Srovnání modelu rodiny v České republice a Srbsku.

Martin Boška, Kateřina Dolejšová, Tomáš Halbich, Jan Tomaškovič. Komunikace mezi kulturami, 2011.

Tato práce analyzuje rodinný model v Srbsku a srovnává jej se situací v České republice. Důvod hledání shod či rozdílů v mentalitě a chování těchto dvou národů je spojen s faktem, že v České republice žije srbská národnostní menšina a rozdíly v rodinném chování Srbů a Čechů se zdají být na první pohled významné a zajímavé. Proto jsme se rozhodli prozkoumat tuto situaci do hloubky prostřednictvím kvalitativního výzkumu a uvést tyto rozdíly a především jejich důvody přehledně a strukturovaně prostřednictvím této práce.

Cílem této práce je analyzovat rodinný model a rodinné chování v Srbsku a porovnat jej s Českou republikou, tedy zjistit, v čem se rodiny obou zemí liší a proč. Pro korektnější specifikaci uvádíme výzkumnou otázku: Jaké faktory ovlivňují rodinné chování a model rodiny v Srbsku a proč? V literární rešerši budou uvedeny teoretické poznatky o rodině a rodinném modelu, které se týkají našeho tématu a výsledky výzkumu, tedy i odpověď na výzkumnou otázku bude uvedena v závěru.

Pro zodpovězení naší výzkumné otázky budeme vycházet z kvantitativního výzkumu. Budou vybrány statistické ukazatele, které poukazují na rozdíl mezi rodinným chováním a modelem v Srbsku a v České republice. Na základě těchto ukazatelů bude poté proveden výzkum kvalitativní. Pro jeho realizaci budeme dotazovat jednoho respondenta srbské národnosti. Výzkum se tedy nebude opírat o velké množství údajů, ale bude proveden více do hloubky. Předpokládáme, že budeme vést rozhovor formou otevřených otázek, které budeme pokládat spíše obecně. Chceme totiž získat informace, které bude možné alespoň do určité míry vztáhnout na srbskou rodinu jako takovou, a ne na rodinu respondenta konkrétně.

Z biologického pohledu je rodina způsob, jímž lidstvo zajišťuje svou reprodukci a setrvání mezi živočišnými druhy. Rodinu tvoří skupina jedinců téhož druhu pokrevně spřízněných, sdružených k zachování své existence. Tato tendence je na nejvyšším stupni žebříčku živočišných pudů všech organismů. Na rozdíl od zvířat je ale chování člověka provázeno počínáním vědomým a jeho sexualita je spojena také s psychickými potřebami, jejichž uspokojování je významnou funkcí rodiny. Vrozené chování je u člověka oproti zvířatům méně pevné a plastičtější. Existují i biologicky nereproduktivní odchylky jako je homosexualita, lidé, kteří se rozhodli nemít rodinu a podobně. Lidská reprodukce je kromě instinktů formována též normami kulturními. Dějiny lidské rodiny jsou dějinami vztahů mezi mužem a ženou, které se řídí nejen zákonitostmi biologickými, ale i sociálně psychologickými, vytvářenými v průběhu vývoje lidské společnosti a sociální hereditou a výchovou předávané z populace na populaci ¹⁾. Rodina je tedy fenomén charakteristický pro člověka a její profil a konkrétní model zdaleka není ovlivněn jen biologicky.

Sociologicky je rodina primární skupinou, v níž se intensivně mohou rozvíjet osobní interpersonální vazby a komunikace. Přestože je to útvar zcela specifický, platí zde určité obecné zákonitosti. Každá rodina má svou hierarchii interpersonálních vztahů, každý její člen má svou specifickou roli. Rodina jako celek má vztah k jiným skupinám, k obecným hodnotám, má svá vnitřní pravidla soužití a skupinové normy. V tradičním hierarchickém uspořádání rodiny byl jejím představitelem otec. Tato formální role však nemusí odrážet skutečný stav moci v rodině. V rodinách často rozhodují manželky. Bylo tomu tak i v rodinách navenek patriarchálních. V současných rodinách se mění i výkonné role muže, kteří se více angažují v rolích tradičně určených ženám, jako je péče o malé dítě, práce v domácnosti atd. Ženy se oproti tomu nově prosazují v hospodářském zajišťování rodiny, v organizování volného času, udržování společenských vztahů s jinými rodinami a veřejností apod. Rozdělování těchto rolí je výsledkem povahového založení, vzdělání a obrazu o těchto rolích přineseného z rodin původu. Pro sociální vývoj dítěte je příznivé, komunikuje-li v rodině s generací prarodičů, pokud jsou mezi rodiči a prarodiči dobré vztahy. Nežádoucí je, aby jeden z prarodičů přejímal roli existujícího rodiče. To vše tvoří základ výchovy dětí ²⁾.

Systémový přístup k rodině implikuje zdánlivě jednoduchý axiom „celek je více, než souhrn jeho částí“. Systém nepoznáme jeho rozložením na jednotlivé části, protože obsahuje něco navíc, co je produktem vnitřní strukturální a funkční integrace jeho částí do jednotného celku. Rodině je nutné porozumět jako systému a celku. Rodinný systém se společně rozkládá v prostoru a čase, v biologickém a sociálně-historickém kontextu. Systémy rodin jsou otevřené, což podmiňuje jejich životaschopnost, schopnost reprodukce, kontinuity a změny. Další jejich schopností je adaptabilita. Rodiny se mění a vyvíjejí na základě vnitřních i vnějších podnětů. Jednotlivé rodinné systémy jsou organizačně složité. Rodiny vytvářejí spletité sítě vzájemně propojených vztahů, přičemž prvky systému nejsou fixní. Jak je vidět, jedná se o velmi složitý jev a obecně přijímané definice rodiny by bylo velmi těžké dosáhnout. Nicméně jedna z možných definic může znít takto: „Rodina je skupina lidí se společnou historií, současnou realitou a budoucím očekáváním vzájemně propojených transakčních vztahů. Členové jsou často (ale ne nutně) vázáni hereditou, legálními manželskými svazky, adopcí nebo společným uspořádáním života v určitém úseku jejich života. Kdykoli mezi blízkými lidmi existují intenzivní a kontinuální psychologické a emocionální vazby, může být používán pojem rodina, i když jde například o nesezdaný pár, náhradní rodinu atd.“ ³⁾.

V jedné rodině můžeme sledovat celou řadu systémů. Rodina je systémem výměny peněz, systémem konzumace potravin a podobně. Především ale věnujme pozornost systému interakce v chování členů rodiny. Sociální interakce je označení pro všechny způsoby vzájemného ovlivňování lidí. Aby si k sobě mohli lidé vytvořit vztah, musí vstoupit do vzájemné interakce, musí spolu komunikovat. Rodina je prostředím, kde si lidé nutně k sobě musejí vytvářet vztahy a musejí komunikovat. Všechno, co lidé říkají a dělají, dostává komunikační význam. I absence akce je akcí ⁴⁾.

Systémový přístup a jeho aplikace v oblasti teorie, výzkumu i práce s rodinami má nepochybně značný význam. Systémové myšlení posouvá vědecké poznání na kvalitativně vyšší úroveň a poskytuje klinické praxi teoretický základ. I přes tyto a další klady je však systémový přístup v psychologii stále převážně záležitostí teoretiků a poměrně sevřené skupiny rodinných terapeutů. Mnohým klinikům se systémové myšlení stále jeví jako nepřístupné a často zbytečně komplikované. Nicméně systémový přístup je dnes již poměrně rozšířený a obecně přijímaný. Stává se tak nosným pilířem jak teoretického uvažování o rodině, tak výzkumných studií. V klinické a poradenské praxi se prosazuje o něco pomaleji. Nicméně očekává se, že v zájmu kvalitních psychologických služeb pro rodiny jej do svého stylu práce bude začleňovat stále více psychologů a naučí se vidět rodinu systémově ⁵⁾.

V této souvislosti bude nejprve vysvětlen pojem dysfunkční rodina, jako protipól k rodině normální. Dysfunkční rodina je taková, v níž jeden nebo více členů produkuje nezdravé chování. Taková rodina vykazuje jednu nebo více z těchto charakteristik: popírání či neřešení problémů, chybějící intimita, rigidní role, potlačování osobní identity, nejasná komunikace, chybění jasných hranic mezi členy rodiny, nejasná pravidla kompetence apod. Dysfunkční rodina může (ale nemusí) produkovat individuální psychologii, která má sklony např. k užívání návykových látek, asociálnímu chováni atd. Psychopatologie jednotlivých členů rodiny zpětně složitým způsobem působí na fungování rodiny jako celku ⁶⁾.

Pomocí titulů jako normální, harmonická, funkční, zdravá, neklinická rodina a podobně se teoretici snaží pojmenovat ten typ rodin, který tvoří nepostradatelný pól uvažování pro výzkumníky zabývající se rodinami. Vychází se zde z pojetí normy jako nepřítomnosti nemoci (dysfunkce). Poruchou je myšlena například duševní nebo tělesná nemoc člena rodiny, záznam v rejstříku trestů, kontakt s policií atd. Pokud neexistuje závazný model rodiny, lze těžko konstruovat závaznou normu. Je nutné soustředit se na hlavní funkce rodiny, jimiž jsou zejména výchova dětí a uspokojování potřeb dospělých členů rodiny. Rodiny přitom dosahují svých cílů různými cestami, proto je procesuální pojetí normy nepoužitelné. Metody na posuzování normality rodin nemají vysokou spolehlivost a jsou kulturně velmi špatně přenosné ⁷⁾.

Předchozí tvrzení o normalitě rodiny naráží na značná úskalí. Podle mnohých studií např. individuální psychická porucha není nutně příznakem rodinné dysfunkce. Obdobně nelze předpokládat, že psychicky zdravý jedinec nutně pochází ze zdravé rodiny. Další teorie, především humanistické, označují normalitu jako ideál, stav optimálního fungování rodiny. Takto optimálně fungující rodiny jsou jakoby umístěny na jednou konci kontinua, ve středu jsou průměrné rodiny a vážně dysfunkční rodiny jsou na opačném konci kontinua. Velký vliv na obraz ideální rodiny přitom mají kulturní, sociální a etnické normy. Opět ale narážíme na výtky k této teorii, protože existují například nekonvenční rodiny, které neodpovídají tomuto ideálu, a přesto fungují velmi dobře. Dalším pojetím, tentokrát vycházejícím ze sociologie, je normalita jako průměr. Rodina je normální, pokud odpovídá tomu, co je obvyklé, průměrné, typické. Zde se pracuje se statistickým průměrem a křivkou normálního rozložení. Argumentem proti tomuto pojetí je, že některé běžné (normální) rodinné vzorce nemusí být nutně zdravé ⁸⁾.

V tradiční rodině bylo cílem předat dětem materiální bohatství a z něj vyplývající status rodiny. Později, v moderní rodině se cílem stalo předat dalším generacím morální hodnoty a vzory. Cílem vztahů mezi rodiči a dětmi v dnešní rodině je předání vzdělanostního kapitálu, tedy úspěch dítěte ve škole, protože právě to zajišťuje profesionální úspěch v životě a sociální reprodukci rodiny. Dalším cílem je rozvoj osobnosti dítěte, jeho seberealizace, naplnění, vnitřní pohoda a konstrukce jeho osobní identity. Tyto dva cíle se často jeví jako obtížně slučitelné a rodiče musí vyvíjet značné úsilí a neustále balancovat mezi oběma tak, aby respektování přirozenosti dítěte neškodilo jeho školním výsledkům a naopak. Historický přechod k modelu rodiny, který má odhalovat skrytou osobnost dítěte, vyžadoval změnu rodinných vztahů a to zejména pokud se jedná o roli otce. Otec už není jen živitelem rodiny a nositelem autority, ale musí být pro dítě blízkou osobou. Dokáže se postavit na roveň dítěte, snížit se reálně i symbolicky. Rozhodujícím ve vztahu otec – dítě se tak stává vztah a citová blízkost. Pokles otcovské autority však souvisí s celospolečenskými změnami, zejména s rostoucí rolí vzdělanostního kapitálu, jelikož ten zásadně limituje otcovskou moc ⁹⁾.

Přechod k rodičovství je v rodinném cyklu velmi významný. Dochází k němu pod silným kulturním tlakem, který je orientovaný zejména na ženu. Její sociální status je totiž historicky těsně svázán se statusem mateřským. I poté, co společnosti vesměs legalizovaly umělé přerušení těhotenství, těhotná žena rozhodující se o umělém přerušení těhotenství je pod nátlakem kulturně delegitimujícím odmítnutí mateřství. U nábožensky založených křesťanů je to strach ze smrtelného hříchu, ale i bez víry je žena stresována legálně a sociálně zrušeným, ale podvědomě zdaleka ne tak snadno zrušitelným tabu. Trvalý pokles porodnosti v České republice od počátku šedesátých let (s výjimkou baby-boomu v letech 1973-1978) byl způsobován více přesunem od dominantního modelu rodiny se dvěma dětmi k rodině jednodětné, než poklesem počtu velkých rodin nebo vzestupem bezdětnosti. Charakteristické to bylo zejména pro vysokoškolsky vzdělané ženy, které často rozhodly mít jedno dítě, což umožňovalo zachovat profesionální aspirace, aniž by byl obětován status matky ¹⁰⁾.

Koncem šedesátých let se ve Skandinávii, později i v dalších západoevropských zemích a v USA, projevil zřetelný trend naznačený již před druhou světovou válkou. Klesla ochota lidí, zejména mladých, uzavírat sňatky. Počty narozených dětí v těchto zemích také poněkud klesly, ne však natolik, aby to odpovídalo úbytku sňatků. Bylo jasné, že stoupá počet lidí, kteří vytvářejí rodiny neformálně a žijí v tzv. nesezdaném sňatku. Zároveň také stoupá počet žen, které vychovávají děti samy, bez muže. Otec pak chybí chlapci dítěti jako jeho mužský vzor a jeho nepřítomnost ovlivňuje i dívku. Dcery vychovávané bez otce mají v dospělosti tendence k extrémnějším postojům vůči mužům, tzn. Buď k nekritickému obdivu, nebo k naprostému odmítání ¹¹⁾.

Mužská dominance byla vždy založena na větší fyzické síle a větší ekonomické moci. Když během historického vývoje rodiny přestala být fyzická síla pro úspěšné přežití relevantní, mužova převaha a závislost ženy se opřely o ekonomický a politický princip a míra ženiny závislosti se stala přímo úměrnou mnohočetnosti jejího mateřství. Ženu spoutávala její reprodukční funkce přes její energetickou náročnost, které nemůže dostát, chybí-li v rodinném systému energie muže. Muž pak zajišťoval svou dominanci v páru tím, že plodil tolik dětí, aby byl k jejich zabezpečení nezbytný. Zvětší-li se ekonomická kapacita ženy kultivací její pracovní síly prostřednictvím kvalifikace natolik, že dokáže i sama udržet rodinný systém na akceptovatelném standardu za předpokladu omezeného počtu dětí a je-li v jejích rukou rozhodnutí omezující počet dětí, je poprvé v historii skutečně nezávislá ¹²⁾.

Tzv. pozdní mateřství označuje ženu rodící po dosažení 35 let. Počet starších matek se rok od roku rapidně zvyšuje. Tento trend platí pro všechny vyspělé země. U nás je vývoj tímto směrem také zřejmý, ale oproti západním zemím nastoupil opožděně. Jako faktory, které v tomto vývoji hrají roli, uvedeme některá obecnější sociodemografická hlediska. Patří mezi ně zvyšování vzdělanosti a zaměstnanosti žen, růst rozmanitosti forem rodinného života a dále například existence kontroly porodnosti v některých zemích a jiné. V současné době je mnohem více rozvedených a znovu uzavíraných manželství než dříve a jejich počty dále rostou ¹³⁾.

Rituály jsou specifické, pro rodinu typické a ustálené průběhy některých činností, které mají ochrannou, stabilizační a pomocnou funkci. Rituály mohou mít podobu každodenní rutiny, jako je stolování, loučení se před odchodem z domu a podobně. Vedle toho se také jedná o slavnostní příležitosti jako slavení narozenin, rodinných výročí, Vánoc, Velikonoc atd., při nichž se silně projevují rodinné tradice. V současné době plné rychlých a mnohdy dramatických změn ve společnosti i v rodinách rituály usnadňují průchod životními změnami. Rituály dodávají členům rodiny pocit kontinuity života a usnadňují akceptaci změn. V rodinách, kde jsou rituály zanedbávané či zapomenuté, může v průběhu času slábnout vědomí rodinné identity ¹⁴⁾. Každá rodina, pokud je v psychologickém smyslu rodinou, udržuje vazby mezi svými členy a udržuje svou tradici. V životě rodiny je tradice zdrojem legitimity. Zvýrazňování rodinné tradice zvyšuje stabilitu rodiny a její odolnost proti vnitřním i vnějším stresům ¹⁵⁾.

Srbská kultura a tradice jsou z velké části ovlivněny zdejším náboženstvím, proto je zde tomuto tématu věnována krátká kapitola. Většina obyvatel je pravoslavného vyznání. V severních oblastech Srbské republiky, zejména ve Vojvodině, je poměrně značná část obyvatel římsko-katolického vyznání. Většina obyvatel v jihozápadní oblasti Srbska (Sandžak) je muslimského vyznání. Podle údajů z roku 2002 náboženské složení následující: • - 85 % pravoslavní • - 5,5 % katolíci • - 3,2 % muslimové • - 1 % protestanti • - 5,3 % ostatní ¹⁶⁾.

Srbsko bývá považováno za tradicionalistické, rodinné vazby za ustrnulé a hierarchické. Podle historika Jana Pelikána je pravdou, že rodinné vztahy a vazby jsou v Srbsku opravdu o něco pevnější, než v České republice. Například je ve zdejších rodinách povinností, chodit každou neděli na návštěvy příbuzných. Ale struktura srbské společnosti je nám přesto velmi blízká a v zásadních otázkách se od té české neliší ¹⁷⁾.

Srbská pravoslavná církev používá tradiční Juliánský kalendář, podle kterého 1. svátek vánoční (25. prosinec) připadá na 7. leden v Gregoriánském kalendáři. Brzo ráno na Štědrý den jde hlava rodiny do lesa, kde pokácí „badnajk“. Je to malý dub, který odnese do kostela, aby byl požehnán knězem. Nejdůležitějším vánočním jídlem je speciální druh chleba, ve kterém jsou zapečené mince. Rodina si chléb rozdělí a ten, kdo najde minci, může očekávat, že následující rok pro něj bude obzvlášť šťastný ¹⁸⁾. Během vánočních svátků v Srbsku nesmí v domech chybět dubové větvičky, sláma, žito, kukuřice a nejrůznější druhy oříšků. Ozdobený stromeček s hromadou dárků pod ním zde nenajdete. Na rozdíl od českých a jiných Vánoc zde totiž není zvykem dávat si dárky. Srbské Vánoce mají výrazný duchovní charakter. Jsou slaveny především v kruhu rodiny, blízkých přátel a ve „svém“ kostele ¹⁹⁾. Věřící pravoslavného vyznání drží před vánočními svátky už od 29. listopadu půst, kdy se nesmí jíst maso – s výjimkou ryb. V předvečer svátků (6. ledna) nastává takzvaný „Badnji večer“. Hlava rodiny se vydává do lesa, aby tam uřízla dubovou větev zvanou „chrastova grana“. Právě ta, ozdobená slámou a okrasnými větvičkami, je pak pod názvem „badnjak“ symbolem srbských pravoslavných Vánoc. V čase „Badnjiho večera“ se samozřejmě jí postní strava, ryby, fazole, bez mléka a sýrů. Na venkově je dosud zvykem večeřet na slámě. Opéká se sele, které pak je druhého dne, kdy Vánoce začínají, hlavním pokrmem. Ráno 7. ledna, kdy začínají Vánoce, přichází do srbských domů první host, „položajnik“. Musí to být muž, ženě se dveře zásadně neotvírají. Tento host vhodí drobné mince pod stůl, kam rodina uložila ozdobený „badnjak“. Potom „badnjak“ vezme, prohrábne jím oheň v kamnech a popřeje všem v domě krásné Vánoce. Nato je odměněn penězi. Sám sice vhodí pod stůl jen pár mincí, ale odnese si zásadně bankovky. Božić je prvním dnem, kdy skončil půst. Srbové si pochutnají nejprve na sýru, který je tradičně prvním svátečným pokrmem. A pak na selátku, zvaném „pečenica“. Pravá přední noha z něj se schovává až do Nového roku, který nastává 15. ledna. Srbským zvykem je i pálení „badnjaků“ před pravoslavnými chrámy. O Vánocích mají Srbové celkem tři dny volna – 7. ledna se slaví už zmíněný Božić, 8. ledna je svátek Matky boží a 9. ledna svatého Štěpána ²⁰⁾. Většina srbských rodin si dává dary na Nový rok, se kterým je také někdy spojený pro nás typický ozdobený Vánoční strom. Srbové také oslavují Starý Nový rok, který připadá na 14. ledna podle Gregoriánského kalendáře ²¹⁾.

Srbský kalendář svátků je oproti běžnému v Evropě i ve světě bohatší o jeden den volna, který se liší domácnost od domácnosti. K takzvanému „svátku rodiny“ patří zejména bohatá hostina pro všechny její členy i blízké přátele. Tento svátek se obvykle dědí z generace na generaci a den jeho oslavy připadá na svátek patrona rodiny. Zajímavostí je, že žena po provdání automaticky přijímá patrona rodiny od svého manžela. Tradice se pojí se srbským pravoslavným křesťanstvím a místní tvrdí, že se jedná se o unikát, který nikdo jiný neslaví ²²⁾.

Pro srovnání rodinného modelu a rodinného chování v ČR a Srbsku vycházíme z kvantitativních ukazatelů, které se našeho tématu týkají. Vybíráme tři charakteristiky, které by měly být zásadní pro zpracování této práce. Jedná se o sňatečnost, rozvodovost a o průměrnou dobu manželství. Data pocházejí z roku 2008. Ukazatele sňatečnost a rozvodovost jsou vztaženy na 1000 obyvatel, aby mohly být porovnatelné. Jsou uvedeny v Tabulce 1. ^{23) 24) 25)} .

Tabulka 1. Kvantitativí ukazatele

Z Tabulky 1 vyčteme, že v ČR dochází k více než dvojnásobnému počtu rozvodů než v Srbsku (vztaženo na počet obyvatel) a relativně vyjádřená sňatečnost je také nižší. Překvapující by se mohl zdát ukazatel průměrné doby manželství, který se u obou pozorovaných zemí výrazně neliší.

Pro zjištění kvalitativních informací o srbském modelu rodiny a rodinném chování jsme dotazovali Maju Prodanović, třiadvacetiletou studentku východoevropských studií Univerzity Karlovy v Praze. Maja pochází ze Sarajeva, tedy z Bosny a Hercegoviny, ale informovala nás, že národnostně se považuje za Srbku, tedy slaví srbské svátky a zvyky. Toto je údajně typické pro naprostou většinu Srbů žijící v okolních státech mimo Srbsko (Bosna, Černá hora aj.) Všichni se považují za jeden národ, přestože mohou žít v různých státech. Maja se přestěhovala se svými rodiči v šesti letech do České republiky, ale srbské svátky a zvyky zná velice dobře.

V souvislosti s naší výzkumnou otázkou jsme zjišťovali faktory, které ovlivňují srbský rodinný model. Naše respondentka odpovídala v zásadě obecně, tedy její odpovědi je možné generalizovat obecně na většinu Srbů, nikoli jen na její rodinu. Rozhovor probíhal formou otevřených otázek, protože bylo těžké odhadnout, jakým směrem se bude rozhovor vyvíjet.

Nejprve jsme se pokusili zjistit, kdo má v rodině rozhodující slovo, kdo je hlavou rodiny, přičemž Maja reagovala okamžitě. Je to otec. Tato informace pochopitelně není nikterak neobvyklá, takovýto model rodiny lze nalézt patrně po celém světě včetně České republiky, nicméně pokud bychom srovnali postavení mužů v srbské a české rodině, nalezneme mnoho odlišností. Muži v srbské rodině jsou mnohem více vážení, což je v zásadě tradiční záležitost, ale částečně je to způsobeno nedávnými válečnými konflikty, které tento model utužily. Maja uvedla, že po válečném konfliktu v Jugoslávii vycházelo na jednoho muže až šest žen. Proto bylo, a patrně ještě je, narození syna v rodině vítanější. Naše respondentka se dále zmínila, že ženy jsou v rodině od útlého věku vychovávány k vykonávání domácích prací. U mužů se předpokládá, že se o ně bude žena v domácnosti starat. S tím koresponduje i fakt, že při večeři celá rodina čeká na otce, on je ten, kdo první „položí lžíci do polévky.“

Dále nás zajímalo, jak Srbové vnímají rodinu, jak si jí váží. Získané informace srovnáváme se zkušenostmi výzkumného týmu z prostředí českých rodin. V této souvislosti nás pochopitelně zajímají srbské zvyky a svátky. Podle Maji je hlavní rozdíl v tom, že v Srbsku je daleko více příležitostí k rodinným návštěvám, což je způsobeno více svátky a daleko živějšími tradicemi. Pochopitelně se naskytla otázka, zda je tato rodinná semknutost způsobena nedávným válečným konfliktem, načež se nám dostalo odpovědi, že nikoliv – rodina držela takto při sobě i před válkami, které tuto skutečnost ještě utužily. Dalším zásadním rozdílem z hlediska pojetí rodiny je dle Maji skutečnost, že pro Srby je rodina pojem mnohem širší než v České republice. Údajně příbuzní do tzv. 3. linie se stále považují za užší rodinu a jsou zváni na různé rodinné oslavy a svátky. Naše respondentka uvedla příklad ze svého života, kdy na sedmdesáté narozeniny její babičky přišlo 130 lidí. Zde je evidentní rozdíl oproti českým rodinám, kde se narozeniny zpravidla slaví pouze ve velmi úzkém rodinném kruhu. V Srbsku také bývá zvykem, že pokud je někdo pozván a přijde na oslavu dotyčné osoby, ona pak na oplátku má povinnost přijít na oslavu pozvané osoby. Velice zajímavým faktorem, který ovlivňuje rodinný život v Srbsku je svátek jmenin. Na rozdíl od České republiky, kde každý jedinec slaví v určitý den roce své křestní jméno, se v Srbsku slaví svátek příjmení. Takovýto den slaví všichni členové rodiny najednou. Je však třeba dodat, že neexistuje žádný kalendář srbských příjmení, nýbrž rodina má svého svatého a slaví v den svátku daného svatého. Zpravidla bývá v domácnostech i jeho ikona . Opět bývá pozvána široká rodina (řádově i stovky lidí) a oslavy mohou probíhat až pět dní.

Velice zajímavým tématem jsou v Srbsku pohřby a ačkoli je Maja považuje za přehnané, ukazují na zásadní význam rodiny v této jihoevropské zemi. Pokud zemře člen rodiny, zpravidla je druhý den pohřben. Na pohřbu rodina odříkává nebo zpívá texty, které jsou adresovány zesnulému a zpravidla obsahují text jako „Proč jsi odešel?“ nebo „Proč jsi nás tu nechal?“. Tomuto se říká srbsky kukati. Maja dále uvádí, že rodina se schází ještě třetí, sedmý, čtrnáctý a jedenačtyřicátý den po pohřbu a pokaždé je sešlost spojena s velkým množstvím jídla, vaří se obrovská kvanta jídla, zabíjí se sele či jehně a schází se široká rodina. Dále se naše respondentka zmínila, že pokud zemře muž, jeho manželka musí jeden rok chodit oblečena v černém. Pokud tento zvyk poruší, je vystavena ostudě. Nejzajímavější skutečností je však patrně to, že mnoho srbských rodin má svůj vlastní hřbitov, což je v České republice jev zcela vzácný.

Po zjištění, že v Srbsku žijí rodiny velice soudržně a členové vzdálení přes několik linií se vídají výrazně častěji než v ČR nás napadlo se dotázat na Vánoce. Pochopitelně nechceme srovnávat svátky jako takové a ani by to nebylo v souladu s touto prací, ale spíše jsme se opět zaměřili na to, jak se projevují rodinné vazby o svátcích. Maja uvedla, že na Badnji dan se obdobně jako v naší vlasti schází jen nejužší rodina, ale zpravidla bývá zvykem, že se tentýž den navštíví alespoň někteří členové rodiny. Obdarovávání jednotlivých členů rodiny není co se týče kvantity darů nikterak valné, obvykle jednotlivci obdrží jeden dárek. To je způsobeno mnohem vyšší frekvencí oslav a svátků. Dalším tématem, na které jsme se zaměřili v souvislosti s naší výzkumnou otázkou je trávení volného času v rodinách. Maja uvedla, že veliký rozdíl vidí v mentalitě obou národů. V Srbsku je podle ní běžné, že rodina tráví čas doma, kde přijímá návštěvy nebo naopak navštěvuje své přátele či další rodinné příslušníky. Srbové jsou přátelští, otevřenější, ale na rozdíl od Čechů nemají touhu poznávat ani cestovat. Nedělní rodinné výlety na blízký zámek rozhodně nejsou ničím obvyklým. Zajímavé je i to, že i když je Srbsko velice hornaté a je zde poměrně velké množství lokalit k provozování zimních sportů, není to pro tamní obyvatele lákadlem. To samé platí pro zahraniční turistické cíle. Srbové jsou raději doma. Ani kulturní život není dle Mají tak aktivní jako v ČR. Není žádnou vyjímkou, že v kině se sejde na promítání filmu deset lidí. Příčiny jsou patrně stejné jako u cestování – tradice a mentalita.

Ze získaných informací lze vypozorovat, že Srbové hodně dají na tradice a že rodinné vazby jsou velice pevné. Proto nás dále zajímalo, jestli existuje významný rozdíl mezi modelem rodiny ve městě a na vesnici. Naše respondentka uvedla, že nikoliv, protože má v Srbsku téměř každý nějaké příbuzné na vesnici, kde jsou pochopitelně tradice živější. Obecně však významný rozdíl nevidí. V souvislosti s rodinnými vazbami jsme se dále dotázali na srovnání rozvodovosti v obou zemích. Dle Maji není v Srbsku tolik rozvodů jako zde, což potvrzují i získané statistické údaje z obou zemí. Příčiny jsou jasné, opět je to díky pevnějším vazbám v rodině, velkému množství rodinných svátků, které rodinu stmelují a patrně i poněkud podřízené úloze ženy v rodině. Také nejsou příliš častým jevem tzv. single jedinci, tedy lidé v dospělosti, kteří nežijí v manželství nebo alespoň v partnerském vztahu. Zejména u žen to v Srbsku může být i ostuda. Posledním tématem, které nás zajímalo, je náboženství. Ministerstvo zahraničních věcí uvádí, že přibližně 85% obyvatel je pravoslavného vyznání. K pravoslavné církvi se řadí i Maja. Zmiňuje se, že naprostá většina obyvatel je věřící a že rodiny pravidelně navštěvují kostel, zejména pak ranní mše.

V práci jsme vycházeli ze tří kvantitativních ukazatelů, které charakterizují rodinné chování. Sňatečnost, jakožto jeden z demografických údajů o pohybu obyvatelstva, který zůstává po desetiletí v centru pozornosti jak demografů, tak sociologů rodiny, byla vybrána proto, že tento ukazatel je důležitý zejména v souvislosti se studiem rodiny a populačního chování. Sňatečnost působí na velikost a skladbu obyvatelstva a je sama ovlivňována různými faktory. Jedná se zejména o faktory sociální a kulturní, faktory ekonomické a faktory politické a historické povahy. Sňatkové chování je pak výsledkem interakce těchto faktorů. Srbsku je vlastní východoevropský model rodiny, který je patrný z údajů Sňatečnosti 5,328. Oproti tomu Česká republika s hodnotou 4,443 od roku 1989 zastává spíše přibližování severozápadnímu modernímu stylu života. Tento fakt je zapříčiněný hlavně rozsáhlými ekonomickými a strukturálními změnami, které i zákonitě vyvolávají změny v populačním chování.

Rozvodovost v české republice se skoro třikrát tak vysokými hodnotami než v Srbsku ukazuje na ateistický stát, který využívá všech možností moderního života jako například uzavíráním manželství v pozdějším věku, odkládání mateřství nebo větší množství „single jedinců“. Oproti tomu Srbsko zatím stále dodržuje tradice a silnou křesťanskou (pravoslavnou) víru a není proto pro ně přípustné se rozvádět, aniž by se cítili provinile a na dotyčnou osobu koukalo okolí podivně. Srbští občané pravděpodobně své osobní problémy tedy raději řeší jinak, než aby žádali o rozvod a hledali si jiného partnera.

Z odpovědí naší respondentky je dále patrné silné uvědomování si příslušnosti k srbskému národu, respektování zvyklostí a tradic a uctívání tamějšího stylu života i přesto, že od dětství žije v České republice. Tento závěr potvrzuje i fakt, že Maja pochází se Sarajeva, nikoli přímo ze Srbska a přesto se bez váhání národnostně považuje za Srbku, jako velké množství dalších členů srbského národa, kteří v přímo v Srbsku nežijí.

Dalším důležitým faktorem, který ovlivňuje rodinné chování v Srbsku, jsou nedávné válečné konflikty, které ještě zvýraznily důležitost muže v rodině a rodinnou semknutost. Tato rodinná spjatost se projevuje daleko větším množstvím rodinných svátků, oslav a s nimi spojených návštěv. Rodina je také v Srbsku vnímána daleko šířeji, než v České republice.

Velice významné jsou pro srbský model rodiny tradice a to jak rodinné, tak náboženské. Jejich nedodržování je většinou spojeno se zostuzením (například uvedená povinnost ženy nosit po smrti manžela rok černý oděv). Velké procento Srbů je pravoslavného vyznání, což se projevuje opět v nesčetných rodinných rituálech a tradicích, které jsou příležitostí k semknutí rodiny a sblížení jejích členů.

Za nejvýznamnější faktory ovlivňující model rodiny v Srbsku lze podle všeho považovat tradice a mentalitu srbského národa. Všechny ostatní faktory (válečný konflikt, semknutost rodiny, vysoká sňatečnost a nízká rozvodovost…) jsou již v podstatě doprovodným jevem těchto dvou činitelů.

[1] HINTNAUS, Ladislav. Člověk a rodina - smysl a funkce rodiny: (anatomie, fyziologie a patologie lidské rodiny). 1. vyd. České Budějovice: Jihočeská univerzita, Zdravotně sociální fakulta, 1998, 79 s. ISBN 80-7040-315-2.

[2] MATOUŠEK, Oldřich. Rodina jako instituce a vztahová síť. 3. rozš. a přeprac. vyd. Praha: Sociologické nakladatelství, 2003, 161 s. ISBN 80-86429-19-9

[3] MOŽNÝ, Ivo. Sociologie rodiny. 2. upravené vyd. Praha: Sociologické nakladatelství, 2002, 250 s. ISBN 80-864-2905-9

[4] RADIMSKÁ, Radka. Individuum a rodina: teorie soukromého života podle Françoise de Singlyho. Sociologický časopis. Praha: Sociologický ústavAV ČR, 2003(5)

[5] SOBOTKOVÁ, Irena. Psychologie rodiny. 2. přeprac. vyd. Praha: Portál, 2007, 219 s. ISBN 978-807-3672-508

[6] Pravoslavní křesťané v Srbsku dnes slaví první svátek vánoční. [online] JANEV, Jaromír . 2009 [cit. 2011-11-25]. Český rozhlas. Dostupné z WWW: <http://www.rozhlas.cz/nabozenstvi/zpravy/_zprava/534011>.

[7] Razvodi u Srbiji [online]. 2012 [cit. 2012-01-05]. Serbian Forum. Dostupné z WWW: <http://serbianforum.org/drustvo/35108-razvodi-u-srbiji.html/>.

[8] Rozvodovost [online]. 2011 [cit. 2011-12-25]. Český statistický úřad. Dostupné z WWW: <http://www.czso.cz/csu/redakce.nsf/i/rozvodovost>.

[9] Sňatečnost [online]. 2011 [cit. 2011-12-25]. Český statistický úřad. Dostupné z WWW: <http://www.czso.cz/csu/redakce.nsf/i/snatecnost>.

[10] Spoločenské zvyky v Srbsku [online]. 2010 [cit. 2011-11-25].Srbsko.sk. Dostupné z WWW: <http://srbsko.sk/spolocenske-zvyky/>.

[11] Srbové mají v kalendáři navíc „svátek rodiny“ [online]. 2011 [cit. 2011-11-25]. Prvnizpravy.cz. Dostupné z WWW: <http://www.prvnizpravy.cz/zpravy/ze-zahranici/srbove-maji-v-kalendari-navic-svatek-rodiny/>.

[12] Srbské pravoslavné Vánoce si užívají dospělí, děti mají smůlu [online]. 2010 [cit. 2011-11-25].Novinky.cz. Dostupné z WWW: <http://www.novinky.cz/vanoce/216184-srbske-pravoslavne-vanoce-si-uzivaji-dospeli-deti-maji-smulu.html>.

[13] Srbsko [online]. 2009 [cit. 2011-11-25]. Ministerstvo zahraničních věcí České republiky. Dostupné z WWW: <http://www.mzv.cz/jnp/cz/encyklopedie_statu/evropa/srbsko/>.

[14] Srbsko - nejsou to jen tradice. [online] MOSTÝN, Milan. 22. 11. 2007 [cit. 2011-11-25]. HN.iHNed.cz. Dostupné z WWW: <http://hn.ihned.cz/c1-22470550-srbsko-nejsou-to-jen-tradice>.



Počet shlédnutí: 165