Ústředním tématem této kapitoly je symbolická klasifikace, která úzce souvisí s úsilím vytvářet smysluplné světy a soustavy vztahů. Důležitým, nikoli však jediným, nástrojem klasifikace je jazyk. Kdykoliv se setkáme s jinými lidmi, okamžitě je byť třeba jen bezděčně klasifikujeme, ale to, jakým způsobem jsou klasifikováni a jaký je význam klasifikačních kategorií, se v jednotlivých kulturách liší.

V první části nazvané „Symbolická klasifikace a tělo“ je zaveden pojem těla jako prostředeku k symbolizování společnosti. Druhá kapitola se zabývá spojitostí mezi kulturou, biologií a symbolem. A poslední, třetí, část se zaměřuje na vytváření osobních symbolů na těle a na širší kulturní významy, jež tyto symboly vyjadřují.

Tato část věnuje pozornost způsobům, jakými se lidské tělo používá jako klasifikační mechanismus. Shodnost našich těl z nich činí zvláště užitečné nástroje k „vyjadřování se“ o společnosti. Antropologický přístup k náboženství zahrnuje to, jak symboly, mýty, obřady, etika a zkušenosti s „posvátnem“ působí uvnitř společnosti a jak jsou jí vytvářeny.

Slovo SYMBOL je složené ze dvou řeckých slov - syn (spolu, s) a ballein (házet). Je to něco, co zastupuje či představuje něco jiného. Symboly jsou kulturní konstrukty a většina z nich nemá význam, který by byl přijímán všeobecně. Například kroužek, konkrétněji prstýnek, je-li při obřadu uzavření manželství na Západě nasazen na nevěstin prst, může symbolizovat věčnost a závazek. U kamerunského etnika Bangwa znamenal kruh na ženském kotníku, že žena je otrokyně. Význam symbolu není tedy vnitřní, nevychází z něho samého, jako by to byla nějaká zvláštní vlastnost, kterou symbol má. Symbol lze chápat pouze ve vztahu k jiným symbolům tvořícím součást téhož kulturního celku.

Robert Hertz (1881 - 1915) byl žákem francouzského sociologa Émila Durkheima a jedním ze skupiny Année Sociologique (název dle stejnojmenného časopisu založeného Durkheimem). Jako mnoho příslušníků své generace zahynul v zákopech první světové války. Jeho dílo Přednost pravé ruky: studie o náboženské polaritě (1909) bylo odrazem Durkheimova vlivu, jaký tento myslitel přikládal rozdílu mezi posvátným a profánním.

Hertz upozorňoval na to, že malá biologická asymetrie se dosud výrazně kompenzovala cvičením a že většina společností podporuje pravorukost na úkor levorukosti. Hodnoty a asociace připisované pravé ruce se výrazně lisí od hodnot a asociací připisovaných ruce levé. Pravé ruce se dostává poct, lichotivých označení a výsad. Levou rukou na naopak pohrdá a je jí vyhrazena pouze role pomocnice - sama nemůže nic dělat - pomáhá, podpírá, drží. Pravá ruka je symbolem všech aristokracií, levá naopak všech plebejců.

U Maorů je pravá strana mužská - posvátná, je to místo, kde sídlí dobré a tvůrčí síly. Levá strana je pak stranou ženskou - profánní a jsou s ní spojovány rušivé a podezřelé síly. Pravá strana je strnou života a síly, levá poté stranou smrti a slabosti. Vlivy přinášející zdar a štěstí a vlivy životodárné do nás vstupují zprava, naopak smrt a trápení pronikají do jádra naší bytosti z levé strany.

Podle některých autorů lze rozlišování na pravou a levou vysvětlit pravidly náboženské orientace a uctívání slunce. Ve svých modlitbách a obřadech věřící vzhlíží k oblasti, odkud vychází slunce, zdroj veškerého života. Většina sakrálních staveb (v různých náboženstvích) je obrácena na východ. Při této orientaci jsou části těla přiřazeny dle světových stran: západ je vzadu, jih po pravici a sever po levici. Vlastnosti nebeských sfér mají tedy svůj odraz v lidském těle - sluneční světlo z jihu svítí na naši pravou stranu, zatímco tmavý stín od severu se promítá na naši levou stranu. Hertz ovšem zdůrazňuje, že orientace člověka směrem k slunci je kulturní akt - čili je nutné další vysvětlení.

Mary Douglasová (1921 - 2007) se narodila v Anglii a studovala antropologii v Oxfordu spolu s Maxem Gluckmanem. Své znalosti potom zúročila při terénním výzkumu etnika Lele ve střední Africe. Jako praktikující římská katolička také aplikovala své antropologické znalosti na Bibli. V roce 1966 vyšel soubor jejích statí pod názvem Čistota a nebezpečí: rozbor pojmů nečistota a tabu.

Douglasová poukazuje na univerzálnost lidského těla, díky níž je tělo tak užitečným zdrojem sdílených významů. Je to model, který může reprezentovat jakýkoli uzavřený systém. Jeho hranice mohou představovat jakékoli hranice, jež jsou ohrožené nebo nejisté a funkce jeho různých částí a jejich vztah představují zásobárnu symbolů pro jiné složité struktury. Síly a nebezpečí přisuzované struktuře společnosti se v malém opakují v lidském těle.

Lékařský materialismus se snaží zdůvodnit pravidla očišťování poukazem na vědecké, lékařské nebo hygienické zásady - racionální zdůvodnění. Podle takovéhoto přístupu by například důvodem, proč židé nejedí vepřové maso, byla obava, že by mohli dostat tasemnici. Opakem lékařského materialismu je názor, který pokládá obřady a ustanovení tzv. primitivních národů za naprosto iracionální - mýtická účast. Zastánci této krajnosti tvrdí, že ideje Západu nemají vůbec nic společného s idejemi jednodušších společností.

Mary Douglasová ale nesouhlasí s mýtickou účastí, protože se ztotožňuje s názorem, že západní představy o nečistotě také vyjadřují symbolické systémy a že rozdíl mezi chováním ve vztahu k nečistotě v jedné části světa s v jiné je jen nepodstatný. Nesouhlasí ale ani s lékařským materialismem,v jehož prospěch vyznělo objevení choroboplodných zárodků, které změnilo naše vnímání špíny - jde o záležitost hygieny. Douglasová ale poukazuje na to, že pojmy špína a znečištění nevznikly až se znalostí teorie choroboplodných mikroorganismů. Pokud vyloučíme z našich představ o špíně patogenitu a hygienu, dospějeme k definici špíny jako něčeho nevhodného. Tato definice zahrnuje dvě podmínky - soustavu uspořádaných vztahů a porušení tohoto uspořádání.

Lidé neustále vytvářejí významové vzorce na základě individuální a kolektivní zkušenosti. Pokud do nich něco nezapadá, je to vnímáno jako anomálie. K těm může společnost přistupovat několika způsoby. Patří mezi ně vědomé přehlížení, slepota, ale také nezastírání a odsuzování (př. v dnešní době je činnost homosexuálů odsuzována náboženskými sRpeními). Mnohem pozitivnějším přístupem je anomálie uznat a snažit se zreorganizovat schéma společnosti, aby se anomálie do něho dala zařadit (př. vojačky, požárnice).

Thomas Kuhn (1922 - 1996) tvrdil, že k vědeckému vývoji dochází v oddělených fázích. Jsou to období tzv. normální vědy, kdy přijatá paradigmata adekvátně objasňují svět. Když konkurenční teorie začne vážně ohrožovat převládající ortodoxní názory, dochází k tzv. vědecké revoluci, kdy se mění paradigmata a zkoumají se nové pojmy a koncepce. Nakonec budou uspokojivější ideje přijaty jako dominantní paradigmata.

Mary Douglasová uvádí 5 záporných strategií, jak se stavět k anomáliím.

1. Anomálii lze předefinovat (např. Nuerové v jižním Súdánu - postižené dítě předefinují na hrocha, který se náhodou narodil lidským rodičům, a vloží ho do vody)
2. Eliminace anomálie fyzickou regulací (např. Ibové v Nigérii - pokud se narodí dvojčata jsou ponechána v buši, aby zemřela a matka je vyhnána z vesnice)
3. Vyhýbání se tomu, co je odlišné - tabu nebo pravidla zakazující styk s odchylující se osobou či věcí; Michel Foucault - Dějiny šílenství
4. Odchylné události nebo jedinci mohou být označeni za nebezpečné - stigmatizace, pronásledování - např. sekta Wicca
5. Anomálie mohou být povzneseny obřadem - ritualizace smrti

• Odchylky a nejednoznačnosti mohou být zdrojem pobavení a posměchu (Bruce Lincoln)
• Anomálie se dají estetizovat, mohou se z nich stát předměty umělecké činnosti nebo úcty

Peter Reynolds ve své knize Kradoucí oheň: atomová bomba jako symbolické tělo tvrdí, že technika se dá definovat jako promítnutí symbolického těla do krajiny. Reynolds používá pojmu symbolické tělo, aby se zaměřil na vztah mezi fyzikou a biologií a na způsoby, jakými oba vědní obory odrážejí širší společenské, politické a kosmologické záležitosti.

Autor odkazuje na projekt Manhattan, jehož načasování a místo, kde se měl uskutečnit, prostorová organizace základny, forma a zejména jazyk odhalují bezděčné nutkání vytvořit dokonalé mužské tělo: tvrdé, falické, destruktivní, promítnuté směrem k nebi. Architektura atomové bomby je odrazem mytologie a organizace společnosti, která ji vybudovala; a převládajícím mýtem je tu vytvoření očištěného mužského těla, odděleného intelektuální genialitou od nižší a znečištěné přírody konceptualizované jako žena.

Technikami těla se zabývá Marcel Mauss (Durkheimův student, pojem habitus). Díky účasti v 1. světové válce si všiml, že technikám, které považuje za biologické, či fiziologické se musíme ve skutečnosti naučit. To uvádí na příkladu kopání. Rozdíl mezi francouzskou a anglickou divizí. Pokud se tyto dvě divize vyměnily, musely být vyměněny i rýče. Ani jedna neuměla kopat s rýči té druhé. Dalším příkladem je rozdíl mezi mužským a ženským pohlavím a to konkrétně při zatínání pěsti (pokud žena zatne pěst, je palec skryt pod ostatní prsty a muž má palec venku). Významným Maussovým pojmem je HABITUS. Techniky těla se jeví jako přirozené a nevyhnutelné, účinné a tradiční činy.

Pierre Bourdieu rozpracoval podrobněji pojem habitus. A to v rámci sociální orientace, závislé na věku, pohlaví, ekonomické třídě. V těchto skupinách se učíme novým věcem a skutečnostem.

Cvičením těla se zabýval Ervin Goffman, který srovnával internáty, kláštery a nemocnice s vojenskými zařízeními, psychiatrickými léčebnami a trestnicemi. Skupiny jedinců je ve stejné situaci, odříznutých od okolního světa na delší časové období. Žije se zde striktním způsobem života a především uzavřeně. Goffman to nazval TOTÁLNÍ INSTITUCE.

Judith Okelyová absolvovala vojensky vedený internát v 50. letech 20. století. V tomto internátě fungovaly velmi přísná pravidla. Neexistovaly zde vzdělávací ambice, oproti tomu na druhé straně zde fungovalo vštěpování sociálního záměru týkajícího se třídy a genderu. Tento internát odpovídá popisu totální instituce. Cílem bylo nevystupovat z davu a chovat se stejně jako ostatní. Nic nebylo přirozené, ale naučené a vštěpené (pohyby, chůze, gesta, posunky).

Osobní symbol - symbol, který si jedinec může zvolit (piercing je dobrovolný, naopak obřízka u mužů u židů nezávisí na svobodném rozhodnutí)

Kulturní symbol - tento symbol si jedinec nevolí, ale je zde vliv společnosti

Založeno na případové studii šesti žen, které Obeyesekere zkoumá na Srí Lance, kde se jim říká aketičky. Medúzy mají zacuchané (hadí) vlasy a snaží se najít význam těchto vlasů jako sexuálního symbolu ve vztahu ke zkušenostem informátorek. Většina lidí (kromě informátorek) se těchto vlasů bála a měli z nich strach. Z to plyne, že ačkoli to působí jako veřejný symbol, jeho vznik je spjat s osobním významem, ale není to to samé.



Počet shlédnutí: 47