Řekové v České republice

Tato práce je zaměřena na etnickou minoritu Řeků žijících na území České Republiky. V užším pojetí se práce zabývá otázkou mezigeneračních rozdílů v udržování řeckých tradic.

Jaké jsou mezigenerační rozdíly v udržování řeckých tradic?

* Do jaké míry jsou Řekové ochotni přijímat prvky české kultury?

* Co je pro Řeky žijící na území ČR důležité pro udržení řectví?

Záměrem naší práce je přiblížit řecké tradice a zvyky. A zjistit do jaké míry jsou udržovány řeckou menšinou v České republice.

Metodologie představuje kritické zkoumání vědeckých metod neboli způsobů, jak se dostat k cíli. Abychom dospěly k pochopení a detailnímu zodpovězení výzkumné otázky, musely jsme zvolit správné metody. Použily jsme kvantitativní i kvalitativní metody sběru dat.

Kvantitativní výzkum, jak už nám samotné slovo kvantita napovídá, vyžaduje matematické a statistické zpracování. V našem případě jsme zvolily dotazník s otevřenými otázkami. Pomocí kvalitativních metod, konkrétně řízeného rozhovoru, jsme získávaly další data ke konečné analýze. Nemalý důraz byl také kladen na studium odborné literatury, která je uvedena v literární rešerši.

Prvotním cílem bylo vyhledání příslušníků řecké menšiny, jejich následné kontaktování a zaslání dotazníků. Po domluvené schůzce jsme se setkaly s příslušnicí řecké menšiny, která nám poskytla bližší informace o řeckých tradicích. Setkání probíhalo spíše neformálně, protože respondentka nám byla věkově velmi blízká.

Řecká komunita v ČR patří k těm menšinám, které si i v následujících generacích uchovávají a připomínají vlastní etnické kořeny. Okolnosti, které daly vzniknout řecké komunitě na území českých zemí, bezprostředně reagovaly na vnitropolitickou situaci v Řecku a na mezinárodní tlaky v Evropě po druhé světové válce. Její vznik je spojen s občanskou válkou v Řecku v letech 1944–1949, v níž proti sobě bojovaly levicové a promonarchisticky orientované síly. Válečné útrapy především v severních oblastech Řecka a také represe vůči odpůrcům monarchistů způsobily, že se řada Řeků rozhodla emigrovat do lidově demokratických států a do Sovětského svazu.¹⁾

Mezi země, které chtěly pomoci, patřilo i Československo. První vlna imigrace z Řecka přivedla na území Československa „řecké děti“. V květnu 1948 a v únoru 1949 jich přijelo 3500. Řada z nich byla sirotky, další děti rodiče dobrovolně posílali do bezpečí mírové země a jiné děti opouštěly Řecko i přes neskrývané obavy rodičů z odloučení.

Druhá vlna imigrace se týkala dospělých Řeků a jejich rodin, kteří ze země emigrovali po prohraném boji, po skončení občanské války v listopadu 1949. Třetí vlna této v zásadě politické imigrace měla sloučit rozdělené rodiny, jejichž členové byli v letech 1948 – 1950 rozmístěni v dalších lidově demokratických zemích – v Albánii, Bulharsku, Jugoslávii, Maďarsku, Německé demokratické republice, Polsku, Rumunsku a v Sovětském svazu. Došlo v zásadě k výměně řeckých imigrantů, nikoliv k výraznému posílení či zeslabení skupiny. V letech 1948 – 1950 tedy imigrovalo z Řecka do Československa přes 12 000 osob. Většina z nich byla etnickými Řeky nebo slovansky mluvícími Makedonci. V roce 1956 řeckou skupinou v Československu ještě posílili Řekové z Maďarska.

Pro Řeky, kteří hledali útočiště v Československé republice, se první zastávkou na jejich cestě do nového domova stal Mikulov, kde bylo zřízeno sběrné středisko. Řecké děti byly poté rozmístěny do 21 dětských domovů v Čechách, na Moravě a na Slovensku. Podle potřeby a počtu dětí byly v následujících letech dětské domovy reorganizovány. Děti, které zůstaly v Československu bez rodičů, zde žily do 15 let věku. Poté se usidlovaly v místech, kde již existovala řecká komunita. Poslední dětský domov pro řecké děti fungoval ještě v roce 1962. Dospělí řečtí imigranti a jejich rodiny pak nacházeli nové domovy zpočátku především v menších obcích v pohraničí na severní Moravě, ve východních a severních Čechách. Vysídlené pohraničí nabízelo imigrantům jak možnost ubytování, tak pracovní příležitost. Záhy však za prací odcházeli i do městských center v regionu (např. do Ostravy). Posléze se však řečtí imigranti začali stěhovat do dalších velkých měst v celé ČR, především do Brna, Hradce Králové, Pardubic a Prahy.

Imigraci i život řecké komunity v prvních letech organizovaly československé státní instituce a také řecké exilové orgány včetně Komunistické strany Řecka. Pobyt řeckých imigrantů v Československu byl chápán jako dočasný. Právě řecká politická reprezentace čekala na politické změny ve vlasti a plánovala repatriaci do Řecka. Proto také důsledně evidovala pohyb řeckých imigrantů a registrovala nově uzavřené sňatky. Sny na brzký návrat domů komplikovala politická situace v Řecku. Jen málokomu z řeckých imigrantů se skutečně podařilo vrátit se do Řecka již v 50. (od roku 1954) a v 60. letech (do roku 1967, do nástupu vojenského režimu v Řecku). Větší možnosti na repatriaci se otevřely až po roce 1974 a především po roce 1981, kdy Papandreuova vláda začala podporovat návrat řeckých politických emigrantů a jejich rodin.

Řečtí imigranti, kteří v Československu zůstali a zůstávají, začali od 60. let programově rozvíjet svůj menšinový život. Výhodou pro realizaci a úspěch krajanských aktivit byla skutečnost, že řečtí imigranti často žili ve větším počtu v rámci jedné lokality. Svoji roli nejednou sehrála i podpora ze strany československých státních institucí a řeckých exilových orgánů. Stěžejní pro uchování vědomí příslušnosti bylo zachování a výuka mateřského jazyka. Původně byly hodiny novořečtiny pro děti z Řecka povinné. Zajišťovali je také řečtí učitelé, kteří též emigrovali do Československa. V roce 1956 se však výuka mateřského jazyka řeckých dětí stala nepovinnou. Garanci za výuku řečtiny a řeckých reálií v této době přijaly tzv. „řecké školy“. V Praze byla na počátku 60. Let navázána spolupráce s jazykovou školou. Zde se nejprve učily řecky děti řeckých rodin, později, byly kurzy otevřeny i pro dospělé. Výuka řečtiny pod záštitou Asociace řeckých obcí probíhá dodnes.

Nejznámějším novoročním zvykem je koledování. V předvečer Nového roku, děti i dospělí chodí od domu k domu a zpívají koledy. Při tom drží v ruce jablko nebo pomeranč, to se v jednotlivých oblastech různí. Při zpívání koled pak dříve prutem vypláceli lehce hospodáře. Věřilo se, že zelený prut dával život všemu, čeho se dotknul. Hospodáři dávali dětem za odměnu drobné mince, sladkosti a ořechy.

Novoroční stůl musí být plný pochoutek, jak pokrmů, tak sladkostí, většinou obsahujících med. Samozřejmě nesmí chybět novoroční stůl bez tzv. VASILOPITY. Je to lehký novoroční koláč z mouky, cukru a dalších přísad, ve kterém je zapečená mince, tzv. FLURI. Když se má VASILOPITA krájet, shromáždí se celá rodina. Při krájení se totiž projeví, kdo bude mít štěstí po celý rok, kdo dostane kousek VASILOPITY se zapečenou mincí. První díl koláče připadne svatému Vasilovi, druhý domu, pak hospodáři, hospodyni a ostatním členům rodiny. Na vesnicích se dával také jeden díl domácím zvířatům, jeden byl pro pole a jeden patřil i lodi, pokud ji rodina vlastnila.

Se štěstím je spojený i zvyk hrát v předvečer Nového roku karty a jiné hazardní hry (doslovný překlad z řečtiny zní „šťastné hry“), které mají ukázat, kdo bude mít štěstí po celý příští rok.²⁾

Svátek světla se slaví 6. ledna. Má svoje vlastní koledy, které děti dřív zpívaly dům od domu. Jedná se o velký svátek, neboť se světí vody a odchází ledy. Je to den, kdy byl pokřtěn Kristus Janem Křtitelem. Velké vysvěcení se děje 6. ledna, kdy se všichni vypraví k moři, popřípadě k blízké řece a pokud není ani ta, alespoň k nějaké nádrži s vodou. Kněz vhazuje kříž do vody a odvážní otužilci se vrhnou za ním do ledové vody, soutěží, kdo jej první najde a vyloví. Ten s ním také dříve obešel domy ve vesnici, aby je posvětil a dostal za svůj odvážný čin výslužku. Větévkou olivovníku nebo snítkou bazalky se světil každý kout domu, zahrada s ovocnými stromy, pole, vinice i zvířata v chlévě. V přímořských oblastech nezapomínali lidé k moři přinést ikony ze svého domácího ikonostasu a zemědělské náčiní, aby je omyli v mořské vodě, která už byla vysvěcena. Tím se každá věc stávala opět čistou a získávala znovu svoji původní sílu. Zvyk tak připomíná PLYNTIRIA – praní, svátek ze starověkých Atén, kdy staří Atéňané přinášeli do oblasti přístavu Faliros sochu bohyně Atény a omývali ji mořskou vodou.³⁾

Nebo-li KARNAVALI, je třítýdenní veselí, které připadá většinou na únor a jeho přesné datum se počítá podle toho, kdy se slaví v Řecku Velikonoce. Končí tzv. Čistým pondělím, kdy začíná čtyřicetidenní půst před Velikonocemi.

Před příchodem půstu se slaví a hoduje, lidé se shromažďují v jednom domě, kde se hrají různé hry. Pořádají se také maškarní průvody s těmi nejrůznějšími maskami.

Druhý týden Masopustu se jmenuje Masový a třetí Sýrový a jejich jména také určují druh jídla, které je dovoleno jíst. Čtvrtek Masového týdne se nazývá TSIKNOPEMTI tj. čtvrtek, kdy voní pečené maso. Tento den každý musí péct nebo grilovat maso, tak aby se jeho vůně rozšířila po sousedství. A po dobrém jídle ve čtvrtek, stejně jako v sobotu a neděli se zpívá a tancuje.

V pondělí Sýrového týdne se vychází časně ráno za zvuků bubnů a dud a chodí se od domu k domu celou vesnicí. V každém domě maškary zkontrolují, jestli jsou zemědělské nástroje připraveny po zimě na novou sezónu, a jako odměnu dostanou drobný peníz a víno. Jedí se nejvíce pokrmy ze sýra a z mléka, například TYROPITA – slaný koláč, který připomíná naše listové těsto plněný FETOU – řeckým ovčím sýrem.⁴⁾

Liturgie tzv. druhé vzkříšení probíhá v neděli odpoledne a říká se jí AGAPI - láska, po jejím skončení si všichni dávají polibek lásky. AGAPI se říká společným večeřím prvních křesťanů. Potom se uprostřed vesnice tancuje. Písně i tanec mají pomalý, vážný charakter, proto může tanec vést i kněz.

Tento den každá rodina opéká pod širým nebem na rožni jehně a KOKORETSI, tj. jeho vnitřnosti a společně se hoduje.

Po dobrém obědě, v přírodě, se začne závodit, aby se ukázalo, kdo je zdatnější. Zvyky velikonočních závodů vznikly spontánně a nenásilně. Závodilo se v jízdě na koni, v běhu (běželo se ve svátečním oblečení, tak jak se přišlo z kostela), v přeskoku přes improvizovanou překážku – nejčastěji stůl nebo židli, v hodu kamenem do dálky, vzpírání těžkého předmětu (nejčastěji pytle s obilím), v přetahování se. Cenou pro vítěze bývalo jehně nebo víno.⁵⁾

28. říjen je velký den pro řecký národ. Je to druhý státní svátek. Tento den roku 1940 italský diktátor Benito Musolini požadoval řeckou kapitulaci. Řecký národ však odpověděl jednohlasně „NE“, proto se tomuto svátku občas přezdívá OXI, což znamená řecky ne. Italové vyhlásili Řecku válku a hranice Řecka byly okupovány fašistickými armádami ze všech stran, odpor Řeků byl však větší než kdokoli očekával, a tak se toto řecké „ne“ navždy zapsalo do dějin. V Řecku dnes nenajdeme jediné město či vesnici, které by tento den neslavili s hrdostí a dojetím. Všude visí řecké vlajky, lidé tančí a pořádají se velké průvody.⁶⁾

Od předvečera Vánoc (u nás Štědrý den) po 6. leden THEOFANIA nebo FOTA, což je den, kdy byl pokřtěn Kristus v řece Jordán – u nás se tomuto dni říká na Tři krále – se v Řecku nazývá DVANÁCTIDENNÍ. Ani Starý ani Nový zákon neudává přesné datum narození Krista, a proto první křesťané slavili Kristovo narození a křest společně 6. ledna. Až v roce 354 po Kristu byl v Římě po mnoha diskusích ustanoven jako den jeho narození 25. prosinec. Tento den je také spojen se zimním slunovratem, kdy kolem 25. prosince začíná znovu vítězit světlo nad tmou.

Před Vánocemi se scházely děti, aby si připravily koledy. Den před Vánocemi už za úsvitu vycházely a šly od domu k domu, aby všude oznámily radostnou novinu o narození Krista. V rukou držely barevné svítilny nebo osvětlené loďky. Měly s sebou také hůl, kterou rytmicky klepaly na dveře, aby to přineslo domu dobro a zpívaly koledy. Každá hospodyně odměnila děti podle svých možností, ať už sladkostmi, kaštany nebo ořechy. I když půst před Vánocemi je jen lehký, o samotných Vánocích se jí vždy dobře. Zejména ve vesnicích, kde nezabíjeli prasata na masopust, tak činili už před Vánocemi. A tam, kde se nezabíjí prase, zabíjí se drůbež. V poslední době se krůta, zejména plněná kaštany nebo jinou nádivkou, objevuje skoro v každé řecké rodině.

Stejně jako při jiných svátcích, i na Vánoce se peče zvláštní druh chleba CHRISTOPSOMO – Kristův chléb, který je velmi zdobný. Z těsta se vytváří různé tvary, které se liší od rodiny k rodině. U večeře se schází celá velká rodina, stůl bývá prostřený už od předchozího dne. Uprostřed stolu leží CHRISTOPSOMO s medem, kolem jsou rozloženy ořechy, mandle, jablka a sušené fíky. Před jídlem si všichni vzájemně přejí hodně zdraví a vše nejlepší v novém roce.

Narození Krista je pro všechny zázrakem, pro Řeky natolik velkou událostí, že v předvečer Vánoc se otevírá nebe a cokoliv si člověk v ten okamžik přeje, to se stane. Proto mnozí čekají až do půlnoci, aby se otevření nebe dočkali.

Vánoční oheň a setkání celé rodiny je příležitostí pro věštění budoucnosti. Např. podle toho, jak poskočí zrnka pšenice, když se hodí do ohně, lze zjistit, kdo bude žít, kdo zemře, kdo odjede do ciziny.

Vánoční stromek není pro Řeky typický. Do řeckých domácností se vánoční stromeček dostal až po vzniku novodobého řeckého státu ve 30. letech 19. století s příchodem, původem bavorského, panovníka Oty.⁷⁾

Vyhodnocení získaných informací, zahrnujících jednotlivé složky řectví, neukázalo mezi respondenty výrazné odchylky. Důležitým aspektem ve smíšených manželstvích je míra soudržnosti s řeckou částí rodiny. Samotní Řekové, ať už na území ČR nebo jinde, kladou veliký důraz na zvyky a tradice, proto se je snaží předávat dál. Starší generace (generace našich babiček) byla a je konzervativnější a odměřenější k, pro ně novým, českým zvyklostem. Střední generace se stále snaží udržovat řecké tradice, avšak i v jejich domácnostech se postupně objevují prvky české kultury, která na ně působí ze všech stran. Do řeckého povědomí se dostávají české nejdodržovanější tradice, jelikož právě s nimi mají největší možnost se setkat. Velké oblibě se těší typická štědrovečerní večeře, zejména kapr s bramborovým salátem. Nejmladší generace oceňuje vzájemné kulturní obohacování, jež mísení kultur přináší. Což je do jisté míry ovlivněno neodmítavým přístupem ze strany Čechů a nepřítomností negativních předsudků vůči Řekům na rozdíl od jiných národů. Co se týká mezigeneračních změn v udržování tradic, je až překvapivé, že přetrvávají stále ve stejném rozsahu, bez výrazných rozdílů. České a řecké svátky mají stejnou podstatu, která vychází z křesťanství.

Za nedílnou součást řectví považují respondenti při nejmenším elementární znalost řečtiny, navštívení či pobyt v Řecku a angažování se v řeckých organizacích na území ČR. Většina dotazovaných umí výborně česky a snaží se udržovat, i když na nízké úrovni, řečtinu. Četnost návštěv Řecka je poměrně vysoká. Naprostá většina dotazovaných působí, v organizaci Lyceum Řekyň, jako tanečníci lidového sboru. Hlavním cílem této organizace je uchování národních krojů, jejich prezentace formou tanečních vystoupení a hudebních představení. Lyceum Řekyň také organizuje výstavy řeckého lidového umění a pečuje také o jeho uchování. Dále pořádá semináře, přednášky a vydává publikace. Vzhledem k lokalitě průzkumu byla, dále uváděnou organizací, Řecká obec Karviná, kde se řečtí příslušníci snaží spojit se všemi Řeky žijícími na území města. Členy mohou být i Češi. V rámci řeckých obcí v ČR se pořádají řecké zábavy, oslavy tradičních svátků, fotbalové turnaje, ale i sraz seniorů.

Ze zjištěných informací je zřejmé, že Řekové kladou veliký důraz na udržování kultury a rodinnou soudržnost. To je také důvodem, proč mezi generacemi neexistují velké rozdíly ve zvyklostech. Naopak se je snaží předávat dál. Nebrání se ani přejímání českých tradic, považují to za přínosné. Ovšem určité rozdíly se zde v mezigeneračním přístupu objevují, s mladší generací roste ochota přijímání nových prvků české kultury.

• BITTNEROVÁ, D., MORAVCOVÁ, M. A KOL., Kdo jsem a kam patřím? Praha: 2005. ISBN 80-902785-8-2, str. 60-68



Počet shlédnutí: 32