Staré dobré časy

Kdybyste sami sobě položili otázku, ve které době byste chtěli žít, jak byste odpověděli? Byla by to přítomnost nebo byste chtěli žít v úplně jiné době? Ať by jste odpověděli jakkoliv, vaše odpověď je správná. Tato otázka nemá jedinou odpověď a je na každém, jaké preference které době přisoudí. V každé době, tedy i dnes, se setkáváme s lidmi z různých generací. To vyvolává konflikty. Většinou od starších zkušenějších generací často slyšíme názor „kdysi bylo líp“. Na druhou stranu mladší generace, které žijí v současnosti, budou tvrdit opak.

Jak posoudit, které z těchto tvrzení je objektivní a není zásadním způsobem ovlivněno? Hraje zde větší roli efekt zapomínání na špatné věci nebo nevědomost o standardu života v minulosti? Těžké otázky k zodpovězení, ale přesto se alespoň nepřímo pokusíme v této práci čtenáři pomoci utvořit si názor na dvě období naší země. Řeč bude o československé minulosti a české současnosti rozdělené rokem 1989, kdy jsou rozdíly na scénách ekonomického i politického života nejmarkantnější. Změna se naštěstí nedotkla všech aspektů života běžného člověka. Proto je i zde možné poměrně jednoduše najít možnost, jak porovnat tyto dva světy. Dobrým příkladem může být systém školství, který se v průběhu těchto dvou období zásadně nezměnil, a proto k tomuto prostředí upneme pozornost při hledání odpovědí na náš výzkum.

V naší práci se zaměříme na rozdíly v chování dětí druhého stupně základní školy. Zeptali jsme se pedagogů z jedné pražské základní školy, jak to vidí oni ze svých dlouholetých zkušeností. Učitelé z druhého stupně školy nám poskytli rozhovor na dané téma.

Zamysleli jsme se za vás nad chováním dnešní mládeže, která je v podstatě naší budoucností. Hlavním cílem práce je najít rozdíly v chování dětí před 20 lety, tedy před rokem 1989, s dětmi vyrůstajícími v dnešní době. Bylo by ale pošetilé opomíjet ostatní skutečnosti, které vyplynou z odpovědí na naší otázku. Je dobré si také všimnout i příčin a náležitostí, které daný stav způsobují. Náš výzkum proto rozšíříme o hledání odpovědí na tyto další otázky.

Jaká je přítomnost, které vládne mládež 80. let minulého století a jak porovnat tyto dvě rozdílné skupiny – tu před 20 lety a tu dnešní, když ani do jedné se zařadit nemůžeme? Je naše přítomnost výsledkem přeměny naší původní kultury v kulturu jiného charakteru? Nakolik se změnila realita naší společnosti po roce 1989 a v jakém směru?

Jsou tyto změny výsledkem ekonomických procesů a tržních vztahů, šíření nových technologií a technických vymožeností, které dále interaktivně působí na celé společenství lidí, tj. i na osobnost člověka, rodinu, výchovu a vzdělávání? Jak se tyto vnější vlivy projevují mezigeneračně v rodině a jaké jsou jejich zpětné efekty?

Kázni, kázeňské politice či školní kázni se věnuje nepřeberné množství odborníků z řad pedagogů, filosofů nebo psychologů.

Jeden z významných představitelů tohoto tématu je Stanislav Bendl, který především o školní kázni napsal několik knih a odborných prací. Dalším je například Robert Čapek.

Je důležité si vůbec definovat jak se takový ukázněný žák má chovat, proč by kázeň měla být prospěšná nejen pro žáky, ale i pedagogy, jak kázně dosáhnout nebo proč je určítá míra nekázně přirozená a zároveň žádoucí.

Naším ideálem není žák pasivně ukázněný, poslušný, který o normách chování nepřemýšlí, ale pouze se jim automaticky podřizuje, slepě je dodržuje, ani žák, který se chová ukázněně jen v přítomnosti dozoru dospělých osob (již jsme hovořili o tom, že nejvyšším cílem školní kázně je chovat se řádně bez přítomnosti dohledu, tj. určitá forma sebekázně). Jde nám o zdůraznění či posílení aktivního momentu kázně, kdy kázeň považujeme rovněž za aktivní projev dítěte. (2)

Takto pojímaná kázeň neznamená pouze, že něco neprovedu nebo se něčím neproviním, nýbrž se blíží termínu občanská statečnost. Takový žák potom v určité konfliktní situaci projeví svou ukázněnost např. tím, že se vzepře ostatním a začne se zastávat spolužáka, popř. bude bránit dítě, kterému se chystají ostatní ubližovat. Naším ideálem je slušný žák, který dodržuje pravidla školního řádu, napomáhá budování pozitivního sociálního klimatu ve škole, konflikty se spolužáky se snaží řešit pokojnou cestou a nesouhlas s učitelem (jeho příkazem či rozhodnutím) dává najevo kultivovanou formou. (2)

Dodržování norem chování by mělo přinášet prospěch nejen jednotlivému žákovi, ale taktéž jeho spolužákům, třídě, škole, obci a celé společnosti. (2)

Z historie lidstva, dějin výchovy, běžné školní praxe, jakož i z odborné literatury biologického, antropologického, psychologického, sociologického a pedagogického zaměření je známo, že kázeň je pro zdravého jedince něco dosažitelného. Nepříčí se biologickým zákonitostem a charakteristikám člověka. (2)

Být ukázněný je v silách každého zdravého jedince, ovšem za předpokladu, že počet a náročnost norem, jakož i prostředky dosahování kázně jsou přiměřené věku a individualitě žáka či studenta. Adekvátnost nároků na daného jedince, na dané chování, v daném místě, v daném čase a za dané situace je dalším východiskem školní kázně. Jinými slovy, musíme volit takovou podobu kázně ve škole, jejíž dosažení je v silách dětí a mládeže. (2)

Paradoxní východisko školní kázně spočívá v uvědomění si faktu, že určitá míra nekázně je přirozená. Lidé nemají rádi omezení, nelíbí se jim, když se jim něco přikazuje. Tuto skutečnost postihuje Eugen Fink v jedné ze svých „antinomií výchovy“, když praví, že v mladém člověku lze mnohé formovat výchovou, ale existuje zde i cosi jako „hlas krve“ v nás, co se každému formování vzpírá.

Kromě toho přináší život spoustu situací, které přímo provokují k nekázni. Představme si pro větší názornost situaci, kdy se o půlnoci blížíme k přechodu pro chodce, kde svítí červená a žádné auto není v dohledu. Kolik lidí bude za této situace ukázněných a počká, až naskočí zelená? (2)

Pro získání odpovědí na stanovenou otázku, bude použita metoda řízeného rozhovoru. Otázky, na které bude respondent odpovídat, budou koncipovány tak, aby popsaly stav v obou sledovaných obdobích. Sledovaná období jsou období před revolucí 1989 a obodbí po revoluci. Podle předchozího pravidla budou také vybíráni i odpovídající respondenti. Aby byla zajištěna co největší správnost výsledků, není možné, aby se stal subjektem řízeného rozhovoru respondent, který obě sledovaná období nezažil.

Všechny otázky budou pokládány s důrazem na to, aby se subjekt zaměřil na obě sledováná období. Do rozhovoru jsou zahrnuty jak přímé otázky na chování žáků, tak otázky na způsob výuky učitele, která by měla reagovat na změnu chování žactva.

1. Jakým způsobem si vytváříte autoritu před žáky?
2. Jakým způsobem zklidňujete třídu?
3. Trestáte děti? A s jakým účinkem?
4. Jak se projevuje neukázněný žák?
5. Změnilo se chování zbytku třídy vůči takovému žákovi (jsou spíše při něm, nebo se distancují?)
6. Jaký máte názor na způsob výuky formou “škola hrou”?
7. Jaký je rozdíl v chování dětí z různých ekonomických skupin?
8. Přemýšlejí děti o následcích svých činů?
9. Domníváte se, že se změnila úroveň vyspělosti dětí (myšlení a názory)?
10. Setkala jste se ve své pedagogické praxi se šikanou (kdy zejména)?

Minimální počet respondentů je stanoven na tři osoby.

Z provedených rozhovorů vyplývá, že během posledních 20 let došlo ke společenským změnám, jež přispěly v určitých ohledech k uvolnění tradičních vzorců chování už i u dětí navštěvujících základní školu. Samotní učitelé přiznávají, že děti měli dříve více respektu jak k nim jako k učitelům, tak i k dospělým obecně. To vše má pravděpodobně svůj původ ve změnách, ke kterým došlo i v rodině samotné. Změna tradičních vzorců chování u dětí je často motivovaná ekonomickou situací rodin (v kladném i záporném slova smyslu), kdy rodina preferuje finanční zajištění před respektem k zavedeným normám chování a jednání v různých prostředích. Jak řekl i jeden z respondentů „…je vidět na dětech z bohatých rodin co mají peníze, že si ty své spolužáky „kupují“, …“.

Také nedostatečná společenská prestiž a chybějící pravomoci pedagogických pracovníků mají za následek ztrátu tradiční podpory rodiny. „Děti se v zásadě nezměnily, změnil se čas, který jsou rodiče ochotni věnovat dětem. Dobré vychování se nedá odkoukat z televize a je zde potřeba, aby se rodiče svým dětem věnovali.“ V případě neukázněného dítěte často viní rodina z nedostatku pedagogického působení právě školu, aniž by sama byla ochotna s pedagogy pro nápravu věci spolupracovat, a často dokonce ani nedokáže se školou komunikovat. A přitom pedagogovi v dnešní době nezbývá nic jiného než se neposlušnému žákovi snažit domluvit, vysvětlit mu, že takové chování není slušné. Pedagog si dnes musí dávat pozor na to, jak studenta potrestá, protože se může stát, že si rodiče poté stěžují, že se učitel choval v dané situaci neadekvátně a že s jeho postupem zásadně nesouhlasí. „To dříve nebylo. Tehdy, i když si rodič o učiteli myslel, jak strašný kantor to je, nedal to nikdy najevo. Byla tam jakási slušnost, která dnes mizí.“

Zásadní rozdíl se projevuje i v přemýšlení samotných dětí o následcích svých činů. Dříve si dítě bylo vědomo toho, že něco provedlo a že tento čin bude mít své následky. Když dítě něco vyvedlo, tak si řeklo „Já doma dostanu!“. Dnes děti nad tímto následkem přemýšlet nemusejí, protože v dnešní společnosti kolikrát ani rodič nemá čas řešit, že jeho dítě něco provedlo. Rodiče se málo zajímají o to, jak jejich dítě tráví volný čas, nejspíše proto, že rodičům samotným toho volného času příliš nezbývá.

V průběhu vypracovávání práce jsme narazili na jeden zásadní problém. U dotazovaných subjektů bylo obtížné navádět odpovědi na pokládané otázky tak, aby bylo jednoznačně možno říci, jestli se týkají jen zkoumaného období.

Chování mládeže se samozřejmě mění, protože se mění svět kolem nás, prostředí, ve kterém žijeme, ať už politické uspořádání nebo míchání kultur. Dříve byly kázeňské tresty běžné, nyní jsou striktně zakázány, protože se zřejmě ukázalo, že nejsou efektivní ani výchovné.

Dříve nebyla dostupnost informací tak jednoduchá jako v současnosti, nebylo tolik technických možností jak je získat, a protože obecně životní úroveň roste, mohou si dnešní žáci dovolit více, nežli před dvaceti lety. Utvářejí si názor snadněji, zároveň ale na ně působí více informačních kanálů, ze kterých mohou čerpat i negativní podněty, což se může projevit v jejich agresivitě či způsobu chování vůbec.

respondent: učitelka 2. stupně ZŠ, Praha 1

Jakým způsobem si vytváříte autoritu před žáky? Autoritu člověk musí mít v sobě. Když vystoupí před dětmi, tak buďto hned poprvé, když řekne první dvě věty, si řeknou „jo, tak toho bereme, ať je to kdokoliv“, nebo prostě začne tak, že už ty děti si řeknou, tak tohle není ono. Čili pozná se to z prvních dvou hodin. To, jak tam člověk vystoupí, jak se úvodem na ty děti podívá, jak třeba zapůsobí i pohledem, mimikou, vším. To si myslím, že to je to hlavní, od čeho se odvíjí samotná autorita. Kdo si tu autoritu nezíská už v počátku, tak si ji získává velmi těžko. Je pravda, že kdysi projevovali žáci více respektu.

Jak zklidňujete třídu? Já tradičně prostě zařvu, třída se lekne. Například jednu zlobivou třídu jeden z učitelů uklidňoval tím způsobem, že hvízdnul, až dětem zalehly uši, a ony se na chvíli ukáznily. Toto fungovalo vždy.

Trestáte děti? A s jakým účinkem? Já až tak netrestám. Ty děti, co jsou v pubertě od 10 do 15 let, a dospívají, tak si myslím, že tresty se řeší většinou domluvou, i když i to je u každého dítěte jiné. My jako kantoři ani moc tresty dávat nemůžeme. I když mohu dát žákovi poznámku - ale to si dávám pozor, co do ní napíšu. Spíš trestám tak, a z matiky to jde dobře, když dám dítěti zvláštní domácí úkol, a když ho nepřinese, tak prostě tady zůstane po škole a udělá ho. V dnešní době to ale není tak jednoduché. Dříve jsem nevěděla, co je to dávat čtyřky, nebo že by někdo propadl. Před třemi lety jsem musela jednoho chlapce nechat propadnout s pětkou, protože prostě neznal vůbec nic. Pokud jde o chování, s dětmi je to tak, že čím novější doba, kdy rodiče mají na děti méně času, více podnikají, více se starají sami o sebe, tím raději dětem koupí mobily, mp3 přehrávače a počítače. Děti se baví tady tím, a vůbec neumějí komunikovat mezi sebou i mnou, často se neumějí vyjádřit, což si myslím, že před těmi 20 lety nebylo. Dříve si rodiče s dětmi víc povídali a děti víc četly. Je jasné, že když jsou sečtělejší, tak se umějí i lépe vyjadřovat.

Jak se projevoval neukázněný žák dříve a nyní? Mohu si myslet, že v dnešní době je některé dítě hrozné. Přijde za mnou jeho rodič, a já si říkám, že to dítě je vlastně pouze obrazem svých rodičů, a vůbec za to, že je takové, protivné a neomalené, nemůže, protože to vidí doma. Někdy po setkání s rodičem dítěte usoudím, že to neukázněné dítě je ještě vlastně opravdu milé. Lidé, kteří bez jakéhokoliv přičinění přišli po revoluci k majetku, si myslí, že jsou bůhvíco. Jsou namyšlení, a je to bohužel vidět i na té výchově, protože se to na jejich dětech odráží. To dříve nebylo. Tehdy, i když si rodič o učiteli myslel, jak strašný kantor to je, nedal to nikdy najevo. Byla tam jakási slušnost, která dnes mizí. Například když píšeme do žákovských knížek pololetní hodnocení, maminka tam na půl stránky napíše dopis, jaké to bylo, když se učila ona, že také nebyla nadaná a špatně se učila. To si před lety nikdo z řad rodičů nedovolil. Mně osobně až tak nevadí děti, které rozbíjejí okna nebo kopou do dveří z hlouposti, mně spíš vadí ty děti, co navádějí své kamarády ke špatnostem, s tím, že to bude legrace. Sami přitom předstírají, že jsou andílci a že by to sami neudělali. Bohužel jejich kamarádům nedojde, že by jim to měli mít za zlé. Ale jakmile se tomu „andílkovi“ něco stane, přijde do kabinetu a žaluje.

Změnilo chování zbytku třídy vůči takovému žákovi (jsou spíše při něm, nebo se distancují?) Děti činy těchto neukázněnců neodsuzují, spíš si jich moc nevšímají, nebo dělají, že nic nevidí.

Jaký máte názor na způsob výuky formou “škola hrou”? Po revoluci vznikly některé školy, které propagovaly formu výuky tzv. školu hrou. Děti si tam samy mohly tvořit rozvrh, apod. K nám do školy pak rodiče dvě děti odtud přesunuli, s tím, že to není dobrá škola, a že je spíš určena pro starší děti, ne pro ty malé. Ty potřebují nějakou disciplínu, protože ze své vůle by nejraději nedělaly nic a pořád si jenom hrály.

Jaký je rozdíl v chování dětí z různých ekonomických skupin? Na naší výběrové škole to není vidět, protože většina dětí je tu z ekonomicky zajištěných rodin, ale na normálních školách musí být tyto rozdíly vidět. Děti jsou v tomto věku vychloubavý. Třeba teď jsme mezi dětmi udělali anketu ohledně zavedení uniforem. Podle mě by se aspoň poznalo z jaké školy děti jsou, dítě by si pak nedovolilo tolik, jako si dovoluje v civilním oblečení. To si myslím, že by bylo dobré. Dříve to ani nebylo. Byli jsme si všichni rovni a víceméně se ta úroveň vyrovnávala.

Přemýšlejí děti o následcích svých činů? Dřív když dítě něco vyvedlo, tak si řeklo „Já doma dostanu!“. Dětem dnes ve škole je to jedno, protože si myslím, že rodiče je moc netrestají. Stalo se mi v loňském roce, že jsem jednomu svému žákovi po jeho spolužačkách něco vzkázala, aby udělal, a děvčata se vrátila s tím, že to co odpověděl nemohou říct, že je to velmi sprosté. Poté mi to pověděly. S tím žákem jsem si šla o tom popovídat. Zeptala jsem se, jestli by řekl něco podobného své mamince a jeho odpověď mne překvapila. Prý by jí to řekl, a že se to už i stalo, když jeho maminka přišla do jeho pokoje s tím, aby si uklidil, a on přitom dělá něco důležitého na počítači, tak jí takto odvětil. Maminka poté mlčky odešla z pokoje. Potom se tedy nemůžu divit, že si to dovolí ke mně, když si to dovolí ke své matce. Tohle dříve opravdu nebylo. Dnes jsou ty děti na sebe ošklivější, drzejší i na rodiče, kteří to tolerují. Rodičům je to potom jedno, když si něco takového dovolí dítě ve škole, když si to beztrestně dovolí doma.

Domníváte se, že se změnila úroveň vyspělosti dětí (myšlení a názory)? Nejvíce je to vidět na dětech, které nemají sourozence, žijí jenom mezi dospělýma a ti je všude berou sebou do společnosti. Dítě se tam nudí a poslouchá, jak se dospělý baví a pak i tyto výrazy používá. Dřív, když šli rodiče ven, tak dítě někdo hlídal, třeba babička.

Setkala jste se ve své pedagogické praxi se šikanou (kdy zejména)? Jednou moji žáci zahnali kamaráda do kouta a tam ho párkrát bouchli a kopli do něj s tím, že je to legrace. Proč mu to ti jeho kamarádi udělali, proč se jim ten nápad zrodil v hlavě to dodnes nevím. Bohudík šikana se u malých dětí objevuje zřídka. S šikanou jsem se před těmi 15-20 lety nesetkala. Maximálně se děti svému spolužákovi posmívali, že se mu něco nepovedlo nebo tak něco a učitel ale o tom tak nějak věděl. Dnes ty děti mají tvrdší lokty a je vidět na dětech z bohatých rodin co mají peníze, že si ty své spolužáky „kupují“, děti ho pak mají rády a tyto problémy neřeší. Takové děti mají své chování z domova.

[1] BENDL, Stanislav. Jak předcházet nekázni - aneb kázeňské prostředky. 1. vyd. Praha: ISV, 2004. 208 s. ISBN 80-86642-14-3.

[2] Východiska školní kázně [online]. Učitelské listy, 2006 [cit. 2009-1-8]. Dostupný z WWW: <http://ucitelske-listy.ceskaskola.cz/Ucitelskelisty/Ar.asp?ARI=102484&CAI=2168>

Počet shlédnutí: 56