Vlajka Sardinie

V seminární práci jsme se rozhodli zaměřit na italskou menšinu Sardů žijící na ostrově, který je pojmenován právě podle jeho obyvatel, Sardinii. Práce je rozdělena na dvě velké části. V první části se soustředíme především na oficiální informace o Itálii, italských menšinách, Sardinii, o vymezení menšiny Sardů a jejich čerpání ze sekundárních zdrojů (internet, literatura…). Druhá část je částí praktickou a je zaměřena na získání odpovědí na výzkumné otázky přímo od respondentky ze Sardinie a respondenta žijícího v jižní Itálii.

Cílem naší seminární práce je zjistit, jaké jsou vztahy mezi Sardy a Italy. Pomocí primárních i sekundárních zdrojů chceme zjistit a vymezit hlavní atributy, které odlišují Sardy od Italů a pochopit, co si o sobě vzájemně Sardové a Italové myslí. Výzkumné otázky jsme blíže rozvedli v praktické části.

Itálie (italsky Italia) je stát ležící v jižní Evropě na Apeninském poloostrově. Rozloha státu je 301 203 km². Na severu hraničí s Francií (488 km), Švýcarskem (740 km), Rakouskem (430 km) a Slovinskem (232 km). Uvnitř Itálie leží dva městské státy: Vatikán (3,2 km) a San Marino (39 km). Itálii navíc patří území obklopené Švýcarskem Campione d'Italia. Z východu Itálii omývá Jaderské moře, z jihu Jónské moře a ze západu Tyrhénské moře a Ligurské moře. K Itálii patří dva velké ostrovy ve Středozemním moři: Sardinie a Sicílie. Itálie je členskou zemí Evropské unie a NATO. Hlavním městem je od roku 1871 Řím. Předtím to byl po sjednocení Itálie v roce 1861 Turín a od roku 1865 ho nahradila Florencie.

S téměř 60 milióny obyvatel podobně jako Velká Británie a Francie patří Itálie k nejlidnatějším státům Evropy a je nejlidnatější z celé jižní Evropy. Hustota zalidnění je průměrná (190 obyvatel/km²). Přirozený přírůstek je v současnosti mírně stagnující. Střední délka života je u žen 80,5 a u mužů 74,1 let. Itálie má čtvrtou nejstarší populaci na světě.

V Itálii má největší podíl katolické obyvatelstvo (85-90 %). Je to dáno historií a velký vliv má i samotný Vatikán a osobnost papeže (v současnosti Němec Benedikt XVI.). Ostatní obyvatelé jsou většinou ateisté a jen malá část tvořená především přistěhovalci vyznává islám. Převažující národnost je italská (94 %), avšak někteří Italové pocházejí z jiného národa a mají jiný mateřský jazyk. Týká se to Sardů na Sardinii, hovořících sardsky, Rétorománců u východních hranic se Švýcarskem, hovořících rétorománsky, Němců na severu u hranic s Rakouskem, hovořících německy a Provensálců na západě u hranic s Francií, hovořících francouzsky. Přistěhovalci pocházejí především z bývalých kolonií, Libye, Somálska, Etiopie a Albánie, ale i z Maroka. ¹⁾

Na celém území je úředním jazykem italština, tímto románským jazykem mluví asi 70 milionů lidí nejen v Itálii, ale také San Marinu a švýcarských kantonech Ticino a Grigioni. Italština se postupně vyvinula z hovorové (vulgární) latiny. První texty, které se dají označit za italské, pocházejí z 9. století. První formální formu italštiny datujeme do 14. století, do doby Dante Alighieri, který spojil se svojí rodnou toskánštinou jihoitalské dialekty. Moderní italština je tedy postavena na toskánském dialektu. Italština je po latině druhým oficiálním jazykem ve Vatikánu. Je užívána i v částech Slovinska a Chorvatska, kde jsou italské menšiny. Mluví jí také skupiny imigrantů v Lucembursku, USA, Venezuele, Brazílii, Argentině, Kanadě a Austrálii. Rozšířena je též na ostrov Malta a v Albánii.

V Itálii se užívá řada dialektů. V podstatě každé město má svůj vlastní dialekt. Některé jsou tak odlišné, že sami Italové si mezi sebou nerozumí. Mezi uznávané dialekty patří například toskánský, piemontský, sardinský, abruzzský, apulský, umbrijský, lazijský, marchigianský, cicolansko-reatonsko-aqualský a moliský. Dialekty se vyvíjeli z latiny, ale byly ovlivněny ještě i jinými jazyky, danými zvláště historickým vývojem oblasti. V jihoitalských dialektech můžeme například pozorovat příměsi španělštiny a okrajově arabštiny.

Některé italské oblasti mají ještě druhý úřední jazyk, jde o oblasti, kterým byl uznán zvláštní status, a tak se oficiálně uznala jejich kulturní odlišnost. Jde o Valle d'Aosta, Trentino- Alto Adige a Friuli-Venezia Giulia. Ve všech se kromě italštiny mluví druhým úředním jazykem rétorománsky a německy v Trentinu, friulsky ve Friuli-Venezia Giulia a francouzsky v údolí Aosta. Zvláštní status má také Sicílie, kde ovšem druhý úřední jazyk není.

Sardové, kterých je asi 1,6 milionu obývají ostrov Sardinii. Od Italů mají poněkud odlišnou kulturu, vlastní zvyky a tradice a hlavně vlastní, samostatně uznaný románský jazyk, sardinštinu.

Friulové z kraje Friuli-Venezia Giulia jsou z části okolí Benátek. Je jich přibližně 700 tisíc. Před 40 lety se byla friulština pouze folklorní záležitostí, dnes však identita Friulů nabývá na síle a friulsky už jsou tištěny některé noviny, časopisy a objevuje se i na kanále místní televize. Friulština se také řadí k románským jazykům.

Drobnější menšinou jsou Latinové žijící izolovaně v horském údolí Dolomit, od Cortini di Ampezzo až po Brixen. Směrem k rakouským hranicím je rakouská menšina a v údolí Valle d'Aosta žije přes 100 tisíc Francouzů a francouzština je zde oficiálním jazykem. U přístavu Bari směrem do vnitrozemí, do hor žijí Albánci, kteří sem utekli před Araby a stále odolávají vlivům a zachovávají si vlastní kulturu. ²⁾

My se v naší práci, jak již bylo zmíněno, zaměříme na menšinu Sardů.

Sardinie (italsky Sardegna, sardinsky Sardigna, Sardinna nebo Sardinnia) je autonomní oblastí Itálie, jihozápadně od jejích břehů. Leží na stejnojmenném ostrově a okolních menších ostrovech ve Středozemním, respektive Tyrhénském moři. Samotný ostrov Sardinie je s rozlohou 24 090 km² a asi 1,6 miliony obyvatel druhým největším ostrovem Středozemního moře, ležícím mezi Apeninským poloostrovem, Španělskem, Korsikou a Tuniskem. Ostrov se územně dělí na osm provincií (původně jen čtyři: Cagliari, Sassari, Nuoro a Oristano, od roku 2006 byli přidány provincie Ogliastra, Carbonia-Iglesias, Medio Campidano a Olbia-Tempio). Hlavním městem a zároveň politickým, ekonomickým a kulturním centrem je Cagliari.

Pro bližší porozumění původu současného obyvatelstva Sardinie, jsme se rozhodli uvést několik stručných informací z historie osídlení ostrova dle knihy D. Simonise, Sardinie: z řady průvodců Lonely Planet. ³⁾

Historie ostrova sahá až do období 200 000 až 100 000 let př. n. l. Právě z tohoto období pochází první nálezy opracovaných oblázků, které svědčí o lidské přítomnosti. První kultury zde začaly vznikat v období neolitu. Ve středním neolitu to byla kultura Bonuighinu, ze které se dochovala zdobená keramika. Do období mladšího neolitu se pak datuje kultura Ozieri, typická především soškami bohyně-matky a pohřbíváním do jeskyň vytesaných ve skále. S nadcházející kulturou Bonnanaro přichází architektura a civilizace nuragů.

Nuragové přicházejí na Sardinii kolem roku 1855 př. n. l. Antické prameny uvádějí, že šlo o obyvatelstvo severoafrického původu, jelikož však po sobě nezanechali žádné písemné památky, nedá se toto zcela potvrdit. Typickým odkazem Nuragů jsou památky v podobě megalitických staveb, tzv. nuragů. Nuragy jsou v podstatě kuželovité stavby postavené z velkých opracovaných kamenů, často s centrální věží, kolem kterých jsou situovány vesnice z kamenných chýší.

Kolem roku 1000 př. n. l. se na ostrově objevují Féničané a zakládají kolonie podél jihozápadního pobřeží. O pět set let později si Sardinii podmanili Kartaginci, přilákáni zásobami rudy a obilí. Ostrov se poté několikrát pokusili dobýt Římané, což se jim roku 227 př. n. l. definitivně podařilo a Sardinie se stala římskou provincií. To vedlo k řadě povstání a nepokojů, které se postupně měnily na drobné války, pro Sardy však bezúspěšné. V roce 27 př. n. l. císař Augustus Sardinii administrativně rozdělil a do čela jednotlivých oblastí postavil prokonzuly, což vedlo k další řadě povstání. V roce 212 získávají obyvatelé Sardinie, jako všichni ostatní příslušníci impéria, římské občanství. Římská nadvláda zde trvala zhruba do r. 455, kdy ostrov přepadli Vandalové.

Součástí byzantské říše se Sardinie stává r. 534, kdy ji od vandalů vysvobodila vojska císaře Justiniána. Vzájemné kontakty s Byzancí však zvolna ustaly a Sardinie si během 9. století začíná budovat autonomní politiku. Byly vytvořeny čtyři judikáty (království, soudcovství) - Cagliari, Arborea, Torres a Gallura. Byly také stanoveny vlastní zákony a objevují se i zárodky sardinského jazyka. Během 11. století se ale začal zvyšovat mocenský tlak Janova a Pisy, což postupně vedlo až k rozdělení Sardinie v roce 1257 (Janov získal sever, Pisa jih). V roce 1297 podepisuje papež Bonifác VIII. papežskou bulu, kterou jmenuje Jakuba II. Aragonského králem království Sardinie a Korsiky. Cílem sice bylo oslabit vliv Pisy a Janova, v důsledku to však znamenalo podřízení Sardinie Aragoncům.

Definitivní nadvláda Aragonců na Sardinii byla potvrzena roku 1323, kdy se zde vylodil Alfonso Aragonský s vojskem a oficiálním jazykem vyhlásil katalánštinu. O pět let později byla podepsána mírová smlouva mezi Aragonci a Pisou a na ostrově se začala množit drobná povstání, která nakonec přerostla v občanskou válku pod vedením judikátu Arborea. Boje trvaly až do roku 1409, kdy byla vojska judikátu poražena a následně byl judikát Arborea zrušen a přeměněn v panství markýze z Oristana. Po sňatku Ferdinanda Aragonského s Isabelou Kastilskou a jeho nástupu na trůn v roce 1479 došlo ke sjednocení Aragonie a Kastilie. Pro Sardinii to znamenalo začátek španělské nadvlády, která trvala až do 17. století.

Po skončení války o španělské dědictví bylo v r. 1713 podle utrechtského míru rozhodnuto o přičlenění Sardinie k Rakousku. Císař Karel VI. ji však záhy vyměnil za Sicílii, v důsledku čehož se Sardinie stala součástí Piemontu a později Sardinsko-piemontského království. V roce 1764 nahradila italština kastilskou španělštinu jako úřední jazyk. Sardinsko-piemontské království bylo v r 1861 transformováno na Italské království a Sardinie se tak stala součástí jednotné Itálie. Statut autonomní oblasti získala Sardinie až v roce 1948 po zrušení království a vyhlášení Italské republiky.

Sardinie má v současnosti 1,6 mil. obyvatel. Obyvatelstvo je složeno především ze Sardů a Katalánců, na severu ostrova žije i množství Korsičanů. Sardové jsou považování za původní obyvatele ostrova, Katalánci jsou na Sardinii od dob Aragonců, Korsičané se dostali na sever Sardinie z nedaleké Korsiky.

Na Sardinii se mluví především sardinštinou, ale můžeme zde zaslechnout i další jazyky, jako je korsičtina, katalánština a ligurština.

Jazyková mapa Sardinie

Sardinština
Většinou jazykovědců je sardinština označována za samostatný jazyk a řadí se do skupiny indoevropských jazyků románské větve a dále do italorománské skupiny. Sardinština má několik odlišných forem, které se zvlášť vyvinuly v různých částech Sardinie. Na jazykové mapě jsou tyto formy oranžově zakresleny: sardinština logudská, nuorská a campidanská.

Korsičtina
Korsičtinou se mluví na severu Sardinie a ostrově Magdalena. Také korsičtina má na Sardinii více forem: oltramontská, gallurská, sassarská. Korsičtina je na mapce vyznačena zeleně.

Katalánština
Katalánština na Sardinii odráží španělský vliv z dávných dob. Katalánštinu uslyšíme v oblasti Alghera, na mapce je vyznačena modře.

Ligurština
Ligurštinou se hovoří především na ostrově Svatý Petr a na mapce je vyznačena růžově.

V této kapitole bychom rádi poukázali za zvyklosti Sardů, jedinečnost jejich jazyka a sardské tradice, které jsou pro tuto menšinu charakteristické. Pokusíme se poukázat na to, co vlastně sardskou menšinu vymezuje a čím jsou Sardové od Italů odlišní.

Italové jsou obecně považování za velice přátelský národ a Sardové nejsou výjimkou. Bývají však považováni v porovnání se severní Itálií za národ rezervovanější. Jsou obezřetnější a pokřikování na turisty je zde méně obvyklé.
Na Sardinii není dovoleno koupání bez plavek (i bez horního dílu). Sardové toto pravidlo (oproti některým turistům) dodržují. ⁴⁾
Další charakteristickou zajímavostí, která se na Sardinii ctí, je silný odpor k drogám. Na drogy se tu obecně pohlíží s velkým despektem, výjimkou jsou snad nejmladší experimentátoři. Vzhledem k velkým problémům s heroinem, které Sardinii dost vážně zasáhly, zde vůbec panuje přímo hysterický odpor k „la droga“ a v podstatě se tu nerozlišuje rozdíl mezi tvrdými a měkkými drogami. ⁵⁾
Některé zvyklosti jsou charakteristické nejen pro Sardinii, ale i pro zbytek Itálie. Některé i tak stojí za zmínku. Například při pozdravu si Sardové dávají dvě políbení, jedno na každou tvář. Podání ruky je výjimečné. Další společnou, ale důležitou charakteristikou je silná římsko-katolická víra, se kterou následně souvisí různé tradice a slavnosti.

Každý italský region včetně Sardinie má svůj dialekt. Jak již bylo zmíněno, sardinština je však častěji považována za samostatný románský jazyk. V porovnání s italštinou je opravdu velice nesrozumitelná, což se dá vysvětlit velkou izolovaností ostrova od zbytku Itálie. V sardinštině je patrný vliv latiny a španělštiny. Pro jasnější demonstraci odlišnosti jazyků jsme vypsali některá základní slovíčka.

italština- sardština -čeština
casa- domus-dům
acqua-abba-voda
grande-mannu-velký
fiume-riu-řeka

Tradiční slavností jsou další důležitou charakteristikou sardské menšiny. Slaví se svátky světské i náboženské. K oslavám patří tradiční sardské kroje, hudba a tance. Sardiňané svátky a procesí milují, a protože mají velké množství světců a navíc jsou velmi zbožní, slaví se téměř nepřetržitě. Ročně zde probíhá přes 2 000 různých svátků, poutí, procesí a dalších oslav. O všech svátcích platí, že je lépe je vidět na vlastní oči, než si o nich jen číst. Během církevních svátků se uctívají patroni daných obcí nebo tamní mučedníci. K největším svátkům, při kterých dominují sardinské zvyky a folklór, patří například karneval v Oristanu, jehož vyvrcholením je turnaj v historických kostýmech. Nákladné dřevěné masky se nosí během vyhánění duchů v Nuoru. Jedním z nejkrásnějších svátků je v květnu velké procesí svatého Efisia, které trvá čtyři dny. Během těchto největších oslav na Sardinii jsou vidět kroje ze všech částí ostrova, což je nebývalý pohled. ⁶⁾

Sardinská kuchyně je vyhlášená především svými těstovinami, rybami a pečivem. Italové jsou mistři v přípravě ryb a plodů moře, se kterými se zde setkáte ve formě předkrmů, v těstovinách i jako s hlavním jídlem. Ze sýrů se používá na těstoviny strouhaný parmezán a celá řada polotvrdých a tvrdých sýrů. Velmi oblíbená je také gorgonzola, tučný aromatický plísňový sýr velmi výrazné chuti, ale jemné konzistence. Velmi často se v kuchyni využívá čerstvá ale i grilovaná, pečená či marinovaná zelenina. Neodmyslitelnou součástí kuchyně jsou olivy. Na trhu samozřejmě nesmějí chybět těstoviny, které se od sebe liší tvarem, délkou, povrchem nebo velikostí. Můžeme je v zásadě rozdělit na těstoviny krátké, těstoviny dlouhé a speciální. V rodinných restauracích, které nabízejí domácí kuchyni, se velmi často vyrábějí těstoviny ručně. Z vyhlášených těstovin jsou nejlepší zdejší spaghetti bottarga se sušenými rybími jikrami nebo ovčím sýrem. ⁷⁾

V praktické části naší práce jsme navázali kontakt se dvěma respondenty. Jeden tvořil zástupce minority Sardů, druhý zástupce majority:

• Rosa, 20 let, Cagliari, Sardinie (zástupce minority)
  
• Emilio, 22 let, Mercato San Severino, jižní Itálie (zástupce majority)

Při práci jsme použili metodu polostandardizovaného rozhovoru. Polostandardizovaný rozhovor je zpravidla tvořen předem připraveným okruhem otázek, který se s následným přihlédnutím na respondentovi odpovědi může rozvíjet o otázky doplňující. Rozhovor lze provést prostřednictvím osobního setkání („face to face“), ale také písemně, tedy zasláním okruhu otázek. Otázky se mohou, stejně jako u osobního setkání, další korespondencí rozvést.
Výhodou osobního setkání je nejen spontánnost a pohotovost respondenta, ale také možnost použití techniky pozorování (pozorování gestikulace, způsobu vyjadřování a pohotovosti odpovědí respondenta). Nevýhodou je nutnost domluvit si s respondentem schůzku, která může být spojena s cestováním a také velkou časovou náročností.
Výhodou písemného kontaktu je skutečnost, že vzdálenost a časové omezení nejsou žádnou překážkou. Naopak nevýhodou je, že není zaručena spontánnost, upřímnost a nenucenost respondentů při psaní odpovědí.

V našem případě nebylo, z důvodu velké vzdálenosti našich respondentů, možné uskutečnit osobní setkání („face to face“), a tak byly naše výzkumné otázky kladený prostřednictvím internetového komunikačního serveru Facebook a e-mailu. Námi vybraný způsob dotazování měl již zmíněnou řadu výhod i nevýhod. Zvolená metoda se nám zdála s přihlédnutím na všechny okolnosti a naše možnosti adekvátní.
Respondentům byly kladeny předem připravené otázky, které byly tvořeny zvlášť pro minoritního a zvlášť majoritního zástupce. V případě potřeby jsme přidali doplňující otázky.
Dotazování bylo provedeno v rodném jazyce respondentů, tedy italštině. Znalost jazyka naší komunikaci sice řádně usnadnilo, nicméně jazyková bariéra byla i tak lehce patrná.

Výzkumné otázky byly našim respondentům kladeny jakožto zástupcům minority a majority. Vzhledem k malému vzorku dotazovaných jsem se zajímali nejen o osobní názory respondenta, ale dále i o názory, které má dle jeho mínění právě ta část obyvatelstva, kterou zastupuje.

Otázky na Rosu ze Sardinie (minorita):

1. Vyhovuje vám současná míra autonomie, popř. jakého stavu byste v tomto ohledu chtěli dosáhnout?
   
2. Jste nějakým způsobem diskriminováni – pozitivně (zvýhodnění) či negativně? V případě, že ano, jakým způsobem?
   
3. Jak sami sebe, jako Sardy, vidíte?
   
4. Jak myslíte, že vás vidí majoritní společnost a proč?
   
5. Co považujete za hlavní atribut své etnicity a proč? (historie, území, jazyk, náboženství,…)
   

Otázky na Emilia z jižní Itálie (majorita):

1. Jak se díváte na menšinu Sardů, přijdou vám nějak odlišní (jak)?
   
2. Máte pocit, že jsou Sardové nějakým způsobem diskriminováni - pozitivně (zvýhodnění) či negativně? V případě, že ano, jakým způsobem?
3. Co považujete za hlavní atribut sardské etnicity?
4. Rosa v odpovědích často odkazuje na obecný rozdíl v chování obyvatel severní a jižní Itálie. Sardinii připodobňuje Itálii jižní. Jaký názor na to máte vy?
   

Knih zabývajících se Sardinií a Sardy jsme nalezli celou řadu. K dispozici jsme měli především množství turistických průvodců. Oproti tomu literatury, která by se vyloženě zabývala vztahy mezi Italy a Sardy, bohužel takové množství není. Pro naši práci nám dobře posloužil průvodce po Sardinii od Roberta Andrewse, ⁸⁾ který se v části základních informací o Sardinii zaměřil na charakteristiku Sardů. Za hlavní sardské atributy považuje svébytný dialekt, tradiční slavnosti, unikátní kroje a kuchyni, což se následně z velké části shoduje s názory našich respondentů. Další kniha, která nám poskytla zajímavé údaje, tentokrát o rozdílech mezi Sardy a Italy, je turistický průvodce od Miroslavy Lečíkové. ⁹⁾ V části zaměřené na obyvatelstvo ostrova charakterizuje Sardy jako osoby velice přátelské, ale ve srovnání s Italy, jako osoby rezervované. Dále dodává, že klasicky italské pokřikování na turisty (především turistky) je na Sardinii méně obvyklé. V souvislosti s naší prací nás mimo literatury zaujal i internetový článek, ¹⁰⁾ ve kterém se mimo jiné hovoří o rozdílech severní a jížní Itálie. Na rozdíly mezi Italy ze severu a jihu nás v praktické části upozornili taktéž naši respondenti. Článek hovoří o severní Itálii jako proevropské a moderní části země, zatímco o jihu mluví jako o tradiční, až zpátečnické oblasti. Názory našich respondentů se s částí tohoto článku v mnohém shodují.

Co se týká otázky na autonomii, pokud Rosa mluví sama za sebe, současná autonomie Sardinie ji přijde dostatečná. Naprostá separace ostrova a případný vznik vlastní republiky ji přijde jednoduše zbytečný. Na doplňující otázku, jestli obecně Sardové mají zájem o vznik vlastního státu, odpověděla, že z médií ví o hrstce radikálů, kteří mají zájem o vznik samostatného státu, ale je to opravdu výjimka. Ostatní Sardové sdílejí dle jejího úsudku podobný názor jako ona.

Rosa nepociťuje vyloženě diskriminaci, ale vnímá problémy spojené s jazykem: „Když přijdu někam mezi Italy, hned podle mé řeči poznají, že jsem ze Sardinie a kolikrát si mě z legrace dobírají. Například napodobují sardskou výslovnost, nebo se zasmějí nějakému sardskému slovíčku, které řeknu.“ Zesměšňování forem jazyků v Itálii připouští i v jiných částech země, a tudíž nemá pocit, že by se mělo jednat o nějaký způsob diskriminace Sardů: „Tak například Římané zas „šišlají“ a pravdou je, že si z toho taky umím udělat legraci.“

Rosa svou sardskou minoritu vidí jako hrdý a veselý národ. Nicméně nám dává hned zpočátku jasně najevo, že nemá pocit, že by byly Sardové od Italů nějak zásadně odlišní, poukazuje spíše na obecný rozdíl mezi severní a jižní Itálií: „Mám spíš pocit, že se hodně liší chování Italů na jihu od Italů na severu země. Nás bych připodobnila k Italům z jihu. Máme své tradice, své zásady, milujeme svou rodinu a místo, kde žijeme.“ Italové ze střední a severní Itálie dle Rosy tolik tradiční a hrdí nejsou.

A jak vidí národ Sardů Italové? U této otázky Rosa navazuje na předešlé vyprávění a znovu poukazuje na rozdíly mezi jihem a severní částí Itálie. Rosa má pocit, že Italové ze střední a severní Itálie pohlížejí na jih a Sardinii stejně a k otázce pak jen dodá: „Podle mého názoru nás společně s Italy z jihu vidí jako klidné a tradiční obyvatele.“

Mezi důležité atributy, které vymezují národ Sardů, Rosa jednoznačně řadí množství tradičních sardských slavností, sardinštinu a tradiční sardskou kuchyni. Dále i poukazuje na silnou katolickou víru, kterou považuje, ač je charakteristická pro celou Itálii, za důležitou součást života Sardů.

První dotaz na Emilia se týká pohledu Italů na Sardy. Emilio žádný velký rozdíl mezi Sardy a Italy nepociťuje. Říká o nich, že jsou to veselí a „sluníčkoví“ lidé, stejně jako je on. Nemá tudíž ani pocit, že by byli Sardové nějak znevýhodňování nebo diskriminováni. Za hlavní sardské atributy považuje jazyk. Říká, že sardinštině sice rozumí, ale zároveň připouští, že k nejasnostem v komunikaci někdy dochází.
Emilio souhlasí s Rosou a jejím názorem, že obyvatelé Sardinie a jižní Itálie si jsou velice podobní a dodává: „Cítím to stejně jako Rosa. Jsme společně se Sardy tradiční, „sluníčkoví“ a hlavně klidní lidé z jihu. To Italové ze severu se dle mého názoru pomalu blíží moderní uspěchané době.“

Z naší práce vyplynulo, že vztahy mezi Italy a Sardy jsou na velice dobré úrovni. Italové Sardy vnímají jako bezproblémovou menšinu příjemných lidí a ani Sardové se necítí být diskriminováni. S dobrými vztahy menšiny s většinou souvisí i skutečnost, že Sardové jsou s mírou své autonomie spokojeni a nemají důvod se od Itálie více separovat. Z rozhovorů s respondenty dále vyplynula zajímavá skutečnost, že Sardové se neliší od Italů jako takových, ale že rozdíly se obecně vztahují na Italy ze severu a jihu. Italové ze severní Itálie jsou méně tradiční a i přes svůj klasický italský klid se začínají přibližovat evropské uspěchané době. Oproti tomu Italové z jihu (kam naši respondenti řadí i Sardy) jsou velice tradiční, dávají důraz na rodinu a vztah ke svému rodnému kraji. Z výsledků naší práce závěrem vyplývá, že hlavními atributy, které vymezují sardskou etnicitu jsou: jazyk sardinština, tradiční slavnosti, kroje, kuchyně a silný vztah k rodině a rodnému kraji.

Andrews, R. Sardinie: turistický průvodce Brno: Jota, 2004, ISBN 80-7217-267-0

Do Říma: praktický průvodce Římem [on-line]. Dorima, 2008 [cit. 2009-08-31]. Dostupný z WWW http://www.dorima.cz/rim-zakladni-udaje/italove/

Itálie [on-line]. Wikipedie: Otevřená encyklopedie, c2009 [cit. 2009-04-05]. Dostupný z WWW http://cs.wikipedia.org/wiki/It%C3%A1lie

Italské menšiny [on-line]. Orbion, 2008 [cit. 2009-04-05]. Dostupný z WWW http://italie.orbion.cz/jazyk/

Lečíková, M. Sardinie: podrobné a přehledné informace o historii, kultuře, přírodě a turistickém zázemí Sardinie Praha: Freytag & Berndt, 2001, ISBN 80-86236-58-7

Sardegna [on-line]. Wikipedia: L'enciclopedia libera, c2009 [cit. 2009-08-31]. Dostupný z WWW http://it.wikipedia.org/wiki/Sardegna

Sardinie [on-line]. Sopka.cz, 2004 [cit. 2009-09-01]. Dostupný z WWW http://zeme.sopka.cz/zeme_kapitola.php?idZeme=116&Klic=114A

Simonis, D. Sardinie: z řady průvodců Lonely Planet Praha: Svojtka, 2004, ISBN 80-7237-872-4



Počet shlédnutí: 254