevřely nové perspektivy. Netrvalo dlouho a neděle, označovaná tehdy jako dies soltis – den slunce, byla pokládána za nepracovní den. Aby se předešlo dalším zmatkům a nejednotnosti v otázce svátků, nicejský koncil (325) rozhodl, že Velikonoce se mají slavit první neděli po prvním jarním úplňku. Stále však situaci komplikovala okolnost, že v Alexandrii – v podstatě správně – datovali jarní rovnodennost na 21. března, kdežto v Římě se přidržovali pochybné tradice a datovali rovnodennost dnem 25. března. Proto se v Římě slavily Velikonoce občas o týden později než jinde.

Podstatným pokrokem při zpracování kalendáře bylo zavedení Metonova devatenáctiletého cyklu, nazývaného podle aténského hvězdáře z 5. století před n. l. Tento cyklus byl založen na skutečnosti, že 19 tropických let odpovídá 235 synodickým měsícům, tedy tento cyklus má něco přes 6939 dní. Jestliže se dá rozložit

dostáváme celkem 6940,75 dne, tj. o jeden den více, než má úhrn 19 juliánských let.

Za papeže Jana I. (523-526) byl pověřen archivář kurie a římský mnich Dionysius Exiguus, aby v podobných výpočtech pokračoval. Dionisius nechtěl udržovat v označení éry jméno císaře Diokleciána, který pronásledoval křesťany, a snažil se vytvořit éru od narození Kristova. Diokleciánova éra tím samozřejmě nezmizela, ale byla přejmenována na „éru mučedníků“. Postupně však byla nahrazena (dnes všeobecně přijímanou) novou érou. Když věc podstatně zestručníme, můžeme říci, že Dionysius Exiguus určil rok 248 Diokleciánovy éry jako rok 532 léta Páně, tedy našeho letopočtu. Vyšel z toho, že Kristus se prý narodil roku 753 od založení města (Říma). Opíral se dále o tradovanou domněnku, že Kristus zemřel 25. března jako třicetiletý. Protože na tento den připadala velikonoční neděle 563, musela na ni připadnout i o 532 let dříve, tedy roku 31 n. l. Jestliže tedy Kristus zemřel tehdy, pak se mohl narodit roku 1 n. l. Toto datování se však neshoduje s údaji v evangeliích.

Také křesťanští autoři ve 3. a 4. století uvádějí některé zmínky, z nichž vyplývá, že by Kristovo bylo správnější datovat do 2. či 3. roku před n. l. Ani tyto údaje však nejsou v souladu s Matoušovým evangeliem, podle něhož se kristus narodil v době, kdy vládl král Herodes. Ten však zemřel již roku 4 před n. l. Panuje také nejistota v datování „prvních“ křesťanských Velikonoc. Podle jistých autorit se datují nedělí 5. dubna roku 33 n. l., ale zdá se, že ani rok 30 n. l. není zcela vyloučen. Pokud jde o soulad se židovským kalendářem, neodpovídá Dionysiovo datování první velikonoční neděle na 25. března roku 31. Zdá se však, že pro Dionysia nebylo primární záležitostí přesné datování Kristova narození a úmrtí, nýbrž hlavně usnadnění výpočtu data Velikonoc v budoucnosti. Proto se rozešel i s některými historickými fakty.

V pozdním středověku byly konstatovány některé nedostatky juliánského kalendáře a vyskytly se i první pokusy o jeho reformu. Bylo však nejdříve za potřebí prohloubit astronomické znalosti (díky takovým osobnostem, jako byl Koperník) a připravit nejen přesnější, ale také dostatečně schůdnou opravu dosavadního kalendáře. Zasloužilo se o to mnoho badatelů, zejména bratři Aloisius a Antonio Liliové a Christoph Clavius, ale nebylo v jejich silách nový kalendář prosadit. Návrhy byly důkladně posouzeny komisí a po schválení zaštítěny papežskou autoritou. Papež Řehoř XIII. (1502-1585) si byl jistě vědom, že reforma nebude ihned přijata všemi „křesťanskými vládci“, na něž se obrátil, natož pak „pohany“.

Prosazení reformovaného řehořského kalendáře měla napomáhat hrozba, že ten, kdo jej nepřijme, bude vyobcován z církve. Přirozeně nejrychleji nový kalendář přijaly nejkatoličtější země „románské“ Evropy – Španělsko, Portugalsko, Francie a některé státy v Itálii. Mezi učenci, zejména v Paříži a ve Vídni, se vyrojilo mnoho námitek, protenstantská Evropa odmítala podrobit se autoritě římského „Antikrista“. Nicméně přední astronomové – mj. Tycho de Brahe (1546-1601) a Johannes Kepler (1571-1630) – se stavěli k reformě kladně. Vždyť k chybě jednoho dne dochází v řehořském kalendáři až po 3300 letech.

V debatách o reformě se pro ni vyslovovala i řada protestantských učenců, ba i sám Luther. Vlivem nepříznivého vztahu k římské kuri byl nový kalendář v některých zemích přijímán opožděně. U nás se zavedení řehořského kalendáře opíralo o mandát císaře Rudolfa II. a přechod se uskutečnil většinou roku 1584 (avšak nikoliv v celém království najednou). Nejdéle se juliánského kalendáře přidržovaly země s převládajícím pravoslavím – Buharsko (od 1916), Rusko (1918), Rumunsko a Srbsko (1919) – a samozřejmě země muslimského světa (Turecko 1926, Egypt 1928).

zdroj⁵⁾

Do jaké míry se řídíte juliánským kalendářem?

• Slavíte podle něj všechny svátky nebo některé slavíte podle gregoriánského kalendáře?

Téma týkající se výzkumné otázky:

V žádných knihách jsme nenašli zmínky o tom, že by si některý autor položil otázku stejnou (podobnou), jakou si položil náš tým. Vztah Ruska, Ukrajiny a České republiky v otázce pravoslaví - konkrétně v otázce využívání kalendáře a dodržování svátků - nikde zachycen není.

Soustředili jsme se tedy alespoň na tituly, týkající se pravoslaví v jednotlivých zemích, které chceme do našeho výzkumu zahrnout (Rusko, Ukrajina, ČR).

Téma „Pravoslaví v ČR, na Ukrajině a v Rusku“

Český historik Jaroslav Vystrčil napsal publikaci⁶⁾, ve které shrnuje dějiny, věrouku a liturgické obřady východních církví. Kniha je už od úvodního proslovu určena jak pravoslavným věřícím, tak spíše křesťanskému západu. Jejím posláním je podle autora zacelení ran, které způsobil Velký rozkol (ten se podílel především na odcizení „západu“ a „východu“, a toto odcizení je nutné napravit).

Kniha je tedy spíše takovou příručkou pro pochopení křesťanského východu křesťanským západem. Nám posloužila jako materiál k nastudování křesťanské situace na Ukrajině a v Rusku, přičemž texty knihy byly prokládány i situací v českých zemích a na Slovensku.

Téma „Pravoslaví v Rusku“

Polský autor Andrzej Grajewski v jeho knize⁷⁾ poukazuje na pravoslavnou církev v dějinných událostech Ruska. Je zde zachycena problematika od Velkého rozkolu a především je poukázáno na to, jaké problémy v Rusku pravoslavná církev v minulosti měla. V doprovodu výroků slavných spisovatelů (např. F.M. Dostojevskij: „Nikoliv církev se má proměnit ve stát jako ve vyšší formu své existence, nýbrž naopak: stát se má uzpůsobit tak, aby se stal výhradně církví.“) zde ličí rozpory mezi Ruskou vládou a pravoslavnou církví, která od počátku dějin byla utlačována, při silné volbě slov (snad oprávněné) i „likvidována“.

Vydání, které jsem měl k dispozici bylo doplněno i o několik nových kapitol, kde je rozebraná nynější situace vztahů mezi církví a státem. Tato situace se dnes zdá být klidná, avšak dle mého názoru do politiky Ruska vidí jen málokdo (korupce atd.), proto bych osobně netvrdil, že zdejší vztahy musí být nutně takové, jak se na první pohled jeví.

Použili jsme metodu polostandardizovaného rozhovoru. Díky tomu, že jsme měli první rozhovor předem domluvený, jsme na rozhovor měli dostatek času i prostředí, které vyhovovalo jak dotazovaným, tak nám. Část otázek jsme měli připravenou, další jsme doplnili během rozhovoru. Druhý rozhovor jsme uskutečnili s respondentem, který o rozhovoru nebyl předem informován. Z toho důvodu bylo naše dotazování časově omezeno a proto jsme použili pouze otázky, které jsme měli předem připravené.

Výhodou této metody je, že připravené otázky lze v průběhu rozhovoru pozměňovat a přidávat další a reagovat tak na výpovědi dotazovaných. I díky tomu jsme získali informace, kterých by se nám při použití metody standardizovaného rozhovoru nedostalo. A pokud jsme něčemu úplně neporozuměli, mohli jsme se k dané otázce vrátit. Pokud však rozhovor není předem naplánovaný, může se stát, že vinou špatně zvoleného prostředí a času pro rozhovor nedojde na všechny otázky nebo se dotazovaný plně nesoustředí a odpovídá stručně a své odpovědi příliš nerozvádí.

Za účelem bližšího poznání zvyků pravoslavné církve, jsme se několikrát zúčastnili bohoslužby v pravoslavném chrámě. Metoda nezúčastněného pozorování nám umožnila sledovat více jevů současně. Protože se nezapojujeme do činnosti pozorované skupiny, můžeme si tak všimnout i věcí, které by nám jinak unikly a vidět vše komplexně (jakoby s nadhledem). Oproti tomu nevýhodou je, že toto pozorování je povrchnější a nedostaneme se jím tak do hloubky, nemluvě o tom, že si některé jevy můžeme vyložit nesprávným způsobem.

Abychom zjistili, zda se nějak liší používání juliánského kalendáře v Čechách a na Ukrajině, uskutečnili jsme dva rozhovory. První s manželským párem středních let z východní Ukrajiny, o druhý jsme požádali mladého pravoslavného Čecha přímo v kostele. Z prvního rozhovoru jsme se dozvěděli, že na Ukrajině se juliánským kalendářem řídí nejenom pravoslavní, ale že podle něj slaví všechny svátky i příslušníci jiných církví, zatímco u nás pravoslavní Češi začali Vánoce slavit podle gregoriánského kalendáře a podle juliánského slaví jen Velikonoce. Cizinci žijící v České republice však Vánoce slaví podle juliánského kalendáře, jak jsou zvyklí.

„Pravoslavná církev oslavuje Vánoce jako celý křesťanský svět 24. a 25. prosince, podle gregoriánského kalendáře. A jsou dvě církve, ruská a srbská pravoslavná církev, částečně i jeruzalémský patriarchát, kteří nepřijali gregoriánský kalendář a světí Vánoce podle juliánského kalendáře 6. a 7. ledna. My se cítíme povinni službou k našim bratřím z východní Evropy, proto jsme dnes speciálně pro věřící srbské a ruské sloužili tuto bohoslužbu. Jinak v našem katedrálním chrámu už jsme oslavili narození Páně 24. a 25. prosince.“ Říká Jaroslav Šuvarský, pravoslavný děkan katedrálního chrámu sv. Cyrila a Metoděje.

Z rozhovorů také vyplynulo, že všichni oslovení slaví pouze Velikonoce a Vánoce, jiné svátky pro ně nejsou důležité. Shodují se i v otázce dodržování zvyků. Je zřejmé, že mladší generace na tradicích příliš nelpí. Například čtyřicetidenní půst před Vánoci i před Velikonocemi dodržují spíše jen symbolicky.

„Co se týče půstu, tak celých čtyřicet dní jsem ho nikdy nedržel. Teď aspoň v té době nejím maso. Dříve jsem v tom byl důslednější.“

„My půst už moc nedržíme, ale aspoň se snažíme omezit alkohol. Ale doma, moje maminka a babička půst poctivě dodržují. U nás se zvyky hodně drží, ale hlavně u starších lidí, u mladých lidí už tolik ne. “

Mohlo by se zdát, že s používáním juliánského kalendáře mohou mít pravoslavní věřící v Čechách nějaké potíže. Ale to dotazovaní odmítají. Jedinou nevýhodu vidí v tom, že si musí brát na svátky, které mají posunuté, volno v práci. To však nepovažují za velký problém. A jak vysvětlují dětem, že slaví Velikonoce jindy než ostatní?

„Například moje sestra se svými dětmi slaví Velikonoce dvakrát. Velikonoční zvyky jako barvení vajíček, pečení beránka a pomlázku dělají jako ostatní Češi. Pravoslavné Velikonoce pak slaví hlavně v kostele.“

Počet pravoslavných z řad cizinců převyšuje počet pravoslavných Čechů, o čemž vypovídá návštěvnost kostelů. Čechy jsme potkávali jen v chrámu sv. Cyrila a Metoděje, ostatní pražské pravoslavné kostely navštěvují převážně cizinci.

Kolik těchto cizinců z východní pravoslavné církve zde žije?

“To je těžké, oficiální statistiky neexistují. Ale podle návštěvnosti v našem chrámu můžu říct, že těchto lidí tu je opravdu hodně. Jsou to samozřejmě lidé z Ukrajiny, z Ruska, jsou tady také lidé z Bulharska, z Rumunska, jsou tu i řečtí studenti a ti k nám chodí, pravoslavní z Afriky i z Ameriky. Náš chrám je mezinárodní a sloužíme liturgii ve třech jazycích, v češtině, ve staroslověnštině a v řečtině.”

Kolik je českých pravoslavných?

“Pravoslavných věřících v Čechách a na Moravě je kolem 25 tisíc.”

• Rozhovor s pravoslavným děkanem katedrálního chrámu sv. Cyrila a Metoděje v Resslově ulici Jaroslavem Šuvarským

Převzato z http://www.radio.cz/cz/clanek/49165 Autor: Vilém Faltýnek

Jak se liší svým významem Vánoce pravoslavné od katolických?

„Tam není vůbec žádný rozdíl, protože jak naši bratří z katolické církve tak my vycházíme z jednoho pramene, to znamená, že se narodil Ježíš Kristus, my jsme církev, která ctí apoštolskou tradici… Pravoslavná církev oslavuje Vánoce jako celý křesťanský svět 24. a 25. prosince, podle gregoriánského kalendáře. A jsou dvě církve, ruská a srbská pravoslavná církev, částečně i jeruzalémský patriarchát, kteří nepřijali gregoriánský kalendář a světí Vánoce podle juliánského kalendáře 6. a 7. ledna. My se cítíme povinni službou k našim bratřím z východní Evropy, proto jsme dnes speciálně pro věřící srbské a ruské sloužili tuto bohoslužbu. Jinak v našem katedrálním chrámu už jsme oslavili narození Páně 24. a 25. prosince.“

Kolik těchto cizinců z východní pravoslavné církve zde žije?

„To je těžké, oficiální statistiky neexistují. Ale podle návštěvnosti v našem chrámu můžu říct, že těchto lidí tu je opravdu hodně. Jsou to samozřejmě lidé z Ukrajiny, z Ruska, jsou tady také lidé z Bulharska, z Rumunska, jsou tu i řečtí studenti a ti k nám chodí, pravoslavní z Afriky i z Ameriky. Náš chrám je mezinárodní a sloužíme liturgii ve třech jazycích, v češtině, ve staroslověnštině a v řečtině.“

Kolik je českých pravoslavných?

„Pravoslavných věřících v Čechách a na Moravě je kolem 25 tisíc.“

Mění se toto číslo?

„Jako jediná církev máme stoupající tendenci. Je to samozřejmě církev malá, ale je vidět, že roste.“

Vy jste byl v pravoslavném prostředí vychován, nebo jste se pro pravoslaví rozhodl v pozdějším věku?

„Já jsem byl pro pravoslaví vychován. Já jsem Volyňský Čech.“

Odkud vaše rodina pocházela?

„Z vesnice Závidov v Rovenské oblasti. Pravoslavně jsem tam byl pokřtěn a potom jsem se dal na dráhu duchovního.“

zdroj⁸⁾

• První rozhovor jsme udělali s manželským párem středních let, který pochází z východní Ukrajiny a v Čechách žije pět let.

Liší se nějak pravoslavné bohoslužby na Ukrajině a v Čechách?

Ne, v kostele, do kterého chodíme tady v Čechách jsou bohoslužby stejné jako na Ukrajině. Chodíme do kostela na Albertově, kde slouží ukrajinský kněz.

Chodíte do kostela pravidelně?

Moc ne. Pracujeme i o víkendu, takže na to nemáme moc čas, ale o Velikonocích a Vánocích tam chodíme vždycky. Ale většinou jedeme trávit svátky domů na Ukrajinu.

Jaké další svátky kromě Velikonoc a Vánoc jsou pro vás významné?

Velikonoce a Vánoce jsou nejdůležitější, my jiné svátky neslavíme.

Dodržujete důsledně všechny Velikonoční zvyky? Dodržujete např. čtyřicetidenní půst?

My už moc ne, ale aspoň se snažíme omezit alkohol. Ale doma, moje maminka a babička půst poctivě dodržují. U nás se zvyky hodně drží, ale hlavně u starších lidí, u mladých lidí už tolik ne.

Na Velký pátek jdou muži křížovou cestu , nesou kříž jako Kristus. Na Velkú noc (bílá sobota) - o půlnoci ze soboty na neděli se chodí na velikonoční jitřní. S sebou neseme košíky s jídlem na posvěcení. Pasku (mazanec), vajíčka, sýr, tvaroh, máslo, klobásy…Posvěcené jídlo si pak odneseme domů a v neděli ráno ho sníme. V neděli večer jdeme zase do kostela. Nemáme pomlázky jako tady, kluci polévají děvčata vodou.

Jak slavíte Vánoce?

Na Ukrajině říkáme Rizdvo. Podle tradice vaříme dvanáct jídel – podle dvanácti apoštolů. Hlavní je kuťja, ta nikdy nesmí chybět. Je to pšeničná kaše s mákem, rozinkami, medem… Potom vzvar - kompot ze sušeného ovoce. Kuťja se jedla při pohřbech a vzvar při narození dítěte, symbolizuje to narození a smrt Ježíše. Také děláme vareniky - taštičky z kynutého těsta plněné bramborama, rýží nebo zelím a houbami. A medový perník.

Slavíte na Ukrajině všechny svátky podle juliánského kalendáře?

Ano, na celé Ukrajině se používá juliánský kalendář. Používají ho i katolíci a protestanti. Vánoce slavíme 6. ledna. V době vašich Vánoc (24., 25. prosince) nic neslavíme, ale také doma neděláme žádnou práci, víme, že jinde se Vánoce slaví, tak ten den uctíváme.

Slavíte v Čechách všechny svátky podle juliánského kalendáře?

Tady používáme taky juliánský kalendář.

Máte v Čechách nějaké potíže s používáním juliánského kalendáře?

Když tu jsme na svátky, musíme si brát v práci volno. Třeba na Velikonoce. Vy máte na Velikonoční pondělí volno, ale my ne, protože to máme posunuté. Tenhle rok máme Velikonoce o měsíc později než vy.

Znáte se s dalšími pravoslavnými věřícími v Čechách?

Neznáme. Protože do kostela nechodíme moc často. Naši přátelé z Čech nejsou pravoslavní. Chodí do jiného kostela nebo nejsou věřící.

Takže váš vztah k jiným církvím je kladný?

Pro mě není důležité jestli je člověk pravoslavný, katolík nebo protestant. Hlavní je víra v Ježíše Krista a jestli někdo radši chodí do katolického kostela než do pravoslavného je to jedno. To si každý vybere, jakou cestou se s Bohem spojí.

• Druhý rozhovor nám poskytl mladý muž, kterého jsme oslovili přímo v kostele po skončení bohoslužby. Protože s rozhovorem předem nepočítal, byli jsme časově omezeni. I proto jsou jeho odpovědi stručnějšího charakteru. Mrzí nás, že jsme na celý rozhovor neměli více prostoru, protože právě odpovědi pravoslavného Čecha nás zajímaly nejvíce.

Jak jste se dostal k pravoslaví?

Jsem z pravoslavné rodiny. Naše rodina má ruské předky.

Chodíte do kostela pravidelně?

Ano, chodím každou neděli, sem do kostela sv. Cyrila a Metoděje.

Slavíte všechny svátky podle juliánského kalendáře?

Naše rodina slaví jenom Velikonoce a Vánoce. Velikonoce slavíme podle juliánského kalendáře. Vánoce podle civilního kalendáře jako ostatní, tedy 24. a 25. prosince.

Dodržujete o Velikonocích a Vánocích všechny zvyky? Například čtyřicetidenní půst?

Co se týče půstu, tak celých čtyřicet dní jsem ho nikdy nedržel. Teď aspoň v té době nejím maso. Dříve jsem v tom byl důslednější. Během svatého týdne jsem se snažil chodit na všechny bohoslužby, ale teď už na to nemám čas hlavně kvůli práci. Každopádně oslavu vzkříšení Páně si nikdy nenechám ujít. Jinak barvení vajíček, pečení mazance a beránka atd. u nás probíhá jako v jiných rodinách.

Máte s používáním juliánského kalendáře nějaké potíže? Musíte si například brát na svátky volno, když je máte posunuté?

Kromě toho, že si na Velikonoce beru v práci jeden den volno, mi používání juliánského kalendáře nevadí.

Pokud máte děti, jak jim vysvětlujete, že Velikonoce slavíte jinak než ostatní?

Já děti nemám, ale například moje sestra se svými dětmi slaví Velikonoce dvakrát. Velikonoční zvyky jako barvení vajíček, pečení beránka a pomlázku dělají jako ostatní Češi. Pravoslavné Velikonoce pak slaví hlavně v kostele.

V Praze se nacházejí čtyři pravoslavné kostely, ve kterých se konají bohoslužby. Jsou to: katedrální chrám sv. Cyrila a Metoděje (Resslova, Praha 2), chrám Zesnutí přesvaté Bohorodice (Olšanské hřbitovy), chrám Zvěstování přesvaté Bohorodice (Albertov) a kaple sv. Mikuláše (Praha 6).

Všechny zmíněné kostely jsme navštívili. Fotografie jsou vlastnoručně pořízené (s výjimkou 2 ikon).

• Fotografie lze zvětšit pouhým kliknutím.
• Krátký komentář najdete pokud kliknete na bublinu vpravo.

Z našeho výzkumu vyplývá, že na pravoslavné křesťanství můžeme nahlížet jako na velkou rodinu, která je velmi konzervativní a lpí na síle bohoslužby.

Kvůli vnějšímu útlaku se pravoslavné církve soustředily na uchovávání víry a její předávání nastupujícím generacím. Jedná se tedy o misii v čase, nikoli v prostoru. Proto nás zajímalo, jak si taková komunita poradí s kalendářní problematikou, jež zcela jistě nutí jinak velmi konzervativní církev k ústupkům v podobě adaptace v závislosti na lokální kultuře.

Díky rozhovorům s našimi respondenty a užité literatuře můžeme usuzovat, že hlavní rozdíl mezi respondenty z Čech a Ukrajiny je v tom, kdy pro svátky použít juliánský a kdy gregoriánský kalendář a jakou má tato problematika důležitost v jejich životech. Zatímco ukrajinský pár uznává výhradně juliánský kalendář, český děkan a muž s ruskými předky používají kalendář gregoriánský. Všichni se ovšem shodují, že to není až tak podstatné, jako víra sama a nejspíš proto mladí lidé až tolik nelpí na starých tradicích a svátcích, krom dvou nejdůležitějších a to Vánoc a Velikonoc.

ELSER, M., EWALD, S., MURRER, G. Encyklopedie náboženství. Vojtěch Pola. Kostelní Vydří : Karmelitánské nakladatelství, 1997. 407 s. ISBN 80-7192-188-2.

Encyklopedie světových dějin : od doby kamenné po 21. století. Jana Novotná. Praha : Slovart, 2004. 256 s. ISBN 80-7209-651-6.

FILIPI, Pavel. Křesťanstvo : Historie, statistika, charakteristika křesťanských církví. 2. vyd. Brno : CDK (Centrum pro studium demokracie a kultury), 1998. 195 s. ISBN 80-85959-35-2.

KLÍMA, Vladimír. Kalendář mění tvář : Vnímání času v proměnách staletí. Olomouc : VOTOBIA, 1998. 155 s. ISBN 80-7198-339-X.

GRAJEWSKI, Andrzej. Rusko a kříž : Z dějin pravoslavné církve v SSSR. 1. vyd. Praha : Česká křesťanská akademie, 1997. 152 s. ISBN 80-85795-31-0.

VYSTRČIL, Jaroslav. Křesťanský východ. 1. vyd. Olomouc : Matice cyrilometodějská, 1992. 139 s.

http://www.pravoslavnacirkev.cz/

http://www.pravoslavnaolomouc.cz/

http://cs.wikipedia.org/wiki/Pravoslav%C3%AD

http://cs.wikipedia.org/wiki/Rusko#N.C3.A1bo.C5.BEenstv.C3.AD

http://cs.wikipedia.org/wiki/Ukrajina#N.C3.A1bo.C5.BEenstv.C3.AD

http://www.rozhlas.cz/nabozenstvi/krestanstvi/_zprava/236938

http://www.radio.cz/cz/clanek/49165

Počet shlédnutí: 222