Tělesně handicapovaní lidé a jejich sociální integrace v ČR

Olga Kostkanová, Eva Jarošová, Jan Říha, Miroslav Tax, Tomáš Klvaňa, Miroslav Zelenka

Citace:

Olga Kostkanová, Eva Jarošová, Jan Říha, Miroslav Tax, Tomáš Klvaňa, Miroslav Zelenka Tělesně handicapovaní lidé a jejich sociální integrace v ČR [online] Hospodářská a kulturní studia, Provozně ekonomická fakulta ČZU v Praze, 2009. Dostupné z: http://www.hks.re/wiki/telesne_handicapovani_lide_a_jejich_socialni_integrace_v_cr

Toto téma bylo vybráno z důvodu stálé aktuálnosti, neboť tělesně postižení lidé žili, žijí a budou žít mezi námi. V dnešní době se s nimi setkáváme čím dál častěji, jelikož se již nebojí opouštět své domovy a vycházejí ven, kde se jim začíná nabízet svět, který s nimi počítá. Takto handicapovaní občané se v dnešní době organizují a zakládají politické organizace, které bojují, aby se postižení mohli stát nezávislými pracujícími občany, přestože k tomu někdy potřebují naši či státní pomoc. Veřejnost však často nevnímá, že se jedná pouze o handicap fyzického rázu a že i tito občané jsou jedinečné osobnosti s vlastním charakterem. A ačkoliv mají určité věci v životě ztížené, také mají své přednosti i neduhy, své přání a potřeby, cit a rozum. Přesně jako obyčejný zdravý člověk.

Kategorie tělesně handicapovaných obsahuje širokou škálu poruch pohybového aparátu a orgánových soustav. V této práci se budeme zabývat pouze lidmi, které jejich onemocnění jakýmkoliv způsobem omezuje v pohybu a jsou tak nejčastěji nuceni využívat pomoci či služeb okolí a jsou tím pádem konfrontováni nejvíce se svými schopnosti, potažmo svou soběstačností.

Cílem je zmapovat nesnadný život takto postižených lidí a obsáhnout problémy, které mohou vznikat při zařazování handicapovaných občanů do obyčejného života v České republice. Bariéry dané sníženou možností pohybu jsou zjevné a často se o nich píše. Tento všeobecný problém se neustále řeší a dílčí výsledky jsou již nepřehlédnutelné. Nás v této práci ovšem zajímají spíše bariéry emoční a psychologické, se kterými se postižení při zařazování do společnosti zdravých lidí musí setkávat sami v sobě. Druhým cílem je potom zjistit, jaký postoj zaujímá společnost, jakožto druhá strana, k osobám s nějakým druhem tělesného handicapu. Tento postoj by měl být totiž minimálně jedním z faktorů působících na psychiku postižených jedinců, a proto s primárním cílem práce bezprostředně souvisí. Všechny zjištěné informace by poté měly sloužit ke zvýšení informovanosti široké veřejnosti a tím pomoci jednodušší integraci tělesně postižených do společnosti. Předpokládáme, že znalosti těchto oblastí jsou u průměrného člověka stále ještě nedostatečné.

Jaké psychologické a emoční bariéry mohou bránit tělesně postiženým v kvalitnější integraci do společnosti a jaký je postoj široké veřejnosti v České republice k takto handicapovaným lidem?

Schéma profesora Sováka poskytuje ucelenou představu o tom, jak se vyvíjel vztah společnosti k handicapovaným osobám. Vývoj rozděluje do sedmi fází:

Stádium represivní

Toto stádium představovalo zachování kmene i za ztrátu jejich členů. Slabí, zmrzačení a nemocní jedinci, kteří zatěžovali bytí kmene byli opouštěni nebo pobíjeni.

Stádium zotročování

Zde platilo, dle římských zákonů, že otec defektního novorozeněte má právo zabít dítě hned po porodu. Ve Spartě o osudu dítěte rozhodovala rada. Ne všechny děti však byly vybíjeny. Některé byly ponechány naživu a prodávány nebo používány k nejtěžší práci.

Stádium charitativní

S nástupem náboženské věrouky se přístup společnosti k osobám s postiženým postupně měnil. Povinnost pomáhat a mít rád bližního byla podnětem ke vzniku prvních útulků pro postižené. Postupně vznikaly také první církevní zařízení jako kláštery, azyly, špitály či řády.

Stádium renesančního humanismu

Období humanismu a renesance hlásalo návrat k antické vzdělanosti a kultuře. Začíná se s péčí o defektní osoby. Poskytnuta jim byla léčba, zakládaly se první ústavy a péče nebyla omezena pouze na azyl, ale také na rehabilitaci.

Stádium rehabilitační

V tomto období vznikají první speciální ústavy léčebně-výchovného typu. Společnost přistupuje na názor, že je výhodnější zapojit osoby s postižením do pracovního procesu než jim poskytovat podporu zadarmo a bez zisku.

Stádium socializační

Na stadium rehabilitační úzce navazuje stádium socializační, kdy jde o rehabilitaci osob s postižením a jejich následné společenské a pracovní uplatnění.

Stádium prevenční

Postižením a nemocem je lepší zamezit, než je pak nákladně léčit nebo často neúspěšně odstraňovat. Potřeba je kladena na zdravotnickou a společenskou péči, která by měla pomoci předcházet vzniku zdravotních postižení a chorob.

Můžeme říci, že se tyto fáze přístupu k handicapovaným objevovaly ve společnosti postupně podle schématu profesora Sováka. Vlivem určitých změn (politická situace, náboženství apod.) se však některé kultury v přístupu k postiženým „vracely zpět“. Typickým příkladem může být období druhé světové války (1939-1945), kdy měli být podle příkazů německého vůdce Adolfa Hitlera zabíjeni všichni, kteří neodpovídali ideálu.

Výraz „handicap“ se objevil v Anglii kolem r. 1827. pochází z anglického „hand in cap“ (= ruka v klobouku), z prostředí dostihů. Označoval los o větší zátěži pro silnější koně, která měla zaručit spravedlnost v závodu. I dnes je tento pojem používán v různých situacích, kdy značí určitou nevýhodu nebo znevýhodnění vůči standardu.

Handicapovaný člověk je potom člověk s jistou odchylkou ve svém zdravotním stavu, která jej omezuje v jeho činnosti, pohybu, uplatnění ve společnosti apod. Obecně pak můžeme říci, že jej omezuje v kvalitě života. Přesná definice pro účely zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních službách se zdravotním postižením zní tělesné, mentální, duševní, smyslové nebo kombinované postižení, jehož dopady činí nebo mohou činit osobu závislou na pomoci jiné osoby.

Zátěž nebo znevýhodnění spočívá v ovlivnění všech úrovní života jedince (bio-psycho-sociální) nemocí a jejími důsledky. Vágnerová ve své knize Psychologie handicapu (1999, 59-60s) doslova píše: „Postižení můžeme chápat jako náročnou životní situaci, protože dlouhodobě působí na jedince zatěžujícím vlivem, zvyšuje stres, zhoršuje jeho každodenní situaci, způsobuje řadu konfliktů, z nichž některé jsou pro postiženého neřešitelné (např. životní ambice proti reálným možnostem, limitovaným postižením), a řadu frustrací. Z tohoto hlediska je sekundární, jakým typem postižení jedinec trpí, dokonce i to, jak těžké je jeho postižení, protože způsoby řešení lze zobecnit jako reakci na náročnou životní situaci, kterou postižení představuje.“

Pojmy handicap (postižení) a nemoc bývají ve svých významech často směšovány. Jde o přirozený jev, protože nemoc, určitá konkrétní porucha zdraví (fyzického, příp. psychického) je obvykle základní příčinou mnoha dalších obtíží (i sociálních) v životě postiženého jedince. Pojem handicap tedy zahrnuje chorobu jako takovou i znevýhodnění z ní vyplývající.

Je možné, že ani neexistuje jednotná a vše říkající definice pro zdravotní postižení. Pojem tělesného postižení bývá obvykle redukován pouze na postižení pohybového ústrojí. Jako tělesně postižená je obecně vnímána osoba, jejíž pohybový handicap je zjevný a nedá se přehlédnout. Tělesná postižení mohou být vrozená nebo získaná. Vrozené vady vznikají během těhotenství nebo při porodu, získaná postižení může potom způsobit buď úraz, nebo různé choroby. Na rozdíl od vad vrozených mohou vzniknout samozřejmě v kterémkoli období života.

Robert Murphy[3] ve své antropologické autobiografii popisuje postižení, jako zároveň stav těla i aspekt sociální identity. Proces postižení je dán somatickými příčinami, avšak význam mu dává společnost. Ve své knize Umlčené tělo popisuje svět tělesně postižených lidí jako stejně roztodivný, jako je ve společnostech neznámých amazonských pralesů. Tím upozorňuje na to, že lékařská věda sama o sobě nikdy nepostihne představy a emoce, které doprovázejí osoby s tělesným postižením.

V Hartlově[6] psychologickém slovníku je zdravotní postižení popsáno, jako trvalý nebo dlouhodobý stav, který nelze pomocí dostupných prostředků zcela odstranit. Můžeme však zmírnit nepříznivý dopad soustavou promyšlených opatření.

V publikaci Bartoňové[8] se píše o jedinci s postižením jako o osobě se speciálními vzdělávacími potřebami. Co je však velmi důležité, uvádí, že poškození tělesného rázu nemusí vždy vést k narušení nebo omezení všech dovedností a schopností.

Handicapovaný člověk mívá zpravidla narušeny klasické role zastávající ve společnosti. Jedná se hlavně o soběstačnost, partnerské a rodinné role, zájmové činnosti, schopnost cestovat apod.

Psychologie stále zkoumá pozoruhodnou lidskou vlastnost uvědomovat si sebe sama. Slůvko „já“ propojuje sociální psychologii s psychologií osobnosti. Tomu, že si bezprostředně uvědomujeme sami sebe říkáme jáská zkušenost. Ta je podle Macka[2] velmi různorodá – uvědomování si sebe sama a vlastní jedinečnosti, emoční prožívání sebe sama, pocity kompetencí v situacích, uvědomování si okolního světa a své role v něm atd. Souhrnně se jáskému systému říká rovněž sebereflexe. Sebereflexi můžeme rozdělit na tři vzájemně se doplňující složky, kterými jsou sebepojetí, sebevědomí a sebehodnocení.

Sebepojetí označuje celkový postoj k vlastní osobě, je to souhrn představ o sobě samém a hodnotících soudů sebe sama. Je výsledkem procesu sebeuvědomování člověka. Součástí sebepojetí je také tělesné sebepojetí, které souvisí s prožíváním svého těla. Zde působí faktory požadavků na vzhled a funkčnost a také je ovlivňováno kulturním prostředím.

Sebehodnocení spočívá v identifikaci a porovnání se s druhými lidmi či vzory. Při formování osobnosti a navazování vztahů hraje sebehodnocení zásadní roli. Je dokázáno, že mezi sebehodnocením a hodnocením druhých lidí existuje přímá úměra.

Soběstačnost není ve státní správě definována, definován je však její opak, bezmocnost. Být soběstačným by mělo znamenat vykonávat každodenní činnosti bez pomoci dalších osob. K tomu má handicapovaným pomáhat i bezbariérové prostředí přizpůsobené zvláštním požadavkům, protože bariéry v prostředí mohou zamezit efektivnímu využití zbývajících schopností jedince a tím u něj podpořit vznik závislosti na cizí pomoci.

Se subjektivním vnímáním vlastní soběstačnosti u postižených úzce souvisí celková tendence jak vnímat svůj život. Například podle temperamentu bude srovnatelnou situaci jinak vnímat aktivní optimista než pasivní pesimista. Důležitou složkou pocitu sebeuplatnění je představa o vlastní fyzické výkonnosti dovednostech a úspěšném zvládání konkrétních motorických a manuálních úkonů.

Sebehodnocení a sebeúcta se nejvýrazněji formuje v adolescenci v souvislosti se schválením nebo neschválením sebe sama jako osobnosti. Období adolescence je typické velkým zaměřením na zevnějšek, respektive nespokojeností s ním.

Fyzicky postižený obvykle těmito vlastnostmi pro své onemocnění neoplývá v žádoucí míře. Sebedůvěra a sebeúcta hrají významnou roli při akceptaci handicapu a adaptaci na něj, protože usnadňují aktivizaci, motivaci k co největší soběstačnosti a adaptaci na situaci. Současně pozitivní zpětná vazba z okolí zvyšuje sebedůvěru i aktivační úroveň.

Potřeby nemocného můžeme stejně jako potřeby jakéhokoli člověka dělit na tělesné, psychické, sociální a duchovní. Nemoc může narušit uspokojování potřeb všech vrstev a typů. Postižení významně ovlivňuje možnosti a způsoby, aktivity uspokojování potřeb. Postižení mohou silněji vnímat uspokojování výše uvedených potřeb v souvislosti se svou nemocí, příčinou postižení, ale současně i postižení jakožto dlouhodobý stav ovlivňující psychiku i sociální podmínky staví do popředí další potřeby. Z psychických potřeb je často málo uspokojována potřeba základního láskyplného vztahu a bezpečí i potřeba sociálních kontaktů a kladného sociálního přijetí. Často neuspokojena zůstává potřeba činnosti a potřeba výkonu spojená se sociálním uznáním. Potřeba cílů, životních perspektiv může být u postižených často uspokojována pouze s pomocí okolí.

Obnovení osobnostní rovnováhy[1]

Postižení lze považovat za obtížnou životní situaci. Adaptace, čili obnovování rovnováhy v obtížné situaci, znamená přizpůsobení se této situaci i aktivní úpravu podmínek prostředí, v němž se jedinec nachází. Zde se jedná o rovnováhu jak fyziologickou, tak psychickou a sociální. K tomu člověk využívá adaptační mechanizmy, jako je útěk, útok, volání o pomoc, selektivní vnímání a zapomínání, racionalizace, popření, vytěsnění, identifikace, kompenzace, přesunutí, egocentrizmus, negativizmus, agrese, izolace, atd.

Akceptace handicapu[1]

Něco akceptovat, znamená říci „ano“. V případě handicapu se jedná o akceptaci faktu nemoci. Akceptace je možná, pokud dokáže jedinec reálně nahlížet na sebe sama, začlenit handicap do obrazu své osobnosti a být tak v souladu se sebou samým. Přijmout situaci objektivně, ne jako „strašné neštěstí“. To je ovšem problematické, protože fakt handicapu je v logickém rozporu s představou běžného člověka. Přijetí postižení může znesnadňovat např. přílišné lpění na dokonalosti vlastní nebo svého konání, neschopnost delegovat některé pravomoci a povinnosti na druhé lidi, případně redukovat své plány a zájmy přiměřeně svému stavu. Východiskem může být přijetí postižení jako nedílné součásti života, jednoho z jeho úkolů.

Důležité také je, zda člověk čije s defektem od narození či ne. Je-li tomu tak, lépe se na něj adaptuje a svou situaci považuje do určité doby za normální. Ostatní složky osobnosti se vyvíjejí kompenzačně právě vlivem omezení či nedostatku v jiné oblasti. Naopak defekt získaný méně zasahuje vývoj funkcí osobnosti, které se do té doby vyvíjely normálně a postižený již získal určitou identitu a sociální vztahy. Zde jsou však mnohem větší nároky na adaptaci, jelikož defekt znamená obrovský zásah do osobnosti, způsobuje trauma a je velice těžce prožíváno.

Zajímavé myšlenky o přístupu zdravých lidí k invalidům popisuje ve své knize Murphy[3]. Podle něho jsou sociální vztahy mezi handicapovanými a zdravými plné napětí. Dobročinnost pak obě skupiny pouze více separuje. Zdravým prý připadá chování postižených nevypočitatelné a ti se poté dostávají do sociální izolace. Ze strany zdravých se dostavuje jistý „vzorec vyhýbání“, který jen nadále prohlubuje snižování sebeúcty u invalidů. Velmi důležitou roli v tomto procesu prý hraje tělo, které je prostředkem a perspektivou, jimiž se umísťujeme do prostředí. Jinak řečeno je to soubor vztahů, jež spojují vnější svět a mysl. Zde mluví Murphy o pocitu odtělesnění, postižení nemají při vztahování se ke světu své tělo plně pod kontrolou a zažívají jistý odstup od svého těla.

Společnost připisuje podle Murphyho postiženému negativní identitu a to hlavně kvůli tomu, že je jeho zapojování se do společenského života opředeno řadou mýtů, obav a nedorozumění spojených s tělesnými vadami. Důvodem je především pojetí těla v americké kultuře, kdy starost a péče o tělo překročily hranice praktičnosti. K postiženým je vždy uplatňován zvláštní přístup a je na ně pohlíženo jako na cizí druh, jehož akce nelze předvídat a pro jistotu je lepší vůbec žádný kontakt nenavazovat. Postižení, zejména deformace, je často interpretováno jako zlo (Shakespearův Richard III či Hugův Zvoník od Matky Boží).

Nedávno vyšel v měsíčníků Můžeš příhodný článek pana Musílka, který příhodným způsobem komentuje slovo „soucit“ ve vztahu zdravých lidí k invalidům. Musílek, který je mluvčím Jedličkova ústavu a sám je připoután na vozík, říká: „Soucit je podle mě lítost, tedy smutek. A ten není příliš hybnou silou naší osobnosti. Představte si sebe, jak vám něco nejde. Přijde šikovnější člověk, polituje vás a udělá to za vás. Nepříjemný pocit, že? Připadáte si nemožně a poníženě. Oč příjemnější je situace, když se k vám někdo přidá a společně úkol zvládnete. Pomůže, ale neodsune druhého stranou a nedokazuje svoji převahu. Soucit je svým způsobem její demonstrace. Podívejte, já jsem na tom tak dobře, že můžu někoho litovat.“

„Za úplně jinou kategorii považuji slova pochopení, podpora a porozumění. Když chápu něčí těžkou situaci, rozumím jeho potřebám a poskytnu mu potřebnou podporu, nikoho tím neponižuji. Pokud však i tohle někdo považuje za soucit, je to spíš jeho problém. V běžném životě potkávám ostych, zvědavost, neznalost, angažovanost, neomalenost, někdy i vyslovenou hloupost.“ (Musílek. Pochopení, podpora, porozumění. Můžeš, 2009, č. 6, s. 9.)

Jedním z projektů, které u nás aktuálně (2009-2010) probíhají na podporu integrace tělesně postižených do společnosti, je projekt „Kroky k integraci“. Klade si za cíl zvýšit povědomí veřejnosti o potřebách handicapovaných, zlepšit komunikaci mezi většinovou populací a lidmi se zdravotním postižením, zlepšit bezbariérovost na školách v ČR atd.

V České republice se odhadovaný počet zdravotně postižených občanů blíží až k 1,2 mil. osob. Podle statistik Ministerstva práce a sociálních věcí ročně přibude 200 lidí, kteří zůstanou těžce zdravotně postižení v důsledku úrazu. V souladu s postupující demokratizací a všestrannou humanizací společenského života ve vyspělých zemích, se stále více do popředí dostává problematika vyrovnávání příležitostí všech občanů. Jedna z nich se vztahuje k postoji většinové společnosti vůči potřebám zdravotně postižených občanů a schopnost přijmout je mezi sebe. I přesto, že se situace v přístupu k lidem se zdravotním postižením v České republice výrazně zlepšuje, stále je potřeba překonávat řadu bariér v této oblasti.

Pro podporu informovanosti byla nedávno vydána zcela nová publikace „Jak komunikovat aneb mám spolužáka se zdravotním postižením“. Měla by sloužit jako jakýsi návod pro ty, kteří se chtějí naučit chovat se v kontaktu s lidmi se zdravotním postižením normálně a přirozeně.

Další část navazuje na část teoretickou. Cílem bylo zjistit, jak se postižení lidé se svým handicapem vyrovnávají, jaké bariéry jsou pro ně nejvýznamnější, jak vnímají okolní společnost a jaké mají pocity při procesu integrace do ní.

Data byla použita ze shromážděných dotazníků, umístěných na http://StudiumBezBarier.eu. Stránka s dotazníky nese název „Handicap v příbězích“ a byla založena z projektu Evropského sociálního fondu FALCO „Zkvalitnění přístupu akademických pracovníků k handicapovaným studentům“. Handicapovaní zde můžou anonymně či veřejně napsat svůj příběh a odpovídat na otázky týkajících se jejich postižení a života s ním.

Vyplněné dotazníky na uvedeném serveru obsahují mnoho otázek se zaměřením na vzdělání, pracovní uplatnění, osobní život tělesně postižených a další. Nebylo tedy třeba zakládat dotazníky nové, použitá data jsou výsledkem výběru vhodných otázek a vhodného výzkumného vzorku. Vzorek respondentů byl zvolen formou náhodného výběru, přičemž bylo dodržováno pravidlo vyváženosti pohlaví a kladen větší důraz na mladší respondenty (18-25 let), kteří mají s integrací do současné společnosti čerstvé zkušenosti. Dotazníky byly orientované kvalitativně bez omezení, aby mohli respondenti co nejlépe vyjadřovat své pocity.

Ukázka nejdůležitějších dotazníkových otázek:

Jaké bariéry nejvíce ztěžují život handicapovaným? Co naopak podle Vašeho názoru handicapovaným pomáhá? Jaké problémy podle Vašeho názoru si lidé neuvědomují v souvislosti s handicapem? Co si představujete pod pojmem soběstačnost? Co by bylo dle Vašeho názoru vhodné vylepšit na pomoci handicapovaným spoluobčanům? …

Přestože nebyly žádné otázky povinné, návratnost zcela vyplněných dotazníků byla velmi vysoká a pouze malá část respondentů si přála anonymitu. To značí, že tělesně postižení chtějí o svém handicapu mluvit a chtějí, aby se o nich veřejnost dozvídala co nejvíce informací. Z výsledků můžeme pozorovat tři základní druhy bariér.

6.1

První bariéra je dána zcela zjevnou sníženou možností pohybu. Dá se říci, že v této oblasti se za pomoci státní legislativy situace vyvíjí relativně dobře. Bezbariérové přístupy, možnosti vzdělání nebo pracovní trh se neustále zlepšují. Můžeme předpokládat, že takto nastavený trend bude do budoucna fungovat nadále.

6.2

Druhou bariérou se jeví sama společnost, ve které se handicapovaní pohybují. Je dána především nedostatečnou informovaností veřejnosti. Vystihující jsou například následující dotazníkové odpovědí:

Otázka: Co naopak podle Vašeho názoru handicapovaným pomáhá, resp. může pomáhat?

Odp. 1 - Nejvíce pomůže přátelství a samotná ochota pomoci. Znát problém přispívá k zlepšení podmínek a vztahů. Je obecně známo, že lidé se neznámých věcí tak trochu bojí. U lidí s tělesným postižením se nejedná o nějakou hrozbu, avšak tato neinformovanost se projevuje alespoň jistým straněním, strachem z přímého setkání s takovýmto člověkem.

Odp. 2 - Již jsem zmínil dané předsudky vůči handicapovaným. Dal bych přednost přímému jednání než nervozitu, která je z lidí cítit, když nemají zkušenosti s handicapovanými. Taková nervozita vyvolává stres i na druhé straně, když je s ní člověk obklopen.

Odp. 3 - Zdraví lidé by se měli s handicapovanými naučit žít jak rovný s rovným, a také by je tak měli brát. Už na základní škole by měli být s tím, jak se chovat k nemocným, seznámeni. Důležité je se jich nebát – existují bohužel stále situace, kdy například rodiče zakážou dítěti hrát si s nemocným dítětem z důvodu jiného vzhledu, nebo jiné životosprávy.

Odp. 4 - Lidé. Lidé, kteří se na ně nebudou potajmu koukat v autobuse, ale kteří se k nim budou chovat jako k lidem, ne jako k nějakým zrůdám. Ochota pomoct, trpělivost a nemít strach jednat s postiženým člověkem.

6.3

Třetí bariéru si z výsledků průzkumu uvědomují postižení sami v sobě. Potvrzují se tedy kapitoly z rešeršní části, kde je popsáno, jak velice je důležité, jak sami postižení ke svému handicapu přistupují. Život jim stěžuje jejich nízké sebevědomí, pocit nerovnocennosti a přílišné vnímání své odlišnosti. S tím však velice úzce souvisí předchozí bod. Zlepší-li se informovanost veřejnosti, zlepší se i přístup celé společnosti a v momentu, kdy sami postižení budou cítit, že jsou součástí svého okolí, které je bere jako sobě rovné, nebudou nuceni hledat chyby v sobě a své nemoci.

Zjistili jsme, že handicap můžeme stále obecně chápat jako obtížnou životní situaci, zasahující do všech oblastí života jedince. Tuto situaci lze zlepšovat hned na několika úrovních. Kompetentní lidé se musí zasazovat o co největší dostupnost služeb, včetně zdravotní, sociální a právní péče. S tím je spojen bezbariérový přístup všude, kde je to možné. Sami tělesně postižení se potom mohou snažit o akceptaci svého handicapu a udržení si přiměřeného sebehodnocení. A co můžou dělat ostatní? Stačí prý pouze pochopení, trpělivost, malá pomoc nebo jen pozdrav… tak málo a přece tak mnoho.

Jak jsme na začátku práce předpokládali, většina problémů pramení pouze z nedostatku informací. Lidé jednoduše nevědí, jak se mají ve společnosti tělesně postiženého chovat. Řešením by mohlo být rozšíření učiva o handicapovaných například v rámci občanské nauky již na základních školách a také osobní kontakt s nimi, aby žáci již v raném věku poznali, jak se cítí člověk „na druhé straně“. Není přece zase tak těžké pochopit, že tělesně postižení nepotřebují ani lítost, ani absolutní péči. V některých situacích pomoc potřebují, ale stejně tak potřebují prostor, aby se mohli alespoň v určité míře postarat sami o sebe. Nesmíme je však přehlížet, handicapovaní tu jsou, žijí vedle nás a mají také chuť do života, stejně jako my.

Na závěr si dovolíme použít odpověď jedné respondentky, která napsala na otázku „Chcete něco vzkázat občanům?“ následující:

„Nebojte se handicapovaných, jsou to lidé, kteří potřebují naši pomoc, ne opovržení. Jsou stejní jako my, jsou to lidé. Nejsou nijak odlišní, když už na to přece přijde, každý z nás má určitý handicap, někdo je přecitlivělý, někdo kouří, jiný nemá játra, další neovládá své tělo, někdo neumí říkat „r“, někdo za celý život nepromluví jediné slovo, ale všichni jsme Osobnosti, zvláštní a jedinečné… možná právě kvůli těm našim handicapům.“

[1] VÁGNEROVÁ, M. Psychologie handicapu. Karolinum, Praha. 1999.

[2] MACEK, P. Sebesystém, vztah k vlastnímu já. In Slaměník, I - Výrost, J. Sociální psychologie (Jozef Výrost, Ivan Slaměník, Eds.). 2. přeprac. a rozšíř. vyd. Praha : Grada Publishing, 2008.

[3] MURPHY, Robert F. Umlčené tělo. Přeložila J. Ogrocká. 1. vyd. Praha: Slon. 2001.

[4] MUSÍLEK, Radek. Pochopení, podpora, porozumění. Můžeš. 2009, č. 6, s. 9.

[5] Hynková P., Hofman D., Hnátková M. Jak komunikovat aneb mám spolužáka se zdravotním postižením. Výbor dobré vůle, Praha. 2009.

nebo on-line na: http://www.vdv.cz/programy/vzdelani/kroky-k-integraci/

[6] HARTL, P. Stručný psychologický slovník. 1. vyd. Praha : Portál, 2004.

[7] SOVÁK, M. Nástin speciální pedagogiky. 6. vyd. Praha : SPN, 1980.

[8] BARTOŇOVÁ, M. Současné trendy v edukaci dětí a žáků se speciálními vzdělávacími potřebami v České republice. 1. vyd. Brno: MSD, spol. s. r. o ., 2005.



Počet shlédnutí: 192