Pekárková Anna, Lorencová Michaela, Mílová Nikola, Hávová Karolína, Ballá Denisa. Hospodářská a kulturní studia (HKS), 2013. http://www.hks.re/wiki/rimskokatolicke_vyznani

Liturgie, neboli mše svatá, je oficiální bohoslužba. Jedná se o setkání s Ježíšem Kristem a přijímaní jeho krve a těla. Označení mše svatá se v katolické církvi používá pro slavení eucharistické oběti (nekrvavé zpřítomnění Kristovy oběti na kříži), jejíž součástí je zvěstování Božího slova (především čtení biblických textů) a přijímání eucharistie (dle katolické víry Těla a Krve Kristovy).

Způsobů jak slavit mši svatou je několik. V tomto případě mluvíme o různých ritech, případně formách slavení. Pro římskokatolickou církev je typický latinský ritus, který určuje liturgické předpisy.

V této práci budeme porovnávat slavení liturgie římskokatolické církve v některých částech světa, které se může lišit v jednotlivých geografických oblastech. Nejdříve nastíníme klasický průběh bohoslužby v České republice a ten pak budeme srovnávat s průběhem v jiných částech světa. Pro srovnání jsme si vybraly Slovensko a Středoafrickou republiku, kde věříme, že zaznamenáme patrné rozdíly.

V této práci se zaměříme na odlišnosti ve slavení liturgie v římskokatolické církvi v některých částech světa. Konkrétně se zaměříme na katolíky v České republice, na Slovensku a ve Středoafrické republice.

Chceme zjistit, zda dodržování předpisů pro slavení liturgie je všude stejné a zda odlišnosti ve slavení římskokatolické liturgie v jednotlivých vybraných geografických oblastech neporušují hlavní ustanovení liturgie. Cílem je zodpovědět výzkumnou otázku: Jak se liší slavení liturgie v římskokatolické církvi v jednotlivých částech světa?

Tématikou slavení liturgie v římskokatolické církvi se zabývá mnoho knih. Tyto knihy popisují průběh mše svaté, její vývoj a vysvětlují její jednotlivé části. V knize Liturgie a život ¹⁾ je popsán význam liturgie a struktura mše svaté. Kniha je psaná formou otázek a odpovědí.

Podrobněji se tématikou liturgie zabývá kniha Všeobecné pokyny k římskému misálu (Editio typica vertia 2002) ²⁾. Misál byl jako základní mešní kniha uveden liturgickou reformou Tridentského koncilu, jehož úkolem je stanovit a sjednotit liturgii římskokatolické církve. Kniha se týká eucharistických modliteb, které byly schváleny k církevnímu užívání po vydání misálu II. vatikánského koncilu po roce 1970. Obsahuje modlitby, které pronáší kněz při slavení liturgie. Dále pak např. vstupní antifonu (zpívá se před žalmem a po žalmu), vstupní modlitbu, modlitbu nad dary, eucharistickou modlitbu, antifonu k přijímání a závěrečnou modlitbu. Misál obsahuje i mešní řád a popisy obřadů pro mimořádné liturgické dny.

Další publikací je Youcat ³⁾, který je variantou knihy Katechismus katolické církve ⁴⁾. Byl přestaven v roce 2011 k příležitosti celosvětového dne mládeže a jeho předmluvu napsal současný emeritní papež Benedikt XVI. Je souhrnem římskokatolické nauky o víře i mravech. Zde se zaměřujeme na kapitolu „Jak slavíme křesťanská tajemství“, která pojednává o liturgii.

Kniha Náboženství Afriky ⁵⁾ od Thomase Lawsona porovnává náboženství dvou afrických národů – Zulů a Jorubů. Pokouší se odhalit rozdílnosti jejich náboženských tradic a představ. Na začátku popisuje původ a charakter daného národa a poté popisuje náboženské obřady a role těch, kteří se obřadů účastní. Je tu také zmínka o vlivu křesťanských misionářů, kteří pozměnili klasickou liturgii této oblasti. Příkladem jsou Jorubové, kteří vytvořili dvě náboženské skupiny, apoštolskou a vizionářskou. Apoštolská větev přijala mnoho hodnot a postojů misijních center. Vizionářská měla oproti tomu volnější podobu. Dále zulský prorok a náboženský představitel Isaiah Šembe vytvořil zulskou formu křesťanství. Pozornost si získal tvrzením, že se mu zjevil Bůh a zaháněl zlé duchy pomocí síly Ducha svatého.

Kniha Moje zkušenost s církví v Africe ⁶⁾ od Bernharda Häringa pak zachycuje dojmy autora z jeho pobytů v Africe, kam byl vyslán pořádat kurzy morální teologie. Kniha se vznikla v době po skončení druhého vatikánského koncilu. I zde nacházíme zmínky o způsobu liturgie v zeměpisných oblastech, kterými jsou Tanzánie, Uganda nebo Keňa.

Na stránkách krasaliturgie.cz je zveřejněn článek O obřadech při Mši svaté (kap. 2, 4) ⁷⁾ od ctih. Martina z Kochemu. Autor se zde zabývá věcmi, které kněz nesmí opominout. Příkladem může být líbání oltáře nebo žehnáním oběti znamením kříže. Dále se zmiňuje o modlení v latinském a mateřském jazyce.

Pro rozšíření informací k danému tématu jsme také zvolily článek African music in Christian Liturgy: The Igbo experiment ⁸⁾ od Lazaruse Nnanyelua Ekwuemea. Tento článek nepojednává pouze o hudbě v křesťanské liturgii. Podrobněji popisuje etnickou skupinu Igbo, jejímž domovem je Západní Afrika. Tato skupina je známá tím, že přijala křesťanství ve větší míře než jiná etnika na tomto kontinentě. Morální a společenské zásady a principy této etnické skupiny jsou v souladu se zásadami křesťanství. Rozdílný pohled může nastat při srovnání s čistě západoevropskou etikou, ale tento rozdíl je druhořadý. Křesťanství například „přineslo“ vzdělání v západoevropském slova smyslu, které se setkalo s kladným zájem etnické skupiny Igbo. Západní vzdělání se stalo cestou k vyšší životní úrovni již zmiňované etniky.

Pro vytvoření seminární práce a zodpovězení výzkumné otázky jsme využily metodu kvantitativního výzkumu. V první fázi jsme využily techniky studie oficiálních dokumentů, kde jsme se seznámily s průběhem mše svaté a jejími částmi. K získání informací jsme čerpaly převážně z knih a také z internetových zdrojů.

Další metodu, kterou jsme využily, byl kvalitativní sběr dat. Použily jsme techniku nezúčastněného a částečně polozúčastněného pozorování, kdy jsme byly opakovaně přítomny na mši svaté v České republice, abychom si získané poznatky z dokumentů osvojily v praxi. Navštívily jsme kostely v centru i na okraji hlavního města a také mimo Prahu.

Z Prahy můžeme jmenovat: kostel sv. Salvátora, kostel Panny Marie Sněžné, kostel Svatého Kříže, kostel sv. Josefa (Praha 1), katedrála sv. Víta Václava a Vojtěcha (Hradčany), kostel sv. Matěje, kostel sv. Václava a kostel sv. Vojtěcha (Dejvice), kostel sv. Antonína (Praha 7), kostel sv. Jakuba (Kunratice), kostel sv. Jiří (Hloubětín). Z mimopražských pak dále: kostel sv. Klimenta (Levý Hradec), kostel sv. Matouše (Hrádek u Vlašimi), Svatá Hora u Příbrami, katedrála sv. Bartoloměje (Plzeň).

Dalším zdrojem informací pro nás byly videozáznamy římskokatolické liturgie ze Středoafrické republiky a v neposlední řadě jsme také využily metodu zúčastněného rozhovoru s naším respondentem ze Slovenska.

Abychom se objektivně mohly zabývat naší výzkumnou otázkou, je třeba, abychom se nejprve plně seznámily s pravidly liturgie a s kontextem událostí, při kterých byla tato pravidla ustanovena.

V první řadě zde uvádíme krátkou charakteristiku 2. vatikánského koncilu, protože tato instance sehrála velkou roli při změně římskokatolické liturgie do aktuální podoby.

Dále je pak důležité vymezit samotný pojem liturgie. Liturgie má jednotlivé části a je třeba přesně definovat, jakou částí liturgie se zabýváme a proč.

Velmi důležitý je pak pro nás samotný dokument Sacrosanctum Conciliuum (neboli Konstituce o posvátné liturgii), který uvádí přesné vymezení liturgie pro dnešní dobu. Tato pravidla jsou v současné době závazná a platí pro celou římskokatolickou církev. Tento dokument se zde pokusíme přiblížit. Je pro nás velmi důležitý, protože právě od ustanovení tohoto dokumentu budeme vyvozovat závěry praktické části této práce. Na témže základě budeme zodpovídat výzkumnou otázku, zda slavení liturgie v určitých oblastech světa neporušuje zásady stanovené římskokatolickou církví (zásady právě uvedené v tomto dokumentu).

Druhý vatikánský koncil se uskutečnil v letech 1962-1965. Koncil by svolán papežem Janem XXIII. a dokončen pod vedením papeže Pavla VI. Důvodem konání koncilu bylo reagovat na potřeby doby. Tímto koncilem započaly velké změny v liturgii katolické církve. ⁹⁾

Příčiny konání

Důsledkem byl úbytek věřících a odmítání víry v atmosféře materialistických filosofií. V době před koncilem nebyla situace církve ve světě zrovna nejlepší, církev byla sice uznávanou, ale neoblíbenou a nechápanou institucí. Doba si vyžádala změnu, na kterou zareagovala římskokatolická církev svoláním 2. vatikánského koncilu. ¹⁰⁾

Přínos koncilu

Koncil přispěl k tomu, že došlo ke globální liturgické reformě v latinské církvi a dále obrátil celkový kurs jejího postoji k zahraniční politice se snahou o celosvětový mír a sjednocení křesťanských církví. V českém prostředí koncil zasáhl především liturgickou reformou. K ostatním reformám a obnovám došlo až po roce 1989. ¹¹⁾

Změny

Od roku 1570 do začátku liturgického hnutí měla liturgie přesně daná pravidla. Na přelomu 19. a 20. století se objevuje liturgické hnutí, díky kterému se začaly objevovat první dvojjazyčné lidové misály. Reforma dovolila použití národních jazyků v liturgii (s výjimkou mešního kánonu) i při udělování ostatních svátostí a částečně i při modlitbách řeholníků. Další změnou bylo založení obětního stolu a obrácení kněze čelem k lidu. Došlo i ke změně role kněze – liturgii neslaví pouze on za přítomnosti věřících, ale celá obec. Zároveň byla umožněna koncelebrace, tzn. společné slavení mše svaté více kněžími. Bylo nově zřízeno ambó (místo pro čtení z Písma svatého a pro promluvy kněze), díky čemuž se kazatelna stala nadbytečnou. V neposlední řadě došlo k omezení role chrámové hudby, mše tedy přestala být koncertem chrámového sboru a obec věřících byla zapojena do společného zpěvu modliteb a mešních písní. ¹²⁾

Reforma mešního řádu

Cílem bylo zjednodušit obřady a přitom zachovat jejich podstatu. Bylo rozšířeno čtení biblických textů. Jako součást liturgie se velmi doporučuje homilie (kázání), díky které se na základě posvátných textů vykládají tajemství víry a pravidla křesťanského života. Další změnou bylo obnovení „přímluv„ nebo tzv. modlitby věřících. Větší prostor v liturgii dostal i národní jazyk ve čteních a v přímluvách. Posvátný sněm vybízí věřící, aby měli účast na celé mši, tedy na bohoslužbě slova a bohoslužbě oběti, a to hlavně o nedělích a zasvěcených svátcích. Došlo k rozšíření dovolení koncelebrovat. ¹³⁾

Liturgie znamená bohoslužba. Jedná se o obřad, společenství věřících, kteří se setkávají s Bohem. Život církve, konání Boží skrze nás a pro nás. ¹⁴⁾ Pojem liturgie má dva základní významy. Jedním z nich je liturgie hodin, druhým pak mše svatá.

Liturgie hodin vznikla jako modlitba (místní) církve. V konkrétní dobu se na určitém místě lidé scházeli k modlitbě pod vedením kněze. Jednalo se především o chvalozpěvy, oslavné písně Bohu. Ve starším pojetí se liturgie hodin skládala z jednotlivých modliteb, které probíhaly téměř každou hodinu po celý den. Nyní se pro laiky skládá ze čtyř denních modliteb (ranní chvály, modlitba uprostřed dne, nešpory, kompletář). které se nazývají breviář. Tato modlitba je určena jak laikům, tak duchovenstvu. Je to modlitba, která je neustále živá a skrze kterou se sjednocuje celé společenství věřících na celém světě.

Modlitba je však na celém světě stejná, liší se pouze různými jazyky, nikoli obsahově, a proto se jí dále nebudeme zabývat. Z geografického hlediska je totiž neměnná. ¹⁵⁾

Mše svatá se skládá ze čtyř částí. Vstupní obřady, bohoslužba slova, bohoslužba oběti a závěrečné obřady.

Vstupní obřady

Mše svatá začíná příchodem kněze k oltáři, mezitím věřící zpívají vstupní zpěv. Kněz políbí oltář a zahájí liturgii znamením kříže. Kněz oznamuje, jaký svátek se ten den slaví, případně vyjadřuje hlavní aspekt liturgické doby. Následuje úkon kajícnosti, který připomíná, že slavení Kristovy oběti působí odpuštění všech lehkých hříchů. Úvodní obřady vrcholí ve vstupní modlitbě. Po výzvě „Modleme se“, kněz pronáší modlitbu, která vyjadřuje povahu slavené bohoslužby. ¹⁶⁾

Bohoslužba slova

Bohoslužba obsahuje dvě nebo tři čtení úryvků z Písma. Na jejich základě se obvykle odvíjí homilie. Dále následuje vyznání víry a tzv. přímluvy kdy celé společenství přednáší Bohu svoje prosby. Při nedělích a slavnostech se čtou dvě čtení a evangelium. Po prvním čtení následuje zpěv (či recitace) žalmu. Největší pozornost je věnována evangeliu. Kněz se na čtení evangelia připravuje tichou modlitbou, pokud je přítomen jáhen, předčítá on. Na začátku evangelia se věřící na výzvu kněze či jáhna označí znamením kříže na čele, ústech a srdci. Čtení evangelia předchází zpěv „Aleluja“. O Zmrtvýchvstání Páně a slavnosti Seslání Ducha svatého se má zpívat tzv. sekvence. ¹⁷⁾

Bohoslužba oběti

Bohoslužba oběti začíná přinášením obětních darů (chléb, víno, případně další dary pro potřeby církve). Kněz pozdvihuje obětní dary nad oltářem a jménem církevního společenství je odevzdává Bohu. Nakonec vyzve věřící, aby se připojili k právě slavené oběti. Nahlas pak pronáší modlitbu nad dary a mše vrcholí v eucharistické modlitbě. Následuje preface, která stejně jako vstupní modlitba, modlitba nad dary a závěrečná modlitba vyjadřuje svým obsahem zaměření liturgické doby nebo slavnosti. Eucharistická modlitba pokračuje v epiklesi, vzývání Ducha svatého. Potom hned následuje zpráva o ustanovení a konsekrační slova. Další částí modlitby je anamneze, což je vzpomínka na Kristovo utrpení, vzkříšení a nanebevstoupení. Eucharistická modlitba končí, když kněz pozdvihuje tělo a krev Kristovu nad oltářem a vzdává chválu Bohu. ¹⁸⁾

Přijímání eucharistie

Eucharistie je zpřítomněním Kristovy oběti a také hostinou. Obřad přijímání začíná modlitbou Páně. Na společnou modlitbu navazuje kněz embolismem, který rozvíjí poslední prosbu modlitby Otče náš. Jednota celého společenství je dále naznačena lámáním chleba. Smísení těla a krve vpuštěním chleba do kalicha, provázené tichou modlitbou kněze naznačuje, že Kristus je přítomný svým tělem a krví. Lámání chleba provází zpěv „Beránku Boží“, ve kterém Krista vzýváme jako pravého velikonočního beránka, který nás svou krví vysvobodil z otroctví hříchu a ze smrti. Těsně před svatým přijímáním se kněz i věřící připravují na spojení s Kristem v tiché modlitbě. Potom následuje samotné přijímání. Věřící mohou přijímat pod obojí způsobu. Kněz, aby platně sloužil mši, musí přijímat pod obojí. V modlitbě po přijímání prosí kněz jménem celého shromáždění za užitek z právě slavené eucharistie. ¹⁹⁾

Závěrečné obřady

Tyto obřady se skládají z požehnání udíleným knězem a z propuštění lidu. Požehnání je buď jednoduché, nebo má slavnostní formou. Kněz pak propouští věřící, kteří se mají vrátit ke svému dobrému dílu. Z latinských slov propuštění „Ite, missa est“ je odvozen pojem „mše“ s podobně jako lámání chleba bylo termínem pro slavení eucharistie v prvotní církvi. ²⁰⁾

Sacrosanctum Concilium neboli Konstituce o posvátné liturgii je dokument přijatý poměrem 2 147 biskupů pro 4 proti na Druhém vatikánském koncilu a vyhlášený papežem Pavlem VI. 4. prosince 1963. ²¹⁾

Tato konstituce, která odkazuje na novodobé liturgické hnutí 20. století uznané encyklikou Mediator Dei z roku 1947, se stala základem pokoncilní liturgické reformy, především liturgie v národních jazycích, aktivnější účasti věřících. Zaměřuje se na pochopení významu liturgie v životě člověka a církve, vzdělání kléru a laiků ve věci liturgie, její medializaci v hromadných sdělovacích prostředcích. Pro tento účel musí dojít k obnově liturgie, k revizi liturgických knih (např. misál), je kladen důraz na rovnost lidí při liturgii, větší důraz na slovo (kázání), jednoduchost a srozumitelnost liturgie, možnost jejího přizpůsobení místní kultuře a zvykům. ²²⁾

VŠEOBECNÉ ZÁSADY PRO OBNOVU A ROZVOJ POSVÁTNÉ LITURGIE LITURGIE POZEMSKÁ A LITURGIE NEBESKÁ

Pozemská liturgie se slaví ve svatém městě Jeruzalémě; tam sedí Kristus po Boží pravici a vykonává službu ve svatyni, v pravém stánku. V pozemské liturgii zpíváme s celým množstvím nebeských zástupů chvalozpěv slávy Pánu a ctíme památku svatých v naději na podíl a společenství s nimi. Očekáváme spasitele, našeho Pána Ježíše Krista. ²³⁾

LITURGIE JE VRCHOL A ZDROJ ČINNOSTI CÍRKVE

Přesto však je liturgie vrchol, k němuž směřuje činnost církve, a zároveň zdroj, z něhož vyvěrá veškerá její síla. Apoštolská práce je zaměřena k tomu, aby se všichni, kdo se vírou a křtem stali Božími dětmi, shromáždili vjedno a uprostřed církve chválili Boha, účastnili se oběti a jedli ze stolu Páně. Na druhé straně vybízí liturgie věřící, aby byli „jedno v lásce“, když „při velikonoční hostině jedli všichni z jednoho chleba“. ²⁴⁾

NEZBYTNÉ SPOLUPŮSOBENÍ VĚŘÍCÍCH

Je nutné, aby věřící přistupovali k posvátné liturgii se správnou přípravou ducha. Proto mají duchovní pastýři bdít, nejen aby se při liturgických úkonech zachovávaly zákony týkající se jejich platného a dovoleného konání, ale také aby se jich věřící zúčastňovali uvědoměle, aktivně a s duchovním užitkem. ²⁵⁾

PŘÍSLUŠNÁ AUTORITA

§ 1 Pouze církevní autorita je oprávněna řídit posvátnou liturgii. Je to Apoštolský stolec a v rámci právní normy biskup. § 2 Také biskupské sbory různého druhu, řádně ustanovené pro určitá území, jsou na základě právního zmocnění příslušné řídit vymezené oblasti liturgie. § 3 Proto nikdo jiný, ani kněz, nesmí v liturgii o své vůli nic přidávat ani ubírat ani měnit.²⁶⁾

TRADICE A POKROK

Aby se zachovala zdravá tradice, a přesto se otevřela cesta oprávněnému pokroku, má každé úpravě částí liturgie předcházet důkladné teoretické zkoumání z hlediska teologického, historického a pastoračního. Dbá se, aby nové formy organicky vyrůstaly z forem, které již existují. Podle možnosti nemá docházet ke značným rozdílům v obřadech sousedících oblastí. ²⁷⁾

BIBLE A LITURGIE

Mimořádný význam má při slavení liturgie Písmo svaté. Z něho jsou vybrána čtení, která se vykládají v homilii, a žalmy, které se zpívají. Z jeho inspirace a podnětů se zrodily liturgické modlitby, orace a hymny; z něho dostávají liturgické úkony a znamení svůj význam. ²⁸⁾

LITURGICKÝ JAZYK

Užívání latinského jazyka ať zachováno v latinských obřadech; místní právo v té věci zůstává nedotčeno. Příslušná církevní autorita určitého území, popřípadě po poradě s biskupy sousedních oblastí téhož jazyka, má v mezích určených těmito směrnicemi právo rozhodovat o tom, zdali a jak může být uplatněn národní jazyk. Apoštolský stolec taková rozhodnutí přezkoumá, tj. potvrdí. Překlad textu určeného pro liturgii z latiny do národního jazyka musí schválit příslušná území církevní autorita. ²⁹⁾

CÍRKEV A KULTURNÍ HODNOTY NÁRODŮ

Církev má v úctě a podporuje krásné duchovní dědictví různých ras a národů. Všechno, co ve zvyklostech národů není nerozlučně spjato s pověrami a bludy, hodnotí příznivě, a pokud je to v její moci, plně to uchovává. ³⁰⁾

EUCHARISTIE A OBĚŤ KŘÍŽE

Náš spasitel při poslední večeři, tu noc, kdy byl zrazen, ustanovil eucharistickou oběť svého těla a své krve, aby pro všechny časy, dokud nepřijde, zachoval v trvání oběť kříže a aby tak své milované snoubence církvi zanechal památku na svou smrt a na své vzkříšení: svátost milostivé lásky, znamení jednoty, pouto bratrské lásky, velikonoční hostinu, v níž je požíván Kristus, duše se naplňuje milostí a dává se nám záruka budoucí slávy. ³¹⁾

ÚČAST VĚŘÍCÍCH

Proto církev věnuje zvláštní péči tomu, aby věřící nebyli přítomni tomuto tajemství víry jako stranou stojící a němí diváci, ale aby mu pomocí obřadů a modliteb dobře rozuměli. Mají mít uvědomělou, zbožnou a aktivní účast na posvátném úkonu. Mají přinášet neposkvrněný obětní dar nejen rukama kněze, ale i spolu s ním, a tím se mají učit obětovat sami sebe. Prostřednictvím Krista mají den ze dne dorůstat k dokonalejší jednotě s Bohem i mezi sebou, aby nakonec Bůh byl všechno ve všem. ³²⁾

PŘIJÍMÁNÍ

Velmi se doporučuje dokonalejší účast na mši v tom smyslu, že věřící po kněžském přijímání přijímají tělo Páně z téže oběti. Přijímání pod obojí způsobou mohou povolit biskupové podle svého uvážení jak klerikům a řeholníkům, tak i laikům v případech, které vymezí Apoštolský stolec. Přitom je nutné dbát věroučných zásad stanovených Tridentským koncilem.³³⁾

ÚČAST NA CELÉ MŠI

Dvě části, ze kterých se mše skládá, totiž bohoslužba slova a bohoslužba eucharistická, souvisí spolu tak těsně, že tvoří jeden služebný úkon. Proto posvátný sněm naléhavě vybízí duchovní správce, aby při náboženské výuce horlivě poučovali věřící, že mají mít účast na celé mši, hlavně o nedělích a zasvěcených svátcích.³⁴⁾

POVAHA SVÁTOSTÍ

Svátosti jsou určeny k posvěcování člověka, k budování Kristova Těla a k Boží oslavě. Jako znamení však mají také význam vzdělávací. Víru nejen předpokládají, ale také ji slovy i věcmi živí, posilují a vyjadřují. Udílejí milost, navíc však jejich obřadní úkon velmi dobře uzpůsobuje věřící, aby ji přijímali s užitkem, patřičně uctívali Boha a prokazovali křesťanskou lásku. ³⁵⁾

SVÁTOSTINY

Mimoto svatá matka církev ustanovila svátostiny. Jsou to posvátná znamení, kterými se na způsob svátostí naznačují účinky, zvláště duchovní, jichž se dosahuje na prosby církve. Svátostiny připravují člověka k přijetí hlavního účinku svátostí a posvěcují různé životní situace.³⁶⁾

ÚČINEK SVÁTOSTÍ A SVÁTOSTIN

Liturgie svátostí a svátostin působí, že Boží milost, která vyvěrá z velikonočního tajemství Kristova utrpení, smrti a zmrtvýchvstání, posvěcuje skoro každou životní událost věřících, jsou-li dobře připraveni. Z velikonočního tajemství čerpají všechny svátosti a svátostiny svou sílu. Téměř neexistuje správné užívání hmotných věcí, které by se nedalo zaměřit k posvěcení člověka a k oslavě Boha.³⁷⁾

ZVLÁŠTNÍ PRVKY POVOLENÉ V MISIJNÍCH ÚZEMÍCH

V misijních územích budiž dovoleno připustit i takové prvky zasvěcování mládeže – kromě těch, které jsou obsaženy v křesťanské tradici – jaké jsou u každého jednotlivého národa obvyklé, pokud mohou být ve smyslu článků 37-40 této konstituce přizpůsobeny křesťanskému obřadu.³⁸⁾

REFORMA OBŘADU KŘTU, KŘEST DOSPĚLÝCH

Ať je upraven obojí obřad křtu dospělých, jednoduchý i slavný, se zřetelem k obnovenému katechumenátu. Do Římského misálu ať je vložena zvláštní mše „Při udílení křtu“.³⁹⁾

OBŘAD KŘTU DĚTÍ

Obřad křtu dětí ať je přepracován a přizpůsoben skutečné situaci dětí. Také ať zřetelněji vystoupí přímo v obřadu úloha rodičů i kmotrů a jejich povinnosti.⁴⁰⁾

KRATŠÍ FORMY KŘTU

Pro případ velkého počtu křtěnců ať v křestním obřadu nechybí možnosti přizpůsobení, použitelné podle uvážení ordináře. Kromě toho ať je vypracován zkrácený řád křestního obřadu, kterého mohou užívat především katechisté⁴¹⁾ v misijních územích, ale i každý věřící v nebezpečí smrti, když není přítomen kněz nebo jáhen.⁴²⁾

DOPLNĚNÍ KŘESTNÍHO OBŘADU

Místo obřadu zvaného „Řád doplnění vynechaných obřadů u pokřtěného dítěte“ ať je vytvořen obřad nový, který jasněji a výstižněji naznačí, že dítě pokřtěné zkráceným obřadem už bylo přijato do církve. Rovněž ať je vytvořen nový obřad pro platně pokřtěné konvertity, jenž vyjádří, že jsou přijímání do církevního společenství.⁴³⁾

KRISTUS A CÍRKEV VZDÁVAJÍ CHVÁLU BOHU

Když velekněz nové a věčné úmluvy, Ježíš Kristus, vzal na sebe lidskou přirozenost, přinesl s sebou do tohoto pozemského vyhnanství chvalozpěv, který po všechny věky zaznívá v nebeských příbytcích. Shromažďuje kolem sebe celé lidské společenství, aby spolu s ním zpívalo tento božský zpěv chvály. Církev neustále chválí Pána a přimlouvá se u něho za spásu celého světa nejen eucharistickou bohoslužbou, ale i jinými způsoby, především modlitbou posvátného oficia.⁴⁴⁾

ŽALMY

Aby bylo možné skutečně dodržet rozvržení částí stanovené v článku 89, je třeba žalmy rozložit na dobu delší než jeden týden. Ať se co nejdříve dokončí úspěšně začaté dílo kritického překladu žaltáře. Přitom se musí brát v úvahu církevní latina, liturgické užití, a to i se zpěvem, a celá tradice latinské církve.⁴⁵⁾

ČTENÍ

Pro čtení platí toto:

1. Čtení z Písma svatého ať jsou uspořádána tak, aby poklady Božího slova byly přístupné snadno a ve větším rozsahu.
2. Čtení ze spisů svatých otců, církevních učitelů a spisovatelů ať jsou lépe vybrána.
3. Čtení o mučednictví a životě svatých ať jsou uvedena v soulad s historickou pravdou.⁴⁶⁾

HYMNY

Hymny, pokud to bude uznáno za vhodné, ať jsou obnoveny v původní podobě. Ať se odstraní nebo změní, co má mytologickou příchuť nebo se příliš neshoduje s křesťanskou zbožností. Lze také popřípadě znovu zavést jiné hymny, vybrané ze starých sbírek. ⁴⁷⁾

DOBA MODLITBY

Je lepší modlit se části oficia v době, která je co nejbližší té, pro niž je ta která část určena. Tak je možné skutečně posvětit celý den a oficium může přinést duchovní užitek.⁴⁸⁾

SMYSL LITURGICKÉHO ROKU

Každý týden si církev připomíná zmrtvýchvstání Páně v den, který nazvala dnem Páně. Jednou v roce slaví zmrtvýchvstání Páně spolu s jeho svatým utrpením jako největší svátek, totiž velikonoce. Celé Kristovo tajemství rozvíjí v ročním okruhu, a to od jeho vtělení a narození až k nanebevstoupení, k letnicím a k očekávání blaživé naděje a příchodu Páně. ⁴⁹⁾

DEN PÁNĚ

Podle apoštolské tradice, která má původ ode dne Kristova vzkříšení, slaví církev velikonoční tajemství vždy osmý den, který se právem nazývá den Páně nebo neděle. V ten den jsou věřící povinni shromáždit se, aby slyšeli Boží slovo a měli účast na eucharistii. Den Páně prvotní sváteční den, který je třeba předkládat zbožnosti věřících a vštěpovat do jejich vědomí tak, aby se stal i dnem radosti a pracovního klidu. Je základem a jádrem celého liturgického roku. ⁵⁰⁾

HUDBA A LITURGIE

Církevní hudební tradice vyniká především bohoslužebným zpěvem, vázaným na slova liturgie, a tak tvoří nezbytnou nebo integrující součást slavné liturgie. Bohoslužebnému zpěvu vyslovilo velkou chválu Písmo svaté a také svatí otcové a římští papežové, kteří v poslední době objasnili, jak má liturgická hudba sloužit bohoslužbě. Liturgická hudba bude tedy tím posvátnější, čím těsněji bude spjata s liturgickým děním, ať vroucnějším vyjádřením modlitby nebo sjednocením srdcí, ať tím, že posvátným obřadům dodá slavnostnější ráz. ⁵¹⁾

ÚCTA CÍRKVE K UMĚNÍ

Výtvarné umění, zvláště náboženské, a jeho vrchol, umění sakrální, se plným právem počítá k nejvznešenějším činnostem lidského ducha. Svou povahou jsou tyto druhy umění zaměřeny k nekonečné Boží kráse, která má nalézt aspoň nějaký výraz v lidských výtvorech. S mimořádnou horlivostí dbala církev o to, aby bohoslužebné vybavení svou důstojností a krásou sloužilo jako ozdoba bohoslužby. Přitom připouštěla změny v materiálu, tvaru i zpracování, jak je postupem času přinášel rozvoj techniky. ⁵²⁾

V České republice se v poslední době rozšiřuje působnost duchovních ze zahraničí. V největším zastoupení nyní v České republice působí polští kněží, kteří jsou k nám vysíláni na požádání českého arcibiskupství na misie. Tímto způsobem je řešen problém nedostatku kněží v České republice, jenž je zjevně trvalejšího charakteru. Zastoupení kněží z Polska, kteří působí v naší zemi, již překročilo desetiprocentní hranici. To je hranice, při které začíná být vliv jakékoli menšiny patrný.

Na základě vlastní zkušenosti spatřujeme hlavní rozdíl v přístupu. Svá tvrzení si dovolujeme zobecnit. Podle naší zkušenosti a prožitku působí polský kněz více odměřeně, distingovaně, dá se říct nezúčastněně. Jeho přístup se celkově prolíná do celé bohoslužby, což pro věřící osoby představuje patrný rozdíl. Na liturgii samotnou to však vliv dle příslušných ustanovení církve nemá. Rozdíl tak zůstává pouze v neformální stránce, v prožitku věřícího. Mše, jimž předsedají polští kněží, často působí velmi formálně až strojeně. Příčinou je pravděpodobně celkový rozdíl mezi přístupy kněží z obou států k jejich povolání.

V Polsku je povolání kněze chápáno jako určitý společenský status, který přináší jistá privilegia. Polský kněz přistupuje ke svému povolání více jako k „profesi“, zatímco v České republice je kněžské povolání chápáno více jako služba. (Často se zde setkáváme s větší otevřeností a upřímností.) Na základě našeho názoru je to dáno mimo jiné skutečností, že v Polsku jsou církevní struktury hlouběji prorostlé do struktury společnosti obecně, než je tomu v našem prostředí. Tyto závěry vycházejí z naší konkrétní zkušenosti, ale nemůžeme a ani nechceme tvrdit, že platí bez výjimky pro všechny.

O všech navštívených kostelích můžeme tvrdit, že liturgie neporušila hlavní ustanovení. Největší rozdíly spatřujeme v jednotlivých zvyklostech věřících a kněží. Například liturgický průvod je v každém kostele řešen jinak a někde je zcela vynechán. Hodně záleží na dispozici samotného kostela. Odlišnosti pak spatřujeme také v přístupu k ministrantům. V některých kostelích není zvykem, aby ministrovaly dívky, kdežto v jiných kostelích se běžně vyskytují a pravidelně slouží u oltáře. Poměrně viditelný rozdíl pak nastává v některých kostelích při eucharistické modlitbě. V některých kostelích jsou věřící zvyklí tuto modlitbu prožívat ve stoje, jiní v kleku, či sedu. Můžeme pak pozorovat jednoznačný rozporuplný pocit některých věřících v „cizím“ kostele, kde většina věřících je zvyklá jinému způsobu. V této situaci církev odkazuje na jednotu společenství. Věřící by měli respektovat zvyklosti většiny, pokud nejsou v rozporu s liturgií. Některé kostely mají celkově uvolněnější atmosféru a kněz je schopen při konečných ohláškách řešit například sportovní výsledky, hudební večery a podobné věci, které jen částečně souvisí, nebo zcela nesouvisí se mší svatou. V této odlišnosti převážně záleží na samotném knězi a na jeho pojetí celé liturgie. Lidé také v městských kostelích často sedávají na jiných místech, nebo postávají po stranách apod. V oblastech, kde je menší anonymita (malé kostely, vesnice, okraje měst) jsou lidé zvyklí na své vlastní místo v kostele a často rozpoznají věřící, kteří do daného kostela chodí nepravidelně. V těchto kostelích se také dříve více projevovalo rozdělení na mužskou a ženskou část. V dnešní době tento zvyk již najdeme výjimečně. Lidé jsou spíše zvyklí na „své“ místo, ale pohlaví věřících na „zasedací pořádek“ nehraje většinou roli. Ve městských kostelích tato tradice již zcela vymizela.

Na vesnicích a v menších městech je patrný rozdíl také ve složení lidí, kteří mše navštěvují. V kostelech potkáváme častěji věřící staršího věku, a to hlavně ženy, mužů je tu většinou méně. Zato v Praze je složení věřících rozmanité.

Všechny tyto jmenované odlišnosti jsou pouze jakýmisi banalitami a v žádném případě neporušují hlavní ustanovení liturgie.

Vybraly jsme kostel sv. Juraje na Slovensku ve vesničce Bobrovec, kde se nachází i naše respondentka. Výhodné bylo, že jedna z nás s ní má příbuzenský vztah a měla tam v minulosti možnost navštívit mši, a tím využít své zkušenosti k výzkumu. Druhým zvoleným kostelem se stal kostel Panny Marie Sedmibolestné, který se nachází ve Zlaté Baňi nedaleko Prešova. Jedna z nás se v tomto kostele opakovaně účastnila bohoslužby a může tak porovnat rozdíl oproti české bohoslužbě.

Bohoslužba v kostele sv. Juraje na Slovensku

V kostele na Slovensku je nejdůležitější bohoslužbou shromáždění svátosti, které se koná každý týden v neděli a trvá okolo 70 minut, zde se po skončení celé mše tradičně zpívají náboženské písně a modlí se. Nedělní bohoslužba zde začíná v 8:00 a 10:30 hodin. V kostele sv. Juraje sedí v prvních lavicích pouze děti a muži usednou vždy v posledních řadách. Na mši se vyskytuje maximálně šest ministrantů, kteří nejsou starší 15 let. Nikdy se mezi ministranty neobjevily dívky. Je zde patrný větší důraz na symboliku gest a úkonů v liturgii. (Pozdvihování kalicha, pozdravení pokoje šířící se od kněze, úcta k nejsvětější svátosti oltářní,… ) Slavení římskokatolické liturgie v kostele svatého Juraje v Bobrovci dodržuje a neporušuje hlavní ustanovení liturgie.

Bohoslužba v kostele Panny Marie Sedmibolestné ve Zlaté Baňi

Kostel je pro tuto obec velmi stěžejním a důležitým místem. Pravidelně, převážně v neděli, ale i uprostřed týdne, se zde schází značná část věřících. Tento fakt je velmi zřetelný před nedělní bohoslužbou kdy za zvuku zvonů svolávajících věřící na mši svatou, do kostela proudí tolik lidí, o kterých celý týden nevíte, že v obci žijí. Ulice směřující ke kostelu je doslova plná lidí spěchajících na bohoslužbu. Lidé jsou velmi slušně oblečeni. Muži mají saka, ženy nosí šátky, šaty, sukně, velmi málo žen má obyčejné kalhoty. I z tohoto faktu je patrné, že neděli považují opravdu za sváteční den. V tomto kostele ministrují převážně muži. Starší část věřících má stále tendenci sedět odděleně - muži na jedné straně kostela, ženy na druhé. Při bohoslužbě slova byl patrný úbytek můžu v zadní části kostela. Někteří věřící sice míří do kostela, ale je to pro ně pouze jakási společenská událost. Zůstávají před kostelem, povídají si, kouří. Po skončení bohoslužby pak velká skupina věřících setrvává ve společné modlitbě. Samotná liturgie však probíhá velmi podobně, ne-li úplně stejně jako v České republice.

Srovnání s Českou republikou

Na Slovensku v námi vybraných kostelích ministrují výhradně muži. Oproti České republice je zde kladen větší důraz na slovní projev a postoj při mši. Věřící na Slovensku považují bohoslužbu za opravdový svátek a podle toho se také oblékají. Domníváme se, že ve východnější části Slovenska přetrvávají více zvyklosti a tradice, které se také více promítají do bohoslužby. Na Slovensku je také četnější výskyt společné modlitby věřících po skončení mše svaté za společenství věřících a potřebné.

Samotná liturgie je vpodstatě totožná s liturgií v českých kostelích. Rozdíly neporušují žádné ustanovení o liturgii.

Slavení liturgie v Africe

Jako druhou oblast našeho výzkumu jsme si vybraly Středoafrickou republiku, konkrétně Bozoum. Bozoum je město ležící v severozápadní části Středoafrické republiky. Většina lidí vyznává animismus, ale je tu rovněž velká část římskokatolického obyvatelstva. Důvodem a zároveň výhodou této volby bylo to, že jedna z nás má kontakty na organizaci SIRIRI, o.p.s., která svou činnost zaměřuje právě na tuto oblast. Tato organizace spolupracuje s italskými bosými karmelitány⁵³⁾, kteří ve Středoafrické republice působí na misiích již 40 let. Působí zde nepřetržitě a svoji činnost nepřerušují ani v temných obdobích, které sužují tuto zemi. Jedno takové období bohužel právě tento stát nyní prožívá. Politický převrat vyvolaný skupinou „Seléka“⁵⁴⁾, který vyvrcholil na jaře tohoto roku (2013), změnil opět životy nejen obyvatelům, ale i misionářům působících v tomto státě. Doposud poměrně klidné soužití a tolerance obyvatel muslimského a katolického vyznání se nyní pomalu začíná vyostřovat. Velmi zjednodušeně, zkráceně (pro pochopení souvislostí) můžeme říci, že skupina rebelů, která vyvolala současný převrat, je radikálního muslimského smýšlení, nešetřící svým agresivním chováním obyvatele katolického vyznání. Tato den ode dne měnící se situace má také vliv na aktuální činnost věřících. Nám bohužel znepříjemnila získávání podrobnějších aktuálních informací k tomuto tématu.

Slavení liturgie římskokatolické církve je v Africe velmi odlišné. Již na první pohled je zřejmé, že liturgie se slaví uvolněněji a spontánněji než v České republice. Mše jsou barevné a velkolepé. V České republice lidé po většinu mše v uvozovkách jen sedí nebo stojí. V Africe o poznání více věřící projevují emoce, než je tomu v Evropě. Zpěvy jsou hlasitější, na naše poměry až nezvyklé. Věřící při mši doslova tancují a radostně „poskakují“, někdy také tleskají do rytmu. Hlavními hudebními nástroji jsou bubny. Ani to ale není v rozporu s hlavním ustanovením liturgie, neboť hudba slouží mimo jiné ke sjednocení a k oslavě Boha. Pokud sjednocuje a přidává na slavnosti liturgie, může se řídit zvyklostmi a tato hudba je přijata do liturgie. Při úvodu bohoslužby oběti, věřící přinášejí hmotné dary k oltáři, radostně zpívají a tancují. Přinášejí konkrétní předměty. V Evropě je tato část bohoslužby již pouze symbolická a hmotné dary zastupují finanční příspěvky.

Celková temperamentnost a odlišnost kultury je na mši svaté velmi patrná. Při zhlédnutí záznamu této bohoslužby překvapí, jak moc může být pojetí odlišné a jaké změny v klasické liturgii mohou nastat. Pro nás je to velmi nezvyklé prožití bohoslužby, které je možná až nepochopitelné. Když ale rozebereme hlavní části liturgie slavené ve Středoafrické republice, zjistíme, že bohoslužba i přes veškeré odlišnosti splňuje poměrně do detailů hlavní body liturgie, neporušuje hlavní ustanovení, a zůstává tak platnou bohoslužbou. Zdánlivě naprosto odlišná bohoslužba zůstává v podstatě věci naprosto stejná.

Temperamentnost jiné kultury a projevy s ní spojené přesto nevedou liturgii do rozporu s hlavním ustanovením - neboť je stanoveno, že ritus může být upraven podle podmínek a obezřetně přizpůsoben ve zdravém duchu. Liturgie by měla být lidem blízká a na bohoslužbě z Bozoum můžeme vidět, že tomu tak je a že věřící ji opravdu plně prožívají.

Cílem naší práce bylo zjistit, zda se liší slavení liturgie římskokatolické církvi ve vybraných částech světa a zda neporušují hlavní ustanovení liturgie. V praktické části jsme využily naše vlastní postřehy získané na základě účasti na mších svatých, dále pak videozáznam bohoslužby a interview s respondentkou z Bobrovce na Slovensku.

Seznámily jsme se s průběhem mše tím, že jsme po skupinkách navštívily několik kostelů v České republice. Každá jsme si dělaly poznámky a vytvořily z nich konečnou verzi. S respondentkou ze Slovenska jsme měly možnost komunikovat přes telefon a někteří z nás využily i své vlastní zkušenosti z návštěvy mše v cizině.

Porovnávaly jsme slovenskou a africkou mši s českou. Dále jsme porovnaly české bohoslužby, které se mezi sebou zvlášť nelišily. Liturgie v těchto vybraných částech světa se liší jen v drobnostech, obzvlášť se přitom liší ta africká. Lidé tady během mše tancují, tleskají a také používají bubny. Na Slovensku jsou naproti tomu ve srovnání s Českou republikou tradičnější, například co se týče ministrantů, kteří zde mohou být jen chlapci.

Z našeho výzkumu vyplývá, že tyto části země se sice liší ve slavení římskokatolické bohoslužby, ale svými odlištnostmi neporušují hlavní ustanovení liturgie.

Bohoslužba oběti. [online]. Řád mše svaté [citováno 2. 5. 2013]. Dostupný z: http://www.svatamse.ic.cz/bohosluzba_obeti.htm

Bohoslužba slova. [online]. Řád mše svaté [citováno 2. 5. 2013]. Dostupný z: http://www.svatamse.ic.cz/bohosluzba_slova.htm

ČESKÁ BISKUPSKÁ KONFERENCE, Všeobecné pokyny k římskému misálu: Editio typica tertia [online]. 1983. vyd. [cit. 2013-04-25]. Dostupné z: http://www.jahni.cz/wp-content/uploads/2009/11/vseobecne-pokyny-k-rimskemu-misalu.pdf

Druhý vatikánský koncil. [online]. Wikipedie [cit. 2013-04-22]. Dostupný z: http://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Druh%C3%BD_vatik%C3%A1nsk%C3%BD_koncil&oldid=10235029

EKWUEME, Lazarus Nnanyelu. African music in Christian Liturgy: The Igbo experiment [online]. African society journal, Vol. 5. No. 3. (1973/1974), pp. 12. Databáze JSTOR. [citováno 25. 08. 2013]. Dostupné z: http://www.jstor.org/discover/10.2307/30249968?uid=3737856&uid=2134&uid=2&uid=70&uid=4&sid=21102580998903

HÄRING, B. Moje zkušenosti s církví v Africe. Praha: Vyšehrad, 1997, s. 53.

Katechismus katolické církve. Praha: Karmelitánské nakladatelství, 2001, s. 25.

KLIMENT, Richter. Liturgie a život. Praha: Vyšehrad, 1993, s. 6.

LAWSON, E. Thomas. Náboženství Afriky. Praha: Prostor, 1998, s. 20-26.

O obřadech při Mši svaté [online]. Krása liturgie [citováno 13. 06. 2012]. Dostupný z: <http://www.krasaliturgie.cz/mse-svata/vyklad-mse-sv/o-obradech-pri-msi-svate-kap-2-4.html

Příjímání eucharistie. [online]. Řád mše svaté [citováno 2. 5. 2013]. Dostupný z: http://www.svatamse.ic.cz/prijimani_eucharistie.htm

Sacrosanctum concilium [online]. [cit. 2.5.2013]. Dostupný z: http://www.vatican.va/archive/hist_councils/ii_vatican_council/documents/vat-ii_const_19631204_sacrosanctum-concilium_cs.html

Sacrosanctum Concilium. [online]. Wikipedie [cit. 2013-04-20]. Dostupné z: http://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Sacrosanctum_Concilium&oldid=9970348

Úvodní obřady. [online]. Řád mše svaté [citováno 2. 5. 2013]. Dostupný z: http://www.svatamse.ic.cz/uvodni_obrady.htm

Youcat. Praha: Karmelitánské nakladatelství, 2011, s. 168-170.

Závěrečné obřady. [online]. Řád mše svaté [citováno 2. 5. 2013]. Dostupný z: http://www.svatamse.ic.cz/zaverecne_obrady.htm

Počet shlédnutí: 123