Rituál je způsob chování založený na tradičních pravidlech. Pojem je blízký pojmům obřad a ceremoniál. Díky své opakovatelnosti slouží k upevnění společenské organizace a norem a je součástí kultů a náboženství. Rituál lze pokládat za představení, do něhož jsou zapojeni herci i diváci. Rituály jsou rovněž velmi těsně spjaty s násilím, ničením a s vytvářením obětních beránků.

Rituály mají mnoho funkcí, a to jak na úrovni jednotlivce, tak celých skupin nebo společností. Dokážou zprostředkovat a vyjádřit city, řídit a prosazovat způsoby chování, podporovat nebo naopak narušovat status quo, vyvolávat změny nebo obnovovat soulad a rovnováhu. Rituály mají také velmi důležitou léčivou úlohu. Dají se využívat k udržení životních sil a úrodnosti půdy a mohou zajišťovat správné vztahy s neviditelným světem, ať už světem duchů, předků, božstev, či jiných nadpřirozených sil.

Bobby Alexander: zdůrazňuje dvě stránky rituálu: představení a proměnu. Rituál je představení či předvedení, naplánované nebo improvizované, kterým se realizuje přechod od každodenního života k alternativnímu kontextu, v jehož rámci je proměněn všední den. Alexander zdůrazňuje, že veškerý rituál, i náboženský je zakotven v každodenním lidském světě.

Audrey Richardsová nehledala jednoduchá vysvětlení, protože si byla vědoma toho, že rituály mají mnoho stránek. Rituálů se běžně účastní lidé při tělesném pohybu nebo akci, při pasivních i aktivních způsobech komunikace, při ezoterickém i exoterickém vědění, a to často v kontextu intenzivních emocionálních stavů. Reakce na obřadní úkony se nedají předem určit. Může to být nuda, hněv, frustrace k povznesení, radosti, intenzitě mystického spojení a pocitu jednoty s ostatními věřícími.

Catherine Bellová ho popisuje jako pragmatický kompromis mezi úplností a jednoduchostí a rozlišuje 6 kategorií rituálního jednání. Kategorie se v praxi překrývají a ve skutečnosti nás dovedou dál v chápání účelu, funkce, mechanismu či účinnosti rituálního procesu. Objevilo se už mnoho pokusů stanovit, co je rituál a jak se provozuje. Rozlišuje tři teoretické přístupy ke zkoumání rituálu:
- jako výraz paradigmatických hodnot smrti a znovuzrození
- jako mechanismus přivedení jedince do společenství a založení entity
- jako proces za účelem společenské přeměny, katarze, ztělesnění symbolických hodnot, vymezení povahy toho, co je skutečné

Diskuse intelektualistů a symbolistů měla na výzkum rituálu značný vliv. Mezi představitele intelektualistické školy patří historik náboženství Mircea Eliade a antropolog Robin Horton. Eliade dává při objasňování kosmologických událostí přednost mýtům – jak vznikl svět, bohové a lidé. Rituál je novou realizací, novým zpřítomněním tohoto prvopočátečního mýtu, neboť nepřetržitě uvádí minulost do přítomnosti. Horton zastává poněkud odlišný postoj, nicméně chápe náboženství a rituál jako explikativní prostředky. Horton kritizuje symbolisty, považuje symbolický přístup za zbytečně redukcionistický, neboť popírá skutečnost, a tedy moc rituálů. Symbolisté jako např. Clifford Geertz a Marice Bloch se zajímaly o výrazovou, tedy expresivní hodnotu rituálu. Např. v pojednání Geertze o kohoutích zápasec na Bali je ustavena symbolická ekvivalence zápasícího kohouta se společenským a sexuálním postavením jeho mužského vlastníka Maurice Bloch se zabýval lokálními symbolickými interpretacemi, ale i hlavními explikativními stránkami rituálu. Zkoumal rituály obřízky na Madagaskaru, sledoval historické, sociální a symbolické aspekty rituálu Meriů, ale i schopnost formulovat základní otázky, týkající se toho, co znamená lidský. Bloch zakládá své chápání rituálu na univerzálním biologickém procesu. Rituály hrají na strunu témat života a smrti, vitality a smrtelnosti. Spojují čas a transcendenci.

Rozdíl mezi rituálem a divadlem spočívá v tom, že rituální představení není jen opakování daného scénáře, ale je to způsob jednání skutečných a důvěrně se znajících lidí, který ovlivňuje život jiných skutečných a důvěrně se znajících lidí. Účastníci rituálu mohou jednat, ale není to nutně tak, že by jen předstírali.

Teoretik představení Richard Schechner se pokusil prozkoumat spojitosti mezi různými typy představení a zjistil, že divadelní představení, hry, sport a rituál, mají společných několik základních vlastností: specifické uspořádání v čase, specifickou neproduktivní hodnotu připisovanou objektům a často i zvláštní vyhrazené místo, kde se tyto akce provozují. Zda se představení klasifikuje jako rituál nebo jako divadlo, záleží dle Schechnera na jeho kontextu a funkci. Na opačných koncích škály máme „účinnost“- schopnost realizovat změnu a „zábavu“. Je-li cílem představení být účinný, pak je představení rituálem. Je –li cílem pobavit, pak je to divadlo, ačkoli žádné představení není v ryzí podobě buď to, nebo ono. Hranice mezi rituálem a divadlem nejsou pevně stanoveny, nejsou statické. Schechner uvádí příklady rituálních tanců z hor na Papui Nové Guineji, aby sledoval posun představení na škále od účinných rituálů k divadelní zábavě.

Přechodové rituály označují přechod z jedné fáze života, období či události k jiné. Rituálů přechodu se zúčastní každý a společnosti je vymezují různými způsoby. Tyto rituály souvisí se změnou stavu v životě jednotlivců a celých skupin. Souvisejí s narozením, iniciací, manželstvím a smrtí.

Přechodovým rituálům se věnoval Arnold van Gennep. Věnoval se trojfázové struktuře přechodového rituálu. Upozornil na to, že život neprobíhá stejným tempem a že lidskou zkušenost tvoří stadia a kritické momenty v životě, jako je narození, puberta, manželství, porod a smrt. V životě jsou období, kdy se jakoby nic neděje a období, kdy se náš život prochází prudkou změnou, po níž už nic není jako dřív. Jedná se např. o narození dítěte, smrt rodiče. Tři fáze přechodového rituálu jsou označovány různými termíny, všechny ale naznačují přechod z jednoho stavu do druhého.

Oddělení/odloučení – přechod/pomezí- opětovné začlenění či znovupřijetí

Preliminální – liminální – postlimináln

Každá fáze má svůj charakteristický typ rituálu. V první fázi dochází k odloučení od předchozího stavu či situace, tato fáze se vyznačuje rituály symbolizujícími nějaké oddělení. Druhá fáze je fází přechodu. Jedinec není ani to, ani to, ale něco mezi. Normální pravidla chování mohou být pozastavena nebo přeháněna. Třetí a poslední fáze je fáze opětovného začlenění, kdy je jednotlivec začleněn do společnosti, ale ve změněném stavu. Překročení prahu, ať už skutečné nebo symbolické je klíčovým prvkem ve všech přechodových rituálech.

Van Gennep shrnul své studium rituálů přechodu do tří obecných závěrů.
1. Pod rozmanitostí vnějších podob se objevuje charakteristické trojfázové schéma. Opakuje se všech přechodových rituálech a v rámci různých stadií přechodového rituálů.
2. Střední či pomezní fáze může získat určitou autonomii v rámci celého obřadu.
3. Přechod z jednoho sociálního postavení do jiného se spojuje s územním přechodem, jako je například vstup do vsi nebo do domu.

-americký antropolog, studium v Anglii pod vedením Maxe Gluckmana
- společně s manželkou Edith prováděl terénní výzkum v dnešní Zambii v kmeni Ndembu
- zkoumal především střední fázi přechodového rituálu, pro kterou používal pojem liminalita
- pro střední (liminální) fázi přechodového rituálu považoval Turner za typické nestrukturované lidské příbuzenství. Aby ho dokázal popsat, používal termín „communitas“ – v překladu: komunita, společenství, společnost.

Communitas a struktura společnosti

- přechodový rituál představuje :

přesun od struktury → k antistruktuře → zpět ke struktuře

Communitas vzniká tam, kde není struktura - a tudíž je spojován s liminálním stadiem přechodového rituálu. Obsahuje aspekt potencionálnosti – vytváří metafory a symboly. Nejedná se o společenství založené na území, ale na vazbách mezi lidmi.
Liminalita a strukturální podřadnost jsou podmínky, ve kterých často vznikají mýty, filosofické systémy, umělecká díla…

Bruce Lincoln shledává van Gennepovy a Turnerovy modely rituálů přechodu spíše jako mužskou záležitost. Dle Lincolna většina rituálů – vč.ženských, „mění lidi, nahrazuje staré role, postavení a identity novými“ (Lincoln, 1991,s.6). Dle Lincolna ženské iniciační obřady dělají něco navíc – „se zasvěcenou osobou se mění i sám vesmír“(Lincoln,1991,s.6) Na rozdíl od mužské iniciace zde schází územní přechod – ženy většinou zůstávají po dobu rituálu na stejném místě (doma). Ženská iniciace probíhá většinou jednotlivě a na rozdíl od mužů, kde se často preferuje nahota, se u žen dbá především na oblečení a různé ozdoby. Lincoln dochází k závěru, že na všech rituálech, na kterých se podílel, se podílejí jak, muži tak i ženy – jako celek – společnost. V doslovu své knihy se přiklání k názoru, že většina iniciací žen vede ku prospěchu již privilegovaných členům společnosti, což považuje za nemorální. Dále konstatuje, že oběti rituálu mají prostředky, kterými mohou na negativní důsledky reagovat. A to například narušováním dosavadních rituálů a vytvářením rituálů nových.

Dle S.Freuda je náboženství jako neuróza pro jednotlivce – nevyřešený konflikt mezi touhou po uspokojení a sebezáchově a na druhé straně požadavky společnosti. Dle Freuda jsou hnací silou našich činů: tužby, obavy, instinkty a potlačené, sublimované či vytěsněné myšlenky a zkušenosti, které se nacházejí pod povrchem vědomí. Jedním z nejsilnějších z těchto pudů je libido – psychosexuální energie.

Freud rozděluje osobnost do 3. částí:
Id : nevědomé instinkty, které jsou hnací silou pro princip uspokojení
Ego : vědomé já, které funguje s vnějším prostředím a představuje princip reality
Superego : vnitřní regulátor či svědomí

Pro teorii lidského chování a původ náboženství je dle Freuda základem Oidipovský komplex a chápání dětské sexuality. Freud předpokládal, že společnost byla původem patriarchální a muž v ní bedlivě střežil své ženy před jinými muži. Ovšem pak se vyloučení muži – bratři, domluvili a svého otce zabili, aby si tak získali přístup k jeho ženám. Tento oidipovský čin chápe Freud jako původ incestního tabu – muži chtěli souložit se svými matkami a sestrami, ovšem zabránil jim v tom pocit viny a strach z odplaty zavražděného otce. Dále předpokládal, že je tento čin původem pro:
totemismus – kdy je otec symbolicky přítomen jako klanový totem ztvárnění jako zvíře či jiný objekt,
exogamii – kvůli incestnímu tabu si klany vyhledávaly ženy mimo vlastní skupiny,
oběti – jejichž prostřednictvím chtěli muži zmírnit svou vinu za původní vraždu,
náboženství – kdy otci v podobě totemu je přiřazen posvátný status, kdy znovu nabývá své původní autority
civilizace – pokud se lidé nemají vzájemně zničit, závisí sociální život na těchto dobrovolně stanovených pravidlech.

Mezi zastánce názoru, že v rituálu je násilí vždy přítomno, a že je přímo v jeho jádře je francouzský badatel René Girard. Pokud není objekt násilí v dosahu, zaměří se násilí na náhradní oběť. Girard má za to, že oběť je sama společnost, která se tudíž snaží přenést násilí na jinou oběť, která je „obětovatelná“, protože jinak by se toto násilí muselo ventilovat na vlastních členech, které chce společnost nejvíce chránit. Společenství vlastně obětuje něco jiného – náhradu, aby uchránilo samo sebe před svým vlastním násilím. Cílem samotného obětování je obnova vztahů ve společnosti a posílení především sociálních vazeb.

Van Gennepovi myšlenky dále rozpracovává Maurice Bloch. Pro něj je klíčovým rysem rituálu tzv.odrážející se násilí. Ve svých výzkumech se zaměřuje na pojmy:
- vitalita
- životaschopnost.
Podle něj, při přechodovém rituálu společnost nebo jednotlivec odloží svou běžnou vitalitu ( životní energii, sílu, schopnosti), aby nabyl vyšší vitality. Ta je k dispozici ve střední fázi přechodového rituálu a představuje dobytou vitalitu od vnějších entit – zvířat, rostlin, jiných národů, žen…V závěrečné fázi se člověk navrátí do světské struktury, ovšem posílen božským. Právě tento návrat může vést k násilí. Lidské násilí se přenáší na transcendentní mocenskou postavu, tudíž bude rituál pociťován jako oprávněný.

Násilí může sloužit nějakému psychologickému a sociálnímu cíli, nemusí být bezdůvodné. Harvey Whitehouse použil pojem „bleskové paměťové stopy“. Chtěl tím tak objasnit jak se může informace otisknout do paměti člověka, pokud tam byla vložena ve stavu hlubokého otřesu a nebo provázena zvláště silnou citovou intenzitou. Iniciovaní jedinci si tak budou dobře pamatovat trýzně a emocionální intenzitu obsaženou v přechodovém rituálu.

Trojí struktura přechodového rituálu dle van Gennepa je pokládána za základní strukturování každého rituálu. Pomocí rituálů se řeší základní dilemata lidské existence jako stabilita, růst a plodnost, smrtelnost či nesmrtelnost…Potencionálem rituálu je měnit lidi a situace. Pomocí symbolů a posvátných předmětů, se kterými se během rituálu manipuluje se zvyšuje účinek předávaného poselství. Rituály nejsou jen jakýmsi vedlejším projevem náboženských chování, ale mohou sloužit i k ovládání, rozvracení či naopak stabilizaci, rozšíření a nebo i k terorizování jednotlivců či skupin.



Počet shlédnutí: 176