rozhovor_s_alexem_katerini_2024 [Hospodářská a kulturní studia (HKS)]

Tato stránka je pouze pro čtení. Můžete si pouze prohlédnout zdrojový kód, ale ne ho měnit. Zeptejte se správce, pokud si myslíte, že něco není v pořádku.
**[[materialy_z_vyzkumu_2025]]**

**Rozhovor s Alexem, Katerini, 2024**

Rozhovor byl veden s Alexem (44), stomatologem, etnickým Řekem, který vyrostl ve Švédsku. Proběhl v řecké Katerini. Alex se vyjadřoval k minulosti a současnosti Aromunů v Řecku i v širším balkánském kontextu a poskytl osobní i historicky zprostředkované svědectví o identitě této skupiny.

Alex zdůrazňuje, že Aromuni nikdy v historii nebojovali proti Řekům ani proti jiným etnikům. První zmínka o nich v byzantských archivech pochází z roku 976, kde jsou popisováni jako vojáci. Zmiňuje známou historku s povely „torna, frate, torna“, kdy aromunští vojáci v byzantské armádě při výpravě neúmyslně vyvolali poplach – vojáci si povel k otočení koně vyložili jako varování před přepadením a zaujali bojové pozice. Tato událost se stala součástí kolektivní paměti a folklóru.

Silným motivem v rozhovoru je otázka menšinového statusu. Alex připomíná rok 1995, kdy Evropská unie vyzvala Řecko, aby uznalo a chránilo menšiny na svém území, včetně Aromunů. Reakce komunity byla prý odmítavá: Aromuni se necítili být menšinou, ale součástí řeckého národa. „Jsme víc Řekové než Řekové,“ cituje Alex běžný postoj. Podle něj Aromuni žijí v Řecku po tisíce let a nikdy neměli vlastní školy nebo kostely – a necítí potřebu je zakládat nyní. Srovnává to se situací v Bulharsku, kde Aromuni oficiální menšinový status mají a mohou používat jazyk na veřejných nápisech či v politice.

V sociokulturní rovině Alex vykresluje obraz Aromunů jako „drsných lidí z hor“ s polonomádským původem, dnes však plně urbanizovaných a integrovaných. Popisuje, že v Řecku nepanuje žádná nenávist vůči Aromunům, spíše se o sobě navzájem vtipkuje. Vzpomíná na období 40. a 50. let, kdy řecký stát prosazoval jazykovou homogenizaci („přestaňte mluvit pontskou řečtinou“), ale podle něj nešlo o cílenou perzekuci Aromunů.

Alex připomíná i epizodu z druhé světové války, kdy Italové nabízeli vznik tzv. Pindské republiky s centrem v Metsovu. Tento pokus trval jen několik dní a skončil tím, že Aromuni sami zabili navrženého „vládce“. Tato událost je v jeho interpretaci důkazem, že Aromuni se necítí být odděleným národem. Vzpomíná také na hrdý odpor Aromunů proti Němcům za války a zdůrazňuje, že bojovali bok po boku s Řeky.

Rozhovor obsahuje i etnograficky cenné detaily. Alex popisuje polyfonní zpěv, zvláště při pohřbech, který je podle něj „tak silný, jak je hrozný“ – desítky hlasů zpívají najednou a vytvářejí silně emocionální atmosféru. Velký význam přikládá svatebním obřadům, které jsou proslulé po celém Řecku a které zahrnují průvody na koních, kruhové tance a hromadný zpěv. Jako důležitý kulturní marker uvádí i gastronomii – maso a sýry z Metsova a okolí považuje za nejlepší v Řecku. Architekturu Metsova a okolních vesnic charakterizuje jako kamennou, strohou a funkční.

Nábožensky se Aromuni neliší od ostatních Řeků – jsou převážně pravoslavní. Alex však uvádí unikátní tradice, jako je tetování křížků na rukou a kříže na čele žen, které mají původ snad ještě z osmanského období.

Celkový obraz, který Alex podává, je obrazem hrdé, integrované komunity, která si uchovala své zvyky, ale nechce být vnímána jako „menšina“. Jeho výpověď může být cenným příspěvkem k diskusi o tom, jak se menšinová identita konstruuje (či odmítá) v rámci národního státu a jakou roli hrají historické narativy a kolektivní paměť v současném sebechápání Aromunů.
Uživatelské nástroje

Nástroje pro tento web

Nástroje pro stránku
