Lucie Hadrávková, Ivana Holá, Monika Komrsková, Petra Roubíková, Tereza Žlábková. Komunikace mezi kulturami, 2011.

Každá kultura má odlišné zvyklosti a návyky. Týká se to také rozdílné komunikace. To co je pro nás zcela běžné a normální může být pro jiné kultury naprosto nepřístupné. Pokud budeme cestovat do jiné země, nebo se budeme chtít setkat s někým z jiné země, je nutné si kulturní zvyklosti nastudovat a osvojit, abychom neurazili nebo nepohoršili. Týká se to především komunikace v obchodním styku, která je velice důležitá při obchodních jednáních a při uzavírání kontraktů. Naše práce je věnována dvěma rozdílným zemím, Japonsku a České republice. Japonsko je země s naprosto odlišnou kulturou a zvyklostmi. Má jednu z nejvyspělejších ekonomik na světě. Obchodních styků s Japonskem stále přibývá. Proto je velmi důležité odlišnosti v komunikaci znát a porozumět jim, aby nedošlo k omylům nebo nedorozuměním a k případné ztrátě takto důležitého obchodního partnera.

Cílem této práce je zjistit a porovnat hlavní rozdíly v obchodním styku mezi Českou republikou a Japonskem. Zjistit jaké jsou v průběhu obchodních jednání mezi těmito dvěma kulturami zvyky, tradice a odlišnosti.

2.1 Výzkumná otázka

„Jaké jsou rozdíly v obchodním styku mezi Čechy a Japonci?“

Semestrální práce na téma „ Rozdíly v obchodním styku mezi Čechy a Japonci „ je zpracována na základě následujících kroků a metod:

1) V první fázi této práce byl uplatněn skupinový brainstorming. Výhodou této metody je především generování co nejvíce nápadů na dané téma. Mezi hlavní nevýhodu lze považovat to, že účastníci nejsou hodnocení samostatně, ale jako celek, což může vést ke ztrácení motivace k vymýšlení nápadů. Na základě brainstormingu bylo tedy definováno hned několik nápadů na výzkumnou otázku, podle které byla vypracovávána tato práce a dále byla zvolena celková strategie pro vypracovávání této práce. Z nápadů všech členů týmu, které prošly diskuzí všech účastníků, vznikla poté výzkumná otázka: „Jaké jsou rozdíly v obchodním styku mezi Čechy a Japonci?“

2) Další fází semestrální práce bylo studium sekundárních dat. Byla prostudována odborná literatura na téma obchodních vztahů a vztahů mezi Čechy a Japonci. Odborná literatura byla studována prostřednictvím knižních publikací, internetových zdrojů a odborných článků zabývajících se danou problematikou. Na základě prostudování odborné literatury byly zjištěny základní informace týkající se daného tématu. Byly zjištěny informace týkající se kulturních odlišností, sociálních a kulturních zvyklostí a především také informace týkající se obchodní etiky s Japonskem a jak vůbec probíhá obchodní jednání. Všechny tyto důležité informace byly sepsány a dále bylo pracováno se získanými informacemi. Došlo ke kritickému zhodnocení a vytvoření si vlastního názoru na zmíněný problém. Hlavní myšlenka, která byla po prostudování literatury zjištěna byla, že chování Čechů a Japonců je značně odlišné a je velmi složité se v něm orientovat. Je důležité tyto rozdíly pochopit, aby mohlo jednání vést k úspěšnému konci. Tyto nové informace poté vedly k porovnání s výsledky vlastního výzkumu. Výhodou bylo především, že danou problematikou se zabývá spousta autorů. Nevýhodou je velké množství odborných dat, které jsou těžko roztříditelné. Veškerá odborná literatura, se kterou bylo pracováno, je uvedena na konci práce.

3) Praktická část této práce byla vypracována na základě sběru dat prostřednictvím řízených nestrukturovaných rozhovorů. Jedná se o kvalitativní výzkum na základě dvou rozhovorů, které měly potvrdit či vyvrátit informace získané v teoretické části. První rozhovor byl s dívkou, která pochází z Japonska a nyní žije již 10 let v České republice. Druhý rozhovor je rozhovor Čecha, který jedná s japonskými partnery. Jedná se o dva lidi, kteří se vzájemně znají a jsou v různých věkových kategoriích. Oba mají společné především to, že oba znají velmi dobře chování Japonců jak v osobním životě, tak v obchodním. Rozhovory byly prováděny v neutrálním prostředí, bez rušivých faktorů, které by narušovaly přesnost výsledků dotazníku. Jako vhodné prostředí byla zvolena kavárna Costa Coffee, která svou příjemností vybízí k obchodním i osobním schůzkám. Vhodný interiér, příjemné barvy a tichá hudba, vedla k navození té správné atmosféry pro přátelštější rozhovor. Mezi hlavní výhodu této metody patří především osobní styk. Díky osobnímu styku nedocházelo ke zkreslování a nepochopení otázek. Mohla být navázána osobnější komunikace mezi námi a respondenty a to vedlo k osobnějším rozhovorům. Další výhodou je možnost okamžité reakce. Způsobem kladení otázek můžeme ovlivnit reakci respondenta na odpověď a právě toto lze považovat za nevýhodu.

4) V závěrečné fázi semestrální práce byly zpracovány výsledky obou rozhovorů. Tyto výsledky byly poté porovnávány s teoretickými poznatky a na základě toho bylo formulováno shrnutí a především byla zodpovězena výzkumná otázka.

4.1. Kulturní odlišnosti

„Je nesporné, že mezinárodní obchod a mezinárodní podnikání jsou oblasti praxe, v nichž se interkulturní komunikace uplatňuje v širokém měřítku. V současné situaci globálního trhu, kdy se obchoduje a podniká nejen mezi zeměmi téhož kontinentu, ale i mezi různými kontinenty, neobyčejně zintenzivněly mezinárodní kontakty, a tím i aktivity interkulturní komunikace. K tomu přispěl i vznik a růst nadnárodních institucí a firem s mezinárodním managementem, jakož i podniků s kulturně a jazykově odlišnými zaměstnanci. Proto je přirozené, že se zkoumáním procesů a efektů interní komunikace v těchto oblastech praxe začali zabývat hlavně ekonomové a odborníci teorie řízení lidí v organizacích (HRM).“ [2]

„Postupně byly vyvinuty speciální teorie a zformovaly se speciální disciplíny – nejprve v zahraničí, dnes realizované i u nás – nazývané interkulturní management a interkulturní marketing. Interkulturní management je teorie a výzkum tvorby a vedení mezinárodních týmů, tj. takových, jejichž členy jsou pracovníci pocházející z různých kulturních, etnických nebo jazykových prostředí. Takové týmy jsou dnes běžné v nadnárodních firmách, v mezinárodních organizacích, ale např. i v oblasti sportu čí médií aj. Interkulturní marketing je teorie a výzkum spotřebitelského chování lidí v zemích s různou národní kulturou. Vysvětluje, jak kupní chování lidí je ovlivňováno zvyklostmi, stereotypy i předsudky fungujícími v určité národní či etnické komunitě a jak je nutno na tyto specifičnosti reagovat v nabídce a propagaci určitého zboží.“ [2]

„Problém interkulturní komunikace nespočívá jen v dokonalé znalosti cizího jazyka a schopnosti orientovat se v jeho odborné terminologii. Úspěch této komunikace závisí i na dobré vzájemné znalosti kultury, a zejména kulturních odlišností partnerů, protože ty mohou sice zcela nenápadně, avšak o to významněji ovlivnit celý proces komunikace a následné spolupráce.“ [2]

„V českém prostředí jsou tyto teorie reprezentovány zejména pracemi ekonomů, kteří objasňují, jak faktory národních kultur ovlivňují komunikaci ve sféře mezinárodního obchodu a podnikání. Tyto teorie reagují na to, že čeští manažeři a jiní odborníci v různých pozicích se museli pro roce 1989 rychle seznamovat s novými styly řízení, s novými firemními kulturami, které k nám přicházely prostřednictvím zahraničních podniků zakládajících zde své pobočky apod. Zároveň působilo také to, že stále více českých odborníků vyjíždělo do zahraničí z profesních či studijních důvodů, a dostávali se tak do přímého kontaktu s kulturami jiných národů. Součástí všech těchto procesů byla a je také interkulturní komunikace, což se rovněž odráží v zájmu o ni v teorii interkulturního managementu a interkulturního marketingu. [2]

„Pokud jde přímo o interkulturní komunikaci, existují u nás ekonomicky orientované práce dvojího druhu:

• Jednak takové, jež obsahují praktická doporučení pro české obchodníky a podnikatele, případně pro jiné profesionály, studenty apod., jak účinně komunikovat s příslušníky jiných národů a kultur. Např. jsou podrobně popsány způsoby komunikace a jednání, jež jsou charakteristické pro příslušníky národů v zemích a regionech Evropy, Asie, Severní a Latinské Ameriky, Blízkého východu a Austrálie. Těmito radami by se měli řídit ti, kdo se v komunikaci se zahraničními partnery chtějí vyhnout případným nedorozuměním a konfliktům. Každý, kdo prodává výrobek, poskytuje služby, investuje nebo jinak podniká v jiné zemi, by měl vedle technických, odborných, obchodních, platebních a dalších znalostí ovládat něco navíc. Je tím míněna kultura země, v níž hodlá uskutečnit své záměry. Je dobré seznámit se s kulturními kořeny jiných lidí. Znalost o jiných kulturách mohou mít pro mezinárodní podnikatelskou činnost znační význam. Zároveň podstatně snižují možnost nepříjemných překvapení. [2]

„Jako konkrétní příklad lze uvést zvláštnosti obchodní komunikace s Japonci. Japonci se snaží své emoce nedávat najevo. Nejsou ochotni vstupovat do sporů a vyslovovat se záporně. Dávají přednost tomu, aby ústní vyjednávání bylo podpořeno písemnou dokumentací. Cizinci, kteří s Japonci jednají, by se měli snažit vysvětlovat hlavní myšlenky opakovaně různými způsoby, aby byly správně pochopeny. Měli by se vyhýbat dlouhým větám a mnohomluvnosti vůbec, rovněž záporným konstrukcím a slangovým výrazům.“ [2]

„Tyto popisy a praktická doporučení týkající se komunikačních zvyklostí v inerkulturním styku se zabývají nejen vlastní verbální komunikací, ale také komunikací neverbální (gesta, podávání rukou, blízkost zrakového kontaktu aj.) a s nimi spojených procedurami a ritýály v obchodním jednání (používání titulů, předávání navštívenek a dárků aj.) Popisy a výklady národních komunikačních specifičností jsou vesměs založeny na zkušenostech získaných v zahraničí českými exportéry, podnikateli apod. Mají svou užitečnost z hlediska snadné aplikace, jak se to promítá i do různých kurzů interkulturní komunikace pořádaných vzdělávacími agenturami zejména pro manažery a další pracovníky nadnárodních podniků u nás.“ [2]

• „Jiný charakter mají přístupy, které vycházejí nejen z praktických zkušeností, ale také z teoretických koncepcí a výzkumných nálezů. I když jsou také orientovány na komunikační praxi, přispávají ke konstituování specifické disciplíny zvané interkulturní hospodářská komunikace – termín je volen podle německého označení interkulturelle Wirtschafts-kommunikation. Východiskem v tomto přístupu je koncepce tzv. kulturních standardů.„[2]

Koncept kulturních standardů je blízký rysům národních kultur a jež jsou definovány takto: [2]

„Kulturní standardy jsou způsoby vnímání, myšlení, hodnocení a jednání, které většina příslušníků jedné určité kultury považuje za obvyklé, normální, typické a společensky závazné jak pro sebe, tak pro ostatní. Tyto kulturní standardy regulují chvoání lidí, včetně komunikačního chování. Jsou podrobně identifikovány zejména pro různá prostředí, v nichž dochází ke komunikaci.“ [2]

„Je znám mýtus etnocentrismu, tj. že „naše“ kultura je známá všem a že je to ta nejlepší kultura. Není možné interpretovat odlišné kultury jedním, tedy svým evropským civilizačním přístupem, je nutno pochopit, že odlišné kultury naší vlastní kulturu nevnímají jako my, některé prvky jsou pro ně nepochopitelné, směšné, pohrdání hodné. Je nutno si etnocentrismus uvědomit jako rizikovou překážku v internacionálních vztazích a odbourat ho ve svém chování. Nestačí na něj zapomenout, protože se projevuje často na nevědomé úrovni. Není možné předpokládat, že znáte pohled jiné kultury na svět, proto je nutno ji podrobně studovat, učit se, klást otázky nejen před odjezdem do cizí země, ale i v prostředí nové kultury, ptát se na to, jaké jsou normy, kdy být přímý a kdy ne. Zjistíme si, co může zmenšit naši nejistotu. Respektujeme tradice a zvyky, nevnucujeme jim své. Snažíme se je respektovat místní i tím, že se do jejich užívání sami aktivně zapojíme. To vyvolává pocit, že se zajímáme o jejich kulturu a zvyšuje to důvěru vůči nám.“ [1]

Odlišnosti mezi kulturami, které při obchodní styku je nutno znát:

1. “Jak se používají gesta, jak se vyjadřují komplimenty, jak se provádí pozvání, jak se zdraví, jak se přestavuje, jak se omlouvá, jak se loučí, jak se argumentuje, jak a zda je vůbec vhodné používat humor.

2. Jaká tabu platí v dané kultuře.

3. Jak se je vnímán čas a prostor, proxemika. V každé zemi je to odlišné.

4. Jak se vyjadřuje obchodní dohoda – zda ústní domluvou, podepsáním dokumentů, potřesením rukou. Jak se v dané kultuře vyjadřuje nesouhlas nebo odmítnutí.

5. Jak bychom měli znát jazyk, který se příliš ze světě neužívá. Která slova bychom se měli naučit, abychom prokázali zájem o jejich kulturu. Zda mít vlastní překladatele, anebo překladatele od hosta. Zda mluvit přímo, či nepřímo (například požádat v Japonsku, aby zavřeli okno, může být považováno za neslušnost, vhodnější je říct „to je dnes ale zima“ – Japonec z kontextu pochopí, že má zavřít okno .

6. Jak se obléknout na obchodní jednání, jak se obléknout na společenskou akci.

7. Kterým aspektům náboženství a politiky je třeba rozumět, abychom se nedostali do nepříjemností. Co je pro našeho partnera důležité – racionalita, emocionalita, důvěra, ritualizace jednání, vzájemní znalost obou partnerů.“ [1]

„Nezbytná je co nejlepší znalost cizí kultury. A to nejen verbální stránka komunikace, ale i neverbální projevy. Je dobré mít možnost sledovat běžnou konverzaci, jak probíhá v jazyce té kultury, kterou studujeme, kterou poznáváme. Při používání angličtiny mluvit spisovně, nepoužívat slang. Raději pomalu a výrazně. Ověřovat si zpětnou vazbu.“ [1]

„Je třeba se naučit měnový systém, počítat, poznávat bankovky, umět správně mluvit o čase a jeho průběhu, naučit se žádat o pomoc. Zpočátku je nutno mluvit pomalu a pozorně naslouchat. O politice je lepší nemluvit, i když rozumíme místním politickým problémům. Také o penězích není dobré mluvit v každé kultuře. Stanoviska kultur mohou být odlišná. Ani o sexuálních způsobech a zvycích není vhodné mluvit, není to obvyklé ve většině kultur. Pokud naše znalosti zklamou, zeptáme se. [1]

„Obchodní jednání, na které jsme si vyhradili tři dny, se může v Japonsku nebo Číně táhnout týdny. „Ano“ neznamená vždy a všude souhlas, zatímco zavrtění hlavou někde může. Půl třetí může v některých kulturách znamenat něco po páté a uhýbavý pohled neznamená neupřímnost, ale úctu. Mlčení je třeba pro Japonce nebo pro Fina součástí konverzace; neskákejte mu proto do „řeči“! Dobře míněná americká neformálnost a přímost může zapříčinit „ztrátu tváře“ i kontraktu v řadě asijských zemí. Systém finančních odměn na základě individuálních zásluh může fungovat velice dobře v Severní Americe a většině Evropy, daleko hůře ve většině jihoamerických zemí a pravděpodobně vůbec ne v řadě asijských zemí.“[5]

4.2. Průzkum sociálních a kulturních zvyklostí

„K úspěšnému podnikání na zahraničních trzích nestačí jen mít základní informace o těchto vzdálených trzích, o výrobku, a vědět, jakou formu vstupu na trh zvolit. I v internetovém věku je to ve většině zemí také záležitost mezilidských vztahů. Velmi seriózní švýcarské prameny uvádí, že lidský činitel může ovlivnit efektivnost zahraničněobchodní operace až z 25%. Cílem vzdělaných a perspektivních obchodníků není získat na dané operaci maximální efekt (zisk), ale získat optimální podmínky, které jsou přijatelné i pro partnera, a to v dlouhodobém horizontu.“ [3]

„Dobrý obchodník usiluje o vytvoření co nejlepších vztahů s partnerem. K tomu potřebuje znalost národních zvyklostí a kulturních specifik, včetně náboženských tradic, které bývají klíčem ke zdárnému zvládnutí obchodních specifik, včetně náboženských tradic, které bývají klíčem ke zdárnému zvládnutí obchodních jednání. Zvyky, tradice a kulturní prvky ve vzdálených zemích se do značné míry liší od těch, na které jsme zvyklí z naší země nebo od našich evropských obchodních partnerů, což se odráží v charakteristickém verbálním projevu tamních občanů, a to jak v běžném životě, tak i ve světě obchodu. Pracovníci obchodní firmy (obchodníci a podnikatelé) se mohou setkat nebo dokonce být konfrontováni s celou řadou nezvyklostí, vyplývajících z odlišných kulturně-sociálních podmínek obchodních zvyklostí.“ [3]

„Za jednotlivé články (elementy) národní kultury se běžně považuje národnost, náboženství, přístup k času, jazyk, příslušnost k etnickým skupinám a některé další. Různé kultury mají odlišný vztah k času. Obecně se rozděluje na dva přístupy: v krátkodobém jsou často důležité minuty, a v dlouhodobém vytváříme předpoklady pro spolupráci třeba na desetiletí. Podle jednoho přístupu chtějí lidé hospodařit s časem co nejúčelněji, chtějí si do jisté míry čas pořídit – skupiny monochronické a skupiny polychronické. První je charakterizována téměř posedlostí časem. Obchodníci se dostavují na sjednané schůzky včas, dodržují dohodnutý program a jednání je přerušováno pouze výjimečně. Opakem je kultura polychronická, která klade menší důraz na přesnost a kde nedodržování sjednaných termínů a lhůt není ničím neobvyklým. Za polychronické kultury se považují: arabské země, Afrika, Latinská Amerika, jižní a jihovýchodní Asie.“ [3]

„Náboženství patří k nejvýznamnějším zdrojům kultury. Různá náboženství formulovala a stanovila některé příkazy a principy, jež se přímo či nepřímo dotýkají hospodářského života. Tyto příkazy nebo zákazy se liší podle náboženství i podle zemí. Například v islámských zemích hraje mimořádnou roli několikatýdenní období ramadánu, které způsobuje značná omezení a v některých případech přímo paralyzuje vedené obchodního jednání. Znalosti náboženství jako součásti jiných kultur vždy posilují vlastní postavení během obchodního jednání. Neznalost může na druhou stranu vytvářet překážky a dokonce i zmařit celý obchod. Obchodníci by měli klást zvýšený důraz na přípravu jednání, která může do jisté míry předurčit úspěch či neúspěch obchodní mise. Velmi příznivě působí, když kromě verbální prezentace připraví i veškerou podpůrnou dokumentaci rovněž v místním jazyce. Pokud ji není možné zajistit, pak je nezbytná anglická verze. Nicméně již tímto krokem může být zdárnost jednání ohrožena, neboť bude závislé na schopnostech partnera dorozumět se anglicky.“ [3]

„Kulturní rozdíly jsou kvalifikované zajímavým způsobem v Hofstedově modelu, který studuje a porovnává kulturní odlišnosti různých zemí na základě čtyř dimenzí:

1. Individualisticky versus skupinově orientované kultury – některé národy jsou individualistické – například Američané, jiné jsou skupinově orientované – například Japonci, u nichž existují velmi silné vazby na většinou široce rozvětvenou rodinu. Soukromý život je podřízen rodině či jiné společenské skupině. Identita jednotlivce je založena na společenské skupině, ke které patří. Pracovní závazek se zároveň stává závazkem morálním. Převažuje kolektivní rozhodování a z něj plyne i kolektivní odpovědnost. Jak přátelství, tak dlouhodobé vztahy se vyvíjí pomalu.

2. Silně versus slabě hierarchicky uspořádané společnosti – hierarchie znamená nerovnost a k zemím velkých sociálních kontrastů patří hlavně rozvojové země. Nadřízení jsou často izolováni od podřízených, zdají se nedostupní, vzdálení. Existují zde velké platové rozdíly. Lidé u moci mají zvláštní privilegia, která nezbývá než respektovat. Tento fakt bývá příčinou korupce rozšířené státním aparátem.

3. Národy s malou versus velkou averzí k riziku – některé národy se řadí k zemím se silnou averzí k riziku. Ta se projevuje například silnou vůlí pro dosažení konsensu. Velkou otázkou je pro ně zajištění bezpečnosti a základních životních potřeb. Mají důvěru v experty a zkušenosti. Běžné jsou zde projevy emocí, větší výskyt úzkostných stavů, stresu a nejistoty.

4. Maskulinní versus femininní společnost – z maskulinních charakteristik převládá rozdělení životních rolí podle pohlaví, muži dominují společnosti, muži jsou asertivní a ženy se starají o rodinu. Ze znaků feminin společnosti jsou charakteristické například tyto: kvalita života, osobní vztahy a vztahy okolí mají velkou váhu, jeden se stará o druhého, „lidé pracují, aby žili, nežijí, aby pracovali“, existuje cítění s těmi méně šťastnými.“ [3]

„Mezi další kulturní faktory patří odlišná verbální komunikace, velkou roli hraje i řeč těla, protože někteří cizinci o sobě hodně napoví svou chůzí, gestikulací a mimikou. V některých společnostech je interpersonální vzdálenost velmi malá, lidé jsou hodně kontaktní, neformální a přátelští. Obchodní firma by měla očekávat, že se mohou vyskytnout překážky jako důsledek kulturních rozdílů. Znalost kulturních odlišností může podstatným způsoben pomoci exportním firmám k dosažení stanovených cílů, neznalost se naopak může stát výzhnamnou překážkou.“ [3]

4.3 Místní zvyklosti důležité pro obchodní kontakty

„V obchodním styku je nutné mít na paměti a plně respektovat následující skutečnosti:

• Japonsko není anglicky mluvící zemí, oficiálním jazykem je japonština, angličtina je v obchodním styku používána na různé (obvykle dosti nízké) úrovni pouze jako dorozumívací jazyk. Zásadní obchodní jednání by měla být vedena v japonštině za pomoci tlumočníka. Rovněž nabídková dokumentace by měla být zpracována i japonsky. Obchodní korespondenci je nutno vést v perfektní angličtině (japonština je samozřejmě výhodou), některé firmy využívají pro anglickou korespondenci rodilých mluvčích.“[7]

„Dle japonského přísloví jsou ústa zdrojem problémů. Japonci jsou skeptičtí k vlastním významům slov. Japonský jazyk je poněkud nejednoznačný ve srovnání s anglickým jazykem. Věty nejsou tak přesné co se týká jejich významu, japonština podporuje v posluchačích možnost zvážit více výkladů, nepoužívá členy, počty a pohlaví nejsou specifikovány. Věty častokrát spíše jen naznačují, než aby popisovali událost.“ [4]

„• Osobní jednání je třeba s předstihem avizovat, agendu jednání písemně potvrdit a smluvené termíny schůzek striktně dodržet.

• Úvodní kontakt vyžaduje poskytnout především dostatečné údaje o vlastní osobě a firmě, teprve následně o obsahu nabídky.

• Při osobním jednání s japonskými partnery je třeba respektovat jejich styl komunikace - při jednání se nespěchá, velký důraz se klade na zdvořilost a rozvážnost v projevu, nevhodná je nadměrná gestikulace.

• Neodmyslitelnou součástí osobního obchodního styku je výměna navštívenek, kterých je třeba mít pro pobyt v Japonsku velkou zásobu. Běžné jsou dvoustranné vizitky s anglickou i japonskou verzí. Je třeba dbát i na formu podání navštívenek, které se podávají oběma rukama a otočené tak, aby je partner mohl číst.

• Požadavky japonských partnerů je nutno brát seriózně a snažit se jim vyhovět (v opačném případě partner od dalšího jednání obvykle odstoupí).

• Běžnou zvyklostí je vyžádat si od partnera bankovní reference.

• Po zahájení spolupráce je nutné perfektně plnit dohodnuté podmínky.

• Nízká cena nebo cenová výhodnost není rozhodující, rozhodujícím faktorem je perspektiva dlouhodobého obchodního styku a vysoká kvalita výrobku odpovídající japonským parametrům a potřebám.

• Dovozce, který se rozhodne prodávat svoje zboží do Japonska, musí být připraven na požadavky vysokého objemu a nezbytnost včasných dodávek - je nepřijatelné, aby zavedený produkt najednou chyběl.“[7]

4.4 Obchodní etika s Japonskem

„Schůzky se sjednávají s předstihem, a to nejlépe dopisem adresovaným vedoucímu představiteli firmy. Dohodnuté termíny je vhodné neměnit, vzbuzuje to pocit neserióznosti. Agenda jednání se zasílá k odsouhlasení předem. Dochvilnost je naprosto klíčová, a to nejen na jednáních. Pokud pozvou Japonci nadřízeného například na golf úkolem podřízeného je ho v určitou dobu vyzvednout, nesmí se opozdit ani o minutu. Japonci by na ně čekali, protože jim konvence nedovolí hosta opustit. Nadřízený společnosti se však dostává do špatného světla a Japonci se cítí uraženi a omezováni.“[3]

„Návštěvníkům Japonska imponuje vlídnost, pohostinnost a péče ze strany hostitelů. Úsměv je jedním z výrazných rysů vnějšího chování – doprovází běžný hovor, diskusi i spor. Evropského hosta to může lehce zmást a také znesnadnit jeho orientaci v konverzaci. Úsměv a přemíra zdvořilosti jsou nezbytnou součástí každého jednání, i kdyby bylo sebeúpornější. Japonci nedokážou pochopit a špatně zvládají afektované a přehnaně hlučné chování. Snažte se co nejvíce usmívat, podivovat, zajímat. Pokud nikdo ze zúčastněných stran v danou chvíli nepromluví, je vhodné kontakt opětovat.“[3]

„Při jednání je nejčastějším dorozumívacím jazykem angličtina. Někteří Japonci mluví anglicky výborně, ale většina spíše průměrně až podprůměrně. Japonci mívají problémy hlavně s anglickou výslovností. V japonštině totiž neexistuje písmeno l nebo shluk dvou či více souhlásek za sebou (výjimkou jsou písmena m, n). Vedoucí představitelé firem dodnes často používají tlumočníka. Českým obchodníkům se doručuje mít k dispozici vlastního tlumočníka, který ovládá japonštinu, a nespoléhat na japonské tlumočníky. Je vhodné seznámit se s několika základními japonskými výrazy. Také vypracování nabídkové dokumentace pouze v anglickém jazyce většinou nestačí. Rovněž propagační materiály jsou mnohem snáze přijímané v japonštině než v angličtině.“[3]

„Obchodní korespondenci je nutno věnovat velkou pozornost po formální, ale zejména jazykové stránce (výborná angličtina). Některé firmy využívají pro anglickou korespondenci rodilých mluvčích. K rozhovoru Japonci přistupují s úctou k druhé osobě. Ta se navenek projevuje i tak, že považují za netaktní fixovat někoho očima. I při jednáních se proto často dívají do země, do papírů či podkladů, ale i z okna.“[3]

4.4.1 Průběh obchodního jednání

„Zahajovací část každého obchodního jednání je velmi formální a zdlouhavá, je však důležitá z hlediska navození atmosféry a získání sympatií a důvěry druhé strany pro dlouhodobější spolupráci. Japonský partner se snaží udělat si svůj obraz o zahraničním partnerovi a podle výsledku tohoto „průzkumu“ se pak připravuje na vlastní jednání. Orientační fáze jednání a jednání s Japonci vůbec jsou vždy nekonečně dlouhé. Orientační fáze je snad nejdelší na světě. Pro tuto fázi se doporučuje mít připravenou prezentaci firmy a nabízených produktů a podkladové materiály (nejlépe v japonštině). Naprostou samozřejmostí je předložení certifikátů, podrobných technických výkresů apod.“[6]

„Průběh jednání s japonskými partnery se vyznačuje obezřetností, pomalostí a několikanásobným opakováním stejných dotazů. Nepostupují logicky bod po bodu, ale najednou řeší celý balík otázek. Často se vracejí k detailům již dávno (a často i několikrát) projednaným. Vlastnímu jednání předchází velice pečlivá příprava. Nutným předpokladem jednání je trpělivost, za žádných okolností nelze ztratit nervy. Také zvýšení hlasu nám může spíše uškodit. Být nervózní a rozčilovat se je úplně zbytečné. Japonský partner potřebuje získat co nejvíce přesných a pravdivých informací o firmě, s níž jedná, o její činnosti, o jednajících osobách, jejich funkcích, pravomoci a působnosti.“[6]

„Japonská strana pro navázání prvních kontaktů preferuje a také často používá doporučení s využitím příbuzných, známých, známých svých známých, doporučení od svých obchodních partnerů, zástupců apod. Ten, kdo někoho doporučuje, ručí za tuto osobu svým jménem a svou pověstí. Běžnou zvyklostí je vyžádat si od partnera bankovní reference.“[6]

„Japonci obvykle jednají ve větším týmu. Souvisí to se systémem řízení ve firmách a spoluprací mezi jednotlivými odděleními i s tím, že rozhodovací proces postupuje od návrhů středních vedoucích ke konečnému rozhodnutí firemních špiček. Nejvýše postavení pracovníci se vlastních jednání účastní jen někdy na začátku, a to pouze formálně a krátce, a na konci jednání v případě, že bylo dosaženo dohody. Japonci jsou zvyklí rozhodovat ve skupinách a ne vždy je snadné zjistit, kdo má v této skupině hlavní slovo. Rozhodnutí zásadního charakteru zpravidla nepadají v průběhu osobního jednání s cizím partnerem. Obvykle si vyžádají čas, třeba jen do druhého dne, aby celou záležitost mohli prokonzultovat mezi sebou a se svým ústředím.“[6]

„Export do Japonska je považován za obtížný vzhledem k zažitému systému ochrany vnitřního trhu. Platební podmínky ale nejsou nijak neobvyklé, patří k nim vysoce spolehlivé neodvolatelné akreditivy, směnky nebo klasické faktury s odloženou splatností 90–120 dní. V Japonsku je totiž obchodní zvyklostí požádat dodavatele o poskytnutí delšího odkladu plateb v případě, kdy má odběratel problémy s vlastními finančními toky. Rovněž se očekává, že dodavatel tomuto požadavku vyhoví.“[6]

„S tím souvisí i telefonování. Protože Japonci jsou zvyklí trávit velké množství času různými poradami a konzultováním každé drobnosti s ostatními, je nutno zajistit japonskému partnerovi přístup k telefonu (i když dnes má většinou mobilní telefon) a hlavně trochu soukromí a čas, aby se mohl nerušeně podělit o informace s nadřízenými i kolegy a získat jejich souhlas k dalšímu postupu. Japonci mají doslova hrůzu z toho, že by neopatrným či ukvapeným rozhodnutím způsobili nějakou škodu. Okamžitě by je totiž na jejich místě vystřídal někdo z jejich podřízených deroucích se vzhůru – a to by byla pro Japonce obrovská ostuda hraničící se životním neštěstím.“[6]

„V průběhu jednání musí japonští partneři dojít k závěru, že smlouva, kterou uzavřou, je pro jejich stranu výhodná. To však neznamená, že je v jejich zájmu zničit protivníka a vyždímat z něj za každou cenu, co se dá. Naopak, japonským obchodníkům je vlastní jednání v duchu spolupráce, v duchu „vítězství – vítězství“. Mají ve zvyku zdůrazňovat společné zájmy, vždy budou akcentovat důležitost dohody pro obě strany. Chápou, že jednání je kompromis, snaží se vždy činit ústupky, které jsou něčím podmíněné. Vyhýbají se však konfliktům, jednání proto vedou v harmonickém duchu. Nikdy nedávají najevo žádné emoce.“[6]

„Pro Japonce není obvyklá přítomnost právníků na jednáních. Smlouvy pro ně představují stručné vyjádření současných plánů. Duch dohody a porozumění má větší váhu než její doslovné znění. Jakmile japonská firma podepíše kontrakt, můžeme si být jisti, že má zájem jej rychle a přesně plnit a bude naléhat všemi přijatelnými prostředky na smluvního partnera, aby dostál svým závazkům. I ústně dojednané části jsou pro obě strany závazné. Jakýkoliv vzniklý problém se budou snažit vyřešit dohodou, nikdy se nebudou chtít soudit. Soudní řízení je pro ně až poslední, sebeobranný krok při řešení neshod.“[6]

5.1 Kvalitativní výzkum

V této práci jsou porovnány obchodní odlišnosti mezi Čechy a Japonci. Oba tyto národy jsou značně odlišné a proto je zapotřebí při každém obchodním styku tyto odlišnosti předem znát. Předejde se tím nepříjemnostem, které by mohly nastat. Vzhledem k odlišnosti těchto dvou národů, bylo rozhodnuto o vytvoření dvou rozhovorů, které napomohou jednotlivé odlišnosti charakterizovat. Sběr dat byl prováděn prostřednictvím řízených nestrukturovaných rozhovorů. Konkrétně se jedná o rozhovor s dívkou, která pochází z Japonska a žije již 10 let v České republice. Druhý rozhovor byl s mužem, Čechem. Oba tito lidé mají pár věcí společných. Oba pracují ve stejné firmě, ve společnosti SONY, která je jedničkou na japonském trhu. Dalším společným rysem je, že oba se zúčastňují obchodních jednání s Japonci. Rozhovory byly prováděny v neutrálním prostředí, bez rušivých faktorů, které by narušovaly přesnost výsledků dotazníku. Jako vhodné prostředí byla zvolena kavárna Costa Coffee, která svou příjemností vybízí k obchodním i osobním schůzkám. Vhodný interiér, příjemné barvy a tichá hudba, vedla k navození té správné atmosféry pro přátelštější rozhovor. Mezi hlavní výhodu této metody patří především osobní styk. Díky osobnímu styku nedocházelo ke zkreslování a nepochopení otázek. Mohla být navázána osobnější komunikace mezi námi a respondenty a to vedlo k osobnějším rozhovorům. Těmito dvěma rozhovory bylo získáno srovnání, které je cílem této práce.

5.2 Shrnutí rozhovorů

5.2.1 První rozhovor

První rozhovor byl veden s dívkou Aimi. Je jí 26 let a pochází z Japonska. Nyní žije od svých 10 let v České republice. Aimi jako první pomáhala s výzkumem na předmět: Komunikace mezi kulturami a zodpovídala otázky týkající se obchodního styku mezi Čechy a Japonci. Vzhledem k faktu, že spoustu let žila v Japonsku, byla vhodným adeptem pro rozhovor na toto téma. Do České republiky se rozhodli s rodiči přestěhovat poté, co její tatínek tady dostal zajímavou práci. Především lepší finanční ohodnocení a motivace k lepší práci je vedla do České republiky. Do Japonska jezdí pravidelně, nejméně však jednou do roka. Mají tam rodinu, známé a kamarády, kteří se na ně vždycky těší.

Podle Aimi jsou Japonci o dost odlišní než Češi. Když přijela do České republiky, tak si na to nemohla vůbec zvyknout. Teď je tu již 14 let a už se tomu pomalu přizpůsobuje. Podle ní je v Japonsku kladen důraz především na spolehlivost, zásadovost a dochvilnost. Základem tam je, že když si domluví nějakou schůzku, tak jí již neruší. To Češi jsou podle Aimi v tomhle značně odlišní a je to velká škoda, protože na základě toho působí neseriózně a nebudí tím dobrý dojem. Další velmi odlišná vlastnost je, že Češi jsou velmi emotivní. Dávají najevo radost, vztek, jsou hlasití, máchají rukama. Své problémy jsou obvykle zvyklí řešit i s cizími osobami. To Japonci nikdy. Své problémy a emoce si nechávají pro sebe. Nechtějí s nimi obtěžovat okolí. Je to dáno především tím, že byli takto vychováni. Také si Aimi myslí, že Japonci jsou zvyklí více pracovat, jsou velmi poctiví a disciplinovaní. Pracují na sobě velmi tvrdě. Další věc, která je velmi rozdílná je, že Japonci chovají hlubokou úctu ke starším lidem. V tom jsou Češi podle ní hodně pozadu.

Aimi pracuje už přes rok jako asistentka ve společnosti Sony. Tuto práci získala díky známosti. Zároveň si myslí, že vzhledem k tomu, že Sony je japonská firma, tak pro ní bylo značnou výhodou pro získání této práce, že je Japonka. V Japonsku práci nikdy nehledala, a tudíž netuší, kde se hledá práce líp. Jestli v České republice nebo v Japonsku. Domnívá se ale, že i když je v Japonsku práce celkem dost, tak je složité se někam dostat, pokud nemáte známé na těch správných místech. Japonci totiž berou doporučení jako důkaz serióznosti. Bez doporučení se domnívá, že není moc šance získat nějakou pro vás lákavou práci. Navíc Japonsko je malá země, se spoustou obyvatel. Při své práci asistentky, využívá Aimi pravidelně japonštinu. Udržuje někdy jak písemný, tak telefonický kontakt s Japonskem. Občas také pracuje jako překladatelka. Obchodní partneři, když zjistí, že je také z Japonska, jí vnímají velmi kladně. Japonci jsou velmi přátelští.

Čechům by Aimi doporučila při jednání s Japonci především následující:

- Na schůzce se domluvit s předstihem a být dochvilní

- Schůzky nerušit, jinak vzbudíte nedůvěru

- Jednat anglicky, když prohodíte něco japonsky, určitě zabodujete

- Nespěchat

- Jednat zdvořile, s pokorou, zachovat si zásadovost

- Vždy dodržet, co si domluvíte

Aimi nám navíc také doporučila člověka, na kterého se můžeme obrátit s dalším rozhovorem. Jedná se o muže, který pracuje s Aimi ve společnosti Sony.

5.2.2 Druhý rozhovor

Druhý rozhovor byl veden na základě doporučení Aimi s mužem, pracujícím také ve společnosti Sony. Jedná se o jejího kolegu, který pracuje jako vedoucí obchodu a zásobování a je mu 46 let. Robert při své práci jedná s japonskými partnery, protože je to občas nevyhnutelné. Robert byl již dvakrát v Japonsku a to vždy pracovně. Umí anglicky a tento jazyk tam využívá. Zároveň ale umí i pár slov japonsky, které se snaží při každém jednání s Japonci uplatňovat. Jak sám říká, tak vždy to mělo jen kladný výsledek. Japonci si totiž velmi váží, když jejich jazykem promluvíte, stačí i jen pár slov, případně jen pozdrav. Berou to jako důkaz přátelského jednání a velmi si toho váží. Podle Roberta jsou Češi velmi odlišní od Japonců. Japonci vždy jednají velmi pokorně, vždy dodržují dohodnuté termíny. Mají velmi vysoké pracovní nasazení. Většinou Vám na nic neodpoví hned, všechno si chtějí v klidu promyslet, vše hodně dopředu plánují. Je pro ně naprostou samozřejmostí pomoci Vám s čímkoliv, i co se jejich práce bezprostředně netýká. V tomto mají Češi ještě velké rezervy. Navíc Japonci předávají svou práci vždy 100 %, tak aby s ní už nikdo jiný neměl starosti.

Zajímavé bylo také zjištění, že na otázku, jestli se mu lépe jedná s Japonci než s Čechy, odpověděl, že ano. Pokud je ale někdo takový obchodník, který potřebuje vždy všechna rozhodnutí okamžitě, v tomto by mohl být problém. Pro Roberta toto důležité není a proto mu jednání s nimi vyhovuje. Většina Čechů totiž chce mít všechno hned. Japonci naopak umí čekat a svá rozhodnutí detailně promýšlejí. Podle něj jsou Japonci velmi zásadoví a pokorní lidé. To mu na nich také vyhovuje. Má rád lidi, kteří když něco chtěj, tak si za tím jdou. Takoví Japonci přesně jsou. Zároveň zdůrazňuje i jejich pracovitost a cílevědomost. Mají obrovské pracovní nasazení. Jsou pečlivý a snaživý. Jak uvedl, nezná jiný národ, v kterém by lidé byli až takto pracovití. Jsou ochotní pro svou práci obětovat i soukromý život. Zábava jde pro ně stranou.

Češi jsou velmi impulsivní, chtějí mít všechno hned hotové. Vyznačují se tím, že s dochvilností a plněním termínů mají značné problémy. Japonci jsou uplně jiní.

Robert by doporučoval při jednání s Japonci především jednat slušně, dodržovat dohodnuté věci a termíny, být dochvilní. Umět čekat na rozhodnutí. Méně projevovat emoce, Japonci na to nejsou zvyklí. Práci odvádět vždy stoprocentně. Pokud ztratíte jejich důvěru, druhou šanci jen zřítkakdy dostanete.

6 Shrnutí vlastní práce

Jak z pohledu Japonky žijící v Čechách, tak z pohledu Čecha, který jedná s Japonci v obchodním styku, jsou mezi těmito dvěma kulturami velké rozdíly. Japonce označují za velmi pokorné a disciplinované lidi. V práci je charakterizuje pečlivost a snaživost. Japonci na rozdíl od Čechů nedávají najevo své emoce, své problémy si řeší sami, nerozebírají je se svým okolím, protože mají pocit, že by tím druhé obtěžovali. Češi naopak dávají emoce najevo, ať už se jedná o radost, vztek, nesouhlas. Češi na rozdíl od Japonců hodně gestikulují rukama, jsou hlasití. Své problémy řeší veřejně, i s cizími osobami, a toto je pro Japonce nemyslitelné. Také úcta ke starším lidem je pro Japonce velmi typická, podle Aimi jsou v tomo Češi velmi pozadu. Japonci byli označení za velmi pracovité a cílevědomé lidi, kteří svou práci odevzdávají vždy stoprocentní. V obchodním styku s nimi je důležitá dochvilnost, dodržování dohodnutých termínů, slušné jednání a dobře odvedená práce. U Japonců na rozdíl od Čechů je samozřejmě kolegovy pomoci, i když se nejedná o práci, která spadá pod jeho kompetence. Češi jednají v obchodním styku velmi impulzivně, chtějí mít všechno hned hotové. Naopak Japonci Vám svá rozhodnutí téměř nikdy nesdělí hned, vše si pečlivě promýšlejí a plánují. I Češi samozřejmě umí pracovat velmi tvrdě, při dlouhodobějších úkolech však ztrácejí motivaci. Japonci se také jeví jako velmi nekompromisní, pokud zklamete jejich důvěru, druhou šanci nedostanete. V tomto jsou Češi více benevolentní.

7 Závěr

Tato práce byla zpracována na základě metodiky, která byla definována na začátku práce. Byly nastudovány sekundární zdroje, na základě kterých byla zpracována teoretická část. Pro praktickou část byl použit kvalitativní výzkum ve formě nestrukturovaných rozhovorů. Rozhovory byly celkem dva a to: s Japonkou žijící v České republice a s Čechem pracujícím pro japonskou firmu Sony. Tyto rozhovory napomohly k zodpovězení “výzkumné otázky”. Přinesly nám odpověďi ohledně rozdílnosti těchto dvou národů při obchodních stycích. Jak moc jsou tyto národy odlišní a jak je zapotřebí jednat a chovat se, aby jednání dopadlo úspěšně.

Obchodní styk mezi Japoncem a Čechem je značně rozdílný, jak vyplývá z primárních a sekundárních zdrojů. Čeští obchodní partneři, kteří s Japonci chtějí úspěšně obchodovat se musí zaměřit na jejich zvyky a kulturu. K tomu jim v současné době pomáhá školení, které nabízí mnoho vzdělávacíh agentur pro osobní rozvoj a vzdělávání. Jedná se o placené kurzy a workshopy. Využívají je především společnosti, které přichází do obchodních styků s Japonskem a prostřednictvím této agentury školí své zaměstnance ve firmě. Pro firmy, či jednotlivce, kteří přijdou do obchodních styků s Japonci jsou tyto agentury velkým přínosem, protože vedou k lepšímu pochopení druhého a to nakonec přináší užitek oběma stranám.

8 Zdroje

Seznam odborné literatury:

[1] Mikulášek, M. Komunikační dovednosti v praxi; Praha, Grada Publishing, a. s., 2003. ISBN 80-247-0650-4

[2] Průcha, J. Interkulturní komunikace; Praha, Grada Publishing, a. s., 2010. ISBN 978-80-247-3069-1

[3] Svatoš, M.; et al. Zahraniční obchod. Teorie a praxe; Praha, Grada Publishing, a. s., 2009. ISBN 978-80-247-2708-0

Seznam odborných článků:

[4]Acar, Adam; Muraki, Yuya. Twitter for crisis communication: lessons learned from Japan's tsunami disaster. International Journal of Web Based Communities [online]. 2011, Vol. 7 Issue 3, [cit. 2012-02-28]. p392-402, 11p. Prostřednictvím http://infozdroje.sic.czu.cz.

Internetové zdroje: [5] MANÁSEK, Jarmila, Moderní řízení: Výběr manažerského know how pro vedoucí pracovníky, podnikatele, konzultanty, lektory, pedagogy, studenty. [online], modernirizeni.ihned.cz, roč. 37, č. 6, s. 35-36.[12. 6. 2002] ISSN 0026-8720. Dostupné z: http://modernirizeni.ihned.cz/c1-11151950-specifika-prace-v-multikulturnim-prostredi

[6] Etiketa obchodního jednání v Japonsku, 2011. BusinessInfo.cz.(accessed March 15, 2011). Dostupné z: http://www.businessinfo.cz/cz/clanek/japonsko/etiketa-obchodniho-jednani-v-japonsku/1000424/60029/

[7] Japonsko: Základní informace o teritoriu. BusinessInfo.cz., Zdroj: Ministerstvo zahraničních věcí (MZV). Dostupné z: http://www.businessinfo.cz/cz/sti/japonsko-zakladni-informace-o-teritoriu/1/1000424/#sec11

9 Přílohy

9. 1 Rozhovor s dívkou, která pochází z Japonska a nyní žije již 10 let v České republice. (Aimi, 26 let)

Ahoj Aimi, chtěly bychom Tě poprosit o pomoc s naším výzkumem na předmět: Komunikace mezi kulturami. Zvolily jsme si téma: Rozdíl v obchodním styku mezi Čechy a Japonci. Víme, že ses v Japonsku narodila a pár let tam žila, tak bychom Ti položili několik otázek, pokud souhlasíš.

Jasně, povídejte holky. Ráda vám pomůžu.

Kolik let si žila v Japonsku?

Narodila jsem se tam a žila do svých 10ti let, pak tatínek získal práci v České republice a proto jsme se rozhodli přestěhovat.

Byla si od té doby v Japonsku?

Ano, jezdíme tam nejméně jednou do roka. Máme tam rodinu, známé, kamarády. Vždycky se na nás všichni těší.

Tím se dostáváme k otázce: Jací jsou Japonci, co se týče povahových vlastností?

Řekla bych, že o dost odlišní, než vy v České republice. Když jsem sem přijela, tak jsem si na to nemohla vůbec zvyknout. Teď jsem tu 14 let a už se tomu pomalu přizpůsobuju. U nás klademe důraz na spolehlivost, zásadovost a dochvilnost. Základem u nás je, že když si domluvíme nějakou schůzku, tak se již neruší. To vy Češi my v tomhle přijdete odlišní. Další velmi odlišná vlastnost je, že Češi jsou velmi emotivní. Dáváte najevo radost, vztek, jste hlasití, mácháte rukama. Své problémy jste zvyklí řešit i s cizími osobami. To mi nikdy, své problémy a emoce si necháváme pro sebe. Nechceme s nimi obtěžovat okolí. Jsme tak vychováváni. Také si myslím, že Japonci jsou zvyklí více pracovat, jsou velmi poctiví a disciplinovaní. Pracují na sobě velmi tvrdě. Další věc, která je velmi rozdílná je, že Japonci chovají hlubokou úctu ke starším lidem. V tom jsou Češi podle mě hodně pozadu.

Máš nějakou práci?

Ano, pracuji už přes rok jako asistentka ve společnosti Sony.

Jak si tuhle práci sehnala?

Získala jsem jí po známosti.

Sony je japonská firma. Myslíš, že Ti tento fakt pomohl k získání práce?

Ano, to že jsem Japonka pro mě zde bylo jednoznačnou výhodou.

Myslíš, že se hledá práce líp v České republice nebo v Japonsku?

To těžko říct, protože jsem se s tím osobně nesetkala. V Japonsku jsem práci nehledala. Osobně si ale myslím, že i když tam je nabídek práce celkem dost, tak je složité se někam dostat, pokud nemáte známé na těch správných místech. Když vás někdo doporučí, tak to Japonci berou jako důkaz serióznosti. Bez doporučení nemáte moc šancí získat nějakou pro vás lákavou práci. Navíc Japonsko je vcelku malá země, se spoustou obyvatel.

Využíváš v práci komunikaci s Japonci?

Ano, jak jsem již říkala, pracuji jako asistentka a tudíž udržuji jak písemný tak telefonický kontakt a to někdy samozřejmě i s Japonskem. Občas také pracuji jako překladatelka.

Jak Tě vnímají obchodní partneři, když zjistí, že jsi také z Japonska?

Velmi kladně. Japonci jsou velmi přátelští.

Abychom to nějak ukončili Aimi, co bys doporučila Čechům při jednání s Japonci?

- Na schůzce se domluvit s předstihem a být dochvilní

- Schůzky nerušit, jinak vzbudíte nedůvěru

- Jednat anglicky, když prohodíte něco japonsky, určitě zabodujete

- Nespěchat

- Jednat zdvořile, s pokorou, zachovat si zásadovost

- Vždy dodržet, co si domluvíte

Vzhledem k tomu, že jsi Japonka, tak obchodní jednání vnímáš jinak než třeba my Češi. Myslíš, že by nám u vás ve firmě také odpověděl na pár dotazů? Potřebovali bychom Čecha, který jedná s Japonci. Tím bychom chtěli zjistit co nejlépe odlišnosti těchto dvou národů v obchodním jednání.

Ano, určitě.

Děkujeme moc, Aimi.

9. 2 Rozhovor Čecha, který jedná s japonskými partnery. (Robert, 46 let)

Dobrý den, děkujeme, že jste si udělal čas na krátký rozhovor. Vy tedy pracujete s Aimi ve společnosti Sony. Můžeme se zeptat, jakou zde máte funkci?

Nemáte za co. Jsem vedoucí obchodu a zásobování.

Takže jste ve styku s Japonce i přesto, že pracujete v české pobočce?

Ano, občas je to nevyhnutelné.

Byl jste někdy v Japonsku?

Ano, byl jsem tam dvakrát, vždy pracovně.

Umíte tedy Japonsky?

Abych pravdu řekl, jen pár slov. Většinou se snažíme domluvit anglicky.

Jak se jedná s Japonci, je to hodně odlišné oproti jednání s Čechy?

Ano, musím říct, že je v tom velký rozdíl.

Můžete nám ty rozdíly popsat?

Japonci vždy jednají velmi pokorně, vždy dodržují dohodnuté termíny. Mají velmi vysoké pracovní nasazení. Většinou Vám na nic neodpoví hned, všechno si chtějí v klidu promyslet, vše hodně dopředu plánují. Je pro ně naprostou samozřejmostí pomoci Vám s čímkoliv, i co se jejich práce bezprostředně netýká. Co si budeme povídat, v tomto mají Češi ještě velké rezervy. Navíc Japonci předávají svou práci vždy 100 %, tak aby s ní už nikdo jiný neměl starosti. To se mi velmi líbí.

Dalo by se tedy říci, že se Vám s Japonci jedná lépe než s Čechy?

Musím říct, že mě osobně ano. Pokud je ale někdo takový obchodník, který potřebuje vždy všechna rozhodnutí okamžitě, v tomto by mohl být problém. Většina Čechů totiž chce mít všechno hned. Japonci naopak umí čekat a svá rozhodnutí detailně promýšlejí.

Je podle Vás pravda, že jsou Japonci velmi zásadoví a pokorní lidé?

Ano, to je rozhodně pravda.

Můžete jmenovat ještě další jejich vlastnosti? Především, co se práce týče.

Jsou velmi pracovití a cílevědomí. Mají obrovské pracovní nasazení. Jsou pečlivý a snaživý.

Češi podle Vás takový nejsou?

Někteří určitě ano, ale je faktem, že s dochvilností a plněním termínů máme problémy. Navíc jak už jsem říkal, Češi chtějí mít všechno rychle hotové, jednají impulzivně. Ne vždy je to ale správné.

Děkujeme za odpovědi, abychom to ukončili, co byste tedy doporučil Čechům při jednání s Japonci?

Není za co. Z vlastních zkušeností bych doporučil jednat slušně, dodržovat dohodnuté věci a termíny, být dochvilní. Umět čekat na rozhodnutí. Méně projevovat emoce, Japonci na to nejsou zvyklí. Práci odvádět vždy stoprocentně. Pokud ztratíte jejich důvěru, druhou šanci jen zřítkakdy dostanete. 

---

Počet shlédnutí: 159