Subjektivní empirismus

Když jsem četla Pospíšilovo „Antropologie a věda“, měla jsem pocit, že autor neustále balancuje mezi dvěma světy: mezi tím, že antropologie má být věda, a tím, že vlastně úplně nevíme, co to „vědeckost“ v našem oboru přesně znamená. A právě tahle jeho nejistá jistota mě na textu nejvíc zaujala - zároveň mě ale i trochu vytáčela. Na jedné straně obdivuji jeho snahu definovat antropologii tak, aby obstála vedle přírodních věd. Jeho úvahy o logice, vědeckém zobecnění a systematičnosti znějí velmi přesvědčivě. Jenže když pak Pospíšil v jiné části tvrdí, že bez empirického pohledu a porozumění kulturním významům nemůžeme nic pochopit, začínám se ptát: jak to chce sladit? Jak chce spojit přísný empirismus s interpretací, která je nutně subjektivní? Tahle jeho dvojkolejnost je pro mě největší dilema celého textu.

A teď k tomu, co mě osobně dráždí: podle mě antropolog nemůže být úplně objektivní, i kdyby sebevíc chtěl. Pospíšilovo pojetí vědeckosti jako něčeho „systematického a ověřitelného“ chápu, ale když se pohybujeme v terénu, nejsme laboratorní přístroje. Vnímáme svět skrze vlastní zkušenost, nálady, očekávání. V pasáži, kde autor rozebírá právní systém Kapauků, mě skoro zaujalo, jak se říká, že antropologická pozorování lze oddělit od osobního pohledu — ho vlastní interpretace sama vedla tím směrem, který považoval za „důležitý“, podle mě.

A právě tady vidím Pospíšilovu slabinu. Tolik se obává etnocentrismu, varuje před vnucováním našich kategorií jiným kulturám, až nakonec působí dojmem, že řešením je nějaká zvláštní „kontrolovaná objektivita“. Ale jak ji chce zajistit? Jak máme nepodléhat etnocentrismu, když my sami jsme produktem určité kultury? Podle mě by měl být upřímnější: antropolog se etnocentrismu úplně nezbaví, může ho jen reflektovat. A to je něco, o čem jeho text mluví méně, než bych čekala.

Na druhé straně musím přiznat, že Pospíšil mě i inspiroval. Líbí se mi jeho argument, že vědecké zobecnění je v antropologii možné — ale jen tehdy, když respektujeme kulturní logiku a nevnucujeme jí naše vlastní předpoklady. Tohle je silný moment textu.

Jenže právě tady bych mu ráda trochu odporovala: nemyslím si, že zobecnění lze dělat bez subjektivní interpretace. A ani si nemyslím, že by to bylo špatně. Vědecký text bez osobního hlasu je pro mě jako prázdný formulář — funkční, ale mrtvý.

Jak jste už nejspíš pochopili, já sama nejsem fanoušek představ, že antropologie má být „co nejempiričtější“. Empirie je užitečná, ale sama o sobě nestačí. Podle mě má antropolog právo — a dokonce povinnost — přiznat svůj subjektivní pohled. Teprve pak vzniká něco, co není jen popis, ale skutečné porozumění. Pospíšil tvrdí, že interpretace je nutná, ale zároveň jako by se bál říct, že vědeckost antropologie bez subjektivity prostě nefunguje. A možná právě tohle na mě jeho textem působí nejvíc: jako by se snažil přemluvit sám sebe. Na jednu stranu chce být vědec, který má vše pod kontrolou, na druhou stranu dobře ví, že antropologie je příliš lidská disciplína na to, aby byla sterilně objektivní. A já, jako čtenářka a cizinka, která teprve hledá vlastní místo v oboru, mám pocit, že tahle jeho rozpolcenost je vlastně velmi upřímná. Jen bych si přála, aby ji přiznal ještě víc. Takže když příště budete císt Pospisilovy úvahy o tom, že „vědeckost„ antropologie spočívá v komparaci a systematičnosti, zkuste si představit, jak by jeho práci vypadala, kdyby se skutečně pokusil sebe sama vymazat. Nejen že by zanikla polovina pozorování - zmizel by celý smysl. Protože každý antropologický text, včetně toho jeho, je nakonec mnohem víc než popis: je to osobní setkání světa autora se světem druhých.

A právě proto antropologie není jen věda. Je to dialog. A dialog nikdy nebyl, není a nebude úplně objektivní, díkybohu.