TURCI V ŘECKU

Karolína Šmídová, David Sarpong. Turci v Řecku. [online] Hospodářská a kulturní studia, PEF ČZU, 2014. Dostupné z: www.hks.re/wiki/turci_v_recku2014

Turecká menšina žijící v Řecku se nachází především na území Západní Thrákie, která je nejvýchodnějším regionem řecké pevniny. Její východní hranici tvoří řeka Evros, která rovněž tvoří hranici mezi Řeckem a Tureckem. Toto území bylo ve středověku obsazeno vysoce civilizovanými Osmany, přicházejícími právě z oblasti dnešního Turecka. Ti sem začali postupně migrovat, zakládat zde vlastní osady a především pak rozšiřovat islám v dříve čistě křesťanském regionu. Právě v těchto dobách vznikly až do nynějších dnů táhnoucí se konflikty mezi původními Řeky a novou muslimskou minoritou žijící na tomto území.

Tato práce spočívá v postupné analýze této problematiky týkající se turecké minority v Řecku, jejím historickým kontextu, dále pak popisuje současný stav této menšiny a v neposlední řadě také současné napětí mezi řeckou majoritou a tureckými muslimy. Z důvodu, aby se práce vyhnula zkresleným informacím, byli pro popsání současného stavu vyhledáni vhodní respondenti a to jak ze strany řecké, tak turecké, kteří se v závěru této práce podělí o své názory na toto téma.

Hlavním cílem práce je odpovědět na otázku: V čem spočívá etnické uvědomění turecké minority v Řecku a jaká je míra současného napětí mezi řeckou majoritou a touto menšinou?

Tato práce zkoumá současnou situaci této minority žijící v Řecku, její historický kontext, dále pak náboženské rozdíly, a v neposlední řadě pak práce obsahuje názory poskytnuté konkrétními účastníky (respondenty), které pomohou odkrýt aktuální míru napětí v tomto regionu.

Přesněji tedy:

1. Jak se v současnosti Turci žijící v Řecku (jako minorita) dívají na Řeky (jako majoritu)?

2. Jak Řekové vnímají Turky?

3. Jak na Turky žijící v Řecku pohlíží Turci z Turecka? (externí pohled na danou minoritu)

Po studiu teorie z odborných článků a vypracování praktické části s respondenty má práce také za cíl vytvořit univerzální obraz dané problematiky z nestranného pohledu autorů.

Součástí této práce je také nastínění problematiky týkající se Turků, žijících v Makedonii, respektive v Makedonské republice. K těmto účelům bylo provedeno dotazníkové šetření u jedné respondentky, konkrétně paní Semry, která je tureckou občankou v současnosti žijící v této zemi. Té byl zaslán polostrukturovaný dotazník.

Autor Talip Kucukcan, který je ředitelem Institutu pro studie Blízkého východu a současně také profesorem sociologie a náboženství na Marmarské univerzitě v Istanbulu, se ve své práci s názvem Rekultivace identity: Etnicita, náboženství a politika mezi turecko-muslimskými minoritami v Bulharsku a Řecku¹⁾ zabývá celkovou situací turecko-muslimské menšiny na Balkáně, konkrétně pak v Řecku a Bulharsku. Soustředí se především na historický kontext tohoto problému, postupné zlepšování a uznávání práv až po současnou situaci v těchto dvou zemích. V práci autor dochází k závěrečné myšlence, že ačkoli se situace muslimů na Balkáně a celkově v celé Evropě zlepšila, není možné dojít k úplné harmonii mezi muslimy a křesťany, dokud především křesťanská strana neupustí od historických nesvárů a s tím souvisejících předsudků vůči muslimům, kteří se dnes a denně šíří nejenom medii po celém křesťanském světě. Článek je velmi čtivý a objektivní. Ukazuje plusy a mínusy obou stran. Dobře popisuje ne zrovna nejlepší dobu Osmanské nadvlády a poté zas naopak ne zrovna adekvátní odplatu ze strany Řeků. Práce je vhodným a důvěryhodným zdrojem pro každého, který má zájem této problematice blíže porozumět.

Autor, Dimostenis Yagcioglu se v publikaci Od zhoršení k zlepšení v západní Thrákii, Řecko²⁾ zabývá vztahy mezi Tureckem a Řeckem, především ale tím, jaké měla turecká muslimská minorita konflikty s řeckou vládou a řeckou majoritou (většinou) na tomto území. Většinou se jednalo o konflikty, které se zabývaly identitou, lidskými právy, menšinovými právy, menšinovým socioekonomickým vývojem a integrování do společnosti.Autor zde také popisuje všechny zúčastněné strany vzniklých konfliktů. Jedná se zejména o muslimsko-turecké menšiny/minority a její elity, vládu Řecka a vládu Turecka. Při čtení této práce je však až moc znát, že autor psal článek s jasným cílem ukázat, jak hůře na tom turecko-muslimská menšina je oproti řecké ortodoxní komunitě. Z tohoto pohledu tedy staví až moc Řeky na stranu „vlka“ a Turky na stranu „ovcí“.

Situaci týkající se rovněž turecko-muslimské minority v Západní Thrákii zkoumá autorka Janette Edwards Cooney v publikaci Domorodí cizinci: Kritický hermeneutický průzkum turecko-muslimské minority v Západní Thrákii.³⁾ Janette Edwards Cooney je profesorkou sociální antropologie na Manchesterské univerzitě ve Spojeném království. Tato práce zkoumá celkovou situaci turecko-muslimské menšiny v Řecku, její specifika a odlišnosti, v čem spočívá její kulturní a etnické uvědomění, následně se rovněž zabývá napětím mezi touto menšinou a řeckou majoritou, stejně jako je tomu u autorů předchozích. Autorka ve své práci také prezentuje výpovědi několik svých respondentů, kteří jsou složeni z jednotlivců jak z turecko-řecké strany, tak ze strany řecké. Pro tento článek byla užitečná především část práce týkající se specifického vzdělání této minority, které spočívá ve vzdělávání v turečtině či arabštině a dále pak v zaměření se na islám a islámské hodnoty. Práce byla dále užitečná při odhalování základních kulturních rozdílů mezi zmiňovanými skupinami, které však spočívali především v náboženských rozdílech. Přes informace týkající se určitého etnického uvědomění turecké minority, dále přes historii Balkánu a pohled etnických Řeků na tuto menšinu se autorka dostává k závěru, že ačkoli by mohla být historie vzájemných konfliktů již zapomenuta, jistá řecká pýcha se s ní pořád nemůže smířit, a proto je stále pro spoustu Řeků těžké brát příslušníky turecké menšiny za sobě rovné. Práce je v některých pasážích až přílis zdlouhavá a občas se v ní témata opakují, avšak jako celek je práce velmi komplexním a reliabilním zdrojem.

V publikaci Podobnosti a rozdíly mezi tureckou a řeckou kulturou⁴⁾ se autorka Melike Sayoglu zabývá hodnocením rozdílů a společných prvků v těchto kulturách z pohledu turecké dívky. Ve své publikaci se autorka především snaží poukázat na velmi blízkou podobnost mezi Řeky a Turky navzdory rozdílnému náboženství. S tím spočívá společná historie trvající stovky let a v návaznosti na to společný vývoj. Ve své práci dochází k tomu, že mají Turci a Řekové více podobného než odlišného, a proto by už konečně měli zapomenout na vzájemné předsudky, které jsou absolutně zbytečné. V závěru autorka označuje Řeky a Turky slovem gardas, což v obou jazycích (Řečtině i Turečtině) znamená bratři. Publikace není nikterak dlouhá, obsahuje několik zajímavostí a dobře se čte. K účelům práce posloužila především jako hlavní zdroj informací o rozdílech a podobnostech mezi těmito etniky a tím tak pomohla při odhalování etnického a kulturního uvědomění řeckých Turků.

Tureckou menšinou žijící v Makedonské republice se zabývá turecký výzkumník Nazif Mandaci, který ve své práci Turci v Makedonii: Strasti „menší“ minority⁵⁾ analyzuje národnostní složení zmiňované země, historické události v této zemi (hlavně v období Makedonie jako součásti Jugoslávie) a v návaznosti na to poté rozdíly a vztahy mezi etnickými skupinami zde žijícími. Důraz autor klade na Tureckou menšinu, kterou po sléze srovnává s ostatními etniky. V této studii autor dochází k závěru, že ačkoli se tureckým usedlíkům v Makedonii ještě v nedávné minulosti nedařilo se řádně začleňovat do makedonské majoritní společnosti, v současné době dochází ke značnému zlepšení. Tomu dle autora také výrazně napomáhají dobré diplomatické vztahy mezi Makedonskou republikou a Tureckem, které tuto relativně nově vzniklou post-jugoslávskou zemi značně podporuje. Práce se v některých případech až moc do hloubky zaobírá politikou, což bylo k účelům nastudovaní problematiky k tomuto výzkumu trochu přítěží. Celkově je ale práce rovněž reliabilním v celku nestranným zdrojem informací.

K účelům práce bylo především využito metody studie dokumentů, tedy studie informací ze sekundárních zdrojů. Ke studii sloužili články z univerzitních databází odborných časopisů, které se jakkoli zabývají řešenou problematikou. Většina zdrojů byla cizojazyčná. Nadále bylo poté k doplnění nastudovaných informací využito kvantitativních údajů, a to především řeckého censusu, zveřejněného na řeckých vládních stránkách. Kvantitativní údaje byli rovněž často již součástí odborných článků.

Po získání teoretických poznatků o Turcích žijících v Řecku (o historii, kultuře, a oblastech, kde žijí) bylo možno provést vlastní kvalitativní výzkum. Vlastní výzkum spočíval zprvu ve vyhledávání vhodných respondentů, kteří byli kontaktováni buď přes internet, nebo osobně. Konkrétně dva respondenti byli kontaktování přes internet, další dva osobně. S těmito osobně kontaktovanými byl poté zrealizován polo-standardizovaný rozhovor. Výhodou polostandardizovaného rozhovoru je, že v průběhu dotazování je možno otázky měnit nebo doplňovat podle odpovědí respondenta, proto byl k účelům tohoto výzkumu nejvhodnější. Polostandardizovaný rozhovor bohužel nebylo možno provést ve všech případech (přes internet kontaktovaní respondenti nežijí v ČR), a proto byla zvolena metoda dotazníková, kdy byl respondentům poslán polostrukturovaný dotazník s žádostí o jeho vyplnění. Dotazník pro oba zahraniční respondenty byl tvořen 10 otázkami. Jednalo se o otázky otevřené, kdy dotazovaný odpovídal dle svého uvážení a svými slovy. Dotazovaný nedostal na výběr z předem připravených odpovědí. Nevýhodou dotazníku je hlavně nemožnost doplňování otázek podle situace, jako je tomu v případě polostandardizovaného rozhovoru. Výhodou je však jednoduchost celkového procesu uskutečňování, dotazování a získávání odpovědí od respondentů, kteří žijí mimo ČR. Rozhovory a dotazníky byly upravovány podle etnické příslušnosti respondenta, to bylo důležité pro sledování jejich rozdílných pohledů na danou problematiku.

K výzkumu byli tedy kontaktováni čtyři respondenti. Nejdříve bylo respondentům představeno téma naší práce a vysvětleno, pro jaké účely budou použity jejich odpovědi. První dva respondenti jsou řeckého původu a představují pohled řecké majority na tureckou minoritu. Dalšími respondenty byli osoby původu tureckého, ze kterých jeden představoval externí pohled Turka z Turecka pohlížející na situaci Turků žijících v Řecku, a konečně pak pohled Turka žijícího v Řecku.

Níže jsou uvedeni naši respondenti s trochou základních údajů.

1. Dana Tiktopulu, žena, věk 58, narozena v Thessaloniki, žije v Thessaloniki, zástupce pohledu majority na minoritu, dotazník

2. Janis Maceridis, muž, věk 24, narozen v ČR, žije v ČR, zástupce externího pohledu z řecké strany, rozhovor

3. Doruk Sahin, muž, věk 25, narozen blízko Istanbulu, žije v Řecku, zástupce pohledu minority na majoritu, dotazník

4. Sedat Sezgin, muž, věk 32, narozen v Istanbulu, žije v ČR, zástupce externího pohledu ze strany turecké, rozhovor

V závěru práce je také nastíněna problematika Turků žijících v Makedonské republice. Zde bylo využito především rozsáhlého censusu vydaným v roce 2002 makedonskou vládou, informace poté doplnila respondentka Semra, což je 33letá Turkyně žijící v Makedonii, které byl zaslán polostrukturovaný dotazník.

Tato část postupně rozkrývá problematiku turecké menšiny v Řecku za pomoci článků a prací z odborných časopisů či informací zveřejněných přímo na stránkách jak řeckého, tak tureckého ministerstva zahraničních věcí. V úvodu bude připomenuta historie, čili původ všeho napětí v tomto regionu. Dále se pak tato část zabývá právy této menšiny, konkrétními částmi Řecka, ve kterých největší turecké komunity žijí, řeckým islámem, specifickým vzděláním muslimských obyvatel a celkovými rozdíly mezi Řeky a Turky, které však nejsou až tak značné. V závěru práce budou také představeny rozhovory od respondentů.

Vývoj migrace a veškerého napětí v tomto regionu má svůj jistý historický kontext. Je tedy dobré začít historií, která vysvětluje původ všech konfliktů, zbytečného prolévání krve a diskriminace turecko-muslimské menšiny. Historie také popisuje postupně se zlepšující postavení této minority v posledním století.

Počátky osidlování Balkánu tureckými přistěhovalci bychom mohli datovat již od 13. století. Největší expanze však přišla ve spojitosti s postupným podmaňováním Balkánu Osmany, které počalo již v polovině 14. století. Historici tvrdí, že osmanští vládci měli tendenci osidlovat svá nově získaná území svým tureckým lidem, tudíž do nich úmyslně posílali své obyvatele, aby zde postupně vytvářeli nové osady či menší osmanská města. Noví etnicky turečtí přistěhovalci se s řeckými křesťany mísili jen zřídkakdy a žili izolovaně ve svých osadách, avšak v důsledku osmanské nadvlády se islám postupně rozšiřoval i mezi etnické Řeky, Romy a Bulhary žijící v těchto destinacích. Kromě tureckých muslimů a řeckých křesťanů tu tedy vznikla nová neturecká muslimská menšina.⁶⁾

Od počátku 18. století síla Osmanské říše slábla. Této skutečnosti využily skupiny národně smýšlejících aktivistů po celém území říše, kteří dále postupně získávali přívržence a vytvářeli armády bojující za nezávislost nad Osmany. Této série odbojů se zúčastnilo i Řecko, které si nakonec v roce 1827, také za pomoci mocností Británie, Ruska a Francie, skutečně vybojovalo svůj nezávislý stát. S rozpadem Osmanské říše však vzniklo ještě větší napětí mezi osvobozenými Řeky a tureckými přistěhovalci. Aby se muslimové vyhnuli tvrdému pronásledování a následného vraždění osvobozenými Řeky, tisíce z nich utíkalo zpět do zmenšené Osmanské říše.⁷⁾

Obrázek 1: Rozsah Osmanské říše za císaře Sulejma I. - doba největšího rozkvětu této éry ⁸⁾

V roce 1914 se přišlo s finálním řešením, které zahrnovalo oficiální výměnu Turků žijících v Řecku a Řeků žijících v Osmanské říši na základě dohody mezi těmito státy. Uskutečnění této výměny však znemožnila začínající 1. světová válka. V důsledku 1. světové války Řecko získalo i část regionu Západní Thrákie, který byl z více jak 80 procent sestaven z muslimského obyvatelstva a ze zbytku z obyvatelstva řeckého. Po 1. světové válce se také rozpadl poslední zbytek osmanské říše, z něhož trochu zmatečně vznikl nový turecký stát, který neměl přesně definované hranice. Toho Řecko využilo a rozpoutalo s nově vznikajícím Tureckem válku o hranice, s úmyslem ještě více rozšířit své území. Po 3 letech bojů se to však Řecku nepodařilo a hranice se ustálila.⁹⁾ Jeden z respondentů nám o historii Turků žijících v Řecku řekl:„Můžeme uvažovat o dvou rozdílných dobách, a to o dobách Osmanské nadvlády a dobách po osvobození Řecka od Osmanů. V dobách této nadvlády bylo Řecko kontrolováno centrální mocí přímo z Istanbulu. Dění v Řecku bylo tedy řízeno na dálku a Řecko tak velmi strádalo, protože neexistovala žádná správa, která by se věnovala konkrétním potřebám Řeků. To způsobilo nenávist k Osmanům ze strany Řeků. V dobách pádu Osmanské říše získali Řekové vytouženou svobodu a také moc, to Turkům vrátit. Tuto dobu bych mohl stručně charakterizovat jako dobu prolévání krve a chudoby. Posledních 100-150 let nebylo pro Turky v Řecku zrovna jednoduchých. Na věc se dívám tak, že jsme všichni, ať už Turci či Řekové, prohráli. Byli jsme spolu dlouhou dobu na jedné bitevní lodi a skončili jako poražení.“

Roku 1923 se znovu rozjel program na výměnu zmiňovaných menšin mezi těmito zeměmi, který se potvrdil paktem podepsaném v Laussanne. Pro značnou podobu těchto etnik a zároveň pro míšení mezi předešlými generacemi však jednoduše nebylo možné rozpoznat „kdo kam patří“. Z těchto důvodů se tedy výměna uskutečnila pouze na základě víry. Odhaduje se, že tato výměna se týkala celkem až 2 milionů osob.¹⁰⁾ Řecká respondentka Dana ve své výpovědi vypráví o tom, že má kamarády patřící do skupiny islamizovaných etnických Řeků, jejichž předci po generace žijící v Turecku byli odsunuti po tzv. maloasijské katastrofě (po poražení Řecka osvobozenými Turky) z Turecka „zpět“ do Řecka. Na základě této výpovědi zde tedy existovala skutečnost, že ačkoli byla výměna obyvatel prvoplánově založena na náboženství, byli zde i případy exkluze lidí založené na etnicitě.

Práva muslimů

I po výměně zůstala v Řecku spousta etnických Turků. Řecká vláda se nakonec rozhodla, na základě mírové dohody podepsané jen o pár měsíců později po paktu o výměně menšin (rovněž v Laussane), menšinu uznat, avšak pouze jako menšinu muslimskou, nikoli tureckou. Pojmem muslimská menšina rozšířila působnost paktu i o etnické Řeky, Pomáky (tedy etničtí Bulhaři) a Romy, kteří za dob osmanské nadvlády převzali islám. ¹¹⁾

Ve zmiňované „druhé“ dohodě byla zahrnuta část týkající se ochrany menšin včetně následujících základních práv a svobod, na které má muslimská menšina nárok:

1. ochrana práv a svobod bez ohledu na národnost, mateřský jazyk, rasu či víru,
2. volnost ve vyznávání jakéhokoli náboženství, vyznání nebo víry,
3. svoboda pohybu,
4. rovná občanská a politická práva s ostatními Řeky,
5. možnost pracovat ve veřejné sféře,
6. volné používání jakéhokoli jazyka v soukromích, komerčních a náboženských kruzích, také volné používání jakéhokoli jazyka v tisku, ostatních publikacích či na veřejných sešlostech,
7. plná ochrana náboženských zásad,
8. brát ohled na zvyky minority v tématech týkajících se rodinného práva, sociálních statusů apod.

V praxi však tato politika v dřívější době nefungovala. Mezi 30. a 50. lety minulého století docházelo k masivnímu porušování lidských práv ze strany Řeků páchanému na muslimské menšině. I přes nařízení z dřívější Lausannské dohody a dalších mezinárodních úmluv týkajících se současně i Řecka, řecká vláda pokračovala v diskriminační politice proti muslimské menšině. Ta se odrážela především na vzdělání, zaměstnanosti a majetkových právech muslimské menšiny.¹²⁾

V Západní Thrákii dodnes žije nejvíce tureckých muslimů v Řecku. Dokonce se zde objevují města či obce s větším počtem tureckých muslimů než samotných Řeků. Především tento region je původ všeho napětí mezi řeckou majoritou a tureckou minoritou. Tento oddíl vysvětluje proč tomu tak je, kde se vlastně Západní Thrákie nachází a jaká je zde současná situace turecké menšiny.

Západní Thrákie je nejvýchodnějším regionem řecké pevniny hraničícím s Tureckem. Název Thrákie poukazuje na historii této krajiny, kdy bylo toto území osídlené starověkými Thráky. Největší část starověké Thrákie zabíralo dnešní Bulharsko, sahala však také do dnešního Řecka a Turecka. Od toho je odvozen název Západní Thrákie, přičemž Východní Thrákie je naopak nejzápadnějším regionem sousedního Turecka. ¹³⁾

Obrázek 2: vyznačení regionu Západní Thrákie (zeleně) ¹⁴⁾

Když byla v roce 1923 na základě Lausannské dohody uznána řecká muslimská minorita, populace v Západní Thrákii se dala označit za převážně muslimskou. Postupně však tato část začala být osidlována řecky mluvícími uprchlíky z Turecka. V roce 1967 došlo v Řecku k politickému převratu, po kterém se vlády ujalo vojsko. Tato vojenská diktatura trvala až do roku 1974. Během této doby byla vládou uplatňovaná politika zvýhodňování katolických Řeků a to kromě dalšího především také v nákupu pozemků v Západní Thrákii. Tato skutečnost v kombinaci se zmíněným osidlováním řeckými uprchlíky z Malé Asie zapříčinila velký procentuální úbytek muslimů, kdy z cca 80 až 90 % z 20. let 20. století spadl podíl muslimů v této části na současných cca 29 % z celkového počtu obyvatel žijících v tomto regionu. ¹⁵⁾

Dle sčítání lidu uskutečněného v roce 1991 žije v Západní Thrákii cca 338 tisíc obyvatel, z čehož právě okolo 98 tisíc čítá muslimská minorita. Minorita je složena odhadem z 50 % původními Turky, asi 35 % tvoří Pomáci a ze zbylých odhadem 15 % je tvořena etnickými Romy. Konkrétně Turků zde tedy žije cca 50 tisíc. ¹⁶⁾ Je nutno však podotknout, že toto číslo je jen odhadem ministerstva, protože se v podstatě počet etnických Turků z již několikrát zmíněných důvodů nedá spočítat. Muslimští Řekové v Západní Thrákii mimo řečtiny hovoří rovněž i turecky. Podle webu Ethnologue, zabývajícím se výzkumem všech živých jazyků na světě, bylo především v Západní Thrákii a na řeckých ostrovech v Egejském moři v roce 1976 nasčítáno na 128 000 tureckých mluvčích. V regionech Západní Thrákie, konkrétně v krajích Xanthi, Rhodopi a Evros, je turečtina státem uznána jako druhý úřední jazyk. Lze tak předpokládat, že velká část řeckých Turků je bilingvní. V krajních případech se může jednat i o osoby, které hovoří pouze turecky.¹⁷⁾

Turecko-muslimská komunita byla vždy v ekonomické nevýhodě oproti řecké ortodoxní komunitě v tomto regionu. Muslimské vesnice a města jsou chudší než ta řecká a například muslimský kraj/okres Rodhopi je značně méně rozvinutý než řecko-křesťanský kraj/okres Xanthi a Evros. Ekonomický rozvoj v posledním desetiletí byl především financován fondy Evropské Unie a zlepšil životní podmínky v regionech (z tohoto těžili více Řekové než muslimové).¹⁸⁾

Otázkou muslimské minority se v Řecku zabývá především zmiňované ministerstvo zahraničních věcí. To má na starosti správu vzdělání, zdravotnictví, zaměstnanosti, infrastruktury a dalších odvětví s cílem poskytnout řeckým muslimům rovné životní podmínky srovnatelné s ostatními řeckými regiony. Zajímavostí je fakt, že se řecké ministerstvo zahraničních věcí kromě muslimské menšiny musí současně zabývat otázkou katolických Řeků žijících v některých částech Západní Thrákie, ve kterých muslimové převládají, tudíž se tu tito Řekové sami stávají menšinou.¹⁹⁾

Menší než v Thrákii, avšak stále značný počet tureckých muslimů žije i v dalším Řecku patřícímu ostrovnímu regionu, kterým jsou Dodekanské ostrovy.

Dodekanské ostrovy nebo zkráceně Dodekany či Dodekanés, Onikiada (turecky), někdy také Jižní Sporady je souostroví v Egejském moři patřící k Řecku, které se nachází těsně u jihozápadního pobřeží poloostrova Malá Asie, několik kilometrů od pobřeží Turecké republiky. Název znamená „Dvanáct ostrovů“, ačkoli ve skutečnosti se souostroví skládá z nejméně sedmnácti obydlených ostrovů a mnoha dalších neobydlených. ²⁰⁾

Kromě Západní Thrákie se muslimská menšina čítající přes 5 tisíc osob nachází právě na těchto ostrovech. Naprostá většina z nich žije na ostrovech Rhodos (asi 3 500) a Kos (asi 2 000), které jsou největšími a zároveň nejznámějšími z tohoto souostroví. Je dobré zmínit, že u této komunity je téměř jistý její turecký původ a to logicky z geografických důvodů. Jak je již výše zmíněno, ostrovy se nalézají jen pár kilometrů od turecké pevniny. I přesto, že se zde například vyučuje pouze v řečtině a celková podpora muslimské kultury je menší, vztahy mezi místními Řeky a Turky jsou lepší než v Thrákii. Jeden z respondentů nám také toto tvrzení potvrdil:„se svou rodinou žijeme na ostrově Rhodos. Na Rhodosu nemáme problém s tolerancí ze strany řeckého obyvatelstva. Žije zde spousta Turků a navzájem se respektujeme.„Tento fakt vysvětluje především historický vývoj. Dodekanské ostrovy téměř od začátku 20. století až do roku 1947 spadaly pod italské království, tudíž zde místní vztahy nepoznamenala žádná řecko-turecká válka ani následující výměna obyvatel. Dodekany byly připojeny k Řecku až po 2. světové válce, kdy zde žijící muslimové (mluvící řecky a turecky) dostali řecké občanství. Od 70. let je zde učení turečtiny a v turečtině zrušeno, ale současní Turci zde turecky stále hovoří. ²¹⁾

Obrázek 3: vymezení Dodekanských ostrovů ²²⁾

Kypr je největším kamenem úrazu na cestě ke zlepšení vztahů mezi Řeckem a Tureckem. Tahanice o Kypr se z části odrážejí rovněž ve vztazích mezi řeckou majoritou a tureckou minoritou v Řecku.

V roce 1974, kdy vyslalo Turecko na ostrov své vojenské jednotky, došlo k rozdělení ostrova na tureckou a řeckou část. Díky těmto problémům opustilo přibližně 140 000 Řeků severní část ostrova a asi 20 000 Turků naopak odešlo z jižní části Kypru. Politici se již několik let pod záštitou OSN a Evropské unie snaží najít kompromis a také řešení dlouhotrvajícího konfliktu, který momentálně nabourává hlavně proces sjednocení Evropy. Řecká část Kypru je součástí EU, ta turecká ale na členství společně se svým domovským státem Tureckem, stále čeká. V současné době je stát severní Kypr uznán pouze Tureckem. ²³⁾

Obrázek 4: Rozdělení Kypru - zeleně je vyznačena část turecká, červeně řecká. Modrý pruh, který spojuje tyto dvě strany je neutrální zónou kontrolovanou Organizací spojených národů, zbylá 2 oranžová místa vyznačují samostatná suverenní území spadající pod správu Velké Británie ²⁴⁾

Náboženství je jak pro řeckou většinu, tak pro turecko-muslimskou menšinu velice důležitou součástí života. Oficiální náboženstvím v Řecku je pravoslavné křesťanství. Vyznává jej až 98 % obyvatel. Podle řecké ústavy je pravoslavné křesťanství státním (oficiálním) náboženstvím. Všem občanům je však zaručena svoboda vyznání. Islám vyznává odhadem 1,3 % a zbylých 0,7 % náleží vyznavačům ostatních odnoží křesťanství, judaismu a dalších náboženství.²⁵⁾ „Co se týče náboženství, nenávist Osmanů ze strany Řecka způsobil fakt, že Osmané za vlády islamizovali silně věřící řecké křesťany.“ jak nám uvedl jeden z respndentů.

Islám v Řecku

Naprostá většina řeckých muslimů vyznává Turecký islám, tedy islám sunitský. Šíité se zde objevují jen velmi zřídka. Běžní Turci berou náboženství velmi vážně. Řečtí muslimové, stejně jako Turci věří, že dodržování pravidel islámu je věcí víry a ne věcí zákazů.Jak nám také uvedl jeden z respondentů:“ Já i moje rodina vyznáváme islám a dodržujeme všechny tradice s ním spojené. “ A tak až na výjimky opravdu nepijí alkohol, nejedí vepřové maso, absolvují pět modliteb denně a oblékají se po muslimském způsobu, přestože nic z toho není nikým nařízeno.

V Řecku se nachází cca 300 mešit a asi 270 imánů ( muslimských duchovních) a 3 vládou volení muftí, což jsou islámští nábožensko-správní úředníci (svým způsobem soudci soudící na základě islámského fiqhu, který je islámskou právní vědou).²⁶⁾

Je důležité podotknout, že právě náboženství je nejdůležitějším prvkem podstatným pro etnické povědomí turecké menšiny, a současně také základním odlišovacím prvkem od řecké majority.

Obrázek 5: Mešita Tzisdarakis v Aténách ²⁷⁾

Islámské svátky

Islámské svátky jsou v kalendáři pohyblivé a oficiálně se nejedná o volné dny. Přesto však v mnoha místech život ustane a může být problém najít třeba otevřený obchod či dopravu do odlehlejších míst. Svátek obětování (Kurban bayrami) - je hlavním muslimským náboženským svátkem roku. V roce 2011 se slavil 5.–9. 11., ale každým rokem se posouvá o 12 dní zpět. Je to podobná řezničina jako naše vánoční pouliční vraždění kaprů, akorát místo kaprů se podřezávají ovce. Ramadán (turecky ramazan) - 30 denní postní měsíc se také každým rokem posouvá o 12 dní zpět. V roce 2011 začínal 1. 8. a končil 30. 8. Zatímco v jiných muslimských zemích je ramadán striktně dodržován, obchody jsou přes den zavřené a alespoň na ulicích se přes den nejí a nepije, v Turecku si turista ani nemusí všimnout, že nějaký půst probíhá. Jen občas zjistíte, že třeba pivo vám v hospodě prodají až po setmění. Svátek cukru (Șeker bayrami či též Ramazan bayrami) je třídenní svátek následující bezprostředně po konci ramadánu. V roce 2011 se slavil 31. 8. - 2. 9. Přes den bývají některé obchody (ale určitě ne všechny) zavřené, po setmění propuká veselí, lidé se navštěvují. Tento svátek částečně připomíná naše evropské Vánoce. ²⁸⁾

Muftí

Tito muslimští vůdci v Řecku nejsou voleni, ale jmenováni vládou. Konkrétně prezidentskou vyhláškou na základě doporučení ministra školství a víry. Součástí řeckého zákona týkajícího se menšin je také pasáž, která se zabývá muslimskými funkcionáři. Tato pasáž přesně definuje podmínky jmenování Muftího, jeho pravomoci a povinnosti, společenský status a také pravidla pro fungování jeho úřadu. Navzdory četných protestů ze strany muslimské menšiny proti jmenování Muftího vládou se řecká vláda brání argumentací, že jej musí jmenovat právě ona, protože Muftí kromě věcí týkajících se víry a nauky o Islámu vykonává také funkci soudce v oblastech rodinného a dědického práva místních muslimů. Aby bylo alespoň z části zamezeno úplnému bezpráví při volení Muftího ze strany muslimské menšiny, mají muslimové za úkol zvolit si své kandidáty, ze kterých poté prezident se zmiňovanými ministry vybírá. ²⁹⁾

Obrázek 6: Vlajka Turků ze západní Thrákie ³⁰⁾

Mimo ostatních práv se muslimská menšina dočkala i práv na své vzdělání. Specifické vzdělání je součástí života téměř všech Turků žijících v Západní Thrákii. Řecká vláda vybudovala síť menšinových škol, ve které povolila z části rozdílné vzdělávání pro muslimské děti, než jak je tomu zvykem v klasickém řeckém křesťanském vzdělávacím systému.

V Západní Thrákii je zřízeno okolo 235 menšinových základních škol, ve kterých se vyučuje v řečtině i turečtině tak, jak bylo ujednáno v Laussanské dohodě konkrétně v části zabývající se právy a ochranou minorit. Po absolvování základní školy řecká vláda mladým muslimským studentům poskytuje možnost se přihlásit do jedné ze dvou možných státem zřízených středních škol, výukou založených na islámských hodnotách. Tyto školy se nacházejí ve městech Xanthi a Komotini, které jsou zároveň hlavními městy západothrákických krajů Xanthi a Rodhopi. Není náhodou, že se tyto školy ocitají právě na těchto dvou místech, protože tato města se považují za vůbec nejvíce muslimy osídlená města v Řecku. Dále se v těchto místech také nacházejí gymnázia, ve kterých se sice vyučuje v řečtině, avšak hodiny týkající se víry jsou vyučovány v turečtině. Znalost koránu je pak dokonce vyučována i v arabštině. Stát také značně přispívá na dojíždění studentů do škol. Především v hornatém kraji Rodhopi, kde žijí zejména Pomáci, je pro mladé studenty dojíždění do školy z geografických podmínek velmi problémové.³¹⁾

Turecké učebnice, které jsou v současné době používány v minoritních školách byly doporučeny tureckou vládou v roce 1998. Turecká vláda předtím doporučila učebnice během školního roku v 1992. Tyto dřívější učebnice byly zamítnuty Řeckým ministerstvem školství. Alternativní učebnice pro základní školy pro posledních 5 let, byly napsány a publikovány v Řecku a byly odmítnuty minoritami. Podle unie tureckých učitelů v Západní Thrákii a asociace absolventů univerzit z minorit Západní Thrákie je kvalita vzdělání v bilingvních muslimských školách závažný problém, který se potom odráží v osobním a profesním rozvoji členů muslimské minority. Studenti, kteří absolvují základní školu, mají veliký problém v oblasti kompetence ve čtení, psaní a porozumění v obou jazycích.

Podle statistik má region Thrákie nejnižší percento univerzitních absolventů a nejvyšší percento lidí, kteří nedokončili 9 let povinného vzdělání. Podle dat zveřejněných ministerstvem školství v roce 1998 bylo okolo 50 % studentů v primárních vzdělávacích systémech z muslimské minority, zatímco v sekundárních vzdělávacích systémech tento podíl muslimských studentů klesl na pouhých 12.5 %.³²⁾

Navzdory neustálému napětí a soupeření mezi Řeckem a Tureckem, což se samozřejmě projevuje i ve vztahu řecké majority k řeckým Turkům, tu existuje skutečnost, že si jsou tyto dvě kultury navzájem velmi podobné. To jednoduše zapříčiňuje především fakt, že Řekové a Turci společně sdíleli 400 let své historie v období nadvlády Osmanské říše. V tomto období docházelo ke značnému mísení obyvatelstva i kultur, proto jsou si Řekové s Turky, také z geografických důvodů, velmi podobní. Další důležitou událostí byla poté výměna obyvatelstva mezi Řeckem a Tureckem na základě Laussannské smlouvy v roce 1923 (viz. kap. Historie osidlování řeckého území Turky). Této výměně, týkající se údajně až dvou milionů osob, se přirozeně nevyhnula ani vzájemná výměna kulturních prvků, jež si tito přesídlenci sebou vzali.

Společných kulturních prvků mají tyto kultury skutečně mnoho. Jedním z nich je kuchyň a současně také názvy jídel. Mezi ně patří například v tomto regionu oblíbená sarma, což jsou masem plněné zelné kapsy, dále různými způsoby připravovaná dolma, nebo imam bayildi, lilek rovněž plněný masovou směsí a další. Společné mají také různé cukrovinky jako např. chalvu, nebo lokum. Zvláštností není ani stejná pojmenování pro ovoce a zeleninu. Příkladem může být třeba meloun, který se turecky i řecky nazývá karpuz, dále pak např. třešně mají v obou jazycích označení kiraz. V důsledku nekonečné rivality, jenž k sobě tyto země navzájem cítí se můžeme také setkat se stejnými jídly s rozdílnými názvy, které si jak řecká, tak turecká strana přivlastňují jako svůj výtvor. Běžně se v České republice můžeme setkat například s kebabem, který dostaneme ve kterémkoli tureckém fast foodu. V řeckém bistru dostaneme to samé pod názvem gyros. Stejně tomu tak je u turecké a řecké kávy, které se připravují naprosto stejně. Dalším společným znakem jsou příjmení a jejich tvorba. K tomu došlo v období Osmanské říše, kdy Osmané „své“ řecké obyvatele mnohdy pojmenovávali podle jejich povolání. Kupříkladu časté řecké jméno Kassapi, které v řečtině nemá význam, v turečtině však kasap znamená řezník. U tvorby příjmení jsou rovněž mnohdy společné znaky. U tureckých jmen se mnohdy při tvorbě příjmení dodává koncovka -oğlu, v Řecku je to koncovka -oulu, což u obou jazyků znamená něco jako jeho syn. Živým příkladem tomu může být turecký basketbalista Hedo Türkoğlu, jehož jméno by se dalo přeložit jako Hedo, syn Turkův. Nadále mají tyto kultury z části společné tradiční oblečení, tance, hudbu, hry a dokonce i sprostá slova.³³⁾

Řecká a turecká kultura má možná více podobného než odlišného. Tyto odlišné znaky jsou však zásadní a představují pro obě kultury jistý zdroj identity či kulturního uvědomění. Zásadní odlišností je již zmiňované náboženství, tradice, a rovněž přístup k náboženství a tradicím. Zatímco ortodoxní křesťanští Řekové mají vcelku volný způsob oslavování boha, muslimští Turci mají pevně stanovená pravidla, jak jej budou oslavovat a jak se podle toho taky chovat a oblékat. Je však nutno podotknout, že turečtí muslimové mají víru volnější než je tomu v jiných arabských zemích. Příkladem tomu můžou být rovná práva žen, svoboda oblékání se apod. I tak ale mezi Turky určitá striktnost ve vyznávání islámu přetrvává. S náboženstvím je spojeno také vyznávání svátků. Zatímco ortodoxní křesťanští Řekové slaví Vánoce, Velikonoce, Nanebevzetí pany Marie či Svěcení vod, turečtí muslimové slaví Svátek obětování, Ramadán či Svátek cukru. Určitá rozpor je cítit i z dalších světských svátků. Zatímco Řekové slaví 25. 3. Den řecké nezávislosti, tedy den, kdy v roce 1821 definitivně porazili Osmany (Turky) a osvobodili se, Turci zase slaví 30. 8. Den vítězství, tedy den, kdy zase oni naopak roku 1923 porazili Řeky v Řecko-turecké válce.³⁴⁾

Rozdíly je možno nalézt i v denním programu zástupců těchto kultur. Turečtí pracovníci, stejně jako je tomu v České republice, pracují denně 8 hodin a více, během kterých mají povinnou max. hodinovou přestávku. U Řeků se pracuje maximálně 8 hodin, přičemž se ještě stále dodnes hojně dodržuje slavná řecká „siesta“, která se nejčastěji drží v době mezi 14:00-17:00. Pro Turky je běžné také pracovat v neděli, u Řeků naleznete jen zřídkakdy v neděli otevřené podniky či obchody.³⁵⁾

Kromě Řecka se významná autochtonní turecká menšina objevuje na Balkánském poloostrově i v dnešní Makedonii. Do Makedonie se Turci dostali rovněž, jako tomu bylo v případě Turků v Řecku, za nadvlády Osmanů. Počet turecky mluvících muslimů se v Makedonii dále navyšoval o Turky prchající z Kavkazského regionu v 19. století. V období Jugoslávské diktatury došlo v Makedonii k velkému úpadku turecké kultury. To bylo zapříčiněno především dvěma faktorama. Tím prvním byl fakt, že statisíce Turků emigrovalo do Turecka z důvodu tvrdé Jugoslávské diktatury, která byla k menšinám spíše represivní. Jako druhý důvod úpadku byla rovněž asimilace Turků s Albánci, kteří jsou největší minoritou žijící v Makedonii čítající dle odhadů čtvrtinu celé makedonské populace, a kteří jsou rovněž muslimského vyznání.

Dle posledního sčítání lidu uskutečněného v roce 2002 byla v Makedonii turecká menšina čítající 77 959 osob. Toto číslo tvoří 3,85 % z celkové makedonské populace a řadí tak Turky na 3. místo, co se nejpočetnějších etnických skupin Makedonie týče. Většina makedonských Turků mluví tureckými dialekty nazývanými též jako makedonská turečtina či dialekt Dinler.³⁶⁾ Etničtí Turci jsou rozptýleni po celé zemi, z čehož velká část žije na venkově. Největší počet však přirozeně čítají velká města. Nejvíce jich žije v hlavním městě Skopje, konkrétně jich zde roku 2002 bylo napočítáno na 8 595. Velkou tureckou komunitu čítající necelých 8 tisíc osob je možno také nalézt v okrese Gostivar. V méně obydlených okresech Plasnitsa a Centar Župa dokonce tvoří většinu, přičemž v okrese Plasnitsa tvoří jejich počet, čítající 4 446 osob, až 98 % z celkového počtu osob zde žijících, v Centar Župě pak tvoří 80 % zde žijících při počtu 5 226 osob.³⁷⁾ Oproti Řecku, ve kterém je za menšinu uznána pouze menšina muslimská, nikoli turecká, Makedonie tureckou menšinu uznává. Bylo tomu tak již v Jugoslávii, kde byli Turci oficiálně uznáni a s tím jim bylo i přiznáno právo na turecké vzdělání a rozvíjení kultury.

Obrázek 7: Etnické rozdělení Makedonie dle etnické převahy v konkrétních regionech - oranžová pole poukazují na převahu Turků v těchto krajích, z nichž západněji vymezené pole je region Centar Župa, východněji poté region Plastnitsa ³⁸⁾

Osamostatnění Makedonie a nastavení nového kapitalistického režimu roku 1991 mělo na tamější tureckou menšinu silný dopad i přes skutečnost, že se spousta Turků v boji o osvobození Makedonie angažovala a obecně byla tato myšlenka makedonskými Turky podporována. Stále narůstající míra nezaměstnanosti a chudoba nejen u této, ale i u dalších makedonských menšin, poukazuje na to, že se těmto skupinám jen těžko dařilo začlenit se do nové demokratické společnosti, v níž dominovala makedonsko-albánská většina.³⁹⁾

Dle článku z roku 2003, který se zabývá právy etnických menšin v zemích celého světa, turecká menšina v Makedonii stále strádá, a to jak v otázkách vzdělávacích, tak v otázkách týkajících se začlenění této menšiny do majoritní společnosti. Vzdělání je v turečtině nabízeno pouze základní, které by zhruba odpovídalo našemu prvnímu stupni, a to čtyřleté. Navazující kurzy nabízí pouze několik málo škol v celé zemi. To si samozřejmě spousta tureckých rodin nemůže dovolit a tak se často stává, že je čtyřleté vzdělání v turečtině jediným vzděláním členů této komunity.⁴⁰⁾ Dle dalších zdrojů se makendonští Turci sami rozdělují na východní a západní, mezi kterými z času na čas dochází ke sporům. Tyto rozepře vznikají vzhledem ke skutečnostem, že se měšťanským Turkům na západě, většinou asimilovaným s Albánskou menšinou, daří podstatně lépe, než Turkům na východě, kteří z většiny žijí ve velké chudobě v horských vesničkách odříznutých „od světa“, již tradičně závislí na ne zrovna moc výnosném pěstování tabáku. Především západní Turci rovněž působí jako představitelé tureckých politických stran v Makedonii, a proto se, ačkoli by měli hájit zájmy všech Turků žijících v této zemi, cítí východní Turci často nepochopeni a nepodporováni.⁴¹⁾

Obrázek 8: Makedonská turecká rodina pěstující tabák v období 1. světové války ⁴²⁾

Turecká respondentka Semra, která se před několika lety přestěhovala z Turecka do Makedonie kvůli pracovní příležitosti, potvrzuje skutečnost, že je na tom turecká menšina o trochu hůře, než makedonská majorita. Zároveň ale podotýká, že se den ode dne jméno turecké menšiny v Makedonii zlepšuje. Tomu pomáhají také dobré diplomatické vztahy, které mezi Makedonií a Tureckem panují. Dále hraje podle ní důležitou roli vzdělání. “Záleží na tom, jak jsou ti Turci vzdělaní. Pokud mají dobré vzdělání, uplatní se. Makedonská společnost je velmi otevřená a tu šanci jim dá.„. Jako hlavní prvek udržující identitu Turků v Makedonii Semra vidí jazyk. Podle ní naprostá většina Turků hovoří turecky, a to jak běžně mezi sebou, tak i s ostatními muslimskými menšinami, kterým je turečtina dobře známá. “Většina Albánců umí turecky a když jim při vzájemném rozhovoru dojde, že jste Turek, konverzace plynule přechází do turečtiny.„ Hlavní odlišností mezi Turky a Albánci, kteří jsou bezesporu největší muslimskou minoritou v Makedonii, je podle Semry fakt, že jsou Albánci mnohem konzervativnějšími, co se dodržování Islámu a jeho hodnot týče. To se projevuje i v běžném životě a to např. v oblékání či dodržování různých tradic.

Cílem práce bylo zjistit současnou situaci turecké menšiny žijící v Řecku, její historie a míra současného napětí mezi řeckou majoritou a tureckou minoritou v tomto regionu. V neposlední řadě bylo také důležité odhalit identitu a jisté kulturní uvědomění této menšiny. Na závěr této práce jsme si kladli za cíl vytvořit univerzální pohled na danou problematiku života turecko-muslimské menšiny v Řecku.

Co se identity týče, jsou kulturní rozdíly mezi řeckou majoritou a tureckou minoritou celkem značné, ne však nepřekonatelné. Zásadní vliv má na tom přirozeně rozdílné náboženství a s tím spojené tradice. Pokud si položíme otázku, jak běžně na ulici v Řecku rozeznáme Turka od Řeka, lze na ni jen stěží odpovědět. Řekové a Turci jsou si, z důvodu geografických a také historických, vzhledově dosti podobní. Dalším „anti-identickým“ prvkem je fakt, že západní móda v současnosti hýbe světem, a to má samozřejmě vliv i na tento region, nemluvě o tom, že obecně Turci již zdaleka nejsou tak konzervativní v dodržování tradic, jako je tomu v jiných muslimských státech. Pokud tedy zrovna nepotkáme slečnu s hidžábem, tedy se známím muslimským šátkem zahalujícím ženám vlasy a krk (turecké ženy jej nosit nemusí), nebo muže se sarikem (turecký turban), který však řečtí Turci nosí jen málokdy, je vzhled těchto dvou skupin v podstatě homogenní. Jako největší rozeznávací prvky je tak možné označit jazyk a jména, jež si turecká menšina stále drží.

V otázce jistého „tradičního konfliktu“ v tomto regionu je možno dojít k závěru, že mezi zmiňovanými národy není v současnosti míra napětí až tak velká. Respondenti se vesměs spíše o toto téma nezajímají a žijí si v klidu svými životy. Z odborných prací a také nejobsáhlejší výpovědi respondenta Sedata Sezgina zde však určité napětí stále přetrvává. I přes snahu tureckých muslimů se asimilovat s řeckou majoritou a žít společně v harmonii se to stále úplně tak nedaří. Řekové jednoduše nechtějí zapomenout na šrámy z historie a dávají to Turkům stále najevo. Důkazem tomu je i otázka Kypru, konkrétně referenda, uskutečněným Organizací spojených národů v roce 2004, týkajícího se sjednocení tohoto ostrova, ve kterém turecká strana z většiny se sjednocením souhlasila, řecká však z drtivé většiny ne. Další skutečností, která zcela jistě nenapomáhá zmírnění napětí v Západní Thrákii ba naopak, je stále trvající ekonomická krize v Řecku, v důsledku které v Řecku sílí krajně pravicové hnutí (nacionalistická strana Zlatý úsvit dokonce obsazuje několik mandátů v řeckém parlamentu), jenž burcuje Řeky proti všem menšinám a imigrantům. Historický vývoj však poukazuje na postupné zlepšování postavení turecko-muslimské menšiny v Řecku. Přímé konflikty či fyzické útoky na muslimskou minoritu jsou v současnosti již pouze ojedinělé. Větším problémem jsou předsudky vůči této minoritě, které stále přetrvávají mezi řeckou majoritou. Je nutné si však uvědomit, že stejně tak, jak jsou v Řecku doma sami Řekové, tak jsou v Řecku doma i turečtí muslimové, kteří zde žijí stovky let.

KUCUKCAN, Talip. Re-claiming identity: Ethnicity, religion and politics among Turkish-Muslims in Bulgaria and Greece. Journal of Muslim Minority Affairs. Abingdon: Taylor & Francis Ltd., čís. 1, roč. 19/2009, s. 49-68. ISSN 13602004. Získáno přes databázi PROQUEST. Další dostupnost: http://lalev.co/Re-claiming%20identity%20Ethnicity,%20religion%20and%20politics%20among%20Turkish-Muslims%20in%20Bulgaria.pdf

YAGCIOGLU, Dimostenis. From Deterioration to Improvement in Western Thrace, Greece: A Political Systems Analysis of a Triadic Ethnic Conflict. ProQuest Dissertations and Theses. Ann Arbor: ProQuest, UMI Dissertations Publishing, 2004, s. 9-21. Získáno přes databázi PROQUEST.

COONEY, Janette Edwards. A Critical Hermeneutic Exploration of Turkish-Muslim Identity in Western Thrace, Greece. ProQuest Dissertations and Theses. San Francisco: ProQuest, UMI Dissertations Publishing, 2005, s. 1-22. Získáno přes databázi PROQUEST.

THANASIS. Turkish Daily News [online]. 2008 [cit. 30.6.2013]. Dostupný z: http://turkishimage.blogspot.cz/2008/03/lecturer-of-turkish-language-in-rhodes.html

MANDACI, Nazif. Turks of Macedonia: The Travails of the “Smaller” Minority. 2007. Dostupné z: http://www.tandfonline.com/doi/abs/10.1080/13602000701308798#.U2j4TPl_un8

Turkish Minority of Western Thrace. In: Republic of Turkey: Ministry of foreign affairs [online]. 2011, 2011 [cit. 2013-06-30]. Dostupné z: http://www.mfa.gov.tr/turkish-minority-of-western-thrace.en.mfa

The Muslim Minority of Greek Thrace. In: Hellenic Resources Network: Ministry of Foreign Affairs [online]. Athens, Greece, 1999 [cit. 2013-06-30]. Dostupné z: http://www.hri.org/MFA/foreign/musminen.htm

Osmánská říše za vlády Sulejma [online]. [cit. 12.8. 2013]. Dostupný z: http://www.studentpoint.cz/files/cestovani/krejcij/turecko/mapa-turecka-1526.jpg

Západní Thrákie [online]. [cit. 5.9.2013]. Dostupný z: http://2.bp.blogspot.com/-SBJdYW049no/T1jN7khRK1I/AAAAAAAAAMQ/Rc775WBDdZE/s400/thraki.gif

Dodekanské ostrovy [online]. [cit. 10.7.2013]. Dostupný z http://xn--ecko-94a.net/dodekany.html

Kypr [online]. [cit. 12.7.2013]. Dostupný z: http://m.rozhlas.cz/leonardo/svet/_zprava/tureckorecky-problem--792848

Rozdělení Kypru [online]. [cit. 6.9.2013]. Dostupný z http://www.untogo.org/News/Europe/Rivals-face-deadline-to-keep-UN-peace-talks-alive

Religion in Greece. In: Greeka.com: Informative website about Greece licensed by the GNTO (Greek National Tourism Organization) [online]. [cit. 6.9.2013]. Dostupný z http://www.greeka.com/greece-religion.htm

Mešita Tzisdarakis [online]. [cit. 13.8.2013]. Dostupný z http://www.sahih-bukhari.com/Pages/mosque_europe

Vlajka Turků ze západní Thrákie[online]. 2012 [cit. 30.6.2013]. Dostupný z: http://ay-deezy.deviantart.com/art/Western-Thrace-of-Turkish-Rep-201086806

Turkish: A language of Turkey. Ethnologue: Languages of the World [online]. 2013 [cit. 2014-04-11]. Dostupné z: http://www.ethnologue.com/language/tur

Etnické rozdělení Makedonie[online]. 2014 [cit. 11.4.2014]. Dostupný z: http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/a/a0/Macedonia_ethnic02.png

Macedonia overview: Turks. Minorityrights.org [online]. 2003 [cit. 2014-04-11]. Dostupné z: http://www.minorityrights.org/4027/macedonia/turks.html

VON KÖNING, Marina. Macedonia’s forgotten Turkish minority. In: REPORTING EASTERN EUROPE [online]. 2006 [cit. 2014-04-11]. Dostupné z: http://mvonkoenig.blogspot.cz/2006/02/macedonias-forgotten-turkish-minority.html

Turecká rodina pěstující tabák [online]. 2014 [cit. 11.4.2014]. Dostupný z: http://www.oldprilep.com/tutuni-zolti-otrovi/tutunot.html

Řecko-Turecké problémy. [online]. duben 2014 [cit. 22.4.2014]. Dostupný z: http://www.rozhlas.cz/leonardo/svet/_zprava/tureckorecky-problem--792848

Islámské svátky [online]. 2014 [cit. 22.4.2014]. Dostupné z: http://www.mundo.cz/turecko/svatky

SAYOGLU, Melike. THE EURO-MEDITERRANEAN STUDENT RESEARCH MULTI-CONFERENCE. SIMILARITIES AND DIFFERENCES BETWEEN THE CULTURES OF TURKEY AND GREECE. Thessaloniki, 2009. Dostupné z: http://www.emuni.si/Files/Denis/Conferences/EMUNI_ReS/2009/Proceeding/Aristotle/Sayoglu.pdf

Státní svátky. In: MZV ČR [online]. 2012 [cit. 2014-05-06]. Dostupné z: http://www.mzv.cz/jnp/cz/encyklopedie_statu/evropa/

Rozhovory

Pro lepší pochopení tématu týkajícího se Turků žijících v Řecku byli osloveni čtyři respondenti představující různé pohledy na tuto problematiku. Tato část práce zobrazuje subjektivní pohled respondentů a jejich osobní zkušenosti, ukazuje pohled zástupce majority na minoritu a také pohled opačný, dále byl osloven zástupce, který představuje pohled externí, tedy nezainteresovaný. Otázky se týkaly obecné informovanosti o této problematice a také osobní zkušenosti s námi zkoumanou minoritou/ majoritou. Dále tyto otázky byly kladeny tak, aby byla zodpovězena předem určená výzkumná otázka. Zajímala nás hlavně témata informovanosti Řeků o tureckých zvycích, tradicích a náboženství, soužití Turků a Řeků, tolerance Řeků vůči turecké kultuře, dále nás pak zajímala vzájemná tolerance těchto národů a také názory na současnou situaci a politické spory mezi Řeky a Turky.

Níže jsou uvedeni naši respondenti s trochou základních údajů.

1. Dana Tiktopulu, žena, věk 58, narozena v Thessaloniki, žije v Thessaloniki, zástupce pohledu majority na minoritu, dotazník

2. Janis Maceridis, muž, věk 24, narozen v ČR, žije v ČR, zástupce externího pohledu z řecké strany, rozhovor

3. Doruk Sahin, muž, věk 25, narozen blízko Istanbulu, žije v Řecku, zástupce pohledu minority na majoritu, dotazník

4. Sedat Sezgin, muž, věk 32, narozen v Istanbulu, žije v ČR, zástupce pohledu externího ze strany turecké, rozhovor

U tohoto pohledu nás zajímalo, jestli jsou Řekové informováni o turecké minoritě žijící v Řecku, jestli znají jejich tradice, jejich náboženství, kulturu a jestli se na vzájem respektují.

Dana Tiktopulu

První respondentem byla žena, Dana Tiktopulu, která je s touto problematikou dá se říci dobře obeznámena. Uvedla, že má spoustu kamarádů Turků a že zná jejich kulturu velmi dobře. Dana také dokázala vyjmenovat řecká města, kde Turci žijí, uvedla Xanthi a Komotini. Dále má přátele mezi islamizovanými Řeky (jak uvedla: před maloasijskou katastrofou v roce 1922), kteří se hlásí k řecké příslušnosti. Dana je tedy příkladem respondenta, který nemá s Turky žádný problém, respektuje jejich kulturu a také se domnívá, že obecně Řekové respektují, alespoň ve většině případů, tureckou kulturu a náboženství. Podle Dany jsou důvody migrace Turků do Řecka především politické. Na otázku týkající se současné situace uvedla, že politické spory mezi Řeky a Turky se v Řecku neřeší.

Janis Maceridis

Janisovi byly pokládány stejné otázky jako předchozímu respondentovi, ale jelikož byl s tímto respondentem veden rozhovor, byly kladeny také doplňující otázky. Respondent Janis je 24 letý muž, žijící v České republice, tudíž nám poskytl také externí pohled. Janis bohužel nemá skoro žádné osobní zkušenosti s tureckou minoritou vyskytující se v Řecku, ale podle jeho názoru a zkušeností jeho známých uvedl, že si nemyslí, že by Řekové nerespektovali Turky, kteří žijí v jejich zemi, ale že se samozřejmě najdou určitě i tací, kteří je netolerují. Podle Janise je hlavní příčinou migrace politická situace, jako u předchozího respondenta, a také lepší životní podmínky, které jsou v Řecku.

V tomto případě nás zajímal pohled samotných Turků žijících v Řecku, respektive jednoho Turka zde žijícího a jednoho se zkušeností s životem Turka v Řecku.

Doruk Sahin

Doruk Sahin, je 25letý muž, který se se svou rodinou přestěhoval z Turecka do Řecka. Tomuto respondentovi byl poslán dotazník. Doruk žije se svou rodinou v Řecku již od útlého věku a důvody, proč jeho rodina migrovala do Řecka, nám neprozradil. Žijí na ostrově Rhodos, který je součástí Dodekanských ostrovů. Na Rhodosu nemají problém s tolerancí ze strany řeckého obyvatelstva. Žije zde spousta Turků a navzájem se respektují. Také tu je spousta turistů, tím pádem je podle Doruka situace trochu odlišná než v jiných částech země. Rodiče Doruka mají dobrou práci v oblasti turismu, a proto nemají s žitím v Řecku problém. Doruk i jeho rodina vyznávají islám a dodržují všechny tradice s ním spojené. Doruk napsal také o problémech jeho známých, také Turků, žijících v Řecku. Podle nich není život v Řecku jednoduchý. Hlavním důvodem jsou řecké úřady, které nezvládají nápor tureckých migrantů. Jeden ze známých Doruka měl údajně dokonce velké problémy se do Řecka přes hranice vůbec dostat. Zkusil to údajně až desetkrát. Při posledním pokusu byl dokonce chycen a uvězněn na několik dní ve vězení v Istanbulu.

Sedat Sezgin

Posledním a také nejvýřečnějším respondentem byl Sedat Sezgin. Sedat je Turek, který se narodil v Istanbulu a momentálně žije v Čechách. Problematiku, kterou se zabývá tato práce, však dobře zná. Zde je jeho výpověď:

„S životem Turka v Řecku mám nějaké zkušenosti. Žil jsem 2 roky (2010 – 2012) v Aténách. Předtím než jsem tam odjel, měl jsem spoustu kamarádů, kteří se přestěhovali zpět do Turecka z Řecka či Bulharska. Dle mého názoru to mohla být buď deportace, nebo program pro navrácení svých obyvatel zpět do Turecka kontrolovaný tureckou vládou. Obecně věříme, že po první světové válce pod vedením Mustafi Kemal Ataturka jsme se stali novým národem, ne Osmany. Plně si uvědomujeme, že těch 200-300 let Osmanské nadvlády na Balkáně bylo strašné a že zmiňované země trpěli. Konkrétně k tématu, co si myslím o Turcích v Řecku. Můžeme uvažovat o dvou rozdílných dobách, a to o dobách Osmanské nadvlády a dobách po osvobození Řecka od Osmanů. V dobách této nadvlády bylo Řecko kontrolováno centrální mocí přímo z Istanbulu. Dění v Řecku bylo tedy řízeno na dálku a Řecko tak velmi strádalo, protože neexistovala žádná správa, která by se věnovala konkrétním potřebám Řeků. To způsobilo nenávist k Osmanům ze strany Řeků. Dále také fakt, že se Osmané snažili do té doby silně věřící řecké křesťany islamizovat, harmonii mezi těmito národy také nepřidal. V dobách pádu Osmanské říše získali Řekové vytouženou svobodu a také moc, to Turkům vrátit. Tuto dobu bych mohl stručně charakterizovat jako dobu prolévání krve a chudoby. Posledních 100-150 let nebylo pro Turky v Řecku zrovna jednoduchých. Na věc se dívám tak, že jsme všichni, ať už Turci či Řekové, prohráli. Byli jsme spolu dlouhou dobu na jedné bitevní lodi a skončili jako poražení.“

Sedat ochotně zodpověděl i pár podotázek:

Slyšel jste v současné době o tom, že by byli nějaké problémy mezi Řeky a Turky žijícími v Řecku? - „V závislosti na neblahou minulost se bohužel do teď ještě občas projevují známky nenávisti a to především ze strany Řeků.“

Setkal jste se s nějakými projevy rasismu či diskriminace vůči vám, když jste byl v Řecku? - „Já osobně jsem se s žádnými projevy rasismu ani diskriminace nesetkal, v Aténách je cizinců spousta. O menších útocích na muslimy v regionech, kteří žijí nejvíce v Thrákii (Západní Thrákie) jsem však občas slyšel a četl.“

Myslíte, že se mezi sebou tyto národy respektují? - „V současné situaci, ve které se Řecko nachází, nikdo nerespektuje nikoho. Zejména Řekové nemají respekt k nikomu.“

Semra

Semra je 33letá Turkyně žijící v Makedonské republice, kam se přistěhovala před 4 lety za prací. Současnou situaci Turků v Makedonii hodnotí jako postupně se zlepšující. Záleží podle ní především na vzdělání, které bylo vždy kamenem úrazu této minority. Míru uzavřenosti nebo předsudkovosti makedonské majority vůči turecké menšině Semra neshledává jako nějak extrémní. Makendonci jsou dle jejích slov všem otevření a dají šanci každému, pokud si ji zaslouží. Jako základní kulturní a etnické uvědomění Turků v Makedonnii je náboženství, to je, dle jejich slov, jasné. Hůře se ale definuje odlišnost od Albánců, kteří jsou zde nejpočetnější menšinou a jsou rovněž muslimy. Odlišnost od nich spočívá hlavně v jazyce, a také v míře konzervativnosti, co se islámu týče. Albánci jsou podle respondentky více „zapálenými“ muslimy. Všech důležitých muslimských oslav a bohoslužeb se údajně ujímají především albánští duchovní představitelé. Co se týče tradic, mají tradice odlišné, ale v důsledku částečné vzájemné asimilace již moc rozdílné nejsou. Albánce rovněž prý hovoří dobře turecky, a jakmile zaznamenají, že je dotyčný Turek, automaticky přecházejí z makedonštiny na turečtinu. V závěru na otázku kde se jí žije lépe Semra odpovídá, že stoprocentně v Makedonii, avšak dodává, že tento postoj jistě ovlivňuje její práce, která ji baví a naplňuje.



Počet shlédnutí: 111