Spolehlivost informací

„Objektivita je kvalitou či rysem takového poznávání nebo popisu, které se snaží co nejvíce přiblížit svému předmětu, a tedy co nejvíce omezit vliv poznávající osoby. Je žádoucí právě proto, že nezávisí na osobách, a je tedy platný, použitelný a přijatelný pro každého. Poznávající musí mít celou řadu znalostí a zkušeností, které poznání umožňují, ale zároveň se na něm podílejí, a tedy je nějak utvářejí.“.

K objektivitě se lze přiblížit několika cestami: 1. člověk si má uvědomit své specifické předsudky a sklony a pokusit se na ně brát ohled 2. obsah poznávacího aktu se někdy dá velmi zjednodušit experimentálním uspořádáním, které lze přesně popsat a kde se od poznávajícího nechce nic víc, než aby odečetl hodnotu na nějakém měřicím přístroji; možnost osobního vlivu či chyby se tak radikálně omezí 3. běžným prostředkem na podporu objektivity je kontrola druhou osobou.

Důvodem našeho rozdílného hodnocení jasnosti a srozumitelnosti jednotlivých věcí je jejich vztah k realitě. Soulad pojmů a obecně našeho myšlení s realitou je podstatou objektivity. Objektivní pojem, slovo či věta nás informují o realitě, umožňují nám v realitě jednat a rozhodovat se, což činíme a potřebujeme činit v každém okamžiku a neustále. Čím jsou pojmy vágnější a nesrozumitelnější, tím méně lze na jejich základě úspěšně jednat, protože nás zavádějí mimo realitu, nejsou objektivní. Člověk se ale musí přizpůsobovat přírodní realitě a potřebuje ji proto poznávat. Závisí na tom jeho život. Vágní a nesmyslné pojmy poznání znemožňují, jsou proto škodlivé a nebezpečné a neměli bychom je do svého slovníku připouštět. Čím je pojem abstraktnější (tj. obecnější), tím větší část reality zahrnuje, a tím větší a vážnější problém vznikne, když se takový pojem mylně vykládá a/nebo používá. Nejabstraktnější pojmy používáme ve sféře společenských otázek, ve sféře morálky, politiky a lidského poznání.

Základem objektivity je aristotelovská logika. Kde Aristoteles hovoří o poznání „podle předmětu“ (kat'autó). Podmínkou logického odvozování však není jen absence rozporů mezi jednotlivými pojmy a tvrzeními navzájem. Protože objektivita má zajistit soulad s realitou, musíme u každého pojmu, každého tvrzení a i každé teorie být schopni zpětně prokázat jejich odvození ze smyslově vnímaných faktů. U nich začíná naše poznání a s nimi musí být veškeré další poznání v souladu. Protože poznání je postupné, musíme veškeré své nové poznatky neustále integrovat do sumy již poznaného. Nemůžeme je považovat za objektivní, aniž bychom prověřili jejich vztah ke všemu relevantnímu a podstatnému, co již známe. Objektivita tedy nespočívá jen v logické indukci a dedukci, nýbrž i v integraci.

Objektivitou jako takovou se zabývají taktéž zakladatelé moderní filozofie jako John Locke, který tvrdí, že nedisponujeme žádným pojmem, který by nevycházel ze smyslové zkušenosti, pojem, kterému nedokážeme přiřadit smyslový vjem je fiktivní – není objektivní,či Imanuel Kant se svým tvrzením, že nepoznáváme skutečnost objektivně, ale tak jak se nám jeví.

Zajímavé je taktéž pojetí objektivity (možnosti objektivního poznání) německého sociologa Maxe Webera (1864-1920), ve kterém došel k závěru, že realita nepodléhá zákonitostem a pravidelnostem, není vnitřně uspořádaná, ale je chaotická. Dá se sice určitým způsobem uspořádat, ale jen díky našim myšlenkovým konstrukcím. Naše poznání znamená vnášení určitých myšlenkových struktur do sociálního světa, protože realita jako celek nemá sama o sobě žádný smysl (nemá pravidla ani zákonitosti) Jinými slovy: objektivní skutečnost je absolutně nekonečná ve své rozmanitosti a celé myšlenkové poznání nekonečné skutečnosti lidským konečným duchem (který je navíc schopen poznat pouze část sociální reality) se řídí tím, že daný jedinec zvolí část jako podstatnou. Vodítkem, které umožní najít významné (podstatné) a nevýznamné jevy, jsou tzv. hodnotové ideje. Díky nim se jedinci určitá část nerozčleněné objektivní reality jeví jako zajímavá a významná.

Sir Karl Raimund Popper ( 1902-1994) byl filosof rakouského původu. Byl významným představitelem moderního liberalismu, teorie vědy a filosofie. Jeho vědecká činnost je zastoupena i na poli logiky, fyziky, biologie, sociologie a politologie. Svůj filozofický systém sám označuje jako kritický racionalismus.

Karl. R. Popper ve svém díle Logika vědeckého zkoumání polemizuje s Kantovým pojetím objektivity a téměř se s ním shoduje. Objektivní vědění je takové, že lze zdůvodnit nezávisle na rozmarech kohokoliv, může být tedy intersubjektivně (sdíleně s ostatními) testovatelné. To znamená, že objektivní vědění nemusí nutně korespondovat bezprostředně se skutečností takovou, jaká je. U Kanta je navíc objektivní poznání nutné a logicky pravdivé, protože odpovídá našim společným transcendentálním kategoriím a názorům. Narozdíl od Kanta, který byl přesvědčen, že věci o sobě nelze poznat, Popper věří, že cílem vědy je alespoň se adekvátnímu popisu skutečnosti blížit. Ačkoliv tento cíl nemůže být nikdy definitivně naplněn, měl by být chápán jako ideál určující směr vědy. Dle jeho názoru je objektivita vědy založena na předsudcích, jelikož bez předsudků bychom si nevytvořili žádný názor.

Donald Davidson (1917-2003) byl vlivný americký filosof, představitel analytické filosofie a filosofie jazyka.

Davidson ve svém díle Subjektivita, intersubjektivita, objektivita chce ukázat jak lze od „subjektivního“ poznávání jednotlivých myslí dojít k poznávání „objektivní“ reality, která je předpokladem pro vědecké poznání. Pro Davidsona žádné „čistě subjektivní“ ani „čistě objektivní“ poznání neexistuje. Dle Davidsona stále ještě přežívá zakořeněný názor o bytostné subjektivitě lidské mysli a jejich obsahů, které jsou často chápány jako určité entity, které vstupují do mysli prostřednictvím individuálních smyslových počitků. Zbavíme-li se předsudku o subjektivitě mysli, tvrdí Davidson, nebude nám nic bránit v tom, abychom zároveň odstranili problém, jak lze ze subjektivních dat vybudovat poznání vnějšího světa, které chce mít nárok na objektivitu. Pro Davidsona je zdrojem pojmu objektivity komunikace. Tvrdí, že k tomu, abychom mohli mít vůbec nějaké myšlenky, tak se neobejdeme bez jazyka. Davidson ve svém díle píše, že pokud porozumíme tomu, jak probíhá lidská komunikace, budeme lépe rozumět i skutečnosti, jak jedinec dospívá k obsahům svých přesvědčení a zároveň, jak může být na individuálních přesvědčeních založeno objektivní poznání světa.

Definice

Akademický slovník cizích slov - hanl. nepravá, pochybná věda, lživěda, pavěda Ottův všeobecný slovník naučný - pseudo-, z řec. pseudos lež, první část složených slov s významem nepravý, napodobený, falešný, předstíraný

Pseudověda je tvrzení, nebo postup, která se snaží získat legitimitu tím, že používá stopové prvky vědy; je prezentováno jako vědecké, nedokáže však dodržovat přísné metodiky a standardy důkazů, které skutečnou vědu vymezují. Ačkoliv pseudověda je navržena tak, aby nabyla plnohodnotného vědeckého charakteru, postrádá jakékoliv substance vědy. Je to označení teorií, které jsou buď prakticky nebo z principu netestovatelné, nebo které jsou obhajovány navzdory tomu, že byly testováním vyvráceny. Proklamátoři vědy se často opírají o vědecký slovník, popisují teorie, zákony, svůj výzkum zaštiťují důkazy z pozorování, znaleckými posudky, nebo si dokonce půjčí matematické modely, aby nabyli výrazu věrohodnosti. Zapůjčí, je signifikantním výrazem, protože pseudovědci se při verifikaci svých výzkumů nebojí opřít případně ani o okultní vědy.

Historie

Pseudověda je nepomíjitelnou součástí lidské historie. Nicméně až se vzestupem osvícenského hnutí a úspěchem v přírodních vědách popisujícím přírodní zákony se teprve naplno začala vyvíjet v západním světě. Výsledkem bylo objevování se šarlatánů na poli vědy, kterým šlo ve většině případů pouze o zpeněžení tohoto fenoménu. Jedním z prvních zaznamenaných použití „pseudověda“ bylo v roce 1844 v Nothern Journal of Medicine. „Tím opačným druhem inovace, který se opírá o to, co bylo uznáno jako vědní obor, aby se stalo pseudovědou, která se skládá pouze z tzv. faktů, spojených dohromady mylnými názory pod rouškou zásad.“

Charakter pseudovědy

- Závislost na negativních důkazech (nezpochybnitelnost) – Popper - Vágní a / nebo přehnané nároky a nejednoznačné pojmy - Nedostatek vzájemného hodnocení, a teorie vládního spiknutí - Žádné pokusy nebo zájem o replikaci nebo zevnější ověření - Stagnace a nepřátelství k rozvoji nebo změně původní myšlenky - Zneužití vědeckého hlediska - Špatná úroveň důkazů - Politická a náboženská propagace

Hranice mezi vědou a pseudovědou

Imre Lakatos ve svých dílech Philosophy a History of science zdůrazňuje sociální a politický význam demarkačního problému a normativní metodický problém rozlišovat mezi vědou a pseudovědou. Z jeho historické analýzy vyplývá, že: „vědci považují úspěšné teoretické předpovědi úžasných nových skutečností (jako v případě návratu Halleyovy komety, nebo gravitační ohyb světelných paprsků) za to, co vymezuje dobré vědecké teorie od pseudovědeckých a degenerativních, a navzdory všem vědeckým teoriím jsou navždy konfrontovatelné. Mnoho filosofů se pokoušelo vyřešit problém vymezení v následujících termínech: výrok obsahující vědění, pokud tomu dostatečně lidí věří dostatečně silně. Nicméně historie nám ukazuje, že bylo mnoho lidí zcela odhodláno věřit absurditám. Pokud síla víry byla puncem kvality, měli bychom zařadit i příběhy o démonech, andělech, ďáblech, o nebi a pekle jako o poznání. Na druhé straně jsou vědci velmi skeptičtí dokonce ze svých nejlepších teorií. Jednou z nejdůmyslnějších teorií (Newtonovu), kterou věda vyprodukovala, nicméně sám Newton nikdy sám nevěřil, že se tělesa na dálku navzájem přitahují. Laudan tvrdil, že vymezení mezi vědou a pavědou je pseudoproblém, nabádá raději se soustředit na obecnější rozdíly mezi spolehlivé a nespolehlivé znalosti. Ukázka nejznámějších pseudověd

Medicína

Pravděpodobně nejdestruktivnější forma pseudovědy je falešný lék. Hlavním motivem šarlatánů je v tomto případě finanční zhodnocení – výdělek na lidském zdraví. U slabších prostředků, třeba na mírné bolení hlavy, svou hlavní roli sehrává placebo efekt. Ten může falešně navést lidi k falešné domněnce, že daný „lék“ opravdu funguje. Alternativní léky často získávají své zákazníky skrze špatné zkušenosti s užíváním léků, opřeném o doporučení celebrit. Bohužel toto počínání vede pacienty ke vzdání se konvenčních léků, bohužel i v těžších případech od rakoviny po AIDS. Většinou se v medicíně rozdělují na dvě kategorie. Tzv. nadpřirozené duchovní a nadpřirozené hojení. Zatímco nadpřirozené duchovní jsou oblíbené u televangelistů, náboženský sekt, přes čakry k akupunktuře, nadpřirozené hojení se opírá o špatné podporované, nebo zdiskreditované vědy. Jejich prostřednictvím pak propagují různé vitamíny a rostlinné doplňky jako magický lék na nemoci. Bohužel vedou tyto praktiky až k spikleneckým teoriím v podobě hnutí proti očkování.

Biologie

Biologie se potýká nejčastěji s pseudovědou známou jako kreacionismus. Kreacionismus má své kořeny v hrozbě, kterou pro ni skýtá evoluce. Kreacionisti totiž věří ve stvoření zásahem vyšší moci. Ač nejrozšířenější, není kreacionismus jediným zástupcem pseudovědy c oblasti biologie. Nemusíme jít ani daleko do historie, abychom vzpomněli na propagandistické směry jako Lysenkoismus, nebo eugeniku, které dokázali mít smrtící účinky. Pseudovědy v medicíně se často překrývají s biologickými. Pak nám můžou vzniknout teorie popírající AIDS a bakteriální nemoci a nahrazovat je směšnými pojmy jakým je homotoxikologie.

Fyzika

Díky pro většinu laiků tajemným koncepcím, skýtá fyzika přímo semeniště šarlatánům věnujícím se pseudovědám. Zdá se, že většinu objímá slovo „kvantum“. Díky zapředení tohoto slova do nesmyslných linií té či oné pseudovědy může dojít k snadnému zmatení laika. Není divu, že se pak mnohé pavědy snadno servírují lidem jako pravdivé. Při „vygooglení“ kvantového léčení najdete několik odkazů, avšak nejčastější na Deepaka Chopru – celebritu mezi šarlatány. Pro milovníky pohádek nabízí pseudofyzika uspokojení ve formě volné energie. Krom jmenovitých projektů, jako je studená fúze najdeme směle i odvážnější formy perpeta mobile. V neposlední řadě nemůžu opomenout denialisty, neboli vyznavače kospiračních teorií, proklamátory podvodného přistání na měsíci, nebo pasáže Einsteinovi anti relativní teze.

Matematika

V silně exaktní vědě, jakou matematika bezesporu je, má pseudověda velmi malé zastoupení. Nicméně i tady, mezi důkazy „vztahů“ a „vět“ můžeme najít exemplární skvosty. V pseudomatematických sférách se pohybuje hodně lidí, usilujících o potvrzení matematických vět, které zatím nebyly pravými matematiky dokázány, nebo naopak vyvrácení vět, které již ověřeny byly. Často se tak stává pomoci středoškolské algebry. Hlavním hromosvodem v oboru byl Andrew Wiles a jeho doklad o potvrzení Fermatovi rovnice. Dalším favoritem je pak zečtveření kruhu.

Společenské vědy

Oblast společenských věd je jednou z nejnebezpečnějších, hlavně proto, že mnohé z nápadů byly skutečně přijaty některými experty v dané oblasti. Snad nejznámější budiž známa psychoanalýza, jakožto klasický pomocník v psychologii , kterou použil Popper pro srovnání s teorií relativity. Většina testovacích metod v psychologii jako potlačené vzpomínky, poruchy osobnosti a Rorschachův test jsou založeny na pseudosociologii. Asi nejvýznamnější roli z časového hlediska hraje roli kolektivní paměť, nebo dokonce konspirační teorie, které se pokouší vyvrátit časovou osu, nebo prokázat vládní zásah, stejně jak tomu bylo v případu úmrtí Masarika ml., nebo Kennedyho. Ač palčivé, tak v pravdě na stejné rovni se pohybující jsou i pseudolingvistické teze. Opřením se o vztah jazyka a kultury pomáhá často nacionalistickým vizím v pseudosociologii. Můžeme se tak dostat od rasistických tezí až po vliv IQ na inteligenci.

Závěr

Je pseudověda opovržení hodná? V moderní době nepostradatelná?

Nejnovější trendy v pseudovědě

Členy klubu skeptiků Sysifos už asi jen tak něco nepřekvapí. Ve svém skeptickém slovníku mají 354 hesel všech možných bizarních nesmyslů, kterým lidé věří – od astrologie až po živou vodu. Máme v ČR tisíce různých šamanů, čarodějů, prodejců tachyonových přívěšků, odblokovačů čaker, proutkařů, vesmírných lidí, atd. Chtělo by se říct, že všechno už tu bylo, už toho na poli pseudovědy moc nového vymyslet nejde. Nicméně na stránkách www.shamballa-reiki.cz, kde jakýsi pan Martin Ospalík nabízí služby zcela nevídané vás přesvědčí o opaku: Například pod odkazem „Kvantová fyzika“ píše: „Zasvěcení do energetického systému Kvantová fyzika vám nabízí vstup do naprosto nových poznávacích procesů z energie kvantové fyziky a celkové rozšíření vašeho vědomí (…) Můžete se sám/sama uvést do supravodivého stavu a vyvolat tak nejvyšší formy energie v neomezené míře a využít je pro zásobení energie své bytosti, takže se kdykoliv můžete cítit osvěžen/a a plný/á energie.“ Pan Ospalík toho ale nabízí na svých strankách mnohem více, pevně se držte: „Přidání vláken DNA - standardně máme 2 vlákna DNA, která jsou fyzicky viditelná pod mikroskopem (…) Přidáním vláken DNA si otevíráte dveře k netušeným možnostem. Většina lidí by měla mít 12 vláken DNA, většina jedinců je však schopna dosáhnout i vyššího množství, okolo 20 vláken.“

Je otázkou, jak moc negativně jsme ovlivněni podvodníky, kteří z nás většinou chtějí dostat peníze, a to jednoduše proto, že nemůžeme určit, jak moc jsme sami ochotni této blamáži uvěřit. Díky pseudovědě nejenže dokážeme předcházet některým nepředvídanostem (chování díky psychoanalýze…), ba si dokážeme i pomoci ať už v medicíně (placebo), nebo z pocitu vnitřního uspokojení.

Ottova všeobecná encyklopedie definuje náboženství jako „souhrnné označení jevů, které souvisejí s tím co člověka přesahuje; zahrnuje lidské představy o nadpřirozeném světě, zkušenosti či praktické projevy náboženské víry.“ (Bulisová 2002, s. 54) Přesto definic existuje celá řada, a dá se říci, že platí: Co autor – to definice. Nicméně náboženství se vyskytuje ve všech světových kulturách, ačkoli není zcela jasné, kdy se tento fenomén objevil poprvé. Náboženství má své instituce, rituály, funkce a také typologii.

Ve středověku mělo náboženství hlavní slovo nad vzděláváním, a tak částečně kontrolovalo i vědecký pokrok té doby. S osvícenstvím přišel racionalismus a víru v nadosobního Boha byla odsunuta na druhou kolej a zájem se přesunul na exaktní vědy s vírou v neustálý pokrok lidstva. Později ideologie marxismu dohnala tento předpoklad do extrému v podobě tzv. vědeckého ateizmu a i u vědeckých pracovníků přímo předpokládal materialismus a úplné odvržení náboženství. Samozřejmě rozdílný názor, než jaký hlásala oficiální vládní mašinérie, se v SSSR nepřipouštěl.

Přesto podle názoru českého astrofyzika Jiřího Grygara je náboženství racionální a například teologie využívá stejných metod bádání jako exaktní vědy. Ve středověku došlo díky rozšíření scholastiky k upevnění formálního myšlení a z křesťanského prostředí pochází i v dnešní vědě standardně používaný princip Ockhamovy břitvy: „Je zbytečné činit s větším počtem jsoucen, co je možno učinit s menším počtem.“ Dnes se projevuje například v podmínkách vědecké teorie, ta musí být jednoduchá. Grygar vychází ve své úvaze z matematiky, ta je formální vědou, přesto ne zcela exaktní. Vychází z axiomů, to jsou předpoklady, které se nedokazují. I další přírodní vědy využívají matematické logiky pro odvození zákonů. Ty jsou pak testovány teoreticky, či pozorováním nebo experimentem. Situace u náboženství je podobná, vychází z axiomů (dogmat), ale pak už se podle názoru Grygara ubírá po cestě racionality. Dále říká, že i materialisté musí věřit, pokud se chtějí držet vědeckých metod – například že ostatní experimenty v jiném čase a prostoru jsou, byly a budou prováděny za stejných podmínek. Kritik náboženství, britský evoluční biolog Richard Dawkins to zásadně odmítá, s tím, že tato víra je důvěra v důkazy, které se dají kdykoliv otestovat, ne náboženská víra v pravém transcendentním významu.

Grygar také poukazuje na problém tzv. Pascalovy koule poznání. Blaire Pascal si představoval přírodovědecké poznání jako kouli a její okolí jako nepoznané věci, povrch koule – styčná plocha – představuje dotek s mořem neznáma. Problém je, že s rostoucím poznáním roste i styčná plocha, a proto zjišťujeme, že některé věci jsou i pro moderní fyziku nepoznatelné, což koreluje s náboženským pohledem na svět. Navíc poukazuje na to, že moderní vědecké teorie dávají náboženství za pravdu. Například podle teorie velkého třR je tento bod považován za počátek hmoty, energie, prostoru i času. A už sv. Augustin tvrdil „Svět byl učiněn s časem, nikoliv v čase.“ Nicméně víra je neuchopitelná vědeckým způsobem myšlení – toho využívá Dawkins a poukazuje na to, že základem víry je Bůh jako axiom. Axiom se nedokazuje, přesto má určitou pravděpodobnost platnosti. A v případě nadosobního, všemohoucího a vševidoucího Boha stvořitele, jak si ho představují tři hlavní monoteistická náboženství, je tato pravděpodobnost velmi malá. Takový stvořitel by musel být velmi složitý a v podstatě neredukovatelný, navíc není možné být zároveň všemohoucí i vševidoucí. Z těchto důvodů dochází k závěru, že existence Boha je velmi nepravděpodobná.

Problematika ověřování informací v rámci náboženství je komplikovaná a záleží na výkladu toho kterého autora. Zde uvedená problematika je pouze příkladem protichůdných názorů.

BULISOVÁ, Jiřina. Ottova všeobecná encyklopedie ve dvou svazcích: M-Ž. Praha: OTTOVO NAKLADATELSTVÍ, 2003. ISBN 978-80-7360-902-3.

DAWKINS, Richard. Boží blud: Přináší náboženství útěchu, nebo bolest?. Praha: Academia, 2009. ISBN 978-80-200-1698-0.

DAVIDSON, Donald. Subjektivita, intersubjektivita, objektivita. Vyd. 1. Překlad Jan Kolář, Tomáš Marvan. Praha: Filosofia, 2004, 260 s. ISBN 80-700-7190-7.

GRYGAR, Jiří. O vědě a víře. Kostelní vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2001. ISBN 80-7192-535-7.

POPPER, Karl R. Logika vědeckého bádání. 1. vyd. Praha: [Institut pro středoevropskou kulturu a politiku], 1997. ISBN 80-860-0545-3.

Počet shlédnutí: 26