Adéla Macalová, Pavla Harmáčková, Lucie Kancianová, Dominika Pilná. Pravoslavné svátky a tradice. [online] Hospodářská a kulturní studia, Provozně ekonomická fakulta ČZU v Praze, 2009. Dostupné z: http://www.hks.re/wiki/pravoslavni-2009

Tématem naší práce je pravoslaví, které je nejrozšířenější ve východních zemích. Konkrétně jsme se zaměřily na pravoslavné svátky a tradice. Z důvodu, že v současné době žije spousta příslušníků tohoto náboženství z východu v ČR a pravoslavná církev se stále rozšiřuje, nás zajímalo, zda si cizinci zachovávají svoje tradice či se přizpůsobují místním zvykům. A také zda čeští pravoslavní křesťané dodržují tradice pravoslavné církve nebo se např. právě při slavení svátků přizpůsobují západní kultuře.

Pravoslavná církev, jak už bylo řečeno, je církev východní a jako každá církev má svá specifika. Pro běžného člověka je asi nejznámější fakt, že pravoslavní křesťané slaví Velikonoce v jiném datu než katolíci. Cílem naší práce je seznámení s pravoslavnými svátky, které jsou ve své podstatě stejné jako svátky katolické a s kalendářní problematikou. Zaměřily jsme se na to, které svátky jsou pro pravoslavné věřící nejdůležitější a jak tyto svátky slaví (jaké dodržují zvyky apod.). Dále nás zajímalo, kterým kalendářem se řídí a zda odlišnosti v datech nepůsobí např. právě českým pravoslavným křesťanům v běžném životě nějaké obtížnosti (např. slavení „dvojích Velikonoc“ kvůli dětem). Chtěly jsme zjistit také to, jaké tradice udržují cizinci žijící v ČR.

Jak se liší slavení svátků a dodržování tradic českých pravoslavných věřících a cizinců žijících v České republice?

• Jaké svátky slaví pravoslavní křesťané?
• Kterému z nich přikládají největší význam?
• Jak tento svátek slaví? (zvyky)
• Kterým kalendářem se řídí?

„Pravoslavný církevní kalendář se sestává ze dvou „kalendářních kruhů“: z kalendária pevného a pohyblivého. Pevné kalendárium určuje, které svátky a které památky svatých připadají na dané určité datum (např. Narození Kristovo na 25. prosince, svatí Cyril a Metoděj na 11. května apod.). Pohyblivé kalendárium určuje, kdy se slaví pohyblivé svátky, jejichž datum se každý rok mění (jsou to svátky s datem určovaným vzdáleností od Paschy čili Velikonoc, které připadají každý rok na jiné datum; pohyblivými svátky jsou dále např. Letnice čili Padesátnice, Nanebevstoupení Kristovo, Květná neděle a další).“¹⁾

Pravoslavný církevní rok začíná 1. září (v římskokatolické církvi začíná liturgický rok adventem – mezi 27. listopadem a 3. prosincem). Církevními svátky lze nazvat ty svátky a dny bohoslužeb, které slouží především jako církevní události: to jsou dny Páně, Bohorodičky a svatých. Hlavních pravoslavných svátků je dvanáct, třináctým je pak sv. Pascha (Velikonoce), která převyšuje všechny ostatní. Proto jí začneme.

Pro pravoslavné křesťany jsou Velikonoce největším svátkem a ostatní neděle v roce jsou jejich připomínkou. Neděle je pokládána za první a nejstarší svátek. Tento „sváteční den“ vznikl jako připomínka na zázračné Kristovo zmrtvýchvstání. Je označována jako „voskresseňje“ tedy den vzkříšení Pána Ježíše Krista. Historicky jsou křesťanské Velikonoce spojeny s Velikonocemi židovskými označovanými jako Pesach. Pesach je svátkem vyvedení židovského národa z egyptského otroctví a zároveň slavnostního probouzení půdy a země. Často je nazýván též jako „Svátek nekvašených chlebů“, který trvá 8 dní a letos začal 8. dubna.²⁾

Pro stanovení data pravoslavných Velikonoc jsou určující tři podmínky: slaví se po jarním úplňku, po jarní rovnodennosti a po židovských Velikonocích. Východní církve totiž poukazují na to, že podle Bible se Kristovo vzkříšení uskutečnilo právě až po Pesachu. Zároveň však v jejich praxi platí, že je možno se v určité zemi či diecézi (území spravované biskupem) připojit k tamní křesťanské většině a slavit Velikonoce a Vánoce ve stejném termínu jako římští katolíci a protestanti. Úplněk může být nejdříve 22. března a nejpozději 24. dubna. Poslední datum přitom někdy připadá na pondělí a Velikonoce se pak odkládají až na začátek května. Ale obyčejně bývají mezi 22. březnem a 24. dubnem. Letos připadl začátek pravoslavných Velikonoc na 19. dubna.

Velikonoční svátky se postupně rozšiřovaly. Nejprve došlo k vyčlenění tří svatých dnů (triduum): pátek jako den Kristova utrpení a smrti, sobota jako den Ježíšova spočívání v hrobě, neděle jako den vzkříšení. Vzhledem k tomu, že večer se počítal již k příštímu dni, začínalo triduum již čtvrtečním večerem. Také bohoslužba vzkříšení se odehrávala v noci mezi naší sobotou a nedělí. Brzy se tyto svátky rozšířily na celý týden nazývaný Svatým, Velkým nebo Pašijovým týdnem.

Velikonocům předchází období Velkého půstu a Velkého strastného týdne. Velký půst (neboli Velká svatá čtyřicátnice) trvá šest týdnů: od pondělí po Syropustní neděli až po pátek před Květnou nedělí. Počet dnů období půstu se odráží v Bibli, stejný počet dní trvala např. potopa, která očistila Zemi od hříchu; putování Izraelitů přes poušť z Egypta do Zaslíbené země; půst Mojžíšův na hoře Sinaj, po němž Hospodin předal Izraelitům desky Zákona; putování Eliáše k hoře Sinaj (v židovské Bibli nazývána též jako hora Choreb či jako Boží hora), kde dostal od Hospodina nové poslání; Ježíšův půst na poušti, jímž začíná jeho veřejné působení.

„Samo číslo čtyřicet je v Písmu svatém často spojeno s dobou radikální proměny, během níž „staré“ mizí a objevuje se cosi „nového“. Vzpomeňme jeden příklad za všechny: v průběhu čtyřicetiletého putování pouští postupně vymírá generace, která vyšla z Egypta, generace demoralizovaná otrockým smýšlením, stále znovu reptající a vzpomínající na ztracené „plné hrnce“, a rodí se generace nová, vychovaná v odloučenosti pouště samým Hospodinem, která se bude umět poslušně i odvážně ujmout Zaslíbené země. Podle sv. Augustina je čtyřicítka také číslem naší dokonalé blaženosti, neboť se počítá jako (7+3) x 4 a ke starověkému člověku hovoří takto: počet sedm odkazuje na dny stvoření, počet tři na Trojjediného Boha a počet čtyři na strany, živly a roční období ve světě – stvoření je tedy spojeno se svým Stvořitelem a tato jednota má být hlásána až na konec světa.“³⁾

Sobota Lazarova a následující Květná neděle (vjezd Ježíše Krista do Jeruzaléma) spolu s nadcházejícím Velkým strastným (pašijovým) týdnem patří k postnímu období, ačkoliv do samotného Velkého půstu již nespadají. Velký strastný týden, kdy se věřící postí pro utrpení a smrt Pána Ježíše Krista na kříži, spěje přes Velký pátek, kdy si připomínáme ukřižování a pohřbení Kristovo, ke Svaté a Velké neděli Paschy –> Světlému Vzkříšení Kristovu, jehož oslava začíná již o půlnoci z Velké soboty na neděli. Touto půlnocí končí úplně postní období. Významný je též čtvrtý den tohoto týdne, tedy Velký čtvrtek. Ústřední událostí čtvrtka je památka poslední večeře Ježíše s učedníky.

„Ježíš vzal nejprve chléb, lámal, dával svým učedníkům a řekl: „Vezměte a jezte z toho všichni: toto je moje tělo, které se za vás vydává.“ Po večeři vzal také kalich vína, dal svým učedníkům a řekl: „Vezměte a pijte z něho všichni: toto je kalich mé krve, která se prolévá za vás a za všechny na odpuštění hříchů. Toto je smlouva nová a věčná. To konejte na mou památku.“⁴⁾Při Večeři Páně se používá nekvašený chléb (hostie) a víno. Tyto dva prvky (staročesky „způsoby“) jsou tedy znamením těla a krve Ježíše Krista.

Velký půst je nejpřísnějším postním obdobím v roce a udržují ho shodně západní i východní křesťané. I zde však mají pravoslavní své odlišnosti – Velkému půstu předchází tzv. přípravné týdny. Poslední přípravný týden nastává po Masopustní neděli (letos 22. února), kdy se omezují nejprve jídla masitá (zato se jedí mléčné výroby a vejce, a to i ve středu a v pátek). Po Syropustní neděli, kdy začíná velkopostní doba, se omezuje i mléko a vejce. Zároveň začíná tzv. „Čistý týden“, tedy týden zvláště přísného půstu. Během tohoto prvního týdne a také během tzv. Strastné sedmice (posledního postního týdne) platí nejpřísnější postní přikázání. Do první neděle po Velikonocích se také nesmí konat svatby. Letos připadl začátek Velkého půstu na 1. března večer, kdy se na Syropustní neděli (památka Adamova vyhnání) konala velkopostní večerní bohoslužba (se všeobecným odpuštěním).

Posty se v pravoslaví dělí na vícedenní a jednodenní. K vícedenním postům patří:

1. Čtyřicetidenní velikonoční půst neboli tzv. Velký půst
2. Půst na počest apoštolů Petra a Pavla neboli tzv. Petropavlovský půst (Trvá od pondělí následujícího po neděli Všech svatých (po první neděli po Padesátnici) do svátku svatých apoštolů Petra a Pavla. Tento půst jako jediný nemá stálý počet dnů, závisí na datu Velikonoc (jeho začátek je zakotven v pohyblivém kalendáři a jeho konec v kalendáři nepohyblivém). Jeho nejdelší doba trvání je šest týdnů a nejkratší je týden a jeden den.)
3. Půst před svátkem Zesnutí Bohorodičky neboli tzv. Uspenský půst (od 1. do 15. srpna)
4. Předvánoční půst tzv. Filipovský, který začíná 40 dní před svátkem Narození Páně (od svátku sv. Filipa do svátku Narození Páně)
5. Strastný týden (poslední týden před Paschou)

K jednodenním postům v pravoslaví patří:

1. Středy a pátky. V tyto dny se postí každý zbožný křesťan (není-li půst v tomto dni zmírněn svátkem či památkou významného svatého), protože jsou to památné smuteční dny. Ve středu byl Pán Ježíš Kristus zrazen (Jidášova zrada) a vydán nepřátelům a v pátek byl ukřižován.
2. posty o svátku Povýšení svatého Kříže, v den setnutí Jana Křtitele a v předvečer svátku Zjevení Páně. ⁵⁾

Půst v pravém a původním slova smyslu znamená naprosté zdržování se jídla. Zvláště přísný půst se musí dodržovat na Velký pátek, kdy někteří věřící jedí během dne jen kůrky chleba a pijí jen vodu. V tento den si křesťané připomínají utrpení a ukřižování Ježíše Krista. Dále se dodržuje na Velkou sobotu a na začátku Velkého postu (tzv. Čisté pondělí).

Podle běžných pravidel je půst přijímání „suché stravy“ (tj. nemastného jídla: chléb, voda, sůl, vařená zelenina) bez (olivového) oleje a vína. Jí se pouze jednou denně a to až po deváté hodině církevního času (myslí se tím po třetí hodině odpolední). Přijímání stravy, i když je to jen chleba, vícekrát než jednou denně se nazývá rozvázání půstu.

Podle obvyklé úlevy (z těchto pravidel) se v současnosti suchá strava nahrazuje běžným postním jídlem (tj. takovým, které neobsahuje živočišné bílkoviny a živočišné tuky) přijímaným dvakrát za den. Běžnou postní stravou rozumíme tedy pokrmy bez masa, mléka, sýrů, tvarohu, másla, vajec apod. Není-li svátek či označený významný den, neměli bychom požívat olivový olej a víno (tj. alkoholické nápoje) ani ryby. Povoleny jsou vždy chobotnice (i tzv. „plody moře“), med. Jsou čtyři stupně zmírnění půstu:

• jíme vše;
• kromě postní stravy jíme i vejce a mléčné výrobky (myslí se tím: vše kromě masa);
• jíme i rybu
• jíme i víno a olej (tedy bez ryby, bez vajec a mléka a bez masa; je to nejslabší stupeň zmírnění půstu).

Vždy, když se hovoří o zmírnění půstu povolením oleje, myslí se tím olivový olej (který je považován za pochoutku, a proto je podle pravidel v půstu zakázán); ostatní oleje a margaríny se mohou jíst vždy. Smysl půstu ale není jen v odříkání jídla. Není hříchem to, co jde během postní doby do úst, ale to, co jde z úst. I to je část duchovního poselství, které s sebou pravoslavný Velký půst nese.

„Je to období usilovnější modlitby, kdy častěji pozdviháme mysl a srdce k Bohu. Samotná zdrženlivost od pokrmů neprospěje člověku, pokud není smířen s lidmi a neočišťuje své srdce od hříchů. Půst není dietou ani hladovkou. Je to cesta k Bohu. Ze slov Pána Ježíše Krista víme, že těch nejobtížnějších věcí lze dosáhnout jen modlitbou a půstem.“ ⁶⁾

Pane a Vládce života mého, chraň mne od ducha lenosti, sklíčenosti, panovačnosti a prázdnomluvnosti. + Ducha pak čistoty, pokory, trpělivosti a lásky uděl mně, služebníku tvému. + Ó Pane a Králi, dejž, abych viděl provinění svá a neodsuzoval bratra svého; neboť tys blahoslaven na věky věkův, amen.+⁷⁾

Tuto modlitbu odříkávají pravoslavní křesťané v době velkopostní (po každé větě modlitby následuje hluboká - zemní - poklona).

Otče náš… Pane Ježíši Kriste, Bože náš, požehnej nám tento pokrm i nápoj na přímluvy přečisté Matky Své i všech svatých Svých, amen. Otče náš… Oči všech doufají v Tebe, Hospodine, a ty dáváš jim pokrm v čas příhodný, otevíráš ruku svou a naplňuješ všechno, co žije, požehnáním.

Děkujeme Tobě, Kriste, Bože náš, že jsi nás nasytil pozemskými dary Svými. Nevylučuj nás ani z nebeského království Svého, ale jako jsi přišel, Spasiteli, mezi učedníky Své a udělil jim pokoj, přijď i mezi nás a spasiž nás.⁸⁾

K velikonočním svátkům nepochybně patří slavnostní jídlo. O pravoslavných Velikonocích patří k hlavním bodům slavnostní tabule tzv. kulič a pascha.

Kulič je vysoký kulatý bochánek zdobený polevou. Na jeho přípravě si lidé dávali obzvlášť záležet, protože věřili, že pokud se jim kulič podaří, přinese to celé rodině štěstí. Pokud ale v peci nenakyne, popraská poleva apod., může rodina očekávat neštěstí či dokonce smrt někoho z příbuzných.

Pascha je připravována z tvarohu, do kterého se přidává tuk, cukr, vejce, rozinky, někdy též mandle, citrónová kůra a vanilka. Obvykle se vkládá do dřevěné formy, která má podobu „useknuté“ pyramidy a má symbolizovat Hospodinův hrob. Na jejím dně je vyřezána zkratka „XB“ neboli „Christos Voskrese“. Toto označení znamená „Kristus vstal z mrtvých“ a pravoslavní se těmito slovy v době Velikonoc zdraví. Stejnou zkratku nalezneme i na výše jmenovaném kuliči. Pascha může být připravována jak za studena, tak za tepla. K pravoslavným Velikonocům patří samozřejmě i malovaná vajíčka. Barvení ale probíhá více přírodním způsobem. Umělé barvy a tím spíše nálepky se příliš nepoužívají. Typické je vaření vajec ve slupkách od cibule, čímž získají načervenalou barvu. Dávní filosofové spojovali vejce se vznikem Země a tak se stalo symbolem života. Červená barva má symbolizovat Kristovu krev. Vejce a červená barva dohromady symbolizuje věčný život.

Kulič, pascha i vejce se společně s dalšími pokrmy odnášejí do kostela, kde je svatý posvětí svěcenou vodou. Svěcené vejce obvykle lidé jedli jako první, když přišli z ranní bohoslužby a sedli si k hostině. Svěcenému vajíčku také připisovali magické vlastnosti. Někde se domnívali, že může uhasit požár, když se s ním třikrát dokola obejde hořící dům nebo když ho hodí do ohně. Skotu projížděli vajíčkem po zádech, aby neonemocněl. Skořápky od svěcených vajec kladli mezi osev či do půdy na zahradě. Slovanskou tradicí je např. navzájem si ťuknout vařenými vejci. Lidé si takto dávají najevo, že se setkají na věčnosti. Vzájemně se také obdarovávají vejci (většinou nabarvenými na červeno) na znamení, že Kristus vstal z mrtvých. Svěcená pascha byla rozdělována při svátečním obědě. Každý člen rodiny dostal malý kousek, aby byl v příštím roce zdráv a jeho činy požehnané.

Oslava Kristova vzkříšení začíná o půlnoci, kdy nastupuje nový den, tedy Svatá a Velká neděle Paschy (letos z 18. 4. na 19. 4.). Protože velikonoční bohoslužba tzv. paschální jitřní začíná za tmy, může se praktikovat zvyklost slavnosti světla (lucernarium). Ještě před chrámem se zapálí velká velikonoční svíce (opatřená znamením kříže či letopočtem). Věřící si zapalují své svíce od této velikonoční a světlo si pak mohou odnést z kostela domů. Než začne bohoslužba koná se slavnostní průvod kolem chrámu (s procesním křížem, korouhvemi, evangeliářem, svícemi a ikonami) během něhož se zpívá radostná píseň: „Vzkříšení Tvoje, Kriste, Spasiteli, andělé opěvují na nebesích; dej, abychom i my na zemi čistým srdcem Tebe oslavovali.“ Po vstupu do kostela následuje paschální jitřní bohoslužba a zazní velikonoční chvalozpěv: „Vstal z mrtvých Kristus, smrtí smrt překonal a jsoucím ve hrobech život daroval.“

Někdy v chrámu také zpívá pěvecký sbor. Nepoužívají se ale žádné nástroje. Ti jsou totiž lidským výtvorem, a proto je za nejlepší nástroj pokládán lidský hlas, který je výtvorem Božím. (Pravoslavné písně nemají jednotnou podobu. Záleží na národních tradicích. V Českých zemích mají často radostný charakter, oproti tomu např. v Řecku bývají velmi vážné). Probíhá rozsáhlé čtení o utrpení, smrti a vzkříšení Krista. Chrám je vyzdoben květinami a osvětlen. Kněží jsou oblečeni v nejsvětlejší a nejkrásnější ornáty. Uprostřed chrámu obvykle leží ikona znázorňující Krista rozbíjejícího brány pekel a osvobozujícího spravedlivé (počínaje Adamem a Evou), či ikona Kristova vzkříšení.

Lidé si s sebou na bohoslužbu přinášejí potraviny, které v době půstu nesměli jíst. Bývají to např. klobásy, maso, vejce, sýry či víno. Ke konci bohoslužby kněz třikrát radostně pozdraví věřící se slovy: „Vstal z mrtvých Kristus“ neboli „Christos Voskrese“ (ve staroslověnštině) a věřící radostně odpovídají: „V pravdě vstal z mrtvých“ neboli „Voistinu Voskrese“. Poté se koná rozdávání vajíček, věřící líbají kříž, evangelium a ikony a třikrát se políbí na tvář. Duchovní pak bohoslužbu zakončí svěcením zapovězených paschálních pokrmů (věřící část svého pohoštění mnohdy nechají v kostele, většinou pro chudé). Poté následuje liturgie sv. Jana Zlatoústého. Košíky plné jídla si mohou nechat posvětit i v neděli při ranní liturgii.

Poučné slovo na Velkou neděli Paschy (ctihodný Theodor Studita) „Co je to, co vidím, nejmilejší moji bratři, milovníci Krista, kteří ctíte svátky? Jaká světlonosná oslava? Jaká hojnost světla a veselí? Co tak ozářilo Církev? Co tak rozjasnilo celou zemi? Co je příčinou tak velké radosti a světlosti? Ještě včera jste přebývali v zármutku, dnes však již přebýváte v duševní blaženosti; včera v naříkání, dnes ve světle; včera v usedavém pláči, ale dnes již v radostném zvolání… Možná se zeptáte: Co je příčinou toho všeho? Co způsobilo takovou radost a světlost? Kristus vstal z mrtvých, a proto se celý svět raduje. Svou životodárnou smrtí totiž zničil smrt a všichni, kteří přebývají v podsvětí, se osvobodili z okovů; otevřel Ráj a učinil jej dostupným všem. Ó hlubino nedomyslitelná! Ó výšino nezměřitelná! Ó tajemství strašné, převyšující sílu rozumu! Andělé zpívají a veselí se z našeho spasení. Proroci se radují při pohledu na svá vyplněná proroctví… Veškeré stvoření společně oslavuje, neboť pro ně zazářil spasitelný den, znovu zazářilo Slunce pravdy. Kdo důstojně oslaví blahodať tohoto světlého dne? Kdo velkolepě vyjádří sílu tohoto tajemství? Kdo jiný než zlatý náš otec Jan, jehož hlas všude proniká, hromohlasý kazatel, nejsvětlejší a nejzářivější svíce oikumény, pravý pastýř a učitel, nejmoudřejší a nejzručnější lékař duší, věrný přímluvce hříšníků, jenž kolem sebe rozlévá zlatoslové potoky mohutněji než sám Nil… Zlatý, zlatý jazykem a zlatý ústy - sám sv. Jan Zlatoústý. On nechť zvelebí, oslaví a zahrne chválami onu sílu tajemství, a nechť nám zvěstuje několika krátkými slovy o blahodati tohoto svátku. Hle, to je on, již přichází. Je připraven, aby hovořil jako krasomluvec, vládnoucí hojností slov, a jako velehlasná polnice Ducha Svatého. A my se připravme jej vyslechnout a buďme pozorní, abychom pochopili, co nám zvěstuje druhý zvěstovatel pokání. Poslechněme nyní, co říká ve svém poučném slově svatý náš otec Jan Zlatoústý, arcibiskup cařihradský, na svatý a světlý den slavného a spasitelného Vzkříšení Krista Boha našeho…“ ⁹⁾

(Slovo sv. Jana Zlatoústého:) „Je-li kdo nábožný a bohabojný, nechť se pokochá touto blahou a jasnou slavností. Je-li kdo sluhou moudrým, nechť vejde s veselím v radost Pána svého. Strádal-li kdo tím, že se postil, nechť obdrží nyní odměnu. Pracoval-li kdo od první hodiny, nechť přijme dnes mzdu spravedlivou. Přišel-li kdo po třetí hodině, nechť koná slavnost s díky. Dospěl-li kdo po šesté hodině, nechť nezoufá, neboť nic mu nebude ubráno. Dospěl-li kdo po deváté hodině, ať přistoupí bez rozpaků a bázně. Dostihl-li kdo o jedenácté hodině, ať se nebojí a přistoupí: neboť Vládce jest laskavý a přijme posledního jako prvního; uspokojí toho, kdo přišel o jedenácté hodině, právě tak jako dělníka od hodiny první (Mat 20,13); milostiv jest k poslednímu a laskavý k prvnímu; i onomu dává i tohoto obdaruje; přijímá skutky a vítá úmysly; váží si činnosti a chválí návrhy. Pročež vejděte všichni v radost Pána svého. I první i druzí mzdu přijměte. Bohatí i chudí společně jásejte; zdrženliví i nedbalí ctěte tento den. Kdo se postili i kdo se nepostili, radujte se dnes. Stůj jest plný, požívejte všichni. Pokrm jest připraven, nikdo ať neodchází lačný. Všichni požívejte hostiny víry, všichni přijměte bohatství dobroty. Nikdo ať nenaříká, že má nedostatek; neboť zjevilo se společné království. Nikdo ať nepláče nad přestupky, neboť z hrobu zazářilo odpuštění. Nikdo se neboj smrti, neboť nás vysvobodila smrt Spasitelova. Zničil ji ten, který od ní byl jat, a přemohl peklo, když do něho sestoupil. Peklo se zarmoutilo, když okusilo z jeho těla. Předvídaje to, prorok Izaiáš zvolal: Peklo bylo plno trpkosti, když tebe tam dole potkalo (Iz 14,19). Bylo plno trpkosti, neboť bylo odstaveno. Bylo plno trpkosti, neboť bylo přemoženo, bylo plno trpkosti, neboť bylo umrtveno; bylo plno trpkosti, neboť bylo sesazeno; bylo plno trpkosti, neboť bylo spoutáno. Přijalo tělo a připadlo Bohu. Přijalo zemi a utkalo se s nebem. Přijalo, co vidělo, a upadlo do toho, čeho nevidělo. Kde jest, smrti, osten tvůj? Kde, peklo, tvé vítězství (1 Kor 15,55)? Kristus vstal z mrtvých, a tys svrženo. Kristus vstal z mrtvých, a padli démonové. Kristus vstal z mrtvých, a radují se andělé. Kristus vstal z mrtvých, a vládne život. Kristus vstal, a není nikoho v hrobě. Kristus vstal z mrtvých, stav se prvotinou těch, kteří zesnuli (1 Kor 15,20). Jemu náleží sláva a panování na věky věkův. Amen.“ ¹⁰⁾ (Slovo sv. Jana Zlatoústého se v pravoslavné tradici čte každoročně v den svátku Vzkříšení.)

Paschální období trvá do svátku Nanebevstoupení Páně (40 dní po Pasše, tj. po paschální neděli). Týden po velikonoční neděli se nazývá Světlým týdnem a v jeho průběhu zůstávají dveře ikonostasu i mimo bohoslužby stále otevřeny na znamení toho, že Ježíšovým zmrtvýchvstáním jsou nám otevřeny dveře k Bohu. Neděle, která následuje po paschální neděli je tzv. Antipascha neboli Popaschální a je také nedělí Tomášovou, protože se při ní připomíná, jak apoštol Tomáš nechtěl věřit, že Ježíš Kristus vstal z mrtvých. Pak ale uvěřil a zvolal: „Pán můj a Bůh můj!“ O tom vypráví i evangelium, které se ten den čte při liturgii.

¹¹⁾

Osm z dvanáctera svátků je věnováno Pánu Ježíši Kristu (takzvané svátky Páně) a čtyři Bohorodičce (svátky Bohorodičky):

1. Narození Přesvaté Bohorodice – 8. září
2. Povýšení sv. Kříže – 14. září
3. Uvedení Přesvaté Bohorodice do chrámu – 21. listopadu
4. Narození Páně (Vánoce) – 25. prosince
5. Křest Páně neboli Zjevení Páně (Theofanie) – 6. ledna
6. Obětování Páně (Setkání Páně, u nás i Hromnice) – 40 dní po Vánocích (2. února)
7. Zvěstování Přesvaté Bohorodice – 25. března
8. Vjezd Páně do Jeruzaléma (Květná neděle) – poslední neděle před Velikonocemi
9. Nanebevstoupení Páně – 40 dní po Velikonocích
10. Seslání Ducha Svatého (Padesátnice či Trojice) – 50 dní po Velikonocích
11. Proměnění Páně – 6. srpna
12. Zesnutí Přesvaté Bohorodice – 15. srpna

Svátek se slaví na památku narození Panny Marie, dcery sv. Jáchyma a Anny. Ti byli dlouho bezdětní a až po usilovném modlení a zaslíbení dítěte Bohu se jim narodila dcera. Skutečný den jejího narození neznáme. Datum se objevuje poprvé v 5. st. v Jeruzalémě. Byl to výroční den posvěcení baziliky, která byla postavená na místě, kde se podle tamní tradice Matka Boží narodila. Dnes tam stojí bazilika sv. Anny.

Událost povýšení svatého Kříže úzce souvisí s osobou svaté Heleny. Svatá Helena byla první manželkou Konstancia Chlora – spoluvladaře císaře Diokleciana a Maximiana a matkou císaře Konstantina Velikého. Hlásila se otevřeně ke křesťanství a působila v křesťanském duchu na syna Konstantina. Měla zásluhu na tom, že když se Konstantin stal císařem, zastavil pronásledování křesťanů a uzákonil rovnoprávnost křesťanského náboženství s pohanstvím. Po prvním všeobecném sněmu v roce 325 v Nikei se svatá Helena bez ohledu na své vysoké stáří odebrala v roce 326 do Palestiny a dala tam svým nákladem provádět vykopávky.

Město Jeruzalém bylo v roce 70 po židovském povstání proti římské nadvládě dobyto a zničeno. Velká část města byla zorána a proměněna v pole. Protože však toto místo bylo střediskem celého kraje, postavil zde císař Hadrián úplně nové město, které nazval Aelia Capitolina. Postupně zde bylo obnoveno i původní jeruzalémské křesťanské biskupství. Při vykopávkách nařízených svatou Helenou byl nalezen kříž, na němž byl přibit Spasitel, protože křesťané tento kříž i se dvěma bočními na památku uschovali. Byl také nalezen hrob, do něhož byl Pán Ježíš položen. Svatá Helena uspořádala za účasti místního biskupa Makarije slavnost nalezení a povýšení svatého kříže a dala se svým synem císařem Konstantinem nad Božím hrobem postavit chrám. Následujícího roku zesnula ve věku 80 let.

Církev nazývá sv. Helenu „apoštolům rovnou“, neboť se vyznamenala apoštolskou horlivostí a přičinila se o vítězství křesťanství. Církev však oslavuje i samo povýšení svatého Kříže. V tento svátek si připomínáme jednak nalezení a povýšení svatého Kříže v roce 326, jednak však ještě jinou událost. Peršané totiž v roce 614 dobyli Jeruzalém (po úplném vítězství křesťanské víry bylo město Aelia Capitolina opět nazváno Jeruzalémem), zmocnili se svatého Kříže a odvezli jej do Persie, aby od křesťanů získali výkupné. Po 14 letech v roce 628 byzantský císař Heraklios toto výkupné zaplatil a svatý Kříž byl opět přinesen do Jeruzaléma. Císař sám jej nesl do chrámu Kristova vzkříšení, aby zde byl slavnostně povýšen.

Tento svátek připomíná událost, kdy rodiče Mariini, sv. Jáchym a Anna, přivedli malou Marii do jeruzalémského chrámu, aby tu přebývala a sloužila Bohu.

Vánoce jsou křesťanské svátky, které nejvíce zlidověly. Ve vánoční čas je chrám obvykle vyzdoben smrkovými větvičkami. 24. prosince se nesmí až do východu první večerní hvězdy nic jíst. Večeři předchází bohoslužba, kde se zpívají žalmy a pro lepší srozumitelnost lidu se doplňují zpíváním vánočních písní. K předvečeru neodmyslitelně patří také lidové zvyky, rituály a koledy.

Koledníci byli obvykle všude vítáni, neboť svými písněmi o narození Krista vyjadřovali též přání štěstí, hojnosti a bohaté úrody. Také vánoční stromek (byť evidentně pohanského původu) je jakousi symbolickou zkratkou Vánoc. Zpodobňuje strom života, který se k nám navrátil s narozením Krista Spasitele. Hořící svíčky jsou duchovním světlem, kterým Kristův příchod prosvítil svět a plody, kterými je ověšen symbolizují věčné království hojnosti. Pozdě v noci začíná vánoční bohoslužba podle původní tradice jeruzalémské, která končí až k ránu.

Teprve po návratu z bohoslužby se věřící mohou posadit za plný stůl. Nejstarší v rodině ještě zažehne svíce před svatými obrazy, nahlas odříká modlitbu a poté se může rodina pustit do jídla. Typickým vánočním pokrmem je tzv. kuťja, což je pšeničná kaše vařená s medem, mákem a ořechy; dále je to tzv. vzvar, což je kompot ze sušeného ovoce. Kuťja byla podávána při pohřbech a vzvar se zase pojídal při narození dítěte. Proto tyto dva pokrmy symbolizují narození a smrt Ježíše Krista. Centrem Vánoc je ovšem 25. prosinec, Boží hod vánoční. Církev tu má na mysli mimořádné sycení Boží milostí vyjadřované mj. přijímáním ze svátosti večeře Páně (chleba a vína, tj. těla a krve Kristova). Křesťany svolává na bohoslužby sváteční zvon. Bohoslužby jsou v tyto dny obzvláště radostné a plné naděje.

Připomínáme si křest Páně Janem Křtitelem ve vodách Jordánu, přičemž v pravoslavné církvi se zdůrazňuje sestoupení Ducha Svatého na Krista a hlas „stavší se s nebe“. Podle pravoslavné theologie se tu totiž vyjevuje celá Trojice. Syn je křtěn, Duch sestupuje, Otec mluví.

Podle Mojžíšova zákona měl být každý prvorozený syn 40 dní po narození symbolicky obětován Hospodinu v jeruzalémském chrámu. Zároveň se tu měla rodička rituálně očistit po porodu. V evangeliu čteme, že když rodiče s Dítětem vstupovali do chrámu, setkali se se starým Simeonem a prorokyní Annou, kteří v malém Ježíškovi poznali Boha a Spasitele.

Simeon jim požehnal a jeho matce Marii prohlásil: „On je určen k pádu a k povstání mnohých v Izraeli a jako znamení, kterému se bude odporovat, a tvou vlastní duší pronikne meč, aby vyšlo najevo smýšlení mnoha srdcí.“ Dále pak pln radosti zvolal: „Nyní propouštíš, Pane, služebníka svého v pokoji, neboť viděli oči mé spasení Tvé, které jsi připravil před obličejem všech lidí.“

U nás je vžitý i název Hromnice, protože se v tento den světí svíce na památku toho, že svatý Simeon nazval Božího Syna svátkem k zjevení pro pohany a k slávě izraelského lidu.

V tento svátek si připomínáme početí Páně v neposkvrněném panenském lůně Přesvaté Bohorodice. Velký důraz klade pravoslaví na Mariin svobodný souhlas s tímto početím: „Hle jsem služebnice Páně, staniž se mi podle slova Tvého“, který dala archanděli Gabrieli jako zástupci Božímu. Mariina odpověď andělu nebyla předem rozhodnuta. Ona mohla odmítnout: nebyla jen pasivním nástrojem, ale aktivní účastnicí se svobodnou a přínosnou úlohou v Božím plánu spásy. Aby byl plně zjevný dobrovolný charakter jejího rozhodnutí, má kánon Zvěstování formu dialogu mezi Pannou a Gabrielem. Mariiny pochybnosti jsou zde vyloženy s největší přímostí, vidíme všechnu nedůvěřivost a její rozpaky. Jsou uváděny kvůli tomu, aby bylo zřejmé, že jednala úplně svobodně, vědomě a s rozmyslem přijala vůli Boží. Tímto a jinými svátky vzdává pravoslavná církev úctu Matce Boží, nikoli jen proto, že byla Bohem vyvolena, ale také proto, že sama správně vyvolila.

Církev nás vyzívá v tento slavný svátek Vjezdu Páně do Jeruzaléma, abychom oslavili Pána, vítajíce ho s duchovním veselím s ratolestmi a květy v rukou, zpívajíce píseň: „Požehnaný, jenž se béře ve jménu Páně. “Svaté evangelium vypráví, že se při vjezdu Páně do Jeruzaléma lid veselil a jásal, vzpomínaje na divy Boží a oslavoval Boha za ně. Vzpomínal na podivuhodné učení Pána o lásce k Bohu a bližním, na Jeho zázraky, uzdravení nemocných, vzkříšení mrtvých, zvláště na vzkříšení čtyři dny mrtvého Lazara. Radoval se lid židovský, vida, že ve velikém Divotvůrci přišel dávno očekávaný Mesiáš, Syn Boží a Spasitel světa. I nás dnes volá k radosti svatá církev, jásajíc slovy apoštola: „Radujte se vždy v Pánu: Pán blízko…“

Tento svátek má zdůraznit věřícím božskou podstatu Krista a zároveň nadřazenost nebe nad zemí. „Neopustiv lůno Otcovo, s lidmi jako člověk jsi žil na zemi, Ježíši dobrotivý, a nyní vstoupil jsi na nebesa ve slávě s hory Olivetské a pokleslou naši přirozenost milostivě pozvednuv, umístil jsi ji po boku Otce.“

V pravoslavné církvi se Duch Sv. těší velké úctě a jeho seslání je přikládán velký význam – On to je, kdo působí po Kristově nanebevstoupení ve světě, v Církvi. Svátek se oslavuje padesátý den po Velikonocích. V tento den, jak je napsáno v Evangeliu, k věrným učedníkům Krista (dvanácti apoštolům) sestoupil Duch Svatý. Jeho sestoupení bylo doprovázeno zázračnými úkazy. S existencí Svatého ducha se apoštolům jasně otevřela existence třech osob v Božstvu, proto se tento svátek často nazývá Trojice.

Na daru Přímluvce (Parakléta) v den Letnic jsou pozoruhodné zvláště tři věci: Je to dar určený všemu Božímu lidu: „Všichni byli naplněni Duchem svatým.“ Dále je to dar jednoty: „Všichni byli shromážděni na jednom místě.“ Duch svatý tvoří z mnohých jedno Kristovo tělo. Sestoupení Ducha o Letnicích obrací smysl události, ke které došlo při stavbě Babylonské věže.

Jak říkáme v jednom z hymnů na svátek Letnic: Když Nejvyšší sestoupil a zmátl jazyky, rozdělil národy. Ale když rozdal ohnivé jazyky, všechny povolal k jednotě. Proto jako jedním hlasem oslavujeme Nejsvětějšího Ducha.

Duch přináší jednotu a vzájemné pochopení, umožňuje nám mluvit jako „jedním hlasem“. Mění individua v osoby. O prvních křesťanských komunitách v Jeruzalémě víme, že v období bezprostředně po Letnicích „měli všechny věci společné“ a „byli jedné mysli a jednoho srdce“. Toto by se mělo stát poznávacím znamením všech církevních společenství v Duchu svatém v každé době.

A za třetí je darem různosti – ohnivé jazyky jsou „roztřepené“, „rozdělené“ a jsou přidělovány každému jednotlivě. Duch svatý nás nespojuje pouze v jednotu, ale každého z nás tvoří jiného. Mnohost jazyků nebyla o Letnicích zrušena, ale přestala být příčinou rozdělení. Každý mluvil svým vlastním jazykem jako dříve, ale mocí svatého Ducha mohl každý porozumět ostatním. Být nositelem Ducha pro mne znamená uskutečňovat všechny odlišné rysy své osobnosti. Znamená to stát se opravdu svobodným, opravdu sám sebou ve své vlastní jedinečnosti. Život v Duchu představuje nevyčerpatelnou rozmanitost.

Připomíná, že už za Jeho pozemského života bylo některým učedníkům dopřáno spatřit Krista v nebeské slávě. Mělo posílit víru učedníků, aby nepoklesli, až uvidí svého Mistra a Pána přibitého na kříži. Místem proměnění Páně je hora Tábor. Pán Ježíš si vzal na tuto horu tři nejvěrnější své učedníky: Petra, Jakuba a jeho bratra Jana. Na této hoře jim odhalil svou božskou slávu. „Jeho tvář zářila jako slunce a jeho šat zbělel jako světlo. Na hoře Tábor podobně jako v řece Jordán nám opět o Božství Kristově svědčí sám nebeský Otec a toto svědectví potvrzuje Duch svatý v oblaku: „Toto je můj milovaný Syn, v něm jsem nalezl zalíbení; toho poslouchejte“.

Připomíná zesnutí Matky Boží, která (narozdíl od západní nauky) nebyla vzata na nebesa ještě za živa, nýbrž až po smrti.

22. února

• Neděle masopustní (O strašném soudu)
• Následující týden se jí už pouze mléko, vejce a ryba, i ve středu a v pátek

1. března

• Neděle syropustní
• Vzpomínání Adamova vyhnání
• Večerní bohoslužba obvykle se všeobecným smířením

2. - 6. března

• Čistý týden
• Pondělím začíná Velký půst
• Týden zvláště přísného půstu

8. března

• 1. neděle Velkého půstu
• Oslava Pravoslaví (vítězství nad bludaři a ikonoborci) - neděle uctívání ikon

15. března

• 2. neděle Velkého půstu
• Sv. Řehoře Palamy

22. března

• 3. neděle Velkého půstu
• Uctívání svatého Kříže

29. března

• 4. neděle Velkého půstu

5. dubna

• 5. neděle Velkého půstu
• Ct. Marie Egyptské

11. dubna

• 6. sobota (postní)
• Vzkříšení Lazara

12. dubna

• 6. neděle Velkého půstu
• Květná (Vjezd Pána do Jeruzaléma)
• Svěcení ratolestí

13. dubna

• Velké pondělí
• Začátek Velkého strastného (pašiového týdne)

14. dubna

• Velké úterý
• O deseti pannách

15. dubna

• Velká středa
• Jidášova zrada

16. dubna

• Velký čtvrtek
• Poslední večeře Páně

17. dubna

• Velký pátek
• Ukřižování Kristovo
• Vzpomínání spasitelného utrpení Kristova (velmi přísný půst)
• V pozdní předvečer či v noci se čtou pašije
• Večerní bohoslužba - vzpomínání snímání s Kříže a pohřbení

18. dubna

• Velká sobota
• Kristus v hrobě
• Sestoupení do pekel

19. dubna

• Svatá a velká neděle Paschy
• Světlé vzkříšení Kristovo

Juliánský kalendář zavedl v roce 46 př. n. l. Julius Caesar. Délka dvanácti měsíců byla stanovena tak, aby dala 365 dnů v obyčejném roce, a o přestupných letech (každý čtvrtý rok) byl přidán jeden den v únoru, takže měl rok 366 dnů. Astronomická skutečnost je od juliánského kalendáře nepatrně odlišná (žádný kalendář není úplně přesný). Od tzv. slunečního roku se juliánský kalendář vzdaluje tempem přibližně 1 den za 125 let (právě tato skutečnost byla předmětem reformy papeže Řehoře XIII.)

Ve vztahu k roku siderickému (hvězdnému) je však juliánský kalendář přesnější než kalendář gregoriánský. juliánský kalendář se používal po celém křesťanském světě až do konce 16. století, kdy se v Římě papeži a jeho hvězdářům zdála odchylka kalendáře už neúnosná. Proto papež Řehoř XIII. r. 1582 nařídil jeho úpravu a zavedl gregoriánský kalendář. Spolu s tím změnil papež způsob stanovení data Velikonoc. Tedy nejen posunul kalendář o 10 dnů a změnil pravidlo pro výpočet přestupných roků, čili kalendářně posunul jarní rovnodennost blíže k jejímu astronomickému datu, ale především změnil pravidla pro určení data velikonoc - hlavním a jediným kritériem se v gregoriánském kalendáři stal princip: „první neděle po prvním úplňku po jarní rovnodennosti“, který se nezakládá na církevním sněmovním ustanovení, na kánonech ani na do té doby jednotné církevní praxi.

Kanonická ustanovení a první všeobecný sněm (r. 325) nic neříkají o Luně a jejím úplňku, ale kladou důraz na to, aby se Pascha neoslavovala před jarní rovnodenností, a hlavně ne ve stejném termínu jako židovská pascha nebo před ní (toto ustanovení není žádným antisemitismem, ale naopak určitým respektem k židovské pasše a naplněním biblické zprávy o Kristově Vzkříšení, která svědčí, že Kristus vstal z mrtvých po židovské pasše - to je náš hlavní paschálně-chronologický údaj; křesťanská Pascha se neřídí úplňkem ale Evangeliem). A dále zdůrazňují posvátné sněmovní kánony (z prvních křesťanských staletí), že se křesťanská Pascha musí slavit jednotně v celé Církvi, a dopředu vylučují z Církve každého, kdo by se od této církevní jednoty odchýlil (což právě učinil papež Řehoř XIII. a stejně tak ti, kteří jeho paschálii přijali…)

Nový kalendář se neprosazoval tak snadno - a to i v římskokatolických zemích, a ještě hůře se prosazoval u nekatolíků. V našich zemích používaly některé evangelické církve juliánský kalendář ještě začátkem 20. století. V některých (pravoslavných) zemích - například Rusku a Řecku - se juliánský kalendář používal jako občanský kalendář až do prvních desetiletí století dvacátého (v Rusku zavedli západní kalendář až bolševici v r. 1918). Proto se například Říjnová revoluce (podle juliánského kalendáře) odehrála v listopadu (podle kalendáře gregoriánského). Podobně i ostatní pravoslavné země přecházely pro používání v občanském životě na gregoriánský kalendář až v průběhu první poloviny 20. století. Pravoslavná církev rokovala o papežově kalendářní úpravě na sněmu hned v r. 1583 a vydala odmítavý dokument k této novotě - dokument Sigillion. Jako církevní kalendář používá juliánský kalendář, který je nyní o 13 dní zpožděn za gregoriánským kalendářem, dodnes většina pravoslavných křesťanů ve světě (což jsou hlavně Rusové, Srbové a dal.). Po celém světě používá celá pravoslavná církev (až na nepatrné výjimky) výhradně juliánský kalendář pro výpočet data Velikonoc čili Paschy (tedy pro tzv. pohyblivý kruh církevního kalendáře).

Abychom k danému tématu získaly co nejvíce informací, vyhledali jsme na Internetu jednotlivé pravoslavné chrámy v Praze. Zvolily jsme si chrám sv. Cyrila a Metoděje v Resslově ulici se záměrem uskutečnit rozhovor s představeným chrámu Jaroslavem Šuvarským (na doporučení studentů z vyšších ročníků). Elektronickou poštou jsme se spojily s paní Mgr. Evou Šuvarskou a následně se s ní sešly. Oznámila nám, že z časových důvodů se nám bohužel pan Šuvarský nebude moci věnovat.

Původně jsme chtěly rozdávat dotazníky po mši, ale paní Šuvarská nám tento nápad rozmluvila z důvodu velké účasti turistů a cizinců. Poradila nám, abychom se přišly podívat na nedělní bohoslužbu a předaly dotazníky zdejšímu „ministrantovi“ Danu Mrázkovi, který se nám o jejich rozdání postará. Připravené dotazníky jsme zde zanechaly a následně si smluvily s Danem schůzku, kde jsme předání dotazníků zkombinovali i s rozhovorem. Respondenty jsme se snažily získat také pomocí letáků, které jsme vyvěsily v blízkosti dvou chrámů (sv. Cyrila a Metoděje a Zvěstování Přesvaté Bohorodice na Slupi). Na tyto letáky nikdo neodpověděl. Dále jsme se účastnily Velikonoční jitřní bohoslužby a nedělní bohoslužby (po Svaté Pasše).

• Kolik je Vám let?
• Odkud pocházíte?
• Jak jste se dostal/a k víře a kdy? (např. vlivem působení rodiny či z vlastní vůle)
• Chodíte pravidelně na bohoslužby?
• Které pravoslavné svátky slavíte?
• Který svátek je pro Vás nejvýznamnější a proč?
• Jak tento svátek slavíte? (uveďte příklad některých zvyků, které držíte)
• Kterým kalendářem se řídíte (juliánský x gregoriánský)? Podle kterého slavíte svátky?
• Slavíte např. Velikonoce a Vánoce podle tradic pravoslavné církve nebo se přizpůsobujete západnímu stylu? Případně (např. kvůli dětem) slavíte některý z těchto svátků dvakrát?
• Jestliže pocházíte odjinud než z Čech, slavili jste některé svátky jinak než je slavíte zde v ČR? Pokud ano, uveďte příklady některých rozdílných zvyků.

8 dotazovaných

• 7 Čechů, 1 Ukrajinec
• 4 osoby do 30 let
• 3 osoby mezi 31 – 60 let
• 1 osoba 61 a výš

Anonymní dotazování, kromě představeného chrámu sv. Cyrila a Metoděje (Jaroslav Šuvarský)

• Polovina respondentů uvedla, že se k víře dostala vlivem rodiny a polovina se dostala k víře díky vlastnímu rozhodnutí.

• „Od narození římský katolík, v 15 letech jsem se přes bratra dostal k pravoslaví.“

• „Jakousi intuitivní víru jsem měl od dětství, snad „okoukanou“ od maminky, kterou jsem vídával se modlit. Pravoslaví jsem přijal v letech 1994-95 sám po několika letech hledání. Maminka naopak přijala pravoslaví až v letech 2004-05.“

• Všichni chodí pravidelně na bohoslužby nebo se o to alespoň snaží.

• Většina dotazovaných odpověděla, že slaví především svátky „dvanáctera“ + Velikonoce, pouze 1 odpověděl, že slaví jen Velikonoce a Vánoce.

• Jednoznačnou odpovědí byly Velikonoce.

• „Pascha neboli Velikonoce, Vzkříšení. Události Velkého týdne od Večeře Páně přes ukřižování, pohřbívání a Vzkříšení jsou velké události. Přinesly velké poznání o lásce Boží a dávají člověku víru a naději na posmrtný život a spasení.“

• „Pascha (Velikonoce), protože při ní oslavujeme událost, která lidstvu navrací smysl jeho původního určení - věčný život v Boží blízkosti.“

• Většina respondentů slaví Velikonoce účastí na bohoslužbě, svěcením pokrmů apod.

• „Návštěvou bohoslužeb, předchozím půstem (6 týdnů), poskytováním almužny a darů potřebným, úklidem, přípravou velikonočních pokrmů („paschy“, mazance, beránka, barevných vajíček apod.), návštěvou chrámu, svěcením košíku pokrmů i pro příbuzné. Po Vzkříšení ťukáním vajíček, „Christos voskrese“ – takto se lidé tento den oslovují (překlad – Kristus vzkříšení), polibkem 3 X (tzv. trojí políbení ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého) a rozsvícením svíce (od půlnočního Vzkříšení). V širším rodinném i bratrském kruhu (návštěvy).“

• Všichni respondenti kromě věřícího původem z Ukrajiny (juliánský) se řídí smíšeným kalendářem.

• 5 věřících odpovědělo, že Velikonoce slaví dvakrát. Vánoce téměř všichni slaví podle západní tradice. Věřící původem z Ukrajiny slaví s rodinou svátky podle pravoslavné tradice.

• „Vánoce slavíme společně se západní církví. Podle našich tradic se ale z lásky k spolubratřím účastníme i Vánoc podle juliánského kalendáře. Západní Velikonoce tolerujeme např. u příbuzných, dětí přátel i vlastních pokud jde o pomlázku a dny návštěv (dvojí jídlo – pro hosty a domácí). Cítíme nejednotu křesťanů jako hřích. Cestu vidíme ve společném slavení svátků a užívání kalendáře. A to tak, aby se západní církev přizpůsobila východní nebo se teologicky sjednotila v této otázce. Prostým lidem to vadí a vede k nelásce nebo zvlažnění oslav nebo k uzavírání se do sebe.“

• „Západní kultura je součástí naší kultury a pravoslaví hájí národní zvyklosti. Takže prožívání svátků se nikterak neliší (Vánoce – stromeček, kapr, dárky, Velikonoce – vajíčka, beránek, pomlázka). Velikonoce slavím dvakrát –občanské Velikonoce jako svátky jara, církevní Velikonoce jako Kristovo vzkříšení. Nikdy nechybí vajíčka.“

Jedním z prvních kroků naší práce bylo získání všeobecných, základních informací o pravoslaví. Začali jsme studiem odborné literatury získané v městských knihovnách, dále pročítáním informací o náboženství na internetu. Takto jsme se seznámily obecně * Nečíslovaný seznam s pravoslavím. Jsme si ale vědomy toho, že ne všechny informace na internetu jsou pravdivé, můžou být z „druhé ruky“, proto jsme si dané informace z internetu snažily ověřit buďto v knihách, nebo při interview. Při interview jsme si informace ověřily a zároveň jim lépe porozuměly.

• Metoda studia dokumentů
• Dotazník
• Semistandardizovaný rozhovor
• Nezúčastněné pozorování

Abychom získaly základní informace o náboženství, použily jsme techniku studia dokumentů, především odborné literatury a článků umístěných na Internetu. Jednou z předností studia dokumentů je, že je možné sledovat výpovědi osob, které jsou jinak nedostupné. Důvodem může být například geografická vzdálenost. Další z předností studia dokumentů je to, že získávání informací tímto způsobem není tak nákladné jako například výzkum v terénu. Nevýhodou bylo, že chyběla ,,živá informace“ k porozumění, nebylo možné se dokumentu zeptat na to, co nám nebylo zrovna jasné.

Výhodou dotazníku je jeho časová nenáročnost. Předem připravený dotazník lze rozdat či rozeslat v elektronické podobě většímu množství respondentů a získat tak více potřebných odpovědí na dané otázky. Nevýhodou dotazníku je, jak jsme se sami přesvědčily, především to, že odpovědi na dané otázky nemůžeme nikterak ovlivnit (např. přesnějším vysvětlením otázky). Někteří respondenti odpovídali příliš stručně. Samotné rozdání letáků nám působilo větší problémy, než jsme čekaly. Na bohoslužbách, jak nám bylo řečeno, se vyskytují z velké části cizinci a turisté. Bylo proto těžké narazit na „správného člověka“, který by nám dotazník vyplnil a tím víc na cizince mluvícího česky. Proto si dotazníky vzal na starost „ministrant“ v chrámu sv. Cyrila a Metoděje Dan Mrázek, který respondenty vybral sám. Bohužel se nám nepodařilo získat tolik informací od cizinců žijících v ČR, kolik jsme původně chtěly.

Předností této metody je, že připravené otázky pro rozhovor lze v průběhu rozhovoru podle potřeby pozměňovat a přidávat další otázky. I díky tomu jsme získali informace, kterých by se nám při použití metody standardizovaného rozhovoru nedostalo. Dále je zde možnost reakce na výpovědi dotazovaných. Metoda je tudíž výhodná pro přizpůsobení otázek dané situaci. Nevýhodou je časová náročnost pro obě strany, stejně tak náročnost organizační – smluvení vhodného času schůzky pro všechny participující na rozhovoru, smluvení vhodného klidného místa bez rušivých elementů.

Pro začátek jsme si připravily základní otázky, týkající se naší výzkumné otázky. Při rozhovoru s Danem Mrázkem, sloužícím bohoslužby v chrámu sv. Cyrila a Metoděje, jsme se ale ptaly na další doplňující otázky, které nás napadly v průběhu rozhovoru. Tento rozhovor nám umožnil získat několik informací, které nám předtím nebyly známé.

Metoda nezúčastněného pozorování umožňuje sledovat více jevů současně. Při této metodě se člověk stává ,,členy„ dané komunity, avšak do činnosti pozorované skupiny se nezapojuje, proto si může si povšimnout i věcí, které by pozorovateli jinak unikly. Pozorovatel sleduje dění jakoby s nadhledem. Nevýhodou metody nezúčastněného pozorování je, že pozorování je povrchnější a nepronikneme tím tak do hloubky problému. Některé jevy mohou být nesprávně pochopeny.

Nezúčastněné pozorování jsme provedly při ,,běžné bohoslužbě,, v chrámu sv. Cyrila a Metoděje, dále při SVATÉ PASŠE o půlnoci ze soboty na neděli (z 18. 4. na 19. 4. 2009) a při nedělní bohoslužbě (19. 4. 09) také v tomto chrámu. Nezúčastněné pozorování má výhodu v tom, že to, co vidíme, nám nikdo nemůže zamlčet. Nevýhodou ale je, že to, co pozorujeme, nemusí být správně pochopeno.

Pro vyhledávání děl týkajících se pravoslavných svátků jsme zvolili katalog Národní knihovny v Praze. Téměř všechna nalezená díla jsou však převážně v ruštině. Výjimku tvoří anglická publikace, český pravoslavný kalendář a české články vydané v periodikách. Některá ruská díla jsou obecně zaměřená na křesťanský a duchovní život. Zmiňují zde také církevní rok, pravoslavné svátky či náboženskou tradici.

Mezi vyhledanými díly se nachází i několik pravoslavných kalendářů jak v češtině, tak v ruštině. Český pravoslavný kalendář na obyčejný rok byl vydán v roce 1888. Zobrazuje náboženský život Čechů v Rusku v 19. století a obecně se zabývá pravoslavím v Rusku během 19. století. Pravoslavný kalendář byl vydáván opakovaně v 60. – 90. letech formou sborníků popisujících pravoslavnou církev v českých zemích, křesťanskou víru a život. Některé publikace se věnují konkrétním zemím pravoslavného vyznání, zejména Rusku, Srbsku, Bělorusku, Ukrajině a Bulharsku. Popisují především pravoslavné svátky církevního roku, lidové zvyky a obyčeje. Jedná se většinou o etnologický a etnografický výzkum. Několik děl je také věnováno přímo svátkům období Velikonoc a době postní. Jako zajímavost jsme vyhledali i pravoslavnou kuchařskou knihu receptů souvisejících i s pravoslavnými svátky a tradičními pokrmy.

Z českých dokumentů pojednávajících o pravoslavném náboženství je nejznámější časopis Hlas pravoslaví, kde na téma pravoslavných svátků najdeme publikované články Nanebevstoupení Páně, O svátku Zjevení Páně a velkém svěcení vody, Pravoslavné Velikonoce a proč je slavíme v jiném termínu (publikovaný představeným chrámu sv. Cyrila a Metoděje v Praze Jaroslavem Šuvarským), Sbor Přesvaté Bohorodice, Vánoce - narození našeho Pána Ježíše Krista a Theofanie, Křest Páně. Výhodou tohoto periodika je i jeho dostupnost na Internetu. Dále se setkáme také s články v Katolickém týdeníku s prací Pascha na ruský způsob a v Mladém světě s článkem Jak se slaví v pravoslaví.

Přímo pro naši výzkumnou otázku byl inspirací vypracovaný přehled svátků a poměrně obsáhlý popis pravoslavného kalendáře od hypodiakóna Maxima Švancary, dostupný také z oficiálních stránek pravoslavné církve.

Dospěly jsme k názoru, že pravoslavné svátky se ve své podstatě příliš neliší od svátků katolických (především se jedná o Velikonoce a Vánoce). Všichni respondenti uvedli, že nejdůležitějším svátkem jsou pro ně Velikonoce, tedy vzkříšení Ježíše Krista. Rozdíly jsou spíše v některých zvycích, které tyto svátky provází. Typické jsou např. sváteční pokrmy (např. pascha, kuťja), ťukání vajíček apod. Otázku týkající se cizinců se nám nepodařilo příliš zodpovědět z důvodu nedostatečného množství informací od těchto cizinců žijících v ČR. Pouze jeden respondent pocházel z Ukrajiny a ten nám sdělil, že svátky nejsou to, co je odlišuje od jiných. Ve své podstatě jsou svátky u nás v ČR stejné jako ve východních zemích. Rozdíl je též v různých národních tradicích a zvycích, které má asi každá země a také v užívání různých kalendářů. Pro západní kulturu je typický gregoriánský kalendář zatímco pro východní je to kalendář juliánský. Pravoslavní věřící v ČR užívají většinou smíšený kalendář tj. gregoriánský s východní Paschou.



Počet shlédnutí: 218