Pavel HANUŠ, Eva BOSÁKOVÁ a Kristýna SATARYOVÁ

Lidové tance, zpěv, muzika, divadla, výborné klobásy, prvotřídně vypálená kořalka, slovenština, festivaly, evangelické křesťanství, houževnatost a nesmírná činorodost. To vše a mnoho dalšího charakterizuje slovenskou menšinu v autonomní oblasti Vojvodina na severu Srbska. Tito lidé jsou velmi hrdí na svou národní slovenskou identitu, kterou si zde uchovali přes dvě stě let a s velkým zájmem o ni pečují. Je velká škoda, že Slovákům v Srbsku hrozí postupné vymizení kvůli stěhování mladých a inteligence na západ. Můžeme jen doufat, že naznačený trend nedojde svého naplnění a Slováci se zde udrží.

Následující příspěvek by se měl pokusit zodpovědět otázky, jakými způsoby se udržuje povědomí a soudržnost menšiny v rámci cizí země a kultury. V článku bude pojednáno o důležitých nosnících kultury menšiny. Těmito pilíři jsou zejména jazyk, náboženství, školství, spolky a bohatý kulturní život.

Příspěvek vychází z prováděného terénního výzkumu v rámci projektu Pestrá Evropa realizovaném na Provozně-ekonomické fakultě ČZU v Praze, který si klade za cíl zmapovat národnostní menšiny v Evropě.

Jednou z menšin, která byla letos vybrána, jsou Slováci v Srbsku. Terénní výzkum proběhl v létě roku 2011 a jeho náplní bylo zjistit, jak tato menšina funguje po institucionální stránce, ale i dozvědět se jaké jsou osudy obyčejných lidí.

Následující článek se proto pokusí svým čtenářům objasnit, co je klíčové pro tuto slovenskou menšinu, neboli co dělá Slováky v Srbsku opravdovými Slováky.

¹⁾ Ke zkoumané menšině existuje celá řada pramenů, některé jsou i poměrně velmi obsáhlé. Tyto jednotlivé proudy ovšem mají své velké výhody i nevýhody. Tato kapitola by měla stručně shrnout nejzajímavější tituly s touto tématikou a podat k nim drobný komentář co se týče výhod či nevýhod využití těchto pramenů.

Pro lepší přehlednost jsou dostupné materiály rozděleny do dvou skupin. Na knižní tituly vydávané Slováky ve Vojvodině a na místní časopisy. Zahraniční práce zde nebudou zmiňovány, jelikož jich je velmi málo a téměř všechny vychází právě z literatury, která by spadala do skupin výše vymezených.

Do první skupiny bychom v současné době měli určitě zařadit knihu „Slováci v Srbsku: z aspeku kultúry“ ²⁾ Tato kniha byla vydána v loňském roce. Kniha je velmi pěkně zpracována, obsahuje mnoho fotografií a obrázků. Díky své komplexnosti a dobrému zpracování byla označena jako počin roku v rámci celého Srbska. Tým kolem „Ústavu pre kultúru Vojvodinských Slovákov“ nás v ní postupně seznamuje s jednotlivými vesnicemi a městečky, kde Slováci v Srbsku sídlí. Stručně nás seznamuje s historií, zvyky, architekturou a základními demografickými údaji. Kniha ovšem trpí i některými faktografickými nedostatky a proto se připravuje druhé opravené vydání. Tato kniha může velmi dobře posloužit k vytvoření si přehledu o místní komunitě. K hlubšímu pochopení je ovšem potřeba zaměřit se především na konkrétní monografie jednotlivých vesnic a danou oblast navštívit. Tato kniha totiž ukazuje vše v lepším světle, než je skutečná situace.

Monografie jednotlivých vesnic³⁾ nám poskytují komplexní a podrobný pohled na život v dané vesnici. Někdy jsou tyto podrobnosti až neuvěřitelné, například v monografii „Lug, dedinka v údolí“ se můžeme dočíst i celý soupis obyvatel a jejich adresy z roku, kdy kniha vyšla, co dříve hrávaly děti za lidové hry či o výletu místních obyvatel na Slovensko. V této knize je velmi pěkně popsána i historie příchodu Slováků na „Dolní zem“ s názornou ukázkou na přiložených mapách. Tuto monografii ovšem stejně jako ostatní trápí to, že do ní ve značné míře přispívali místní a díky tomu se situace může jevit lépe, než je skutečná realita.

Mezi další autorem nasbírané monografie se řadí zejména „Padina: 1806 - 1996“⁴⁾, „Padina 1806 - 2006“ ⁵⁾, „Kovačica: 1802 - 2002“⁶⁾ a „Selenča: 1758 – 1998“⁷⁾ . Jelikož ovšem tyto monografie mají v zásadě stejný ráz, není potřeba zde rozebírat podrobnosti jednotlivých knih. Všechny nás shodně informují o historii a kulturní situaci těchto vesnic. V těchto knihách máme ovšem několik odlišností. Ve sborníku „Selenča: 1758 – 1998“se autoři rozepisují především o zvláštnosti toho, že tato vesnice je rozdělena na půl mezi katolíky a evangelíky. Můžeme se zde tedy dočíst mnoho zajímavostí o rozdílech mezi zvyky těchto rozdílných směrů křesťanství. Jistě není bez zajímavosti ani rozbor jmen. Na tomto rozboru autoři jasně ukazují rodovou strukturu, a také po dlouhá léta neporušitelné rozdělení vesnice. Sborník „Kovačica: 1802 - 2002“ je naproti tomu zajímavý především články o umění. Dočteme se zde, že Kovačica⁸⁾ je centrem umění Vojvodinských Slováků. Především početně zastoupený je tu směr naivního umění. Kniha nám dává i informaci, že se zde vyrábí housle.⁹⁾ V pracích „Padina: 1806 - 1996“ a „Padina 1806 - 2006“ se naproti tomu setkáváme s popisem Vojenské hranice . V neposlední řadě je potřeba zmínit podrobné a rozsáhlé informace o studních v Padině, které dříve byly společné pro celou vesnici. S tím souvisí i zajímavé informace o hospodaření s vodou. Všechny tito monografie nám mohou poskytnout velmi hluboký vhled do zkoumané problematiky a to zejména díky tomu, že jejich autoři jsou místní Slováci. To ovšem s sebou nese i jednu obrovskou nevýhodu. Situace je v těchto knihách ukazována v lepším světle, než je skutečnost.

Dalším, cenným zdrojem jak poznat místní kulturu jsou časopisy, kterých zde vychází velké množství. Mezi ty, jež přináší nejzajímavější informace, patří zejména „Národnostný kalendár“¹⁰⁾ a „Dolnozemský Slovák“¹¹⁾ . V prvně zmíněném se můžeme vždy dočíst, jaký byl právě uběhlý rok této menšiny a tím získat představu o aktuálním dění. Jelikož tento časopis má již několik desítek ročníků je zde možné pozorovat vývoj situace aktuálním náhledem na věc. Pro ilustraci je zde nutné představit alespoň jeden ročník, zatím poslední autorovi dostupný je z roku 201.¹²⁾ V první části je na dvanácti stránkách kalendář následujícího roku s popisem některých zajímavých dat a jejich událostí. Poté se zde dočteme drobné shrnutí nejdůležitějších událostí ve světě. Za touto částí už přichází články k nejdůležitějšímu dění mezi Srbskými Slováky. Zde je touto událostí historicky první volba do „Národnostnej rady slovenskej národnostnej menšiny“ Na dalších stránkách se seznámíme i s dalšími událostmi uplynulého roku. Předposlední část kalendáře je věnována článkům o zemědělství, kuchařským receptům a dalším různým radám. Na úplném závěru je každoročně myšleno i na ty nejmenší, pro které je zde kapitola „Detský kútik“. Časopis „Dolnozemský Slovák“ nás naproti tomu seznamuje více odborně s kulturou Slováků na „Dolní zemi“. Tento časopis je společně vydáván v Srbsku, Maďarsku a Rumunsku. Z posledního ročníku by stály za připomínku zejména články o Slovenské svatbě v Padině, kde je tato událost detailně popisována a článek k 80 výročí „Matice slovenskej v Srbsku“¹³⁾ . Ze starších ročníků tohoto časopisu bude zmíněno, kvůli nepřebernému množství textů, jen pár článků. V roce 2009 přišel s novými informacemi, které mají návaznost i na Lug , článek o počátcích osidlování obce Hložany.¹⁴⁾ V tom nás autor seznamuje se svým úspěšným pátráním po „urbariálních súpisoch“ a jejich významu. Hned následující článek o sběratelství písní Slováků v Srbsku nás seznamuje s historií této sběratelské činnosti, která podle mnohých místních obyvatel pomáhá uchovat tradiční slovenskou píseň, kterou považují za základ uchování si identity. 3. číslo z roku 2010¹⁵⁾ je věnováno kulturním institucím Slováků v zemích, které se účastní na vydávání tohoto časopisu. Zde se můžeme rychle a stručně dočíst informace o těchto jednotlivých společnostech. Díky tomu, že jsou tyto údaje shrnuty v jednom díle, není obtížné si udělat představu pro porovnání jednotlivých institucí. Tyto časopisy, tím že vycházejí pravidelně, jsou hodnotným nositelem čerstvých informací. Ovšem to nese i své nevýhody. Na nové informace, které přináší, není nahlíženo s odstupem. Omezená délka článků nutí autory některé obsáhlé témata zjednodušit, což může být pro plné porozumění problému značný problém.

Pro tvorbu základního přehledu o současném životě dané menšiny bylo zpočátku zásadní studium statistických údajů, historie a jiných dokumentů. Jelikož k dané tématice v Čechách je naprosté minimum informací v tištěné podobě, byl hlavním zdrojem internet. První polovina roku 2011 proto připravila, díky nashromážděným informacím, teoretický podklad pro další etapu.

V druhé části byl podniknut téměř 3 týdny dlouhý výjezd do Srbské republiky. V rámci tohoto výzkumu byly navštíveny všechny významné (pro Slováky) dědiny. Podařilo se zmapovat všechny vesnice, kde mají Slováci významnou početní převahu nad většinovým srbským obyvatelstvem. Nemalý přínos mělo i to, že součástí programu byly dvoje slavnosti. Jedny z toho-Slovenské národní slavnosti jsou dokonce největším festivalem slovenské kultury mimo území Slovenska. Informace byly také shromažďovány ve více jak desítce hloubkových semistandardizovaných rozhovorů. Nemalým úspěchem také bylo nasbírání desítek publikací z vlastních vydavatelství menšiny a velké množství informací, které není možné získat jinak než delším pobytem mezi místním obyvatelstvem. Tento výjezd do terénu se uskutečnil v létě roku 2011.

Po příjezdu logicky následovalo několikaměsíční pročítání a třídění nasbíraných materiálů. V této době bylo nejdůležitější konfrontovat věci zjištěné přímo v terénu s písemnými materiály. Účelem bylo co nejlépe popsat současný stav. Toto několikaměsíční úsilí vyvrcholilo tvorbou základního přehledu o dané menšině. Tato fáze probíhala na podzim a v zimě roku 2011.

Zatím poslední fází byla příprava a realizace druhého téměř třítýdenního výjezdu do oblasti Vojvodiny. Tento výjezd s filmovým štábem měl za účel podpořit získané informace a písemné materiály audiovizuální stránkou. Díky tomu vzniká dokument o životě ve vesnici Lug. Přípravy na tuto fázi začínaly na jaře 2012 a plynule přešly v samotné natáčení v září 2012.

Srbsko jakožto jeden ze států Balkánského poloostrova je poměrně jasně rozděleno na hornatou jižní a nížinou severní část.

Pro pochopení Slováků v Srbsku je důležitá pouze ona severní rovinatá část, která je součástí územně samosprávného celku Vojvodina, který oficiálně spadá pod vládu Republiky Srbsko. Protéká tudy řeka Dunaj, která dříve tvořila přirozenou hranici Rakouska-Uherska (dále jen R-U). ¹⁶⁾

Díky tomu, že tento kraj byl na hranici území pod správou Habsburské monarchie (od roku 1780 Habsbursko-Lotrinské dynastie) byl poznamenám mnoha výboji osmanských Turků, a proto zde byl velmi nízký počet obyvatel. Na druhou stranu zde také byla spousta volné půdy, která je vzhledem k výborným podmínkám středního klimatického pásu s velmi vysokým podílem slunečných dní jedna z vůbec nejúrodnějších v Evropě.

Po odsunu osmanských Turků po roce 1718, zde vznikly téměř ideální podmínky pro nové osídlení. V této době sem přichází mnoho imigrantů různých národností. Mezi nimi nechyběli ani Slováci, kteří sem přicházeli v drtivé většině za zemědělstvím. Začali se zde usazovat v oblastech Jižní Báčky, Banátu a Sriemu. Je pro ně typické, že se usazovali v celoslovenských dědinách, z nichž většina se do dneška udržela.

Stále ovšem bylo potřeba velmi pečlivě hlídat jižní hranici impéria vládnoucího rodu. Kvůli tomu se sem dostaly i rodiny, které se nevěnovaly výlučně zemědělství.

¹⁷⁾

Vesnice a města s výrazným podílem slovenského obyvatelstva jsou zde vyznačeny modře.

Zobrazit místo Slováci v Srbsku na větší mapě

Města a vesnice navštívené v rámci výzkumu. Jedná se o místa s významnou komunitou Slováků.

Turci ovládali značnou část Uherska v 17. století. Turecké nebezpečí hrozilo v pohraničních oblastech a jižních krajích Slovenska. V roce 1663 Turci dobyli Nové Zámky, dále i hrady Nitru, Hlohovec, Levice a pokračovali až do údolí Váhu. Leopold I. uzavřel s Turky 10. října 1663 mír ovšem za nevýhodných podmínek. Nové zámky zůstaly v držení Turků, což jim umožňovalo plenit slovenské vesnice. Změna nastala s porážkou Turků u Vídně v roce 1683. Za následující dva roky byli Turci vyhnáni z Nových Zámků a o rok později opustili i Budín. Roku 1718 Turci opustili definitivně Uhersko.

Postavení poddaných se oproti předcházejícím letům zhoršilo. Zeměpáni je vykořisťovali, a proto se dá říci, že jejich útěky představují aktivní boj proti feudálnímu útlaku. Na konci 17. století žila většina uherské šlechty na Slovensku. K odchodu na Dolní zem přispěla i tvrdá rekatolizace. Lidé se bouřili, např. vzpoura v Turek Lúke r. 1692, v Senici r. 1673. Obyvatelstvo si těžko obstarávalo obživu na obhospodařené půdě. Už v této době se setkáváme s prouděním ze severu na jih, kdy slovenští sezónní robotníci chodívali na uherskou nížinu na žatvy. ¹⁸⁾

Hlavní obživou obyvatelstva byl extenzivní chov dobytka na rozsáhlých pustinách. Zájem o zalidnění široké pustiny měl jednak stát, ale také zeměpáni. Různými sliby lákali k odchodu do těchto krajů. Nařízení Leopolda I. z roku 1701 slibovalo osídlencům osvobození od daní po dobu tří let. Na Dolní zem proudily především rolnické poddanské masy s vidinou lepšího života. ¹⁹⁾

Novohrad v dobách feudalismu se na přelomu 17. a 18. století a během 18. století stal kolébkou stěhování obyvatel severních stolic uherské krajiny. Po vyhnání Turků většina obyvatel opouští Novohradskou stolici a začíná cesta za lepším životem na Dolní zem. ²⁰⁾

V této době se stěhování na Dolní zem netýkalo pouze Slováků, ale přemisťovaly se i jiné národnosti jako Maďaři, Němci, Chorvati, Češi aj. Ze všech národností kromě Srbů se nejlépe udrželi vojvodinští Slováci. Počet přistěhovaleckých slovenských rodin se odhaduje na 40 000. Na začátku stěhování se usazovaly v Peštianskej stolici a jižní části Novohradskej stolice, která v současné době patří Maďarsku. V první třetině 18. století pomalu začínají migrovat do Békeše, Báčky a Banátu z iniciativy především Novohradčanů.

Příchod prvních Slováků evangelíků do Békešskej stolice v roce 1717 organizovala královská komora, protože potřebovala osídlit zpustošené území.^{21) 22)}

Slováci v Báčce

Po roce 1745 začíná usazování Slováků v Báčce, Sriemu a Banátě, nejjižnějších částech Uherska. Uzavřený mír v Sriemskych Karlovciach roku 1699 navrátil území Báčky Uhersku po dlouhotrvající turecké okupaci. Turci po sobě zanechali zpustošené kraje. Podle soupisů z roku 1715 žilo v Báčce pouze 1202 srbských, 35 maďarských a 30 německých rodin. Dohromady jejich počet byl 30 868 obyvatel. Půda přináležela královské komoře a oni ji vložili do rukou zeměpánům. ²³⁾

Futocký zeměpanský majetek byl největší a také nejvýznamnější, protože zde vznikaly osady s nejvyšším počtem Slováků. Bratři Čarnojevičovci získali roku 1744 futocké panství.²⁴⁾ Bratři Čarnojevičovci se potýkali s nedostatkem pracovní síly. Svobodník Martin Čáni, původem z Málinca, se nějakým pro nás neznámým způsobem dostal do těchto krajů a přislíbil Čarnojevičovcům, že přivede slovenské poddané do vylidněného města. Při návratu domů do Peštianskej stolice rozhlašoval v každé vesnici, že půjde s Novohradčany do Báčky. Kdo chtěl, mohl se přidat. ²⁵⁾

Na jaře 1745 Čáni přivedl první osadníky, kteří se usadili v srbské dědině Báčsky Petrovec. Dědina Petrovec, ve které žilo 19 srbských rodin, vyčlenila část svého chotára (pozemky patřící obci). Smlouvu o osídlení Báčského Petrovce podepsali 25. května 1747 původní (srbští) obyvatelé a poddaní (Slováci) pro bezpečnější a stálejší usazení. Více než 90 % obyvatelstva bylo slovenské národnosti. V současné době zde žije přes 80 % Slováků ²⁶⁾ a je považovaný za centrum všech vojvodinských Slováků.

Slovenští osadníci přicházeli především z Novohradu, část z Hontu a po cestě se přidávali osadníci z Peštianskej stolice (Cinkora, Gedel’ov, Boldog, Pilíš, Demrov ad.). Následovali je osadníci ze severnějších krajů Slovenska (Liptov, Orava, Turiec). Po vydání Tolerančního patentu za vlády Josefa II. v roce 1781 se počty odcházejících zvyšovaly. Další vlna přicházela v letech 1773 – 1804 do obce Kysáče. Z Piešťanskej stolice odešlo kolem 70 rodin z 16 obcí, z Novohradskej stolice přišlo více než 180 slovenských rodin z 25 obcí. Postupem času Slováci osidlovali v Báčke další obce. ²⁷⁾

Bratři Stratimirovičovci získali pozemek od 4 km vzdáleného Petrovce. Po roce 1745 sem začali přicházet první obyvatelé pravděpodobně z Petrovce a slovenští obyvatelé z Novohradskej, Hontianskej, Zvolenskej a Nitranskej stolice. Kulpín je od svého vzniku až do současnosti slovensko-srbskou osadou.

Založení Hložan je datováno do roku 1756. Slováci přicházeli ze stolice Zvolenskej, Gemerskej, Nitranskej, ale také z Novohradu, Hontu a Peštianskej stolice. Osadnickou smlouvu uzavřeli r. 1759. Nejvyšší počet Slováků přišel v roce 1770.

Vedle srbské osady Pivnice si Slováci v roce 1790 postavili osadu a nazvali ji Nová Pivnice. Přistěhovalo se sem kolem 500 slovenských přistěhovalců z oblasti západoslovenského nářečí. Společně s nimi přišlo i několik maďarských rodin. Pivničani se liší od ostatních vojvodinských Slováků svým západoslovenským nářečím.

Do Báčsky Palanky se 30 slovenských rodin přistěhovalo v roce 1792 z Nitranskej stolice. Jednotlivě Slováci odcházeli do Nového Sadu, kde si založili církev v roce 1811 a o osm let později si postavili kostel. O další slovenské dědině Silbaši se píše od roku 1814. ²⁸⁾

Slováci v Banátu

Srbská část Banátu se rozprostírá na severovýchodním cípu krajiny. ²⁹⁾ Oblast historického Banátu, území mezi Dunajem a Tisou, bylo území plné močálů a pro lidi velmi nezdravé. Rumunské a srbské obyvatelstvo často umíralo na malárii. ³⁰⁾

Za období osmanské nadvlády se území takřka vylidnilo. Soupisy z roku 1717 uvádějí, že se zde nacházelo 56 obydlených a 135 opuštěných osad. Císařské úřady měly zájem na zalidnění území kvůli neobráběné půdě, ale také proto, že území bylo součástí Vojenské hranice, kterou bylo potřeba střežit. Úřad se pokusil zalidnit území Němci, Italy a Španěly, kteří ze strachu před stálým osmanským nebezpečím, opustili tento kraj. Potom začínalo přicházet obyvatelstvo z Uherska. Josef II. vydal v roce 1781 toleranční patent, na jehož základě odcházeli do zpustošených a neobývaných osad slovenští evangelíci. Na konci 18. století bylo pro Banát charakteristické pestré národnostní složení. Žili zde Srbové, Rumuni, Bulhaři, Slováci, Češi, Maďaři, Italové, Španělé, Romové atd.

První slovenskou osadou se stal Banátsky Komlóš, nazývaný Nový Komlóš, v roce 1782 z Novohradu, Hontu, Peštianskej a Békešskej stolice. Následujícího roku si povolali prvního evangelického faráře na tomto území Matěje Barániho z Potra. Po svém příchodu založil první slovenskou evangelickou církev v Banátě a inicioval stavbu kostela. To se nelíbilo představiteli královské komory a místním zeměpánům, kteří byli na straně rumunského pravoslavného obyvatelstva. Po výhružkách se Matěj Baráni přestěhoval na nedaleký Bardán.

Z Bardáně odešlo srbské obyvatelstvo kvůli nevhodným podmínkám. Při příchodu bylo garantováno Matějovi Baránimu, že budou mít slovenští poddaní určité výhody a výsady jako závazné podmínky na usazení. Kontrakt s 14 podmínkami byl podepsán mezi hrabětem Gabrielem Buttlerem a farářem Matejem Baránim 30. 9. 1784, a tak začal organizovaný příchod Slováků do Bardánu a dalších osad. ³¹⁾

V roce 1786 se přestěhovalo do Aradáče 52 slovenských rodin. Slováci z Aradáče a z Novohradskej, Peštianskej a Gemerskej stolice osídili Kovačici. Roku 1802 si založili školu a vykopali studnu. Kovačicí vedla Vojenská hranice proti Turkům. Následující rok se všichni, kteří se přihlásili do služby ve Vojenské hranici, dostali pozemek a další dva roky se věnovali výstavbě osady.

Nedaleko Kovačice na Vojenské hranici leží dědina Padina, která byla znovuosídlena v roce 1806. Od svého založení do roku 1972 trpěla Padina nedostatkem vody. První roky si museli chodit pro vodu do sousední Kovačice. Obyvatelstvo nebylo spokojené a chtělo se odstěhovat, protože nedostatek vody přinášel značné nepříjemnosti. Velitelé hranic nechali postavit první studnu v roce 1806, ale nestačilo to. V roce 1808 na příkaz arcivévody Ludovíta se mělo přistěhovat dalších 80 rodin a mělo být postaveno 5 studní. Studny byly dokončené do roku 1820. Od tohoto roku si Padinčani kopou studny na vlastní náklady. Do roku 1972 se vykopalo ještě 10 studní. Mimo těchto studní mají tři vrtané studně (jedna ve středu vesnice, jedna v kraji nazvaný Čaba a třetí na konci pole Šulov). ³²⁾

V Jánošíku, dřívější název Slovenský Alexandrovec, se usazovali od roku 1824. V následujícím období můžeme mluvit o sekunádrní migraci, tzn. Slováci se stěhovali v rámci vesnic v Banátě, Báčce a Sriemu. Z Padiny se část Slováků přestěhovala do dědiny Hajdušice, ve které se sžívali s Bulhary a Maďary. Z Hajdušice se slovenské a německé obyvatelstvo usazovalo ve Vojlovicích v roce 1869. Do Bieleho Blata se slovenští poddaní dostali z Padiny, ze Slovenského Aradáče a z Kovačice.

V dědině Ostojičevo, dřívější název Potiský Sv. Mikuláš, se usadilo evangelické obyvatelstvo z Polska, které se postupem času poslovenštilo. Na začátku 20. století sem přicházelo obyvatelstvo z Liptova a některých slovenských osad v Banátě.

Slováci v Sriemu

Sriem byl po dlouhá léta pod nadvládou Turků. Turci dobyli Bělehrad v roce 1690 a dostali se až k Sriemu. Generál Csáky utekl bez boje do Pomorišia a srbské obyvatelstvo se ze strachu před Turky rozuteklo do Báčky a Banátu.

Změnu přinesla bitva u Siente, po které si Sriem mohl konečně oddechnout. Mír v Karlovicích podepsaný 26. ledna 1699 rozdělil oblast mezi Dunajem a Sávou na rakouský a turecký Sriem. Hranice vedla od Slankamenu na jihozápad vedle Sriemskej Mitrovice.

Dvorská komora ve Vídni poslala do Sriemu Otu Christofora Volera v roce 1700 pro upravení poměrů. Jeho úkolem byla evidence osady, majetku a poddaných, a tak se vytvořily základy Vojenské hranice. Téhož roku sem přišli vysocí uherští představitelé v čele s Františkem Nádasdym kvůli zřízení stolice.

Eugen Savojský porazil Turky v říjnu 1716 v Petrovaradíně, v říjnu stejného roku v Temešváru a 16. října 1717 v Bělehradě. Turci se vzdali všech území severně od Dunaje a Sávy. Turecký Sriem se dostal pod správu Petrovaradinského provizorátu.

Ján Bón, profesor na srbském gymnáziu v Novém Sadu, získal povolení od vojenského velitelství k usazení evangelických Slováků na Vojenské hranici Sriemu na vlastní náklady. Do Staré Pazovy přicházeli první obyvatelé ze Selenče. V roce 1773 si postavili jednoduchý kostel. „Títo Slováci mnohé protivenstvá so Srbi mali, ktorí ích trýznili, prenásledovali, ba ani za kresťanov nepovažovali. Istý Ján Neumann, Sas, vel’mi sa za zdejších Slovákov zaujímal a ích zastával. Aj vojenské velitel’stvo sa za týchto Slovákov, v každom ohl’ade, zaujímalo a jím priaznivé bolo. Turecké a francúzské nepokoje boly tejto cirkvi vel’mi škodlivé.“³³⁾

Slováci ve Staré Pazově nebyli tak spokojení s úrodností půdy, a proto se část z nich přestěhovala do Starého Slankamenu v roce 1791. Ve 20. a 30. letech 19. století Slováci přicházeli na panství hraběte Choteka, kterému se říkalo Cerovača pri Neštíne. Slovenská chudina si kupovala pozemky a v roce 1825 si postavila stálou slovenskou školu. Žilo zde málo slovenských evangelíků, a proto se jednalo o římskokatolickou školu.

Slováci přicházeli do dalších osad Sriemu. Do Boľovic přišlo 40 slovenských rodin z Pazovy v letech 1847 – 1848. V Dobanovicích se o prvních Slovácích mluví od roku 1861. Jako první sem zavítala rodina Krajčova z Kysáče, další roky se sem stěhují rodiny z Kysáče, Petrovce, ale i dalších osad. Další osadou, kde žili Slováci, byla osada Bingule. První Slováci jsou zapsaní v roce 1818. Pět kilometrů od Bingule leží osada Erdevík, kam přišli Slováci v 60. letech 19. století především z Lalite, Petrovce, Kulpína, Selenče, Hložan, Pivnice a Kysáče. Těžko se určuje přesný rok příchodu do osady Šíd. První evangelické rodiny Adama a Juraje Olejárovcov se usadili v Šídu asi kolem roku 1860. Sekundárním stěhováním se Slováci dostali i do Ľuby. V osadě Ašante slovenské rodiny přišly roku 1892 z Pazovy, v dalších letech se sem přestěhovávali Slováci z Petrovce, Selenče, Silbaše, Kysáče a Lalite. Od roku 1895 žijí v osadě Slankamenské vinohrady slovenské rodiny z Pazovy.

Na začátku 20. století slovenští muži z nejjižnějších báčských slovenských osad rubali dřevo na majetku hraběte Odescalchiho. S prací byl velmi spokojen, a proto jim dovolil postavit novou osadu. Na svahu Fruškovej hory vznikla poslední slovenská osada Lug v roce 1902. Noví osadníci přicházeli nejvíce z Hložan, Petrovce a Kulpína a v menším počtu ze Suseku, Selenče, Čiby a Ľuby. ³⁴⁾

Dějiny této malé menšinové komunity nebyly nikdy příliš odlišné od dějin státu jejich většinových sousedů. Báčsky Petrovec, centrum vojvodinských Slováků, patřilo v 19. století mezi 10 největších slovenských měst. Po revolucích roku 1848 vzniklo Srbské vévodství. Z této doby pochází i název Vojvodina, který znamená vévodství. Srbské vévodství sahalo až na území, které dnes patří Rumunsku. Toto území formálně spadalo pod uherskou vládu, která se snažila o potlačení těchto snah. Situace se vyřešila kompromisem, bylo zřízeno Vojvodství Srbsko a Tamišský Banát. Mezi úřední jazyky patřily němčina a srbština, metropolí byl Temešvár. ³⁵⁾

Po první světové válce se R-U rozpadlo a Vojvodina byla součástí Království Srbů, Chorvatů a Slovinců (dále jen SHS). Slováci se přihlásili ke vzniku Království SHS při svém vzniku v roce 1918. Po pádu R-U zmizelo i nacionální utlačování, ovšem vesnice byly po válce v bídném stavu. Maďaři utekli a jediné co po sobě zanechali, byl slib, že se ještě vrátí. Dodnes se nevrátili. Národní život Slováků začal ožívat. Zakládali se knihovny, čítárny a další různé spolky. ³⁶⁾

Předválečná politika (válkou je zde myšlena druhá světová válka) státu byla založena na spolupráci s fašistickými státy, ale většina lidu byla protifašisticky orientovaná. Království Jugoslávie neexistovalo na mapě. Vojvodina se rozdělila třem stranám: Báčka připadla Maďarsku, Sriem získal Nezávislý chorvatský stát a Banát přináležel okupačnímu systému Srbska, který byl de facto pod správou domácích Němců. ³⁷⁾

Němci šířili fašistickou propagandu, němečtí občané brali moc do svých rukou a získávali i některé místní obyvatele. Němci posílali obyvatele na nucené práce do „švábských“ osad. Němci hlídali i noční pořádek, především zda se nezabíjí prase, protože to bylo zakázané. „Kovačičania sa však vynašli a zabíjačky robili aj na povale.“ ³⁸⁾

Po druhé světové válce autonomní oblast Vojvodina náležela Srbsku. Zřízení tohoto uspořádání mělo zajistit správu pro početné menšiny. V této době došlo ke snižování počtu Maďarů, kteří odcházeli, ovšem někteří zůstavali především v úzkém pruhu na severní hranici s Maďarskem. Německé obyvatelstvo bylo odsunuto a jeho majetek byl znárodněn a později kolektivizován. ³⁹⁾

Slováci považují období od 2. světové války do 90. let 20. století za nejlepší dobu. Žilo zde nejvíce Slováků, neodcházeli za prací na Slovensko a do jiných západních zemí Evropy. Vojvodina se hospodářsky rozvíjela. Lidé měli vyšší platy než dnes. Rodiče dnešních dětí vzpomínají na zájezdy do Československa, kde si kupovali křišťál a jiné zboží, které bylo levnější než v jejich rodné zemi. Práva menšin, tedy i Slováků, byla posílena ústavou SFRJ (Socialistická federativní republika Jugoslávie) z roku 1974. Autonomní oblasti měly pravomoci republiky včetně vlastního zástupce.

V 90. letech se situace změnila. Slováci ji označují za nejhorší dobu. Celková situace státu nebyla optimální. K moci se dostal Slobodan Miloševič, který chránil Srby a stál u organizovaných pokusů o nátlak na menšiny převážně Chorvaty. Slovenská inteligence odcházela na Slovensko či do jiných evropských států. Následky menšina pociťuje dodnes, protože většina mladých odchází za prací a studiem do Slovenské republiky. Téměř všichni, kteří takto odchází se nechtějí vrátit zpět. O zachování slovenské identity má zásluhu obrození Matice slovenskej v Srbsku, která znovu obnovila svoji činnost v roce 1990.

Jugoslávie se postupně začínala rozpadat. V zemi vypukla hyperinflace, která silně ovlivnila srbské hospodářství. Slovinsko a Chorvatsko opustily federaci Jugoslávie. Srbové v Chorvatsku se v polovině roku 1990 začínali domáhat vlastní autonomie za podpory Jugoslávie, což se Chorvatům nelíbilo. Na podzim roku 1991 se fronta stabilizovala, uzavřelo se příměří. Během let 1992 – 1994 žádná ze stran příměří nedodržovala. Konec přinesl rok 1998 s vyhnáním 200 tisíc Srbů. ⁴⁰⁾

Slovákům ze Sriemu přišlo hloupé bojovat proti kamarádům, kteří stáli na opačné straně hranice, a tak někteří i utíkali na Slovensko. Na jugoslávskochorvatskou hranici poblíž města Ilok byly posílány v říjnu 1991 i jednotky policie z Kovačice. ⁴¹⁾

Problémy s uznáním autonomie Kosovské oblasti vyústily v občanskou válku v Kosovu mezi Jugoslávským státem a Kosovskou osvobozeneckou armádou (UCK) roku 1997. Vedení NATO dalo Miloševičovi ultimátum. Pokud nestáhne jugoslávské vojsko z Kosova, armáda NATO zahájí letecké nálety. Miloševič nechal stáhnout jednotky, po kterých následovala genocida nealbánského obyvatelstva ze strany UCK. Jugoslávská armáda zahájila ofenzivu. Jednotky NATO reagovaly leteckými nálety v roce 1999. ⁴²⁾

Bomby padaly i na oblast Vojvodiny, např. v okolí Kovačice spadlo 5 bomb, naštěstí nikdo nebyl zraněn. Lidé z Báčského Petrovce cítili, jak se zem otřásala. Přesto Slováci i Srbové stáli na ulici a vyprávěli si vtipy.

Od příchodu na Dolní zem se Slováci nesetkávali s vážnými problémy vůči svému etniku. Důvodem může být to, že zde žil velký počet národů – Němci, Maďaři, Rumuni, Češi aj. Slováci přicházeli do opuštěných srbských vesnic nebo si zakládali nové dědiny. Dodnes Slováci žijí s ostatními v míru a klidu. Srbové žijící ve slovenských vesnicích se naučili slovensky a cizí člověk nerozpozná, že se nejedná o Slováka.

Pro ukázání velikosti a významu této menšiny se velmi hodí jeden ze silných nástrojů kvantitativní vědy - statistika. Následující odstavec by proto měl přinést základní numerické informace doplněné o geografické údaje. Jedná se o údaje poměrně staré, jelikož sčítání lidu se provádí pravidelně cca jednou za 10 let a doba vzniku tohoto příspěvku je již po dalším sčítání v roce 2011, ovšem před vyhodnocením výsledků.

V roce 2002 byl počet Slováků v Srbsku 59 021, z toho 56 637 ve Vojvodině. Nejvíce Slováků se nachází v Báčke 29 274 (51,68 %), v Banátu 18 013 (31,8 %) a v Sriemu 9 350 (16,51 %). Ve srovnání s rokem 1991, kdy bylo v Srbsku 66 863, z toho ve Vojvodině 63 941. Řečí absolutních čísel je patrný pokles počtu obyvatel o 7 842. V případně procentuálního vyjádření je tento úbytek roven 11,78 %.

Rozmístění a počty Slováků názorně ukazují následující tabulky a mapky. Údaje opět pochází z cenzu 2002.

Nejvíce Slováků podle procentuálního zastoupení žije v:

• v Padině 96,79 %
• v Lugu 93,37 %
• v Jánošíku 91,63 %
• v Selenči 91,19 %
• v Hložanoch 86,95 %

Nejvíce Slováků podle absolutního počtu žije v:

• v Starej Pazove 5 848
• v Kovačici 5 697
• v Padine 5 575
• v Báčskom Petrovci 5 549
• v Kysáči 4 505

⁴³⁾

⁴⁴⁾

Etnická struktura Vojvodiny k 31. 3. 2012: Modrá - Srbové, žlutá - Maďaři, hnědá - Slováci, růžová - Chorvati, tmavě modrá - Černohorci, červená - Rumuni, hnědá - Rusínové, zelená - Češi, fialová - bez absolutní etnické majority.

Pestrost Vojvodiny (Banátu)

Oblast Banátu se nachází na území tří států: východní část připadla Rumunsku, západní část je srbská a nejmenší severní část leží na území Maďarska. Z historického hlediska je zajímavé sledovat změny hranic.

Politická situace v letech 1568 -1571: růžová -Eyalet Temešvár - součást Ottomanovy říše, modrá - část Eyalet Budín - Ottomanova říše, hnědá - Sanjak Sriem - část Eyalet Budín - Ottomanova říše, Zelená - Banát, Lugos a Karánsebes - část principálství transilvánie - vazala Ottomanovy říše.

⁴⁵⁾

Politická situace v polovině 17. století: růžová -Eyalet Temešvár - součást Ottomanovy říše, modrá - část Eyalet Budín - Ottomanova říše, hnědá - Sanjak Sriem - část Eyalet Budín - Ottomanova říše, zelená Sanjak Semeredín - část Eyalet Budín - Ottomanova říše.

⁴⁶⁾

Geopolitická situace 1. listopadu 1918: Zelená - Banátská republika, růžová - Stát Slovanů, šedá - Maďarsko.

^{47) 48)}

Dělení banátu v roce 1919 - 1924.

Přelomovou událostí bylo podepsání Trianonské smlouvy 4. června 1920 na zámku Grand Trianon ve Versailles poblíž Paříže. Na základě Trianonského míru byl Banát rozdělen do tří částí – největší část připadla Rumunsku.

⁴⁹⁾

Trianonská smlouva č. června 1920.

Změna struktury obyvatelstva v srbském Banátu v letech 1921-1991

Zdroj: Medjunarodni znanstveni skup „JUGOISTOCNA EUROPA 1918.-1995.“ Hrvatska matica iseljenika i Hrvatski informativni centar: 2000. Další dostupnost: http://www.hic.hr/books/jugoistocna-europa/02tablice.htm

V srbské části Banátu žilo před rokem 1920 celkem 560 000 obyvatel, z toho 16 000 Slováků. Po roce 1920 se počty výrazně nezměnily. Největší nárůst Slováků byl v 60. a 70. letech, kdy jejich počet dosahoval přes 22 000. K roku 2002 se počet Slováků pohyboval k 18 000. ⁵⁰⁾

Zdroj: Medjunarodni znanstveni skup „JUGOISTOCNA EUROPA 1918.-1995.“ Hrvatska matica iseljenika i Hrvatski informativni centar: 2000. Další dostupnost: http://www.hic.hr/books/jugoistocna-europa/02tablice.htm

Popis stanovništva, domaćinstava i stanova 2002. Knjiga 1: Nacionalna ili etnička pripadnost po naseljima. Republika Srbija, Republički zavod za statistiku: Beograd, 2003. ISBN 86-84433-51-3. Další dostupnost: http://www.amazon.com/wiki/Demographic_history_of_Serbian_Banat#cite_note-3 ⁵¹⁾

„Materinská moje reč taká si mi milá, akoby ma moja mať menom oslovila. Materinská moja reč poklad môj v cudzine… Keď sme v cudzine, vtedy si najviac to svoje vážiť vieme.“ ⁵²⁾

Slováci v Srbsku jsou na tom po jazykové stránce velmi dobře, protože slovensky umí mluvit prakticky všichni. Odolali maďarizačním snahám mezi světovými válkami a svůj jazyk si zachovali. Od té oficiální slovenštiny na Slovensku se ale přeci jen trochu liší. Některá slova mohou Slovákům ze Slovenska znít zastarale, nemluvě o slovech, která srbští Slováci přejali ze srbštiny kvůli lepší expresivitě (jeden z respondentů uvedl, že některá srbská slova jim přijdou údernější a lépe vystihující). Kvůli každodennímu kontaktu se srbštinou se také některé významy určitých slov posunuly. Ve Slovenském národním kalendáři z roku 2011 taková slova nazývají klamavá a vysvětlují některé nesrovnalosti mezi slovenštinou na Slovensku a v Srbsku: „Sloveso prať patrí k celkom bežným slovenským slovám. V podmienkach bilingvizmu aj toto slovo používame však aj ako treba, aj ako netreba. Slovenské sloveso prať sa používá v súvislosti s odstraňováním špiny z nejakej tkaniny, napr. prať košele, prať sveter, prať zaclony. Tak isto sa používajú aj slovesá oprať, vyprať, zaprať. Srbské slovesá prati, oprati majú však širšie použitie. Používajú sa nielen v súvislosti so špinavými textilnými predmetmi, ale aj omnoho širšie. Takto sa podľa srbčiny u nás už vyskytujú aj spojenia, ako sú napr. „prať obloky“, „oprať si zuby“, „oprať riad“, „oprať ovocie, zeleninu“, „odporúčať časté pranie rúk“, „prať auto“. V slovenčine uvedené spojenia sú na zasmiatie, pretože vo vzťahu na odstraňovanie nečistoty z uvedených a aj iných predmetov alebo i častí tela použitím vody a čistiacich prípravkov alebo mydla sa v slovenčine používajú slovesá umyť a umývať.“⁵³⁾

Vzájemnému ovlivňování také nahrává jazyková blízkost slovenštiny a srbštiny, protože oba to jsou jazyky slovanské. Slovensky se tedy ve Vojvodině mluví v rodinách, na slavnostech, mezi přáteli, mezi spolky a samozřejmě i ve školách. Právě díky vyučování slovenštiny na školách se tak silně udržuje i u mladé generace, která tak přebírá štafetu při uchovávání národní identity Slováků v Srbsku, jejíž nedílnou část tvoří právě schopnost mluvit slovensky.

Možnost vzdělávat se v mateřském jazyce mají Slováci v každé vesnici nebo městu, kde mají výraznější zastoupení (např. Padina, Kulpín, Hložiny, Báčská Palanka, Lug…). Buď je tam vyloženě slovenská škola, nebo se v srbské škole nachází slovenská třída. Do slovenské třídy mohou chodit i děti jiné národnosti než slovenské. Ve školním roce 2010/2011 nalezneme speciální třídy (slovenské) pouze na ZŠ v Selenči, B. Petrovci, Hložanech a Padině. Celkový počet žáků činí 39. Lepší je situace u žáků (tříd), na které se vztahuje pouze vyučovací jazyk slovenský. Jedná se o 3122 dětí. Nejvíce dělí chodí do ZŠ Maršala Tita v Padině (593 dětí), dále ZŠ Jana Čajaka v B. Petrovci (434), ZŠ Mladých pokolení v Kovačici (414). ⁵⁴⁾

Slovenská gymnázia, kde veškerá výuka probíhá ve slovenštině se nachází v Báčském Petrovci a v Kovačici. V rámci vysokoškolského vzdělání je možné studovat slovenštinu v hlavním městě Vojvodiny na oddělení slovakistiky FF Univerzity v Novém Sadu. Většina mladých lidí odchází studovat do zahraničí, především na Slovensko. Z 30 lidí zůstává v Srbku pouze kolem 7. Jedním z důvodů je poskytování vysokých stipendií na univerzity na Slovensku.

Pro Slováky ve Vojvodině je samozřejmý bilingvismus, který je obecně považován za velké plus do života. Někteří z rodičů ale mají obavy, že když dají dítě do slovenské školy, kde se vše bude učit ve slovenštině, bude následně po zbytek života znevýhodněné. Proto ho pak raději dají do srbské školy, aby nebylo přetěžované. Proti této tendenci se snaží slovenští učitelé bojovat a přesvědčit je, aby se slovenské výuky neobávali, a aby dávali děti do slovenských škol a tříd. Dítě podle nich nejenom že zvládne přechod ze slovenské výuky na základní škole do srbské na střední, ale často mají takové děti dokonce lepší studijní výsledky.

Kromě slovenských škol se na zachovávání slovenského jazyka podílí i nakladatelství Slovenské vydavatelské centrum se sídlem v Báčském Petrovi. Jejich publikační činnost je vskutku impozantní.

Bylo zde zmíněno, že srbská slovenština se v určitých ohledech od té slovenské liší. Je ale nutno zmínit, že v rámci Srbska slovenština nemusí být vždy všude úplně stejná. Všimli jsme si toho v dědině Pivnice, kde narozdíl od ostatních dědin mluví západoslovenským nářečím. Například „nerozprávajú“ ale „hovorí“ či místo „paradajek“ říkají „rajčiny“. S další jazykovou zajímavostí jsme se setkali v Selenči, která je rozdělena na katolickou a evangelickou část. Podle příjmení lze rozpoznat jakého vyznání člověk je. (příklady)

Slováci jsou velmi věřící lidé. Většina Slováků (kolem 80 %) v Srbsku vyznává Slovenskou evangelickou a. v. církev, menší část katolickou víru. Ve vesnicích se objevuje i menší počet vyznavačů církve baptistické, Kristovy duchovní cirkve , Kristovy cirkve bratov, nazaretské a nestoriánské.

Slovenská evangelická církev augsburského vyznání v Srbsku

Jak již bylo zmíněno, první evangeličtí Slováci přišli na území Vojvodiny v roce 1745. Ihned po příchodu se nábožensky organizovali. V každé založené osadě si postavili kostel nebo modlitebnu a školu. Slovenská evangelická a. v. církev v Srbsku se osamostatnila v Staré Pazově v roce 1921.

Ve Vojvodině žije 2,2 milionů obyvatel, z čehož je potom 8 % protestantů. Církev má kolem 50 000 členů. Je rozdělená na senioráty Báčský, Banátský, Sriemský a od roku 2008 nově založený Německý seniorát. Rozsáhlá diecéze má 28 církevních a 13 filiálních sborů. V současnosti má církev ve službě 27 farářů (z toho 6 farářek), v čele stojí biskup. Biskupem je Mgr. Samuel Vrbovský.

Církevní sbory nalezneme v těchto slovenských dědinách: Bělehrad, Bingul’a, Bol’ovce, Erdevík, Lug, Stará Pazova, Šíd, Aradáč, Biele Blato, Hajdušica, Jánošík, Kovačica, Ostojicevo, Padina, Vojlovice, Zrenjanin, Báčska Palanka, Báčsky Petrovec, Bajša, Hložany, Kulpín, Kysáč, Laliť, Nový Sad, Pivnica , Selenča a Silbaš.

V roce 1946 byl odebrán církvi majetek. Některé církevní sbory vlastní obhospodařenou zemi s maximální plochou 10 ha. Církev je financována z dobrovolných příspěvků a milodarů svých členů.

Pravidelně vydávají měsíčník Evanjelický hlásnik, Ročenku a Evanjelický Kalendár s počtem výtisků 17000. Každou neděli vysílají relaci Pohl’ady k výšinám v rádiu Nový Sad.

Slovenská evangelická církev udržuje partnerské vztahy s ECAV na Slovensku, ECAV ve Slovinsku, EKD v Německu a ELCA ve Spojených státech amerických. ⁵⁵⁾

Poznatky z terénního výzkumu

Při výzkumu v terénu jsme téměř v každé dědině zavítali i do kostela a pohovořili s farářem. Evangelické kostely mají oddělenou mužskou a ženskou část. Kostel měl topení šikovně umístěné pod lavicemi, takže i v zimě mají věřící při modlitbách pohodlí. Naproti tomu už takovým překvapením nebyl fakt, že pravidelně kostel navštěvují především starší ročníky.

Zaujalo nás také, jak hojně jsou zastoupeny již zmíněné různé křesťanské společenství.. V Báčském Petrovci například mají od Američanů postavenou moderní budovu kostela Baptisté, která upoutá na první pohled. Setkali jsme se i s kostelem Jehovistů.

Slováci v Srbsku se sdružují do mnoha různých spolků a organizací. Mezi těmito institucemi můžeme najít sRpení čistě profesní, politické či zájmové. Jelikož ale je těchto spolků skoro až nepřeberné množství, řekneme si proto pouze něco o těch důležitých, velkých a z každé výše uvedené kategorie bude vybráno několik zástupců, které nám danou problematiku přiblíží.

První kategorií, která bude uvedena je kategorie spolků profesních. Rozmanitost těchto spolků si předvedeme na centru vojvodinských Slováků, městu Bačski Petrovec. Zde se nalézá velké množství různých uskupení, jakými jsou například:

Sdružení řemeslníků

Vznik tohoto klubu je datován již roku 1842. Postupem času ale mnoho řemesel zanikalo a bylo nahrazováno jinými a současně se zvyšoval význam vzdělání. V Bačském Petrovci bohužel nebyla a není žádná odborná škola, tak studenti jezdili do škol v okolí. Mnoho z nich pak začalo pracovat v místních firmách a později někteří založili i vlastní podniky. V současné době zde můžeme nalézt například zedníky, zámečníky, soustružníky, klempíře, holiče, řezníky, kadeřníky, krejčí, elektrikáře, obuvníky a mnoho dalších. V roce 1992 toto sdružení slavilo již 150 výročí a v této době bylo v obci evidováno 148 řemesel.

Farmářský klub

Klub mladých zemědělců byl založen v roce 1956. Skládal se z 51 členů, které tvořila převážně mládež z obce se zájmem o chov zvířat. Především to byl zájem o chov drůbeže. Tento klub se účastnil mnoha výstav a pořádal na toto téma mnoho vzdělávacích přednášek. Klub si po celá léta udržuje svoji tradici. Významně přispěl k vývoji a zlepšování života v Bačském Petrovci. ⁵⁶⁾

Nalezneme zde i mnohé další profesní spolky, např. polovnicý, svaz rybářů, … jako ukázka ovšem toto postačí.

Druhou kategorií jsou politické organizace. Mimo lokálních politických uskupení, které působí v téměř každé dědině, je zde NRSNM (Národnostná rada slovenskej národnostnej menšiny).

Národnostná rada slovenskej národnostnej menšiny

Tato instituce, která byla založená roku 2003 na základě Zákona o ochraně práv a svobod národnostních menšin⁵⁷⁾, je hlavní institucí, která zastupuje Slováky v rámci republiky Srbsko. Národnostní rada je dělena do 4 výborů, které mají za úkol pokrýt všechny aspekty života Slováků. Tyto výbory jsou:

• Výbor pre informovanie
• Výbor pre vzdelavanie
• Výbor pre kultúru
• Výbor pre úradné používanie jazyka a písma ⁵⁸⁾

Vízia NRSNM: „Ako legálna, legitímna a zastupujúca inštitúcia slovenskej národnostnej menšiny v Srbsku a inštitúcia menšinovej samosprávy z oblasti kultúrnej autonómie zakladať sa pre udržateľnosť úrovne získaných práv a kolektívnych práv slovenskej národnostnej menšiny, účinnú účasť príslušníkov menšiny vo verejnej činnosti podstatnej pre zachovanie osobitostí a rozvoj a zveľaďovanie práv slovenskej národnostnej menšiny v oblastiach kultúry, informovania, vzdelávania a úradného používania jazyka a písma.„⁵⁹⁾ Poslední a jednoznačně nejpočetnější skupina jsou zájmové spolky. Sem bychom zařadili všechna sdružení zabývající se především tradiční slovenskou kulturou (tanec, muzika, výtvarné umění, …) Pro jejich velké množství budou představeni jen někteří zástupci.

Slovenské vojvodinské divadlo

„Slovenské vojvodinské divadlo (SVD) vzniklo ako špičková inštitúcia vojvodinských Slovákov, ktorej poslaním a náplňou je rozvíjanie divadelnej kultúry na profesionálnej úrovni. SVD bolo založené na základe uznesenia Výkonnej rady Zhromaždenia Autonómnej pokrajiny Vojvodiny – zakladateľské práva a povinnosti následne prebralo na seba Zhromaždenie Obce Báčsky Petrovec uznesením zo dňa 14.4.2003. Repertoárové a umelecké smerovanie kreuje Umelecká rada SVD. Divadlo riadi riaditeľ, ktorý je, rovnako ako manažment divadla, interným zamestnancom SVD. Na riaditeľskom poste zatiaľ sa vystriedali Vladimír Valentík, Ján Čáni a v súčasnosti funkciu riaditeľa zastáva Pavel Čáni.“⁶⁰⁾

SKUS P.J. Šafárik

Slovensý Kulturno-Umelecký Spolek jakožto nástupce Československé besedy, která vznikla v roce 1920 ⁶¹⁾ je v současnosti vedoucím spolkem, co se týká udržování tradic v Novém Sadě. Tento spolek s 92. narozeninami ovšem nefungoval kontinuálně po celou dobu. Jeho činnost byla přerušena zejména druhou světovou válkou. Toto odmlčení přišlo už v roce 1939. V letech po druhé světové válce se navázalo na předchozí činnost, a ta byla plně vyvíjena až do let šedesátých, kdy činnost trochu polevila. V letech 1973-1974 se ovšem činnost, díky chuti a zapojení studentů, opět rozběhla naplno. V rámci SKUS Šafárik je několik oddělení, které se věnují různým činnostem:

• Folklórny súbor
• Detská folklórna skupina
• Spevácke skupiny a sóloví speváci
• Divadelné skupiny⁶²⁾

V neposlední řadě by bylo chybou nezmínit se o dvou velmi významných organizacích pro život Slováků v Srbsku. Jelikož je ovšem nelze jednoznačně zařadit do vymezených kategorií, budou zde postaveny samostatně.

Matica slovenská v Srbsku

Zakladajúce valné zhromaždenie bolo na Národné slávnosti v Petrovci v dňoch 14. a 15. augusta 1932 na nádvorí Slovenského gymnázia. Zhromaždenie zahájil Dr. Ján Bulík, predseda Prípravného výboru.⁶³⁾ I působení této organizace bylo těžce poznamenáno během dějin. Činnost byla zakázána už v roce 1941, aby mohla být roku 1945 opět obnovena. Tíživá situace doby to ovšem povolila pouze na 3 roky, tedy do roku 1948.

„Veľkolepé a masové obnovovacie zhromaždenie MSJ(Matica slovenská v Juhoslávii - dnes přejmenována na matico slovenskou v Srbsku) bolo 5.augusta 1990 v Petrovci. Odvtedy sa začina budovať nová matičná tradícia a kontinuita. Založená bola ako nepolitická celonárodnostná inštitúcia, ktorá ma za cieľ usmerňovať celkový národnostný život.„⁶⁴⁾ V současné době má 29 místních odborů, kterým předsedá Katarína Melegová Melichová.⁶⁵⁾

Ústav pre kultúru Vojvodinských Slovákov

Tento profesionální ústav s velice krátkou historií, která se začala psát teprve roku 2008 (tehdy ho založilo Zhromaždenie Autonómnej pokrajiny Vojvodiny a Národnostná rada slovenskej národnostnej menšiny), si za tuto velmi krátkou dobu vydobyl důležité místo mezi slovenskými organizacemi v Srbsku. Tohoto dosáhl především díky pečlivému plnění cílů. Mezi tyto cíle se řadí: zachovávání, zvelebování a rozvíjení kultury vojvodinských Slovákov.⁶⁶⁾

Srbská enkláva Slováků, která je hrdá na své kořeny, se velmi pečlivě snaží sbírat a udržovat své dědictví. Za tímto učelem můžeme najít ve Vojvodině velké množství galerií, muzeí, knihoven a různých sbírek. Samo množství těchto institucí dobře vypovídá o vztahu místních k vlastnímu kulturnímu dědictví. V níže předkládaném stručném shrnutí budou zmíněny ty nejdůležitější.

Knihovny, jako nejstarší instituce, které se zabývají kulturním dědictvím Vojvodinských Slováků, jsou dodnes v Srbsku velmi živé a hojně navštěvované. Knihy půjčované a čtené ve slovenštině jsou důležitým prvkem pro uchování identity. Největší a nejdůležitější knihovna se nachází v Báčky Petrovci-Knižnica Štefana Homolu. Jedná se o největší knihovnu mimo Slovensko vůbec, ve které se počet rodinnýchčlenských lístků pohybuje okolo 600 ks. Další knihovny budou uvedeny pouze ve výčtu, přestože to neznamená že nejsou významné!

• Obecná knižnica v Kovačiči
• Knižnica atoce Srbskej
• Slovenská národná knižnica
• + každá škola obvykle disponuje vlastní knihovnou

Originál prvního čísla Národního kalendáře.

20. století bylo mezi místními Slováky dobou, kdy se zakládala muzea. První (Národné múzeum Báčky Petrovec) vzniklo v centru Vojvodinských Slováků - Báčky Petrovci v roce 1949. Dnes Můžeme po celé Vojvodině najít muzea spravovaná věřejně i muzea soukromá. Mezi ně patří:

• Múzeum Vojvodiny
• Múzeum Kulpín
• Etnodom Pavla Petráša
• Etnodom v Laliti
• Sbierka Stajkovho domu v Boľoviciach
• Zbierka tradičného odevu a naradia vo Vojlovici
• + mnohé další

Mezi další velmi významné složky kulturního dědictví se bezesporu řadí obrazy sochy a jiná díla. Galerie, které jsou zřizovány za účelem shromažďování této významné složky dědictví, můžeme naleznout i mezi srbskými Slováky. A to celou dlouhou řadu! Za nejstarší je možno přicestovat do obce Kovačica, kde se nachází pod názvem Galéria insitného umenia. Vystavují zde celosvětově uznávaní malíři, známí pro velmi osobitý ráz svých děl- takzvané naivní umění. Ve stejném bloku domů se nalézá ještě Galéria Babka, která je velmi významná tím, že její majitel, pan Babka se již dlouhá léta snaží nechat zapsat Kovačické umění na seznam světového kulturního dědictví UNESCO. Východním směrem bychom mohli nalézt v Báčky Petrovci další velmi významné galerie pojmenované po prvních akademických malířích slovenského původu na územi Srbska. Jedná se o výstavní prostory Galérie Karola Miloslava Lehotského a Galérie Zuzky Medveďovej. V přehledu galerií nesmí ovšem chybět další:

• Galerie Stará Pazova
• Galéria Janka Maglovského
• Galéria pri jasliach
• + mnohé další

Dramatické umění jako jedna z velmi významných složek duchovního života bude poslední v našem výčtu kulturního dědictví. Mezi Slováky v Srbsku je tento druh umnění poměrně slušně zastoupen. Od roku 2003 mají i své první profesionální divadlo (Slovenské Vojvodinské divadlo), ve kterém sice zatím není trvalý profesionální soubor, ale hostují v něm herci ze slovenských, srbských a nejúspěšnějších amaterských divadel. To ale zdaleka není na škodu, čož může vhodně ilustrovat to, že divadelníci pravidelně vyjíždějí ze svého sídla v Báčky Petrovci do zahraničí nebo že za dobu svého krátkého působení stihli posbírat již mnoho cen i na mezinárodním poli. Základnu pro profesionální herectví ovšem vždy tvoří scény amaterské. I díky ochotníkům na těchto scénách se obohacuje slovní zásoba diváků. Díky této, pro udržení dané menšiny, velmi záslužné činnosti by neměla být opomenuta tato amatérská divadla:

• Divadlo VHV, Báčsky Petrovec
• Ochotnícke divadlo J. Čemana v Pivnici
• Nová scéna v Padine
• Scéna Divadla VHV v Kovačici
• Slovenské divadlo VHV, Stará Pazova
• Herecké štúdio
• Art centrum Chlieb a hry

Slováci se při příchodu na Dolnou zem se vypořádávali s novými okolnostmi jejich života – nezdravou vodou, záplavami, suchem, epidemiemi, požáry, zemětřesením, vpády cizích vojsk, rabováním a bídou. Od rána do večera museli pracovat na polích. Ženy pracovaly i s nemluvňaty na svých prsou či zádech, aby se nemusela přerušovat žatva. Přes veškerou těžkou práci a nesnadný život si jej zpříjemňovali krásnou lidovou muzikou. Písně jim pomáhaly překonávat každodenní překážky a zároveň jim dávala sílu do nového dne.

Slovenská lidová píseň, kterou bychom dnes našli v Srbsku, se odlišuje od písní ze Slovenské republiky. (Když už říkáme, že se liší, tak by chtělo říct, jak se liší.) Zachovala si hudební styl starších písní i melodické prvky. Zachování lidové písně srbských Slováků znamená i zachování i jejich identity. (přeformulovat). Národ a jeho identita je formována také svým jazykem, písmem, hudbou a zvyky. V současné době klíčovou roli v zachování lidové hudby hrají kulturně-umělecké spolky a škola.

Dříve se zpívalo při narození dítěte, křtu, na svatbách, zabíjačkách, ve škole, s maminkou doma apod. Dnes se prozpěvuje nejčastěji na svatbách a dalších oslavách (př. narozeniny). Důvodem, proč se tak málo zpívá, může být rozšíření rádia, MP3 přehrávačů a jiných technologií. (pozn: asi je to pravda, že se méně zpívá - to asi všude - ale máme pro to důkaz? Já si teď neuvědomuju, že by si na to někdo třeba stěžoval apod. Pokud je tato informace z knihy, chtělo by to asi nějak rozvést.)

Tématem písní byly především láska, přátelství, svatba, vojna, lidskost, ale také zlost, nevěra. Nejčastěji se zpívalo o lásce mezi chlapcem a dívkou.

Keď som narukuval

Keď som narukuval, milá šaty prala.
V studenej vodičky, v studenej vodičky,
v studenej vodičky do kolona stála.

Podaj mi, má milá, bieleho ručníčka,
nech si poutieram, nech si poutieram,
nech si poutieram vraného konička.

Ona mi podala ružu garafiu,
čo mi rozvoňala, čo mi rozvoňala,
čo mi rozvoňala celú kompániu.

Kaplár sa spytuje, čo tak pekne vonia.
Ruža garafia, ruža garafia,
ruža garafia, čo mi milá dala.

⁶⁷⁾

Nové písně se překládají ze srbštiny a maďarštiny, protože Slováci žili společně se Srby, Maďary, Němci, Rumuni aj. Slováci se usazovali v srbských osadách. Postupem času se z těchto osad staly pouze osady slovenské, protože Srbové odcházeli a Slováci tam zůstávali. Takto se dělo především v Báčke. V Srieme a Banátě je situace jiná, protože sem převážně přicházeli Slováci z Báčky a v menším zastoupení ze Slovenska. Nových písní, jež vznikly v Srbsku, je málo. K nejčinnějším patří Bol’ovec a Stará Pazova, které se mohou pyšnit odlišným přednesem a bohatostí ornamentů.

Slováci si na Dolnou zem přinesli i hudební nástroje. Nejčastěji se jednalo o nástroje, které jim pomáhali při pastvách. Např. různé píšťaly, fujary, gajdy. Na gajdy se hrálo i v Aradáči ještě před píšťalami a houslemi. Z Aradáče jsou známé „Meškárky“ hrající na harmoniku. (dát foto) Zajímavým nástrojem byla citara. Nástroj obdélníkového tvaru měl 11 strun a pokládal se na stůl. V Aradáči ho nazývají „cimbala“. Její pravzor by mohl být nástroj „tambura“ ve tvaru obdélníku se 4 strunami. ⁶⁸⁾

Od 19. století sbírají a zapisují lidové písně. V posledních letech jejich činnost roste. Vydávají se hudební sbírky. První hudební sbírku vydal Odbor pre Slovákov Sväzu kultúrno-osvetových spolkov Vojvodiny v roce 1951 v Petrovci a nazvali ji Slovenské l’udové piesne pre dvojhlasový spev. Ve sbírce je zapsáno 10 slovenských lidových písni pro dvojhlasný zpěv upravených Jurajem Feríkem. Najdeme zde písně jako Horela lipka, horela, Tancuj, tancuj, vykrúcaj a také Borovka, která patří mezi hymnické písně vojvodinských Slováků.

Další sbírky slovenských lidových písní jsou 10 slovenských l’udových piesní pre mužské sbory, 15 slovenských l’udových piesní pre miešané sbory, Slovenské l’udové tance vo Vojvodine, Spievaj si, spievaj (Zbierka piesní pre školku, l’udovú školu a osemročné školy) , Tá Petrovská vež (Zbierka piesní o Petrovci), Zahrajte mi muzikanti, Slovenské l’udové piesne zo Starej Pazovy, Keď si ja zaspievam (zbierka slovenských l’udových piesní z Kovačice a Padiny), Petrovská dědina (Zborník slovenských l’udových piesní z Báčského Petrovca), Znie hudbou každý verš, Rukoväti, Príručka pre učitel’ov hudobnej kultúry, Detské hry. Nejkomplexnější sbírkou na území Vojvodiny je sbírka s názvem L’udové piesne Slovákov vo Vojvodine vydaná v Petrovci v roce 2004. ⁶⁹⁾

Písně se předávají z generace na generaci, což znamená, že píseň žije, pokud se zpívá. Předkové vítali vzácné hosty solí, chlebem a vínem. Poté následoval píseň a tanec. Zachování identity Slováků souvisí i se zachováním slovenské lidové písně.

Po nábreží koník beží, koník vraný,
skadiaľže si, šuhajíček, maľovaný?
[:Skadiaľ som, stadiaľ som,
slovenského rodu som, duša moja.:]

Z tej jedličky dve hrdličky na tú lúčku.
Ja som Slovák, ty Slovenka, daj mi rúčku.
[:Rúčku ti podávam,
tebe verná ostávam, duša moja.:]

Pod lipkou, nad lipkou iskierečka,
skadeže si moja milá frajerečka.
[:Skadiaľ som, stadiaľ som,
slovenského rodu som, duša moja.:]

Povedz že mi, duša moja, čia ty budeš,
povedz že mi, duša moja, čia ty budeš?
[:Už som povedala,
že ja budem len tvoja, duša moja.:]
⁷⁰⁾

„Slováci neslaví každý den, ale obden.“ jeden z oslavujících, Kulpínský festival vaření guláše - 2011.

Vojvodinští Slováci milují hudbu, tanec a divadlo. V průběhu roku se konají nejrůznější festivaly pro podporu kultury, umění, tradic a života srbských Slováků. Na festivaly přijíždějí jednak kulturně-umělecké spolky, instituce a jednotlivci ze Srbska a okolních států. Festival Stretnutí v pivnickom poli otevírá dveře do nového roku. První festival se konal v Pivnici v roce 1966. Každoročně probíhá do současnosti v druhé polovině ledna v Pivnici. V posledních dvou letech se festivalu účastní zpěváci z Rumunska, Chorvatska a Maďarska. Před festivalem probíhají výběrové koncerty ve slovenských dědinách v Srbsku (Kysáč, B. Petrovec, Kovačica, Padina, Stará Pazova, Pivnica atd), na základě jejich hodnocení se poté mohou zúčastnit Stretnutí. Po ukončení festivalu si zpěváci mohou za odměnu nahrát píseň ve studiu za doprovodu lidového orchestru. ⁷¹⁾

Největší festival ochotnického divadla Slováků v Srbsku se koná každoročně od roku 1970 na přelomu března a dubna. Festival je cyklického charakteru, tj. je pořádaný střídavě v Báčskom Petrovci, Starej Pazove a Kovačici či jiném prostředí po předchozí dohodě. Od roku 2010 se festival nazývá Divadelny vavrin. ⁷²⁾

Od roku 1995 se začal pravidelně pořádat divadelní festival DIDA (Divadelné Inscenácie Dolnozemských Autorov). Festivalem se chtěla obnovit divadelní činnost v Pivnici, povzbudit zájem domácího publika a veřejnosti o dramatické umění a také chtěli zachovat památku Janka Čemana. Tento pivnický rodák byl slovenský vojvodinský prozaik a dramatik. Na festival se připojovali nejenom vojvodinské spolky, a proto má festival mezinárodní rozměr. ⁷³⁾

Na jaře se v Pivnici setkávají mladí interpreti klasických hudebních žánrů na festivalu Jarné noty. S májem přichází největší festival ľudových tanečných a speváckých skupin a orchestrov Tancuj, tancuj v Hložanech. Kultúrno-osvetový spolok Jednota Hložany inicioval vznik festivalu, který poprvé probíhal 5. dubna 1970. V průběhu dějin se změnily i názvy festivalu: Prehliadka ľudových tancov juhoslovanských Slovákov, Prehliadka slovenských folklórnych skupín Vojvodiny, Festival slovenskej hudobnej a tanečno-folklórnej tvorby SAP Vojvodiny, Prehliadka slovenských ochotníckych tanečných, speváckych, nástrojových skupín, Festival slovenskej hudobnej a tanečno-folklórnej tvorby Tancuj, tancuj. Festival se nejvíckrát konal v Hložanech, ovšem může se konat i v jiných obcích (např. při výročí dědiny). Součástí festivalu jsou i etno výstavy, výstavy umělců, soutěže rybářů, šachistů a myslivců. ⁷⁴⁾

V červenci se děti těší na Dětský folklórny festival Zlatá brána v Kysáči. Při 220. výročí příchodu Slováků do osady Kysáč v roce 1993 uskutečnili poprvé Zlatou bránu, kde se děti věnují tanci, zpěvu, říkankám, rozpočitadlám … je jim předáváno bohatství národa – tradiční kultura. ⁷⁵⁾

První víkend v srpnu se konají největší slovenské slavnosti v Petrovci – Slovenské národné slávnosti. První národní slavnosti proběhly 28. srpna 1919. Slavnosti se konaly do roku 1953 i navzdory zrušení Matice Slovenskej v Juhoslávii. SNS (Slovenské národné slávnosti) se obnovily společně s obnovením Matice v roce 1990. V roce 2011 měli SNS výročí 50 let. O SNS se schází Slováci nejen z Vojvodiny, ale i dalších států především ze Slovenska, Maďarska a Rumunska. Program slavností je kulturně-umělecký, konají se výstavy slovenských autorů, sportovní soutěže (fotbal, tenis) i zasedání spolků jak místního, tak vyššího stupně. Slavnosti organizují obec Báčsky Petrovec (myšleno kraj), Matice slovenská v Srbsku a NRSNM(Národnostní rada Slovenské národní menšiny). ⁷⁶⁾

S obdobím podzimu, kdy se sbírá úroda, venku se ochladí, začne padat listí, přichází festival Zlatý kľúč v Selečne. Festival slovenskej populárnej hudby Zlatý kľúč se snaží podporovat tvořivý potenciál Slováků v Srbsku. Setkává se zde velký počet hudebníků, skladatelů a textařů. Festival od svého založení v roce 1970 vyprodukoval více jak 700 nových slovenských skladeb. ⁷⁷⁾

Dětské festivaly se konají na podzim – Slovenská prehliedka detskej divadelnej tvorivosti 3xĎ v Staré Pazově a Festival slovenskej hudobnej tvorby pre deti Letí pieseň, letí v Kovačici. Oba festivaly vznikly v 90. letech (3xĎ v roce 1993, Letí pieseň, letí v roce 1991. Festivaly podporují a rozvíjejí dětskou tvorivost a lásku k divadlu i hudbě. ^{78) 79)}

Jedním z nejvýznamnějších výtvarnických festivalů je Bienále slovenských výtvarníkov v Srbsku, který se koná na přelomu listopadu a prosince v Báčskym Petrovci již od roku 1991. Festival sRpuje akademicky vzdělané malíře, grafiky, sochaře – členy profesionálního sdružení výtvarníků Vojvodiny a Srbska. Jedná se o výstavu současné výtvarné tvorby slovenských výtvarníků v Srbsku. Na Bienale jsou udělovány dvě ceny. První je Cena K. M. Lehotského za nejlepší samostatnou výstavu v dvojročim období, druhou udělovanou cenou se nazývá Cena Cyrila Kutlíka za životní dílo. Výstavu organizuje Galéria Zuzky Medveďovej v dědině Báčsky Petrovec. ⁸⁰⁾

Rok se uzavírá s festivalem lyrických písní, který je nemladším festivalem. Je podporovaný veřejnoprávní stanicí Rádio Vojvodina. Festival pořádá Štúdio M novosadského rozhlasu. ⁸¹⁾

Do kulturního dědictví kromě tance, zpěvu, patří i architektura. Lidová architektura se vyznačuje specifickými rysy pro Banát, Báčku a Sriem. Nejstarší domy mají přední jizbu, síně a zadní jizby stejně jako trojprostorové domy panonského typu stavěné v jižní části Slovenska. Sakrální architektura je obdélníkového tvaru, jednoduchá a nenápadná. ⁸²⁾

⁸³⁾

V současné době nalezneme charakteristický typ objektu jak v dědinách slovenských, srbských, ale i vesnicích obývanými jinými národy. Důvodem je vliv přírodních, hospodářských a společenských činitelů pro rovnost všech etnických společenství. Pro lidovou architekturu Slováků je specifická dominantní modrá barva, která je odlišuje oproti ostatním.

Domy se stavěly z hlíny, která se používala především v Banátě a v Báčce. Dřevo se používalo na konstrukci střech. V Sriemu se dřevo využívalo více jednak pro blízkost lesů, ale také kvůli vysokým podzemním vodám (znemožnění hliněným stěnám setrvat).

V literatuře neexistuje zmínka o jednojizbových ani dvojizbových domech. Nejstarší domy byly trojjizbové. Byly tvořeny z tzv. předního pokoje, síňkou a zadním pokojem (izba). Můžeme nalézt i domy postavené ve tvaru písmene L , kdy obsahuje i otevřenou verandu „gong“. Postupem času se tento základní typ domů rozvíjel. Začali se k němu připojovat pomocné hospodářské objekty (stodola, kůlna aj.).

Po odchodu Turků na přelomu 17. a 18. století Vojvodina patřila pod vládu Rakouska-Uherska. V tomto období dochází k osidlování země Srby, Němci, Rumuny, Slováky, Maďary aj. Slováci přebírali způsob stavby domu, které zde existovaly. Nejprve se jednalo o malé domky. Slováci se nespokojili s takovými domy a začali stavět pevnější objekty. Domy se podobají domům na jižním Slovensku. Štít domu mohl být dřevěný nebo z pleteného proutí, které bylo namazané blátem. Většinou pokud měl dům škridlu (tašku), štít byl z pevného materiálu. U bohatších rodin se vyskytovaly různorodé štíty různých styků (baroko, secese atd.)

Jediný dochovaný dům nalezneme ve staré části Báčského Petrovce, který byl postaven v roce 1799. Dům je částečně zakopaný do země a vchází se do něj dolů po schodech. Dům má typický tvar: přední izba, síň (kuchyně) a zadní izba. V kuchyni se nalézalo otevřené ohniště, na kterém dělali pokrmy. Dům se od roku 1965 stal chráněným státem a dnes se v něm nachází sbírka slovenského Národného múzea. ⁸⁴⁾

Slováci ve Vojvodině vyznávají převážně evangelickou církev. Menší počet příslušníků se hlásí k evangelicko-metodické, baptistické a římskokatolické církvi.

Kostely slovenské evangelické církve mají obdélníkový tvar, nevyznačují se detaily, ozdobami a vyhýbají se výrazných vizuálních složek. Stavěli se po vzoru jednoduchých bazilik, které obsahují uvnitř galerii. U většiny kostelů se jedná o dřevěnou galerii. V kostele je oltář s určitým uměleckým dílem (malířské či architektonické dílo). U všech kostelů nalezneme zvonice, které jsou postavené ve stylu baroku. Mohou být bohatě zdobené či velmi jednoduché podle kraje Vojvodiny.

Kostely

Některé kostely se odlišují od evangelických kostelů. Kostel v Báčskom Petrovci se liší jak vnějším, tak i interiérovým řešením. Původní kostel byl postaven roku 1782. Základem byl symetrický ovál, který na konci obou stran obsahoval mělkou apsidu. Kostel postrádal zvonici a měl jednoduchou fasádu a vnitřní dekoraci. Tento projekt vymyslel Jozef Kiš. Po roce 1820 se zdál být kostel velmi poškozený, a proto se začalo s jeho rekonstrukcí. Inženýr Šmaus pozměnil celkový vzhled kostela. Kostel získal novou koncepci prostoru – model trojlodního chrámového základu. Kostel zdobily různé motivy uvnitř i vně kostela. Rekonstrukce skončila v roce 1822. V roce 1904 se podle nákresů Michala Milana Harminca upravila střecha i zvonice.

Evangelické kostely byly stavěny podle podobné šablony. Projektanti respektovali základní pravidla, ovšem přidávali si některé pro ně charakteristické stavebnické složky. Jako příklad můžeme uvést evangelický kostel v Padině (1839). Na kostele si můžeme povšimnout vlivu kalvinistické církve. Zvonice je položená níže oproti jiným evangelickým kostelům ve Vojvodině.

Menší část srbských Slováků se hlásí k římskokatolické víře. Římskokatolické kostely se stavěly kolem roku 1780 podle ideového projektu státní ch vrchností. Chrámy mají jednu loď, která je členěna na tři části. Tímto nabývá prostor na impozantnosti. Vnějšek kostelů je tvořen jednoduchými stěnami a zvonicí. Věž se podobá pyramidě. Jedním z nejznámějších římskokatolických kostelů stojí v Selenči.

V poslední době se staví nové sakrální objekty, které můžeme zařadit do současné sakrální architektury. Jedná se například o baptistický chrám v Báčskom Petrovci z roku 2005 nebo o objekt evangelicko-metodistické církvi v Kysáči, kterému byl vzorem objekt ve Vranově na Slovenku.

Matica slovenská http://www.matica.sk/index.php?M=201&lang=sk , http://www.matica.sk

Ústav pre kulturu vojvodinských Slovakov http://www.slovackizavod.org.rs/

http://www.skushjcmelik.rs/hlavna.html

Dávám ji zde, protože by mohla do značné míry ukázat směr výzkumu.

Padina se nachází na území dnešního Srbska v provincii (Pokrajina) Vojvodina. Padina je jedna vesnice (kolem 7000 obyvatel) ve které se 99 % obyvatel hlásí ke slovenské národnosti. Padina byla založena v roce 1806 a osídlili ji rodiny ze středního Slovenska.

Již před založením PADINY v 1806 roce, se na tomto místě nacházela jedna osada jménem Padina, kde žili nejprve Rumuni a pak Srbové. I sám název osady je srbského původu a odvozený je z její polohy (padina = svah). Ale život na tomto prostoru nebyl lehký a proto se obyvatelé odstěhovali.

V té době patřila Vojvodina Rakúzku-Uhersku a na tomto prostoru se nacházela vojenská hranice Osmanská-Tureckého panství. Padina byla založena jako hraniční osada, aby zesílila vojenská hranice. Situace se na tomto prostoru přes první srbské povstání proti Osmanské-Tureckého panství v roce 1804 destabilizovala. Vojenské vrchnosti habsburské monarchie museli reagovat a se rozhodli hranici upevnit. Aby se hranice mohla lépe kontrolovat bylo rozhodnuto založit PADI se slovenskými a Samos ze srbským obyvatelstvem.

Vojenské vrchnosti vyměřili 83 pozemků a vybudovali nabíjeny domky pro nové obyvateľov.Vybudované byly i veřejné budovy z kvalitnějšího materiálu. Pod ťažkýmy podmínkami mohla Padina přijmout obyvatel az po dvou letech. Slováci do Padiny přicházejí ve dvou skupinách. První skupina přišla v roce 1806 při založení a druhá v roce 1808. V každém skupině bylo 80 rodin. Jsou to rodiny z Novohradské, Pešťské a Gemerské stolice. Jen menší počet rodin přišel z Liptovské a Nitranské stolice.

Važeny,

Prosim aby ste spresnili ktore informacie su vam potrebne?

Zatial’, len kratko:

V Obci Kovačica (Municipality – slovko ‘’OBEC’’ v tomto pripade treba pochopit’ niečo ako miktoregion skladajuci sa z niekolkych osad) Slovaci žiju prevažne v dvoch osadach, su to: Kovačica a Padina, kde tvoria večinu obyvatel’stva (v Kovačici asi 80%, v Padine takmer 99%). Slovaci do tychto krajov prišli počiatkom 19. storočia. Kovačica bola založena 1802. roku a Padina 4 roky neskoršie, 1806. roku. Tieto dve dediy predstavuju centrum/stredisko banatskych Slovakov. V regione Banatu (ktory sa zemepisne rozprestiera čiastočne aj v Rumunsku a Mad’arsku), Slovaci žiju aj v inych prostrediach, ale tu su najpočetnejši. Vel’ka skupina SLovakov žije i v Bačke, okolo Bačskeho Petrovca a Noveho Sadu, a v Srieme, okolo Starej Pazovy a Šidu.

Kovačica a Padina su zname i ako centrum insitneho umenia. Najprv sa s tym začalo v Kovačici, v ’30-tich rokoch 20. storočia. Roku 1955 je založena prva dedinska galeria vo vtedajšej SFRJ, je to dnešna Galeria insitneho umenia v Kovačici. V Padine sa taktiež začalo mal’ovat’, ale pozdejšie. Obe dediny maju aj Domy kultury (kulturne centra) vokol ktorych je organizovany spoločensky život. V Kovačici jestvuje Kulturno umelecky spolok (KUS) V širom poli hruška, a v ramci neho su tu folklorna skupina, mužske a ženska spevacke skupiny, orchester. V Padine je to KUS Studnička, ktory taktiež ma svoj orchester, spevacke skupiny, folklor. Obe dediny maju aj svoje divadelne subory. Všetko to sa kona v slovenskom jazyku. Taktiež je tu Obecna knižnica, ktora ma svoje miestnosti a knižnice v celej obci, a okrem srbskych a slovenskych knih, ma aj knihy v rumunskom a mad’arskom jazyku. V oboch dedinach su aktivne aj ženske spolky, združenia mladych, atd’.

V zakladnej škole v Kovačici sa vyučuje v slovenskom a srbskom jazyku, ako aj v gymnaziu ktore sa nachadza v Kovačici, kym v zakladnej škole v Padine sa vyučuje iba v slovenčine. Predškolska ustanovizen Kolibrik, taktiež vyučuje v slovenčine a srbčine. Srbsky Ustav dava pravo narodom ktory žiju v Srbsku zachovavat’ si svoj jazyk a kulturu, takže mame aj školstvo aj media v slovenčine. Inač, v Srbsku žije okolo 58-59 tisic Slovakov.

V Kovačici mame i lokalne media: radio televizia OK, a jestvuje ešte jedno lokalne radio – Radio Padina.

Slovensky jazyk, spolu so srbskym, rumunskym a mad’arskym, je uradnym jazykom v obci Kovačica (v tomto mikroregione).

Tol’ko skratka. Navrhujem aby ste si pozreli aj stranku Ustavu pre kulturu Slovakov vo Vojvodine: http://www.slovackizavod.org.rs/kultura-i-sira-javnost/kulturna-mapa, stranku Obce Kovačica: www.kovacica.org, Turistickej organizacie obce Kovacica: www.took.org. Taktiež, ak su vam potrebne ešte nejake informacie, zašlite presne otazky a ja sa pokusim na nich odpovedat’.

Ked’že ste napisali že mate v plane začiatkom jula (srpna) ist na terenny vyskum, možem vam navrhnut’ aby ste si našli ubytovanie na strankach Turistickej organizacie obci Kovačica: http://www.took.rs/index.php?option=com_content&view=article&id=18&Itemid=28&lang=sr, v časti Privatni smeštaj (Sukromne ubytovanie) su znazornene 4 rodiny ktore sa zaoberaju dedinskou turistikou. Su to slovenske rodiny a nebudete mat jazykove bariery.

Želam vam uspeh vo vašom vyskume.

S pozdravom,

Mariana Gajan visi strucni saradnik Odeljenje za privredu i razvoj OU Kovacica

Slováci v srbskej Vojvodine

MIROSLAV DUDOK: O DIASPORÁLNEJ SLOVENČINE

DUDOK, Miroslav. O diasporálnej slovenčine. Jazykovedný časopis. 2010, roč. 61, č. 1, 65 - 70.

KUTLÍK, Félix. Báč-sriemskí Slováci. Báčsky Petrovec: ÚST Kultúra, 1998. ISBN 86-7103-135-7.

Padina 1806 - 2006: zborník prác II. Padina: Miestne spoločenstvo a Miestny odbor Matice slovenskej v Padine, 2010. ISBN 978-86-901823-3-6.

Cirkev. ECAVYU [online]. 2011 [cit. 2012-02-08]. Dostupné z: http://www.ecavyu.com/indexp.html

MIESTNY ODBOR MATICE SLOVENSKEJ V PADINE. Padina 1806 - 1996. Nový Sad: Biroelectronic, 1996. ISBN 86-901823-1-4.

MIESTNE SPOLOČENSTVO KOVAČICA. Kovačica 1802 - 2002: Zborník prác pri dvestoročnici mesta. Báčsky Petrovec: AST Kultúra, 2002. ISBN 86-903911-0-X.

BÁĎONSKÝ, Miroslav. Úloha l'udovej hudobnej a folkórnej tvorby pri zachovaní identity Slovákov vo Vojvodine. Báčsky Petrovec, 2009. Diplomová práce. Univerzita v Novom Sade Pedagogická fakulta v Sombore. Vedoucí práce Dr. Milovan Miškov.

Po nábreží koník beží. Riekanky [online]. 2010 [cit. 2012-02-10]. Dostupné z: http://www.riekanky.sk/riekanka.ltc?ID=17194&k=1

Lug Dedinka v údolí: prvých 105 rokov 1902 - 2007. Stará Pazova: GKP SavPO, 2008. ISBN 978-86-903775-4-1.

Dôvody sťahovania sa Slovákov na Dolnú zem. L'udové noviny [online]. 2005[cit. 2012-02-12]. Dostupné z: http://www.exil.sk/?id=827&tree_id=99800

Bakalářská práce Slováci nebo Srbové? Historie a současnost slovenské enklávy v srbské Vojvodině, Zuzana Sedláková, © 2010 ČZU v Praze

Počet shlédnutí: 199